Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

29 Ca 242/2004-51

Rozhodnuto 2007-01-31

Právní věta

I. Ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumává ve smyslu § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), pouze to, zda předložená dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí. Z pravomocného územního rozhodnutí, které stanoví závazné podmínky, tedy vychází i v řízení o vydání stavebního povolení. Nic na tom nemění podaná správní žaloba směřující proti tomuto územnímu rozhodnutí.
II. Pravomocné územní rozhodnutí není podkladovým rozhodnutím, které má na mysli § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), protože lze proti němu podat samostatnou správní žalobu.
III. Z koncentrační zásady uplatňované ve stavebním řízení, vycházející z § 61 odst. 1 věty třetí stavebního zákona, vyplývá, že otázky týkající se umístění stavby se ve stavebním řízení již neposuzují, vychází se v tomto směru z pravomocného územního rozhodnutí, podle kterého se stavba přesně na pozemek umisťuje, a pokud správní orgány ve stavebním řízení „vyřídí“ námitky týkající se umístění stavby odkazem na § 61 odst. 1 věty třetí cit. zákona, podle kterého se v této fázi stavebního řízení již k takovým námitkám nepřihlíží, zákon neporuší a s těmito námitkami se řádně nevypořádají.
IV. Z § 61 odst. 1 věty druhé stavebního zákona vyplývá, vedle nemožnosti uplatnění námitek týkajících se umístění stavby ve stavebním řízení, také další koncentrační zásada, a to, že účastníci řízení mohou své námitky ve stavebním řízení uplatnit nejpozději při nařízeném ústním jednání (často spojeno s místním šetřením), na což jsou předem stavebním úřadem upozorněni. Uplatní-li tedy účastník řízení takovou námitku až po provedeném ústním jednání, třeba v rámci odvolání, uplatní námitku opožděně, v rozporu s cit. ustanovením. K takové námitce nelze přihlížet, přitom nejde o rozpor se zákonem nebo nespolehlivě zjištěný stav věci.
V. Pokud byla projektová dokumentace zpracována autorizovaným architektem (projektantem) ve smyslu § 46a stavebního zákona, odpovídá tato autorizovaná osoba podle § 46b cit. zákona za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace a její soulad s požadavky uvedenými v § 18 vyhl. č. 137/1998 Sb.
VI. Podle § 8 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, se vzájemné odstupy a vzdálenosti staveb měří na nekratší spojnici mezi vnějšími povrchy obvodových stěn, balkónů, lodžií, teras, dále od hranic pozemků a okraje vozovky pozemní komunikace, nikoliv však od střešních konstrukcí či římsy.
VII. Ustanovení § 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, upravuje pouze vzdálenosti mezi jednotlivými stavbami a nikoliv mezi pozemky nebo mezi nezastavěným pozemkem a stavbou. Umisťuje-li stavební úřad stavbu na pozemek, který sousedí s nezastavěným pozemkem (zahradou), ohledně kterého neběží územní řízení týkající se jeho budoucího zastavění, není stavební úřad limitován odstupovými vzdálenostmi vyplývajícími z § 8 odst. 1 a 2 cit. vyhl., neboť tyto nemohou být uplatňovány mezi stavbami a nezastavěnými pozemky.

Citované zákony (26)

Rubrum

I. Ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumává ve smyslu § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), pouze to, zda předložená dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí. Z pravomocného územního rozhodnutí, které stanoví závazné podmínky, tedy vychází i v řízení o vydání stavebního povolení. Nic na tom nemění podaná správní žaloba směřující proti tomuto územnímu rozhodnutí. II. Pravomocné územní rozhodnutí není podkladovým rozhodnutím, které má na mysli § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), protože lze proti němu podat samostatnou správní žalobu. III. Z koncentrační zásady uplatňované ve stavebním řízení, vycházející z § 61 odst. 1 věty třetí stavebního zákona, vyplývá, že otázky týkající se umístění stavby se ve stavebním řízení již neposuzují, vychází se v tomto směru z pravomocného územního rozhodnutí, podle kterého se stavba přesně na pozemek umisťuje, a pokud správní orgány ve stavebním řízení „vyřídí“ námitky týkající se umístění stavby odkazem na § 61 odst. 1 věty třetí cit. zákona, podle kterého se v této fázi stavebního řízení již k takovým námitkám nepřihlíží, zákon neporuší a s těmito námitkami se řádně nevypořádají. IV. Z § 61 odst. 1 věty druhé stavebního zákona vyplývá, vedle nemožnosti uplatnění námitek týkajících se umístění stavby ve stavebním řízení, také další koncentrační zásada, a to, že účastníci řízení mohou své námitky ve stavebním řízení uplatnit nejpozději při nařízeném ústním jednání (často spojeno s místním šetřením), na což jsou předem stavebním úřadem upozorněni. Uplatní-li tedy účastník řízení takovou námitku až po provedeném ústním jednání, třeba v rámci odvolání, uplatní námitku opožděně, v rozporu s cit. ustanovením. K takové námitce nelze přihlížet, přitom nejde o rozpor se zákonem nebo nespolehlivě zjištěný stav věci. V. Pokud byla projektová dokumentace zpracována autorizovaným architektem (projektantem) ve smyslu § 46a stavebního zákona, odpovídá tato autorizovaná osoba podle § 46b cit. zákona za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace a její soulad s požadavky uvedenými v § 18 vyhl. č. 137/1998 Sb. VI. Podle § 8 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, se vzájemné odstupy a vzdálenosti staveb měří na nekratší spojnici mezi vnějšími povrchy obvodových stěn, balkónů, lodžií, teras, dále od hranic pozemků a okraje vozovky pozemní komunikace, nikoliv však od střešních konstrukcí či římsy. VII. Ustanovení § 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, upravuje pouze vzdálenosti mezi jednotlivými stavbami a nikoliv mezi pozemky nebo mezi nezastavěným pozemkem a stavbou. Umisťuje-li stavební úřad stavbu na pozemek, který sousedí s nezastavěným pozemkem (zahradou), ohledně kterého neběží územní řízení týkající se jeho budoucího zastavění, není stavební úřad limitován odstupovými vzdálenostmi vyplývajícími z § 8 odst. 1 a 2 cit. vyhl., neboť tyto nemohou být uplatňovány mezi stavbami a nezastavěnými pozemky.

Výrok

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Milana Procházky v právní věci žalobců a) Václava Šrámka, b) Simony Šrámkové, oba bytem v Brně, Prokopa Velikého 48, c) Jiřího Lukšíka, a d) Jitky Lukšíkové, oba bytem v Brně, Slíny 7, všech právně zast. JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, za účasti Ing. Jiřího Nováka, bytem v Brně, Výholec 33, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Odůvodnění

I. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 27. 7. 2004, čj. OÚSŘ 04/31490/Bar/Wi, sezamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žalobou ze dne 5. 10. 2004 se žalobci domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2004, čj. OÚSŘ 04/31490/Bar/Wi, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti předchozímu prvostupňovému rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Líšeň, odboru výstavby, dopravy, zemědělství a životního prostředí, ze dne 15. 4. 2004, čj. STU/20/0200108/000/011, kterým bylo stavebníku Ing. Jiřímu Novákovi vydáno stavební povolení na novostavbu rodinného domu s garáží, včetně plynovodní přípojky, a to na pozemku p. č. 4301/1 v k. ú. Líšeň s napojením na pozemek p. č. 4301/2, a dále na vnitřní rozvody vody, oddílné kanalizace a elektro s napojením na stávající přípojky. Druhostupňovým rozhodnutím bylo současně prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že se při stavebním řízení uplatňuje koncentrační zásada, která znamená, že se nepřihlíží k námitkám účastníků řízení, pokud nejsou uplatněny nejpozději při ústním jednání, popř. ve lhůtě určené stavebním úřadem, která nesmí být kratší než 7 dnů. Na tuto skutečnost upozorní stavební úřad účastníky řízení (§ 61 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „stavební zákon“). Ze zmíněného ustanovení rovněž vyplývá, že k připomínkám a námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení nebo při projednání regulačního plánu, jakož i územního plánu zóny nebo územního projektu zóny, se nepřihlíží. K odvolací námitce žalobců c) a d), že stavba rodinného domu bude umístěna na hranici jejich pozemků, a že podstatným způsobem znehodnotí jejich pozemek zastíněním a osluněním, a také tím, že žalobci c) a d) budou limitováni v obhospodařování stávající zahrady aiv možnosti případné stavby na jejich pozemku, se žalovaný vyjádřil tak, že veškeré tyto námitky se týkaly umístění předmětné stavby a k takovým námitkám, které mohly být nebo již byly uplatněny v územním řízení, se ve smyslu shora citovaného ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona ve stavením řízení nepřihlíží. Pokud na tyto námitky stavební úřad reagoval konstatováním, že již byly předmětem samostatného územního řízení s tím, že se dále jimi nezabýval, podle žalovaného nepochybil. K další námitce žalobců c) a d), podle nichž se stavební úřad dostatečně nezabýval jejich námitkou, že současně nebyla zjištěna ani odstraněna jiná stavba - stavba oplocení stávajícího pozemku žalobců c) a d) (stavebníci tohoto oplocení), probíhajícího na hranici pozemků p. č. 4304/03 a 4301/1 v k. ú. Líšeň, a že povolovanou stavbu nelze technicky provést bez vstupu a částečné devastace zahrady žalobců c) a d), neboť tato stavba je situována přímo na hranici pozemků, žalovaný uvedl, že jak v písemných námitkách žalobců a) a b) – odvolatelů ze dne 14. 10. 2003 (podáno dne 17. 10. 2003), tak ani v námitkách žalobců c) a d) – odvolatelů ze dne 18. 3. 2004, nebyla uplatněna námitka týkající se existence tohoto oplocení na hranici mezi uvedenými pozemky, které je dle tvrzení žalobců c) a d) v jejich vlastnictví. Z tohoto důvodu se podle žalovaného nemohl prvostupňový stavební úřad touto námitkou zabývat. Prvostupňové stavební řízení tvoří spolu s odvolacím správním řízením jeden celek, a tedy na obě řízení se vztahuje výše uvedená koncentrační zásada pro uplatňování námitek ve smyslu ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona. Z ní vyplývá, že k námitkám uplatněným po stanovené lhůtě, se nepřihlíží ani v odvolacím řízení. Ani ověřená projektová dokumentace podle žalovaného neuvažuje o odstranění oplocení na společné hranici pozemků p. č. 4304/3 a 4301/1 v k. ú. Líšeň z důvodu realizace stavby předmětného rodinného domu. K otázce vstupu stavebníka na sousední pozemek během provádění stavby žalovaný uvedl, že předmětná stavba byla umístěna pravomocným rozhodnutím na hranici s pozemkem p. č. 4304/3 v k. ú. Líšeň, a z této skutečnosti musel stavební úřad ve stavením řízení vycházet. Pokud by přitom došlo ke škodám na sousedním pozemku, je povinen ten, kdo škodu způsobil, tuto škodu nahradit. V takovém případě jde o občanskoprávní vztahy, které nespadají do rozhodovací pravomoci stavebního úřadu. Pokud by mezi vlastníky sousedních pozemků nedošlo k dohodě o vstupu stavebníka na sousední pozemek za účelem provádění stavebních prací, může stavební úřad podle ust. § 135 odst. 1 stavebního zákona uložit těm, kteří mají vlastnická práva k sousednímu pozemku, aby strpěli provedení stavebních prací ze svého pozemku. V takovém případě platí obecné předpisy o náhradě škody, kterou je povinen nahradit ten, v jehož prospěch bylo předmětné opatření stavebním úřadem uloženo. K odvolací námitce všech žalobců, že poloha stavby určená projektem není vzhledem ke stávajícím hranicím pozemků správně vymezena, zakreslení navrženého stavu polohopisně nesouhlasí se stavem v katastrální mapě a stavba bude zasahovat na sousední pozemky, žalovaný uvedl, že na žalobci předloženém situačním výkresu „Porovnání situace“, kterým svoji argumentaci dokládali, není uveden zpracovatel a předmětný dokument není opatřen razítkem osoby odborně způsobilé takovou dokumentaci zpracovávat. Předmětná stavba byla umístěna pravomocným územním rozhodnutím pouze na pozemku p. č. 4301/1 v k. ú. Líšeň. Na základě tohoto územního rozhodnutí musí být stavba vytyčena před zahájením stavebních prací, jak je uvedeno v podmínce č. 3 výroku napadeného rozhodnutí a jak je stanoveno v § 75 stavebního zákona a v § 29 vyhl. č. 132/1998 Sb. V souladu s vydaným územním rozhodnutím je zpracován autorizovaným architektem i výkres situace s umístěním předmětného rodinného domu na p. č. 4301/1 v k. ú. Líšeň, který je součástí ověřené projektové dokumentace. Jelikož se podle žalovaného jednalo o námitku týkající se umístění stavby, stavební úřad neporušil zákon, pokud se touto námitkou ve stavebním řízení nezabýval. Navíc za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace odpovídá dle ust. § 46b stavebního zákona projektant. Odvoláním bylo dále namítáno, že úpravou stavební dokumentace stavebníkem, a to v půdorysu navrženého rodinného domu, došlo ke zkosení pravoúhle navazující východní a jižní fasády a vzniklo tak nové jihovýchodní průčelí, jehož vzdálenost od stávajícího rodinného domu na pozemku p. č. 4300/5 v k. ú. Líšeň je určena na 4 m, což je v rozporu s ust. § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb., protože na západním průčelí rodinného domu žalobců a) a b) jsou okna do obytných místností. K úpravě půdorysu předmětné stavby došlo pouze v nadzemním podlaží, přičemž půdorys přesahující střešní konstrukci je ponechán v původní podobě a vzdálenost střechy novostavby od stávajícího rodinného domu žalobců a) a b) na pozemku p. č. 4300/5 v k. ú. Líšeň je necelých 2,5 m. Žalovaný k této námitce opětovně uvedl, že se týká umístění předmětné stavby, a proto se k ní ve smyslu ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona v prvostupňovém stavebním řízení ani odvolacím řízení nepřihlíží. Podle žalovaného byla projektová dokumentace pro stavební povolení zpracována dle podmínek výše citovaného územního rozhodnutí a splňuje požadavky stanovené vyhláškou č. 137/1998 Sb., což stavební úřad také ve stavebním řízení přezkoumal, jak sám uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž žalovaný neshledal nesoulad projektové dokumentace s územním rozhodnutím či vyhláškou č. 137/1998 Sb. Skutečnost, že střešní konstrukce přesahuje zkosený roh navrženého rodinného domu, který je ve vzdálenosti 4 m od nároží rodinného domu žalobců a) a b) na pozemku p. č. 4300/5 v k. ú. Líšeň, není v rozporu s ust. § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb. Podle ust. § 8 odst. 5 posledně cit. vyhl. se vzájemné odstupy a vzdálenosti mezi rodinnými domy měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy obvodových stěn, balkónů, lodžií a teras a nikoliv od římsy či střešních konstrukcí. V tomto směru žalovaný neshledal rozpor s ust. § 8 cit. vyhl. Žalobci a) a b) opětovně v odvolání namítali, že provedením předmětné stavby dojde ke znehodnocení jejich obytných místností stávajícího rodinného domu, protože dojde k zastínění, které překračuje povolený limit. Zastíněním ztratí obytné místnosti charakter obytných místností a dojde k vážnému znehodnocení současné stavby. Přestože šlo o opakovanou námitku, prvostupňový stavební úřad podle žalobců nezajistil jako důkaz diagram a výpočet zastínění obytných místností dle ČSN 734301, a to za situace, kdy projektem pro stavební povolení byla oproti dokumentaci pro územní řízení změněna výška osazení stavby v terénu a změněn byl i půdorysný tvar novostavby. Žalovaný k tomu uvedl, že pokud jde o změnu půdorysného tvaru novostavby, pak odvolatelé v odvolání neuvedli, v čem údajná změna spočívá. Přezkoumáním spisového materiálu žalovaný zjistil, že půdorys stavby, jak byl navržen v dokumentaci pro stavební povolení, zcela odpovídá podmínkám územního rozhodnutí a ověřené situaci, která je přílohou tohoto rozhodnutí. K výškovému osazení stavby je v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno, že nadmořská výška tzv. + 0 činí 309,00 m. n. m., což podle žalovaného odpovídá vydanému územnímu rozhodnutí a tento údaj je rovněž uveden v projektové dokumentaci pro stavební řízení. K námitkám zastínění stávajícího rodinného domu žalobců a) a b) umístěného na pozemku p. č. 4300/5 v k. ú. Líšeň novostavbou předmětného rodinného domu žalovaný uvedl, že tyto již byly posouzeny v územním řízení a nebyl shledán rozpor s žalobci uváděnou ČSN 734001 a dalšími předpisy. O tom svědčí obsah odůvodnění územního rozhodnutí č. 265a, a také rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 14. 5. 2003, čj. U 03/19705/Mak/Wi, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. K tomu žalovaný opětovně uvedl, že k námitkám, které byly uplatněny v územním řízení se podle ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona ve stavebním řízení nepřihlíží, a proto k nim nebylo možno přihlížet ani v odvolacím řízení. Žalovaný navíc konstatoval, že odvolatelé neuvedli žádné konkrétní údaje o překročení povolených limitů. Ve včas podané žalobě žalobci mimo jiné uvedli, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon, zejména ust. § 3 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s ust. § 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 137/1998 Sb. Stavebním povolením byla povolena stavba rodinného domu na pozemku p. č. 4301/1 v k. ú. Líšeň, který sousedí s pozemkem p. č. 4304 v k. ú. Líšeň, který je ve vlastnictví žalobců c) a d). Podle ust. § 8 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb. musí odstupy mezi stavbami umožňovat údržbu těchto staveb, přičemž z ust. § 8 odst. 2 cit. vyhl. vyplývá normativní požadavek, že vzdálenost rodinných domů od společných hranic pozemků nesmí být menší než 2 m, což vydané stavební povolení nerespektuje, neboť stavba byla povolena přímo na společné hranici mezi pozemky. V této souvislosti nemůže uspět zdůvodnění stavebního úřadu, že umístění stavby již bylo řešeno pravomocným územním rozhodnutím. Každé správní rozhodnutí musí být vždy v souladu se zákonem. Navíc územní rozhodnutí týkající se předmětné stavby bylo rovněž napadeno správní žalobou a řízení bylo vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 Ca 233/2003 (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2004, čj. 29 Ca 233/2003-50, v právní moci dne 17. 1. 2005, bylo územní rozhodnutí zrušeno pro vady řízení, a proto Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, vydal ve věci po zrušení soudem nové odvolací rozhodnutí dne 15. 3. 2005, čj. U 05/02546Mak/Wi, kterým prvostupňové územní rozhodnutí znovu potvrdil a podané odvolání zamítl, přičemž reagoval na vytčené vady; rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 4. 2005). Další pochybení obou správních orgánů spatřují všichni žalobci v tom, že uvažovaná stavba podstatně zhorší osvětlení, oslunění a zachování pohody stávajícího bydlení u žalobců a) a b). V případě žalobců c) a d) dojde k tomu, že zcela netypický téměř 16 m dlouhý rodinný dům, který má být postaven přímo na hranici s jejich pozemkem dosud užívaným jako zahrada, znemožní v řádné kvalitě obdělávat část přilehlých pozemků ve vlastnictví žalobců c) a d). Stavební úřad dále pominul, že na hranicích mezi pozemky p. č. 4301/1 a p. č. 4303/3 v k. ú. Líšeň je již umístěna jiná stavba, a to stavba oplocení žalobců c) a d). Proto je nereálné, aby v tomto prostoru existovaly a byly provedeny dvě stavby, tedy, aby na stejném místě byla stavba oplocení a stavba rodinného domu. Pokud by prvostupňový stavební úřad postupoval v řízení s náležitou péčí při místním šetření, musel by tuto skutečnost zjistit. Za této situace žalobci konstatovali, že oba správní orgány nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, jak jim to ukládá ust. § 3 odst. 4 správního řádu. Žalobci dále namítali, že se žalovaný nevypořádal s jejich námitkami uplatněnými ve stavebním řízení tak, jak byla uvedena v různých podáních a jak jsou založena ve spise. Jednalo se především o podání ze dne 18. 3. 2004, ve kterém žalobci uvedli konkrétní případy nesouladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy. V tomto směru se především jednalo o žalobce a) a b), kdy podle nich nebyla v předloženém projektu stavby dodržena snížená vzdálenost mezi rodinnými domy, jak předpokládá ust. § 8 odst. 2 vyhl. č. 137/1998 Sb., neboť přečnívající část střešní konstrukce povolované stavby je vzdálena od průčelí rodinného domu žalobců a) a b) pouze 3 m a od visuté konstrukce lodžie pouze 2 m, přičemž lodžii je třeba v souladu se stavebním zákonem považovat za součást stavby. Proto je vydané stavební povolení v rozporu s ust. § 8 odst. 2 vyhl. č. 137/1998 Sb., protože i v případě připuštění stísněnosti daných územních podmínek může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena na 4 m pouze tehdy, nejsou-li v žádné z protilehlých stran okna obytných místností. Z místního šetření, námitek žalobců a ze stavební dokumentace rodinného domu žalobců a) a b) však muselo být správním orgánů zřejmé, že v protilehlé části k povolované stavbě jsou umístěna okna obývacího pokoje, tedy obytných místností žalobců a) a b). Žalobci a) a b) dále ve stavebním řízení namítali rozpor mezi výškovou úrovní, tedy úrovní prvního nadzemního podlaží povolovaného rodinného domu, když v předložené výkresové dokumentaci byla uvedena nadmořská výška 309,4 m. n. m. a naopak v textové části 309,000 m. n. m. V projektové dokumentaci dále nebyla situace zpracována dle geometrických parametrů katastru nemovitostí, protože nebyl určen souřadnicový a výškový systém a rozdíly jsou patrné při porovnání hranic kopie katastrální mapy se situací v projektu, jak bylo doloženo přílohami. Podle žalobců tedy nebude možné navrhovanou stavbu umístit na daném pozemku bez podstatných odchylek proti projektovému řešení. Pozemek p. č. 4301/1, na kterém je povolovaná stavba navrhována, nemá lichoběžníkový tvar tak, jak byla chybně zakreslena situace v projektu, nýbrž má tvar obecného čtyřúhelníku, ve kterém ani jeden ze čtyř úhlů není pravý. Na situaci v projektové dokumentaci je zcela chybně vyznačen sever. Tyto námitky žalobců a) a b) mají ve svém důsledku podstatný vliv na určení doby zastínění jejich rodinného domu, jelikož okna tohoto domu jsou orientována k západu. Projekt stavebníka neobsahuje průkaz oslunění obytných místností tohoto domu s okny orientovanými k západu, a proto tuto situaci nelze vyhodnotit jinak než, že nebylo dodrženo ust. § 24 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb., když současně oba správní orgány porušily ust. § 3 odst. 3 a 4 správního řádu. Na základě výše uvedeného žalobci požadovali zrušit druhostupňové i prvostupňové správní rozhodnutí. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný především uvedl, že otázky umístění stavby se již ve stavebním řízení neřeší. Stavební úřad ve stavebním řízení pouze přezkoumává, zda předložená dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí (§ 62 odst. 1 stavebního zákona). Navíc s ohledem na ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona se nepřihlíží k připomínkám a námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v řízení územním. V ust. § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb. s názvem „Vzájemné odstupy staveb“ jsou upraveny vzdálenosti rodinných domů mezi sebou, staveb pro individuální rekreaci, které mezi sebou vytvářejí volný prostor či vzdálenosti průčelí budov od okraje vozovky, silnice nebo místní komunikace. V žádném případě se však toto ustanovení nevztahuje na vzdálenost mezi povolovaným rodinným domem a nezastavěným sousedním pozemkem p. č. 4304/3 v k. ú. Líšeň, který žalobci c) a d) užívají jako zahradu. Proto nic nebránilo stavebnímu úřadu, aby povolovaný rodinný dům na pozemku p. č. 4301/1 v k. ú. Líšeň umístil na hranici s pozemkem p. č. 4304/3, a to i proto, že Územní plán města Brna, platný od 15. 12. 1994, počítá v daném území se stabilizovanou funkcí bydlení čistého, která dostavbu proluk umožňuje. V prodloužení ulice Prokopa Velikého až po ulici Neklež je počítáno s novou výstavbou rodinných domů. Z technické dokumentace je patrno, že šířka pozemků v dané lokalitě, a tedy i v projednávaném případě, neumožňuje při zachování odstupových vzdáleností od stávající zástavby (dvojdomky), jinou formu řešení než právě dvojdomkem, a to platí i pro případné budoucí zastavění pozemku p. č. 4304/03 v k. ú. Líšeň ve vlastnictví žalobců c) a d). Podle žalovaného bylo stavební povolení vydáno v souladu s pravomocným územním rozhodnutím. Na této situaci nezmění nic ani to, že původní územní rozhodnutí bylo napadeno správní žalobou. Žalovaný dále přezkoumal další námitky žalobců týkající se dopadů povolované stavby na rodinný dům žalobců a) a b) v otázkách osvětlení, oslunění a zachování pohody bydlení, přičemž námitky žalobců c) a d) týkající se vlivu povolované stavby na jejich pozemek již byly řešeny v územním řízení. Posouzení uvedených námitek stavebním úřadem pak žalovaný přezkoumal v odvolacím řízení. Stavební zákon ani jeho prováděcí předpisy neznají pojem znehodnocení nemovitosti užívané jako zahrada pro pěstování ovoce a zeleniny povolovanou stavbou, a to z důvodu zastínění pozemku. Vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, užívá pojmy proslunění a denní osvětlení pouze ve vztahu k obytným, popř. pobytovým místnostem staveb a nikoliv k pozemkům. Plánovaná stavba je navíc situována z východní strany pozemku p. č. 4304/03 v k. ú. Líšeň tak, že nemůže bránit přístupu slunečních paprsků z jižní a západní strany. Pokud jde o námitku existence oplocení na hranici mezi pozemky p. č. 4301/1 a 4303/3 v k. ú. Líšeň, pak podle žalovaného tato námitka nebyla uplatněna v rámci prvostupňového stavebního řízení. Na řízení se navíc vztahuje koncentrační zásada pro uplatnění námitek vyplývající z ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona. Proto se stavební úřad nemohl touto otázkou zabývat, což platilo i pro odvolací orgán, když odvolací řízení tvoří s prvostupňovým stavebním řízením jeden celek. Žalobci navíc nepředložili žádný důkaz o tom, že je oplocení v jejich vlastnictví. Pokud jde o námitku přečnívající části střešní konstrukce povolovaného rodinného domu, pak má žalovaný za to, že se v napadeném rozhodnutí s touto námitkou žalobců a) a b) dostatečně vypořádal. Opíral se přitom nejen o pravomocné územní rozhodnutí, ale i o ust. § 8 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb., ze kterého vyplývá, že se vzájemné odstupy a vzdálenosti mezi rodinnými domy měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy obvodových stěn, balkónů, lodžií a teras. O střechách a římsách se zde zákon nezmiňuje. Žalovaný proto neshledal rozpor mezi předloženou projektovou dokumentací a ust. § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb. Projektová dokumentace ke stavebnímu řízení byla zpracována autorizovanou architektkou (§ 46a stavebního zákona). Dle ust. § 46b stavebního zákona odpovídá tato autorizovaná osoba za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace. Projektová dokumentace ke stavebnímu řízení je zpracována dle požadavku ust. § 18 vyhl. č. 132/1998 Sb. Obsahuje mimo jiné celkovou situaci stavby s vyznačením hranic pozemků a jejich parcelních čísel dle katastru nemovitostí, a to včetně pozemků sousedních a stávajících staveb na nich. Pokud jde o výškové osazení stavby, pak v projektové dokumentaci je uvedeno, že úroveň nadzemního podlaží je ve výšce 309,00 m. n. m., což odpovídá pravomocnému územnímu rozhodnutí. Problematika zastínění stávajícího rodinného domu žalobců a) a b) již byla posuzována v územním řízení a nebyl shledán rozpor s ČSN 730580-1, 730580- 2, 734301 (viz doklad č. 1 správního spisu). Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Žalobci svojí replikou ze dne 3. 2. 2005 k vyjádření žalovaného k žalobě uvedli, že nesouhlasí s názorem žalovaného, pokud jde o řešení odstupu domů ve smyslu ust. § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb. Stavební povolení není možno vydat za situace, kdy povolením stavby a jejím následným provedením dojde k zásahu do vlastnických práv jiného, v daném případě sousedů. Bude-li povolovaná stavba umístěna na hranici pozemků žalobců c) a d), nelze pak jinak než dovodit, že tito nemohou případně postavit jinou stavbu než jejich soused, v čemž je třeba spatřovat nepřípustné omezení jejich vlastnických práv. V posuzovaném případě je povolovaná stavba zcela nestandardně a atypicky řešena. Pokud pak žalovaný tvrdí, že šířka pozemku stavebníka neumožňuje jinou zástavbu, pak je třeba uzavřít, že tento pozemek není vhodný pro zvolenou stavbu, přičemž provedení stavby nemůže být na úkor jiného. Pokud žalovaný poukazoval na to, že žalobci namítali existenci oplocení na hranici mezi pozemky opožděně, a že tuto námitku neuplatnili včas, pak k tomu žalobci uvedli, že nejde vůbec o námitku procesní povahy, ale o námitku hmotněprávního charakteru. Oba správní orgány zcela pominuly existenci této stavby postavené na hranici dotčených pozemků, ačkoliv prvostupňový stavební úřad v rámci stavebního řízení provedl na místě samém dne 21. 10. 2003 místní šetření, kde musel existenci stavby oplocení při bedlivém výkonu státní správy zjistit. Neobstojí tedy tvrzení žalovaného, že námitka žalobců c) a d) byla podána opožděně. Tento závěr měl být správně zjištěn prvostupňovým stavebním úřadem a pokud na to upozorňovali žalobci, pak tak učinili s úmyslem upozornit na přehlédnutí zmíněné stavby stavebním úřadem. Stavební úřad vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, jak mu to naopak ukládá ust. § 3 odst. 4 správního řádu. Obsahem připojených správních spisů jsou mimo jiné prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí správních orgánů, předchozí územní rozhodnutí, protokol o místním šetření, námitky žalobců uplatněné ve stavebním řízení ze dne 17. 10. 2003 a 18. 3. 2004, projektová dokumentace, a také odvolání žalobců. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a to v rozsahu napadení žalobou (§ 71 odst. 1 a § 75 odst. 2 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Soud nejprve prověřil okolnosti zrušení původně vydaného územního rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 14. 5. 2003, čj. U 03/19705Mak/Wi, které bylo zrušeno rozsudkem zdejšího Krajského soudu v Brně dne 16. 12. 2004, čj. 29 Ca 233/2003-50, podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vady řízení, kdy bylo zjištěno, že se žalovaný nezabýval a nevypořádal s odvoláním žalobců c) a d) (Jiřího a Jitky Lukšíkových), neboť z obsahu předmětného rozhodnutí žalovaného jasně vyplynulo, že se žalovaný zabýval pouze odvoláním žalobců a) a b) a odvolání žalobců c) a d) zcela pominul. Tuto námitku žalobci u soudu úspěšně uplatnili. Současně Krajský soud v Brně zjistil, že po zrušení předmětného územního rozhodnutí vydal Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, nové rozhodnutí o odvolání dne 15. 3. 2005, čj. U 05/02546Mak/Wi, kterým své pochybení vytčené soudem napravil, přičemž opětovně prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a odvolání zamítl. Posledně uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 4. 2005. Obsah žalobních námitek byl v podstatě totožný s námitkami uplatněnými v odvolání. K tomu Krajský soud v Brně uvádí, že se žalovaný s těmito námitkami ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Jak soud zjistil z obsahu připojených správních spisů, odvolací námitky žalobců byly uplatněny jednak v jejich podání ze dne 14. 10. 2003, podáno u stavebního úřadu dne 17. 10. 2003, a jednak v podání ze dne 18. 3. 2004. Žalobci a) a b) především namítali, že nebyla dodržena snížená vzdálenost mezi rodinnými domy, jak předpokládá ust. § 8 odst. 2 vyhl. č. 137/1998 Sb. Podle nich je střešní konstrukce povolované stavby vzdálena od průčelí jejich rodinného domu pouze 3 m a od visuté konstrukce lodžie, která je součástí stavby, pouze 2 m. Výjimku v případě stísněných územních podmínek, kdy může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4 m, nelze v daném případě podle žalobců a) a b) aplikovat, neboť v protilehlé části jejich domu jsou umístěna okna obývacího pokoje (obytných místností). Krajský soud v Brně k této skupině námitek uvádí, že se jedná o námitky týkající se umístění předmětné stavby, kterými se zabývá správní orgán v územním řízení. Otázky umístění stavby se již ve stavebním řízení neřeší. V řízení o vydání stavebního povolení se již pouze vychází z pravomocného územního rozhodnutí a ve smyslu ust. § 62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavební úřad pouze přezkoumává, zda předložená dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí. Také z ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že k připomínkám a námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení nebo při projednávání regulačního plánu, jakož i územního plánu zóny nebo územního projektu zóny, se již ve stavebním řízení nepřihlíží. Jedná se o koncentrační zásadu vyplývající ze stavebního zákona obecně uplatňovanou ve stavebním řízení. Současně je zde upraveno i to, že účastníci řízení mohou své námitky uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto, přičemž na to jsou předem stavebním úřadem upozorněni při oznámení zahájení stavebního řízení. Za této situace tedy prvostupňový stavební úřad, jak rovněž konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, nepochybil a zákon neporušil, když na podané námitky reagoval odkazem na ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona a konstatováním, že šlo o námitky týkající se umístění stavby, které již byly předmětem samostatného územního řízení. Ke stejnému závěru dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí, a proto nelze přisvědčit tvrzení žalobců, že se s těmito námitkami žalobců správní orgány nevypořádaly. Ve stavebním řízení bylo rovněž ověřeno, že projektová dokumentace pro stavební povolení byla zpracována dle podmínek výše uvedeného územního rozhodnutí, a že splňuje požadavky stanované vyhl. č. 137/1998 Sb. Skutečnost, že původní územní rozhodnutí bylo napadeno správní žalobou (řízení vedeno před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 Ca 233/2003), nemohlo na zjištěné situaci nic změnit. Jednalo se o samostatné pravomocné rozhodnutí, ze kterého musely správní orgány ve stavebním řízení vycházet. Toto územní rozhodnutí není předmětem ani tohoto soudního přezkumu (podle podané žaloby pod sp. zn. 29 Ca 242/2004), nýbrž je to jiné opět samostatné pravomocné rozhodnutí – stavební povolení, včetně rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí. Nelze tedy uplatnit ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. a přezkoumat současně územní rozhodnutí jako podkladové rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí může být přezkoumáno samostatně na podkladě jiné zvlášť podané žaloby. S výše uvedenými námitkami souvisí další námitky týkající se vzájemných odstupových vzdáleností mezi povolovanou stavbou a rodinným domem žalobců a) a b), dále zastínění tohoto rodinného domu žalobců a) a b) a absence průkazu oslunění obytných místností tohoto domu s okny orientovanými k západu, který projekt stavebníka neobsahuje s tím, že z toho žalobci vyvozují nedodržení ust. § 24 vyhl. č. 137/1998 Sb. K tomu zdejší soud konstatuje, že se opět jedná o námitky týkající se umístění předmětné stavby, a proto se k takovým námitkám ve stavebním řízení a rovněž i v odvolacím řízení, které tvoří s prvostupňovým stavebním řízením jednotný celek, nepřihlíží (§ 61 odst. 1 stavebního zákona). Pokud se správní orgány ve svých rozhodnutích tímto způsobem s těmito námitkami vypořádaly, pak jim nelze vytýkat, že by se s námitkami účastníků řízení dostatečně nevypořádaly, když navíc žalovaný se v napadeném rozhodnutí, kromě výše uvedeného, ještě detailněji k některým námitkám vyjádřil. Lze mu pak přisvědčit v tom, že z ust. § 8 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb. vyplývá, že vzájemné odstupy a vzdálenosti staveb se měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy obvodových stěn, balkónů, lodžií, teras (doslovná dikce předmětného ustanovení) a nikoliv od žalobci namítaných střešních konstrukcí či římsy. Pokud tedy jde o námitky týkající se umístění předmětné stavby (určení odstupových vzdáleností staveb ve smyslu ust. § 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 137/1998 Sb.), přičemž správní orgány současně ani neshledaly nesoulad projektové dokumentace ověřované ve stavebním řízení s územním rozhodnutím, pak nelze přisvědčit námitkám žalobců a potvrdit jejich tvrzenou nezákonnost či nepřezkoumatelnost soudně přezkoumávaného rozhodnutí. Totéž se týká námitky zastínění rodinného domu žalobců a) a b), ke které se navíc žalovaný konkrétně v napadeném rozhodnutí vyjádřil tak, že tyto námitky již byly posouzeny v územním řízení a nebyl shledán rozpor s uváděnou ČSN 734001 a dalšími právními předpisy. Pokud pak žalobci v žalobě namítali, že nebylo dodrženo ust. § 24 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb. týkající se proslunění obytných místností, pak k tomu ani přesně neuvedli, v čem konkrétně spočívá porušení tohoto ustanovení a co přesně nebylo stavebníkem, popř. správními orgány, dodrženo. Pokud žalobci namítali pochybení v projektové dokumentaci, ze kterých vyvozují, že povolovanou stavbu nebude možno bez podstatných odchylek proti projektovému řešení umístit na předmětném pozemku, pak i toto tvrzení se týká umístění předmětné stavby a samostatného územního řízení, přičemž k takové námitce již nelze ze shora uvedených důvodů ve stavebním řízení přihlížet (ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona). Tak se také k této odvolací námitce vyjádřil žalovaný v napadeném rozhodnutí a není pravdou, že se s ní nevypořádal. Jednalo se o rozpor ve výškové úrovni 1. nadzemního podlaží povolované stavby, kdy ve výkresové dokumentaci byla údajně uvedena nadmořská výška 309,4 m. n.m. a v textové části 309,000 m.n.m. V napadeném rozhodnutí k tomu žalovaný uvedl, že výškové osazení stavby odpovídá vydanému územnímu rozhodnutí, přičemž prvostupňový stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl nadmořskou výšku 309,00 m. n. m. a tento údaj byl rovněž uveden v projektové dokumentaci pro stavební řízení. Pokud žalobci napadali absenci souřadnicového a výškové systému v projektové dokumentaci, kdy podle nich nebyla z tohoto důvodu projektová dokumentace zpracována dle geometrických parametrů katastru nemovitostí, a dále namítali rozdíly při porovnání dané situace v projektu a katastrální mapě, z čehož vyvozovali nemožnost umístění předmětné stavby na daném pozemku bez podstatných odchylek proti projektovému řešení, pak i v tomto směru je třeba přisvědčit žalovanému, že se jedná o otázku řešenou v pravomocně skončeném územním řízení, přičemž projektová dokumentace byla zpracována podle podmínek citovaného územního rozhodnutí a splňovala také požadavky stanovené vyhláškou č. 137/1998 Sb. Projektová dokumentace byla současně zpracována autorizovanou architektkou ve smyslu ust. § 46a stavebního zákona, když podle ust. § 46b stavebního zákona tato autorizovaná osoba odpovídá za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace. Žalovaný se touto otázkou namítaných chyb v projektové dokumentaci zabýval, včetně tvaru půdorysu povolované stavby (lichoběžníkový či čtyřúhelníkový tvar) a vyznačení severu v projektové dokumentaci s vlivem na určení doby zastínění rodinného domu žalobců a) a b), avšak dospěl k výše uvedeným a i podle soudu zcela správným závěrům. K půdorysnému tvaru předmětné stavby se navíc vyjádřil i tak, že přezkoumáním spisového materiálu zjistil, že půdorys, jak byl navržen v dokumentaci pro stavební povolení, zcela odpovídal podmínkám územního rozhodnutí, a také ověřené situaci, která je přílohou tohoto rozhodnutí. Chyby v projektové dokumentaci nezjistil, přičemž odkázal na autorizovanou architektku, která ji podle něj zpracovala v souladu s požadavky uvedenými v ust. § 18 vyhl. č. 137/1998 Sb. Pokud žalobci a) a b) ještě obecně v žalobě tvrdili, že se provedením uvažované stavby podstatně zhorší osvětlení (zastíněním) jejich domu, resp. obytných místností, a také zachování pohody stávajícího bydlení, pak jakkoliv neupřesnili, jakým způsobem měly správní orgány při posuzování těchto námitek pochybit. Námitky blíže nekonkretizovali, a proto se jimi zdejší soud nemohl blíže zabývat. Další žalobní námitky se týkaly žalobců c) a d). Jednalo se o to, že povolovaná stavba, podle žalobců netypický téměř 16 m dlouhý rodinný dům, má být postavena přímo na hranici s jejich pozemkem p. č. 4304/3 (v žalobě uvedeno 4304 nebo 4303/3) v k. ú. Líšeň, který je užíván jako zahrada, čímž zasáhne do jejich práv a právem chráněných zájmů tak, že jim znemožní v řádné kvalitě obdělávat část jejich pozemků. Další jejich námitka se týkala stavby oplocení umístěného na hranici mezi pozemkem žalobců c) a d) a pozemkem pod umísťovanou stavbou. Stavebníky oplocení byli právě žalobci c) a d). Podle nich není možné, aby v tomto prostoru existovaly dvě stavby, tedy stavba oplocení a povolovaná stavba s tím, že prvostupňový stavební úřad tuto skutečnost při místním šetření (21. 10. 2003) řádně nezjistil, neboť nepostupoval s náležitou péčí, a proto podle žalobců nevycházel při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci ve smyslu ust. § 3 odst. 4 správního řádu. K výše uvedené námitce Krajský soud v Brně uvádí, že stejně jako námitky dopadů povolované stavby na rodinný dům žalobců a) a b) v otázkách osvětlení, oslunění a zachování pohody bydlení, byly i námitky žalobců c) a d), týkající se vlivu povolované stavby na jejich pozemek užívaný jako zahrada, řešeny již v územním řízení. Posouzení uvedených námitek stavebním úřadem pak řádně přezkoumal žalovaný v odvolacím řízení a k těmto námitkám se v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně vyjádřil. Otázka umístění předmětné stavby a jejího vlivu na pozemek žalobců c) a d) již byla předmětem pravomocně skončeného územního řízení, a proto nemůže být znovu řešena ve stavebním řízení (§ 61 odst. 1 stavebního zákona). Pravomocné územní řízení stanovilo závazné podmínky, ze kterých musel stavební úřad vycházet i v řízení o vydání stavebního povolení. Jedná se tedy o námitku týkající se umístění stavby, kterou v souladu se stavebním zákonem již nelze ve stavebním řízení řešit. Při postupu podle ust. § 62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, kdy stavební úřad ve stavebním řízení přezkoumává předloženou projektovou dokumentaci, zda splňuje podmínky územního rozhodnutí, nebyly zjištěny nedostatky či odchylky v projektové dokumentaci, a proto byla ve stavebním řízení ověřena a nebyla shledána za rozpornou s právními předpisy, dokumentací v územním řízení a rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Žalobci ani nekonkretizovali, jakým způsobem dojde ke znemožnění řádného obdělávání jejich pozemků, neupřesnili kterých částí pozemků se to má týkat a jak konkrétně jim umístěná stavba bude působit tyto obtíže. V současné době na jejich pozemku není umístěna žádná stavba, i když s tím Územní plán města Brna počítá, a proto umístění předmětné stavby na pozemku p. č. 4301/1 v k. ú. Líšeň nebylo jakkoliv limitováno ve vztahu k pozemkům žalobců c) a d), zejména s ohledem na vzájemné odstupy staveb ve smyslu ust. § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb. Uvedené ustanovení upravuje pouze vzdálenosti mezi jednotlivými stavbami a nikoliv mezi stavbou (domem) a nezastavěným sousedním pozemkem. Proto tedy stavebnímu úřadu nic nebránilo v tom, aby povolil umístění předmětné stavby na pozemku p. č. 4301/1 i s tím, že se nachází na jeho hranici s pozemkem p. č. 4304/3 [ve vlastnictví žalobců c) a d)]. Ani tedy z tohoto důvodu nemohla být obecně formulovaná žalobní námitka v čl. I. žaloby týkající se ust. § 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 137/1998 Sb. a vzájemných odstupů staveb [vztahující se zřejmě k situaci žalobců a) a b) i c) a d)] a současně namítající porušení ust. § 3 odst. 1, 3 a 4 správního řádu, důvodná. Vzdálenosti uvedené v ust. § 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 137/1998 Sb. se nemohou vztahovat na případ žalobců c) a d), kteří předmětný pozemek p. č. 4304/3 v k. ú. Líšeň nemají zastavěn stavbou a užívají jej pouze jako zahradu. Takový případ citované ustanovení neřeší (pouze vzájemné odstupy mezi stavbami a nikoliv pozemky). Pokud se tedy oba správní orgány, jejichž rozhodnutí (prvostupňové i druhostupňové) spolu jinak tvoří jednotný celek, vypořádaly s většinou předmětných námitek tak, že šlo o námitky spadající do územního řízení nebo o námitky již řešené v rámci územního rozhodnutí, a proto se k těmto námitkám ve stavebním řízení již nepřihlíží ve smyslu ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona, pak se s těmito námitkami podle Krajského soudu v Brně dostatečně řádně vypořádaly a neporušily ust. § 3 odst. 1, 3 a 4 správního řádu, tedy nedopustily se zejména pochybení v tom, že by vycházely z nespolehlivě zjištěného stavu věci nebo postupovaly v rozporu se zákony a jinými právními předpisy. K takovým porušením při postupu správních orgánů nedošlo. Není pravdou, že by správní orgány při místním šetření postupovaly v rozporu se zákonem a bez náležité péče, když údajně nezjistily existenci oplocení na hranici mezi pozemky p. č. 4301/1 a 4304/3. Tato námitka je nedůvodná, stejně jako námitka, že se tímto sdělením žalobců správní orgány řádně nezabývaly. Z obsahu připojených správních spisů a z písemných námitek účastníků řízení podaných u správního orgánu dne 17. 10. 2003 a 18. 3. 2004 totiž nevyplývá, že by námitku existence oplocení na hranici mezi pozemky p. č. 4301/1 a 4304/3 žalobci uplatnili. Proto se touto námitkou prvostupňový stavební úřad nemohl zabývat. Tento závěr pak i žalovaný správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť toto objektivní zjištění učinil z obsahu správních spisů a předmětných podání žalobců, tedy že uvedená námitka v rámci uplatněných námitek nebyla obsažena. Žalovanému je třeba přisvědčit i v tom jeho tvrzení, obsaženém v jeho rozhodnutí, že ani ve správním řízení ověřená projektová dokumentace neuvažovala o odstranění oplocení na společné hranici pozemků p. č. 4301/1 a 4304/3 v k. ú. Líšeň při realizaci předmětné stavby. Navíc i na tuto námitku se vztahovala koncentrační zásada platná pro lhůtu ke včasnému uplatnění námitek vyplývající z ust. § 61 odst. 1 stavebního zákona, podle které mohou účastníci řízení své námitky uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Jak vyplývá z obsahu správních spisů, stavební úřad včas upozornil účastníky řízení na toto ustanovení a koncentraci řízení. Z uvedeného však vyplývá, že účastníci řízení námitku týkající se oplocení uplatnili opožděně, tedy nikoliv nejpozději při nařízeném ústním jednání. Krajský soud v Brně závěrem konstatuje, že většina žalobních námitek se týkala umístění stavby a územního řízení, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení, přičemž k takovým námitkám se ve stavebním řízení již nepřihlíží (§ 61 odst. 1 stavebního zákona). Tímto způsobem se také vypořádal s podobnými námitkami prvostupňový stavební úřad i odvolací správní orgán, přičemž s ostatními námitkami skutečně spadajícími do stavebního řízení a odvolacího řízení se správní orgány řádně vypořádaly. Proto nemohly porušit ust. § 3 odst. 1, 3 a 4 správního řádu. Z výše uvedených důvodů jsou závěry žalovaného udržitelné a jeho rozhodnutí z hlediska zákona obstojí, soud proto dospěl k závěru, že žalobní námitky jsou nedůvodné a žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci byli žalobci zcela neúspěšní, a proto právo na náhradu nákladů řízení by bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož se žalovaný práva na náhradu nákladů řízení vzdal a současně ani nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (1)