29 Ca 96/2009 - 46

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D. a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobkyně: KABELKOM, spol. s r.o., IČ 60794631, se sídlem Lačnov 135, Horní Lideč, zast. Mgr. K. Š., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 2. 2009, č.j. 3733/09-1200-701607, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 27. 4. 2009 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 2. 2009, č.j. 3733/09-1200-701607, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Vsetíně ze dne 14. 7. 2008, č.j. 76771/08/403913/7610, kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005. V žalobě zejména uváděla, že v předmětném daňovém řízení unesla důkazní břemeno. K prokázání oprávněnosti nákladů předložila k jednotlivým fakturám objednávky, smlouvy o dílo, protokoly o převzetí a výdajové pokladní doklady, přičemž smluvní stranou byl vždy J. P. Dovozuje proto, že prokázala existenci právního vztahu s J. P. Dle názoru žalovaného však tyto doklady neprokazují provedení vyúčtovaných prací, což podle žalobkyně pomíjí princip vázanosti smluvními ujednáními. V případě, kdy smlouvy byly podepsány, a dílo bylo podle předávacích protokolů provedeno, nelze než dojít k závěru, že práce byly provedeny, ledaže by žalovaný provedl důkaz, kterým by tento závěr zvrátil (například grafologický posudek podpisu J. P. na předmětných listinách). Takovýto důkaz však proveden nebyl. Dále uváděla, že k prokázání svých tvrzení navrhla výslech svědků, kteří se podíleli na realizaci vyfakturovaných výkopových a zemních pracích. Ze svědecké výpovědi P. K. vyplývá, že svědek vykonával práci pro J. P., který mu za ni platil mzdu. S ohledem na místo a čas prováděných prací je zřejmé, že se jednalo o práce ve Slavkově, Hodoníně a Břeclavi. Uvedené časy a místa se shodují s pracemi účtovanými na předmětných fakturách, jakož i s termíny předávacích protokolů. Z výpovědi svědka J. B. vyplývá, že čas a místo jím prováděných prací, tj. Brno a Břeclav, odpovídají předmětným fakturám. Dále z výpovědi vyplývá, že J. P. spolupracoval s panem B., který kontroloval a koordinoval pracovní činnost na stavbách a současně komunikoval s objednateli ve věcech fakturace. Z výpovědi svědka T. K. je zřejmé, že pracoval pro J. P. v Hodoníně, což koresponduje s předmětnou fakturou č. 02.

5. Z výpovědi svědka Z. R. je dle názoru žalobkyně zřejmé, že svědek vykonával pro J. P. práce v časovém prostoru a místě odpovídajícím předmětným fakturám. S ohledem na obsah uvedených výpovědí je žalobkyně toho názoru, že není příliš pravděpodobné, aby výkopové práce ve shodném čase a místě byly vykonávány pro jinou zakázku jiného dodavatele. Správní orgán se navíc nedotázal svědků na další skutečnosti, zejména pak na to, kdo jim zadával a kontroloval práci a vyplácel mzdu. Podle názoru žalobkyně je proto hodnocení svědeckých výpovědí správními orgány nesprávné a neobjektivní. Žalobkyně dále uváděla, že předložila důkazy, na základě jejichž provedení se důkazní břemeno přesunulo zpět na správní orgán prvního stupně. Ten však další důkazy neprovedl a důkazy předložené žalobkyní nevyhodnotil v souladu se zásadou logiky, ale způsobem připomínajícím libovůli (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č.j. 5 Afs 5/2008-75). Žalobkyně navrhovala provést výslech svědka K. B., který však rovněž zemřel a výslech tak nemohl být proveden. Žalovaný současně nepřihlédl k prohlášení K. B., byť je z ostatních svědeckých výpovědí zřejmé, že byl pro J. P. činný. Žalobkyně proto navrhla k osvědčení vztahu K. B. a J. P. čestné prohlášení K. B., že J. P. při jednáních s žalovaným (správně patrně „s žalobkyní“ – pozn. soudu) zastupoval. K tomuto prohlášení správní orgán prvního stupně pouze uvedl, že z něj vyplývá, že K. B. zastupoval J. P. V této souvislosti správce daně použil důkaz neprovedený v daňovém řízení, když z výpovědi J. P. v jiném daňovém řízení vyplynulo, že zástupce neměl. Dle názoru žalobkyně nelze používat důkazy provedené v rámci jiného daňového řízení. Žalovaný při hodnocení této výpovědi nevzal v úvahu, že se nemusí zakládat na skutečnosti, neboť svědek mohl spáchat delikt spočívající v zatajení příjmů podléhajících daňové povinnosti. Doplnila, že za situace, kdy správní orgán zjistil, že J. P. nevykázal v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005 částky odpovídající předmětným fakturám, není zřejmé, zda J. P. své příjmy vykázal správně v souladu s příslušnými daňovými předpisy. S odkazem na výše uvedené žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ze soudního spisu vyplývá, že žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém primárně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného žalobkyně neunesla důkazní břemeno. V přezkoumávaném případě se jednalo o čtyři platby v celkové částce 700.000,- Kč, které měly být údajně vyplaceny J. P. za práce dle přiložených smluv o dílo, to však žalobkyně v daňovém řízení neprokázala. Z výpovědi svědka J. P. navíc vyplývá, že ten žalobkyni nezná. Při jednání dne 10. 6. 2008 žalobkyně navíc uvedla, že při svých jednáních pouze usuzovala, že se jedná o J. P., tedy skutečně J. P. neznala. Stejně tak i při předávání zprávy o výsledku daňové kontroly ze dne 30. 6. 2008 uvedla, že už od roku 2004 se pan B. prokazoval doklady na jméno J. P. Přímo v odvolání žalobkyně uvedla, že byla ze strany pana B. uvedena v omyl spočívající v tom, že se pan B. vydával při jednání za pana P. Žalovaný dále odkázal na zprávu o daňové kontrole, dle jejíhož obsahu měla žalobkyně údajně vyplatit na základě faktur vystavených P. M. dne 30. 11. 2005 částku 250.000,- Kč, ačkoliv ten již 11. 5. 2005 zemřel. Jediný možný závěr je dle názoru žalovaného ten, že doklady které nebyly dodavatelem J. P. vystaveny, nesplňují náležitosti předepsané ustanovením § 11 odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví. Nedostatek spočívá v označení účastníka účetního případu, který ve skutečnosti tímto účastníkem nebyl. Takové účetnictví je nesprávné a neprůkazné. Dle názoru žalovaného tak nelze osvědčit předmětné faktury a důkazní prostředky s označením J. P. dle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“ či daňový řád“) jako důkaz k prokázání daňové účinnosti nákladů (výdajů) ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o daních z příjmů“, či pouze „ZDP“). Návrhy žalobkyně na výslech jednotlivých pracovníků nemohly osvědčit a také neosvědčily uzavírání smluv, fakturaci a především ani to, kdy, komu a v jaké výši žalobkyně vyplatila finanční částky. Veškeré teoretické úvahy o přesunu důkazního břemene na správce daně jsou naprosto nepřípadné, jelikož z daňového hlediska byla rozhodná skutečnost zjištěna a další dokazování evidentně nemohlo nic podstatného přinést. S odkazem na výše uvedené žalovaný navrhnul, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud nařídil na den 23. 11. 2010 jednání ve věci. V rámci nařízeného jednání setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Žalobkyně odkázala na žalobu a dodala, že se cítí rozhodnutím žalovaného být zkrácena na svých právech. Jeho rozhodnutí nemá oporu ve správním spise, a to zejména s ohledem na hodnocení výpovědí svědků a s ohledem na fakt, že výpověď pana J. P. (která byla provedena v jiném daňovém řízení) byla automaticky brána v potaz jako správná, což se vzhledem k tomu, že se může jednat o subjekt, který sám porušoval povinnosti v daňovém řízení, jeví jako problematické. Žalobkyně má dále za to, že prokázala, že předmětné faktury představují daňově účinné náklady, neboť předložila smlouvy, předávací protokoly, objednávky, faktury, pokladní doklady, všechny vystavené na jméno P., jakož i čestné prohlášení o tom, že pan B. pana P. zastupoval. Žalobkyně tedy dostatečně prokázala, že práce byly provedeny panem P., čímž došlo k přesunu důkazního břemeno zpět na správce daně, který měl provést relevantní důkazy k tomu, aby právě tyto skutečnosti případně vyvrátil. Žalovaný však neprovedl důkaz svědeckou výpovědí pana K. B., přičemž výslechy dalších svědků prováděl velmi povrchně. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí Finančního úřadu ve Vsetíně. Žalovaný v rámci nařízeného jednání zopakoval skutečnosti obsažené v napadeném rozhodnutí, resp. ve vyjádření k žalobě. Zejména pak poukázal na neunesení důkazního břemeno žalobkyní, resp. na to, že vykazované výdaje nebyly žalobkyní jednoznačně prokázány; žalobkyně neprokázala komu, kolik a kdy vyplatila. J. P. v rámci předmětného protokolu o ústním jednání uvedl, že smlouvu s žalobkyní neuzavřel, účetní doklady nevystavil, resp. že žalobkyni nezná. Přitom u tohoto svědeckého výslechu byl zástupce žalobkyně přítomen, a proti výpovědi nic nenamítal. Další dokazování za této situace považuje žalovaný za nedůvodné. Navrhl zamítnutí žaloby. Z obsahu přiloženého správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Protokolem o ústním jednání ze dne 8. 10. 2007, č.j. 96269/07/403930/443, byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za období roku 2005 a 2006. Správní orgán prvního stupně výzvou ze dne 7. 4. 2008, č.j. 50454/08/403930/443, uložil žalobkyni, aby v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 písm. c), písm. e) a ustanovení § 31 odst. 9 ZSDP pro potřebu probíhající daňové kontroly prokázala mimo jiné oprávněnost uplatnění daňově účinných nákladů zaúčtovaných za provedené práce dodavatele J. P., a to faktury 02.05. ze dne 30. 4. 2005 v částce 65.000,- Kč, faktury 03.05. ze dne 30. 4. 2005 v částce 55.000,- Kč, faktury 04.05. ze dne 30. 5. 2005 v částce 420.000,-Kč a faktury 05.05. ze dne 30. 6. 2005 v částce 160.000,- Kč. Žalobkyně na tuto výzvu předložila (k tomu viz protokol ze dne 18. 6. 2008, č.j. 692624/08/403930/443) faktury s objednávkami a protokoly o předání a převzetí díla, jakož i čestná prohlášení J. B., M. D., K. K., T. K., Z. R., S. G., L. B., ve kterých se čestně prohlašuje, že tyto osoby pracovali jako brigádníci pro pana P., přičemž provedené práce byly fakturovány p. B. a mzda vyplácena panem P. a panem B. Ze správního spisu dále vyplývá, že správní orgán prvního stupně vyslechnul svědka J. B. (k tomu viz protokol o ústním jednání ze dne 24. 4. 2008, č.j. 55609/08403930/443) z jehož výpovědi vyplynulo, že na přelomu měsíce dubna a května roku 2005 vezl svým automobilem pracovníky J. P. do Brna a následně je rozvezl na jednotlivé stavby v okolí Brna. Patrně dne 30. 5. 2005 vezl pracovníky do Břeclavi na stavbu. Na této stavbě rozděloval práci K. B., který snad mohl být společníkem J. P. Více svědek dle svého vyjádření k předmětné věci neví. Z výslechu svědka Z. R. (protokol správního orgánu prvního stupně o ústním jednání ze dne 24. 4. 2008, č.j. 55611/08403930/443) správní orgán prvního stupně zjistil, že svědek o předmětných fakturách nic neví, v dřívější době pro J. P. pracoval. Jednalo se o výkopové práce v okolí Brna, Břeclavi a Hodonína, které byly prováděny v období od března do července. Z výpovědi svědka P. K. (protokol správního orgánu prvního stupně ze dne 24.4.2008, č.j. 55610/08/403930/443) správní orán prvního stupně zjistil, že svědek pracoval u J. P. v období měsíce dubna a května roku 2005, a to na výkopových pracích v okolí Brna. Jednalo se o brigádnickou práci, odměnu dostával v hotovosti. Z výslechu svědka T. K. (protokol správního orgánu prvního stupně ze dne 24.4.2008, č.j. 55704/08/403930/443) správní orgán prvního stupně zjistil, že svědek pracoval u J. P. po dobu tří týdnů v měsíci květnu 2005 na výkopových prácích. Jednalo se o práce v Hodoníně, fakturace se svědka netýkala. Z výslechu svědka S. G. (protokol správního orgánu prvního stupně ze dne 6.5.2008, č.j. 57773/08/403930/443) správní orgán prvního stupně zjistil, že svědek pracoval pro K. B. na výkopových pracích od března 2005 do konce roku. Jednalo se o práce v Hodoníně, okolí Brna a Břeclavi. Odměnu dostával vyplácenu hotově, bez jakýchkoliv dokladů; J. P. zná svědek jen okrajově. Z výslechu svědka L. B. (protokol správního orgánu prvního stupně ze dne 6.5.2008, č.j. 57774/08/403930/443) správní orgán prvního stupně zjistil, že svědek pracoval pro K. B. v období roku 2005 a 2006, jednalo se o práce v okolí Brna. J. P,. a K. B. zná ze stavby. Z výslechu svědka K. K. (protokol správního orgánu prvního stupně ze dne 6.5.2008, č.j. 57775/08/403930/443) vyplývá, že svědek znal J. P., avšak pracoval pro K. B. v roce 2005 jako brigádník na výkopových pracích. Jednalo se o práce v okolí Brna a Břeclavi, odměna mu byla vyplácena v hotovosti. Z výslechu svědka M. K. (protokol správního orgánu ze dne 6.5.2008, č.j. 57776/08/403930/443) vyplývá, že svědek pracoval pro K. B. na výkopových prácích v okolí Brna, Hodonína a Břeclavi, a to v průběhu roku 2005; J. P. vídal na stavbách. Ve správním spisu jsou dále obsaženy smlouvy o dílo, které měla žalobkyně jakožto objednatel uzavřít s J. P. jako zhotovitelem, za účelem provedení výkopových prací. Dle smlouvy o dílo č. 01/2005 ze dne 15. 3. 2005 měl J. P. provést pro žalobkyni výkopové práce, konkretizované jako „Stavba V. Popovice“ v termínu od 15. 3. 2005 do 30. 7. 2005, dále pak dle smlouvy o dílo č. 02/2005 ze dne 15. 3. 2005 výkopové práce „Opravy poruch Břeclav oblast Hodonín s termínem zahájení 15. 3. 2005 a dle smlouvy o dílo č. 03/2005 ze dne 15. 3. 2005 výkopové práce „D.O.K. Slavkov“ s termínem zahájení dne 15. 3. 2005. Ve správním spise jsou dále založeny kopie faktur č. 02.05 na částku 65.000,- Kč, č. 03.05 na částku 55.000,- Kč, č. 04.05 na částku 420.000,- Kč a č. 05.05 na částku 160.000,- Kč. Veškeré tyto faktury jsou opatřeny razítkem „J. P., R. 14, J. n. N., IČO: 42148511“ a dále podpisem „P.“. K jednotlivým fakturám jsou přiloženy kopie příjmových platebních dokladů, které rovněž obsahují shora specifikované razítko a podpis. Ve správním spisu se dále nachází čestné prohlášení K. B., který v něm prohlašuje, že zastupoval J. P. při jednání s žalobkyní. Ve správním spisu jsou dále založeny protokoly o výpovědi svědka J. P. ze dne 30. 8. 2006, č.j. 78531/06/187931/7046 a ze dne 16. 3. 2006, č.j. 27827/06/187931/7046. Stejně tak je ve správním spisu obsažena odpověď Finančního úřadu v Jablonci ze dne 18. 1. 2008, č.j. 2897/08/187931/7046, ze které vyplývá, že dožádaný finanční úřad nebyl schopen provést požadovaný výslech navrhovaného svědka J. P., jelikož tento dne 15. 8. 2007 zemřel. V období roku 2005 byl J. P. přihlášen k dani z příjmů fyzických osob podávajících daňové přiznání. Jeho příjmy dle daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005 činily 130.000,- Kč, výdaje pak částku 12.100,- Kč. Registrace k dani z přidané hodnoty mu byla zrušena k datu 9. 2. 2002. Ve zprávě o výsledku daňové kontroly ze dne 25. 6. 2008, č.j. 72203/08/403930/443, správní orgán prvního stupně podrobně shrnul provedenou daňovou kontrolu u žalobkyně, její průběh, provedené důkazy a zjištěné nedostatky. Správní orgán prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně považovala ve svých obchodních vztazích za J. P. osobu, u které bylo zřejmé, že není J. P. ale K. B. Provedenými svědeckými výpověďmi nebylo jednoznačně potvrzeno, že předmětné výkopové práce byly prováděny deklarovaným dodavatelem J. P. Z čestných prohlášení obsažených ve správním spise pak vyplývá, že tyto práce byly fakturovány K. B.. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že faktury vystavené dodavatelem J. P. nesplňují náležitosti předepsané ustanovením § 11 odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví, jelikož osoba uvedená na faktuře není ve skutečnosti touto osobou. Jednoznačně také nebylo prokázáno, že se skutečně jedná o osobu, která fakturované práce provedla. Důkazní prostředky předložené žalobkyní nelze dle názoru správního orgánu prvního stupně uznat ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona o účetnictví a rovněž podle ustanovení § 31 odst. 4 ZSDP jakožto důkaz k prokázání daňové účinnosti nákladů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Čestná prohlášení předložená žalobkyní nejsou důkazem, kterým lze ověřit skutečnosti rozhodné pro stanovení daně. Dle názoru správního orgánu prvního stupně není čestné prohlášení v oblasti veřejného práva přesvědčivým důkazem, protože objektivně neprokazuje danou skutečnost, nehledě na to, že ZSDP tento institut nezná. Čestné prohlášení má pouze povahu tvrzení nikoliv důkazu. Právní orgán nezpochybňuje skutečnost, že uvedené práce byly vykonány. Provedené účetní zápisy žalobkyně nelze považovat za důkaz toho, že účtování o předmětných fakturách bylo správné, průkazné a srozumitelné ve smyslu ustanovení § 8 zákona o účetnictví, a že účetní závěrka žalobkyně podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví dle ustanovení § 7 zákona o účetnictví. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když jednoznačně neprokázala oprávněnost daňově účinných nákladů. Zaúčtováním předmětných faktur v celkové výši 700.000,- Kč do nákladů došlo k porušení ustanovení § 24 odst. 1 a 2 a ustanovení § 23 odst. 1 a 3 zákona o daních z příjmů a ke snížení základu daně o 700.000,- Kč. Dle obsahu protokolu správního orgánu prvního stupně (č.j. 72790/08/403930/443) o ústním jednání ze dne 30. 6. 2008 byla žalobkyně seznámena s výsledky daňové kontroly. Žalobkyně k výsledku kontroly do protokolu uvedla, že v roce 2005 se K. B. vydával za J. P. a takto s ním také žalobkyně jednala. Po zjištění tohoto rozporu požádala žalobkyně K. B. o vysvětlení, proč se prokazoval doklady J. P. a K. B. poskytl žalobkyni čestné prohlášení, že J. P. zastupoval. Ze správního spisu dále vyplývá, že dodatečným platebním výměrem ze dne 14. 7. 2008, č.j. 76771/08/403913/7610, správní orgán prvního stupně vyměřil žalobkyni daňovou povinnost ve výši 247.000,- Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém uvedla že správní orgán prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil nesprávné skutkové závěry. Správní orgán prvního stupně neuznal žalobkyni zahrnutí částky 700.000,- Kč (práce provedené dodavatelem J. P.) do daňových nákladů, stejně tak jako i další částku 250.000,- Kč. Ohledně částky 700.000,- Kč z předmětných faktur poukázala žalobkyně na skutečnost, že jí předložené smlouvy o dílo jednoznačně osvědčují vznik a existenci právního vztahu mezi žalobkyní a jakožto objednatelem a J. P. jako zhotovitelem. Z provedených svědeckých výpovědí vyplývá, že předmětné výkopové práce byly opravdu provedeny, což je prokázáno i předávacími protokoly. Zhotoviteli J. P. tak nepochybně vznikl nárok na zaplacení ceny díla ze strany žalobkyně. Otázkou zůstává, z jakého důvodu nezahrnul J. P. tyto příjmy do svého účetnictví a následně do daňového přiznání za rok 2005. Toto však není žalobkyně schopna zodpovědět s ohledem na úmrtí J. P. Ze skutečnosti, že za J. P. jednal jako zástupce K. B., nelze dle názoru žalobkyně vyvozovat žádné porušení zákonné povinnosti. Pro případ, že by byla žalobkyně K. B. uvedena v omyl, nelze tuto skutečnost přikládat k její tíži, když žalobkyně jakožto běžný podnikatel nemá legální možnost ověření totožnosti svých smluvních partnerů. Z provedeného dokazování není zřejmé, zda K. B. vystupoval jako zástupce či zaměstnanec J. P. či případně jako jeho subdodavatel. Žalobkyně má za to, že předloženými smlouvami o dílo, předávacími protokoly a výslechy svědků prokázala provedení zemních a výkopových prací J. P. i jejich následnou úhradu žalobkyní. Úmrtí osob, které by mohly tyto skutečnosti osvědčit, nelze přikládat k tíži žalobkyně. Podáním ze dne 16. 12. 2008 doplnila žalobkyně podané odvolání o následující skutečnosti. Dle názoru žalobkyně byly výslechy svědků provedeny správním orgánem prvního stupně nedostatečně a je patrný nezájem správního orgánu prvního stupně zjistit skutečný stav věci. Výslechem svědků J. B. a F. G. ze dne 12. 2. 2008 na Finančním úřadu v Liberci bylo zjištěno, že J. P. dával těmto osobám kontakt na žalobkyni. Výpovědi svědků provedené v rámci daňové kontroly považuje správní orgán prvního stupně pouze za formální a neprokazující provedení prací J. P. V postupu správního orgánu prvního stupně spatřuje žalobkyně liknavost a jednostrannost, neboť podrobným výslechem svědků by zjistil, že byli na fakturované práce najímáni. Správní orgán prvního stupně poukazuje na absenci pracovních smluv či dokladů o platbách těchto svědků, aniž by je sám po těchto osobách požadoval. Čestné prohlášení K. B. o zmocnění jednat za J. P. je dle názoru žalobkyně třeba považovat za důkaz, což správní orgán prvního stupně neučinil. Správní orgán prvního stupně se vůbec nezabýval postavením K. B. v projednávané věci ani možností úmyslného krácení daně ze strany J. P. Konečně ze správního spisu vyplývá, že napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti shora označenému platebnímu výměru. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný podrobně shrnul uskutečněnou daňovou kontrolu a námitky žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru uvedené v podaném odvolání a jeho doplnění. Dále se žalovaný zabýval jednotlivými konkrétními námitkami žalobkyně. Žalovaný poukázal na ustanovení § 16 odst. 2 písm. e) ZSDP, dle jehož znění má daňový subjekt, u něhož je prováděna kontrola, povinnost předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení v průběhu kontroly. Podle ustanovení § 31 odst. 9 ZSDP daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní tak nese daňový subjekt a nikoliv správce daně. Správní orgán prvního stupně postupuje jakožto správce daně v řízení dle zásad uvedených v ustanovení § 2 ZSDP, při rozhodování hodnotí důkazy dle své úvahy, a to každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přitom přihlíží ke všemu, co vyšlo v daňovém řízení najevo. Dle názoru žalovaného tak bylo věcí žalobkyně, aby předložila a prokázala všechny údaje, které se vztahují k předmětným fakturám, k čemuž byla vyzvána správcem daně výzvou ze dne 7. 4. 2008. Předmětné náklady prokazuje žalobkyně pouze formálními důkazními prostředky, tj. fakturami, smlouvami a pokladními doklady. Svědecké výpovědi nikterak neosvědčují, že fakturované práce byly provedeny deklarovaným dodavatelem, zvláště poté, co bylo zjištěno, že K. B. měl zastupovat v roce společnost P. M., IČ 68449445. Pět z osmi vyslýchaných svědků pracovalo v roce 2005 i pro K. B. Nelze proto s jistotou tvrdit, pro koho uvedení svědci práce vykonávali. Tuto skutečnost by mohl vysvětlit pouze K. B., který však již zemřel. Z výpovědi J. P., kterou správce daně získal v rámci dožádání Finančního úřadu v Jablonci v protokolu o ústním jednání ze dne 30. 8. 2006, č.j. 78351/06/187931/7046, vyplynulo, že žalobkyni nezná, práce pro ni neprováděl ani nepověřil nikoho svým zastupováním. Výslechu J. P. byl přítomen jednatel žalobkyně a žádné námitky proti obsahu protokolu nevznesl. Žalobkyní zmiňovaná úhrada prací sama o sobě neprokazuje, že práce byly provedeny deklarovaným dodavatelem. Žalovaný ze shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že předmětné faktury nebyly J. P. vystaveny, neboť sám J. P. v roce 2006 uvedl, že žalobkyni nezná. Jestliže žalobkyně předložila doklady, které nebyly dodavatelem ve skutečnosti vystaveny, nesplňují tyto náležitosti předepsané v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví. Tento nedostatek spočívá v označení účastníka účetního případu, který účastníkem nebyl a nebyl ani osobou, která vykonala práce uvedené na fakturách. Z tohoto důvodu nelze osvědčit předmětné faktury a důkazní prostředky s označením J. P. dle ustanovení § 31 odst. 4 ZSDP jako důkaz k prokázání daňové účinnosti nákladů dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nelze proto přisvědčit námitce žalobkyně, že správní orgán prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 ZSDP. K námitce jednostranného hodnocení svědeckých výpovědí žalovaný uvedl, že sama žalobkyně v odvolání neuvedla, v čem spatřuje hodnocení jednostranným ani v čem nevěnoval správní orgán prvního stupně svědeckým výpovědím náležitou pozornost, což platí i o tvrzené liknavosti. K takto obecně formulovaným námitkám se žalovaný nemůže relevantně vyjádřit. Doklady, na základě kterých byla svědkům vyplácena odměna za práci, mohla žalobkyně v průběhu daňového řízení předložit kdykoliv sama, neboť důkazní břemeno spočívá výlučně na ní. Dle názoru žalovaného správní orgán prvního stupně řádně posoudil a zadokumentoval předkládané důkazní prostředky. Závěry uvedené ve zprávě o výsledku daňové kontroly jsou přezkoumatelným způsobem popsány. Shrnutí dokazování a jeho hodnocení bylo provedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 ZSDP, porušení ustanovení § 31 odst. 2 ZSDP nebylo žalovaným zjištěno. K námitce ohledně důkazní hodnoty čestného prohlášení K. B. žalovaný uvedl, že dle tohoto čestného prohlášení měl pouze K. B. zastupovat J. P. K tomuto zastupování však neměl plnou moc a J. P. uvedl do protokolu o ústním jednání v jiném daňovém řízení, že osobu K. B. nezná. Žalobkyně jakožto soukromoprávní subjekt je nepochybně svobodná při realizaci smluvních závazků a nelze ji nutit k užití písemné formy či uchovávání záznamů prokazujících skutečný výkon práv a povinností. Z hlediska daňového je však nutné účinnost každého zaúčtovaného nákladu prokázat, což naplněno nebylo. Žalobkyní navrhované nové výslechy svědků nelze dle žalovaného provést, jelikož žalobkyně opět neuvádí, jakým způsobem by dle jejího názoru měly být výslechy vedeny, ani kterých svědků by se měly týkat. U výslechu všech svědků byl jednatel žalobkyně přítomen a bylo mu umožněno klást otázky. Proti protokolům o výslechu svědků neměla žalobkyně žádné námitky ani návrhy na doplnění. Návrh žalobkyně na zjištění daňových povinností J. P. u jeho místně příslušného správce daně nelze provést, neboť správce daně je dle § 24 odst. 1 ZSDP vázán mlčenlivostí. K námitce, z jakého důvodu neprovedl správní orgán prvního stupně výslech K. B., žalovaný uvedl, že důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 ZSDP tíží daňový subjekt a nelze ho přenášet na správce daně. Jestliže správce daně neměl důvod provádět výslech K. B., bylo na žalobkyni, aby tento návrh na výslech podala. Žalobkyně tak však učinila až v době, kdy již K. B. nežil. Z uvedeného je dle názoru žalovaného zřejmé, že žalobkyně nepředložila doklady, které by bylo možné osvědčit jako důkazy ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 ZSDP, když neuvedla žádný věrohodný důkaz o tom, že došlo k uskutečnění plnění tak, jak jsou deklarována na předmětných fakturách. Tím žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 ZSDP. Před tím, než se Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“ či „soud“) začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 soudního řádu správního) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 soudního řádu správního). Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejících jejich vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a odst. 2 soudního řádu správního). Žaloba není důvodná. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byla žalobkyni na základě provedené daňové kontroly doměřena daň z příjmů právnických osob. Podle správních orgánů žalobkyně neunesla důkazní břemeno, resp. nesplnila podmínky stanovené § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů lze jako daňový výdaj uznat pouze výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši prokázané poplatníkem a stanovené zákonem o dani z příjmů a zvláštními předpisy. Podle § 16 odst. 2 písm. e) daňového řádu má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost předložit v průběhu kontroly důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení. Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Toto řízení pak také osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem (§ 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá daňového řádu). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Označená ustanovení stran dokazování byla opakovaně vyložena judikaturou Nejvyššího správního soudu, k tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 2. 2005, č.j. 1 Afs 54/2004-125, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Stejně tak je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č.j. 5 Afs 147/2004-89, přístupný na www.nssoud.cz, z něhož plyne, že v daňovém řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu. Ostatně ústavnost této koncepce dokazování v daňovém řízení potvrdil opakovaně i Ústavní soud, k tomu viz např. nález ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, ze kterého plyne, že úprava důkazního břemene v daňovém řádu představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Na daňovém subjektu tak v daňovém řízení leží podle krajského soudu tzv. důkazní břemeno, v jehož rámci je povinen prokázat svá tvrzení o vynaložení předmětného nákladu, tzn. o faktickém uskutečnění platby, o její oprávněnosti, a o její souvislosti s dosaženými příjmy. Podle krajského soudu dále platí, že pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno ohledně takového nákladu, není možné považovat náklad za prokázaný. I k tomu lze ostatně poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 29. 1. 2008, čj. 8 Afs 97/2006-92, z něhož se podává: „Daňový subjekt je tedy povinen prokázat svá tvrzení o (1) vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), (2) jeho oprávněnosti (tzn., že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, které bylo fakturováno) a (3) jeho souvislosti s dosaženými příjmy. Pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno, není možné považovat náklad za prokázaný. Samotný daňový doklad (faktura), byť by obsahoval všechny zákonné náležitosti, nijak neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění platby a k plnění uvedenému na faktuře. Takový doklad nemůže být použit jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v něm deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo“. Daňově uznatelnými proto budou výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů; ani doklady vystavené právně existujícím subjektem a se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v nich deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Jinými slovy, daňově uznatelnými budou výdaje jen tehdy, pokud daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jejich faktické uskutečnění, přičemž k tomu nepostačí pouhé předložení faktur či jiných dokladů. Optikou výše uvedeného pak nahlížel zdejší soud i na souzenou věc a neshledal žalobní námitky důvodnými. Žalobkyně v žalobě, jakož i v rámci nařízeného ústního jednání, uváděla, že unesla důkazní břemeno. K prokázání oprávněnosti nákladů předložila k jednotlivým fakturám objednávky, smlouvy o dílo, protokoly o převzetí a výdajové pokladní doklady, přičemž smluvní stranou byl vždy J. P. Dovozuje, že prokázala existenci právního vztahu s J. P., resp. oprávněnost uplatněných výdajů. Krajský soud proto zkoumal, zda jsou tato tvrzení žalobkyně přiléhavá. Ze správního spisu k tomu vyplývá, podrobněji k tomu viz výše provedenou podrobnou spisovou rekapitulaci, že žalobkyně sice v řízení předkládala formálně bezvadné důkazní prostředky, tj. smlouvy, objednávky, atp. avšak neprokázala faktické uskutečnění předmětných plnění. Správce daně vyzval žalobkyni výzvou ze dne 7. 4. 2008, č.j. 50454/08/403930/443, aby v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 písm. c), písm. e) a § 31 odst. 9 ZSDP pro potřebu probíhající daňové kontroly prokázala mimo jiné oprávněnost uplatnění daňově účinných nákladů zaúčtovaných za provedené práce dodavatele J. P., a to faktury 02.05. ze dne 30. 4. 2005 v částce 65.000,- Kč, faktury 03.05. ze dne 30. 4. 2005 v částce 55.000,- Kč, faktury 04.05. ze dne 30. 5. 2005 v částce 420.000,-Kč a faktury 05.05. ze dne 30. 6. 2005 v částce 160.000,- Kč. Ani k této výzvě však žalobkyně neprokázala faktické uskutečnění předmětných plnění. Žalobkyně na tuto výzvu předložila (k tomu viz protokol dne 18. 6. 2008, č.j. 692624/08/403930/443) toliko faktury s objednávkami a protokoly o předání a převzetí díla, čestná prohlášení J. B., M. D., K. K., T. K., Z. R., S. G., L. B., ve kterých se čestně prohlašuje, že tyto osoby pracovaly jako brigádníci pro pana P. (přičemž provedené práce byly fakturovány p. B. a mzda vyplácena panem P. a panem B.). Z označených dokladů však ani podle krajského soudu jednoznačně nevyplývá, že by došlo k prokázání oprávněnosti uplatněných výdajů. Byť formálně bezvadné faktury, objednávky, jakož ani protokoly o předání a převzetí díla, samy o sobě neprokazují oprávněnost uplatněných výdajů. Podrobněji k tomu viz shora citovanou judikaturu. Stejně takto podle krajského soudu neprokazují ani čestná prohlášení označených osob, podrobněji k nim viz níže (navíc zákon o správě daní a poplatků čestné prohlášení na rozdíl od obecného správního řízení, ve kterém se čestné prohlášení může stát podkladem pro rozhodnutí, nezná a správní řád se v daňovém řízení nepoužije – k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č.j. 1 Afs 77/2005-43). Ostatně, jak vyplývá ze správního spisu, správní orgány samy zjistily, že pan J. P. žalobkyni nezná, resp. práce pro ni neprováděl, čímž vyvrátily (nedoložená) tvrzení žalobkyně. K tomu srov. např. protokol o výpovědi svědka J. P. ze dne 16. 3. 2006, č.j. 27827/06/187931/7046, resp. protokol o výpovědi téhož svědka ze dne 30. 8. 2006, č.j. 78351/06/187931/7046, jehož byl účasten i statutární zástupce žalobkyně). V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že tvrzení samotné žalobkyně v průběhu daňového řízení jsou rozporná, když na jedné straně jednoznačně dovozuje provedení předmětných prací J. P., následně však připouští, že práce mohl provést i pan B. Výslech pana B. přitom možné provést nebylo, neboť zemřel. S ohledem na výše uvedené proto nelze souhlasit se žalobkyní, že unesla své důkazní břemeno, resp. že prokázala oprávněnost uplatněných výdajů. Poukazovala-li žalobkyně na princip vázanosti smluvními ujednáními, konstatuje krajský soud, že v daňovém řízení je tento princip determinován shora citovanými ustanoveními daňových předpisů, resp. důkazním břemenem žalobkyně. Krajský soud proto s odkazem na shora citovanou právní úpravu a judikaturu uzavírá, že povinností žalobkyně bylo prokázat svá tvrzení o vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), o jeho oprávněnosti (tzn., že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, které bylo fakturováno) a jeho souvislosti s dosaženými příjmy, což se však nestalo. Ostatně ani v odvolacím či soudním řízení žalobkyně nepředložila žádné další důkazy, které by jednoznačně potvrzovaly tvrzení obsažená v daňových přiznáních, přičemž správní orgány samy zjistily, že tvrzení žalobkyně nejsou správná. Z obsahu správního spisu přitom podle krajského soudu plyne, že se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a došly ke správným závěrům, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Z těchto důvodů nelze souhlasit se žalobkyní ani v tom, že by správní orgány nezjistily úplný a správný skutkový stav. Správní orgány tak postupovaly zcela v souladu se zákonem, přičemž to byla žalobkyně, která neprokázáním svých tvrzení obsažených v daňových přiznáních, zavdala důvod k postupu správních orgánů vedoucího k doměření daně. Co se pak týče souvisejících tvrzení žalobkyně stran neobjektivního hodnocení svědeckých výpovědí (podle žalobkyně je ze svědeckých výpovědí zřejmé, že práce byly provedeny), konstatuje krajský soud předně, že správní orgán prvního stupně se dle obsahu přiloženého správního spisu podrobně zabýval obsahem výpovědí jednotlivých svědků (podrobněji viz zpráva o výsledku daňové kontroly ze dne 25. 6. 2008, č.j. 72203/08/403930/443), a krajský soud se s jeho hodnocením ztotožňuje, neboť má v těchto výpovědích jednoznačnou oporu. Dále je třeba uvést, že primárním předmětem řízení nebylo prokázat, že byly nějaké práce provedeny, ale zda žalobkyně oprávněně uplatnila předmětné částky do daňově účinných nákladů za předmětné zdaňovací období. Toto však ze svědeckých výpovědí nevyplývá; svědci se vyjadřovali k charakteru práce, kterou prováděli, osobám, se kterými se při práci setkali, místu, kde byly práce prováděny, své odměně atp., nepotvrdili však oprávněnost uplatnění předmětných výdajů žalobkyní. Ze svědecké výpovědi J. B. (k tomu viz protokol o ústním jednání ze dne 24. 4. 2008, č.j. 55609/08403930/443) vyplývá, že na přelomu měsíce dubna a května roku 2005 vezl svým automobilem pracovníky J. P. do Brna a následně je rozvezl na jednotlivé stavby v okolí Brna. Patrně dne 30. 5. 2005 vezl pracovníky do Břeclavi na stavbu. Na této stavbě rozděloval práci K. B., který snad mohl být společníkem J. P. Více svědek dle svého vyjádření k předmětné věci neví. Z výpovědi svědka P. K. (protokol správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 4. 2008, č.j. 55610/08/403930/443) vyplývá, že svědek pracoval u J. P. v období měsíce dubna a května roku 2005, a to na výkopových pracích v okolí Brna. Jednalo se o brigádnickou práci, odměnu dostával v hotovosti. Z výslechu svědka T. K. (protokol správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 4. 2008, č.j. 55704/08/403930/443) vyplývá, že svědek pracoval u J. P. po dobu tří týdnů v měsíci květnu 2005 na výkopových prácích. Jednalo se o práce v Hodoníně, fakturace se svědka netýkala. Z výslechu svědka Z. R. (protokol správního orgánu prvního stupně o ústním jednání ze dne 24. 4. 2008, č.j. 55611/08403930/443) vyplývá, že ten o předmětných fakturách nic neví, v dřívější době pro J. P. pracoval. Jednalo se o výkopové práce v okolí Brna, Břeclavi a Hodonína, které byly prováděny v období od března do července. Ze svědeckých výpovědí tak nevyplývá, že by svědci byly s údajnými obchodními vztahy či fakturací mezi žalobkyní a J. P. seznámeni. Z tohoto důvodu bylo podle krajského soudu i nadbytečné provedení výslechů těchto svědků soudem, které žalobkyně navrhovala v žalobě. Ani označené svědecké výpovědi tak podle krajského soudu nepotvrzují oprávněnost uplatněných výdajů žalobkyní, resp. splnění § 24 odst. 1 ZDP. Uváděla-li žalobkyně, že není příliš pravděpodobné, aby výkopové práce ve shodném čase a místě byly vykonávány pro jinou zakázku jiného dodavatele, nelze než uvést, že se jedná o pouhou domněnku žalobkyně, která není ničím podložená. Ostatně, jak správně uvedl žalovaný, pět z osmi vyslýchaných svědků pracovalo v roce 2005 i pro K. B. a není tak zřejmé, pro koho pracovníci vlastně pracovali. Podle zdejšího soudu přitom ani z výpovědí dalších svědků založených ve správním spisu nelze dovodit, že by bylo jednoznačně potvrzeno, že předmětná částka byla oprávněně žalobkyní zaúčtována do daňově účinných výdajů předmětného zdaňovacího období ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Ostatně jak již bylo výše uvedeno, z výpovědi svědka J. P., vyplynulo, že žalobkyni nezná a nemohl tak pro ni práce provádět. Co se pak týče tvrzení žalobkyně, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 ZSDP, nedotazoval se svědků na další skutečnosti, zejména pak, kdo jim práci zadával a vyplácel mzdu, konstatuje krajský soud, že jednatel žalobkyně byl přítomen prováděným výslechům a bylo mu umožněno klást vyslýchaným osobám otázky. Za situace, kdy v daňovém řízení leží důkazní břemeno na žalobkyni, bylo právě na ní, aby se vyslýchaných svědků na skutečnosti, které považovala ve věci za podstatné, dotázala, a doložila oprávněnost uplatněných výdajů. Za této situace pak nelze vytýkat správním orgánům, že výslechy svědků byly provedeny v nedostatečném rozsahu. Namítala-li žalobkyně, že v důsledku předložení důkazů došlo k přesunu důkazního břemene zpět na správní orgán prvního stupně, ten však další důkazy neprovedl a důkazy předložené žalobkyní nevyhodnotil v souladu se zásadou logiky, ale způsobem připomínajícím libovůli, konstatuje krajský soud, že z důvodu, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla, nemohlo dojít k jeho přenesení na správní orgán. K tomu odkazuje krajský soud i na judikaturu Nevyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 22. 11. 2007, čj. 8 Afs 115/2006-128, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že za situace, kdy žalobce své důkazní břemeno neunesl, nemohlo dojít k přenesení důkazního břemene na správce daně. Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 15 Ca 15/2002 (podle něhož má správce daně „povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt, který je pak povinen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě je pak daňový subjekt povinen prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho neprospěch rozhodnutí), uvádí krajský soud, že tento rozsudek není se závěry zdejšího soudu v rozporu, naopak potvrzuje závěry zdejšího soudu o důsledcích neunesení důkazního břemene. S odkazem na výše uvedenou spisovou rekapitulaci přitom krajský soud není ani názoru, že by správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem. Správní orgány postupovaly zcela v mezích, které jim zákon dává (k tomu viz zejména § 16 a § 31 ZSDP), když hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, podrobněji viz výše. Žalobkyně dále namítala, že navrhovala provést výslech svědka K. B., který však zemřel a výslech tak nemohl být proveden. Žalobkyně proto navrhla k osvědčení vztahu K. B. a J. P. čestné prohlášení K. B. (ze kterého by mělo vyplývat, že tento J. P. při jednáních s žalobkyní zastupoval), žalovaný však k němu nepřihlédl. K těmto tvrzením krajský soud ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č.j. 1 Afs 77/2005-43, opakovaně uvádí, že zákon o správě daní a poplatků čestné prohlášení na rozdíl obecného správního řízení (ve kterém se čestné prohlášení může stát podkladem pro rozhodnutí, i když není důkazním prostředkem) čestné prohlášení nezná a správní řád se v daňovém řízení nepoužije (§ 99 ZSDP). Ostatně z obsahu zprávy o výsledku daňové kontroly vyplývá, že správní orgány se předloženým čestným prohlášením zabývaly a dospěly k závěru, že neprokazuje oprávněnost žalobkyní uplatněných daňově účinných nákladů, s čímž se ztotožňuje i zdejší soud. Konečně co se týče námitky, že v rámci dokazování nelze využívat důkazní prostředky z jiného řízení a žalovaný tak nemohl použít protokol o svědecké výpovědi J. P. získaný v jiném daňovém řízení (protokol Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou o výpovědi svědka ze dne 30. 8. 2006, č.j. 78351/06/187931/7046), je třeba uvést, že podle ustanovení § 31 odst. 4 ZSDP „lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.“ V souladu s ustanovením § 24 odst. 3 písm. a) ZSDP „pracovníci správce daně mohou informace získané v daňovém řízení poskytnout jinému pracovníku téhož nebo jiného správce daně, dále pak odvolacímu orgánu nebo soudu, projednávají-li tyto orgány opravný prostředek v daňové věci.“ Ostatně toto plyne i z judikatury, k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, čj. 1 Afs 19/2009 - 57, či ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 Afs 120/2009 – 90, ve kterém se uvádí, že „Podle § 31 odst. 4 daňového řádu, podle jehož znění v rozhodné době (jakož i dnes) jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod.“ Z uvedeného je tak dle názoru krajského soudu zřejmé, že i označený protokol o výpovědi svědka z jiného řízení je použitelným důkazem. Žalobkyně ostatně ani žádný důvod, proč by tento důkaz nemohl být použit (např. že by byl získán v rozporu se zákonem) nespecifikuje. V této souvislosti krajský soud doplňuje, že nepřehlédl, že v označeném protokolu žalovanou uváděné skutečnosti (tj. že J. P. žalobkyni nezná, práce pro ni neprováděl, ani nepověřil nikoho svým zastupováním) explicitně uvedeny nejsou. Označený svědek v tomto protokolu v reakci na otázku, zda pracoval pro žalobkyni, resp. na otázku, zda je podpis uvedený na fakturách jeho, toliko uvedl, že pro žalobkyni nepracoval, resp. že to není jeho podpis. Z důvodu, že však označená tvrzení (o tom, že žalobkyni nezná, práce pro ni neprováděl, přičemž nikoho nepověřil svým zastupování) označený svědek uvedl do protokolu o ústním jednání ze dne 16. 3. 2006, č.j. 27827/06/187931/7046, který je rovněž založen ve správním spisu, jakož i s přihlédnutím k výše uvedenému, zejména pak s přihlédnutím k neunesení důkazního břemene žalobkyní, je krajský soud názoru, že rušení napadeného rozhodnutí toliko z důvodu nepřesného označení protokolu by bylo přílišným právním formalismem, neboť by vedlo toliko ke změně čísla jednacího a data protokolu o ústním jednání. Uváděla-li žalobkyně, že není zřejmé, zda J. P. své příjmy vykázal správně v souladu s příslušnými daňovými předpisy, konstatuje krajský soud, že to na meritu předmětné věci, tedy na neprokázání oprávněnosti uplatněných výdajů, ničeho nemění; předmětem soudního řízení není zdanění pana J. P., ale žalobkyně. V této souvislosti zdejší soud odkazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, čj. 7 A 139/2001-67, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007-83, všechny přístupné na www.nssoud.cz), ze které vyplývá, že žalobce se může domáhat soudního přezkumu pouze v rozsahu, který se bezprostředně dotýká jeho práv a povinností a nikoliv ve vztahu k právům a povinnostem třetích osob. Ostatně jak vyplývá ze správního spisu, žalobkyně se mohla k předmětným protokolům vyjádřit, resp. zpochybnit tvrzení pana P., to však neučinila. Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla žalobkyně zcela neúspěšná a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.