29 CO 21/2022-208

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudců JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození trvale bytem adresa 2. jméno příjmení , datum narození trvale bytem adresa oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem datum , PSČ obec V - anonymizováno o zaplacení částky 414 195 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. září 2021, č. j. 13 C 420/2020-170, <b>I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II., III., IV. potvrzuje.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 19 684 Kč do 7 dnů od právní moci rozsudku u advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].</b> 1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky ode dne [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. rozhodl, že žaloba se co do dalších 412 195 Kč s 10% ročním úrokem z prodlení z částky 79 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a z částky 143 195 Kč ode dne [datum] do zaplacení, zamítá. Výrokem III. rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady tohoto řízení ve výši 160 378 Kč, tyto k rukám advokáta žalovaných, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit ČR – Okresnímu soudu v Liberci vynaložené náklady státu ve výši 996 Kč na svědečném, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozsudek je odůvodněn tak, že žalobkyně se žalobou podanou [datum] uplatnila proti žalovaným celkem tři nároky ze smlouvy o dílo uzavřené [datum] ke stavbě rodinného domu na pozemku p. [číslo] v katastrálním území Šimonovice. Jednak částku 81 000 Kč s tím, že jde o nedoplatek části ceny díla - faktury [číslo] kterou dne [datum] vyúčtovala doplatek za dílo ve výši 222 705 Kč se splatností [datum]. Na fakturu uhradili žalovaní dne [datum] částku 132 705 Kč a dne [datum] pak ještě dalších 9 000 Kč, v soudním řízení se tak žalobkyně domáhá rozdílu oproti fakturované částce, se kterým jsou žalovaní ode dne [datum] v prodlení. Od následujícího dne proto nárokovala z částky 81 000 Kč i úrok z prodlení ve výši 10 % ročně do zaplacení. Žalobkyně dále v řízení uplatnila i nárok na smluvní pokutu právě za prodlení s úhradou doplatku ceny díla, a to za období od [datum] do [datum], kdy za těchto 190 dnů, kdy neměla doplaceno výše uvedených 81 000 Kč, nárokovala dalších 190 000 Kč s poukazem na článek XI. odstavec 2 uzavřené smlouvy o dílo. Zde se žalovaní jako objednatelé pro případ prodlení s úhradou peněžitého plnění zavázali za každý den prodlení uhradit zhotoviteli a tedy žalobkyni pokutu 1 000 Kč. Posledním uplatněným nárokem bylo navýšení ceny díla o částku 143 195 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně ode dne [datum] do zaplacení dle faktury [číslo] 2020 dne [datum] se splatností [datum]. Nárok měl podle žalobkyně vzniknout podle článku VI. odstavec 5 smlouvy, ve kterém byla sjednána tzv. záruka pevné (smlouvou sjednané) ceny jen na 10 měsíců ode dne uzavření smlouvy. Pro případ, že tak dojde k jejímu zániku před dokončením stavby, může dojít ke změně ujednané ceny ve smlouvě, resp. k jejímu zvýšení. Dle žalobkyně záruka pevné ceny zanikla [datum] uplynutím 10 měsíců ode dne uzavření smlouvy o dílo, a protože toto bylo dokončeno až [datum], byly splněny podmínky pro zvýšení původně sjednané ceny. Proto dne [datum], resp. po doplnění přílohy dne [datum], žalobkyně vyzvala žalované k uzavření třetího dodatku na zvýšení ceny, kdy zpracovala ke dni dokončení díla kalkulaci na 4 011 789 Kč, což však přesáhlo index růstu spotřebitelských cen za období od uzavření smlouvy v říjnu 2017 do dne dokončení stavby v červenci 2019. Tento nárůst při použití součtu přírůstků spotřebitelských cen činil nejméně 5,1 % a toto zvýšení z původně sjednané částky 2 807 741 Kč, kdy následné dodatky žalobkyně nezohledňovala, činí částku 143 195 Kč. Žalovaní dodatek prostřednictvím svého zástupce uzavřít odmítli dne [datum], proto po uplynutí měsíční lhůty od doručení výzvy došlo [datum] k automatickému zvýšení ceny díla, jak si strany sjednaly ve smlouvě. Toto zvýšení ve výši 143 195 Kč žalobkyně vyúčtovala fakturou [číslo] 2020, kterou žalovaní neuhradili, a ode dne [datum] jsou tak s touto částkou v prodlení.

3. Žalovaní navrhli, aby žaloba byla zamítnuta s tím, že je zcela nedůvodná. Ve vztahu k nedoplatku ceny uvedli, že uplatnili proti žalobkyni smluvní pokutu pro případ nedodržení sjednaného termínu s dokončením stavby, která byla sjednána ve výši 1 000 Kč denně v článku XI. odstavec 1 smlouvy, a to za období od [datum] do [datum], tedy za 81 dnů prodlení žalobkyně, neboť od [datum], kdy získali žalovaní společný souhlas stavebního úřadu č. j. SURR/7130/157362 [číslo], plynula lhůta pro provedení díla, a tato skončila [datum], uplatnili. Učinili tak písemně dne [datum], výše pokuty je přiměřená, neboť zajišťovala možnost uspokojovat bytové potřeby žalovaných, a do stanovené lhůty pro úhradu do [datum] nejpozději jim ji žalobkyně k výzvě neuhradila. Proto žalovaní tuto svou pohledávku vůči žalobkyni jednostranně započetli právě na doúčtovanou cenu díla fakturou [číslo] 2019 a písemně provedli [datum] zápočet. Nejprve špatně spočítali pokutu, resp. počet dnů, a v omylu, že jde o 90 dnů, uplatnili částku 90 000 Kč. Po zjištění chyby proto doplatili ještě 9 000 Kč, zbývající část ceny díla však byla pokryta tímto zápočtem. Proto žalovaní nedluží doplatek ceny a nejsou s ním ani v prodlení, není ani důvodu hradit smluvní pokutu za prodlení s doplatkem ceny, navíc takovou pokutu považovali za nepřiměřeně vysokou a ujednání o ní odporující dobrým mravům. Nesouhlasili rovněž s požadovaným navýšením ceny, jednak s ohledem na to, že záruka pevné ceny dle jejich názoru nezanikla, s ohledem na prodlení se získáním souhlasu stavebního úřadu i s dokončením díla. Namítali, že nárok byl uplatněný až s odstupem času, kdy již závazek ze smlouvy o dílo zanikl splněním. Rovněž namítali neplatnost ujednání o zvýšení ceny díla, neboť obsahuje domněnku souhlasu žalovaných, kterou nelze založit dohodou stran, navíc jde o ujednání jednostranné zvýhodňující žalobkyni, dovolující jí jako podnikateli, aby ze své vůle práva a povinnosti stran změnila.

4. Žalobkyně namítala, že v prodlení s dokončením a předáním díla nebyla, neboť podle článku VIII smlouvy byli žalovaní žalobkyni povinni prokázat některým ze způsobů stanovených v odstavci 2 garanci peněžních prostředků k úhradě ceny díla. Jednalo se o převod na účet zhotovitele, sjednání úvěru nebo zápůjčky účelově vázaných, o vinkulaci prostředků ve prospěch zhotovitele na účtu objednatele, notářskou nebo advokátní úschovu či o kombinaci uvedených způsobů. V článku VIII odstavec 1 pak bylo sjednáno, že zhotovitel není povinen začít s prováděním díla a lhůty pro jeho plnění nezačnou běžet dříve, než bude objednatelem dostatečné zajištění ceny prokázáno dle této smlouvy. Veškeré lhůty tak mohly žalobkyni začít běžet teprve ode dne, kdy žalovaní prokázali, že mají zajištěnu úhradu ve výši 2 807 741 Kč, resp. následně ve zvýšené výši dle dodatků. Protože žalovaní nezřídili ve prospěch žalobkyně zajištění plateb a zřízení žalobkyni nijak neprokázali, nezapočala jí vůbec lhůta pro dokončení stavby běžet, tedy se nedostala do prodlení, a proto nemohl žalovaným vzniknout z tohoto důvodu nárok na smluvní pokutu 81 000 Kč.

5. Okresní soud po provedeném dokazování, dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaní na základě nabídky p. [příjmení] za žalobkyni dne [datum] podepsali smlouvu o dílo na stavbu jejich rodinného domu v [obec] za částku 2 807 741 Kč. Z uzavřené smlouvy pak nevyplývá, že by ji žalovaní, na rozdíl od žalobkyně, podepisovali v pozici podnikatelů. Smlouva byla vyhotovena žalobkyní a žalovaným předkládána k podpisu, což potvrdil i svědek [příjmení], který ji žalovaným nejen nabízel, ale rovněž ji s nimi na základě plné moci i přímo uzavřel. Po uzavření smlouvy žalovaný uhradil dle výpisu dne [datum] sjednanou zálohu 100 000 Kč a žalobkyně dle emailové komunikace žalovaného s p. [příjmení] poskytla [datum] podklady pro hypoteční banku, se kterou žalovaný uzavřel hypotéční smlouvu [datum] na úvěr ve výši 2 526 966 Kč. Dle textu smlouvy musel ve zbývajícím rozsahu před čerpáním úvěru bance doložit, že disponuje vlastními prostředky ve zbývajícím rozsahu, kdy dle potvrzení banky je měl na účtu u [právnická osoba] Pan [anonymizováno] poskytl dále žalovanému dle emailové komunikace [datum] informace o projekční kanceláři, kdy žalovaný už v této době zdůrazňoval, že na stavbu spěchají, v červenci 2018 budou předávat svůj byt a čekají rodinu, původní předpoklad dokončení stavby potřebují dodržet. Dle pana [příjmení], jak vypověděl i v soudním řízení, byly poskytovány klientům informace, že standardně trvá dokumentace 2 - 3 měsíce, a lze bydlet i za půl roku od uzavření smlouvy, do tři čtvrtě roku se toto stíhá, do roku je pravidlem, že klient bydlí. V řízení pak i p. [příjmení] uvedl, že u žalovaných trvala dokumentace déle kvůli ČOV, o tom pak hovořil ve svých emailech z května 2018 jednatel, když uvažoval o tom, že termíny mohly být žalovanému p. [příjmení] sděleny nesprávně kratší, protože o ČOV nevěděl. P. [příjmení] nejenže o tom věděl, když si to vybavil i v průběhu svědecké výpovědi, ale i podle toho, že již v emailu [datum] uváděl, že projektantka zadává i hydrogeologický posudek, který byl pro ČOV potřeba, a na co jediné se ještě má údajně čekat. Dle předložené emailové komunikace však plyne, že projektantka nebyla hotova s dokumentací ani na konci dubna, nereaguje na urgence, dokončení slibovala již v březnu, kdy se žalovaný zlobí kvůli prodlevě tří měsíců, a i svědkyni [příjmení] si stěžuje na prodlevy, kdy důvod tohoto zpoždění o tři měsíce mu není znám. V květnu má být dle emailu vše hotovo, žalovanému se omlouvá jednatel společnosti, svědkyně [příjmení] slibuje mailem z [datum], že se již bude žádat o povolení a na přelomu prázdnin by mělo nejpozději být. Ani toto se však nenaplňuje, z emailů je zřejmá velmi intenzivní snaha žalovaného, který urguje jak projektantku o jednotlivé kroky, tak si zjišťuje na úřadech a orgánech, kdo se o dílčí kroky stará, a urguje jak tyto osoby, tak projektantku o to, aby dodala to, co schází. Dodatkem [číslo] dne [datum] je zvýšena, spolu s úpravou rozsahu díla, jeho cena na 3 083 417 Kč. Dále se však, ještě i na slibovaném přelomu prázdnin, konkrétně [datum] řeší omluvy žalobkyně za neúplnou dokumentaci, kdy se věcí teprve zabývá odbor životního prostředí, resp. zabývat začíná, a zjišťuje se, že není nijak dořešený sjezd na pozemek. Projekt na něj je přislíben projektantkou do 14 dnů, což opět není splněno, žádost je nakonec podávána až v říjnu 2018. Projektantka má evidentně v zakázce zmatek, iniciativu za ni v podstatě přebírá postupně žalovaný, a tlakem ohledně celé řady nesrovnalostí, kdy různé podklady chybí či jsou dodány jinam, nakonec docílí toho, že vůbec je žádáno a dodáváno to, co orgány potřebují. Zakázka ze strany subdodavatele žalobkyně, pokud jde o dokumentaci a zajištění oprávnění ke stavbě, je vedena neprofesionálně, kroky jsou chaotické, provází je jak zřejmá neznalost, kdy např. až v závěru řízení se zjišťuje, že není nijak řešen sjezd na pozemek, tak i chyby v práci. Souhlas se stavbou je tak nakonec vydán až [datum], tedy po 13 měsících od po podpisu smlouvy. Dne, kdy byl doručen stavebníkovi, resp. zmocněné projekční kanceláři, tj. [datum], pak nabývá právních účinků, což je v jeho vyhotovení i výslovně uvedeno.

6. Dílo bylo žalovaným nakonec předáno [datum] s určitými vadami a nedodělky, které měly být dle protokolu odstraněny do [datum], odstraněny však byly až [datum]. I v tomto směru tak docházelo na straně žalobkyně k prodlení s tím, co přislíbila. Dodatkem [číslo] dne [datum], tj. až po předání celého hotového díla dne [datum], byť s vadami, pak je zvýšena cena díla na částku 3 181 890 Kč spolu s další úpravou rozsahu díla, která již byla provedena. Tyto částky, jakož i data, nejsou mezi účastníky sporné, a mj. právě z dat vyplývá, že žalovaní reflektovali na to, co bylo skutečně provedeno, a ještě i po předání díla žalobkyni podepsali v návaznosti na skutečně provedené práce i dodatek [číslo]. Žalobkyně po nich nic jiného, než cenu dle dodatku [číslo] původně, a to právě ani po provedení a předání díla nenárokovala, a do této částky v souladu s dodatkem [číslo] také vystavila dne [datum] konečnou fakturu po odstranění vad se splatností za smlouvou sjednaných deset dnů, tj. [datum], [číslo] 2019. Z té v poslední den splatnosti uhradili žalovaní 132 705 Kč, a současně sepsali v tento den požadavek na smluvní pokutu za prodlení s provedením díla. Konkrétně v dopisu z tohoto dne vyúčtovávají za každý den prodlení ode dne [datum] do [datum] celkem 90 denních pokut po 1 000 Kč, kdy za toto období se ale jedná správně jen o 81 dnů. Žalobkyni v tento den na email jednatele doručili uplatnění smluvní pokuty, které zaslali i poštou, a vyzvali k její úhradě do [datum], v tento den pak sepsali zápočet uplatněné smluvní pokuty na doplatek faktury, který i odeslali a následně byl poštou žalobkyni doručen. Vzápětí poté evidentně zjistili i chybný výpočet, pokud jde o dny prodlení, a ještě dne [datum] doplatili 9 000 Kč, o které měl být jejich nárok na smluvní pokutu menší. Žalobkyně na to reaguje svou další fakturou z [datum], kterou rovnou doúčtovává 143 195 Kč na navýšení ceny díla, aniž by dříve vykonala v souvislosti s tím nějaké kroky, tuto fakturu na jaře 2020 odklízí jako neoprávněnou. Zvýšení ceny bylo postupem ve smlouvě navrhovaného dodatku uplatněno až emailem právního zástupce v dubnu 2020, kdy podle plné moci předložené v tomto řízení, je právní zástupce žalobkyně za ni oprávněn činit jakékoliv, i hmotněprávní úkony, a tato byla udělena již v roce 2011. Nárok na 143 195 Kč byl uplatněn v tomto řízení ve stejné podobě jako v dubnu 2020, evidentně tak tento krok právního zástupce žalobkyně nijak nezpochybňuje, ale souzní s ním, kdy v řízení byl zaplacen přímo žalobkyní soudní poplatek. Nelze tedy dovodit, že by tyto úkony činil právní zástupce bez žalobkyně, bez jejího vědomí, nebo dokonce v rozporu s ním, a rovněž že by se tak dělo bez plné moci. Skutkově bylo zjištěno i to, že nárok nikdy dříve takto uplatněn (návrhem na uzavření dodatku) nebyl, žalobkyně ani nenaznačila, že by cena měla být dotčena ujednáními o ztrátě záruky. S ohledem na časové souvislosti šlo o reakci či trest za krok žalovaných, kteří vyčíslili a započetli smluvní pokutu za pozdní předání díla, namísto plného doplacení faktury, kterou jim žalobkyně vystavila. Tento závěr plně podporuje i to, že za dobu tří až čtyř let, kdy pro žalobkyni pracoval p. [příjmení], se nic takového neaplikovalo, a i sama žalobkyně uváděla, že pokud k tomu dochází, pak ojediněle, kdy ale sama bez právního zástupce neuměla ani aplikovat smlouvou pro to sjednaný mechanizmus. Je patrné, že žalobkyně účelově vyhledávala ve smlouvě vše, co by se dalo využít.

7. Obdobné bylo i poukazování na to, že jí lhůta pro provedení díla od získání souhlasu neběžela, a termínem dle smlouvy nebyla vázána, neboť žalovaní nesplnili povinnost doložit prostředky, kdy zároveň tvrdila, že plnění tak bylo jen na její libovůli, a aniž by měla či musela žalované upozorňovat, že něco schází, využívala toto, že není vázána termínem, kdy tím znemožnila, aby byla proti ní využita sankce ze strany žalovaných. S nárokem vyčkala až poté, co celou stavbu zrealizovala za dle ní nejasnou, až do dokončení díla neznámou cenu, pozdě, chráněna svým mlčením o tom, že by jí lhůta snad neměla vůbec běžet a žalovaní by měli mít něco v nepořádku. Takové chování je ale nejen neprofesionální, ale i neférové, kdy všichni by se měli snažit sporům předcházet, nezneužívat svého postavení, a nevytvářet situace, kdy se z využívání práva stává jeho zneužívání formou šikanózního výkonu, v rozporu s tím, k ochraně čeho, a k jakému smysluplnému účelu mělo sloužit.

8. Text smlouvy na celé řadě míst zjevně chrání žalobkyni, a nelze ho považovat za vyrovnaný ve vztahu k druhé smluvní straně. V prvé řadě již co do termínu plnění nelze přehlédnout, že je zde první konkrétní lhůta, která žalobkyni váže, stanovena až od získání oprávnění pro stavbu, žalobkyně však byla povinna zpracovat i projektovou dokumentaci stavby a zahájit potřebná řízení a obstarat všechny další administrativní kroky tzv. na klíč, ve smlouvě však nijak nezavázala k tomu, v jaké lhůtě zpracuje potřebnou dokumentaci, ani do kdy nejpozději zahájí příslušná řízení. První lhůta jí plynula až od získání oprávnění ke stavbě. Žalovaným tímto bylo mj. znemožněno jednoduše posoudit, zda je žalobkyně v prodlení, a postupuje dle smlouvy, či nikoliv. Konkretizovat pak nějaké její prodlení v této části plnění díla, se pro ně stalo de facto nemožné, kdy ani objektivně nemohli mít přehled jaké kroky konkrétně, a jak rychle, jsou projektantkou vůbec činěny. Kromě toho z hlediska záruky ceny právě pro prodlení v těchto fázích čistě a jen z důvodů na straně žalobkyně mohli žalovaní o záruku, a to jen liknavostí žalobkyně s vypracováváním podkladů a zahajováním řízení přijít. [příjmení] se dle textu smlouvy její platnost měla prodloužit o dobu, po kterou je žalobkyně v prodlení s dokončením stavby s tím, že za její zavinění se považují i chyby v podkladech pro stavební řízení, o které se poté prodlužuje lhůta pro jejich vydání, ale toto ustanovení je téměř neaplikovatelné. Ochrana žalovaných ničeho negarantuje, ke ztrátě jistoty sjednané ceny by nemělo dojít z důvodů na straně žalobkyně. Využití zvýšení závisí na vůli žalobkyně, není však nijak časově limitováno, do kdy po padnutí záruky ceny tak nejpozději může učinit, a protistranu tak může nechávat trvale v nejistotě, zda tak učiní či ne. Plyne z toho také její možnost skutečně ovlivňovat cenu ve svůj prospěch, když ceník je čistě její vnitřní věcí, a limit inflace, kterým je zvýšení smlouvou zastropováno, tak umožňuje vydání si ceníku účelově v konkrétním případě dle své potřeby, aby byl jen o něco nižší, než inflace, čímž by si až do této hranice mohla žalobkyně cenu zvednout, když se nedá pro konkrétní dům ceník nikde vyčíst, není ani povinnost ceníky zveřejňovat či archivovat. Rovněž se toto stává nástrojem, jak přimět druhou stranu k poslušnosti, když při ztrátě záruky ceny je zde časově neomezená možnost učinit návrh na zvýšení ceny, jak ostatně učinila žalobkyně i v tomto případě, a to tři čtvrtě roku po předání dokončeného díla s tím, že dle smlouvy může kdykoliv, pokud by toto ujednání mělo být platným a závazným. Celý smlouvou zakotvený mechanizmus zvyšování ceny se pak tváří, že lze změnu ceny při ztrátě záruky zastavit, a že je možné od smlouvy v takovém případě odstoupit, ale ve skutečnosti to možné není. Ostatně i sama žalobkyně v argumentaci, proč se nesnažila v rámci předejití sporu řešit nárůst ceny hned, když záruka padla, uváděla, že cenu lze stanovit až po dokončení díla, k tomu datu se teprve porovnává ceník žalobkyně a růst inflace, dříve to není možné. To však neumožňuje žalovaným, aby od smlouvy odstoupili, když jim sjednaná cena má padnout, naopak ustanovení smlouvy je„ nutí“ čekat až na dobu, kdy dílo bude dokončené a už nebude odstupovat od čeho, protože až tehdy si ve smlouvě žalobkyně zakomponovala, jak cena tedy vzroste, pokud se strany nedohodnou, a žalované tak o možnost se smlouvy zbavit, když se na změně ceny nedohodnout, tímto ujednáním připravila. Žalobkyni smlouvou nastavená pravidla dávala možnost de facto vždy hýbat s cenou o několik procent, a to i za situace, kdy o garanci ceny přichází pro liknavost žalobkyně či jejích subdodavatelů. Současně se inflace napočítává již od podpisu smlouvy a cena se tak zvyšuje úplně od začátku, nikoliv až od doby, po kterou má být garantována. Sjednané navýšení nijak nereflektuje skutečné vynaložení nákladů ani případné snížení ceny o faktické snížení nákladů na stavbu, či pro prostý pokles inflace.

9. Smlouva upravovala dále sankce, a to smluvní pokuty oběma stranám, což se opět na první pohled jeví jako vyvážené, tím spíše, když smluvní pokuta v obou případech činí 1 000 Kč za den prodlení. Vyváženost je však iluzorní. V případě žalobkyně je tato pokuta sjednána pro případ nepředání díla, tj. domu určeného k bydlení, včas, kde krytí ve výši 1 000 Kč denně je až nedostatečné, když za tuto částku nepořídí rodina ani přenocování v hotelu, o dalších výdajích a komplikacích ani nemluvě. Na druhé straně zajištění jakéhokoliv finančního závazku, byť v minimální výši, rovněž částkou 1 000 Kč denně, je tomu naprosto neodpovídající. Žalobkyně má z nezaplacené částky nárok na úroky z prodlení, není závislá existenčně na jediném obchodním případu, navíc jsou zde další zajištění, o kterých i sama žalobkyně hovoří, kdy vyžaduje doklad, že prostředky mají žalovaní k dispozici, což jí dává jistotu, že budou mít hradit z čeho, nelze odhlédnout od toho, že se jim staví dům, tj. mají majetek, ze kterého se lze případně uspokojovat, jakož i to, že ve smlouvě jsou sjednány etapy, ve vztahu ke kterým se v průběhu stavby hradí postupně, žalobkyně nečeká až na konec, kde zůstává již jen menší doplatek. Výše sankce ve vztahu k dlužné částce může mít různý poměr. Pokuta 1 000 Kč denně je účtována, bez ohledu na to, kolik dlužného opravdu z té které platby zbylo. Může mít tak podobu přiměřenou, i zcela extrémní, pokud by měla být nyní přiznána k dvěma dlužným tisícům korun. I žalobkyně v řízení poukazuje na to, že zde při tom, co vymáhá, se jedná o 1,23 % denně při tvrzeném prodlení s částkou 81 000 Kč, což by se mohlo i dle ní zdát nepřiměřeně vysoké, současně poukazuje na to, že pokud by žalovaní nezaplatili jednu ze splátek, např. tu ve výši 1 242 320 Kč, pak by procentní výše činila jen 0,08 % denně a zdaleka by se k hranici nepřiměřené dle judikatury nepřibližovala. Přesto je ve smlouvě sjednána paušální smluvní pokuta, pro jakékoliv finanční závazky, a není současně limitována např. právě maximální procentní hranicí denně ze skutečného dluhu.

10. Po právní stránce tedy okresní soud uzavřel, že pokud jde o doplacení ceny díla ve výši 81 000 Kč, nárok žalobkyně vychází z § 2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdy si strany smluvily v rámci uzavřené smlouvy cenu díla konkrétní částkou a tuto později uzavřenými dvěma dodatky upravovaly. Žalobkyně se dle smlouvy zavázala pro žalované provést dílo, postavit jejich rodinný dům, na svůj náklad a nebezpečí, žalovaní se pak zavázali k převzetí tohoto díla a úhradě, je zde tedy platná a účinná smlouva o dílo. Vystavení faktury [číslo] 2019 na částku 222 705 Kč a její oprávněnost nebyla sporná, dluh částečně zanikl, nebyla doplacena právě částka 81 000 Kč, která měla být započtena. Žalovaní v této souvislosti tvrdili, že jim vznikl nárok na smlouvou sjednanou pokutu, za pozdní předání díla. Smluvní pokutu lze sjednat podle § 2048 odst. 1 o. z. pro případ porušení smluvené povinnosti, a to buď v určité výši, nebo je možné ujednat způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, poté ji může věřitel požadovat bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Pro případ prodlení s dodáním díla si strany ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu 1 000 Kč denně, což je v souladu s citovanou úpravou. Dle smlouvy se žalobkyně zavázala dílo provést ve lhůtě nejpozději do 110 pracovních dnů ode dne získání oprávnění ke zřízení stavby a doložení dostatečného zajištění finančních prostředků, kdy bylo výslovně sjednáno, že žalobkyně není povinna započít s prováděním díla a lhůty pro plnění dle této smlouvy nezačnou dříve, než jí bude objednatelem prokázáno dostatečné zajištění splnění peněžitých závazků objednatele dle této smlouvy. Na toto ustanovení také žalobkyně odkazovala, kdy popírala, že by žalovaní doložili sjednaným způsobem zajištění prostředků na úhradu ceny, a proto jí lhůta pro provedení díla nezačala nikdy běžet, nemohla se tedy dostat do prodlení.

11. Okresní soud dospěl k závěru, že sice žalovaní nedoložili zajištění prostředků v písemném vyhovení smlouvy uvedeným způsobem (včetně vinkulace), neboť takové nebylo zřízeno, nicméně že ze strany p. [příjmení], který měl udělenou plnou moc za žalobkyni jednat, bylo ve skutečnosti vyžadováno doložení jiné, bez vinkulace, a stačila sama hypotéční smlouva. I pokud nedošlo ke změně smlouvy písemně, nejde v případě díla o smlouvu, kde by zákon vyžadoval písemnou formu, a žalobkyně (jednající p. [příjmení]) se neplatnosti z tohoto důvodu nejen nedovolávala, ale dovolávat ani nemohla podle § 579 odst. 1 o. z., když by ji sama případným nedodržením formy způsobila. Hypotéční smlouvu pak žalovaní měli sjednanou, p. [příjmení] pro její uzavření poskytoval žalovaným součinnost, a vyplňoval podklady, kdy hypotéční bance byli i povinni doložit, že rozdíl co do výše potřebných prostředků mají sami k dispozici, k čemuž si opatřili výpis z účtu. Žalobkyně dle smlouvy bez doložení zajištění nemusela s plněním smlouvy začít, započala však dle emailů s p. [příjmení] nejpozději v lednu 2018, kdy v emailu psal, že projektantka již zadala řemesla a je zadán i hydrogeologický posudek, tj. do té doby se doložení s největší pravděpodobností řešilo, kdy žalovaní i tvrdili, že hypotéční smlouvu a doklady předkládali ještě p. [příjmení], což by časově odpovídalo. V každém případě však bylo zjištěno, jak vypověděl svědek, že žalobkyně by bez doložení prostředků nikdy nezačala stavět, nejpozději před základovou deskou a nákupy materiálu toto doložení zajištění striktně vyžadovala. Z toho, že nejen realizace díla, ale i stavba žalovaných jako taková byla žalobkyní zahájena, vyplývá, že dříve než se tak stalo, měla žalobkyně ověřeno, že žalovaní potřebnými prostředky disponují. Kromě toho si žalobkyně sjednala tuto podmínku jako odkládací, pokud se stavbou začala, zmařila její splnění a podmínka se považuje podle § 549 odst. 2 o. z. za splněnou. Výklad je nutno činit v kontextu ostatních ujednání a v souladu s účelem, kterým byla jen ochrana před rizikem nezaplacení díla. Smysl ujednání mít možnost začít s dílem, ale nebýt současně vázán lhůtou plnění, je nejen nelogický ale v podstatě nepoctivý, směřující k tomu, aby se jedné ze základních povinností žalobkyně (dodržet sjednaný termín) vyhnula.

12. Okresní soud tedy uzavřel, že jediný konkrétně sjednaný termín, tj. 110 pracovních dnů pro samotnou realizaci stavby, a to ode dne, kdy bylo získáno oprávnění pro stavbu, byla žalobkyně povinna dodržet. Žalovaní tuto lhůtu počítali ode dne, kdy byl souhlas vydán, tj. [datum]. Ve smlouvě termín„ získání“, pod kterým si lze představit různé situace, a smlouvou nijak upřesněn, či vyložen není. Okresní soud se nakonec přiklonil k výkladu, že termín„ získání“ odpovídá smyslu„ mít v ruce = získat“, vědět o možnosti započít se stavbou, což nastalo [datum]. Ode dne [datum] sjednaná lhůta skončila o dva dny dříve, a do dne předání díla [datum] se jedná nikoliv o 81 dnů, ale o 79 dnů prodlení žalobkyně. Za každý tento den vznikl žalovaným samostatný nárok na 1 000 Kč na smluvní pokutě za pozdní předání díla, a jejich pohledávka tak v celkové výši činila 79 000 Kč. Žalovaní proto mohli plnění žádat v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. po uplynutí již každého jednotlivého dne prodlení právě za tento den, učinili tak však až emailem a dopisem z [datum]. Žalovaní ve vyúčtování sami stanovili lhůtu do [datum], která toto kritérium splňuje. Vyúčtování bylo doručeno jednateli žalobkyně emailem [datum], což byl čtvrtek, pokud by i následující den byl zadán příkaz k úhradě, došlo by k připsání platby bez potíží právě na konci stanovené lhůty, i přes proběhlý víkend, v pondělí. Mezi stranami přitom bylo běžné hradit bezhotovostně převodem z účtu, jedná se o obvyklý způsob, a částka není nijak zásadně vysoká, aby v těchto termínech a tímto způsobem při podnikání žalobkyně nebylo možno bezodkladně plnit. Žádný důvod pro odklad pak nebyl v řízení ani tvrzen, a splatnost smluvní pokuty tak nastala [datum]. Tohoto dne pak byli žalovaní oprávněni požadovat uspokojení své pohledávky na smluvní pokutu, současně to bylo datum, kdy již byli povinni plnit svůj dluh a doplatit fakturu s doúčtovanou cenou díla ve výši dle dodatku [číslo] když její splatnost byla [datum]. Jelikož si tak strany vzájemně dlužily peněžitá plnění, měla kterákoliv z nich právo prohlásit dle § 1982 odst. 1 o. z., že započítává svou pohledávku proti pohledávce druhé strany, kdy takovým jednáním dle odst. 2 docílí, že se pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. K započtení jsou způsobilé podle § 1987 odst. 1 o. z. pohledávky, které lze uplatnit před soudem, což nepochybně jsou pohledávky obou stran. Podle odst. 2 pak nejsou způsobilé pohledávky nejisté a neurčité, na což cílila svými výhradami i žalobkyně, kromě toho tvrdila, že je povinností soudu zkoumat, zda pohledávka není nejistá, což není pravdou, neboť by se jednalo o relativní neúčinnost, které by se musela žalobkyně dovolat, jak judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 9. 9. 2020 ve věci sp. zn. 31 Cdo 64/2020. Neurčitost či nejistotu pohledávky s ohledem na jednoduchost určení výše a splatnosti okresní soud neshledal, vyřešení pohledávek z jedné smlouvy v rámci jedno řízení navíc odpovídá spravedlivému uspořádání vztahu. Pohledávka žalobkyně proto započtením zanikla co do 79 000 Kč na doplatku ceny za dílo účtovaného fakturou [číslo] 2019, a proto soud přiznal žalobkyni rozdíl 2 000 Kč i se zákonným příslušenstvím ke dni po splatnosti faktury žalobkyně, dle § 1970 o. z., podle kterého má věřitel v případě prodlení s peněžitým dluhem nárok na úrok z prodlení stanovený vládním nařízením, prodlení nastává podle § 1968 o. z., pokud dlužník nesplní řádně a včas.

13. Vzhledem k tomu, že částku 2 000 Kč dosud žalovaní dluží a jsou s ní v prodlení, připadal by zde v úvahu nárok žalobkyně z titulu prodlení žalovaných s tímto doplatkem ceny díla. V článku XI. odstavec 2 uzavřené smlouvy o dílo bylo sjednáno právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč denně pro případ prodlení žalovaných s úhradou peněžitého plnění dle smlouvy, kterou tak žalobkyně vyčíslila za 190 konkrétních dnů. Jak již bylo skutkově posouzeno shora, strany měly sjednány shodné smluvní pokuty na bázi pevné částky denně, které se jevily, ovšem jen na první pohled, jako vyrovnané sankce. Při bližším zkoumání, však sankce ve prospěch spotřebitelů byla velmi malá a nepokrývající ani očekávatelné výdaje, které by jim nepředání díla a zamezení možnosti bydlet ve sjednaném termínu, způsobila. Naopak smluvní pokuta v jejich neprospěch byla sjednána velmi tvrdě a až nesmyslně, když i v případě jedné jediné dlužné koruny by je měla stíhat rovněž povinnost uhradit za každý den částku 1 000 Kč. Taková ujednání ve smlouvách se spotřebiteli, kterými žalovaní jsou, a která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, jsou zakázaná podle § 1813 o. z. Pokud se jich sám spotřebitel nedovolá, podle § 1815 o. z. se k nim nepřihlíží, tj. nelze podle takového ujednání ani nic přiznat. Žalovaní se tohoto ustanovení rozhodně nedovolávali, naopak brojili proti takovému nároku, a soud jej ve smyslu § 1815 o. z. nepřiznal. Kromě toho by šlo o pokutu v tomto řízení nárokovanou ve výši 50 % z dlužné částky za každý den prodlení, a takový nárok již nelze hodnotit nijak jinak než nemravný a nepoctivý, jde o zneužití práva.

14. Posledním uplatněným nárokem byl nárok na navýšení sjednané ceny ve výši 143 195 Kč, kdy i zde musel okresní soud posuzovat, zda k takovému jednání lze vůbec ve smyslu § 1815 o. z. přihlížet, a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně garantovala, že dodrží sjednanou cenu žalovaným pouze, pokud by do 7 měsíců bylo získáno oprávnění pro stavbu, a to i v případě, kdy sama řádně nepostupovala při jeho získávání a zhotovování dokumentace pro ně, neboť jak bylo vyloženo, ujednání tvářící se, že v takovém případě se doba prodlouží, nebyla reálně aplikovatelná. Pokud docházelo k průběžným prodlevám, chaotickému či nedostatečně odbornému postupu při přípravě podkladů pro získání oprávnění, jaký byl zjištěn v tomto případě na straně projekční kanceláře, pak nebylo v silách žalovaných, aby mohli vůbec definovat, natož prokázat, o kolik se měla doba platnosti záruky v důsledku toho prodloužit. Ustanovení, že platnost záruky ceny se navyšuje právě o dobu, po kterou je žalobkyně svým zaviněním v prodlení, tak nebylo prakticky realizovatelné. Žalovaní tak nesou ve skutečnosti následky i protiprávního jednání druhé strany, když o smluvenou cenu přijdou. Následně je již jen na libovůli žalobkyně, zda toho využije, a bude se domáhat zvýšení ceny, kdy s ohledem na nastavený mechanizmus musí žalovaní vyčkat, a ve smluvním vztahu setrvat až do doby provedení díla, smlouva jim neumožňuje, aby z tohoto důvodu dříve odstoupili, resp. neumožňuje jim to tak vůbec, neboť po dokončení díla už není odstupovat od čeho, a jsou tak nuceni v podstatě automaticky vedle smluvené ceny rovnou ještě nést navýšení o inflaci, ke které běžně v čase dochází, a to dokonce již od podpisu smlouvy. Nelze přehlédnout ani to, že žalobkyně sama (jednatel v omluvném emailu) vysvětluje, že termín, pokud má dům ČOV, pro získání oprávnění je 10 měsíců, jinak 6-7 měsíců, tedy záruka ceny v tomto konkrétním případě, bez prodloužení, byla předem nefunkční, a i v ostatních případech se to vůbec dá stěží stihnout. Ujednání o 7 měsících tak reálně znamená to, že cena bude navýšena, a to od počátku vztahu, je to spíše garance zvýšení, než jistoty smluvené částky, pouze to v objednateli stavby vyvolává zcela mylnou představu, s jakou cenou může počítat, zatímco ujednání zastírá skutečnost, že téměř s jistotou si bude moci žalobkyně cenu zvýšit. Jedná se tak o ustanovení, které zakládá významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, kdy mu informace dle § 1813 o. z. ohledně takto nevýhodného ujednání o ceně nejsou poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem, ale naopak doslova zamlženo, že sjednaná cena s téměř jistotou nebude konečná. Podle takového ujednání tak nelze nic přiznat, kdy obsahově by ujednání bylo i dokonce výslovně zakázané dle § [číslo] písm. h), neboť odkládá určení ceny díla až na dobu plnění, a podle písm. i), když umožňuje zvýšit cenu, aniž by skutečně měli žalovaní právo při podstatném zvýšení odstoupit. To, že uplatnění tohoto práva, bylo ve výše popsaných souvislostech zjevně šikanózní, a nepožívalo by tak právní ochrany podle § 8 o. z., tak již jen vše završuje. Žalobkyně ani v době, kdy dílo bylo dokončené, a strany podepisovaly dodatek [číslo] nepociťovala žádnou potřebu upravovat cenu, neřešila inflaci, doúčtovala toliko cenu do výše dle tohoto dodatku. Reálně tak sama inflace nebyla rozhodující, ani to, co se opravdu řešilo. Až, když žalovaní nárokovali sankci za alespoň ten úsek postihnutelného prodlení, který bylo možné opřít o sjednanou lhůtu, vystavila žalobkyně, a to v rozporu s textem ujednání, rovnou navyšující fakturu. Takto motivované právní jednání s cílem vykompenzovat si na úkor druhé strany její oprávněný nárok, je dle názoru okresního soudu zjevným zneužitím práva, právě ve smyslu § 8 o. z., a kdyby nepředcházely dřívější důvody, nepřiznal by je s odkazem na toto ustanovení. I tento nárok včetně příslušenství tak byl zamítnut.

15. Náhrada nákladů řízení před soudem prvého stupně tak byla přiznána žalovaným, když byli až na nepatrnou část plně úspěšní podle § 142 odst. o. s. ř. tak mají právo na plnou náhradu nákladů v celkové výši 160 378 Kč. Žalobkyni pak s ohledem na výsledek řízení byly k náhradě uloženy i náklady státu, které v řízení vynaložil. Jedná se o svědečné přiznané [jméno] [příjmení] ve výši 966 Kč, na které má stát právo podle § 148 odst. 1 o. s. ř. K navrhované separaci těchto nákladů okresní soud neshledal žádný důvod. Svědkyně řešila, stejně jako svědek [příjmení], za žalobkyni obchodní případ žalovaných. To, že si svědkyně nakonec nic konkrétního nevybavila, nemůže předem nikdo vědět, a tedy ani podle toho od výslechu předem upustit.

16. Rozsudek napadla včas podaným odvoláním žalobkyně ve výrocích II. až IV., která namítala, že okresní soud učinil nesprávná skutková zjištění a dospěl k nesprávným závěrům. Žalobkyně trvá na tom, že žalovaní nesplnili povinnost prokázat zajištění plateb ve smyslu čl. VIII. smlouvy o dílo, neboť způsoby dohodnutými v čl. VIII. odst. 2. smlouvy o dílo nedoložili žalobkyni disponibilitu peněžních prostředků v celé výši odpovídající sjednané ceně díla. Žalovaní pouze uhradili první část ceny díla ve výši 100 000 Kč, nedoložili ovšem ani sjednání úvěrové smlouvy za účelem financování ceny díla ani vinkulaci peněžních prostředků ve výši odpovídající zbytku ceny díla na svém bankovním účtu ve prospěch žalobkyně (existenci takové vinkulace žalovaní dokonce ani netvrdí). Z hlediska smluvního vztahu žalobkyně a žalovaných ze smlouvy o dílo je přitom zcela bezpředmětné i to, zda žalovaní dokládali disponibilitu vlastních prostředků vůči úvěrové bance, jak se k tomu zavázali (viz výše), neboť tímto by nedošlo k prokázání zajištění plateb ve smyslu čl. VIII. smlouvy o dílo vůči žalobkyni. Okresní soud sám dospěl k závěru, že k doložení zajištění plateb ve smyslu čl. VIII. smlouvy o dílo žalovanými nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla seznámena s úvěrovou smlouvou žalovaných a s jakýmkoli dokladem o prostředcích deponovaných na bankovním účtu žalovaných (viz body 41., 74., 76. a 84. odůvodnění napadeného rozsudku). Okresní soud z důkazu výpovědí svědka [příjmení] dovodil, že žalobkyně nepožadovala po žalovaných jiné zajištění plateb než sjednání úvěrové smlouvy a že v tomto smyslu svědek [příjmení] jako zástupce žalobkyně dohodl se žalovanými změnu podmínek smlouvy o dílo, přičemž písemná forma takového ujednání nebyla potřeba, neboť smlouva o dílo nemá dle zákona obligatorně vyžadovánu písemnou formu (viz bod 75. a 84. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobkyně takový závěr soudu zásadně odmítá. Z výpovědi svědka [příjmení] ani z žádného jiného provedeného důkazu nevyplývá, že by žalobkyně ve vztahu k žalovaným upustila od požadavku prokázat zajištění plateb ve smyslu čl. VIII. smlouvy o dílo v rozsahu celé ceny díla. Svědek [příjmení] výslovně uvedl, že„ se po klientech žádalo, aby doložili hypotéční smlouvu, anebo aby peníze složili do úschovy... aby splnili jedno nebo druhé“. Z tohoto vyjádření vyplývá, že postačoval pouze některý z uvedených způsobů zajištění plateb, rozhodně je však nelze vykládat tak, že pokud by např. hypoteční úvěr pokrýval pouze část ceny díla, nebylo by žalobkyní požadováno zajištění zbývající části ceny díla některým z dalších dohodnutých způsobů. Žalobkyně rovněž odmítá závěr soudu o tom, že by svědek [příjmení] jako zástupce za žalobkyni dohodl s žalovanými změnu podmínek smlouvy o dílo ústně nebo snad dokonce konkludentně, neboť i když smlouva o dílo nemusí dle zákona obligatorně mít písemnou formu, v čl. XV. odst. 3. smlouvy o dílo je výslovně sjednáno, že„ tato smlouva může být doplňována či měněna pouze písemnou formou...“. Žalobkyně odmítá, že by v řízení bylo prokázáno, že žalovaní před zahájením stavby doložili žalobkyni zajištění plateb v souladu s čl. VIII. smlouvy o dílo. Výpověď svědka se týkala obecné praxe u žalobkyně. Závěr okresního soudu, že v případě žalovaných byla z jejich strany před zahájením stavby řádně splněna povinnost prokázání zajištění plateb v souladu s čl. VIII. smlouvy o dílo, neboť jinak by žalobkyně (vzhledem k praxi vyplývající z výpovědi svědka [příjmení]) s prováděním stavby nezapočala, je pouhou spekulací soudu, která nemá náležitou oporu v provedeném dokazování. Prokázání skutečného splnění doložení zajištění plateb ze strany žalovaných (nikoli jen dovození jeho splnění pouhou spekulací s přihlédnutím k obvyklé praxi žalobkyně) má podstatný význam pro případný běh lhůty k dokončení stavby. Pokud by totiž lhůta k dokončení stavby dle smlouvy o dílo skutečně měla začít běžet, bylo by nezbytné určit moment, od něhož by tato lhůta běžet počala. V daném případě je známo pouze datum získání oprávnění ke zřízení stavby ([datum]), není ovšem zřejmé, kdy ze strany žalovaných došlo k doložení zajištění plateb žalobkyni v souladu s čl. VIII. smlouvy o dílo. Obecný (navíc naprosto nesprávný – viz výše) závěr soudu, že zajištění plateb bylo doloženo„ před zahájením stavby“, je pro určení data, od něhož by se lhůta pro dokončení stavby měla počítat, naprosto nedostatečný. Žalobkyně proto namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že ke konkrétnímu datu byly splněny podmínky dohodnuté ve smlouvě pro počátek běhu lhůty pro dokončení stavby, a proto nelze určit délku případného prodlení žalobkyně s dokončením stavby. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že ujednání čl. VIII. odst. 1. smlouvy o dílo je naprosto srozumitelné a vyplývá z něho, že lhůty pro plnění zhotovitele před doložením zajištění plateb ze strany objednatele neběží, a to ani v případě, kdy zhotovitel v mezidobí s prováděním díla započal. Nelze tak aplikovat ustanovení § 1812 o.z. a hledat výklad jiný, který by pro žalované jako spotřebitele byl výhodnější.

17. Nebyla-li žalobkyně v prodlení s dokončením stavby, nemohl žalovaným vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu takového prodlení dle čl. XI. odst. 1. smlouvy o dílo ve výši 1 000 Kč za každý ze 79 dnů trvání prodlení. Nárok žalovaných na zaplacení smluvní pokuty ve výši 79 000 Kč tedy nikdy nevznikl. Žalobkyně tvrdí, že žalovaní nebyli oprávněni dne [datum] provést zápočet své údajné pohledávky ve výši 79 000 Kč proti pohledávce žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla vyúčtovaného fakturou žalobkyně [číslo] 2019, když tato pohledávka jim nevznikla. Započtení nebylo možné ani proto, že pohledávka nebyla splatná. Splatnost nastává dle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. splatná bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. V řízení bylo prokázáno, že výzva k zaplacení smluvní pokuty byla žalovanými žalobkyni zaslána poštou dne [datum], přičemž byla žalobkyni doručena dne [datum]. Žalovaní předložili e-mailovou zprávu zaslanou údajně žalobkyni na e-mailovou adresu jejího jednatele dne [datum], nebylo ovšem prokázáno, zda a kdy byla tato e-mailová zpráva žalobkyni doručena. Lze proto mít za prokázané, že výzva k zaplacení smluvní pokuty byla žalobkyni doručena dne [datum]. Byla-li pohledávka žalovaných splatná bez zbytečného odkladu po doručení výzvy k jejímu zaplacení, nemohla splatnost pohledávky žalovaných nastat dříve než 1 den po doručení výzvy, tedy dne [datum]. Pokud žalovaní projev započtení vzájemných pohledávek učinili dne [datum], nebyla jejich pohledávka ke dni tohoto projevu vůle splatná a tedy způsobilá k započtení. Zápočet pohledávek učiněný žalovanými dne [datum] je tedy neplatný i z důvodu nezpůsobilosti pohledávky žalovaných k započtení. V tomto smyslu jsou tedy zcela nesprávné závěry soudu v bodu 89. odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž je namítáno to, že pohledávka k započtení je nejistá a neurčitá. S ohledem na neuhrazení doplatku ceny díla ve výši 81 000 Kč tak ode dne [datum] žalovaní byli v prodlení. Do dne [datum], k němuž žalobkyně smluvní pokutu vyčíslila, činila délka prodlení 190 dnů. Podle čl. XI. odst. 2. smlouvy o dílo byli žalovaní v případě prodlení s úhradou peněžitého plnění dle smlouvy povinni zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. Výše smluvní pokuty za 190 dnů trvání prodlení žalovaných s úhradou doplatku ceny díla tedy činí 190 000 Kč. Žalobkyně odmítá, že by uplatnění nároku na smluvní pokutu v souladu se smlouvou o dílo mělo být považováno za nemravné nebo nepoctivé zneužití práva. Z judikatury vyplývá, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Okresní soud pokutu v celé výši odmítl, aniž by případně (pokud by to bylo důvodné) přistoupil k přiměřenému snížení její výše postupem dle ustanovení § 2051 o.z.. Z výše uvedených důvodů nelze ujednání o smluvní pokutě považovat za neplatné nebo zakázané. Pokud by soud dospěl k závěru, že výše smluvní pokuty je vzhledem k okolnostem nepřiměřená, měl její výši případně snížit, nikoli nárok v celé výši odmítnout.

18. K nároku na automatické zvýšení ceny žalobkyně nesouhlasí s tím, že by ujednání čl. VI. odst. 5. smlouvy o dílo bylo zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 a § 1814 písm. h) a i) o.z., které okresní soud vyslovil v bodech 98. až 101. odůvodnění. Zejména není správný závěr soudu, že žalovaní nemohli od smlouvy o dílo odstoupit. Žalobkyně odmítá, že by předmětné ujednání čl. VI. odst. 5. smlouvy o dílo zakládalo výraznou nerovnováhu ve prospěch žalobkyně (a v neprospěch žalovaných jako spotřebitelů) a že by informace o možnostech zvýšení ceny díla nebyly žalovaným poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem, když postup automatického zvýšení ceny díla je v příslušném smluvním ujednání popsán jednoznačně a žalobkyně rovněž v souladu s tímto ustanovením postupovala. Lhůty jsou ve smlouvě sjednávány s přihlédnutím k situaci na trhu. Jelikož často dochází ke zvyšování cen vstupních nákladů ve velmi krátkých časových úsecích, musí tomu odpovídat také délka předmětných lhůt, neboť jinak by ustanovení postrádalo smysl. Žalovaní mohli při uzavření smlouvy o dílo požadovat prodloužení lhůt nebo mohli požadovat úplné vypuštění ujednání o automatickém zvýšení ceny díla – nic takového ovšem žalovaní nepožadovali, akceptovali žalobkyní navržené znění smlouvy, a měli by proto plnit své povinnosti z uzavřené smlouvy plynoucí.

19. Žalobkyně odmítá závěr soudu prvního stupně, že uplatnění automatického zvýšení ceny díla bylo ze strany žalobkyně využito jako„ nástroj, jak přimět druhou stranu k poslušnosti,“ a že příslušné ujednání bylo žalobkyní nikoli využito ale zneužito (viz body 62. a 67. odůvodnění napadeného rozsudku). Toto je opět pouhá domněnka soudu, která nemá žádný podklad v provedeném dokazování (tvrzení svědka [příjmení], že mu není známo, že by žalobkyně za jeho působení u ní předmětné ujednání využila, je pro relevantní závěr soudu naprosto nedostatečné). Žalobkyně byla oprávněna automatické zvýšení ceny díla po zániku záruky pevné ceny dle ustanovení čl. VI. odst. 5. smlouvy o dílo využít. Pokud tak v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmu učinila, nelze v tom spatřovat jakkoli nemravné či z jiného důvodu protiprávní jednání. Vzhledem k výše uvedenému měl soud žalobkyni nárok na automatické zvýšení ceny díla ve výši 143.195 Kč napadeným rozsudkem přiznat, neboť tento nárok je oprávněný a legitimní, když vyplývá z platného ujednání smlouvy o dílo a žalobkyně jej v souladu s předmětným ujednáním vyčíslila v závislosti na růstu inflace. Žalobkyně dále namítala, že okresní soud postupoval tendenčně se zjevným zaujetím a se zřetelnou nákloností k žalovaným, jejichž situaci dramatizoval a zveličoval oproti situaci žalobkyně, kterou zlehčoval a bagatelizoval. Nerozhodoval tak objektivně a nestranně, čímž došlo k porušení zásady rovnosti stran v civilním řízení.

20. Žalovaní se k odvolání žalobkyně vyjádřili tak, že žalobkyně popírá princip spotřebitelské ochrany a nezohledňuje argument racionálního chování stran. Žalobkyně zhotovuje dílo, přičemž nevyžaduje doložení disponibility na straně žalovaných, zároveň při tom na jednu stranu zdůrazňuje, že to je pro ni klíčové, že by jinak žalobkyně nezačala stavět, ale na druhou stranu pak uvádí, že stavět začala prostě proto, že stavbu chtěla postavit. Žalovaní tak důvodně uplatnili nárok na smluvní pokutu s ohledem na prodlení. Pokud uplatnili nejprve nesprávnou částku, šlo čistě o jejich matematickou chybu, kterou následně napravili. Argumentace k započtení byla okresním soudem dostatečně vysvětlena, kdy nárok je dostatečně určitý. Nelze vycházet z toho, že by bylo zde dáno, že pohledávka je nejistá, když judikatura uvádí, že spor z jedné smlouvy by se měl vyřešit v rámci jednoho řízení. Proto okresní soud postupoval správně, když započtení zohlednil. Nárok na zaplacení doplatku ceny díla tak nevznikl. Není tak důvodná ani smluvní pokuta požadovaná pro nezaplacení ceny díla. Žalobkyně postupovala proti žalované formou zneužití práva, a to jak ujednáním ve smluvní pokutě, tak uplatněným nárokem na zvýšení ceny. Konkrétní ustanovení smlouvy je značně problematické, zdánlivě dává právo odstoupit. Předpokládá určitou nedokončenost stavby, ale ve stejné větě zároveň toto vylučuje a stanoví rozhodný okamžik až k dokončení. Celé ujednání připouští několik variant výkladů. Žalobkyně přistoupila k uplatnění zvýšení s ročním zpožděním, byť po dokončení díla uzavírala ještě dodatek [číslo] kde již mohla k navýšení přistoupit. Žalovaní popírají automatičnost navýšení. [jméno] žalobkyně postupovala rozporuplně, nejdřív poslala fakturu, pak si uvědomila, že je třeba dodatek, vyzývala k uzavření dodatku, který žalovaní neuznali. Základem ujednání je ceník, který není nijak standardizovaný, jde o částku zpracovanou odborníkem žalobkyně. Žalovaní tak nemohli očekávat, zda a jakým způsobem bude cena navýšena, když je to vázáno na dispoziční úkon žalobkyně. Jde tak o nezákonné ujednání v rozporu s § 1813 o.z. a nemělo by k němu být přihlíženo. Žalovaní tak napadený rozsudek považují za věcně i právně správný a navrhují jej potvrdit.

21. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212, § 212a o.s.ř.), včetně jemu předcházejícího řízení, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

22. Z hlediska skutkového posouzení bylo možno v daném případě plně vyjít ze skutkových zjištění okresního soudu. Bylo nesporné, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] písemná smlouva o dílo okresním soudem citovaného obsahu. Odvolací soud se z hlediska platnosti ujednání této smlouvy zaměřil nejprve na ujednání o ceně a jejím navyšování. Cena byla upravena v čl. VI.1 konkrétní částkou 2 807 741 Kč a bylo uvedeno, že jde o stavbu dle Standardu a cenové kalkulace ze dne [datum], tato cenová kalkulace podle jednotlivých položek byla ke smlouvě přiložena. Z výpovědi svědka [příjmení] i shodného vyjádření stran bylo prokázáno, že stavba nebyla typovým produktem žalobkyně. Záruka pevné ceny díla a jejího navyšování byla ujednána v čl. VI.5. po dobu 10 měsíců ode dne uzavření smlouvy s tím, že se prodlužuje o dobu, po kterou je zhotovitel svým zaviněním v prodlení s dokončením stavby. Za zavinění se považuje též pochybení v podkladech pro územní rozhodnutí a stavební řízení, o které se prodlouží lhůta pro vydání těchto rozhodnutí. Dále byly stanoveny specifické podmínky zániku záruky a ujednáno to, že zanikne-li záruka pevné ceny před dokončením stavby a nehodnou-li strany ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení návrhu zhotovitele na uzavření dodatku k této smlouvě o změně ceny díla s objednateli jinak, zvyšuje se cena na částku odpovídající cenám dle aktuálního ceníku zhotovitele ke dni dokončení stavby, nejvýše však o částku odpovídající růstu indexu spotřebitelských cen zveřejněného Českým statistickým úřadem za dobu ode dne uzavření smlouvy do dne dokončení stavby.

23. Žalobkyně před odvolacím soudem vysvětlila, že pojmem aktuální ceník nebyl myšlen žádný konkrétní ceník. Žalobkyně měla pouze ceníky standardizovaných domů, které jsou na stránkách žalobkyně, které se upravují podle specifických požadavků klienta, což byl i případ žalovaných, kdy jejich dům byl nikoli typovým, a proto se uzavírala cenová kalkulace před uzavřením smlouvy o dílo, kde byly zohledněny ceny jednotlivých vstupů, a stejně tak byla vytvořena i cenová kalkulace pro posouzení nárůstu ceny dle č. VI odstavce 5. smlouvy o dílo. Ceník tedy představoval nabídku zhotovitele s přihlédnutím k cenové hladině vstupů a byl limitován inflací. Obvykle tato nabídka inflaci kopírovala, mohla být nižší nebo vyšší, v daném případě byla dle žalobkyně vyšší. [příjmení] hladina vstupů byla stanovena rozpočtářem, kterého má společnost žalobkyně a ten má přehled o tom, jaké jsou aktuální ceny, které tvoří výdaje na zhotovení stavby. Cenový rozpočet, který byl podkladem pro požadavek na navýšení ceny díla, je totožný s cenovou kalkulací, která byla součástí smlouvy o dílo, pouze navýšený o změnu ceny vstupů.

24. Podle § 2586 odst. 1 o.z. se smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Podle odst. 2 cena díla je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek.

25. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 553 odst. 1 o.z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Podle § 554 o.z. se k zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží. Podle § 1814 o.z. se zvláště zakazují ujednání, která dle písm. g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran, h) odkládají určení ceny až na dobu plnění, f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

26. Odvolací soud tak vychází z toho, že účastníci uzavřením smlouvy projevili vůli uzavřít smlouvu s pevnou cenou, která bude platit po určitou dobu a po jejím uplynutí bude cena navýšena, uplatní-li tento nárok zhotovitel a nedojde-li k dohodě stran. Způsob, jakým bude taková cena stanovena, však považuje odvolací soud za neurčitý (§ 553 odst. 1 a § 544 o.z), když pro stanovení navýšení ceny platí stejná kritéria jako pro určení ceny, tak jak je stanoví § 2586 odst. 2 o.z., neboť strany v době, kdy uzavírají dohodu o navýšení musí vědět, jak bude její výše stanovena. Odkaz na aktuální ceník v době dokončení, který není nijak objektivně zveřejňován, který je výlučně závislý na vůli žalobkyně, neboť ta za něj považuje aktuální cenovou kalkulaci svého rozpočtáře, nemůže představovat určitý způsob stanovení navýšené ceny, neboť objednatel v době uzavření takového ujednání neví, podle jakých kritérií bude navýšení stanoveno. Stanovení navýšení přitom zároveň závisí na vůli zhotovitele jako podnikatele ve spotřebitelském vztahu (v rozporu s § 1814 písm. g) o.z.) i na podmínkách, s nimiž neměl možnost se spotřebitel v době uzavření smlouvy seznámit (v rozporu s § 1814 písm. g) o.z.) a spotřebitel je nucen navýšení plnit. Odvolací soud má za to, že neurčitost dohody v parametru stanovení ceny podle ceníku nemůže být nijak doplněna výkladem a nemůže ji nahradit ani ujednání o maximální výši dané růstem indexu spotřebitelských cen, neboť objednatel akceptoval takový nárůst až v případě blíže neurčené podmínky. Dohoda o navýšení ceny je tak z důvodu neurčitosti ujednání i nepřípustného obsahu nicotná. Odvolací soud dodává a souhlasí s okresním soudem v tom, že dohoda o navyšování ceny vykazuje i nepřípustně zavádějící ujednání o tom, že cena je po určitou dobu zaručena, avšak následně po uplynutí sjednané doby se cena navyšuje o navýšení cen za celé období od uzavření smlouvy do dokončení stavby a je tak vlastně určení ceny odloženo až na dobu plnění (v rozporu s § 1814 písm. h) o.z.). Objednateli přitom není známo, kdy a zda bude cena překročena, neboť nejde o výslovnou inflační doložku zakládající přímou závislost na indexu růstu cen, nejde ani o cenu stanovenou odhadem, kde podstatné překročení je třeba oznámit objednateli pouze bez zbytečného odkladu (§ 2612 odst. 1 o.z.). Ujednání neobsahuje žádnou lhůtu pro zhotovitele, do kdy může nárok na zvýšení uplatnit, ani povinnost oznámit okamžik vypršení záruky, který není vázán pouze na běh času, ale i na zohlednění prodlení zhotovitele. Objednatel tak neví, zda nastala změna původně sjednaných podmínek či nikoliv a kdy se tak stane. Tomu pak odpovídá i nemravný výkon práva v daném případě, kdy předání díla došlo [datum], následně došlo k uzavření dodatku [číslo] dne [datum], kde cena díla byla upravena dohodou účastníků na částku 3 181 890 Kč podle doplněných položek, takto byla i [datum] vystavena konečná faktura a teprve dne [datum] žalobkyně uplatnila nárok na navýšení ceny. Odvolací soud se v tomto rozsahu s hodnocením nemravnosti postupu žalobkyně spočívajícím ve značném odkladu nikoli bezprostředním uplatnění nároku navýšení ceny s okresním soudem shoduje a neshledává podstatným, zda hodnocení okresního soudu bylo příliš nakloněno na stranu spotřebitele, jak namítala žalobkyně, když právní hodnocení je předmětem přezkumu odvolacího soudu a nemůže být hodnoceno jako důvod podjatosti konkrétního soudce, možnost uplatnit konkrétní námitky byla v řízení dána ve shodné míře oběma stranám.

27. S ohledem na nicotnost ujednání dle shora uvedených ustanovení již odvolací soud dále nepovažoval za nezbytné zabývat se tím, zda ujednání dávalo spotřebiteli řádnou možnost odstoupení ve smyslu § 1814 písm. i) o.z., jež zakazuje ujednání, která umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit, když takové ustanovení by bylo možno použít pouze ve vztahu k řádně ujednané inflační doložce. Taktéž odvolací soud neshledal, že by obsahem ujednání o navýšení ceny byla vyloučená právní domněnka, jak namítali žalovaní. Pokud byl následek zvýšení ceny vázán na neuzavření dohody, pak šlo o právní skutečnost, která buď nastala, či nikoliv, nejde o to, že by ve smluvním ujednání byla tato skutečnost nějak presumována (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 1287/2018 ze dne 4.3.2020). Pro rozhodnutí odvolacího soudu však toto posouzení nemělo významu. Odvolací soud se rovněž nezabýval nemravností výše uplatněného nároku s ohledem na prodlení způsobené postupem žalobkyně při tvorbě projektové dokumentace a získávání povolení či zhotovení díla, když samotné ujednání navýšení ceny považoval za nicotné a nárok za nedůvodný.

28. Odvolací soud se s ohledem na závěr o nicotnosti ujednání o navyšování ceny zabýval tím, zda jej lze oddělit od zbývající části smlouvy tj. ujednání o ceně, neboť neplatnost ujednání o ceně jako celku by způsobovalo neplatnost celé smlouvy o dílo, přičemž v řízení by mohly být zohledněny pouze nároky z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však má za to, že oddělitelnost ujednání o navyšování ceny není vyloučena, v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 686/2005 ze dne 25.9.2006, které sice nemeritorně, ale řešilo otázku neurčité inflační doložky a dospělo k závěru, že z důvodu neurčitosti inflační doložky nemá žalobkyně nárok na zaplacení požadovaného nárůstu ceny díla. Odvolací soud ve prospěch oddělitelnosti ujednání též zohlednil to, že žalobkyně při uzavření smlouvy zjevně předpokládala splnění smlouvy o dílo v době poskytnuté záruky, jak byli přesvědčeni i žalovaní, když svědek [příjmení], který měl případ žalovaných na starost a činil jim konkrétní nabídku, potvrdil soudu své přesvědčení, že bylo pravidlem, že půl až tři čtvrtě roku bylo od podpisu, do doby než klienti bydleli. Většinou to bylo tak, že se to stihlo do 9 měsíců. Za dobu, co působil ve firmě, se svědek [příjmení] s účtováním navýšení nesetkal. Nezájem žalobkyně na trvání na obsahu tohoto ujednání dokládá i to, že k uplatnění zvýšení ceny přistoupila až cca po 9 měsících od předání díla. Nelze tak dovodit, že by žalobkyně bez ujednání o navýšení ceny smlouvu neuzavřela.

29. Vzhledem k tomu, že smlouvu je možno považovat ve zbývajícím rozsahu za platnou, bylo možno se zabývat účtováním doplatku ceny díla a započtením smluvní pokuty a dále pokutou za nedoplacení části ceny díla.

30. Odvolací soud se plně ztotožňuje s hodnocením okresního soudu, že nedoplatek ceny díla ve výši 81 000 Kč se stal splatným na základě faktury [číslo] 2019 k [datum] a tato výše odpovídala ujednání o ceně dle smlouvy o dílo. Žalovaní proti tomuto nedoplatku uplatnili započtením nárok na smluvní pokutu ve výši 1000 Kč denně ujednanou v čl. XI.1 smlouvy. Okresní soud správně vyhodnotil, že výše této smluvní pokuty byla stanovena přiměřeným způsobem s ohledem na náklady, které působí porušení zajišťované povinnosti, tedy jde o ujednání platné. Podstatou sporu bylo to, zda se žalobkyně ocitla v prodlení s předáním díla, když namítala, že žalovaní nesplnili podmínku čl. VIII.1 smlouvy, který stanoví, že zhotovitel není povinen započít s prováděním díla dle této smlouvy a lhůty pro plnění objednatele dle této smlouvy nezačnou běžet dříve, než mu bude objednatelem prokázáno dostatečné zajištění splnění peněžitých závazků objednatele dle této smlouvy. Čl. VIII.2 smlouvy pak stanovil konkrétní způsoby prokázání zajištění. Čl. IV.2 dále stanovil, že zhotovitel se zavazuje dokončit stavbu nejpozději do 110 pracovních dnů ode dne získání oprávnění ke zřízení stavby, případně dokončení a protokolárního předání podmínek pro stavbu a případných dalších součástí spodní stavby, nejsou-li tyto součástí díla dle této smlouvy, a prokázání dostatečného zajištění finančních prostředků dle čl. VIII této smlouvy. Nesporným bylo, že žalobkyně započala s prováděním díla po obdržení souhlasu se stavbou dne [datum]. Prokázáno bylo, že žalovaní financování stavby zjištěno měli hypoteční smlouvou na částku 2 526 966 Kč ze dne [datum], výpisy z účtu pak dokládaly hrazení faktur žalobkyně počínaje [datum], problémy s hrazením nebyly namítány. Žalobkyně neuváděla, že by vyzývala žalované k doložení povinnosti prokázat jejich finanční zajištěnost dle čl. VIII před započetím stavby. Rovněž neuváděla ani to, že by vyčkávala se započetím stavby na doložení zajištění. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem má za to, že smyslem doložení bylo ujištění zhotovitele, že může započít s realizací díla bez obav z nedostatku financí na straně objednatele k úhradě díla a zároveň logikou ujednání bylo nastavení tohoto, že pokud dojde k průtahům na straně objednatele při dokládání zajištění, nedostává se zhotovitel po tuto dobu do prodlení. Pokud ale zhotovitel stavbu započal, její úhrady přijímal, aniž se zajímal o splnění povinnosti na straně objednatele, nebylo důvodu jakékoliv prodlení na straně objednatele konstatovat a dovozovat tak jeho vliv na běh lhůt pro zhotovení díla zhotovitelem. Výklad ujednání účastníků, který by umožňoval žalobkyni nežádat splnění povinnosti žalovaných a naopak mlčky přecházet její nesplnění a následně z tohoto dovozovat následky ve svůj prospěch by nesplňoval parametry poctivého obchodního jednání v rozporu s § 6 odst. 2 o.z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Okresní soud tak správně dovodil, že se žalobkyně dostala do prodlení se zhotovením díla a žalovaným tak náleží smluvní pokuta za každý den takového prodlení.

31. Okresní soud posoudil, že žalovaným takto náleží na smluvní pokutě celkem 79 000 Kč, když termín„ získání oprávnění ke zřízení stavby“ užitý ve smlouvě o dílo vyložil tak, že jde o okamžik, kdy se zhotovitel mohl s rozhodnutím úřadu seznámit, což nastalo [datum] a do předání díla dne [datum] tak uběhlo o 79 dnů více. Výrokem I. tak uložil žalovaným uhradit částku 2 000 Kč s příslušenstvím, která zůstala na doplatku ceny díla neuhrazena. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění již pravomocné části rozsudku okresního soudu, byť je otázkou, zda použitý ne zcela určitý pojem„ získání“ měl být vyložen ve prospěch žalobkyně, která jako podnikatelka znalá a obstarávající povolení ze stavebního řízení a tvořící formulaci smluvních ujednání mohla stanovit takový okamžik zcela jednoznačně ve smyslu zákonné terminologie. Předmětem přezkumu odvolacího soudu zůstala žalobkyni nepřiznaná zbývající část 79 000 Kč doplatku ceny díla, na kterou byla žalovanými započtena smluvní pokuta.

32. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odst. 2 se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Podle § 1987 odst. 1 o.z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2 pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Podle § 2048 odst. 1 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 1958 odst. 2 o.z neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

33. Předpokladem započtení je tedy splatnost pohledávky ze smluvní pokuty. Okresní soud správně dovodil, že tato splatnost nastává na výzvu objednatele. Tuto výzvu žalovaní učinili vyúčtováním smluvní pokuty ze dne [datum], kde žalobkyni určili lhůtu ke splnění do [datum]. Výzva byla odeslána emailem dne [datum] i poštou s prokázáním doručení k [datum]. Žalobkyně před okresním soudem při provádění důkazu emailem nijak nezpochybňovala jeho doručení, toto činila až v rámci odvolání, kde namítala, že při započtení dopisem ze dne [datum] odeslaným poštou téhož dne pohledávka na smluvní pokutě nebyla ještě splatná. [jméno] se přitom dovolávala doručení vlastních výzev k plnění rovněž formou emailové komunikace (z 9.4., [číslo], [číslo], 5.6., [datum]). Odvolací soud tak shledává formu emailové komunikace jako běžnou mezi stranami a námitky nedoručení jako účelově nově uplatněné až v odvolacím řízení, odvolací soud tak vychází ze splatnosti pohledávky na smluvní pokutě uplynutím lhůty k [datum]. Ovšem i pro případ doručení písemné výzvy až [datum], které je v řízení nesporné, lze vycházet z toho, že splatnost nastala dnem následujícím. Úkon k započtení odeslaný poštou dne [datum] byl ovšem účinný až dojitím do sféry adresáta, přičemž k dojití zásilky muselo nastat též až nejdříve dnem následujícím, tj. [datum] v den splatnosti. Navíc žalovaní po celou dobu řízení již od podání vyjádření z [datum] na započtení pohledávky na smluvní pokutě ve výši 81 000 Kč setrvávali a podstatou aplikace § 1987 odst. 1 o.z. je ochrana před tím, aby nedocházelo k vynucování zániku dosud nesplatných pohledávek, zde však o splatnosti pohledávky na smluvní pokutě na základě písemné výzvy doručené [datum] nebylo sporu, započtení tak nemůže být považováno za předčasné. Námitka pohledávky nejisté či neurčité tu rovněž neobstojí, neboť jak okresní soud správně rozvedl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, podle kterého platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Okresní soud tak správně posoudil, že došlo k zániku pohledávky na doplatek ceny díla započtením smluvní pokuty.

34. Posledním uplatněným nárokem byl nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 1000 Kč denně za prodlení s doplatkem ceny díla na straně žalovaných dle čl. XI.2 smlouvy. Odvolací soud nehodnotí ujednanou výši smluvní pokuty jako nepřiměřenou, byť paušální výše stanovená k zajištění peněžitého závazku nebývá příliš vhodným způsobem ujednání, neboť jak popsal okresní soud, pokrývá různou závažnost porušení povinnosti stále stejnou výší sankce. Pro shledání neplatnosti ujednání je však nepřiměřenost její výše nutno hodnotit pouze ve vztahu k situaci, která tu byla v době uzavření smlouvy, tedy ve vztahu k zajišťované smluvní povinnosti zaplatit cenu díla 2 807 741 Kč, se stanovením jednotlivých splátek dle čl. VII.1, kde nejnižší splátka činila 100 000 Kč. Ve vztahu k takové povinnosti nelze pokutu považovat za nepřiměřenou, a tedy ujednání o smluvní pokutě je třeba shledat platným. Důvod k moderaci tu z tohoto důvodu není dán, navíc k moderaci podle § 2051 o.z. lze přistoupit jen na návrh dlužníka. Dostane-li se však v situaci, která nastala až při uplatnění smluvní pokuty, výkon práva do rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem lze mu odepřít soudní ochranu a tento nárok nepřiznat dle § 8 o.z. Odvolací soud dospěl k závěru, že k tomuto rozporu došlo v daném případě, kdy žalovaní neplnili cenu díla v plném rozsahu s ohledem na uplatnění smluvní pokuty, ač před tím plnili veškeré své peněžité povinnosti řádně na rozdíl od žalobkyně, která svými průtahy při zhotovování díla, ale především při vytváření projektové dokumentace a spolupráce na získání povolení stavebního úřadu postavila žalované do obtížné situace v rozporu s očekáváním, které vyplynulo z prokázaného postoje pana [příjmení] i z prokázaného upozorňování žalovaného na termíny předání bytu i očekávání rodiny a na nedostatky v kompletaci dokumentace či postupu vůči úřadům (zde lze odkázat na skutková zjištění okresního soudu v bodech [číslo] odůvodnění). Navíc ve vztahu k zůstatkové povinnosti, tj. částce 2 000 Kč jako nedoplatku ceny díla, je pokuta ve výši 1000 Kč denně hrubě nepřiměřená. Jsou tu tedy důvody pro odepření tohoto nároku pro nemravnost.

35. Rozsudek okresního soudu byl tedy ve výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen. Správně bylo též rozhodnuto i o nákladových výrocích III. a IV., když v řízení před okresním soudem byli až na nepatrnou část převážně úspěšní žalovaní a podle § 142 odst. 1 o.s.ř. jim tak přísluší plná náhrada nákladů řízení ve výši 160 378 Kč. Výrok III. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak byl jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen. Rozhodnutí bylo zcela správně odůvodněno v bodu [číslo] odůvodnění rozsudku okresního soudu, lze na něj tedy pro stručnost odkázat. Totéž pak platí o náhradě nákladů státu ve výroku IV. s odůvodněním v bodě 108 rozsudku okresního soudu.

36. V odvolacím řízení byli také zcela úspěšní žalovaní, a proto jim podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které se skládají z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon právní služby – za účast u odvolacího jednání při zastupování dvou osob – 2 x 7984 Kč dle § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při určení odměny soud vycházel z tarifní hodnoty 412 195 Kč), náhrady hotových výdajů 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a částky 3 416 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad zástupce dle § 137 odst. 3 o.s.ř., tedy celkem 19 684 Kč.