29 Co 296/2024 - 128

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D., ve věci žalobce: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0] [tituly za jménem][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] sídlem [adresa] proti žalované: [společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o ochranu osobnosti, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. června 2024, č. j. 30 C 209/2023-101 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I a II mění tak, že se žaloba zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 37 026 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost doručit žalobci písemnou omluvu v tomto znění: „Omlouvám se panu [jméno FO] za to, že jsem ho dne 18. 5. 2023 v pořadu [název] v epizodě nazvané „[Anonymizováno]“ její část s rozhovorem [jméno FO] v čase 18:18 minut označil výrazem „18:18 [Anonymizováno]?“, který naznačuje nekalosti ze strany žalobce. Podpis [jméno FO].“ (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna odstranit v pořadu zveřejněném na [médium] [název] v epizodě nazvané „[Anonymizováno]“, rozhovor se žalobcem v čase 19:01 až 20:42 minut reportáže do 15 dní od právní moci rozsudku (výrok II), řízení o zaplacení částky 500 000 Kč zastavil (výrok III) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal písemné omluvy za to, že v pořadu [název] v epizodě nazvané „[název]“ ze dne 18. 5. 2023 její část s rozhovorem [jméno FO] byla označena výrazem „[Anonymizováno]“, kterým naznačuje odhalení nekalostí. Dále žalovaná manipulovala s odpověďmi žalobce. Před větou: „[Anonymizováno]“ vystřihla sdělení, na které odpověď navazuje. V reportáži nezazněl celý rozhovor, naopak v reportáži zazněla úvodní slova žalované, že „[Anonymizováno]…“. Divákovi bylo v reportáži podsunuto, že žalobce je zaujatý. Reportér položil žalobci otázku na 17 let starou spolupráci, vysvětlující odpověď ignoroval a otázku kladl stále znovu. Mediálně nezkušeného žalobce tak vystavil situaci, kdy po mnoha hodinách přednášení působil defenzívně, nedůvěryhodně. [jméno FO] nenechal na divákovi, aby si vše vyhodnotil, ale sám učinil hodnotící soud, dostal se mimo meze nestrannosti. Po rozhovoru se žalobce rozhodl dovysvětlit panu [jméno FO], proč odmítl, že by snad byl podjatý, a zaslal panu [jméno FO] e-mail ke stavbě [název]. Na tento e-mail pan [jméno FO] neodpověděl a poskytnuté informace se neobjevily ani v reportáži. Žalobce se dále žalobou domáhal odstranění části rozhovoru se žalobcem z předmětné reportáže v čase 19:01 – 20:42, počítáno od začátku reportáže, a dále nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že natáčení reportáže vzniklo spontánně ze strany diváka pořadu žalované strany, kdy se jednalo o veřejný zájem v souvislosti s osudem kulturní památky České republiky v panoramatu [místo]. Namítala, že reportáž má zcela jiný název, než žalobce tvrdí, který se žalobce vůbec netýká a nijak v něm není ani náznakem zmíněn. Popisek je uveden pouze hluboko v tzv. [médium], a to až v části v samém závěru pořadu. Žalovaná dále rozporovala tvrzení žalobce, že inkriminované informace týkající se jeho osoby a vítězné firmy, která by měla postavit [Anonymizováno], je veřejně známa, resp., že jí nijak netajil. Veřejnost má právo znát okolnosti nakládání s veřejnými prostředky a okolnosti, které s tím souvisejí. Tvrzení žalované se opírá o fakt a byla vznesena legitimní otázka, zda nemůže jít o střet zájmů a zda je v pořádku, že hodnotící subjekt spolupracoval se soutěžícím subjektem, aniž tuto informaci předem v zápise zveřejnil. Podle názoru žalované nebylo ani nijak významně upozorněno na to, že hodnotící člen by měl být zcela nezávislou osobou, a případně měl na skutečnost, která byla v reportáži zmíněna, upozornit zadavatele a ostatní členy [orgán] i z etického hlediska. Žalobce měl plný a nikterak omezený prostor, aby se ke všem okolnostem celého případu vyjádřil.

4. Při jednání konaném dne 14. 6. 2024 vzal žalobce zpět žalobu co do částky 500 000 Kč. Strana žalovaná byla k tomuto zpětvzetí bez připomínek. Proto soud I. stupně podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl výrokem III tohoto rozsudku a řízení v této části zastavil.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění popsaných v bodech 6 až 11 napadeného rozsudku. Odvolací soud z těchto zjištění též vychází a pro stručnost na ně odkazuje.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že předmětná reportáž ve vztahu k žalobci obsahuje manipulativní úryvky a komentáře, které poškozují pověst a čest žalobce. Soud zohlednil, že právo na ochranu osobnosti musí být vyvažováno právem na svobodu projevu, které je chráněno čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Svoboda projevu však není absolutní a musí respektovat práva a svobody jiných osob. Pokud dojde k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, může být svoboda projevu omezena. Je třeba klást důraz na vyváženost reportáží. Pokud žalovaná strana v reportáži nastolila otázku podivných věcí, které se dějí kolem [Anonymizováno], bylo třeba, aby dala prostor pro vytvoření si vlastního názoru divákům, tedy aby byly uváděny argumenty jak pro zachování [Anonymizováno], tak i pro jeho zbourání, což se v dané reportáži nestalo. Jestliže pak předestřela otázku možného střetu zájmů žalobce, užila manipulativně sestříhaný rozhovor s žalobcem s neprecizovanými otázkami, zasáhla tím do osobnostních práv žalobce. Z toho důvodu soud I. stupně žalobě ohledně písemné omluvy vyhověl a nařídil odstranění rozhovoru se žalobcem v čase od 19:01 – 20:42 z předmětné reportáže.

7. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., s tím, že každý z účastníků měl ve věci úspěch částečný, neboť soud vyhověl žalobě na omluvu a odstranění části rozhovoru s žalobcem, žalobce však vzal zpět žalobu o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč.

8. Proti rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

9. Žalovaná ve svém odvolání proti výrokům I, II a IV napadeného rozsudku namítala, že předmětná část reportáže uvedená titulkem „[Anonymizováno]“ je legitimní otázkou novináře pohybujícího se ve veřejném prostoru za situace, kdy je z veřejně dostupných zdrojů seznatelné, že žalobce, jakožto [funkce], je u jednoho z účastníků soutěže uveden na veřejně dostupných internetových stránkách jako spolupracovník (ke změně došlo až v průběhu soudního řízení). V rámci předmětné reportáže došlo jen k tomu, že žalobci byly pokládány otázky směřující k této skutečnosti, tedy k tomu, zda je či není spolupracovníkem jednoho z účastníků soutěže. Z tohoto neplyne nic poškozujícího čest či pověst žalobce. Reportáž neobsahuje žádný hodnotící soud, natož takový, který by žalobce jakkoli napadal či dehonestoval. Žalobce v rámci řízení nedoložil nic, co by prokazovalo jakoukoli jeho újmu. Dle názoru žalované nic, co v reportáži zaznělo, nedosáhlo intenzity představující porušení či ohrožení osobnostního práva žalobce. Nezazněly jakékoli difamační údaje. Navíc žalobce jakožto svým způsobem veřejná osoba (osoby vstupující do arény veřejné diskuse) musí snést i vyšší míru případné kritiky či hodnotícího úsudku – zde však nešlo ani o kritiku, ani o hodnotící úsudek – byly jen vzneseny dotazy a žalobce měl plnou možnost se vyjádřit, reagovat. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

10. Žalobce se odvolal pouze do výroku IV o nákladech řízení. Jako odvolací důvod uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně ohledně nákladů řízení považuje za věcně a právně nesprávné. Otázku úspěchu ve věci soud I. stupně hodnotil mechanicky, podle počtu petitů, nikoliv podle významu věci. Cílem žaloby nebylo finančně potrestat žalovanou, ale zabránit šíření manipulativních informací, v čemž dal soud žalobci za pravdu. Otázka finančního odškodnění újmy byla podružná, soud k ní nevedl dokazování a žalobce se jí dobrovolně vzdal ne proto, že by soud I. stupně v rámci poučovací povinnosti dal najevo, že žalobce nebude úspěšný, ale proto, aby soud mohl rychle rozhodnout a aby újma byla sanována alespoň opravou reportáže dříve, než ji uvidí další diváci. Samostatně je pak třeba posoudit nárok na náhradu soudního poplatku. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud výrok IV napadeného rozsudku zrušil a rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši, kterou žalobce na výzvu soudu doloží. K odvolání žalované se vyjádřil tak, že ze strany žalované šlo o neobjektivní hodnotící soud způsobilý dotknout se osobnostních práv žalobce a že rozsudek je věcně správný. Žalovaná se ani nesnažila obstarat si objektivní informace, byť je po natočení reportáže dostala i přímo od žalobce. Kromě toho bylo z reportáže zřejmé, že nebyl odvysílaný celý pořízený rozhovor. Žalovaná svou reportáž zveřejnila; při posuzování objektivní způsobilosti konkrétního jednání zasáhnout do vážnosti a cti člověka je třeba přihlédnout ke všem okolnostem věci, nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Zpochybnění nezávislosti a nestrannosti žalobce je dehonestující a je způsobilé zasáhnout osobnostní sféru dotčené osoby. Závěrem žalobce navrhl napadený rozsudek ve výroku I a II potvrdit a přiznat žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu a došel k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

12. Odvolací soud shledal nedostatky ve skutkovém závěru soudu I. stupně, formulovaném zejména v bodu 6 odůvodnění napadeného rozsudku.

13. Dle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně; dle odst. 2 odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud I. stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud I. stupně.

14. Odvolací soud proto v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz reportáží na [médium] [název] ze dne 18. 5. 2023 a print screenem stránky [médium] [název]. Odvolací soud na základě těchto důkazů dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Odvolací soud se dále neztotožňuje ani s právním hodnocením věci soudem I. stupně.

15. Odvolací soud z opakovaně provedeného dokazování zjistil, že dne 18. 5. 2023 v pořadu [název] byla odvysílána epizoda nazvaná „Co vše je možné v naší zemi! Pravda o kulturní památce, kterou chtějí zbourat“. Na začátku reportáže [jméno FO] hovoří o tom, že kulturní památka – [místo] (dále jen „[Anonymizováno]“) má být zbourán a kolem toho se dějí podivné věci. Následně se věnuje popisu [Anonymizováno], jeho historii, cennosti této památky. Dále je hovořeno o vítězném návrhu posouzení [Anonymizováno], který předpokládá jeho zbourání. V reportáži vystupuje řada odborníků, kteří se k danému tématu vyjadřují. Je nepochybné, že vyznění reportáže se spíše přiklání k záchraně dosavadního [Anonymizováno]. [jméno FO] hovoří o tom, že proběhlo technické kolokvium, které mělo rozhodnout o tom, zda [Anonymizováno] zachovat nebo zbourat. V reportáži byl dán prostor [funkce] [jméno FO], který dle reportáže má mít poslední slovo o tom, zda zachovat nebo zbourat [Anonymizováno]. [funkce] [jméno FO] se vyjádřil, že zbourání nebo zachování [Anonymizováno] bude na posouzení [Anonymizováno]. V reportáži je dán značný prostor dvěma švýcarským odborníkům, kteří byli členy [Anonymizováno] a vyjádřili se pro záchranu [Anonymizováno]. Dále v reportáži zaznívá, že i žalobce jako [funkce], která vybrala návrh na nový [Anonymizováno], souhlasí s tím, že lze [Anonymizováno] zachránit. Poté zaznívá rozhovor s žalobcem, který potvrzuje, že [Anonymizováno] je zachranitelný. Dále se vyjadřují další osoby k zachranitelnosti [Anonymizováno] a jsou uváděny příklady [Anonymizováno], které byly zachráněny. Dále je též zmiňována nutnost starání se o [Anonymizováno]. V čase 18:18 minut je veden rozhovor [jméno FO] s žalobcem, kdy nejprve se [jméno FO] žalobce táže, zda je spolupracovníkem firmy, která vyhrála zakázku na nahrazení [Anonymizováno]. Žalobce hovoří o tom, že jsou zpracovávány různé posudky pro různé organizace. Je kladena znovu otázka, zda je žalobce spolupracovníkem předmětné firmy, na což žalobce odpovídá, že nerozumí pojmu „spolupracovník“. [jméno FO] upřesňuje, že to znamená, zda od „nich“ pobírá peníze. Žalobce uvádí, že „oni“ si zadali zakázku a „my“ jsme jí splnili. [jméno FO] tedy upozorňuje žalobce, že je na stránkách společnosti veden jako spolupracovník, nikoliv že se jedná o jeho zákazníky, současně je ukázána webová stránka společnosti, kde je uváděna spolupráce žalobce s touto společností. Žalobce uvádí, že neví o tom, kdo je uveden jako spolupracovník, hovoří o firmách, které se účastnily výběrového řízení, s tím, že žalobce pracoval i pro další firmy, které se účastnily tohoto výběrového řízení, nejen pro vítěznou firmu. Poté, co mu je ukázán na mobilu odkaz na webové stránky, kde je uveden jako spolupracovník, uvádí žalobce, že pokud si dobře vzpomíná, před 15 lety [jméno FO] zpracovávala návrh „[název]“ a žalobce zpracovával výkresovou dokumentaci ocelové konstrukce. Na další dotaz, zda od vítězné společnosti obdržel nějaké peníze, žalobce odpovídá záporně s tím, že přímo s uvedenou společností nikdy nespolupracoval. Po ukončení rozhovoru následují vyjádření k zachování [Anonymizováno].

16. Z print screenu stránky [médium] [jméno FO] týkající se této reportáže bylo zjištěno, že je zde uvedena anotace k této reportáži, kde je uvedeno v čase 18:18 „[Anonymizováno]“ 17. Po právní stránce má odvolací soud za to, že podstata sporu tkví v zodpovězení otázky, zda zveřejnění rozhovoru se žalobcem představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu § 81 a násl. o. z. či nikoli.

18. Otázku, zda zveřejnění rozhovoru se žalobcem v inkriminovaném videu je porušením jeho práva na ochranu osobnosti, soud I. stupně zodpověděl kladně. Odvolací soud s tímto hodnocením nesouhlasí. V projednávané věci dochází ke střetu dvou základních ústavně zaručených práv, a to základního práva každého na zachování dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Při poměřování střetu shora uvedených ústavních práv rovněž nelze pominout skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které jsou nepříjemné, zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).

20. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, uveřejněný pod číslem 31/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).

21. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dovodil, že tzv. osobou veřejného zájmu je v tomto smyslu osoba, jež vstoupila na veřejnou scénu. Tato osoba musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována pro možnost posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak z hlediska její odbornosti, ale též například z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnost dotýkajících se veřejných zájmů. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 26988/2014).

22. Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí a činnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, popř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Tzv. osobou veřejného zájmu je proto v zásadě každý, kdo hraje roli ve veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svého chování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje do médií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, uveřejněný pod číslem 31/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. V projednávané věci se pak beze sporu o věc veřejnou jedná, neboť rozhodování o zachování nebo zbourání předmětného [Anonymizováno] je předmětem zájmu široké veřejnosti a žalobce si musel být plně vědom, že pokud vstoupí do role [funkce], která se má vedenou otázkou zabývat, soustředí se na něj i pohled veřejnosti a zcela jistě se o jeho osobu a dosavadní činnost bude veřejnost zajímat.

24. Stejně tak je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zdůrazňována zásadní role tisku (resp. publicistiky), jehož úkolem je šířit informace a myšlenky týkající se témat z oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tím, že tisk (publicistika) informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4403/2009).

25. V poměrech projednávané věci neshledal odvolací soud neoprávněnost zásahu žalované do pověsti žalobce v uveřejněném rozhovoru se žalobcem, neboť zveřejněné informace jsou zcela pravdivé, resp. byly zveřejněny otázky a následné odpovědi žalobce, bez jejich dalšího hodnocení. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že by rozhovor byl manipulativně sestříhaný s neprecizovanými otázkami. Bylo pouze na žalobci, aby zcela jednoduše vysvětlil svou účast v [orgán] a případnou spolupráci se společností, jejíž návrh měl být [orgán] vybrán. Byl to však právě žalobce, který svými vyhýbavými odpověďmi určil směr celého rozhovoru. Nelze si nepovšimnout ani skutečnosti, že žalobce na závěr rozhovoru spolupráci rozhodně vyloučil, přičemž v reportáži nenásledovalo žádné rozporování či hodnocení dané skutečnosti. Soud I. stupně tedy při svém posouzení nedostatečně zohlednil shora uvedený požadavek na vzájemné poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv na zachování dobré pověsti na straně jedné a práva na svobodu projevu a na informace na straně druhé tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, což se v případě uveřejnění pravdivých skutkových tvrzení projevuje právě tím, že taková informace zásadně není způsobilá zasáhnout do práva na ochranu dobré pověsti jiného.

26. V případě informací uvedených žalovanou o žalobci přitom nelze uzavřít, že by obsah či forma uveřejnění těchto informací naplnily výjimku z uvedené zásady, tedy např. tím, že by tyto informace byly manipulativní, zkreslující nebo zveličené. Je tomu tak především proto, že informace uveřejněné o žalobci souvisely výhradně s jeho činností, včetně informací o jeho působení v kolokviu rozhodujícím o zachování či zbourání [Anonymizováno]. Nelze tak uzavřít, že by se jednalo o informace v kontextu věci nepatřičné, resp. že by byly primárně motivované právě záměrem žalované žalobce jakkoli hanobit. Zároveň z odůvodnění napadeného rozsudku nijak neplyne, v čem konkrétně by měly být předmětné informace (jež nebyly shledány jako nepravdivé) zavádějící (resp. pravdu zkreslující či klamavé), když dle názoru odvolacího soudu z učiněných skutkových zjištění takový závěr učinit nelze.

27. Zároveň nelze v poměrech projednávané věci pominout, že předmětem reportáže byl jedinečný, historicky cenný [Anonymizováno] v samotném centru [místo], jehož historické jádro je chráněno jako městská památková rezervace (srov. nařízení vlády č. [Anonymizováno]/1971 Sb., o [název]), zapsaná rovněž v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nepochybně pak jeho zachování či zbourání přestavuje, a to i vzhledem k samotné poloze a jeho historické hodnotě, věc veřejného zájmu ve shora uvedeném smyslu a žalobce v důsledku toho lze v tomto směru považovat za osobu veřejného zájmu na základě vlastní aktivity. Tím spíše pak platí, že součástí diskuse o takové věci veřejného zájmu může být uvedení i takových (pravdivých) informací, které nemusí být dotčenou osobou vnímány pozitivně, nýbrž může se jednat i o informace, které se z jejího pohledu mohou jevit jako nepříjemné nebo zraňující (srov. zejm. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018), což v poměrech projednávané věci může zahrnovat též opakování nepříjemných otázek.

28. V této souvislosti pak nelze rovněž pominout, že předmětná reportáž představovala naplnění tiskového (publicistického) účelu, jehož samotnou podstatou je šíření informací a myšlenek, které má veřejnost současně právo přijímat, zvláště jedná-li se o debatu ve věcech veřejného zájmu, včetně možného upozorňování na negativní jevy. Ochrana pověsti právnické osoby nesměřuje k tomu, aby bylo možno o dotčené osobě uveřejňovat pouze takové informace, které tato osoba považuje za pro sebe pozitivní či pochvalné, resp. aby uveřejnění některé negativní (avšak nikoli nepravdivé) informace snad muselo být nezbytně doplňováno více či méně související chválou této osoby.

29. S ohledem na výše uvedené odvolací soudu uzavírá, že žalobce neprokázal, že by jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, navíc v takovém rozsahu a intenzitě, aby mohl na žalované požadovat jakýkoliv způsob satisfakce.

30. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I a II postupem dle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

31. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů řízení ve výši odměny za právní pomoc poskytnutou advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 22. 9. 2023, jednání soudu dne 13. 12. 2023 a 16. 2. 2024, vyjádření k žalobě ze dne 7. 3. 2024, jednání soudu dne 26. 4. 2024 a 14. 6. 2024, odvolání, jednání odvolacího soudu dne 7. 11. 2024 – ostatní úkony ve věci (vyjádření ze dne 28. 11. 2023 a 17. 1. 2024) odvolací soud neshledal účelnými, neboť se jednalo o doplnění vyjádření k žalobě, které žalovaná mohla učinit již ve svém prvotním vyjádření k žalobě) z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 a. t., náhrady hotových výdajů za 9 úkonů právní služby po 300 Kč, a 21% DPH ve výši 6 426 Kč, celkem 37 026 Kč.

32. Tuto částku uložil odvolací soud žalobci zaplatit žalované v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

33. Přezkumnou činností odvolacího soudu zůstal nedotčen výrok III, neboť proti němu nebylo účastníky podáno odvolání.

Poučení