29 Co 129/2022-95

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Adély Kaftanové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka] s příslušenstvím (centrální registr oznámení), o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 46 C 207/2021-73 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu soukromí zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok I.) a dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce domáhal proti žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka] a omluvy jako zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce z důvodu jeho působení jako starosty obce Vysočina. Konkrétně ke vzniku újmy docházelo od září [rok] do listopadu [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], [rok] [rok]. Pochybení žalované spatřoval žalobce v aplikaci protiústavního předpisu, který umožnil anonymní přístup komukoliv ke shora vyjmenovaným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, které je zaručené čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť je správcem centrálního registru oznámení a jako takové jí nepříslušelo posuzovat souladnost zákona s ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 až uplynutím dne [datum], a proto ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované. Vznik újmy je nutno dát do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy, nikoliv s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Pokud žalovaná omezila zveřejňování oznámení od [datum], neznamená to, že by se v předchozí době dopouštěla nesprávného úředního postupu.

3. Ve skutkové rovině vyšel soud I. stupně z následujících podstatných (v zásadních mezi účastníky nesporných) zjištění: žalobce uplatnil u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum] s negativním výsledkem. Na žalobce jako veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná, která spravovala registr oznámení, plošně zveřejňovala podaná oznámení žalobce a to konkrétně v období od září [rok] do [datum], kdy zveřejnila oznámení o jejím majetku za roky 2017, 2018 2019. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů [datum], Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] žalovaná omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti.

4. Soud I. stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), neboť žalobní tvrzení nelze podřadit pod ochranu osobnosti, když k újmě žalobkyně mělo dojít při výkonu veřejné moci a OdpŠk je speciální úpravou k občanskému zákoníku (nález Ústavního soudu z [datum] sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Soud I. stupně se zabýval tím, zda jsou splněny obecné předpoklady vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy, tedy, zda existuje odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu (jehož znaky podrobně vyložil), zda vznikla újma, a zda je příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Poukázal na to, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí s tím, že pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí, přičemž může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.

5. Soud I. stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, neboť neshledal existenci odpovědnostního titulu – nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalobce se domáhal zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejího oznámení v centrálním registru oznámení z důvodu jeho působení jako veřejného funkcionáře, čímž mělo být narušeno jeho soukromí, avšak žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava sledovala legitimní cíl, a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobce může vyžádat. Satisfakce se žalobkyni dostalo tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu zrušil od [datum].

6. Pokud jde o žalobou uplatněný nárok za období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, žalovaná jako orgán spravující centrální registr oznámení nemohla o vlastní vůli hodnotit, zda byl zákon nebo jeho část v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019 soud I. stupně uvedl, že postup žalované spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 OdpŠk. Z těchto důvodů nemůže být úspěšný ani požadavek na vyslovení omluvy, protože s ohledem na žalobní tvrzení má omluva odškodnit žalobce i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena.

7. Pokud jde o období od [datum] do [datum], kdy již žalovaná měla informaci o tom, že části zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“) nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud I. stupně poukázal na to, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat, byl podle soudu I. stupně postup žalované správný, a to i z hlediska účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Soud I. stupně dospěl k závěru, že postup žalované není nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona, kterým je kontrola žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Pro absenci odpovědnostního titulu tak nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu podle OdpŠk. Rovněž poukázal na to, že žalovaná neodpovídá za proces normotvorby a tak zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

8. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směroval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Postupovala-li tak žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobce na soukromí v rámci vertikální vztahů (stát - žalobce), avšak naplňovala tím í hlavní cíl zákona kontrolu veřejnosti v rámci vztahů horizontálních (žalobce - veřejnost). Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Žalovaná pak přestala zveřejňovat plošně oznámení v rámci lhůty jí poskytnuté Ústavním soudem.

9. Z důvodů shora předestřených soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která byla v řízení procesně úspěšná, přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony.

11. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že soud I. stupně svým rozhodnutím fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, jichž se žalobce dovolává, a to v důsledku zavádějící interpretace různých rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a též v důsledku aplikace norem jednoduchého práva. Žalobce připomněl, že novela zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), v důsledku které stát začal zveřejňovat plošně a přímým způsobem citlivé informace soukromé povahy, přinesla masivní odpor zejména představitelů menších měst a obcí, kdy řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno. Současně tato novela zapříčinila odchod tisíců funkcionářů z komunální politiky a úbytek zájmu o veřejné funkce. Ústavní soud následně shledal (v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17) tuto právní úpravu jako protiústavní, když dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů v Centrálním registru oznámení u veřejných funkcionářů porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob dle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle žalobce je tedy zřejmé, že žalovaná nenakládala s podanými oznámeními v Centrálním registru s respektem k ústavním právům žalobce na ochranu soukromí a osobních údajů. Žalobce se domnívá, že právo na soukromí zakotvené v ustanovení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod není právem, které by bylo možno uplatňovat toliko v rámci konkrétní zákonné úpravy. Citovaných ustanovení se lze dovolávat přímo. Stát je proto odpovědný za to, že ústavně zaručené právo žalobce na ochranu soukromí bylo porušeno. Opačný závěr by totiž vedl k faktickému vyprázdnění ústavně zaručených práv, jež by byla napříště podřízena zákonné úpravě. Dle žalobce se nelze odvolávat ani na odloženou vykonatelnost předmětného nálezu Ústavního soudu, neboť ta byla stanovena pro parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Ústavní soud ve své judikatuře vykládá závěr o odložené vykonatelnosti tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že sama žalovaná přizpůsobila svou praxi požadavkům Ústavního soudu již před vykonatelností nálezu, když počínaje dnem [datum] umožnila přístup k předmětným údajům jen na základě individuální žádosti. Nebylo přitom žádného důvodu, pro který by žalovaná k takovému kroku nemohla přistoupit i kdykoli dříve. Vzhledem k tomu, že porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, podal žalobce žalobu na ochranu osobnosti. Nesdílí názor, že jeho žaloba je žalobou v intencích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Podle žalobce se nelze odvolávat ani na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá, neboť stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podle žalobce je podstatné, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do jejích ústavně chráněných práv. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Podle žalované je napadený rozsudek věcně správný. Soud I. stupně posoudil věc správně v intencích OdpŠk, neboť žalovaná při vedení centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Soud I. stupně rovněž dospěl ke správnému závěru, že ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů, protože vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do centrálního registru oznámení, sama o sobě nezakládá, že by žalovaná před tímto datem jednala nesprávně. Nesouhlasila s názorem žalobce, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění na nemajetkovou újmu mu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu OdpŠk. Pokud žalobce dovozoval svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není. Rozhodl přitom o odvolání podle § 214 odst. 3 o.s.ř. se souhlasem účastníků bez nařízení odvolacího jednání.

14. Odvolací soud přitom dodává, že posouzením skutkově shodných věcí se opakovaně zabýval se shodným právním závěrem vyjádřeným ve věcech spisové značky 23 Co 25/2021, 62 Co 292/2021, 23 Co 298/2021, 19 Co 282/2021, 23 Co 319/2021, 30 Co 326/2021, 23 Co 352/2021, 58 Co 357/2021, 28 Co 368/2021, 28 Co 30/2022 a 58 Co 60/2022, 29 Co 117/2022. Od již vyjádřeného právního názoru, na který rovněž pro stručnost odkazuje, nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

15. Soud I. stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, a na základě provedených důkazů učinil správná a pro posouzení věci postačující skutková zjištění. Soudem I. stupně zjištěný skutkový stav věci je tak spolehlivým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc správně, a nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Své rozhodnutí pak odůvodnil způsobem předpokládaným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., a náležitě se vypořádal se všemi mezi účastníky spornými otázkami.

16. Ačkoli žalobce označil podanou žalobu jako žalobu na ochranu osobnosti (soukromí), podle obsahu podání se domáhal omluvy a peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v souvislosti s činností žalované podle zákona o střetu zájmů, kdy umožnila plošný přístup k oznámením podávaným podle zákona o střetu zájmů. Žalovaná je totiž podle § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů správcem registru oznámení a podle § 14 odst. 2 zákona o střetu zájmů je pověřena jeho vedením, přičemž mezi její povinnosti (mimo další činnost) náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do registru oznámením za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem o střetu zájmů. Tato činnost spadá pod výkon státní moci žalovanou a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Zákonem, který stanoví podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je OdpŠk. Je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením registru oznámení, jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu ust. § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod [číslo] 2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud I. stupně proto správně vycházel ze žalobních tvrzení a posuzoval věc podle OdpŠk, který je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. To ostatně vyplývá i z ust. § 26 OdpŠk, který odkazuje na subsidiární použití občanského zákoníku.

17. Listina základních práv a svobod, ani jiné ústavní právní předpisy, nezakládají jednotlivci přímý hmotněprávní nárok na náhradu škody, a nelze z nich dovozovat ani odpovědnost státu za škodu; odškodnění lze přiznat pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady stanovené ve zvláštním právním předpise, kterým je právě OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009). Existuje-li tedy procesní prostředek, který umožňuje přezkum správnosti úředního postupu orgánu veřejné správy, jehož účelem (smyslem) je právě naplnění čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je mylná úvaha žalobce, že jeho nárok na zadostiučinění v podobě omluvy a peněžité satisfakce mu vyplývá přímo z čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobcem zastávaný názor nelze dovodit ani z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 2/08, na který odkazoval na podporu svého názoru o přímé aplikovatelnosti některých ustanovení Listiny základních práv a svobod. Lze tedy dílčím způsobem uzavřít, že soud I. stupně aplikoval na posuzovanou věc správný právní předpis.

18. Ve vztahu k závěru, že ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, považuje odvolací soud za stěžejní tu skutečnost, že Ústavní soud nezrušil příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ke dni vyhlášení nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (ani zpětně k datu dřívějšímu), ale naopak odložil vykonatelnost nálezu až na den [datum]. K tomu je třeba poukázat na stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS –st. [číslo], podle kterého„ při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy, státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“.

19. Argumentace žalobce, podle které odložená vykonatelnost nálezu Ústavního soudu byla stanovena pouze pro parlament (aby protiústavní úpravu nahradil), nikoliv pro úřady, je nesprávná. Pokud by totiž orgány veřejné správy byly povinny postupovat podle derogačního nálezu Ústavního soudu již od okamžiku jeho vyhlášení (bez ohledu na odloženou vykonatelnost), pak by možnost Ústavního soudu odložit vykonatelnost nálezu pochopitelně postrádala smysl (účinky by byly fakticky stejné jako při okamžitém zrušení předpisu). Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterého má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nález ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09), je v dané věci nepřiléhavý. Ústavní soud se v předmětném rozhodnutí zabýval aplikovatelností protiústavního zákona ze strany obecných soudů, nikoliv orgánů moci výkonné.

20. Ústavní soud tedy evidentně odložil vykonatelnost nálezu právě proto, aby žalovaná po nezbytně nutnou dobu (než bude přijata ústavně konformní úprava, nejdéle však do [datum]) mohla podle zrušené právní úpravy postupovat, a nebyla tak znemožněna kontrola ze strany veřejnosti. Ústavní soud tím současně vyjádřil, že veřejní funkcionáři (včetně žalobce) jsou dočasně povinni snést zásah do svých osobnostních práv (způsobený protiústavní úpravou zákona o střetu zájmů), neboť zájem veřejnosti na jejich kontrole a na zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převažuje po stanovenou dobu nad negativním aspektem zásahu do práva veřejných funkcionářů (žalobců) na informační sebeurčení. Ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem.

21. Pokud tedy žalovaná postupovala podle předmětné právní úpravy zákona o střetu zájmů i v době po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu (až do [datum]), nelze s ohledem na výše uvedené dospět k závěru, že by se z její strany jednalo o nesprávný úřední postup. Tím spíše pak nelze konstatovat, že by žalovaná postupovala nesprávně v době před vydáním zrušujícího nálezu Ústavního soudu, neboť žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví (platný a účinný) zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou.

22. Z uvedených důvodů odvolací soud posoudil odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení (výrok I.).

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšné žalované ve fázi odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení