29 CO 216/2021-146

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudců JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , Polsko zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 103 990,44 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. července 2021, č. j. 29 C 19/2020-125, <b>I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku III. se mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 44 510,48 Kč a dále se mění ve výroku IV. tak, že žalobce je povinen zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek ve výši 5 200 Kč do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 582,40 Kč, a to u advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla výrokem I. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 828,44 Kč s příslušenstvím podrobně rozepsaným v tomto výroku, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. bylo řízení ve zbytku, tj. co do částky 3 162 Kč zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Výrokem III. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 37 853,64 Kč a výrokem IV. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek ve výši 5 042 Kč. Žalobkyně se žalobou domáhala nároků z titulu nezaplacených bankovních poplatků, jistiny po splatnosti a úroku z prodlení vzniklých v souvislosti s vedením bankovního účtu č. [bankovní účet], který žalovanému zřídila a vedla její právní předchůdkyně na základě smlouvy o poskytování bankovních služeb uzavřené dne [datum], a dále nároků ze smlouvy o půjčce [číslo], kterou její právní předchůdkyně s žalovaným uzavřela dne [datum], tvořených nesplacenou jistinou úvěru ve výši 99 316,74 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 9 581,18 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 253,76 Kč a neuhrazenými poplatky ve výši 1 057 Kč. [příjmení] žalovaného spočívala v tom, že žalobkyně před poskytnutím půjčky řádně neprověřila jeho úvěruschopnost. Ve vztahu k bankovním poplatkům pak namítal, že není jasné, o jaké poplatky jde a na základě čeho jsou požadovány. Žalobkyně poté vzala žalobu zčásti, co do poplatků ve výši 3 162 Kč, zpět s tím, že k nim nemá podklady, a současně doplnila, že je schopna specifikovat poplatek za to, že bankovní účet nebyl aktivně využíván, ve výši 250 Kč měsíčně, který žalovanému účtovala za měsíce [číslo] 2019 v celkové výši 1 500 Kč Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě které byl žalovanému zřízen a veden účet č. [bankovní účet]. Dne [datum] byla mezi nimi dále uzavřena smlouva o půjčce na kliknutí [číslo], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky splatit v 80 měsíčních splátkách po 2 091,59 Kč. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 16,9 % a RPSN ve výši 18,25 %. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému tyto prostředky poskytla dne [datum], ale žalovaný je nesplácel řádně a včas. Pro případ takového porušení smlouvy si strany dohodly, že banka je oprávněna prohlásit vyčerpanou část úvěru včetně úroku za splatnou. Dopisem ze dne [datum] proto právní předchůdce žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky 110 208,68 Kč a informovala ho o okamžité splatnosti poskytnutého úvěru. Žalovaný neuhradil ničeho. Dopisem ze dne [datum] pak právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že odstupuje od smlouvy o poskytování bankovních služeb, a to ke dni [datum]. Žalovaný byl ode dne [datum] zaměstnán na pozici operátora výroby ve [právnická osoba] v [obec] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] Okresní soud poté žalobou uplatněný nárok ze smlouvy o poskytování bankovních služeb posoudil podle § 1842 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalovaný na bankovním účtu nezajistil dostatek prostředků k úhradě smluvených bankovních poplatků, čímž došlo ke vzniku dluhu. Nárok uplatněný ze smlouvy o půjčce na kliknutí posoudil okresní soud podle § 2395 o. z. a uzavřel, že žalovaný byl podle tohoto ustanovení povinen prostředky, které mu na základě smlouvy byly poskytnuty, vrátit a zaplatit úroky, a podle § 2399 odst. 1 o. z. tak měl učinit v dohodnuté době nebo do 1 měsíce poté, co o to byl požádán. Této své povinnosti žalovaný nedostál, a proto došlo k zesplatnění úvěru. Sjednaný úrok okresní soud neshledal nepřiměřeným a námitku o nedostatečném prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany úvěrující banky odmítl s tím, že před poskytnutím úvěru měla úvěrující zjištěno, že žalovaný má stálý příjem z pracovního poměru. Protože se žalovaný dostal se splácením do prodlení, vzniklo žalobkyni též právo na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. v zákonem stanovené výši. Proto žalobou požadované částky okresní soud přiznal a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil postupem podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal nárok na jejich náhradu v řízení plně úspěšné žalobkyni. Jejich výši stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“). O povinnosti platit soudní poplatek rozhodl okresní soud podle § 2 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o SOP“), a uložil jej k úhradě v řízení neúspěšnému žalovanému, neboť ve věci samé začal jednat ještě před vybráním soudního poplatku. Jeho výši stanovil podle položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků.

2. Rozsudek okresního soudu napadl v rozsahu výroků I., III. a IV. včas podaným odvoláním žalovaný. Namítá, že závěr okresního soudu o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně prověřila jeho úvěruschopnost, je nesprávný. Na tomto závěru přitom závisí závěr o platnosti smlouvy o půjčce a oprávněnost požadavku na smluvní úrok. Nebyl-li smluvní úrok sjednán platně, není možné, aby dluh žalovaného přesahoval částku jistiny, tj. 100 000 Kč. Proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. a v na něj navazujících výrocích III. a IV. změnil.

3. K odvolání žalovaného se podáním ze dne [datum] vyjádřila žalobkyně v tom smyslu, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena řádně. Poskytovatel úvěru při tomto procesu může postupovat pouze dvěma směry – z informací poskytnutých přímo spotřebitelem a z informací v dostupných databázích. Ověřování v databázích však není obligatorní a je na místě jen tam, kde se jeví jako nezbytné. Právní předchůdkyně žalobkyně takto ověřila příjmy žalovaného zejména kontrolou účtu, na nějž byla pravidelně zasílání mzda žalovaného, a ověřením kopie pracovní smlouvy. Žalovaný dále uvedl, že nemá žádné závazky a má jen běžné životní výdaje. Poté přikročila k prověření v dostupných rejstřících a nezjistila žádné záznamy. Tím své povinnosti dostála. Proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

4. Na jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] odvolací soud provedl k důkazu výstupy ze stránek Českého statistického úřadu o průměrných výdajích domácností v roce 2019 a průměrných čistých příjmech. Zástupce žalovaného poté doplnil odvolání v tom smyslu, že okresní soud se úvěruschopností žalovaného vůbec nezabýval a spokojil se pouze s pohyby na jeho účtu, přestože podmínky zkoumání úvěruschopnosti jsou velmi přísné a smlouva měla být posouzena jako neplatná. K odvolacímu návrhu upřesnil, že navrhovanou změnou rozhodnutí měl na mysli, aby byl vztah účastníků posouzen jako vztah z bezdůvodného obohacení s tím, že je třeba zabývat se výší bezdůvodného obohacení a jeho splatností. V závěrečném návrhu zástupce žalovaného odkázal na své dosavadní přednesy a navrhl, aby byl rozsudek změněn tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta a žalobkyni nebudou přiznány náklady řízení. Žalobkyně se po omluvě odvolacího jednání neúčastnila.

5. Krajský soud poté přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212, § 212a o. s. ř.), včetně jemu předcházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zčásti důvodné.

6. Před věcným posouzením odvolání se odvolací soud nejprve s ohledem na skutečnost, že žalovaný je cizinec, který se nezdržuje v ČR a má bydliště v jiném členském státě EU (Polsku), zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti soudu. Mezinárodní příslušnost českého soudu je dána podle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle nějž osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Služby byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytovány na území ČR, proto je dána mezinárodní příslušnost českého soudu.

7. Žalobou byly v dané věci uplatněny nároky ze dvou smluv, které se žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], a to: 1) ze Smlouvy o poskytování bankovních a nebankovních služeb ze dne [datum] a 2) ze Smlouvy o půjčce na kliknutí ze dne [datum]. Uzavření obou smluv bylo prokázáno předložením jejich podepsaných kopií a žalovaný jejich uzavření nijak nezpochybňoval.

8. Smlouva o poskytování bankovních a nebankovních služeb ze dne [datum] byla uzavřena po [datum], proto se vztahy mezi účastníky řídí o. z. Smlouva o bankovních službách je typově smlouvou o finanční službě ve smyslu § [číslo], ustanovení § [číslo] se však v dané věci nepoužijí, neboť smlouva nebyla uzavřena na dálku. Právní vztahy mezi účastníky se tak řídí obecnými ustanoveními o. z. o závazcích, ustanoveními o ochraně spotřebitele a především ujednáními smlouvy samotné. Předmětem této smlouvy bylo podle čl. I. 2 poskytnutí 4 služeb (běžný účet eKonto KOMPET č. [bankovní účet], spořicí účet, přímé bankovnictví a debetní karta). V čl. I. 5 bylo ujednáno, že klient se zavazuje za poskytované služby hradit poplatky podle Ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby. V čl. I. 6 bylo ujednáno, že součástí smlouvy jsou též všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] (dále jen„ VOP“). Podle čl. II. 4 byl klient povinen na běžném účtu udržovat kladný zůstatek. Z přehledu pohybu na účtu je patrno, že poslední příchozí platba byla na účtu evidována dne [datum], od tohoto dne byly evidovány jen platby odchozí a od [datum] se zůstatek na účtu dostal do nepovoleného debetu, v němž byl kontinuálně až do ukončení smlouvy. Ke dni ukončení smlouvy podle přehledu činil takto dluh žalovaného 11,70 Kč na jistině, 7,10 Kč na úroku z prodlení a 3 605 Kč na poplatcích. Žalobkyně dne [datum] od smlouvy odstoupila pro podstatné porušování dohodnutých smluvních podmínek ze strany žalovaného, konkrétně z důvodu existence nepovoleného záporného zůstatku na účtu (čl. 14 3 VOP) s tím, že účinky smlouvy jsou zachovány do [datum]. K žalobou uplatněnému nároku žalovaný vznesl pouze námitku ve vztahu k poplatkům, a to v tom smyslu, že není jasné, o jaké poplatky jde. Žalobkyně poté vysvětlila, že jde o poplatek podle položky 2 v čl. 1 Ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby pro eKonto KOMPLET, a to za 6 měsíců, v celkové částce 1 500 Kč, a výši poplatku doložila tímto Ceníkem; ve zbytku vzala žalobu zpět. Lze tak uzavřít, že žalovaný nedostál své smluvní povinnosti udržovat na účtu kladný zůstatek a nehradil smluvené poplatky, čímž se dostal na účtu do nepovoleného debetu. Nároky žalobkyně z této smlouvy (po učiněném zpětveztí žaloby) jsou tedy důvodné.

9. I Smlouva o půjčce na kliknutí ze dne [datum] byla uzavřena po [datum], proto se vztahy mezi účastníky též řídí o. z., a to konkrétně ustanoveními § 2395-2400 o. z., dále ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a ujednáními smlouvy samotné. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč, který měl být splácen 80 měsíčními anuitními splátkami po 2 091,59 Kč. Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 16,9 % p. a. (RPSN 18,25 %). Prodlení klienta se splácením a jeho důsledky jsou upraveny v čl. XI. a XIII. smlouvy a patří k nim i právo banky úvěr zesplatnit. Z výpisu z účtu spotřebitelského úvěru je patrno, že žalovaný úvěr splácel jen do května 2019, pak dostal se splátkami do prodlení. Dne [datum] prohlásila banka úvěr podle čl. 12 písm. b) Produktových podmínek pro spotřebitelské úvěry za okamžitě splatný. Ke dni zesplatnění úvěru činil podle výpisu dluh na jistině 99 316,74 Kč, na smluvním úroku 9 581 Kč, na úroku z prodlení 253,76 Kč a na poplatcích 1 057 Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný své závazky z této smlouvy neplnil, když neuhrazoval splátky úvěru řádně a včas, sporné mezi stranami bylo pouze to, zda smlouva byla uzavřena platně, když žalovaný namítal, že banka řádně neprověřila jeho úvěruschopnost, neboť dostatečně nezkoumala i výdajovou stránku jeho finanční situace.

10. K otázce, jakým konkrétním způsobem je věřitel před uzavřením smlouvy povinen zkoumat úvěruschopnost klienta, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 tak, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V usnesení ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, pak Nejvyšší soud ČR posuzoval situaci, kdy si úvěrující při posuzování úvěruschopnosti klientky nevyžádal žádné doklady o jejích příjmech a výdajích a provedl jen lustraci v katastru nemovitostí, insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí a zohlednil dosavadní platební morálku klientky v jiném vztahu, který s ní měl uzavřený, a i přesto že zjistil, že úvěrovaná je v exekuci, jí úvěr poskytl. Nejvyšší soud ČR takové prověření úvěruschopnosti považoval za dostačující. Zdůraznil, že postup věřitelů při posuzování úvěruschopnosti nelze paušalizovat, nebankovní registry označil jen za pomocný a neobligatorní zdroj informací a akcentoval skutečnost, že úvěrovaná svou solventnost v době poskytnutí úvěru po celou dobu řízení nijak nerozporovala a netvrdila, že by snad úvěrující její úvěruschopnost vyhodnotil chybně.

11. Pokud jde zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně v dané věci uvedla, že vzhledem k tomu, že šlo o úvěr do 100 000 Kč, byla klientovi půjčka poskytnuta na základě průměrného obratu na jeho běžném účtu, který činil 14 133 Kč, a pravidelné mzdy, která na účet docházela od zaměstnavatele, což bylo ověřeno pracovní smlouvou. Podle pracovní smlouvy žalovaného ze dne [datum] náleží zaměstnanci měsíční mzda 17 800 Kč, osobní ohodnocení 0 - 3 000 Kč a případně tam stanovené příplatky. Za předpokladu, že žalovaný neměl žádné příplatky, činila jeho čistá mzda 14 327 Kč, což odpovídá bankou zjištěnému průměrnému obratu na účtu. Pokud jde o příjmovou stránku finanční situace žalovaného před uzavřením úvěru, banka své povinnosti zcela zjevně dostála. Z hlediska výdajové stránky pak banka vycházela ze sdělení klienta, že nemá žádné závazky, a z lustrace v dostupných registrech. Sdělení klienta, že nemá žádné závazky, nebylo v řízení ničím doloženo, jde jen o tvrzení žalobkyně, ale žalovaný netvrdil, že by v době uzavření smlouvy o úvěru snad nějaké další závazky měl, proto lze z tohoto tvrzení žalobkyně vycházet. Podle Českého statistického úřadu činily v roce 2019 průměrné výdaje domácnosti na jednu osobu pro osoby v domácnosti s nižšími než průměrnými příjmy (druhých 20 % domácností) 128 015 Kč ročně, tj. 10 667 Kč měsíčně. Průměrný čistý příjem na osobu v Libereckém kraji pak v roce 2019 činil 206 636 Kč, tj. 17 219 Kč měsíčně. Žalovaný měl tedy nižší než průměrné čisté příjmy. Životní minimum jednotlivce v roce 2019 bylo stanoveno částkou 3 410 Kč. Pokud jde o lustrace, předložila žalobkyně výpis z interního blacklistu, v němž nebyl žalovaný nalezen, a analýzu banky ke kreditu žalovaného, z níž plyne, že nebyly nalezeny žádné další splátkové a nesplátkové [anonymizováno], v nichž by žalovaný figuroval jako dlužník, spoludlužník nebo ručitel, ani žádné dluhy na běžných účtech nebo kreditních kartách. Žalovaný na druhou stranu neuvedl a ani ničím neprokázal, že by výdajová stránka jeho financí byla jiná, než jaká byla zjištěna bankou, tj. že by snad v době poskytnutí úvěru měl někde nějaké další závazky, které by musel hradit, nebo by z nějakého důvodu měl zásadně vyšší životní náklady, než je obvyklé. Vyzdvihnout je nutné také to, že přehled o pravidelných výdajích žalovaného poskytuje i výpis z jeho běžného účtu, který úvěrující banka vedla. Při relativně skromném životě tak žalovaný mohl být schopen splácet měsíčně částku cca 4 000 Kč, což je více než sjednaná splátka úvěru.

12. Byť možno připustit, že banka si při prověřování úvěruschopnosti žalovaného jistě mohla vyžádat další údaje, např. údaj o výdajích na bydlení a potvrzení o jejich výši, nebo provést lustrace i v jiných než vlastních registrech, nic v řízení nenasvědčuje tomu, že by její zjištění o úvěruschopnosti žalovaného bylo chybné či nedostatečné. Naopak z něj plyne, že žalovaný měl na splácení úvěru volné prostředky měsíčně cca 4 000 Kč. Šlo také o relativně nižší úvěr, kde lze akceptovat menší hloubku a rozsah zkoumání finanční situace úvěrovaného. Stejně jako ve věci řešené Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 (viz shora) ani žalovaný v dané věci nenamítá, že banka pochybila, když jeho úvěruschopnost vyhodnotila kladně, namítá jen to, že měla postupovat důkladněji. Jako podstatné se tedy jeví, že se banka nespokojila jen s informacemi poskytnutými samotným žalovaným, ale jeho finanční situaci se snažila ověřit i jinak. Proto není možno dojít k závěru, že by smlouva o úvěru byla neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. O meritu věci tedy okresní soud rozhodl správně.

13. Okresní soud však rozhodl chybně o nákladech řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení má žalobkyně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Žaloba sice byla sice co do částky 3 162 Kč vzata zpět, a to nikoli pro chování žalovaného, ale proto že žalobkyně neuměla specifikovat, jaké poplatky požaduje zaplatit a na základě čeho byly žalovanému účtovány, a v tomto rozsahu by tedy měla náklady nést žalobkyně, ale tato částka je zcela zanedbatelná ve vztahu ke zbytku nároku, který byl žalobkyni přiznán (jde o 3% z původně žalované částky), a neúspěch žalobkyně je tedy jen nepatrný. Proto má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Výše nákladů žalobkyně, která byla v řízení zastoupena advokátem, se stanoví podle AT. Odměna advokáta se ve smyslu § 6 odst. 1 AT stanoví zásadně podle počtu úkonů právní služby, které advokát vykonal. Při stanovení výše odměny se vychází z tzv. tarifní hodnoty. Ta v dané věci čila podle § 8 odst. 1 AT 103 990,44 Kč, a nikoli okresním soudem uvažovaných 100 828,44 Kč (částka po zpětvzetí žaloby), protože jak již bylo vysvětleno shora, neúspěch žalobkyně nutno považovat za nepatrný. Za jeden úkon právní služby tak advokátu žalobkyně podle § 7 bod 5 AT přísluší 5 260 Kč. Advokát žalobkyně v řízení učinil 6 úkonů právní služby – 1) převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, 2) sepis žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 3) jednoduchá výzva k plnění podle § 11 odst. 2 písm. h) AT, 4) – 5) účast u soudních jednání ve dnech [datum] a [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, a 6) vyjádření na výzvu soudu spojené se zpětvzetím žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) AT. Odměna právního zástupce žalobkyně tak celkem činí 28 930 Kč (5x 5 206 Kč + 1x 2 630 Kč odměna v poloviční výši za jednoduchou předžalobní výzvu). Dále žalobkyni náleží paušální náhrada hotových výdajů k těmto úkonům ve výši 6x 300 Kč, tj. celkem 1 800 Kč, dle § 13 odst. 1, 4 AT. Žalobkyně má též nárok na náhradu nákladů spojených s cestou jejího právního zástupce na soudní jednání a zpět. Šlo o cestu na trase [obec] – [obec] a zpět, v délce 200 km (nikoli v okresním soudem přiznané délce 106 km). Dle technického průkazu vozidla [registrační značka] použitého k přepravě na jednání šlo o vozidlo používající jako palivo benzín 95 s kombinovanou spotřebou 5,0 l [číslo] km. Žalobkyni proto náleží náhrada cestovného na jedno jednání ve výši 1 158 Kč (sazba dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) a má též nárok na náhradu za ztrátu času jejího advokáta při cestě na jedno soudní jednání, a to v rozsahu 6x 30 minut po 100 Kč, tj. 600 Kč, když žalobkyně výslovně požadovala přiznat náhradu cestovného a promeškaného času jen za soudní jednání konané dne [datum]. Žalobkyně má též nárok na náhradu za soudní poplatek z žaloby ve výši 5 200 Kč, jehož zaplacení je jí uloženo odvolacím soudem změněným výrokem IV. rozsudku okresního soudu (viz níže). Ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. jí náleží též náhrada DPH z těchto částek (s výjimkou soudního poplatku) ve výši 6 822,48 Kč Náklady žalobkyně v řízení před soudem I. stupně takto celkem činí 44 510,48 Kč.

14. Rozhodnutí okresního soudu je nesprávné i ve výroku o poplatkové povinnosti. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek ze žaloby nebyl vybrán spolu s jejím podáním a okresní soud začal jednat ve věci samé, nebylo již možné řízení zastavit postupem podle § 9 odst. 1 zákona o SOP (§ 9 odst. 4 písm. a) zákona o [příjmení]). O poplatku v takovém případě musí být rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 9 odst. 6 zákona o [příjmení]). Okresní soud soudní poplatek uložil k úhradě žalovanému s tím, že žalobkyně byla v řízení úspěšná, a proto na něj tato povinnost podle zákona o soudních poplatcích přechází. Ustanovení zákona o SOP, podle něhož na žalovaného v případě úspěchu žalobce ve věci přechází poplatková povinnost, okresní soud nespecifikoval. Kdo je poplatníkem soudního poplatku za žalobu upravuje § 2 zákona o SOP, a to tak, že je to zásadně navrhovatel, tj. v dané věci žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a) zákona o [příjmení]). Žalovaný je poplatníkem pouze: 1) uplatňuje-li svá práva vzájemným návrhem (§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o [příjmení]), nebo 2) je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl (§ 2 odst. 3 zákona o [příjmení]) nebo 3) byl navrhovateli v řízení ustanoven opatrovník jako účastníku, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině (§ 2 odst. 4 zákona o [příjmení]). V dané věci nejde ani o jeden z těchto případů, protože žalovaný neuplatňoval svá práva vzájemným návrhem a žalobkyně nebyla osvobozena od soudních poplatků a ani nebyla zastoupena opatrovníkem. Proto je poplatníkem soudního poplatku ze žaloby nadále žalobkyně, jí měl být uložen k úhradě a tuto skutečnost je třeba promítnout do výše nákladů řízení, které byly žalobkyni vůči žalovanému přiznány k náhradě. Výše soudního poplatku byla též stanovena chybně, protože okresní soud vyšel ze základu po zpětvzetí žaloby, místo aby poplatek vyměřil z celé žalované částky. Zpětvzetí žaloby však nemá na výši soudního poplatku v dané věci vliv, protože ke zpětvzetí žaloby došlo až po prvním jednání ve věci (§ 10 odst. 3 zákona o [příjmení]). Proto je poplatkovou povinnost spojenou s podáním žaloby nutno uložit žalobkyni, přičemž výše soudního poplatku podle položky 1 bod písm. b) Sazebníku soudních poplatků činí 5 % z žalované částky, tj. 5 200 Kč.

15. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů rozsudek okresního soudu jako správný ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve výrocích III. a IV. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve správné výši a uložil jí k úhradě soudní poplatek za podanou žalobu též ve správné výši.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byl pouze výrok I. a na něm závislé nákladové výroky. V odvolacím řízení byla v meritu věci úspěšná žalobkyně, žalovaný byl úspěšný jen ohledně nákladů řízení a soudního poplatku. Proto má i v odvolacím řízení nárok na náhradu nákladů řízení žalobkyně. Tarifní hodnota sporu v odvolacím řízení činila podle § 8 odst. 1 AT 100 828,44 Kč (částka přiznaná žalobkyni výrokem I. rozsudku okresního soudu) a za jeden úkon právní služby tak advokátu žalobkyně podle § 7 bod 5 AT přísluší 5 140 Kč. Advokát žalobkyně v řízení učinil 1 úkon právní služby – vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k) AT. Odměna právního zástupce žalobkyně tak celkem činí 5 140 Kč. Dále žalobkyni náleží paušální náhrada hotových výdajů k tomuto úkonu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT. Ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. jí náleží též náhrada DPH z těchto částek ve výši 1 142,40 Kč Náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak celkem činí 5 582,40 Kč, což je částka, kterou jí odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku přiznal.