29 CO 35/2022-94

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 18 874 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. července 2021, č. j. 9 C 96/2020-52, <b>I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. a III. potvrzuje.</b> <b>II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku u advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].</b> 1. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla výrokem I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10 446 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 446 Kč od [datum] do zaplacení a výrokem II. byla žaloba ve zbytku, tj. co do částky 8 428 Kč s příslušenstvím podrobně rozepsaným v tomto výroku, zamítnuta. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou domáhal nároku na náhradu mzdy za období celého měsíce září 2017 a za dalších 2,5 dne v průběhu měsíců říjen až prosinec 2017, kdy mu pro překážky v práci na straně zaměstnavatele nebyla přidělována práce. V žalobě uváděl, že byl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] u žalované až do [datum] zaměstnán na pracovní pozici svářeč kovů. Lékařka dne [datum] zkonstatovala, že práci může nadále vykonávat jen za specifických podmínek, a přesto mu ji žalovaná od září 2017 zakázala vykonávat a nabídla mu místo původní profese práci kotelníka, která na jeho zdraví měla ještě horší vliv a kterou proto musel odmítnout. Žalovaná mu v tomto období v celkem 11,5 dnech nařídila dovolenou a proplatila mu ji, přestože neměla právo mu dovolenou nařídit. Tato mu měla být proplacena až při skončení pracovního poměru. [příjmení] žalované spočívala v námitce, že žalobce v uvedeném období nemohl vykonávat práci ze [anonymizováno] důvodů, což vyplynulo z mimořádné pracovní prohlídky u MUDr. [příjmení] dne [datum], jejíž závěry byly následně dne [datum] potvrzeny dalším [anonymizováno] posudkem téže lékařky a následně též přezkumným orgánem Krajským úřadem Libereckého kraje – odbor zdravotnictví [anonymizováno] závěry byly potvrzeny i ve znaleckém posudku vypracovaném MUDr. [jméno] [příjmení] v rámci soudního řízení o neplatnost výpovědi, kterou žalovaná žalobci dala dne [datum] z důvodu pozbytí [anonymizováno] způsobilosti pro výkon práce. [příjmení] nabízenou a pro něj vhodnou práci žalobce vykonávat odmítl, šlo tedy o překážku v práci na jeho straně. Nadto mu byla ve dnech 18. 9. - [datum], 1 den v říjnu 2017, 1 den v listopadu 2017 a 0,5 dne v prosinci 2017 nařízena dovolená a za tyto dny mu tak náhrada mzdy již byla poskytnuta. Nad rámec svých povinností pak žalovaná vyplatila žalobci náhradu mzdy i za zbylé dny měsíců říjen až prosinec 2017.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán jako svářeč kovů na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], pracovní doba byla sjednána na 37,5 hodin týdně rozvržených rovnoměrně do 5 dnů. Dne [datum] byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění (dále jen„ ZP“) z důvodu, že žalobce podle lékařského posudku MUDr. [příjmení] z [datum] dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost pro práci svářeče. S výpovědí žalobce nesouhlasil, trval na dalším zaměstnávání a podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi. V rámci řízení o neplatnosti výpovědi nechal soud provést znalecký posudek MUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], který dospěl k závěru, že žalobce vzhledem ke svému [anonymizováno] stavu pozbyl ke dni [datum] dlouhodobě způsobilost vykonávat práci svářeče v pracovních podmínkách žalované. Řízení o neplatnost výpovědi bylo dne [datum] zastaveno pro zpětvzetí žaloby a pracovní poměr žalobce skončil podle § 51 ZP dnem [datum]. Od [datum] až do [datum] žalobce pro žalovanou nevykonával žádnou práci, přičemž od [datum] do [datum] tak činil se souhlasem žalované. Za říjen, listopad i prosinec 2017 byla žalobci vyplácena náhrada mzdy, a to za plný pracovní fond. Podle [anonymizováno] posudku MUDr. [příjmení] ze dne [datum] byl žalobce [anonymizováno] způsobilý k výkonu práce svářeče s podmínkami – ne v noci, ne ve výškách, není vhodné zvedání a přenášení břemen i menších, musí se vyvarovat nárazů, otřesů a prochladnutí, nutno omezit dlouhodobou statickou osovou zátěž a rotační pohyby. Na základě tohoto posudku proběhlo dne [datum] jednání mezi žalobcem a žalovanou, u kterého žalobce s posudkem souhlasil a při němž žalovaná dospěla k závěru, že za této situace s ohledem na omezující podmínky a § 103 odst. 1 ZP žalobci dále nelze přidělovat práci svářeče, a nabídla žalobci práci na pozici spolupracovník kotelníka, kterou však nakonec odmítl. Dne [datum] provedla MUDr. [příjmení] prohlídku pracoviště svářeče u žalované a byla jí předvedena práce svářeče. Dne [datum] pak žalované sdělila, že práce svářeče je pro žalobce náročná a mohla by zhoršit jeho zdravotní stav, a pokud není zaměstnavatel schopen splnit podmínky lékařského posudku ze dne [datum], bude nutná další mimořádná [anonymizováno] prohlídka. Žalovaná poté dne [datum] převedla žalobce podle § 41 ZP na jinou práci pomocníka kotelníka a zároveň nařídila žalobci čerpání dovolené za rok 2017 od [datum] do [datum]. Rozhodnutí si žalobce osobně převzal dne [datum] a dopisem z [datum] a oznámením z [datum] s převedením na jinou práci vyslovil nesouhlas a dožadoval se přidělování práce svářeče. Výzvou z [datum] se žalobce opětovně dožadoval přidělování práce dle pracovní smlouvy a dopisy ze [datum] a [datum] se domáhal mimořádné lékařské prohlídky, která proběhla až [datum]. V závěru svého druhého posudku z [datum] již MUDr. [příjmení] označila žalobce za osobu, která pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost pro práci svářeče. Posudek byl shledán správným i na základě přezkumu provedeného Krajským úřadem Libereckého kraje, odborem zdravotnictví. V září 2017 byla žalobci proplacena nařízená dovolená v trvání 8 pracovních dnů ve výši 5 100 Kč (6 427 Kč hrubého). Zbylý fond pracovní doby 13 dnů byl žalovanou označen jako neplacené volno žalobce a za tyto dny nebylo žalobci zaplaceno ničeho.

3. Okresní soud poté uzavřel, že právní vztahy mezi účastníky řízení se řídí ZP. Otázku náhrady za 2,5 dovolené v průběhu měsíců říjen až prosinec 2017, považoval okresní soud za vyřešenou tím, že tyto měsíce byly žalobci proplaceny náhradou mzdy za plný pracovní fond a na opětovné proplacení z titulu nevyčerpané dovolené tak již nemá nárok. Jako sporné mezi účastníky vymezil okresní soud dvě otázky: 1) zda žalobce v měsíci září 2017 nevykonával žádnou práci ze svého rozhodnutí, neboť odmítl vykonávat práci, na kterou ho žalovaná ze zdravotních důvodů převedla, nebo zda nevykonával práci, protože mu žalovaná bez důvodu práci podle pracovní smlouvy (tedy práci svářeče kovů) nepřidělovala, a 2) zda žalobci v září 2017 mohla žalovaná přikázat čerpání dovolené na zotavenou. Okresní soud k těmto otázkám zkonstatoval, že žalobce pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci svářeče kovů nejdříve až na základě lékařského posudku z [datum], neboť předchozí [anonymizováno] posudek ze [datum] označil žalobce za zdravotně způsobilého k výkonu práce svářeče kovů s podmínkou. Nebylo proto možno ani využít § 103 odst. 1 písm. a) ZP ani převést žalobce rozhodnutím na jinou práci podle § 41 odst. 1 ZP již dne [datum]. Protože žalobce s převedením na jinou práci pomocníka kotelníka nesouhlasil a odmítl ji vykonávat, bylo povinností žalované přidělovat mu na jeho žádost práci dle pracovní smlouvy, což neučinila. Žalobce tedy v září 2017 nemohl vykonávat práci pro překážky na straně zaměstnavatele podle § 208 ZP, a přísluší mu proto náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku podle výplatního lístku za celkem 13 pracovních dnů ve výši 10 446 Kč hrubého. Pokud jde o zbývající pracovní dny v září 2017, žalovaná byla ve smyslu § 217 ZP oprávněna určit žalobci čerpání dovolené se 14 denním předstihem, protože na daný případ se nevztahuje žádné z omezení vypočtených v § 217 odst. 4 ZP. Takto nařízená dovolená byla žalobci proplacena, a proto za dny, kdy mu byla dovolená nařízena, již nemá nárok na náhradu mzdy z titulu překážek v práci na straně zaměstnavatele. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení byl vyrovnaný.

4. Rozsudek okresního soudu napadl v rozsahu výroků II. a III. včas podaným odvoláním žalobce. Namítá, že okresní soud rozhodl v rozporu s ustanovením § 217 a § 208 ZP. Z § 217 ZP sice vyplývá, že dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel, ale pouze není-li v ZP stanoveno jinak. Jinak je stanoveno v ustanovení § 208 ZP, které zaměstnavateli pro případ překážek v práci na jeho straně ukládá povinnost poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Této povinnosti se zaměstnavatel nemůže zbavit, a to ani nařízením dovolené. Pokud tak činí, obchází zákon, zkracuje zaměstnance na jeho právech a sám sebe zvýhodňuje. Kdyby žalovaná dovolenou žalobci nenařídila, musela by mu ji proplatit. Proto žalobci přísluší náhrada mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele za celý měsíc září 2017 a rovněž i za dalších 2,5 dne v měsících říjen až prosinec 2017. Proto žalobce navrhuje, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil, žalobě plně vyhověl a přiznal mu nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. K odvolání žalobce se podáním ze dne [datum] vyjádřila žalovaná. Uvedla, že sama rozhodnutí soudu respektovala, byť má za to, že závěry okresního soudu o tom, že v dané věci byly dány překážky v práci na její straně, je v rozporu judikaturou. V podrobnostech odkázala na své vyjádření k žalobě ze dne [datum]. V tomto velmi obsáhlém vyjádření žalovaná mimo jiné výslovně poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 451/2015, který řeší otázku, zda je existence lékařského posudku, který potvrzuje ztrátu zdravotní způsobilosti pro výkon dosavadní práce, nutná k tomu, aby zaměstnanec mohl být převeden na jinou práci, resp. zda zaměstnavatel může po zaměstnanci požadovat výkon původní práce, je-li si vědom jeho zdravotních omezení a současně tato omezení nejsou potvrzena lékařským posudkem. Dále žalovaná uvedla, že nařízení dovolené není v rozporu s § 208 ZP, neboť čerpání dovolené určuje zaměstnavatel a dovolená byla žalobci řádně nařízena 14 dnů předem. Žádné ustanovení ZP zaměstnavateli nezakazuje nařídit zaměstnanci dovolenou v době trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele, ZP tak činí taxativně pouze pro případ některých překážek v práci na straně zaměstnance. Proto žalovaná navrhuje, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích jako správný potvrdil.

6. Na jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] žalobce plně odkázal na svá dosavadní písemná podání a zdůraznil, že mu jako zaměstnanci nebyla přidělována práce, nemohl ji ze zdravotních důvodů vykonávat, žalovaná mu nebyla oprávněna nařídit čerpání dovolené a za toto období mu přísluší náhrada mzdy. Opětovně navrhl, aby odvolací soud rozsudek ve výroku II. změnil, žalobě plně vyhověl a přiznal mu náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná též odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci a poukázala na to, že se žalobcem vedla celkem 6-7 soudních sporů, a proto ve vztahu k němu vždy postupovala obezřetně a vycházela mu vstříc i nad rámec svých povinností. I kontrola inspekce shledala, že její postup vůči žalobci byl správný a dovolená mu byla nařízena v souladu se ZP, nadto žalobci vyplácela náhradu mzdy i přesto, že nepracoval. Proto žalovaná setrvala na návrhu, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Krajský soud poté přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212, § 212a o. s. ř.), včetně jemu předcházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. V řízení je uplatněn nárok na náhradu mzdy z důvodu nemožnosti výkonu práce pro překážky na straně zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že jde o nárok plynoucí z pracovního poměru, řídí se vztahy mezi účastníky zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době existence těchto údajných překážek, tj. k [datum] (dále jen„ ZP“). Tento typ nároku je upraven v § 208 ZP a to tak, že nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207 ZP, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

9. Primární otázkou, kterou je nutno vyřešit, je tedy otázka, zda okolnosti tvrzené žalobcem a zjištěné v řízení na základě dokazování a nesporných tvrzení účastníků (viz shora) představují překážku v práci na straně zaměstnavatele. Okresní soud dospěl k závěru, že tomu tak je, neboť lékařský posudek MUDr. [příjmení] ze [datum] neoznačil žalobce za zdravotně nezpůsobilého k výkonu práce svářeče kovů, ale označil jej za zdravotně způsobilého k této práci s podmínkami, a zdravotní nezpůsobilost žalobce k výkonu práce svářeče v podmínkách u žalované byla konstatována až později lékařským posudkem ze dne [datum]. Toto hodnocení okresního soudu je však v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 451/2015), dle níž je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho zdravotní způsobilosti, a závěr o jeho zdravotní nezpůsobilosti nemusí být vždy přísně formálně podložen jen znaleckým posudkem, ale postačuje, aby dostatečně spolehlivě vyplýval z jiných podkladů a zjištění (např. ve věci řešené Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 451/2015 vyplýval tento závěr z rozhodnutí, jímž byla zaměstnankyně uznána plně invalidní). V dané věci sice znalecký posudek ze dne [datum] skutečně nezkonstatoval, že by žalobce byl nezpůsobilý k výkonu profese svářeče, ale došel k závěru, že k výkonu této práce způsobilý je, byť při zachování vymezených (relativně širokých) podmínek (viz shora). Okresní soud však nijak nehodnotil, že ta samá lékařka následně provedla prohlídku pracoviště žalobce u žalované a nechala si konktrétně demonstrovat výkon jeho práce a poté písemně (formou dopisu) sdělila žalované, že zjistila, že na demonstrované pozici svářeč musí pracovník manipulovat s břemeny o celkové hmotnosti během směny 1 000 kg, vykonávat rotace a předklony a je vystaven průvanu, a proto se domnívá (nejen vzhledem ke svému vyšetření ze dne [datum], ale i vzhledem k vyšetření lékařky MUDr. [příjmení] ze dne [datum]), že by výkon práce na tomto pracovišti mohl zhoršit žalobcův zdravotní stav, a pokud není žalovaná schopna zajistit dodržení stanovených podmínek, je nutná další kontrola žalobcova [anonymizováno] stavu, přičemž z kontextu celé situace plyne, že je tím míněno vyšetření již s přihlédnutím k takto konkrétně zjištěným podmínkám na pracovišti. Pokud okresní soud v takové situaci uzavřel, že bylo povinností žalované nadále přidělovat žalobci na jeho žádost práci dle pracovní smlouvy, tj. práci svářeče, postupoval zcela zjevně v rozporu s ustanovením § 103 odst. 1 písm. a) ZP, dle něhož je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti, jakož i v rozporu s výše uvedenou judikaturou. Závěry přijaté okresním soudem by v podmínkách dané věci žalovanou de facto vedly k tomu, aby zdravotní problémy žalobce ignorovala a vystavovala jej bezohledně riziku zhoršení jeho zdravotního stavu a případně i zvýšenému riziku vzniku pracovního úrazu pro zdravotní nedostatečnost, a to dokud žalobcovy zdravotní problémy nebudou potvrzeny jediným formálně správným způsobem, lékařským posudkem. To vše v situaci, kdy následný lékařský posudek, jeho přezkum i posudek vypracovaný v soudním řízení o neplatnost výpovědi (viz shora) předběžný závěr žalované o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu profese svářeče na jejím pracovišti (učiněný na základě zjištění MUDr. [příjmení] ve dnech [datum] a [datum]) potvrdily a plyne z nich, že na [anonymizováno] stavu žalobce se v celém předmětném období v zásadě ničeho nezměnilo, tj. trval i v září 2017 a nešlo jen o přechodný zdravotní problém, a pokračování v původní profesi by vedlo ke zhoršení žalobcova zdraví. Žalovaná tedy postupovala zcela správně, pokud respektovala svou povinnost dle § 103 odst. 1 ZP a žalobci od [datum] práci svářeče nepřidělovala a místo toho mu nabídla práci na náhradní pozici pomocník kotelníka, kterou žalobce odmítl vykonávat.

10. Důvody tohoto odmítnutí nebyly pro věc významné, neboť ať již žalovaný svévolně odmítl vykonávat náhradní práci, k níž byl zdravotně způsobilý (jak tvrdí žalovaná), nebo tuto náhradní práci nebyl schopen vykonávat s ohledem na své obecné [anonymizováno] (jak tvrdí žalobce), důvody, proč žalobce nepracoval, leží stále na jeho straně, a nikoli na straně jeho zaměstnavatelky, která pro něj jinou práci splňující ve zdravotním posudku stanovená omezení neměla. Žalobce ostatně ani netvrdí, že by snad mohl být převeden na jinou práci než pomocník kotelníka, tvrdí jen to, že chtěl dál pracovat jako svářeč. Dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost k výkonu práce na straně zaměstnance však nevytváří překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 207 a násl. ZP. V tom je možno odkázat na četnou judikaturu, z níž plyne, že ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci může u zaměstnance dojít pouze tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen práci konat. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy (logicky tedy případně i náhradní práci), nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 ZP (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014). Pokud tedy žalobce byl zdravotně způsobilý vykonávat náhradní práci pomocníka kotelníka a odmítl tak činit, pak nebyl ochoten práci vykonávat, a nejde o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Pokud žalobce nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce pomocníka kotelníka, pak nebyl schopen tuto práci vykonávat, a opět nemůže jít o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Důsledky jsou stejné – za takové období zaměstnanci nenáleží mzda ani náhrada mzdy (srovnej závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020). Závěr o tom, že finanční zátěž v souvislosti s dopadem obecného onemocnění na své pracovní schopnosti nese zaměstnanec, podpůrně plyne i z ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) ZP, dle něhož je-li zaměstnanec převeden na jinou práci z důvodu svého zdravotního stavu (nejde-li o [anonymizováno] z povolání, pracovní úraz apod., ale o obecné onemocnění), a za tuto jinou práci mu náleží nižší mzda (plat), přísluší mu mzda pouze v této nižší výši (nedorovnává se). Tím spíše to pak platí pro situace, kdy zaměstnavatel pro zaměstnance žádnou jinou vhodnou práci nemá nebo zaměstnanec jinou vhodnou práci odmítne. Již jen z těchto důvodů bylo na místě žalobu v plném rozsahu zamítnout, byť jí bylo výrokem I. (který již nabyl právní moci) částečně vyhověno.

11. K zamítnutí nároků v rozsahu, jehož se týká odvoláním napadený výrok II., je však dán i další důvod. I kdyby (ryze hypoteticky) byla dána překážka v práci na straně zaměstnavatele (což nebyla) a žalobce by z tohoto důvodu měl nárok na náhradu mzdy, tento nárok by mu v rozsahu dní, kdy mu byla žalovanou nařízena dovolená, nevznikl, neboť v tyto dny mu žalovaná poskytla náhradu mzdy za dovolenou. Takovému postupu v rozporu s přesvědčením žalobce vůbec nic nebrání. Omezení práva zaměstnavatele určit čerpání dovolené je obsaženo v § 217 odst. 4 a 5 ZP, a to pouze pro některé typy překážek v práci na straně zaměstnanců, takové překážky však v daném případě nenastaly. Pro překážky v práci na straně zaměstnavatele ZP žádné takové omezení nestanoví a nelze jej dovodit ani z § 208 ZP, jak to činí žalobce v odvolací argumentaci. Ustanovení § 208 ZP žádný zákaz nařízení dovolené v době trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele neobsahuje. Žádné porušení v tomto smyslu neshledala ani kontrola Oblastního inspektorátu práce zaměřená mimo jiné i přímo na dodržování povinností žalované na úseku dovolených. Stejné stanovisko zastává i Kolegium expertů Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání a pracovních vztahů (viz výkladové stanovisko AKV přijaté na zasedání v [obec] dne [datum] nebo na zasedání v [obec] ve dnech 18. – [datum]).

12. Okresní soud rozhodl správně i o nákladech řízení. Předmětem řízení byla částka 18 874 Kč s příslušenstvím a žalobce byl úspěšný jen co do částky 10 446 Kč s příslušenstvím čili co do 55 % (tj. cca v rozsahu jedné poloviny). [jméno] úspěchu obou účastníků v řízení je tak v zásadě vyrovnaná, a proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně žádný z nich.

13. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, a proto má nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výše nákladů žalované, která byla v odvolacím řízení zastoupena advokátem, se stanoví podle vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“). Odměna advokáta se ve smyslu § 6 odst. 1 AT stanoví zásadně podle počtu úkonů právní služby, které advokát vykonal. Při stanovení výše odměny se vychází z tzv. tarifní hodnoty. Ta v dané věci čila podle § 8 odst. 1 AT 8 428 Kč a za jeden úkon právní služby tak advokátu žalované podle § 7 bod 4 AT přísluší 1 500 Kč. Advokát žalované v odvolacím řízení učinil 2 úkony právní služby – 1) vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) AT a 2) účast u soudního jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) AT. Odměna právního zástupce žalované tak celkem činí 3 000 Kč. Dále žalované náleží paušální náhrada hotových výdajů k těmto úkonům ve výši 2x 300 Kč, tj. celkem 600 Kč, dle § 13 odst. 1, 4 AT a ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada DPH z těchto částek ve výši 756 Kč Náklady žalované v odvolacím řízení tak celkem činí 4 356 Kč, což je částka, kterou jí odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku přiznal.