29 Ca 139/2005-37

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Milana Procházky v právní věci žalobce Nieten Internationale Spedition, k. s., se sídlem v Chrastavcích, U Nietenu 65, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Lenkou Faltýnovou, se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 21, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 21. 3. 2005, čj. 1131- 02/05-0101-21, sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 3. 2005, čj. 1131-02/05-0101-21, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 22. 10. 2004, čj. R/400214/2004, jímž bylo žalobci uloženo, jako ručiteli, splnění celního dluhu ve výši 27 478 Kč za dlužníka LIMART a. s. (dále jen „dlužník“) z důvodů podání návrhu na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka dle § 260l odst. 2 písm. c) zák. č. 13/1963 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že dlužník. jako deklarant podal celní prohlášení, kterým navrhl k propuštění do celního režimu aktivní zušlechťovací styk v podmíněném systému výrobky specifikované v rozhodnutí. Součástí celního prohlášení byla žádost dlužníka o povolení zajišťovat celní dluh individuální zárukou s použitím záruční listiny, kde jako ručitel bude vystupovat žalobce. Tato žádost obsahovala prohlášení žalobce o poskytnutí záruky až do částky 83 859 Kč (dále „záruční listina“) a závazek splnit celní dluh společně a nerozdílně s dlužníkem na základě povolení individuálního ručení Celního úřadu Brno I. ze dne 26. 9. 2002, čj. 2781-08/02-0172-09. Prohlášení žalobce bylo podepsáno jeho zaměstnancem M. Prnkovou na základě plné moci ze dne 1. 7. 2002. Celní úřad Brno I. podané celní prohlášení přijal a zboží propustil do navrženého režimu. Jelikož zboží nebylo částečně dlužníkem ve stanovené lhůtě vyvezeno, došlo ke vzniku celního dluhu z důvodu nedodržení podmínek stanovených pro propuštění zboží do příslušného režimu. Celní úřad Brno I proto platebním výměrem č. 7256430024 ze dne 13. 4. 2004, čj. 1240/04- 0172/02, dlužníkovi vyměřil celní dluh ve výši 27 478 Kč [0 Kč clo, 27 478 Kč daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)]. Jelikož vyměřená částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena, vydal Celní úřad Brno rozhodnutí – výzvu ze dne 28. 7. 2004, čj. V/402285/2004, kterým byl dlužník vyzván k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, ani v této lhůtě však dluh uhrazen nebyl. Vzhledem k tomu, že na majetek dlužníka byl usnesením Krajského soudu v Brně prohlášen konkurs, vydal Celní úřad Brno rozhodnutí o povinnosti žalobce (ručitele) k plnění za dlužníka. K námitkám žalobce v odvolání žalovaný uvedl, že předně nesouhlasí s tvrzením, že ručitel při vyměřování cla a daní ručiteli vystupuje v postavení jako daňový subjekt, a proto je nutné clo a daň vyměřit platebním výměrem za splnění podmínek § 260l celního zákona. Vyměření celního dluhu bylo ukončeno pravomocným platebním výměrem vůči dlužníkovi, ručiteli byl celní dluh předepsán k úhradě z titulu jeho postavení ručitele až poté, co dluh nebyl uhrazen a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs. Celní orgán nemusel se žalobcem postupovat v úzké součinnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť žalobce není daňovým subjektem, poplatníkem či plátcem daně (§ 6 odst. 1 – 3 daňového řádu), v řízení vystupuje jako ručitel celního dluhu dle § 7 odst. 2 písm. d) daňového řádu. Celní dluh se ručiteli nevyměřuje platebním výměrem, ale splnění celního dluhu je dle ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona po dlužníkovi požadováno. Žalovaný dále uvedl, že není pravdou, že by se napadeným rozhodnutím požadovaly po žalobci vyšší částky než ty, které byly vyměřeny dlužníkovi. Není rovněž důvodná námitka, že celní dluh lze po ručiteli dle § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona vymáhat pouze tehdy, požaduje-li celní úřad splnění celního dluhu ihned po ručiteli bez předchozího vymáhání na dlužníkovi. Celní dluh byl v souladu s ustanovením § 241 odst. 1 písm. b) celního zákona vyměřen a zapsán do evidence cla. Jakmile byla částka cla zapsána do evidence, muselo být dle § 268 odst. 1 celního zákona bez zbytečného odkladu doručeno dlužníkovi rozhodnutí o jejím vyměření. Další postup při vymáhání daňových nedoplatků upravuje § 73 odst. 1 daňového řádu, který stanoví, že nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatit v náhradní lhůtě. Postup celního úřadu při plnění celního dluhu ručitelem je upraven v ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona, proto postup Celního úřadu Brno shledal žalovaný naprosto v souladu se zákonem. Odkaz na zákon o DPH považuje žalovaný za nepatřičný, neboť otázka vyměření celního dluhu byla řešena ve vyměřovacím řízení s dlužníkem. Pravomocné rozhodnutí, jímž byly uloženy povinnosti dlužníkovi, není předmětem přezkumu žalovaného v této věci. Povinnost žalobce uhradit celní dluh je založena rozhodnutím vydaným podle ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona. Rozhodnutí obsahuje citaci zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, kterým je založena pravomoc celního úřadu clo a daně vyměřit. K námitce žalobce, že výrok rozhodnutí neobsahuje základ daně (cla) a daň (clo), žalovaný uvedl, že předmětné rozhodnutí neřeší vyměření celního dluhu, tato otázka již byla řešena při vyměřovacím řízení s dlužníkem. Neobstojí ani námitka, že byla porušena právní jistota žalobce, včetně principu rovnosti dle § 2 odst. 8 daňového řádu, neboť žalobce v řízení vystupuje jako ručitel a nikoliv jako daňový subjekt, který se principu rovnosti může dovolávat. Jako nedůvodnou shledal žalovaný rovněž námitku žalobce, že rozhodnutí je neplatné, neboť neobsahuje uvedení všech hmotných a procesních právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno a neobsahuje ani základ daně a vyměřenou daň. Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně nemusí obsahovat v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 a 7 daňového řádu odůvodnění. Námitku, že v rozhodnutí měl být žalobce označen pouze s počátečním velkým písmenem a nikoliv celé slovo velkými písmeny, považuje žalovaný za přepjatý právní formalismus, neboť žalobce byl označen jinak správně, jednoznačně a nezaměnitelně s jiným subjektem. Navíc žalobce v průběhu celně správního řízení nepopíral, že byl ručitelem. Žalovaný se dále neztotožnil s námitkou, že záruční listina byla podepsána neoprávněnou osobou. Záruční listinu a potvrzení ústního vyhlášení rozhodnutí o poskytnutí záruky a vzdání se práva na doručení podepsala pracovnice žalobce M. Prnková na základě delegované plné moci k zastupování vydané žalobcem dne 1. 7. 2002. Zpochybňování vzniku ručitelského závazku žalobcem vyznívá účelově. Nedůvodné je rovněž tvrzení, že z rozhodnutí není zřejmé, jakou záruční listinou měl být celní dluh zajištěn a k jaké celní operaci se má celní dluh vztahovat. Součástí rozhodnutí, jímž bylo dne 20. 1. 2003 dlužníkovi propuštěno do režimu aktivní zušlechťovací styk v podmíněném systému zboží, se stala záruční listina, kterou se žalobce na základě povolení ze dne 17. 1. 2003 zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem splnit celní dluh v souvislosti s operací prováděnou na základě tohoto rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí se týká celního dluhu, který vznikl dlužníkovi v souvislosti s operací prováděnou na základě rozhodnutí v celním řízení, zajištěného záruční listinou žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, neboť jím byl zkrácen na svých právech, a to z následujících důvodů. Žalobce nemohl platně zaručit a ani nezaručil celní dluh, neboť mu především nebylo Celním úřadem Brno I. povoleno být pro daný případ ručitelem a dále ani záruční listina není platným právním úkonem žalobce. Jak vyplývá z ustanovení § 260 odst. 2 písm. c) celního zákona, mohla být ručitelem pouze česká osoba rozdílná od dlužníka, které být ručitelem povolil příslušný orgán na žádost dlužníka, nebo osoby, která by se dlužníkem mohla stát. Pro procesní postup bylo § 320 odst. 1 písm. b) bod 3 celního zákona stanoveno podpůrné použití správního řádu. Dle názoru správního orgánu 1. stupně měl být celní dluh zajištěn záruční listinou přijatou dne 20. 1. 2003 na základě povolení ze dne 26. 9. 2002, čj. 2781-08/02-0172/09. Žalovaný ovšem v rozhodnutí tvrdí, že povolení ručiteli bylo vydáno dne 17. 1. 2003. V tomto ohledu je rozhodnutí žalovaného zmatečné. Ani jedno ze zmíněných povolení však není platným povolením. Písemnost ze dne 26. 9. 2002 je pouhým sdělením, za jakých podmínek by Celní úřad Brno I. akceptoval ručení žalobce, pokud jde o údajné povolení ze dne 17. 1. 2003, jedná se pravděpodobně o text pod bodem II. nazvaném „Přijetí poskytnuté záruky“ na listině „Jiné operace než režim tranzitu záruční listina (individuální záruka)“, která je založena ve správním spise. Tento text je naprosto rozporuplný, nesmyslný a nesrozumitelný. Stojí v něm, že Celní úřad Brno I. dne 17. 1. 2003 povoluje subjektu, jehož název se velmi podobá názvu žalobce („NIETEN“), stát se ručitelem a přijímá jím vydané prohlášení o záruce. V příslušném textu je 20. 1. 2003 jako datum vydání rozhodnutí. Povolení bylo vydáno a prohlášení přijato podle § 260 odst. 2 celního zákona, které však obsahuje tři typy povolení, není proto zřejmé, o které povolení by se mělo v dané věci jednat. Kromě toho přijetí záruční listiny se realizovalo podle § 260k odst. 2 celního zákona a ne podle § 260 odst.

2. Na konci je jako osoba oprávněná podepisovat uvedena Margareta Voznicová, ale podpis její není a není ani zřejmé, komu patří. Nejpodstatnější však je, že ono rádoby povolení nebylo žalobci nikdy zákonným způsobem oznámeno. Písemné vyhotovení žalobci podle § 51 odst. 1 správního řádu doručeno nebylo a nedošlo také k oznámení ústním vyhlášením dle odst. 2 téhož ustanovení. K oznámení rozhodnutí a vzdání se práv, jak zní v textu, nedošlo, o čemž svědčí absence podpisu osoby oprávněné jednat za toho, komu mělo být povolení uděleno. Otisk razítka žalobce je nepodstatný a navíc je důvodné mít za to, že jím byla opatřena ještě před tím, než došlo k jejímu předání celnímu úřadu a než jím byla doplněna. K vyhlášení rozhodnutí by muselo dojít při ústním jednání, o němž by musel být sepsán protokol, k ničemu takovému nedošlo. K samotné záruční listině uvedl žalobce, že nejde o jeho platný projev vůle. Předně je v ní subjekt označen, jak uvedeno shora, což není název žalobce. Odůvodnění žalovaného, že žalobce je jednoznačně a nezaměnitelně identifikován, je liché. Především je záruční listina právním úkonem posuzovaným normami veřejného práva, nelze proto aplikovat normy civilistické, dále, jak vyplývá z ustanovení § 260k odst. 2 celního zákona, je na celních orgánech, aby v rámci správy přijaly jen bezvadné záruční listiny. Neučinil-li tak správní orgán 1. stupně, postupoval v rozporu s tímto ustanovením a jeho odpovědnost nelze přenášet na kohokoliv jiného. Kromě toho je v záruční listině jako osoba oprávněná jednat za zástupce poskytujícího ručení explicitně označena Lenka Jandová, přičemž listinu podepsala osoba odlišná – M. Prnková, která oprávněna jednat nebyla. Ani v tomto případě si celní úřad neohlídal, aby záruční listina byla podepsána osobou oprávněnou. Ona údajná záruční listina založená ve správním spise není datována, tvrzení žalovaného, že se jedná o záruční listinu ze dne 17. 1. 2003, se tedy nezakládá na pravdě. Podle § 260l celního zákona lze celnímu ručiteli uložit plnění celního dluhu výhradně doručením mu platebního výměru o vyměření cla a daní, a to pouze při splnění podmínek v tomto ustanovení stanovených. Ustanovení § 57 odst. 5 daňového řádu nelze použít, neboť přednost má speciální právní úprava. Ke splnění celního dluhu se celní ručitel nevyzývá, clo a daně se mu vyměřují obdobně jako celnímu dlužníkovi, přičemž oním rozhodnutím je vždy platební výměr. K tomuto interpretačnímu a aplikačnímu závěru je možné dospět porovnáním právní úpravy vyměřování cla a daní celnímu dlužníkovi (§ 268 odst. 1 v návaznosti na § 264 odst. 1 celního zákona) a právní úpravy vyměřování cla a daní celnímu ručiteli (§ 260l celního zákona). Celní ručitel se ocitá v právním postavení obdobném postavení společných a nerozdílných celních dlužníků. V každém případě má celní ručitel právo namítat nezákonnost také směrem k důvodům vzniku celního dluhu, jeho výši a k tomu, zda osoba, za kterou poskytl ručení, je skutečně dlužníkem. Dle názoru žalobce nelze ustanovení § 260l odst. 2 celního zákona aplikovat naprosto samostatně, bez ohledu na obsah odstavce 1 téhož ustanovení. Odstavec druhý přímo navazuje na první s tím, že pouze řeší další případy, přičemž splnění celního dluhu mohou po ručiteli požadovat opět jen formou platebního výměru a vyměření cla a daní. Není tedy v souladu s ustanovením § 260l celního zákona, pokud daň nebyla ručiteli vyměřena platebním výměrem. Samotný platební výměr musí mít náležitosti stanovené pro platební výměr daňovým řádem, musí z něj být patrno, co se celnímu ručiteli vyměřuje, zda clo, daně, v jaké výši, jaký je základ pro vyměření cla a daní, v souvislosti s jakou celní operací povinnost zaplatit clo a daně vznikla, kdo je dlužníkem atd. Platební výměr musí být určitý a srozumitelný, musí v něm být uvedeno, podle jakých hmotných a procesních právních předpisů bylo postupováno při vyměřování cla a daní. Za situace, kdy se ukázalo vymáhání celního dluhu neúspěšné z důvodu prohlášení konkursu, mělo být postupováno podle ustanovení § 260l odst. 1 celního zákona a nikoliv podle ustanovení § 260l odst. 2, neboť podle tohoto ustanovení lze postupovat pouze tehdy, požaduje-li celní úřad splnění celního dluhu ihned po ručiteli bez předchozího vymáhání na dlužníkovi, celní úřad Brno I však vydal rozhodnutí až poté, co uplatnil celní dluh u dlužníka a zahájil proti němu proces vymáhání. Celní úřad vydal rozhodnutí bez jakékoliv součinnosti se žalobcem v rozporu s ustanovením § 2 odst. 2, 8 daňového řádu. Celý výrok rozhodnutí správního orgánu 1. stupně je naprosto nesrozumitelný a žalovaný tuto vadu nenapravil, obě rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Z výroku rozhodnutí správního orgánu 1. stupně není zřejmé, co se skrývá pod obecným a neurčitým pojmem „celní dluh“. Není specifikováno, zda jde o clo nebo daně, případně jaké daně. Výroková část rozhodnutí správního orgánu 1. stupně je nesrozumitelným spletencem výroku a odůvodnění, v rozporu s ustanovením § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu neobsahuje citaci zákonů o DPH, podle kterých muselo být při vyměřování postupováno. Vzhledem k tomu, že celnímu ručiteli podle § 260l celního zákona clo a daně vyměřují, není jediného rozumného a legálního důvodu, proč by právě platební výměr o vyměření cla a daní ručiteli neměl obsahovat veškeré hmotné i procesní právní předpisy. Výrok neobsahuje citaci zák. č. 185/2004 Sb. a v rozporu s ustanovením § 32 odst. 8 daňového řádu neobsahuje ani základ daně a vyměřenou daň. Žádnou z těchto vad žalovaný nenapravil a některé ani napravit nemohl, neboť rozhodnutí správního orgánu 1. stupně je v jejich důsledku neplatné v souladu s ustanovením § 32 odst. 7 daňového řádu. Neplatné je v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů i rozhodnutí žalovaného. Navíc je rozhodnutí žalovaného neplatné i proto, že v rozporu s ustanovením 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu samo neobsahuje to, co mu toto ustanovení ukládá. Tvrdí-li žalovaný, že závazným podkladem pro uplatnění splnění celního dluhu na žalobkyni byl předchozí platební výměr na dlužníka a je-li podmínkou pro uplatnění celního dluhu na ručiteli vyměření celního dluhu celnímu dlužníkovi, pak žalobce tvrdí, že je nezákonný, respektive neplatný i platební výměr Celního úřadu Brno I. ze dne 13. 4. 2004, čj. 1240/04-0172-02. Žalobce navrhl, aby soud toto rozhodnutí přezkoumal, neboť soud jím není vázán a soudní řád správní neumožňuje žalobci toto rozhodnutí účinně napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Citovaný platební výměr postrádá základní náležitost rozhodnutí, ve výroku chybí citace zákona o DPH, chybí i citace nařízení vlády č. 534/2002 Sb., jehož přílohou byl celní sazebník. Vzhledem ke všem uvedeným důvodům navrhl žalobce soudu, aby zrušil rozhodnutí žalovaného a současně i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. K žalobě se žalovaný vyjádřil tak, přijetím celního prohlášení na propuštění zboží do volného oběhu vznikne dle § 238 odst. 2 celního zákona celní dluh, zboží nesmí být propuštěno do tohoto režimu, pokud nebude celní dluh splněn nebo zajištěn. Povolení stát se ručitelem za použití záruční listiny je vydáno žadateli celním úřadem, u něhož bude záruka použita po splnění podmínek stanovených ustanovením § 260 celního zákona. Ručení se poskytuje v rozsahu stanoveném záruční listinou, jejíž formu, obsah a náležitosti stanovila vyhláška č. 252/2002 Sb., resp. příloha č.

84. Podstatnými náležitostmi jsou skutečnosti, zda osoba je oprávněna jako ručitel poskytovat celním úřadům zajištění celního dluhu formou individuální záruky s použitím záruční listiny, zda výše nabídnuté záruky odpovídá výši zajišťovaného celního dluhu pro danou operaci, uvedení jména a příjmení nebo obchodní firmy, adresou nebo sídlem a identifikačním číslem dlužníka, uvedení jména a příjmení nebo obchodní firmy, adresou nebo sídlem a identifikačním číslem ručitele a evidenční číslo celního prohlášení, na jehož podkladě je operace prováděna. V předmětné věci celní úřad poté, co ověřil, že záruční listina obsahuje všechny citované náležitosti předepsané celním zákonem, vyhláškou č. 252/2002 Sb. a přílohou č. 84 k této vyhlášce, povolil žalobci dne 17. 1. 2003 stát se ručitelem v souvislosti s operací na podkladu celního prohlášení evidovaného pod č. 50172033-00017-8. Rozhodnutí o poskytnutí záruky bylo vydáno Celním úřadem Brno dne 20. 1. 2003 a dle odstavce II. tohoto rozhodnutí, povolil tento celní úřad dne 17. 1. 2003 žalobci, aby se, na žádost dlužníka, stal ručitelem a zároveň přijal jím vydané prohlášení o záruce v souvislosti s operací prováděnou na podkladě celního prohlášení evidovaného pod č. citovaným shora. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí také uvedl, že součástí rozhodnutí se stala záruční listina, kterou se žalobce na základě povolení Celního úřadu Brno I. ze dne 17. 1. 2003 zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem splnit celní dluh ve výši 83 859 Kč v souvislosti s operací prováděnou na základě tohoto rozhodnutí. Tato skutečnost nemohla vést ke zmatečnosti odůvodnění žalovaného. Projev vůle žalobce zajistit celní dluh pro dlužníka na záruční listině je dostatečně deklarován, žalobce to nikdy nezpochybňoval, o čemž svědčí jeho plnění jako ručitele za dlužníka v jiných případech ručení. Záruční listinu a potvrzení ústního vyhlášení rozhodnutí o poskytnutí záruky a vzdání se práva na doručení podepsala pracovnice žalobce M. Prnková na základě delegování plné moci k zastupování a na základě oprávnění jednat jménem právnické osoby vyplývající z ustanovení § 20 odst. 2 o. z. Zpochybňování vzniku ručitelského závazku žalobcem vyznívá účelově, neboť nepokládal-li se za ručitele, nic mu nebránilo, aby se proti rozhodnutí o povolení stát se ručitelem bránil opravným prostředkem. Záruční listina byla vyplněna deklarantem přesně podle vzoru uvedeném v příloze č. 84 vyhl. č. 252/2002 Sb. Záruční listina je v záhlaví výslovně označena jako JINÉ OPERACE NEŽ REŽIM TRANZITU ZÁRUČNÍ LISTINA (individuální záruka). Žalovaný dále považuje označení žalobce na záruční listině jako správné, jednoznačné a nezaměnitelné s jiným subjektem, navíc žalobce v průběhu celně správního řízení nepopíral, že byl ručitelem. Záruční listina k zajištění celního dluhu byla přijata L. Smetanou, pracovníkem Celního úřadu Brno I., jeho podpis na přijetí záruční listiny nemá vliv na závazek žalobce ručit za celní dluh. Z hlediska celního úřadu byl celní dluh prováděný v souvislosti s uvedeným rozhodnutím zajištěn, jinak by zboží nemohlo být propuštěno do navrženého režimu. Námitka, že na záruční listině je uvedena M. Voznicová, ale podpis není její a není ani zřejmé, komu patří, navíc nebyla obsahem odvolání, žalovaný se proto v rozhodnutí nezabýval. Potvrzení ústního vyhlášení rozhodnutí o poskytnutí záruky a vzdání se práva na doručení a podat proti němu odvolání bylo podepsáno M. Prnkovou na základě delegování plné moci k zastupování jak uvedeno shora a na základě oprávnění jednat jménem právnické osoby vyplývajícího z ustanovení § 20 odst. 2 o. z. Činnosti v oblasti celních služeb, tj. vystavení a podepsání záručních listin, vyhotovování celních dokladů, přepravních listin, vystavování a podepisování celních prohlášení, jsou předmětem podnikání žalobce, proto právní úkon učiněný pracovníkem žalobce v rámci této činnosti se nepochybně týká předmětu činnosti právnické osoby. S poukazem na ustanovení § 21 a 22 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že k přijetí písemného podání záruční listiny není nutné nařizovat ústní jednání. Není nutné ani sepsání protokolu, poněvadž nedochází k ústnímu podání záruční listiny, nebo provádění důkazů nebo vyjádření účastníka řízení. Přijetí písemného podání záruční listiny je standardní situace, kterou není nutné protokolovat. K námitkám žalobce uvedeným pod bodem II. žaloby uvedl žalovaný, že poté, co celní dluh vznikl porušením ustanovení § 241 odst. 1 písm. b) celního zákona, byl celní dluh vyměřen a zapsán do evidence cla dle § 264 odst. 1 a § 265 odst. 4 celního zákona. Celním úřadem bylo poté dlužníkovi doručeno rozhodnutí o vyměření dluhu, platební výměr ze dne 13. 4. 2004. Poté, co dlužník ve stanovené lhůtě nezaplatil, vyzval ho celní úřad výzvou ze dne 28. 7. 2004, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě. 7. 10. 2004 byl na dlužníka prohlášen konkurs, Celní úřad Brno proto vydal rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka. V této souvislosti žalovaný poukázal na ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením, že ručitel při vyměřování cla a daní ručiteli vystupuje v postavení účastníka vyměřovacího řízení, že je nutné clo a daň vyměřit platebním výměrem. Všechny skutečnosti, jako kdo je dlužníkem a ručitelem, jaký je základ pro výpočet cla a daní, zjištění celní operace, popř. zda ručení nezaniklo, byly již spolehlivě prokázány v předchozím celním řízení o přijetí celního prohlášení a přijetí poskytnuté záruky. Bez těchto skutečností by zboží nemohlo být vůbec propuštěno do navrženého režimu. Rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka není rozhodnutím ve věci vyměření daní, toto již bylo ukončeno jiným pravomocným rozhodnutím, kterým byl vyměřen celní dluh dlužníkovi. Povinnost žalobce je založena zákonem předvídaným způsobem, a to rozhodnutím vydaným podle ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona (rozsudek KS v Brně sp. zn. 29 Ca 135/2000 a rozsudek NSS sp. zn. 5 Afs 52/2004). Žalovaný shledal postup Celního úřadu Brno naprosto v souladu se zákonem, nesouhlasí přitom s tvrzením žalobce, že při vymáhání celního dluhu po ručiteli dle § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona bylo možné vymáhat pouze tehdy, požaduje-li celní úřad splnění celního dluhu ihned po ručiteli bez předchozího vymáhání celního dluhu po dlužníkovi. Žalovaný v souvislosti s námitkou žalobce, že bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 8 daňového řádu, je názoru, že žalobce v tomto řízení nevystupuje ani jako poplatník, ani jako plátce, nýbrž jako třetí osoba – ručitel na základě ustanovení § 7 odst. 1 a 2 písm. d) daňového řádu. Žalovaný netvrdil, že žalobce není účastníkem řízení, tvrdil ale že není daňovým subjektem a jeho postavení jako ručitel celního dluhu je upraveno ustanovením § 260 odst. 2 písm. c) a § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona. Z dikce ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona vyplývá, že vymáhání celního dluhu po ručiteli je další zákonný krok po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a není nutné zahajovat další vyměřovací řízení. Z výroku rozhodnutí správního orgánu 1. stupně je zřejmé, co se rozumí pod pojmem celní dluh, v platebním výměru ze dne 13. 4. 2004 byl celní dluh specifikován (clo 0 Kč, daň z přidané hodnoty 27 478 Kč). Prvoinstanční rozhodnutí vůči ručiteli neřeší otázku vyměření celního dluhu, neboť tato otázka již byla pravomocně vyřešena ve vyměřovacím řízení s dlužníkem. Z tohoto důvodu rozhodnutí již neobsahuje ani základ daně (cla) ani daň (clo), ale výzvu k ručiteli (žalobci), aby zaplatil celní dluh. Odkaz na zákon o DPH v žalobou napadeném rozhodnutí je nepatřičný, neboť otázka vyměření celního dluhu byla řešena v předchozím řízení o vyměření celního dluhu, které nebylo předmětem přezkumu žalovaného. Odkaz na zák. č. 185/2004 Sb. rozhodnutí správního orgánu 1. stupně obsahuje. K absenci základu daně a vyměřené daně žalovaný znovu uvedl, že tato otázka již byla řešena ve vyměřovacím řízení s dlužníkem. K námitce, že rozhodnutí správního orgánu 1. stupně je nesrozumitelným spletencem výroku a odůvodnění, žalovaný uvedl, že v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 daňového řádu prvoinstanční rozhodnutí nepatří mezi ta, u nichž je nezbytnou součástí též odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku, že jeho rozhodnutí je neplatné z důvodu absence uvedení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno. V daném případě žalovaný postupoval jako odvolací orgán a rozhodnutí obsahuje odkaz na ustanovení § 50 odst. 6 daňového řádu. Žalovaný je dále názoru, že rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004 (platební výměr na dlužníka) není neplatný z důvodu absence citace zákona o DPH a nařízení vlády č. 534/2002 Sb. (celní sazebník). Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně bylo vydáno v souladu s celními předpisy a nezakládá se na podstatných vadách řízení, nedošlo ani ke stanovení daňové povinnosti v nesprávné výši, nejsou proto splněny podmínky nutné pro zrušení, nahrazení jiným nebo změnu původního rozhodnutí. Navíc absence zákonné formy správního aktu může vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali. Námitky žalobce vyznívají účelově, se snahou zprostit se povinnosti, která pro něj plyne z ručitelského závazku. Žalovaný má zato, že důvody žalobce byly zpochybněny, a proto navrhl soudu, aby žalobu pro nedostatek důvodů zamítl. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že odpovědnost za řádné zajištění celního dluhu leží v konečném důsledku na celních orgánech, mají proto ze zákona povinnost ohlídat to, aby bylo zajištění po všech stránkách bezvadné. Jestliže nebylo ze strany Celního úřadu Brno I. žalobci povoleno být ručitelem, a to z důvodu procesních pochybní, nemohlo ručení platně vzniknout. Jedná se typický příklad neprofesionality a selhání celních orgánů. Je naprosto lichá argumentace žalovaného, že žalobci nic nebránilo v podání opravného prostředku proti rozhodnutí o povolení být ručitelem. Žalobci nikdy takové rozhodnutí nebylo ústně vyhlášeno a ani v písemné formě rozhodnutí nikdy neobdržel. Za potřebné považuje žalobce důrazně se ohradit proti vyjádření žalovaného, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že celní dluh je nutné znovu vyměřit a zapsat do evidence cla. Toto žalobce nikdy neuvedl. Vyjádření žalovaného svědčí o tom, že nemá jasno v tom, jak procesně postupovat při uplatňování cla. Jestliže se clo jednou vypočte a zapíše do evidence, v této evidenci nadále zůstává zapsáno jen jednou, přestože může existovat i několik dlužníků. Obrací-li se pak celní orgány s plněním na další společné a nerozdílné dlužníky, samozřejmě clo do evidence nezapisují opakovaně. Pouze je doručeno rozhodnutí o vyměření cla a daní, teprve doručením takového platebního výměru je celními orgány autoritativně vyměřeno clo určitému subjektu. Obdobná situace je u celního ručitele, neboť i ve vztahu k němu doplnil zákonodárce nově do celního zákona ustanovení § 260l, s povinností celních orgánů clo a daň celním ručitelům vyměřovat platebním výměrem. Tím zákonodárce posílil práva celních ručitelů. Pokud by postavení celního ručitele nebylo dostatečně silné, podnikatelské subjekty by z důvodu značného rizika ručení neposkytovaly a celý systém by se zhroutil. Uvádí-li žalovaný k některým žalobním bodům, že nebyly součástí podaného odvolání, musí žalobce připomenout, že jsou reakcí až na určité části odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí Celního úřadu Brno bylo proti žalobci učiněno jako první procesní úkon a neobsahovalo žádné odůvodnění. Krajský soud v Brně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v rozsahu žalobních námitek a za podmínek ustanovení § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodl bez jednání tak, že žaloba není důvodná. Žalobce především tvrdil, že se za předmětný celní dluh platně nezaručil, a to jednak proto, že mu nebylo povoleno být ručitelem a dále pak proto, že záruční listina založená ve spise není platným právním úkonem. S tímto názorem žalobce nebylo možné souhlasit. Spisový materiál žalovaného obsahuje listinu nazvanou „JINÉ OPERACE NEŽ REŽIM TRANZITU, ZÁRUČNÍ LISTINA (individuální záruka)“, dále jen „záruční listina“, která obsahuje jednak označení žalobce (NIETEN Internationale Spedition k. s., identifikační číslo, sídlo žalobce, zastoupení Lenkou Jandovou) a dále konstatování, že žalobce poskytuje předložením tohoto prohlášení Celnímu úřadu Brno I záruku až do nejvyšší částky (dále jen „zaručená částka“) 83 859 Kč a zavazuje se společně a nerozdílně s dlužníkem splnit celní dluh zajištěný touto zárukou. Z dalšího textu pak vyplývá, že tento závazek je účinný ode dne, kdy jej příslušný celní úřad přijal. K přijetí poskytnuté záruky pak došlo na tomtéž dokladu pod bodem II. z něhož vyplývá, že Celní úřad Brno I dne 17. 1. 2003 povolil, aby se žalobce (označení stejné jako shora) stal na žádost dlužníka ručitelem a přijímá jím vydané prohlášení o záruce, kterou se individuálně zajišťuje celní dluh v souvislosti s operací prováděnou na podkladu a) celního prohlášení evidovaného pod číslem 50172033-00017-8 a b) rozhodnutí ze dne 26. 9. 2002, čj. 2781-08/02- 0172/09. Přijetí poskytnuté záruky je podepsáno pracovníkem Celního úřadu Brno I dne Z uvedeného je zřejmé, že povolení stát se ručitelem bylo Celním úřadem Brno I vydáno dne 17. 1. 2003, rozhodnutí ze dne 26. 9. 2002, čj. 2781-08/02-0172/09, bylo pouhým podkladem pro individuální zajištění celního dluhu. Výrok, v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 správního řádu, obsahuje rozhodnutí ve věci (povolil žalobci stát se ručitelem), uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto (§ 260 odst. 2 celního zákona). Rozhodnutí neobsahuje v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 správního řádu odůvodnění, neboť rozhodnutím bylo vyhověno všem účastníkům řízení v plném rozsahu. Žalobce byl poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání. Rozhodnutí Celního úřadu Brno I má tedy všechny náležitosti ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 správního řádu. Datum 20. 1. 2003 uvedené bodem II. není datem vydání rozhodnutí, jímž Celní úřad Brno I povolil žalobci stát se ručitelem, ale je datem přijetí poskytnuté záruky. Nelze souhlasit ani s námitkou, že z rozhodnutí není zřejmé, o jaký typ povolení se má jednat. Podle ustanovení § 260 odst. 2 celního zákona, ručitelem může být pouze česká osoba, rozdílná od dlužníka, které být ručitelem povolil příslušný celní orgán na žádost a) budoucího uživatele globální záruky, má-li být poskytnuta globální záruka, b) budoucího ručitele, má-li být poskytnuta individuální záruka s použitím záručního dokladu, nebo c) dlužníka nebo osoby, která by se dlužníkem mohla stát, má-li být poskytnuta individuální záruka s použitím záruční listiny. V předmětné věci je zřejmé, že se nejedná o globální záruku, neboť záruční listina je jako individuální záruka označena, nejedná se však ani o individuální záruku s použitím záručního dokladu, neboť z předmětné listiny je rovněž zřejmé, že se jedná o záruční listinu. Není tedy pochyb o tom, byť toto ustanovení nebylo výslovně uvedeno, že Celní úřad Brno I povolil žalobci stát se ručitelem na žádost dlužníka, kdy byla poskytnuta individuální záruka s použitím záruční listiny [§ 260 odst. 2 písm. c) celního zákona]. Žalobce dále v žalobě namítal, že přijetí záruční listiny se v dané době realizovalo podle § 260k odst. 2 celního zákona a ne podle § 260 odst. 2 celního zákona, jak stojí v textu záruční listiny. Žalobce však nespecifikoval, z čeho tak usuzuje a už vůbec ne, jaký vliv to má na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Touto námitkou proto nebylo možno se zabývat. K námitce žalobce, že přijetí poskytnuté záruky za Celní úřad Brno nepodepsala Margareta Voznicová, nutno uvést, že není pochyb o tom, že přijetí záruky podepsal pracovník Celního úřadu Brno I a přijetí potvrdil také úředním razítkem. Je-li na rozhodnutí uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, avšak podepsáno je pouze jinou osobou, nezakládá tato vada sama o sobě nicotnost tohoto rozhodnutí (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). Za nicotné by mohlo být považováno pouze v případě, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí této osoby a že se tedy ve svém důsledku vůbec o projev vůle správního orgánu nejedná. Pokud rozhodnutí podepsal pracovník celního úřadu v zastoupení M. Voznicové, mělo to sice na rozhodnutí být uvedeno, tato procesní chyba však nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Nejedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Jiný přístup k věci by byl projevem přílišného právního formalismu. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, že povolení stát se ručitelem nebylo žalobci oznámeno. Na záruční listině je výslovně uvedeno, že žalobce potvrdil, že mu rozhodnutí bylo oznámeno ve smyslu ustanovení § 51 správního řádu ústním vyhlášením. Dle § 51 odst. 2 správního řádu se tímto žalobce vzdal nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a zároveň se dle § 53 správního řádu vzdal práva podat vůči tomuto rozhodnutí odvolání. Za tímto prohlášením je razítko žalobce i když zde chybí podpis za něj jednající osoby. V kontextu celé listiny (i s přihlédnutím k obdobné záruční listině č. 3586, ze stejného dne, znějícího na částku 153 251 Kč, který je součástí správního spisu připojeného u skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 138/2005, kde podpis osoby jednající za žalobce u otisku razítka nechybí) je zřejmé, že se jedná pouze o určitou nedůslednost - formální chybu při vyhotovení listiny. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán 1. stupně nebyl povinen doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí, pokud jde o tvrzení žalobce, že rozhodnutí nebylo doručeno ústním vyhlášením, neboť chybí protokol o ústním jednání, nutno konstatovat, že takové tvrzení je ryze účelové. Je sice pravdou, že o ústním vyhlášení nebyl sepsán samostatný protokol, na rozhodnutí je však písemně žalobcem potvrzeno, že mu bylo rozhodnutí oznámeno, že se vzdal nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a že se rovněž vzdal práva na odvolání. Požadavek žalobce na samostatný protokol, který by obsahoval totéž, je opět pouhým přepjatým právním formalismem. V souvislosti se shora uvedeným nelze souhlasit ani s námitkami, že záruční listina není platný právní úkon, neboť žalobce je vadně označen, že záruční listinu podepsala M. Prnková, přestože oprávněna jednat byla L. Jandová a že záruční listina není datována. Označení žalobce je zcela jednoznačné, obsahuje totiž nejen jeho název (s chybou spočívající ve velkými písmeny psáno „NIETEN“ namísto „Nieten“), ale též sídlo a identifikační číslo a tomu všemu odpovídající razítko samotného žalobce. Jak uvedeno shora podpis M. Prnkové je v souladu se zplnomocněním založeným ve spise. Není rovněž pravdou, že záruční listina neobsahuje datum, záruční listina byla oběma stranami podepsána dne 20. 1. 2003. Krajský soud v Brně neshledal důvodnou námitku žalobce, že celní orgány ve věci postupovaly při uplatňování celního dluhu ručitelem v rozporu s právními předpisy. Ohledně aplikace ustanovení § 260l odst. 1, odst. 2 celního zákona vychází soud z toho, že z ustanovení § 260l odst. 1 celního zákona nevyplývá, že celní úřad vyměřuje clo a daně ručiteli postupem podle ustanovení § 264 a násl. celního zákona, a že z ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona naopak vyplývá, že je možné použít toto ustanovení v okamžiku podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek celního dlužníka i ohledně celního dluhu, jehož vymáhání po dlužníkovi bylo bezúspěšné. Je třeba si uvědomit, že napadené rozhodnutí celního úřadu není rozhodnutím o vyměření celního dluhu (ten již byl vyměřen v souvislosti s přijetím předmětného celního prohlášení o propuštění zboží do celního režimu aktivní zušlechťovací styk v podmíněném systému), ale stanovením platební povinnosti žalobce založené zajištěním předmětného celního dluhu. Tato povinnost není tedy závislá na vyměření celního dluhu ručiteli, nýbrž (v daném případě) na vydání rozhodnutí vůči ručiteli podle ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona. Zřejmé je i to, že toto ustanovení v návaznosti na znění odstavce prvého § 260l celního zákona stanoví pouze povinnost celního úřadu požadovat (v případě konkursního řízení na majetek celního dlužníka) splnění celního dluhu po ručiteli, aniž by byla splněna podmínka neúspěšného vymáhání celního dluhu po dlužnících. Uvedená povinnost tedy nezávisí na tom, zda byl či doposud nebyl celní dluh neúspěšně vymáhání na dlužnících. V dané věci situace upravená ustanovením § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona nepochybně nastala, takže celní úřad oprávněně požadoval splnění celního dluhu po ručiteli. Jelikož celní dluh byl vyměřen celnímu dlužníkovi v souvislosti s přijetím celního prohlášení, nepřichází jiné právní postavení žalobce než ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1, 2 písm. d) daňového řádu. Tato skutečnost způsobuje, že ustanovení § 2 odst. 2, odst. 8 daňového řádu se na žalobce nevztahuje. Námitku neplatnosti rozhodnutí celního úřadu a rozhodnutí žalovaného soud také neshledal jako důvodnou. Jak uvedeno shora, rozhodnutí o povinnosti žalobce jako ručitele plnit za dlužníka ze dne 22. 10. 2004 bylo vydáno správně podle ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona, a proto nelze konstatovat, že bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 32 odst. 2 písm. d), odst. 8 daňového řádu. Z rozhodnutí je zřejmé, o jaká ustanovení procesních a hmotně právních předpisů se opírá, proč a jakou částku a na jaký účet má žalobce jako ručitel na dlužníkem nezaplaceném celním dluhu uhradit. Z výše uvedených důvodů soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl žalobce zcela neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.