29 Co 35/2022-172

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Dany Slavíkové a JUDr. Hany Douskové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 28 C 495/2020-131 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se žaloba i co do částky 30 000 Kč zamítá.

III. Ve výroku III. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Rozsudkem z [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaslat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění:„ Vážený pane [příjmení], omlouváme se za zásah do Vašich osobnostních práv způsobený pořízením a šířením fotografií, které byly pořízeny a šířeny bez Vašeho souhlasu z výkonu zaměstnaní v průběhu [příjmení] výkonu trestu a uveřejněny v týdeníku Pestrý svět [číslo] v článku s titulkem„ Tajné foto z vězení“, s upoutávkou na titulní stránce tohoto časopisu s popisem„ Jedinečná fotoreportáž z věznice.“ (výrok I.). Žalované zároveň uložil povinnost zaplatit žalobci ve stejné lhůtě částku [částka] (výrok II.). Co do požadovaných dalších [částka] žalobu zamítl (‚výrok III.) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky.

2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] a písemné omluvy žalované s tím, že žalovaná dne [datum] zveřejnila v týdeníku Pestrý svět [číslo] článek s titulem„ Tajné foto z vězení“ s upoutávkou na titulní stránce tohoto časopisu s popisem„ Jedinečná fotoreportáž z věznice“. V rámci tohoto článku byly na straně 6 uvedeny čtyři fotografie, z nichž jedna byla vyobrazena také na titulní stránce. Tyto fotografie byly pořízeny bez souhlasu a vědomí nejen žalobce, ale i Vězeňské služby ČR, zaměstnavatele žalobce [právnická osoba] a dalších osob na fotografiích zachycených, a to při práci v rámci výkonu trestu odnětí svobody (od [datum] do [datum]). Žalobce tvrdil, že se sledováním fotografa žalované, pořízením a šířením těchto fotografií cítí být dotčen na svých osobnostních právech a právu na soukromí. Je si vědom toho, že je veřejně známou osobou, a tím vzbuzuje zájem médií, takový zájem i akceptuje, je však přesvědčen, že svoboda má své hranice, a ty byly ze strany žalované překročeny. Článek žalované neměl žádnou informační hodnotu, ale šlo o pouhou cílenou skandalizaci a ublížení osobě, která měla v té době omezenou možnost obrany. Zveřejněné fotografie nesloužily účelu informování veřejnosti a byly zcela nadbytečné. Protože zadostiučinění ve formě písemné omluvy samo o sobě k nápravě neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce nepostačuje, je namístě ještě uložení odškodnění v penězích, když za přiměřenou vzniklé újmě žalobce považuje částku [částka].

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že v inkriminovaném článku pouze informovala o výkonu trestu žalobce, který se jako osoba veřejného zájmu dopustil trestné činnosti. Předmětné fotografie žalobce zveřejněné spolu s článkem se týkaly tématu. Žalobce se k výkonu trestu sám veřejně vyjadřoval, a to před jeho nástupem i v jeho průběhu, a veřejně jej komentuje i poté, kdy byl propuštěn, dokonce k tomuto tématu vydal knihu s názvem„ Deník ze dna“, ve které podrobně popisuje průběh výkonu trestu, a to včetně informace o své práci v pekárně. K žádnému zásahu do osobnostních práv žalobce tak otištěním uvedeného článku a zveřejněním ilustračních fotografií nemohlo dojít.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování odkázal na ust. § 81, § 85, § 86, § [číslo], § 2956 a § 2957 občanského zákoníku a došel k závěru, že sledování, pořizování a následné uveřejnění fotografií žalobce z jeho pracovního zařazení v rámci výkonu trestu představuje neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná bez vědomí žalobce po určitou dobu monitorovala místo jeho zaměstnání, dotazovala se ostatních zaměstnanců, kdy bude mít směnu na pracovišti, a poté také pořídila několik jeho fotografií zachycujících žalobce přímo v zaměstnání a na cestě do něj. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce dal k takovému jednání souhlas, a nelze ani předpokládat, že by souhlas udělil konkludentně, protože nemohl očekávat, že by byl v těchto situacích fotografován. K pořizování fotografií nebyl dán souhlas ani tehdejším zaměstnavatelem žalobce a ani vedením věznice, naopak z vyjádření obou z nich vyplynulo, že takové jednání považují za minimálně nevhodné. Rovněž tak způsob, jakým byly fotografie pořízeny, představuje zásah do soukromí žalobce, neboť snímky byly pořízeny tajně, při sledování žalobce a budovy pekárny. Jako„ tajné“ jsou také fotografie v článku a na úvodní straně vydání periodika Pestrý svět vydavatelem prezentovány, což mělo jednoznačně za cíl vzbudit zájem veřejnosti, umocněný faktem, že žalobce byl v dané chvíli ve výkonu trestu odnětí svobody. Na jedné z fotografií lze identifikovat automobil, kterým zaměstnavatel vězně do a ze zaměstnání dopravoval, a to včetně poznávací značky. Na dalších dvou fotografiích je zachycen žalobce při přestávce v zaměstnání a na poslední fotografii je vyfotografován přímo v zaměstnání. Žalobce je sice jako bývalý úspěšný profesionální fotbalový obránce a reprezentant, který působil i v zahraničí, zcela jistě osobou veřejného zájmu a bez významu není ani skutečnost, že sám na veřejnosti často vystupuje, veřejně se vyjadřuje ke sportovním i společenským otázkám a je také autorem několika knih, v nichž popisuje často i velmi osobní detaily ze svého života. Je rovněž pravda. že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Přesto ani takovéto veřejně známé osoby nejsou povinny strpět jednání, které zasahuje do jejich soukromí a které je vedeno pouze snahou uspokojit zvědavost té části veřejnosti, která má oblibu v nahlížení do soukromí mediálně známých osob. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalované, že pořízení fotografií představovalo v daném případě plnění veřejné služby, a to především s ohledem na charakter poskytovaných informací obsažených v článku, i na ryze společenský až bulvární charakter daného periodika. Podle názoru soudu I. stupně tak jednáním žalované došlo k zásahu do práva na soukromí žalobce, jemuž z toho důvodu náleží náhrada nemajetkové újmy formou písemné omluvy v navrženém znění. Proto požadavku žalobce na zaslání písemné omluvy vyhověl (výrok I).

5. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou, zda zaslání písemné omluvy v navrhovaném znění žalovanou je dostatečnou kompenzací vzniklé újmy na straně žalobce, a dospěl k závěru, že nikoliv. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na dostupnou judikaturu, zejména na závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 332/2007, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, 30 Cdo 3322/2008, 30 Cdo 83/2011, sp. zn. [číslo] či 30 Cdo 2887/2010 a 25 Cdo 506/2021, jakož i Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 či I. ÚS 4022/17. Zdůraznil, že peněžitá náhrada je považována za subsidiární způsob, který nastupuje teprve v případě, že jiná forma není dostačující, přičemž při určení přiměřenosti satisfakce je třeba vycházet z celkové povahy i z jednotlivých okolností případu (z intenzity, povahy a způsobu neoprávněného zásahu, z charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, z trvání i šíře vzniklé nemajetkové újmy apod.). Je nezbytné zkoumat míru tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Náhrada nemajetkové újmy neplní pouze funkci satisfakční, ale rovněž i funkci preventivně-sankční, přiměřené zadostiučinění má tedy rušitele a jeho možné následovníky odrazovat od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, přičemž sankce musí být patřičně důrazná. V soukromoprávních vztazích je primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu„ nevyplácelo“, neboť sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu.

6. V projednávaném případě bylo prokázáno, že napadené fotografie byly pořízeny bez souhlasu žalobce, Vězeňské služby i žalobcova tehdejšího zaměstnavatele. Kromě uvedených osob byly jednáním žalované, která se snažila získat informace o směnách žalobce a detailech jeho zaměstnání, sledovala objekt pekárny a neoprávněně pořizovala fotografie žalobce, dotčeni i ostatní zaměstnanci pekárny a další spoluvězni, neboť zaměstnavatel na zveřejnění fotografií reagoval omezením pohybu zaměstnanců a zákazem otevírání oken, aby zamezil dalšímu sledování ze strany médií. Zásah do osobnostních práv žalobce v tomto řízení byl umocněn i skutečností, že žalobce byl v té době ve specifickém prostředí výkonu trestu odnětí svobody, takže mohl na uvedené jednání reagovat pouze omezeně, a kromě toho zveřejnění [registrační značka], kterým byli žalobce a ostatní spoluvězni převáženi do zaměstnání, mohlo představovat i určité bezpečnostní riziko.

7. Naproti tomu soud I. stupně zohlednil skutečnost, že žalobce sám veřejnosti prostřednictvím sociálních sítí i médií detaily ze svého soukromého života často poskytuje, a to včetně informací o svém pobytu ve vězení, k němuž se vyjadřoval jak před nástupem, tak během jeho výkonu i po jeho skončení. O pobytu ve vězení poskytoval rozhovory médiím a sám jej podrobně popsal ve své knize„ Deník ze dna“, kde jsou vylíčeny jeho osobní pocity a postřehy, a to včetně období, kdy byl v rámci výkonu trestu v zaměstnání. Soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, žalovaná nebyla prvním médiem, které detaily o zaměstnání žalobce v době výkonu jeho trestu uveřejnilo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že již dne [datum] zveřejnil deník [příjmení] nejdříve na svých internetových stránkách a posléze o den později také v tištěné podobě článek, kde bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán v rodinné pekárně na Plzeňsku, v článku byly uvedeny informace o jeho hodinové odměně a zveřejněny byly též fotografie žalobce přímo při práci v pekárně. Žalobce k tomu uvedl, že původně vedl také samostatné řízení proti vydavateli deníku [příjmení], [právnická osoba] a. s., a to před Obvodním soudem pro Prahu 7, ve věci však došlo k uzavření mimosoudní dohody a řízení bylo poté z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno. Při úvaze o výši náhrady tak soud I. stupně zohlednil, že se újmy nejméně těchto dvou původců zásahu do určité míry překrývaly a že žalobci by mělo vzniklou újmu odčinit více subjektů, přičemž žalovaná není tím subjektem, který by dané informace a fotografie uveřejnil jako první. S přihlédnutím ke všem uvedeným důvodům obvodní soud shledal jako odpovídající povaze zásahu do žalobcových osobnostních práv částku [částka] (výrok II.). Ve zbývající rozsahu, co do požadované další částky [částka] pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.).

8. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, a má proto nárok na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem a na zaplacení soudního poplatku.

9. Proti rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

10. Žalobce ve svém odvolání proti zamítavému výroku ad III. namítal, že přiznaná částka 30 000 Kč je nepřiměřeně nízká a nekoresponduje se závažností zásahu, jejž žalobce počínáním žalované utrpěl. Podle žalobce nelze způsob referování žalované o jeho zaměstnání (sledování a fotografování) odůvodňovat skutečností, že sám později své zaměstnání popsal v knize, kterou vydal. Tato skutečnost nemůže být ani důvodem, který soud I. stupně vedl k určení nízké částky finančního zadostiučinění. Soud I. stupně také konstatoval, že žalovaná nereferovala o věci jako první, což dle jeho názoru vedlo k tomu, že se újmy překrývaly, a žalobci by tak mělo odčinit újmu více subjektů. Žalobce se domnívá, že by tímto soud mohl přispět k počátku velmi nešťastné rozhodovací praxe. Soud totiž na jednu stranu uzná, že došlo k protiprávnímu zásahu, který odůvodňuje přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, ale poté podstatně redukuje výši takové náhrady s tím, že někdo třetí již také do osobnostních práv poškozené osoby zasáhl. Toto by mohlo vytvořit dojem, že lze zasáhnout do osobnostních práv, a pokud už tak někdo učinil, tak následek nebude tak závažný. Důvodem pro přiznání nízkého finančního odškodnění nemůže být ani skutečnost, že žalobce je veřejně známou osobností, že s médii v minulosti opakovaně spolupracoval a že vydal knihu„ Deník ze dna“, ve které podrobně popisuje průběh výkonu svého trestu. Žalobce v této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, kupř. na rozsudky ESLP v případech Dupate proti Lotyšsku, Egeland a Hanseid proti Norsku či von Hannover proti Německu, podle kterých i v případě, že se jedná o veřejně známou osobu, jde-li o zveřejnění fotografií a informací, jejichž jediným cílem je uspokojení zvědavosti veřejnosti, je namístě svobodu projevu vykládat úzce. Skutečnost, že dotyčná osoba v minulosti s tiskem spolupracovala, neznamená, že napříště pozbývá ochrany před jakýmkoli zveřejněním fotografií. Ani v případě světově známé topmodelky [jméno] [příjmení] zveřejnění průvodních fotografií k článku popisujícímu její léčbu drogové závislosti nebylo shledáno nezbytným, protože zájem na informování veřejnosti byl zcela naplněn již samotným sdělením informace o její léčbě. Veřejná známost osoby ji tak nezbavuje práv na ochranu soukromí.

11. Pokud jde o knihu„ Deník ze dna“, ta byla vydána až po zásahu do osobnostních práv žalobce, a bylo zcela na vůli žalobce, co ze svého soukromého života v této knize zveřejní. Žalovanou proto nic neopravňovalo ke zveřejnění informací soukromého charakteru o žalobci, tím méně jeho fotografií v bulvárním tisku. Žalobce je dále toho názoru, že zveřejněním fotografie, na níž je patrná [registrační značka] Vězeňské služby, jímž byli vězni přepravováni na pracoviště, došlo k porušení pravidel bezpečnosti vězňů, neboť na základě takové informace mohl kdokoli uvedené vozidlo identifikovat a sledovat. Z výše uvedených důvodů je žalobce toho názoru, že soud I. stupně při rozhodování o věci nesprávně posoudil skutkový stav, v důsledku čehož došlo k nesprávnému určení výše náhrady nemajetkové újmy, a tudíž rozhodnutí ve věci nereflektuje závažnost zásahu žalované. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že žalobci bude přiznána i zbývající částka [částka], již v žalobě požadoval.

12. Žalovaná ve svém odvolání brojila proti oběma vyhovujícím výrokům (I. a II.) napadeného rozhodnutí. Polemizovala se závěry soudu I. stupně, že 1) tím, že sledovala, pořizovala a následně uveřejnila fotografie žalobce z jeho pracovního zařazení v rámci výkonu trestu, neoprávněně zasáhla do jeho osobnostních práv, 2) že nebyl v řízení prokázán souhlas žalobce s pořízením a následným zveřejněním předmětných fotografií, navíc k němu došlo tajně, což bylo uvedeno i v předmětném článku, 3) že nelze přisvědčit obraně žalované, že pořízení fotografií představovalo plnění veřejné služby, především s ohledem na charakter poskytovaných informací obsažených v článku, i na ryze společenský až bulvární charakter daného periodika a 4) že morální satisfakce není dostatečnou kompenzací vzniklé újmy na straně žalobce.

13. Dle žalované soud I. stupně nesprávně vyhodnotil střet dvou konkurujících si základních práv. Žalovaná je na rozdíl od soudu I. stupně přesvědčena o tom, že v případě pořízení a zveřejnění fotografií žalobce jen realizovala své právo vyplývající z čl. 17 Listiny, když užití předmětných fotografií obstojí i ve světle kritérií podstatných pro vyvažování práva na respektování soukromí a svobody projevu, obsažených v judikatuře ESLP.

14. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce je osobou veřejného zájmu, a to zejména jako bývalý profesionální fotbalista, kdy jeho aktivity k veřejnosti se neomezily pouze na tuto sportovní činnost, ale i po skončení profesionální fotbalové kariéry se vyjadřuje nejen k dění ve fotbale, ale i ke svému soukromí. Je i autorem několika knih, které se těmto tématům věnují. Ve veřejném prostoru jsou známé i trestní kauzy žalobce, kdy jeho trestná činnost spočívala v neplacení výživného, v „ kyberšikaně" své bývalé manželky a ve zpronevěře. Žalobce své trestní kauzy veřejně komentoval, dokonce v průběhu trestních řízení žertoval o tom, že půjde do vězení. V řízení bylo prokázáno, že žalobce se vyjadřoval i k samotnému výkonu trestu, a to před jeho započetím, v jeho průběhu, jakož i následně po svém propuštění. Žalobce tak sám učinil průběh výkonu svého trestu odnětí svobody věcí, o kterou se veřejnost zajímala (viz rozhovor, který žalobce poskytl bezprostředně před nástupem do vězení magazínu [příjmení] [příjmení] [příjmení] Star, rozhovor žalobcovy partnerky ze dne [datum] pro internetový portál [webová adresa], ve kterém popisuje odloučení od žalobce, včetně toho, jak se žalobce ve vězení má, a že píše o životě ve vězení knihu, nebo rozhovor žalobce pro týž internetový portál [webová adresa], který byl zveřejněn na tomto webu na části ve dnech [datum] a [datum] a v němž žalobce popisuje svůj život ve vězení, jakož i své pocity spojené s odloučením od své partnerky; žalobce zde mj. uvádí, že ve vězení pracuje, že píše deník, který by měl vyjít na jaře příštího roku a že zde odkryje všechno, včetně příběhů spoluvězňů, rituálů, denního rozvrhu, cvičení apod. V řízení byl též proveden důkaz audiovizuálním záznamem obsahujícím rozhovor žalobce pro magazín [příjmení] [příjmení] [příjmení] Star, který byl pořízen pár dnů po propuštění žalobce z vězení. Žalobce se v něm podrobně vyjadřuje právě i ke své práci v pekárně, s tím, že v rámci pořadu jsou užity i fotografie pořízené obdobným způsobem jiným vydavatelem. Zároveň byl v řízení proveden důkaz knihou„ Deník ze dna“, ve které žalobce popisuje svůj pobyt ve vězení, včetně práce v pekárně. V této knize žalobce zveřejnil i další informace ze svého soukromí, a dokonce tuto knihu doplnil fotografiemi, na kterých se dodatečně po svém propuštění nechal zvěčnit jako vězeň. Všechny tyto skutečnosti jsou významné pro posouzení, které ze dvou práv, která se nachází v kolizi, spravedlivě upřednostnit.

15. Byť byly fotografie pořízeny bez vědomí žalobce, což bylo v článku uvedeno, nelze učinit závěr, že se jedná o jejich neoprávněné pořízení a užití. Fotografie byly pořízeny z veřejně přístupného místa, žalobce na nich není zachycen způsobem, který by bylo možné považovat za dehonestující, s jejich zveřejněním nebyly spojeny žádné pro žalobce negativní následky. Pokud jde konkrétně o informace týkající se žalobcovy práce v pekárně, tyto žalobce veřejnosti zpřístupnil sám jak ve své knize, tak v popisovaných rozhovorech. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

16. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně a došel k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované pak důvodné částečně je.

17. Skutkový stav, z něhož soud I. stupně vycházel, je mezi stranami víceméně nesporný a jako podklad pro rozhodnutí ve věci byl zjištěn spolehlivě. Podstata sporu tkví v zodpovězení otázky, zda pořízení a zveřejnění fotografií v článku„ Tajné foto z vězení“ v týdeníku Pestrý svět [číslo] vydávaného žalovanou představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu ust. § 81 a násl. o. z. či nikoli, a pokud ano, zda za takové porušení práv náleží žalobci pouze právo na omluvu či zda má právo i na peněžité zadostiučinění a v jaké výši.

18. Otázku, zda zveřejnění fotografií žalobce v inkriminovaném článku je porušením jeho práva na ochranu osobnosti, soud I. stupně zodpověděl kladně. Odvolací soud s tímto hodnocením souhlasí, se závěry uvedenými v bodech [číslo] – 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí se ztotožňuje a v bližším na ně zcela odkazuje. Odvolací soud nesdílí přesvědčení žalované, že pořízení a zveřejnění fotografií v uvedeném článku představovalo zákonem chráněné právo na informaci zaručené článkem 17 Listiny základních práv a svobod a že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil střet dvou zde si konkurujících práv. Soud I. stupně konstatoval, že žalobce coby bývalý úspěšný a známý profesionální fotbalista je jistě osobou veřejného zájmu, že sám na veřejnosti často vystupuje, a dokonce vydal několik knih, ve kterých zveřejnil i řadu velice osobních detailů ze svého života, pročež musí být připraven akceptovat větší míru veřejné kritiky než běžný občan. Na straně druhé konstatoval, že žalobce nedal k pořízení fotografií souhlas, že tyto byly pořízeny bez jeho vědomí poté, co žalovaná po několik dnů monitorovala místo jeho zaměstnání v době výkonu trestu, a že v takovém případě pořízení fotografií nepředstavovalo plnění veřejné služby, zejména s ohledem na charakter poskytovaných informací obsažených v doprovodném článku a bulvárnost předmětného periodika. Odvolací soud zastává zcela shodný názor. Skutečnost, že v jiných případech žalobce se zveřejněním jiných snímků osobní povahy souhlasil nebo sám takové fotografie jiným médiím poskytl či je ve vlastních knihách zveřejňoval, neznamená, že by ke zveřejnění těchto snímků, jistě nepříliš lichotivých, neměl být vyžadován žalobcův souhlas. Tvrzení žalované, že tyto záběry byly pořízeny z veřejně přístupného místa, je podle názoru odvolacího soudu nepodstatné, článek sám je prezentoval jako„ tajné“ a jejich zveřejnění s příslušným komentářem mělo vyvolat dojem exkluzivity. O informativním charakteru těchto fotografií a„ službě veřejnosti“ nemůže být v tomto případě řeč, smysl jejich zveřejnění lze spatřovat jen ve zvýšení prodejnosti konkrétního vydání časopisu a v pouhém uspokojení nestandardního zájmu čtenářů bulvárních tiskovin jednoznačně vybočujícího z rámce ust. § 88 odst. 2 a § 89 o. z. Právo na náhradu nemajetkové újmy formou písemné omluvy ve smyslu § 2951 odst. 2 o. z. tak žalobci nepochybně náleží, pročež odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

19. Částečně odlišný názor od soudu I. stupně ovšem odvolací soud zaujal ohledně žalobou uplatněného nároku na peněžité zadostiučinění, kdy byla výrokem II. napadeného rozsudku žalobci přiznána částka [částka] (a výrokem III. zamítnut požadavek na zaplacení dalších [částka]).

20. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka vznikla nemajetková újma, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Přitom platí, že peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak nelze vylučovat ani jeho úlohu preventivně-sankční. V soukromoprávních vztazích lze přitom jako primární funkcí náhrady újmy zásadně předpokládat funkci kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu„ nevyplácelo“ (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Funci preventivně-sankční ostatně v posuzovaném případě není při posouzení důvodnosti nároku na peněžité zadostiučinění důvodu zvažovat, neboť zásah do osobnostních práv žalobce byl jednorázový a žalovaná v něm nepokračovala. Případné finanční zadostiučinění je tak zde nutné nahlížet z hlediska satisfakčního.

21. Jak již zdůrazněno výše, z ust. § 2951 odst. 2, věty druhé o. z. vyplývá, že zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Byla-li tedy žalobci přiznána satisfakce formou požadované písemné omluvy, bylo třeba zvážit, není-li již tímto plněním způsobená újma odčiněna. Nutno uvést, že žalobce ani v žalobě ani ve své účastnické výpovědi kromě obecných tvrzení, že mu zveřejnění fotografií vadilo, že jeho partnerka dostala posměšné sms zprávy apod. (jako námitku zcela mimo realitu odvolací soud považuje spekulace o možném ohrožení žalobce vinou z fotografií rozpoznatelné [registrační značka] převážejícího vězně na pracoviště), neuvedl žádné konkrétní, zvláštního zřetele hodné okolnosti, jež by představovaly natolik závažnou újmu, aby ji nebylo možné považovat za přiměřeně odškodněnou formou omluvy. Právě v této souvislosti je namístě připomenout, že žalobce sám učinil svůj výkon trestu předmětem veřejného zájmu, v období před jeho nástupem i v období poté učinil řadu rozhovorů na toto téma, oznámil, že si ve výkonu trestu píše deník, který hodlá vydat, a své zážitky z tohoto období vylíčil v následně vydané knize. Tyto skutečnosti jednoznačně vylučují závěr, že by neoprávněný zásah žalované do osobnostní sféry žalobce prostřednictvím zveřejnění inkriminovaných fotografií vyvolal takové následky, k jejichž odškodnění by nepostačovala omluva. Odvolací soud je proto přesvědčen, že požadavek na zadostiučinění formou relutární restituce je v daném případě v celém rozsahu nedůvodný, pročež rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku II. ohledně částky [částka] podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá, v zamítavém výroku III. ohledně částky [částka] rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. S ohledem na částečnou změnu napadeného rozhodnutí odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval znovu i o nákladech řízení před soudem I. stupně. Žalobce v konečné fázi řízení uspěl s požadavkem na přiznání zadostučinění formou omluvy, neuspěl s požadavkem na přiznání satisfakce finanční. [jméno] procesní úspěšnosti obou stran je tedy stejná, pročež odvolací soud podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení