29 CO 223/2022 - 247

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] účastníka: [osobní údaje účastníka] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o žalobě podle části V. o. s. ř., k odvolání účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 483/2020-205 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. o věci samé potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se výroku III. o náhradě nákladů řízení mění jen tak, že náhrada činí [částka], jinak se výrok III. potvrzuje.

III. Účastník je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne [datum] určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví], katastrální území Štěrboholy, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.). Tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne [datum rozhodnutí] pod č. j. SPU 329306/2020, které nabylo právní moci dnem [datum], v části výroku II. týkající se určení, že žalobkyně není vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví], katastrální území Štěrboholy, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že účastník je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobkyně se v řízení podle části V. o. s. ř. u soudu domáhala nahrazení výroku II. citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, konkrétně v části, jíž bylo stanoveno, že není vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], za níž jí byl přiznán nárok na náhradu. Měla za to, že nejsou splněny podmínky, pro které nelze předmětný pozemek vydat dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“). Soud I. stupně svá skutková zjištění popsal v odst. 4 až 24 odůvodnění rozsudku a po vyhodnocení výsledků dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že vydání předmětného pozemku je podle zákona o půdě na místě, a v tomto směru změnil rozhodnutí pozemkového úřadu a žalobě vyhověl. Úspěšné žalobkyni pak přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

3. Proti rozsudku podal účastník včasné odvolání s odvolacími důvody dle ust. § 205 odst. 2, písm. c), d), g) o. s. ř. Namítl nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť má za to, že v řízení prokázal, že pozemek je součástí veřejného statku, že je zatížený veřejným užíváním, že je na něm od roku 1987 stavba pozemní komunikace, aktuálně využívaná hromadnou i soukromou dopravou a že je z toho důvodu nenahraditelný, že jej nelze využívat k zemědělským účelům a že netvoří funkční celek s dalšími pozemky žalobkyně. Soud I. stupně navzdory provedeným důkazům dospěl k opačným závěrům, přičemž svou úvahu popsal pouze ve stručném odstavci 30. odůvodnění rozsudku, své právní posouzení nevylíčil a nevypořádal se s protiargumenty. Podle účastníka je odůvodnění rozhodnutí nedostatečné. Jako vadu řízení posoudil odvolatel skutečnost, že soud I. stupně ve věci provedl místní šetření, aniž by z něj pořídil protokol nebo záznam, tím porušil ust. § 40 o. s. ř. Účastník tvrdí, že při místním šetření bylo zjištěno množství skutečností, a tato zjištění mohla mít vliv na rozhodnutí soudu ve věci. Kromě této vady odvolatel vytkl soudu I. stupně, že neprovedl důkazy jím navržené, zejména nevyzval relevantní státní orgány (stavební odbor Úřadu městské části [obec a číslo] a Úřad městské části [obec] – [část obce]) k doložení stavebněprávní dokumentace stavby na předmětném pozemku a ani tyto důkazní návrhy s náležitým odůvodněním nezamítl. Odvolatel dále argumentoval, že předmětný pozemek je zastavěn nepřímo a skutečnost, že chybí zjištění, zda se tak stalo na základě řádného stavebního povolení, nelze klást k tíži účastníka. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, podle nějž v dané situaci není rozhodné, zda jsou doložena příslušná správní rozhodnutí, ale skutečnost, zda je pozemek zastavěn stavbou v občanskoprávním pojetí. Dále odvolatel rozebral skutková zjištění, která podle jeho mínění nesprávně soud I. stupně vyvodil z provedených důkazů, zejména z odborného stanoviska soudního znalce [příjmení] [jméno] [jméno], z odborného posudku soudního znalce doc. Ing. [jméno] [příjmení], Ph. D. a soudního znalce [příjmení] [jméno] [jméno], CSc. Podle odvolatele je pozemek jako účelová komunikace NN3652 zařazen do komunikační sítě. Ze stanoviska Regionálního organizátora Pražské integrované dopravy (ve zkratce ROPID) vyplývá, že je aktuálně využíván noční autobusovou linkou [číslo] zejména v případě uzavírky ulice [ulice] je nenahraditelný. Pozemní komunikace na pozemku je veřejně užívána a také zeleň uprostřed obratiště je zelení veřejnou. Vydáním pozemku by žalobkyni vzniklo tzv. holé vlastnictví. Pokud soud z fotografií, předložených k důkazu, vyvodil, že předmětný pozemek je zemědělsky využíván, neodpovídá to skutečnosti.

4. Odvolací návrh zní ve prospěch změny rozsudku soudu I. stupně tak, že se žaloba zamítá, účastníku se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a vrací se mu přeplatek na soudním poplatku.

5. Žalobkyně k odvolání uvedla, že v řízení bylo zejména znaleckým posudkem doc. Ing. [jméno] [příjmení], Ph. D. prokázáno, že předmětný pozemek lze fakticky i s ohledem na územní plán zemědělsky využívat a využít rovněž komunikaci na něm zbudovanou jako přístupovou cestu k dalším zemědělsky využívaným pozemkům žalobkyně. Odkázala na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 747/2000, který zdůraznil primární účel zákona o půdě. Argumentaci tzv. holým vlastnictvím má žalobkyně za účelovou, neboť dle územního plánu není předmětný pozemek komunikací, ale všeobecnou smíšenou plochou, vhodnou pro umístění staveb pro účely bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby a současně i pro zahradnictví a zemědělské využití, a ani Metropolitní plán hlavního města Prahy s pozemkem nepočítá jako s dopravní infrastrukturou, ale zařazuje jej jako„ zastavitelnou transformační plochu s obytným využitím“. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že jako vlastník může ovlivnit existenci a setrvání účelové komunikace na pozemku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1697/21, vyslovila názor, že možnost užívat pozemek k soukromým účelům daná územním plánem vylučuje nebezpečí vzniku tzv. holého vlastnictví. Žalobkyně nesouhlasí s odvolatelem v názoru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, ani že vada v podobě absence protokolace místního šetření měla vliv na rozhodnutí ve věci. Veškeré skutečnosti, které mohly být při místním šetření zjištěny, lze zjistit s ostatních provedených důkazů. Nadto průběh místního šetření byl soudem zaznamenán, žalobkyně se záznamem souhlasí a účastník žádné námitky proti protokolaci neuplatnil.

6. Žalobkyně má za důležité, že účastník neprokázal legálnost stavby na pozemku. Provedení důkazů, navržených účastníkem, nebylo pro rozhodnutí ve věci nezbytné. Soud I. stupně správně dospěl ke skutkovým zjištěním z jízdního řádu Pražské integrované dopravy (dále také jen„ PID“) a situačního plánu – předmětné obratiště je využíváno sporadicky – 4 x za noc, přičemž autobus PID se může obrátit v protilehlé ulici Violkové (1 minuta jízdy) nebo na zastávce [část obce] (4 minuty jízdy). Nebylo prokázáno žádné ohrožení hromadné dopravy v případě vydání pozemku do vlastnictví žalobkyně. Zřízení drobné stavby zpevněné plochy nebrání zemědělskému využití pozemku, a proto není překážkou jeho vydání. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud I. stupně provedl ve věci obsažné dokazování a na základě provedených důkazů dospěl k odpovídajícím zjištěním, takže jsou jeho závěry spolehlivým skutkovým podkladem pro rozhodnutí sporných právních otázek a rovněž plně dostačují pro odvolací přezkum rozhodnutí.

9. K odvolatelem namítaným procesním pochybením soudu I. stupně odvolací soud uvádí, že místní šetření soud I. stupně zachytil v protokolu ze dne [datum] na str. 82 spisu. Protokol z místního šetření obvykle obsahuje skutková zjištění. Pokud tomu v tomto případě tak nebylo, zřejmě to vyplývá z účelu provedení tohoto úkonu, který je v protokolu uveden - seznámení se s místem nemovitosti, o jejíž vlastnictví v řízení jde. K tomuto postupu účastníci neměli žádných písemných námitek ani doplnění, ani ústních výhrad při následujícím ústním jednání ve věci samé. Ani v odvolání účastník nespecifikoval jaká skutečnosti, které měly být při místním šetření zjištěny, má na mysli. V písemném odůvodnění soud I. stupně z místního šetření nevycházel, což je vysvětlitelné tím, že v řízení byla pořízena řada exaktních důkazů o stavu předmětných nemovitostí – zejména mapové snímky, fotografie a znalecké posudky, vedle nichž laická fyzická prohlídka nemohla přinést žádná další podstatná skutková zjištění. Proto nedostatečnost obsahu protokolu o místním šetření (účastníky akceptovaná) nepředstavuje vadu, která by se jakkoli odrazila v rozhodnutí ve věci samé.

10. K námitce neprovedených důkazů vyžádáním stavební dokumentace od příslušného stavebního úřadu odvolací soud podotýká, že účastníku jsou v rámci jeho pravomocí předmětné dokumenty dostupné a v průběhu rozsáhlého dokazování a několikaměsíční lhůty k doplnění důkazů do koncentrační uzávěry měl účastník i ve spolupráci s dřívějším druhým účastníkem řízení – Městskou částí [obec] [část obce] (jehož účast v řízení skončila zastavením řízení na základě zpětvzetí žaloby dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 483/2020-84) možnost předmětné listiny opatřit a soudu předložit - pokud by ovšem existovaly. Úřad Městské části [obec a číslo] odpověděl soudu e-mailem ze dne [datum], že nedohledal stavební povolení ani kolaudační souhlas k předmětnému pozemku (srov. protokol z jednání soudu I. stupně konaného dne [datum], č. l. 119). Po poučení dle ust. § 119a o. s. ř. při posledním jednání před soudem I. stupně účastník žádné důkazní návrhy nesdělil, proto soud I. stupně neměl důvod přistoupit k zamítání neprovedených důkazů. Ani této odvolací výhradě proto nebylo důvodu přisvědčit.

11. Odvolací soud ani neshledal rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelným, jak to naznačil odvolatel. Odůvodnění rozsudku totiž umožňuje zjistit jeho jednoznačný obsah a také důvody rozhodnutí, skýtá tak odvolateli prostor pro uplatnění veškerých odvolacích námitek.

12. Co se týče právního hodnocení sporné způsobilosti předmětného pozemku k vydání podle zákona o půdě, byly soudem I. stupně shromážděny argumenty pro a proti. Z porovnání váhy těchto argumentů soud I. stupně dospěl k řešení, které je souladné se zákonnou úpravou a souvztažnou judikaturou. Výsledek testu proporcionality mezi zájmem restituenta na vydání nemovitosti a případným veřejným zájmem na jeho nevydání vždy závisí na individuálních skutkových okolnostech.

13. Odvolací soud vyšel zejména z níže uvedené judikatury: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 60/2019, dospěl k právnímu názoru, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě, se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem či práva třetích osob, jež mohou převážit nad právem na naturální restituci. Překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze„ volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře.

14. Současně se Nejvyšší soud ČR v tomto rozhodnutí přihlásil k ustálené judikatuře, která dlouhodobě řeší otázku způsobilosti v různé míře a rozličným způsobem zastavěných pozemků: Nadále je přitom třeba mít na zřeteli rovněž výklad podaný Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále srov. též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 101/03).

15. Odkaz žalobkyně na ústavní nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1697/21 je ve věci přiléhavý. Zejména z něj vyplývá, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou; požadavek na provedení testu proporcionality pak v restitučních věcech nelze odmítnout s tím, že byl soudy proveden implicitně. Podle ustanovení § 11 odst. 1, písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země…. Ústavní soud např. také v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 217/17, vyslovil, že primárním cílem restitučního zákonodárství je navrátit původně protiprávně odňaté pozemky původním vlastníkům či jejich právním nástupcům. Uvedené však platí jen v těch případech, kde nejsou dány překážky pro tento postup, zmíněné výjimky pro vydání by měly být vykládány restriktivně a v každém jednotlivém případě by se měly zohlednit jedinečné okolnosti toho kterého případu.

16. Také v nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 176/03, Ústavní soud zvažoval, zda výklad přijatý Městským soudem v Praze v projednávané věci, podle něhož jsou předmětné zatravněné pozemky samy o sobě„ stavbou v nedílném celku ostatních ploch - komunikací a zařízení autobusového obratiště“, která vylučuje jejich vydání stěžovatelům, není výkladem extenzivním s ohledem na povahu restitučního nároku a účel restitucí, a zda přijatá interpretace příslušného zákonného ustanovení respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku (tj. nároku na vydání původního pozemku), a tedy i účelem restituce samotné a konkrétním veřejným zájmem (zastavěnost pozemků), který brání vydání předmětných pozemků a který se takto promítl do ustanovení § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. V tomto rozhodnutí Ústavní soud rovněž uvádí, že stavba obratiště není sama o sobě věcí (nemovitostí) v občanskoprávním smyslu, nýbrž pouze stavbou ve smyslu stavebních předpisů nacházející se na příslušných pozemcích (a teprve ve spojení s těmito pozemky tvoří věc jakožto způsobilý předmět majetkoprávních vztahů). Jinými slovy, režimu stavby autobusového obratiště nelze v daném případě podřizovat režim přiléhajících pozemků při posuzování jejich způsobilosti k vydání v restitučním řízení, resp. při posuzování majetkoprávních nároků stěžovatelů na jejich vydání.

17. V projednávané věci se odvolací soud mohl ztotožnit k hodnocením důkazů, jak je provedl soud I. stupně. Samotná okolnost, že stavba autobusového obratiště – jednoduché zpevněné plochy na předmětném pozemku – vznikla zřejmě bez stavebního povolení, ani otázka, zda vznikla před účinností zákona o půdě, však není rozhodující. Z okruhu veřejnoprávních aspektů případu stojí za pozornost, že územní plán tento pozemek neřadí do kategorie dopravní infrastruktura. To nasvědčuje předpokladu žalobkyně, vyjádřenému při odvolacím jednání, že zařazení do kategorie všeobecná – smíšená plocha by umožňovalo také povinné osobě v případě nevydání tento pozemek zastavět, případně prodat jako stavební. Zejména to však v souvislosti se znaleckým posudkem doc. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. vede k závěru, že předmětný pozemek lze zemědělsky využít. Nehrozí tudíž tzv. holé vlastnictví vydávané nemovitosti i pro případ, že na části pozemku zůstane veřejně přístupná komunikace. Další důležitou okolností je sousedství dalších pozemků žalobkyně, které jsou zemědělsky využívány.

18. Těmto okolnostem konkuruje prokázaná skutečnost, že obratiště je využíváno noční autobusovou linkou [číslo] PID. Z jízdních řádů, provedených k důkazu, plyne, že je předmětný pozemek využíván jako obratiště pouze v noci, tedy nikoli v široké míře, ale soustavně. Současně však z dalších důkazů plyne, že je toto užití reálně nahraditelné na místech nepříliš vzdálených. Z provedeného dokazování rozhodně nevyplývá, že hrozí omezení dopravní obslužnosti či zvýšení vzdálenosti zastávky autobusu od obytných staveb. Využití předmětného pozemku pro nouzové stavy, opravy autobusů apod. nebylo prokázáno, pozemek pro ně není nikterak uzpůsoben ani vybaven, na rozdíl od točny na zastávce [část obce] vzdálené 5 minut jízdy.

19. Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně hodnotí zájem žalobkyně na vydání pozemku jako silnější právo, než jaké představuje výjimka z povinnosti pozemek vydat, odůvodněná konkrétně prokázaným veřejným užíváním jako obratiště nočních autobusů. Odvolací soud konkurenci těchto zájmů nedefinuje jako konflikt soukromého zájmu na vydání nemovitosti a veřejného zájmu na jeho nevydání, neboť účel restitučního zákonodárství stále vyjadřuje důležitý veřejný zájem na zmírnění křivd, způsobených jednotlivcům a společenským skupinám v období totalitárního režimu.

20. Jak uvedeno shora, při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít účel těchto předpisů na zřeteli a vykládat je tak, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. Na tomto místě je možno citovat z nedávného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1697/21, který znovu zdůraznil povinnost obecných soudů v restitučních věcech interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé jako věcně správný.

22. Co se týče akcesorického výroku II. rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení, ten trpí vadou, neboť jím soud I. stupně přiznal náhradu za nesprávně vyměřený a zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši [částka], zatímco soudní poplatek v této věci činí dle položky 18 odst. 1, písm. b) sazebníku soudních poplatků [částka]. Náhradu ve výši [částka] proto odvolací soud snížil na částku [částka] a změnil tak nákladový výrok co do výše náhrady. Na soudu I. stupně bude, aby o vrácení přeplatku tohoto soudního poplatku ve výši [částka] rozhodl dle ust. § 10 odst. 1 zákona č. 5649/1991 Sb. o soudních poplatcích.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Účastník byl v odvolacím řízení neúspěšný, proto mu byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání v částce [částka] dle položky 22 odst. 11 ve spojení s položkou 4 odst. 1, písm. c) sazebníku soudních poplatků. Na soudu I. stupně bude, aby o vrácení přeplatku soudního poplatku z odvolání ve výši [částka] rozhodl dle ust. § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Dále náhrada sestává z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši [částka] za každý ze dvou úkonů právní pomoci dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu včetně dvou paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka], kterou je zástupce žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalobkyně.

24. Ke splnění uložené povinnosti byla účastníku stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení