29 Co 35/2024 - 393

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň Mgr. Heleny Bláhové a JUDr. Lenky Rutové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] u [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], 464 [Anonymizováno] Raspenava zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A]: 1. [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B]

2. Česká republika – [Jméno advokáta C], IČ [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] a, 130 00 Praha 3 - Žižkov za níž jedná [Jméno advokáta D] Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Územní pracoviště Ústí nad Labem o určení vlastnictví, o odvolání žalovaných 1. a 2. proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 26 C 65/2018-333 ze dne 27. září 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 26 C 65/2018-368 ze dne 17. října 2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění tak, že 2. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku u [Jméno advokáta A] III. 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku u [Jméno advokáta A] IV. 2. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku u [Jméno advokáta A]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že vlastníkem pozemku KN parc. č. 1032/1 v katastrálním území [adresa] je Česká republika (výrok I), dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou je 2. žalovaná povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka] k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Žalobního požadavku na určení, že vlastníkem pozemku [Anonymizováno] [Anonymizováno]. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v kat. území [adresa] (dále i jen „Sporný pozemek“) je Česká republika, se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že k uzavření kupní smlouvy na Sporný pozemek dne [datum] mezi [Anonymizováno]. a [Anonymizováno]. [Anonymizováno] (dále jen „Kupní smlouva“) došlo v rozporu s ustanoveními § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákona o půdě“) a § 13 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „ZMV“). V důsledku toho je Kupní smlouva neplatná a žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva státu, neboť v důsledku neplatného převodu došlo k zastavení správního řízení o vydání sporného pozemku podle ZMV. Pokud judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě vyplývá přímo z § 18 odst. 1 ZMV v případě porušení tzv. blokačního paragrafu do dne nabytí účinnosti ZMV, tím spíše je dán naléhavý právní zájem v situaci, kdy k porušení blokačních ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) po přijetí ZMV, čímž byl zmařen již uplatněný restituční nárok.

3. Obě žalované požadovaly zamítnutí žaloby s odůvodněním, že k uzavření Kupní smlouvy došlo na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. [spisová značka], kterým bylo žalovanému [právnická osoba] uloženo převést bezúplatně do vlastnictví 1. žalované mimo jiné i Sporný pozemek. 1. žalovaná o překážce podle § 29 zák. č. 229/1991 Sb. nevěděla, v dobré víře jej nabyla a používá ho k provozování zemědělské činnosti v rámci rodinné farmy. Pokud dochází ke střetu restitucí, nebylo by spravedlivé, aby jeden restituční nárok byl napraven a byla tím způsobena křivda 1. žalované, která situaci nijak nezavinila.

4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že Česká republika Sporný pozemek získala na základě rozhodnutí o výkupu půdy podle zákona č. 46/1948 Sb., konkrétně rozhodnutím Jednotného národního výboru v Liberci ze dne [datum]. Tímto rozhodnutím Jednotný národní výbor podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, vykoupil od právního předchůdce žalobkyně – [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno], pozemky v celkové výměře 9,4940 ha zde uvedené a mimo jiné i pozemek p. č. [hodnota]. Toto rozhodnutí národního výboru bylo vydáno podle rozhodnutí zástupců rolnické komise a MNV nečitelného data, v němž bylo rozhodnuto, že faře budou ponechány jen pozemky tvořící podstatu fary s tím, že ostatní pozemky budou převedeny do vlastnictví obce, proto budiž provedeno vyvlastnění. V roce 1976 byl Sporný pozemek předmětem hospodářské smlouvy uzavřené mezi Okresním národním výborem v Liberci jako předávající organizací a Státním statkem [adresa] v souladu s rozhodnutím finančního odboru ONV [adresa] ze dne [datum]. Dne [datum] vydal odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV [adresa] osvědčení, že předmětný pozemek, který na stát přešel konfiskací podle dekretu č. 12/45, přešel pod správu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] n. p. Dne [datum] [právnická osoba] ČR, územní pracoviště [adresa], zaslal zdejšímu katastrálnímu úřadu návrh na provedení záznamu práv k nemovitostem, dle něhož nemovitosti vlastněné státem, [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] n.p., budou mít nadále jako vlastníka Českou republiku – [právnická osoba] ČR. Dne [datum] žalobkyně doručila Státnímu pozemkovému úřadu výzvu k vydání majetku podle ZMV ze dne [datum] zahrnující i Sporný pozemek. [právnická osoba] ČR, územní pracoviště [adresa], ohledně Sporného pozemku prováděl v roce 2002 šetření o tom, zda nebyl po [datum] převeden či nepřešel do vlastnictví státu z vlastnictví církve, náboženské společnosti, řádu nebo kongregace a zda nebyl ke dni [datum] ve vlastnictví obce. [právnická osoba] mu dne [datum] sdělil, že před „[Anonymizováno] [Anonymizováno]“ byl [Anonymizováno] ve [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa]. Na další dotazy, týkající se případného vyloučení pozemku z převodu dle § 95/1999 Sb. v téže době zaslané na ministerstvo financí, stavební úřad, správu CHKO, [právnická osoba] [adresa] a Okresní pozemkový úřad, získal [právnická osoba] ČR negativní odpovědi, tj., že Sporný pozemek není podle zákona o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby vyloučen z převodu. Aktivní legitimaci žalobce okresní soud dovodil z rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob ze dne [datum], jímž došlo ke sloučení [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a katolického [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] s církevní právnickou osobou [Anonymizováno] farností [adresa] a pak z výpisu z Rejstříku evidovaných právnických osob [právnická osoba].

5. Pokud měl okresní soud posuzovat, zda bylo ze strany státu reprezentovaného Jednotným národním výborem právní předchůdkyni žalobkyně něco plněno za převedení Sporného pozemku, uzavřel, že se tato negativní skutečnost sice žalobkyni nepodařila prokázat, avšak tuto skutečnost nepovažoval za procesní taktiku či úmysl žalobkyně, ale přičetl to době více než 70 let, která od převodu Sporného pozemku uplynula, a především době, z níž měly být důkazy opatřeny. Z textu výměru Jednotného národního výboru dovodil, že pokud byl užit pojem „vykoupil“, mělo být o finanční náhradě rozhodnuto teprve dodatečně. Nebylo zjištěno, že by stát nějaké církvi za takto „převedené“ pozemky nějaké finanční náhrady poskytl. Okresní soud tak uzavřel, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimovaným účastníkem podle § 5 písm. a) ZMV a mohla podat žalobu podle § 18 odst. 1 ZMV.

6. Dále okresní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. [spisová značka] ve věci žalobkyně [Jméno žalované] proti žalovanému [právnická osoba] (právnímu předchůdci 2. žalované) byla uložena povinnost převést bezúplatně do vlastnictví 1. žalované jako žalobkyně pozemky k uspokojení jejích restitučních nároků (mimo jiné i Sporný pozemek), ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku. K uzavření Kupní smlouvy o převodu pozemků č. [spisová značka] mezi Státním pozemkovým úřadem České republiky a 1. žalovanou došlo dne [datum] a předmětem převodu byl i Sporný pozemek p. č. 1032/1 v katastrálním území [adresa]. Rozsudek č. j. [spisová značka] by vydán dne [datum] a jeho výrok nabyl právní moci dne [datum]. Vlastnické právo ke Spornému pozemku přešlo na 1. žalovanou dnem [datum], tj. po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., ale otázku porušení zákazu převést majetek přicházející v úvahu pro restituci církevního majetku je třeba posuzovat ke dni vydání rozsudku bez ohledu na to, kdy rozsudek nabyl právní moci. Rozsudek okresního soudu č. j. [spisová značka] porušil zákaz převodu pozemku obsažený v § 29 zákona o půdě, byť se tak stalo nevědomky vzhledem k negativní lustraci [právnická osoba]. Žalobkyně nebyla účastníkem tohoto řízení, a proto není tímto rozsudkem ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. vázána a může postupovat podle § 18 odst. 1 ZMV.

7. Okresní soud prováděl dokazování ohledně rozsahu, charakteru a způsobu využívání Sporného pozemku 1. žalovanou včetně toho, zda je či není oplocen, pravidelně sekán, či se na něm vyskytuje chráněný živočich chřástal a jak jeho existence ovlivňuje jeho obhospodařování. Byť konkrétní závěry v tomto směru neučinil, uzavřel, že 1. žalovaná využívá Sporný pozemek řádným způsobem k provozování zemědělské výroby a nejde o pozemkovou spekulantku, a proto posuzoval, který z obou restitučních nároků je silnější, tj. zda nárok původního vlastníka, či nebo nárok plynoucí z porevolučního získání restitučních nároků a jejich následné směny za jiné vhodné pozemky, jak 1. žalovanou neshledal s ohledem na závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 349/17 důvod k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal již v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Navíc pro 1. žalovanou představuje Sporný pozemek pouze náhradní plnění. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady vzniklé žalobkyni uložil k náhradě 2. žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř., která svým chováním spor zavinila.

8. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání žalobkyně i obě žalované. Žalobkyně sice podala soudu podání nazvané jako odvolání, ale po obsahové stránce ho odvolací soud posoudil jako návrh na vydání opravného usnesení, když bylo namítáno, že ve znění výroku rozsudku okresní soud nezohlednil již dříve připuštěnou změnu žaloby. Vydáním opravného usnesení okresním soudem č. j. [spisová značka] ze dne [datum] bylo požadavku žalobkyně vyhověno.

9. Odvolání 1. žalované zpochybňuje závěr okresního soudu, že rozhodné je datum vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Liberci ve věci sp. zn. [spisová značka] a považuje za rozhodné pouze datum nabytí vlastnického práva právní mocí rozsudku, tj. datum [datum], které vylučuje postup podle § 18 odst. 1 ZMV. 10. 1. žalovaná zpochybňuje i aktivní legitimaci žalobkyně, neboť za účelem prokázání, že za sporný pozemek od státu ničeho neobdržela, nedohledala účetní knihy z rozhodného období let 1945 až 1950. Okresní soud pochybil, když k jejímu návrhu nedoplnil dokazování o evidenci příjmů a výdajů k nadačním pozemkům žalobkyně, knihy nadací, knihy opisů nadačních listin a knihy persoluční v návaznosti na sdělení generálního vikáře ze dne [datum], v němž se uvádí, že požaduje o ponechání veškerých pozemků ve vlastnictví farního beneficia v Mníšku. Z tohoto dokumentu 1. žalovaná dovozuje, že daný pozemek byl pozemkem nadačním, byl evidován odděleně a z tohoto důvodu nemusely být příjmy a výdaje ve vztahu k nim vedeny vždy pouze v hlavních účetních knihách.

11. Vydání Sporného pozemku se 1. žalovaná domáhala v soudním řízení již od [datum] a [právnická osoba] ČR v rámci tohoto řízení opakovaně sděloval, že k jeho vydání nemá žádné připomínky a neuplatnil námitku, že je blokován podle § 29 zákona o půdě. Od roku 2013 1. žalovaná využívá sporný pozemek k provozování zemědělské činnosti, na níž je veřejný zájem. Pokud by žalobkyni bylo vyhověno, tuto činnost na Sporném pozemku nebude moci vykonávat a bude poškozena nejen tím, že dojde ke zmenšení jejího majetkového stavu, ale též v podobě omezení ušlého zisku, kterého se bude domáhat proti České republice. Má za to, že s ohledem na závěry Ústavního soudu v nálezu III. ÚS 3397/17 je možné uzavřít, že současný stav zavinil [právnická osoba] ČR a s ohledem na časový odstup, kdy došlo k protiprávnímu odnětí sporného pozemku žalobkyni (více než 70 let), není pro žalobkyni zásadní, zda získá právě tento konkrétní pozemek či jiný pozemek v katastrálním území [adresa]. Rovněž z judikatury (nález Ústavního soudu III. ÚS 4121/18) dovozuje, že je nutno přihlédnout k okolnosti, že Sporný pozemek nemohl sloužit k účelům duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím, administrativním nebo jako obydlí duchovních a je využíván k zemědělství a tím je naplněna preambule zákona o půdě. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 žalobkyně dovozuje, že soud nemusí doslovně aplikovat ustanovení zákona, nýbrž je vázán smyslem a účelem zákona a při pochybnostech upřednostnit výklad podle účelu zákona nad jeho doslovným výkladem. Soud by tak měl zvažovat, kdo je osoba nabyvatele, jaký má vztah k nabytému majetku, jaká byla předchozí délka užívání i dopad pozbytí majetku apod. (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2532/17-1). Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17-1 by soudy měly vždy zvažovat ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě podle ZMV a pokud by byl zcela nepatrný blokačního ustanovení zákona o půdě způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality. Dále 1. žalovaná upozorňuje, že v dalších rozhodnutích Nejvyšší soud i Ústavní soud zdůraznily, že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (nález Ústavního soudu II. ÚS 2941/17, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žáková proti České republice ([datum], stížnost č. 2000/09) 1. žalovaná dovozuje, že rizika plynoucí z pochybení státních orgánů musí nést stát a tyto omyly nelze napravovat na úkor dotčených jednotlivců, zejména pokud není v sázce žádný jiný protichůdný soukromý zájem. 1. žalovaná, která jednala v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, by neměla být postihována za přehlédnutí správních orgánů.

12. Rozhodnutím okresního soudu došlo k narušení práva na svobodné podnikání 1. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] výrobních prostředků, kterým je půda. Byla narušena i důvěryhodnost státu a jeho institucí. Je namístě chránit slabšího restituenta, zemědělce, který svoji půdu přímo užívá k výkonu svého podnikání. Konkrétně 1. žalovaná uvádí, že Sporný pozemek náleží do pastevního areálu rodinné farmy a jeho ztrátou by došlo k znemožnění možného navýšení počtu chovaných kusů hospodářských zvířat. Protože [jméno FO] se nalézá v oblasti trvalého výskytu vlčích smeček, je jedinou účinnou obranou proti škodám jejich ustájení, které je umístěno v návaznosti na Sporný pozemek a dostupné i po veřejné polní cestě. [jméno FO] by vyhověním žalobě byla zmařena investice časová, finanční i emocionální. Považuje za nesprávný názor okresního soudu, že žalobkyně jiný nárok nemá, když Římskokatolická církev inkasuje částku [částka] podle § 15 ZMV jako finanční náhradu.

13. V celém rozsahu napadla odvoláním rozsudek okresního soudu 2. žalovaná. Poukazuje na skutečnost, že 1. žalovaná v řízení uvedla, že společně se svou rodinou od roku 1998 provozuje rodinnou zemědělskou farmu, na jejíž prosperitě jsou závislí všichni rodinní příslušníci, tj. kromě 1. žalované i její manžel, syn a dcera. [právnická osoba] farmy a zemědělského podnikání se značně zadlužila a finanční plán i rozpočet založila na stabilitě firemního plánu a stabilní výměře obhospodařovaných pozemků. Má uzavřenu celou řadu úvěrů na nákup strojů i techniky pro rozvoj farmy, přičemž poskytování půjček se odvíjí od stálé výměry vlastní půdy i hospodářských bloků. Předmětný pozemek je zařazen do hospodářského plánu a byl zřízen zemědělský blok ve čtverci 680-0960, kód 6710/2 o výměře 4,64 ha. Tyto okolnosti by měly být kvalifikovány jako okolnosti mimořádné povahy, které jsou schopné prolomit povahu blokačního ustanovení, jak to připouští i judikatura Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Okresní soud pochybil, když se těmito okolnostmi nezabýval. 1. žalovaná se dostává do situace, kdy je její restituční nárok opětovně nejistý, když jí nebylo vydáno, co by jí ve skutečnosti náleželo. Získání finančního ekvivalentu ze strany státu nebude pro 1. žalovanou dostatečnou náhradou.

14. Při rozhodování o nákladech řízení mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř. ve vztahu k oběma žalovaným, neboť ke vzniku problému nedošlo úmyslným chováním 2. žalované.

15. Ve vyjádření k odvolání žalovaných navrhla žalobkyně potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Nesouhlasí s názorem 1. žalované, že žaloba postrádá právní oporu, když nelze postupovat podle § 18 odst. 1 ZMV. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] žalobkyně dovozuje, že legitimace církevní právnické osoby k podání určovací žaloby vyplývá mimo jiného z (neplatného) převodu církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními § 29 zákona o půdě nebo § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., respektive i z ustanovení § 13 odst. 2 ZMV.

16. Žalobkyně namítala, že nebyly nijak doloženy úvahy, že Sporný pozemek přešel na stát již na základě tzv. Benešových dekretů. Již ve zrušujícím usnesení odvolací soud zmínil, že ke konfiskaci majetku právnické osoby docházelo většinou zvláštním správním rozhodnutím. Takové rozhodnutí nebylo v daném řízení předloženo a konfiskaci nelze dovodit ani ze zápisu v pozemkové knize, jejíž úplnou kopii si odvolací soud od [právnická osoba] v Liberci vyžádal. 2. žalovaná ve vztahu k tomuto tvrzení zůstala procesně pasivní a žádný konkrétní důkaz, konfiskační vyhlášku, nepředložila. Naopak žalobkyně soudu předložila výměr Jednotného národního výboru v Liberci ze dne [datum], který poukazuje na spáchání majetkové křivdy ve smyslu § 5 písm. a) ZMV na právním předchůdci žalobkyně. I v Kupní smlouvě, kterou spolu uzavřely žalované se ve vztahu ke Spornému pozemku uvádí, že Česká republika nabyla vlastnické právo k převáděným pozemkům na základě rozhodnutí o výkupu půdy podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. ze dne [datum].

17. Žalobkyně dále uváděla, že 1. žalovaná je sice restituentka, ale není původním vlastníkem Sporného pozemku a oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, ale podle § 33a tohoto zákona. Právním nástupcem původního vlastníka je pouze žalobkyně, a to na základě rozhodnutí J[Anonymizováno] [Anonymizováno]. [jméno FO] [jméno FO], biskupa litoměřického ze dne [datum], č. j. 4284/2009. 1. žalovaná své restituční nároky skoupila až v letech 2002 až 2005. Vyhovění žalobě neznamená, že sporný pozemek nebude již sloužit zemědělské činnosti. Naopak při vyhovění žalobě dojde k naplnění veřejného zájmu ve smyslu snahy zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem v období let [Anonymizováno] až [Anonymizováno] tak, aby došlo k plné náboženské svobodě a byla umožněna obnova majetkové základny církví a náboženských společností, jak předpokládá preambule ZMV. 1. žalovaná nedoložila, že pokud žalobě bude vyhověno, nebude moci provozovat na Sporném pozemku zemědělskou činnost, že bude významně poškozena a že je daný pozemek pro ni zcela zásadní pro provozování její zemědělské činnosti. Žádný právní předpis žalobkyni nebrání, aby s 1. žalovanou v budoucnu uzavřela ohledně Sporného pozemku pachtovní smlouvu.

18. Dle žalobkyně bylo prokázáno, že Sporný pozemek není oplocený. Bylo zjištěno, že je využíván pouze dvakrát do roka k senoseči a z této skutečnosti žádná zásadnost pro zemědělskou činnost 1. žalované neplyne. Z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka]) vyplývá, že za okolnosti mimořádné povahy nelze považovat ani zemědělské obhospodařování pozemku či dosud ryze hypotetické úvahy o vážných důsledcích, jež by mohla ztráta jednoho konkrétního pozemku vyvolat v hospodářských poměrech účastníka.

19. Žalobkyně též poukazovala na to, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvává v názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 ZMV se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem. V daném sporu nelze řešit další otázky, které by byly významné až v eventuelně navazujícím řízení o vydání věci. Sporný pozemek je a v minulosti vždy byl zemědělskou nemovitostí a jeho současnou i historickou faktickou zemědělskou povahu nelze objektivně úspěšně sporovat. Bude-li žalobkyně ve sporu úspěšná, bude muset 2. žalovaná postupovat ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] a učinit závěr, že se sporným pozemkem za Českou republiku hospodařil a hospodaří [Jméno advokáta C]. Vyhověním žalobě nebude 1. žalované způsobena majetková křivda, neboť se vzniklé škody bude domáhat po České republice.

20. Podle žalobkyně 1. žalovaná netvrdila a neprokázala, že jsou u ní dány mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné uváděné v judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud uvedla, že by ekonomický přínos vydáním Sporného pozemku žalobkyni byl zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, které by zpochybněním vlastnického práva k nim vznikly jí jako dobrověrnému nabyvateli, je taková výhrada činěna pozdě a pouze obecně. Přínos ze zemědělského hospodaření (ve smyslu 2 x za rok Sporný pozemek posekat, seno prodat a čerpat dotace) pro žalobkyni (jedno, zda by jej realizovala přímo nebo prostřednictvím pachtýře) a pro žalovanou je v zásadě totožný. Žalobkyně nespatřuje žádný veřejný zájem na tom, aby se Sporným pozemkem hospodařila 1. žalovaná. Navíc 1. žalovaná není dobrověrný nabyvatel, neboť již v Kupní smlouvě ze dne [datum] je uvedeno, že Česká republika nabyla vlastnické právo podle zákona č. 46/1948 Sb.

21. Rozhodnutí okresního soudu nepovažuje žalobkyně za formalistické ani příčící se zdravému rozumu. Žalobkyně nebyla nějak paušálně odškodněna a nebude-li v daném sporu úspěšná, nebude se moci domáhat vydání náhradního pozemku či náhrady škody. 1. žalovaná na rozdíl od ní v případě svého neúspěchu takovou možnost má. Nelze tak označit postavení žalobkyně za lepší než postavení 1. žalované. Dále nepovažuje za prokázané, že členové rodiny 1. žalované jsou ve velkém stresu, když jim bude zamezeno navyšování možného počtu chovaných kusů hospodářských zvířat a tím omezeno jejich podnikání, když v řízení bylo prokázáno, že sporný pozemek neslouží k pastvě hospodářských zvířat. Pokud 1. žalovaná dokládala investice do nákupu sazenic habrů, svatebního věnce či dřišťálu, nevysvětlila, jakou souvislost tyto konkrétní investice mají se Sporným pozemkem. Judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. [spisová značka]) zdůraznila, že posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se § 29 zákona o půdě jako absolutně neplatné nijak nevylučuje, aby oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré vůle nabyvatele nebude vydán, nedostala eventuální další peněžitou náhradu. Tvrzení, že vyhovění žalobě může mít pro 1. žalovanou až likvidační dopady, bude nucena ukončit provozování zemědělské činnosti a ekonomické dopady se budou týkat nejen jí, ale též osob, které zaměstnává, začala 1. žalovaná tvrdit jednak až v odvolacím řízení, jednak je ničím neprokázala. I když soudu předložila úvěrové smlouvy, nevyplývá z nich vázanost na Sporný pozemek a rovněž netvrdila a neprokázala konkrétní výnosy vztahující se ke Spornému pozemku. Za skutečnost zvláštního zřetele hodnou nelze považovat ani to, že na Sporný pozemek je navázána dotace. 1. žalovaná může být v současné době i v budoucnu pachtýřem na Sporném pozemku a zemědělsky ho obhospodařovat a pobírat dotace za jeho sekání, i když nebude v jejím vlastnictví.

22. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných ve věci samé není důvodné.

23. Při jednání odvolacího soudu 1. žalovaná potvrdila, že Sporný pozemek propachtovala svému synovi. Uvedla, že definice rodinné farmy neexistuje, každý ze členů rodiny hospodaří samostatně, avšak hospodaření každého z jejích členů je podstatné pro ekonomiku a financování celé farmy. Rodinná farma 1. žalované vznikala od roku 1996. Celkově rodinná farma 1. žalované užívá asi 200 ha půdy a přibližně 98 % pozemků vlastní členové rodinné farmy. Sporný pozemek má rozlohu necelých 5 ha. Aktuálně má 1. žalovaná na farmě přibližně 110 kusů hovězího skotu, přičemž jde přibližně o 60 až 80 dospělých matek, u nichž se předpokládá, že příští rok budou mít 60 telat a dále 400 kusů ovcí, z čehož je 350 kusů bahnic a v příštím roce se počítá přibližně se 100 kusy jehňat. Spatřuje rozdíl v péči o pozemek u vlastníka a toho, kdo hospodaří pouze na propachtovaném pozemku. Od počátku měla zájem na Sporném pozemku provozovat zemědělskou výrobu a užívat ho tak, aby to bylo pro něj vhodné i z hlediska udržitelnosti a životního prostředí.

24. Konkrétní důležitost Sporného pozemku spatřuje 1. žalovaná v tom, že se nachází v blízkém okolí stáje, necelých 1,5 km. Nedochází zde sice k průhonu, ale k možnosti dovést zvířata na pastvu a zpět. Při chovu ovcí a skotu je třeba chránit mláďata před vlky a v tomto období je nutné zdržovat se v okolí stáje. Pouze dospělí zvířecí jedinci se mohou pást na vzdálenějších pozemcích. Pastva probíhá celoročně, neboť tráva dorůstá i pod sněhem. Sporný pozemek potřebuje 1. žalovaná k rozvoji svého podnikání do budoucna i přesto, že je evidován jako potřebný k ochraně ptáka chřástala a může být využíván až od září, poté, co vyvede mláďata. Požádala však, aby bylo přezkoumáno, zda důvod ochrany chřástala na Sporném pozemku trvá, neboť jeho výskyt byl zaznamenán i na jiném pozemku. S ohledem na její předpokládaný důchodový věk je třeba, aby její děti navýšily počet chovaných zvířat a k chovu využili i Sporný pozemek. Smyslem jejího podnikání je, aby se o ni děti v důchodu postaraly. S manželem nemají jinou možnost než dětem pozemky hospodařili. Pokud byl v řízení vyslechnut k návrhu žalobkyně svědek [tituly před jménem] [jméno FO], který popisoval, že kolem Sporného pozemku běhá z práce a žádná chovaná zvířata na něm neviděl, uvedla, že zde běhal ve večerních hodinách a při pohybu po cestě není plně viditelná celá plocha Sporného pozemku a je možné, že k pastvě byla využívána jeho horní část. Z právního hlediska považuje za podstatné, že v době vyhlášení rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o jejím restitučním nároku, ke dni [datum], nebyl ZMV ještě účinný.

25. Ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Liberci ze dne [datum] č. j. [spisová značka] odvolací soud zdůraznil, že nepřezkoumatelnost rozsudku je dána tím, že se okresní soud dostatečně nezabýval aktivní legitimací žalobkyně ve sporu. Dále vyslovil právní názor, že přestože vlastnické právo ke Spornému pozemku přešlo na 1. žalovanou rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. [spisová značka] ke dni [datum], ke dni jeho právní moci, je třeba otázku porušení zákazu převést majetek přicházející v úvahu pro restituci církevního majetku řešit ke dni vydání tohoto rozsudku. Ke dni vydání citovaného rozsudku okresního soudu došlo k porušení zákazu převodu sporného pozemku obsaženého v § 29 zákona o půdě. Žalobkyně nebyla účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. [spisová značka], a proto jím nemůže být podle § 159a odst. 1 o. s. ř. vázána. Pokud by s ohledem na účinnost ZMV nebylo možno postupovat podle jeho § 18 odst. 1, bylo by třeba posuzovat naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Ačkoliv okresní soud provedl důkaz výměrem Jednotného národního výboru v Liberci ze dne [datum], v němž je uvedeno, že stát „vykoupil“ pozemky tam uvedené, nijak nezdůvodnil, z čeho dovodil, že za ně stát neposkytl žádnou náhradu. Okresní soud se měl vypořádat i s tím, že v osvědčení Okresního národního výboru v Liberci ze dne [datum] bylo uvedeno, že Sporný pozemek měl na stát přejít již podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskací a pokud by tomu tak bylo, nedošlo by k přechodu vlastnictví na stát v době předpokládané ZMV, tedy od [datum] do [datum].

26. Pokud jde o skutková zjištění okresního soudu, odvolací soud z nich částečně vychází a dále je upřesňuje.

27. Žalobkyně podala u soudu žalobu o určení vlastnického práva 2. žalované k nemovitostem dříve tvořeným původními pozemky uvedenými v pozemkové knize parc. č. 1082/2, 1028/3, 1028/4, 1028/5, 1031/6, 1031/7, 1032, 1033 a 1034/1 v katastrálním území [adresa]. Usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. [spisová značka] 67 ze dne [datum], pravomocným dne [datum], soud připustil změnu žalobního petitu tak, že má být určeno, že vlastníkem parc. č. 1032/1 v katastrálním území [adresa] je 2. žalovaná, a to poté kdy vyšlo ze srovnávacího sestavení parcel najevo, že Sporný pozemek (pozemek par. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]) nevznikl z jiných než v žalobě uvedených pozemků a nebyl důvod z tohoto pozemku geometrickým plánem nic vydělovat.

28. Z výpisu pozemkové knihy, knihovní vložky č. [hodnota], katastrální území [adresa], odvolací soud zjistil, že Sporný pozemek náležel od roku 1859 katolické faře v Mníšku. Právním nástupcem Katolické fary v Mníšku se stala žalobkyně, a to na základě sloučení církevních právnických osob (Katolické fary v Mníšku a Katolického kostela sv. Mikuláše v Mníšku) dle kán. 121 CIC ze dne [datum], č. j. 4284/2009. Žalobkyně je zapsána v rejstříku evidovaných právnických osob u ministerstva kultury od [datum] a jejím statutárním orgánem je administrátor [jméno FO].

29. V řízení nebylo prokázáno, že by Sporný pozemek přešel na stát konfiskací v roce 1945. Ze strany žalovaných nebylo soudu předloženo žádné správní rozhodnutí o konfiskaci. Pokud sama žalobkyně soudu k důkazu předložila osvědčení Okresního národního výboru v Liberci ze dne [datum], zn. Zem. [spisová značka], kde byl zmíněn mezi mnoha jinými i Sporný pozemek, a bylo v něm uvedeno, že zde uvedené pozemky přešly na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., má odvolací soud za to, že daná listina není individuálním správním aktem osvědčujícím konfiskaci Sporného pozemku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na takový akt ve skutečnosti ani neodkazuje, neboť jde o pouhé osvědčení, jehož hlavním účelem bylo uvedení konkrétního subjektu (Státní statek, národní podnik [adresa]), který jménem státu spravuje konkrétní nemovitosti pro účely zápisu do evidence nemovitostí a nikoliv skutečnost, kdy a jakým způsobem se ten který pozemek do držení státu dostal. Tato listina spolu s hospodářskou smlouvou o převodu Sporného pozemku ze dne [datum] prokazují tvrzení žalobkyně, že Sporný pozemek sama neužívala, ale byl užíván státem.

30. Žalobkyně v řízení doložila své tvrzení, že Sporný pozemek byl právní předchůdkyni žalobkyně odňat podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) výměrem Jednotného národního výboru v Liberci ze dne [datum]. Ten s odkazem na § 1 odst. 3 citovaného zákona uvádí, že stát „vykupuje“ z pozemkového vlastnictví katolické fary v Mníšku i Sporný pozemek a v odůvodnění daného výměru je zmíněno, že stát půdu „vykoupí“. Žalobkyně soudu předložila i danému výměru předcházející rozhodnutí [právnická osoba] a rolnické komise v Mníšku (nedatované, došlé okresnímu národnímu výboru dne [datum]) o tom, které konkrétní pozemky ponechává [právnická osoba] a rolnická komise v [Anonymizováno] jako podstatu [Anonymizováno] s tím, že ohledně ostatních pozemků bylo usneseno převést je do vlastnictví obce a za tím účelem „budiž provedeno vyvlastnění pozemků“. Podle § 9 odst. 4 zákona č. 46/1948 Sb. měl výplatu náhrad provádět jménem státu Národní pozemkový fond při [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve vztahu k církevním restitucím obecně uvedl, že o výplatě náhrad neexistují žádné doklady, neboť nedošlo k vydání prováděcích předpisů k zákonu č. 46/1948 Sb. a z dokumentu bývalé Generální prokuratury ČSSR z roku [Anonymizováno] nepřímo dovodil, že minimálně do roku [Anonymizováno] nebyly za „vykoupené“ pozemky podle zákona č. 46/1948 poskytnuty žádné náhrady. Takový závěr, že náhrada nebyla právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuta a nebyl ani záměr státu ji poskytnout, podporuje i samotné znění rozhodnutí [právnická osoba] a rolnické komise v Mníšku a nerozporovala ho ani 2. žalovaná, která v Kupní smlouvě s první žalovanou uvedla, že Sporný pozemek přešel na stát bez náhrady podle § 1 odst. 3 zák. č. 46/1948 Sb. Odvolací soud však ve shodě s okresním soudem zvažoval nabytí Sporného pozemku výměrem Jednotného národního výboru v Liberci ze dne [datum] za bezúplatné, tj. za odnětí bez náhrady, byť se žalované nepodařilo ani pomocí specializovaných archivů České republiky doložit účetnictví z rozhodného období.

31. Z obsahu řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. [spisová značka] odvolací soud zjistil, že řízení 1. žalované v pozici žalobkyně proti [právnická osoba] ČR bylo zahájeno dne [datum] a 1. žalovaná zde požadovala jako nositelka nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, které podle § 11 odst. 1 zákona o půdě nelze vydat (nabyté na základě smluv o postoupení pohledávky) i Sporný pozemek. Rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno (č. j. [spisová značka]), [právnická osoba] uložil povinnost převést 1. žalované bezplatně do vlastnictví mimo jiné i Sporný pozemek do 60 dnů od právní moci rozsudku, byl vyhlášen nikoliv dne [datum] jak uvedl okresní soud, ale dne [datum] a pravomocným se stal dne [datum].

32. Z daného řízení vyšlo najevo, že zde vystupující 1. žalovaná jako žalobkyně je soukromým zemědělcem, který své restituční nároky z postoupených pohledávek získával za účelem rozšíření zemědělského hospodaření, a nikoliv ze spekulativních důvodů. Výsledkem lustrace [právnická osoba] v roce 2002 bylo, že Sporný pozemek není vyloučen z převodu, přestože mu [právnická osoba] v Liberci k jeho žádosti sdělil, že byl před [datum] zapsán ve vlastnictví Katolické fary [adresa].V řízení byl Sporný pozemek oceněn znaleckým posudkem na částku [částka].

33. Následně se Sporný pozemek, který je trvalým travním porostem, stal předmětem bezúplatné Kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne [datum] a 1. žalovaná byla a nadále je v katastru nemovitostí evidována jako jeho vlastník na LV 675 pro katastrální území [adresa]. V katastru nemovitostí není evidováno žádné omezení jejího vlastnického práva.

34. Po právní stránce bylo nutno návrh žalobkyně posoudit podle zákona č. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (ZMV). Primárně musel odvolací soud na základě shora uvedených skutkových zjištění vyslovit, zda žalobkyní podaná žaloba je žalobou podle § 18 odst. 1 ZMV, která je založena na výslovném zákonném zmocnění a její úspěšné podání nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu, či určovací žalobou podle § 80 o. s. ř., kdy je třeba existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení prokázat.

35. ZMV nabyl účinnosti ke dni [datum] a jeho smyslem podle § 1 bylo zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi v období od [datum] do [datum]. Podle § 3 písm. a) ZMV je oprávněnou osobou registrovaná církev a náboženská společnost a osobou povinnou je podle § 4 podle písm. a) [právnická osoba] ČR a podle písm. c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5. Ke dni [datum] zanikl [právnická osoba] ČR a po této době se stal povinnou osobou [Jméno advokáta C] jako organizační složka státu. Podle § 5 písm. a) ZMV je skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám i odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb. Podle § 9 odst. 1 ZMV oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Dále měla oprávněná osoba k výzvě doložit listinu, že zemědělská nemovitost náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a listiny z nichž vyplývá, že byla splněna některá ze skutečností podle § 5.

36. S účinností již od [datum] § 13 odst. 1 ZMV stanovil, že věci tvořící původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, které jsou ve vlastnictví státu, nelze po dobu 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto ustanovení převést do vlastnictví jiné osoby, přenechat jiné osobě k užívání, ani zatížit právem jiné osoby. Podle § 13 odst. 2 ZMV právní úkony učiněné v rozporu s odst. 1 jsou neplatné.

37. V § 18 odst. 1 ZMV je stanoveno, že oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

38. Ustanovením § 21 ZMV byl zrušen § 29 zákona o půdě. Podle § 29 zákona o půdě majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Účelem tohoto ustanovení bylo zajištění maximálního rozsahu původního majetku ve vlastnictví státu jako materiálního podkladu pro budoucí majetkové vyrovnání (srov. např. nález Pl. ÚS 9/07, bod 38).

39. Okresní soud správně zjistil, že žalobkyně uplatnila dne [datum] podle ZMV žádost o vydání pozemků, včetně Sporného pozemku, u 2. žalované, v níž tvrdila a dokládala rozhodné skutečnosti stanovené § 5 ZMV. Na základě jejího návrhu na zahájení správního řízení, který žalobkyně podala [datum] Státnímu pozemkovému úřadu, bylo správním orgánem ve vztahu ke Spornému pozemku rozhodnuto o zastavení řízení (usnesením ze dne [datum], č. j. [č. účtu]/541341/R4954), neboť v době rozhodování správního orgánu již Sporný pozemek nebyl ve vlastnictví 2. žalované nebo jiné povinné osoby podle ZMV.

40. K převodu vlastnictví Sporného pozemku na první žalovanou došlo dnem právní moci rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. [spisová značka] ke dni [datum], v době účinnosti ZMV a je chybná úvaha okresního soudu, že se § 18 ZMV na tento převod může vztahovat, neboť dané ustanovení podle jeho znění lze aplikovat jen na převody realizované před účinností tohoto zákona. K vlastnímu porušení zákazu převést majetek přicházející v úvahu pro restituci církevního majetku došlo však ke dni [datum], tj. před účinností ZMV, před [datum]. Tehdy sice nebylo v účinnosti blokační ustanovení § 13 ZMV, ale ještě bylo v platnosti blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, které bylo porušeno.

41. Lze tak uzavřít, že žalobkyně sice nemůže podanou žalobu odůvodňovat § 18 ZMV, nicméně jí nic nebránilo uplatnit svůj nárok určovací žalobou podle § 80 o. s. ř. a prokázat naléhavý právní zájem na takovém určení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

42. Podle § 80 o. s ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

43. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze aktivní věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva shledat i u subjektu, který nebyl signatářem smlouvy, avšak za předpokladu, že takový právní vztah či právo se přímo dotýká právní sféry žalobce a jím požadované určení může ovlivnit jeho právní postavení a to zejména tím, že úspěšný žalobce by mohl uplatnit vlastní práva, která souvisí s předmětem neplatné smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cdon 1690/97).

44. Odvolací soud shledává naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení v tom, že v souvislosti s uplatněním restitučního nároku žalobkyně podle ZMV došlo k porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, tj. k absolutní neplatnosti zcizení majetku pro rozpor se zákonem, 1. žalovaná, byť ne vlastní vinou, nenabyla Sporný pozemek do svého vlastnictví řádně a pokud bude žalobě vyhověno, má žalobkyně na základě včas uplatněného restitučního nároku podle ZMV reálnou šanci získat do svého vlastnictví i Sporný pozemek, neboť jediným důvodem pro jeho nevydání ve správním řízení bylo, že jej 2. žalovaná již neměla ve svém vlastnictví. Existenci naléhavého právního zájmu v posuzované věci je nutno dovodit i proto, že datum nabytí vlastnictví Sporného pozemku 1. žalovanou (před či po účinnosti ZMV) nemohla žalobkyně nijak ovlivnit a měl by jí být pro ochranu jejích práv umožněn postup podle § 80 o. s. ř., když podle znění ZMV postupovat nelze.

45. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že princip důvěry jednotlivců souladnost postupu státu se zákonem není bez dalšího mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě (srovnej např. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud současně vyložil, že i přechod vlastnického práva k církevnímu historickému majetku na základě pravomocného soudního rozhodnutí se může dostat do kolize s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě, nebyla-li oprávněná osoba účastníkem řízení, jež vydání soudního rozhodnutí předcházelo. Nicméně připustil možnost následného posouzení, zda v individuálních poměrech konkrétní věci je namístě upřednostnit vlastnické právo nabyvatele před restitučním nárokem církevní právnické osoby. Dovodil použitelnost závěru ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyjadřující se k problematice mimořádných okolností, za jejichž existence lze upřednostnit vlastnické právo dobrověrného nabyvatele v případech převodu vlastnického práva kolidujících s ustanovením § 29 zákona o půdě, přičemž judikatura dovolacího soudu prolomení účinků § 29 zákona o půdě uzavřela, že vedle dobré víry nabyvatele je třeba zjišťovat i další konkrétní účastníkem řízení tvrzené okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 1862/16 a ze dne [datum], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Tyto okolnosti musí být k námitce dobrověrných nabyvatelů vždy zkoumány, přičemž se mohou vztahovat např. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání.

46. Pokud jde o žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, vyšlo najevo, že Sporný pozemek měla ve vlastnictví již od roku 1859 a nepřetržitě ho jako vlastník užívala až do doby jeho odnětí bez náhrady v roce 1949, tj. po dobu 90 let. Oproti tomu 1. žalovaná Sporný pozemek užívá za účelem provozování zemědělské výroby po dobu mnohem kratší, po dobu 11 let. V průběhu řízení bylo rovněž zjištěno, že Sporný pozemek neužívá sama, ale je propachtován jejímu synovi na dobu určitou od [datum] do [datum], což bylo doloženo smlouvou o pachtu uzavřenou dne [datum]. Pachtovné nebylo sjednáno a pachtýř se zavázal plnit služby propachtovateli dle dohody v darovací smlouvě, a to zajištěním pomoci v dlouholeté chorobě a zhoršujícím se zdravotním stavu s finanční kompenzací. Konkrétní způsob užívání předmětu pachtu nebyl sjednán. Je nesprávná úvaha 1. žalované, že pouze ona svým užíváním Sporného pozemku naplňuje zákon o půdě, když i žalobkyně v pozici pronajímatele může Sporný pozemek propachtovat za účelem jeho obhospodařování k zemědělským účelům. Byť 1. žalovaná tvrdila, že sporný pozemek je využíván nejen za účelem získání sena a jeho sekání dvakrát do roka, ale i za účelem pastvy, v řízení bylo prokázáno výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který pravidelně kolem sporného pozemku běhá, že nezaznamenal, že by byl někdy sporný pozemek oplocen a pásl se na něm dobytek. Přestože 1. žalovaná v odvolacím řízení tvrdila, že [tituly před jménem] [jméno FO] nemohl mít přehled o dění na Sporném pozemku po celou denní dobu a zejména neviděl na jeho horní část, která je z cesty obtížné zhlédnutelná, sama ve svém vyjádření připustila, že Sporný pozemek by mohl mít pro pastvu význam v budoucnu, kdy předpokládá rozšíření živočišné výroby. Je však nutno zohlednit, že Sporný pozemek o rozloze 5 ha tvoří jen nepatrný zlomek z celkového majetku 1. žalované zahrnující 200 ha půdy, která je přibližně z 98 % v jejím vlastnictví. Navíc jeho využitelnost k datu rozhodování soudu je nesporně omezená, a to pro výskyt chráněného ptáka chřástala, kdy pastva na něm je možná pouze po období od 15. 9. každého roku, tj. pouze 3,5 měsíce. Rovněž nebylo tvrzeno, jaké výnosy ze Sporného pozemku by 1. žalované ušly, a to zřejmě proto, že nebylo stanoveno pachtovné v konkrétní finanční výši. Z vyjádření 1. žalované vyplynulo, že za účelem jejího zajištění na stáří, stejně tak její manžela, propachtovali svým dětem i další pozemky v jejich vlastnictví za účelem provozování zemědělské výroby s tím, že se o ně v důchodu postarají. Z těchto skutečností odvolací soud dovozuje, že Sporný pozemek je v hospodaření 1. žalované pozemkem zbytným, který neznemožní její další podnikání v zemědělské oblasti. Pokud 1. žalovaná předkládala soudu listiny o investicích či smlouvu o úvěru, uzavřenou v roce 2023 s jejím synem [adresa], spojenou s nákupem zemědělského a lesního stroje za částku [částka], splácenou ve splátkách po [částka], netvrdila ani nedoložila, jakým způsobem by nemožnost obhospodařování Sporného pozemku omezila možnosti splácet daný úvěr.

47. Odvolací soud s ohledem na shora vyslovené závěry nepovažoval za důvodný návrh 1. žalované na doplnění dokazování o evidenci příjmů a výdajů k nadačním pozemkům žalobkyně, knihami nadací, knihami opisů nadačních listin a knih persolučních, když v nich mohly být odděleně evidovány příjmy a výdaje, neboť neexistence prováděcího předpisu k zákonu č. 46/1948 Sb. i neexistence v rámci celé republiky zjištěných skutečností o vyplácených náhradách vedou odvolací soud k závěru, že dané dokazování by nebylo hospodárné a nevedlo by k prokázání tvrzení žalované, že žalobkyně dostala za Sporný pozemek zaplacenu výkupní cenu. Stejně tak odvolací soud neshledal důvodným doplnit dokazování týkající se způsobu obhospodařování Sporného pozemku (zda na něm probíhala pastva či nikoliv) výslechem jejích rodinných příslušníků a jejich zaměstnanců, když ani v případě, že by bylo zjištěno, že Sporný pozemek byl propachtován jejímu synovi i za účelem pastvy dobytka a skotu a takto byl i fakticky využíván, by se s ohledem na shora uvedené zjištění odvolacího soudu o zemědělském hospodaření 1. žalované na posouzení věci nic nezměnilo.

48. Sporný pozemek se nachází v blízkosti kostela žalobkyně, dlouhodobě patřil k majetku církve a do budoucna existuje reálná naděje, že ho žalobkyně propachtuje a bude i nadále používán k zemědělským účelům. Vztah 1. žalované ke Spornému pozemku, který je propachtován, není silnější než vztah žalobkyně k němu. Zároveň v řízení 1. žalovaná neprokázala, že by nemožnost daný pozemek vlastnit a obhospodařovat vedla ke znemožnění jejího podnikání, či jeho podstatnému rozšíření v budoucnu. Nejde o pozemek, který by měl pro podnikání 1. žalované výjimečnou a nenahraditelnou povahu, neslouží k průhonu dobytka, pouze k senoseči a případně k pastvě s bližším dosahem ke stáji, ale to jen v omezeném ročním období; tedy je zjevně nahraditelný jinými pozemky 1. žalované. S ohledem na skutečnost, že Sporný pozemek představuje cca 2,5 % z jí obhospodařované zemědělské půdy, která je v jejím vlastnictví, a její děti hospodaří i na jejích dalších pozemcích, nebude ani zmařena možnost získat ke svému důchodu od státu, na který má nárok i jako soukromý zemědělec, i finanční příspěvek a pomoc od svých dětí.

49. Odvolací soud shodně s okresním soudem odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 349/17 ze dne [datum], který zdůraznil, že církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku a pokud stát pozemky bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a ve vztahu k nyní projednávanému majetku byl dovršen jeho převodem na třetí osobu, zde 1. žalovanou. I v případě 1. žalované měl Sporný pozemek sloužit ke zmírnění historických majetkových křivd, nicméně pro ni představuje pouze náhradní hodnotu bez dlouholetého historického pouta a stejný význam pro ni může mít i přidělení pozemku jiného. I po vyhovění žalobě zůstane restituční nárok 1. žalované nadále zachován a musí být státem v přiměřené lhůtě vypořádán. Ústavní soud v daném nálezu rovněž uvedl, že závěr, že rozpor převodu majetku s § 29 zákona o půdě způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně konformní, neboť církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku. Přestože daný nález rovněž uvedl, že není vyloučeno, aby existovaly skutečně mimořádné okolnosti, za nichž by nezákonně převedený pozemek měl pro žalobce zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, jež by pozbytím Sporného pozemku vznikla první žalované, podstatné je, že v dané věci takové mimořádné okolnosti nebyly zjištěny.

50. Pokud 1. žalovaná namítala, že u žalobkyně v případě vyhovění žalobě dojde ke dvojí kompenzaci majetkové křivdy, neboť se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrada podle § 15 a násl. ZMV, odkazuje odvolací soud na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž institut finanční náhrady podle § 15 a násl. ZMV svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku ke zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) posouzení smlouvy o převodu majetku, uskutečněném v rozporu s § 29 zákona o půdě jako absolutně neplatné, nikterak nevylučuje ani nemodifikuje, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s blokačním ustanovením z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Shodně se k tomu vyjadřuje i komentářová literatura (srov. Kříž, [právnická osoba]: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2013. s. 278) jež konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároku na vydání věcí zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady. Pokud by žalobkyně v daném sporu nebyla úspěšná, nevznikne jí žádný zákonný nárok na vydání náhradního pozemku či náhradu škody. Na rozdíl od ní 1. žalovaná může uplatňovat po 2. žalované dosud neuspokojený nárok na vydání náhradního pozemku či finanční náhradu.

51. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl i nákladový výrok, proti němuž brojila 2. žalovaná s tím, že už pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci sp. zn. [spisová značka] nebyl Sporný pozemek vyloučen z nabídky restitucí, k takovému postupu došlo neúmyslně, a proto by § 150 o. s. ř. měl být aplikován nejen v případě 1. žalované, ale i ve vztahu k ní. Odvolací soud zohlednil, že žalobkyně byla ve věci plně procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Okresní soud při rozhodování o nákladech řízení nevzal v potaz, že na straně žalované stojí dva subjekty, přičemž každý z nich v řízení jedná sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Za této situace bylo možné 2. žalované, na jejíž straně k pochybení došlo, uložit povinnost k náhradě pouze 1/2 vzniklých nákladů řízení, které okresní soud správně vypočetl celkovou částkou [částka] (na správnost výpočtu těchto nákladů odvolací soud pro stručnost odkazuje na bod 11. rozsudku okresního soudu). Polovina z této částky činí [částka]. Zbylou 1/2 nákladů řízení odvolací soud neuložil k náhradě 1. žalované, která vznik sporu nijak nezavinila, i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1238/23 ze dne [datum], který vyslovil zásadu zákazu reformace in peus v civilním řízení i v případě rozhodování o nákladech řízení, když odvolání bylo podáno fakticky pouze z žalované strany, jejíž postavení tímto rozhodnutím nemůže být zhoršeno.

52. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil jak ve výroku I, tak ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a 1. žalovanou tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku III rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že 2. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku u advokáta žalobkyně.

53. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo procesně úspěšné žalobkyni právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení. I v něm činí tarifní hodnota sporu podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) částku [částka], která představuje hodnotu Sporného pozemku vyčíslenou v Kupní smlouvě. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5 AT [částka]. Žalobkyně učinila v odvolacím řízení účelně 4 úkony právní služby (návrh na vydání opravného usnesení rozsudku okresního soudu (obsahově byl obsažen rovněž v podání nazvaném odvolání), vyjádření k odvolání žalovaných, účast u jednání odvolacího soudu přesahující 2 hodiny). K těmto 4 úkonům právní služby ji podle § 13 odst. 4 AT náleží i 4 náhradové paušály po [částka]. Za promeškaný čas strávený na cestě k jednání odvolacího soudu v rozsahu 10 započatých půlhodin byla žalobkyni přiznána podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT náhrada ve výši [částka]. Žalobkyně zákresem na mapě doložila ujetou vzdálenost k cestě na jednání a zpět v délce 553 km. Z velkého technického průkazu vozidla reg. zn. [SPZ], kterým byla cesta uskutečněna, odvolací soud zjistil, že vozidlo jako palivo používá motorovou naftu a jeho kombinovaná spotřeba činí 5,6 litrů/ 100 km. Podle vyhlášky č. 398/2023 Sb. činila cena 1 litru nafty [částka] a sazba náhrady za 1 km [částka]. Náklady na jízdné žalobkyně v odvolacím řízení představují tak činí [částka]. K částce [částka] (33 040 + 1 200 + 1 000 + 2 741,80) bylo nutno připočíst 21 % DPH z odměny a náhrad v částce [částka], když advokát žalobkyně doložil potvrzením Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, že je plátcem této daně. Celková výše nákladů odvolacího řízení činí [částka]. Jedna polovina z této částky činí [částka]. Každé z žalovaných, které jednaly samy za sebe, odvolací soud uložil tuto částku zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku u advokáta žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř.).