29 CO 37/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudců JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci oprávněné: osobní údaje oprávněné sídlem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti povinnému: osobní údaje povinného bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zastavení exekuce pro částka s příslušenstvím, o odvolání oprávněné a povinného proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. prosince 2021, č. j. 9 EXE 3837/2010-55, <b>I. Usnesení okresního soudu se ve výrocích I., II. a IV. potvrzuje.</b> <b>II. Ve výroku III. se usnesení okresního soudu mění tak, že oprávněná je povinna nahradit povinnému náklady řízení ve výši [částka] u advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení.</b> <b>III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši [částka] u advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení.</b> 1. Napadeným usnesením okresní soud k návrhu povinného zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 4. 2010, č. j. 9 EXE 3837/2010-7 (výrok I.). Výrokem II. byl zamítnut návrh povinného na odklad exekuce. Výrokem III. uložil okresní soud oprávněné povinnost zaplatit povinnému k rukám jeho advokáta náklady řízení ve výši [částka] a výrokem IV. jí uložil povinnost zaplatit v téže lhůtě soudnímu exekutorovi Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres], náklady exekuce ve výši [částka]. Exekuce byla vedena na základě rozhodčího nálezu vydaného JUDr. [jméno] [příjmení] dne 28. 8. 2009 pod č. j. Va 26-126/2009-8. Povinný se zastavení exekuce domáhal z důvodu, že je vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné. To dovozoval z toho, že rozhodčí doložka byla skryta ve smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném oprávněnou (dále jen„ smluvní ujednání SRÚ“), která mají povahu všeobecných obchodních podmínek (dále jen„ VOP“), namísto ve smlouvě samé, v ekonomické propojenosti rozhodkyně s oprávněnou, v tom, že oprávněná před poskytnutím úvěru řádně neprověřila jeho úvěruschopnost, a v tom, že rozhodčím nálezem jsou přiznána zjevně nespravedlivá plnění. Oprávněná se zastavením exekuce nesouhlasila. Okresní soud vyšel ze zjištění, že rozhodčí doložka byla sjednána ve smluvních ujednáních SRÚ, která jsou nedílnou součástí smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] kterou povinný uzavřel s oprávněnou dne [datum] VOP, nejsou samostatně povinným podepsány. Podle této rozhodčí doložky se strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které vznikly nebo vyplývají ze smlouvy o revolvingovém úvěru, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu a jejichž jména jsou následně uvedena. Jako rozhodkyně je jmenovitě uvedena i JUDr. [jméno] [příjmení], která vydala exekuční titul. Okresní soud shledal takto uzavřenou rozhodčí doložku s odkazem na § 3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen„ z. r. ř.“), a na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn.

I. ÚS 3512/11, neplatnou, neboť VOP nesmějí sloužit k tomu, aby do nich podnikatel skryl ujednání pro spotřebitele nevýhodná, jako je např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě. Námitku povinného, že oprávněná dostatečně neprověřila jeho úvěruschopnost, okresní soud odmítl s tím, že v době uzavření smlouvy oprávněná takovou povinnost neměla, neboť zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který tuto povinnost stanovil, nabyl účinnosti až dne [datum] Okresní soud se dále zabýval otázkou, zda důvod pro zastavení exekuce nespočívá v tom, že jsou vymáhána zjevně nespravedlivá a nepřiměřená plnění, a to ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 199/11, a ze dne [datum], sp. zn.

III. ÚS 4084/12. K tomu učinil zjištění, že dne [datum] oprávněná s povinným adhezním způsobem uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě povinnému poskytla úvěr ve výši [částka], přičemž odměna za poskytnutí úvěru činila [částka] a celkovou částku [částka] měl povinný splatit v 24 splátkách po [částka]. Výše úroku ve smlouvě nebyla uvedena a RPSN činila 77,95 %. Dále byl ve smlouvě sjednán revolving s odměnou za jeho poskytnutí ve výši [částka] a dne [datum] byl k této smlouvě uzavřen dodatek, dle něhož bylo ujednáno dočasné snížení splátek za další odměnu [částka]. V čl. 13 smluvních ujednání SRÚ byla ujednána smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky při prodlení s placením splátky v délce 15 dnů, 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dnů, právo věřitele úvěr zesplatnit při prodlení s úhradou dvou splátek a právo požadovat další smluvní pokutu ve výši 50 % z maximální výše úvěru, nebude-li takto zesplatněný dluh zaplacen v den následující po zesplatnění. Podle čl. 6 byly nároky oprávněné zajištěny blankosměnkou. Do blankosměnky byla následně oprávněnou vyplněna směnečná suma [částka] se splatností [datum]. Podle návrhu na zahájení rozhodčího řízení byla tato částka tvořena co do [částka] zbývající dlužnou částkou podle splátkového kalendáře, co do [částka] smluvní pokutou podle čl. 13 smluvních ujednání SRÚ, a co do [částka] neuhrazenými penalizačními fakturami. V srpnu 2008 banky podle systému [příjmení] vedeného ČNB poskytovaly domácnostem úvěry obvykle s úrokem ve výši 20,63 % ročně. Okresní soud poté uzavřel, že za poskytnutí úvěru ve výši [částka] byla stanovena odměna ve výši dosahující 72,44 % půjčené částky, což odpovídá nominální úrokové sazbě 36,2 % p. a. Úrok tak byl stanoven v úrovni cca 1,5 násobku obvyklých sazeb bank, což samo o sobě není nepřiměřené, nicméně banky nežádají po svých klientech další plnění, jako jsou v dané věci odměna za poskytnutí revolvingu nebo za snížení splátek. Ujednání o smluvních pokutách byla skryta ve VOP, které nesmějí sloužit k tomu, aby do nich dodavatel malým písmem skrýval složitě formulovaná ujednání nevýhodná pro spotřebitele, k jejich ujednání tak došlo v rozporu s § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a jsou již jen z tohoto důvodu neplatná. Nadto je smluvní pokuta ve výši 50 % z nominální hodnoty půjčky, a nikoli z vlastní dlužné částky, též zjevně přemrštěná, a v rozporu s dobrými mravy je též řetězení smluvních pokut a další zajištění úvěru blankosměnkou. V obdobných případech Nejvyšší soud ČR opakovaně dospěl k závěru, že je na místě exekuci pro nemravnost vymáhaného plnění zastavit. V tom okresní soud výslovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3852/2017, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020. Proto uzavřel, že veškerá smluvní ujednání, tj. celá smlouva o revolvingovém úvěru, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., neboť vytváří zásadní nerovnováhu v právech věřitele a dlužníka, co by spotřebitele, když záměr poskytovatele úvěru jednoznačně směřuje k neúměrnému navýšení dluhu, jež spotřebitele ekonomicky ničí. Proto je dán důvod pro zastavení exekuce pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Proto se okresní soud nezabýval další argumentací povinného, a sice otázkou nezávislosti rozhodce a možnostmi povinného nějak ovlivnit jeho volbu. O nákladech mezi účastníky rozhodl okresní soud podle § 271 o. s. ř., když došel k závěru, že zastavení exekuce zavinila oprávněná, když navrhla vedení exekuce podle titulu, který od počátku nebyl materiálně ani formálně vykonatelný, a měla by proto povinnému hradit náklady řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Výši nákladů povinného okresní soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“) částkou [částka] za dva úkony právní služby, dva výdajové paušály a DPH advokáta povinného. Požadovanou odměnu za úkon spočívající v nahlížení do rozhodčího spisu nepřiznal, neboť jej nepovažoval za samostatný úkon právní služby, ale za součást převzetí zastoupení. Náklady exekuce okresní soud vyčíslil podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen„ exekutorský tarif“), a přiznal soudnímu exekutorovi minimální odměnu ve výši [částka] podle § 11 odst. 2 této vyhlášky, výdajový paušál [částka] podle § 13 odst. 1 této vyhlášky a DPH.

2. Usnesení okresního soudu napadla včas podaným odvoláním oprávněná. Namítá, že ze strany povinného nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zde byly natolik extrémní skutečnosti či okolnosti, podle nichž by bylo možno dojít k závěru, že smlouva o úvěru spolu s rozhodčí smlouvou jako celek jsou v kolizi s dobrými mravy či ochranou spotřebitele. V exekučním řízení nelze uplatňovat argumentaci, která mohla být způsobilou obranou v rámci instrumentů nabízených o. s. ř. a které byly ze zjevné nedbalosti opomenuty. Má-li se tak stát, musí jít o situace, kdy má být vykonán exekuční titul, který je v kolizi základními principy demokratického státu. V tom oprávněná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a na řadu rozhodnutí krajských soudů, zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2018, sp. zn. 22 Co 218/2018. Pokud jde o otázku vztahu neplatnosti hlavní smlouvy a rozhodčí smlouvy, platí, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy hlavní na rozhodčí doložku, nemá neplatnost smlouvy hlavní vliv na neplatnost rozhodčí doložky. Oprávněná má dále za to, že výše úroku v dané věci byla sjednána v zákonných mezích. Při hodnocení výše úroku je třeba vzít v potaz, že povinný byl při sjednávání smlouvy přehledným způsobem o výši úroku jakožto ceně plnění informován a měl možnost posoudit dopady úvěrové smlouvy do své majetkové sféry. Vrácení úvěru bylo rozloženo na přiměřené měsíční splátky a povinný se vším souhlasil. Ujednání o zesplatnění úvěru nebylo navázáno na prodlení v řádech dnů, ale na prodlení v délce trvání dvou měsíců. Pokud jde o smluvní pokutu, nelze s ohledem na v minulosti přijatou judikaturu týkající se přiměřenosti výše smluvních pokut dojít k závěru, že by šlo o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a je třeba vzít v potaz, že pokud by povinný svým povinnostem dostál, žádná pokuta by uplatňována nebyla. Závěry okresního soudu považuje odvolatelka za nesprávné, i pokud jde o nemožnost sjednat rozhodčí doložku ve smluvních ujednáních SRÚ. Připomíná, že povinný smlouvu o revolvingovém úvěru stvrdil svým podpisem a smluvní ujednání SRÚ k ní bezpodmínečně náležejí, neboť jsou její nedílnou součástí. Smlouva o revolvingovém úvěru tvoří jeden list formátu A3, který je přeložen na formát A4, z jehož vnější strany jsou údaje týkající se smlouvy o úvěru a na ostatních stranách jsou VOP. Povinný podpisem stvrdil též prohlášení v čl. 19 smlouvy o revolvingovém úvěru, dle něhož smlouvu uzavřel svobodně, podle své pravé a vážné vůle, nikoli pod nátlakem ani v tísni, jakož ani za jinak nevýhodných podmínek a se smlouvou i smluvními ujednáními SRÚ se důkladně seznámil. Před podpisem smlouvy byl povinný řádně poučen a měl dostatek času se smluvními ujednáními seznámit a mohl v případě nejasností vznést jakýkoli dotaz na úvěrového poradce oprávněné. Nemůže se proto nyní zpětně dovolávat neznalosti parametrů smlouvy. Ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip a není možné ji aplikovat neomezeně, je třeba vycházet i z dalších právních zásad, jako je zásada právní jistoty a zásada, že každý je oprávněn činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá. Oprávněná též připomíná zásadu, že exekuční titul se v exekučním řízení věcně nepřezkoumává a že exekuční řízení neslouží k nalézání práva a případné vady nalézacího řízení se do řízení exekučního nepřenášejí. Zdůrazňuje, že povinný s námitkami, které by případně byly způsobilé zvrátit výsledek rozhodnutí v jeho prospěch, přišel až 11 let poté, co bylo exekuční řízení zahájeno. Závěrem oprávněná uvádí, že je neakceptovatelné, aby povinnému byla přiznána náhrada nákladů řízení. Již celkem ustálená praxe Ústavního soudu v obdobných případech uvádí, že je na místě aplikace § 150 o. s. ř., když důvody zvláštního zřetele hodné, pro které není možné povinnému náhradu nákladů přiznat, spatřuje v tom, že exekuce byla materiálně na místě, povinný byl zcela pasivní a nikdy žádným způsobem proti existenci pohledávky nebrojil. V tom odkazuje na několik usnesení Ústavního soudu. Proto oprávněná navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se exekuce nezastavuje, a přiznal jí právo na náhradu nákladů této fáze exekučního řízení.

3. Usnesení okresního soudu napadl, a to pouze v rozsahu nákladového výroku III. včas podaným odvoláním také povinný. Namítá, že okresní soud při stanovení výše nákladů řízení vyšel z nesprávné tarifní hodnoty sporu. Tarifní hodnotu sporu představuje jistina vymáhané pohledávky, tj. [částka], a za jeden úkon právní služby tak povinnému náleží [částka] po snížení sazby podle § 11 odst. 2 AT. Dále namítá, že mu okresní soud chybně nepřiznal náhradu nákladů za nahlížení do rozhodčího spisu, přestože jde o samostatný a účelný úkon právní služby. Právní zástupce přejímá případ každého klienta individuálně a je nezbytné, aby se vypravil nahlížet do rozhodčího spisu, který však je uložen mimo území kraje, v němž právní zástupce povinného sídlí. Bez nahlížení do rozhodčího spisu není možné věc jasně posoudit, neboť klient obvykle není schopen dodat všechny podklady. Povinný odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4012/18, dle něhož nahlížení do spisu může být za samostatný a účelný úkon právní služby považováno. Shodný názor zastává i Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 31. 5. 2021, č. j. 17 Co 110/2021-216. Proto povinný navrhuje, aby odvolací soud výrok III. usnesení okresního soudu změnil a přiznal mu náhradu nákladů ve správné výši [částka].

4. K odvolání oprávněné se podáním ze dne [datum] vyjádřil povinný, který uvedl, že zastavení exekuce je správné, neboť parametry smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s oprávněnou uzavřel, naplňují kritéria uvedená v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11, jakož i unesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, když výše úroků a smluvních pokut je zjevně excesívní a příčí se dobrým mravům, a ujednání o smluvních pokutách navíc byla sjednána ve VOP, a nikoli ve smlouvě samé. Nejedná se o věcný přezkum exekučního titulu, ale o posouzení pravomoci rozhodce k vydání exekučního titulu. Úroková sazba nebyla ve smlouvě vůbec uvedena, ale dle výpočtu povinného činila 58,94 % p. a. a 4x tak převyšuje průměrnou bankovní úrokovou sazbu v době poskytnutí úvěru. Díky sjednaným smluvním pokutám a odměnám byla dlužná částka oprávněnou navýšena na trojnásobek částky skutečně půjčené povinnému. Takový nárok je zjevně přemrštěný a nespravedlivý a není možné mu poskytovat ochranu, a to ani v exekučním řízení. Povinný poukázal i na to, že rozhodčí řízení před rozhodkyní JUDr. [jméno] [příjmení] de facto neproběhlo, když rozhodkyně jen v roce 2007 měla pro oprávněnou rozhodnout 2 728 sporů, což by předpokládalo vydat v jeden den 7 rozhodčích nálezů, včetně svátků a víkendů. V následujících letech pak byly počty vydaných rozhodčích nálezů ještě vyšší. I za předpokladu, že se na řízení podílí i odborný personál, musí se rozhodce seznámit s aspekty věci a posoudit je a formulovat aspoň v základních rysech odůvodnění rozhodnutí. Rozhodkyně nadto rozhodovala spory výhradně pro oprávněnou a s ní spřízněné osoby a jen na rozhodčích poplatcích si vydělala [anonymizováno] milionů [anonymizováno]. To zcela postačuje k prokázání existence vztahu ekonomické závislosti mezi rozhodkyní a oprávněnou, jakož k i prokázání toho, že rozhodčí řízení nebylo nestranné a neprobíhalo před rozhodcem uvedeným v rozhodčí doložce. Povinný dále uvádí, že oprávněná řádně neposoudila jeho úvěruschopnost, když při posuzování úvěruschopnosti se nelze spoléhat jen na údaje sdělené klientem a lustrace. Pokud jde o náklady řízení, má povinný za to, že odmítnutí stížnosti Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné nelze ztotožňovat s potvrzením zákonnosti právního názoru obsaženého ve stížností napadeném usnesení. Pojmy ústavně konformní a zákonný nelze ztotožňovat. Ke sjednocování judikatury je povolán Nejvyšší soud ČR, a ten se ohledně této otázky vyslovil stejně jako okresní soud. Použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř. má být zcela výjimečné. Argument o pasivitě povinného nemůže obstát, neboť povinný se o důvodech neplatnosti smlouvy dozvěděl, až když vyhledal pomoc právního zástupce. Zastavení exekuce zavinila jednoznačně oprávněná, která formulovala rozhodčí doložku i podmínky smlouvy o úvěru, v tom povinná odkázala na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1707/17. Dne [datum] nadto právní zástupce povinného oprávněnou s ohledem na ustálenou judikaturu [anonymizováno] a Ústavního soudu výslovně vyzval, aby všechny protiprávně vedené exekuce zastavila a napravila stav, kdy po povinných vymáhá zjevně nemravné nároky. Pokud by oprávněná na tuto výzvu řádně reagovala, mohla vzniku dalších nákladů v exekučních řízeních předejít. [obec] toho však nadále takové exekuce vede a aktivně se v nich brání, čímž náklady zbytečně navyšuje. Takovému jednání nelze poskytovat právní ochranu. Proto povinný navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání oprávněné není důvodné a odvolání povinného je částečně důvodné.

6. V posuzovaném případě jde o exekuci, která probíhá podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen„ ex. ř.“). Dne [datum] nabyla účinnosti novela ex. ř., provedená zák. č. 396/2012 Sb. Přechodná ustanovení této novely v čl. IV. odst. 1 stanoví, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 33e, 44b, 46, § 49 odst. 1 písm. h), § 55c odst. 3, § 66 odst. 4 a § 69a ex. ř., která se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Řízení bylo zahájeno před [datum] (dne [datum]), při rozhodování je proto nutno vycházet z ex. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podle § 52 odst. 1 ex. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

7. Ze spisu se podává, že Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 1. dubna 2010, č. j. 9 EXE 3837/2010-7, pověřil soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres], vedením exekuce podle exekučního titulu, kterým je rozhodčí nález vydaný rozhodkyní JUDr. [jméno] [příjmení] dne 28. 8. 2009 pod č. j. Va 26-126/2009-8, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši [částka] s příslušenstvím. Pravomoc vydat rozhodčí nález a rozhodnout věc v rozhodčím řízení rozhodce opíral o rozhodčí doložku sjednanou ve„ Smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném [právnická osoba] [anonymizováno], a.s.,“ ke smlouvě o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], které mají povahu všeobecných obchodních podmínek. Součástí smlouvy o revolvingovém úvěru je i včleňovací doložka (čl. C), dle níž smluvní strany v dalším odkazují na mimo jiné i smluvní ujednání SRU, která tvoří nedílnou součást smlouvy, jsou umístěna na zadní straně smlouvy a jsou rovněž k nahlédnutí na kontaktní adrese věřitele, na adrese regionálních ředitelství věřitele a u jeho úvěrových poradců a s nimiž se dlužník před podpisem smlouvy seznámil, nemá k nim žádné výhrady a zavazuje se je dodržovat. Včleňovací doložka je psána výrazně menším písmem než zbytek textu smlouvy. Smluvní ujednání SRU nejsou povinným samostatně podepsána, tvoří je 2 strany A4 textu, které jsou psány ještě výrazně menším písmem než sama smlouva i než včleňovací doložka. Rozhodčí doložka je uvedena v samostatném oddílu [číslo] smluvních ujednání SRU, který je takto i označen. Zní tak, že se strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly ze smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu a jejichž jména jsou následně uvedena. Pro případ, že žádný z těchto rozhodců nebude ochoten nebo schopen funkci vykonávat, dohodly se strany na náhradním způsobu určení rozhodce věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Jako rozhodkyně je uvedena i JUDr. [jméno] [příjmení], která vydala exekuční titul.

8. Předně je třeba uvést, že oprávněná se mýlí, když přezkum platnosti sjednané rozhodčí doložky v exekučním řízení považuje za věcný přezkum exekučního titulu. Blíže upravuje důvody zastavení exekučního řízení ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je důvodem zastavení exekuce to, že výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Základním předpokladem pro vedení exekuce přitom je existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Okresní soud se tedy v situaci, kdy je exekučním titulem rozhodčí nález, musí zabývat otázkou, zda měl rozhodce pravomoc k jeho vydání, protože v případě záporné odpovědi na tuto otázku, by bylo nutno rozhodčí nález považovat za nicotné rozhodnutí, které těmito atributy (vykonatelnost a právní moc) nedisponuje. Pravomoc rozhodce pak plyne z rozhodčí doložky, a je-li tato neplatně sjednána, není pravomoc rozhodce založena. Proto přezkum platnosti rozhodčí doložky není věcným přezkumem rozhodčího nálezu, ale zkoumáním předpokladů pro vedení exekučního řízení.

9. V dané věci byla rozhodčí doložka uzavřena ještě před účinností zákona č. 19/2012 Sb. (účinného od 1. 4. 2012), přičemž podle čl. II. bod 2. tohoto zákona se platnost rozhodčí doložky posuzuje podle z. r. ř. ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Rozhodčí doložka v dané věci splňuje požadavky na transparentnost určení rozhodce (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1336/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, v nichž je tato problematika podrobně řešena), proto se odvolací soud s ohledem na závěry okresního soudu dále zabýval otázkou, zda neplatnost rozhodčí doložky neplyne ze způsobu jejího sjednání nikoli ve smlouvě samé, ale ve smluvních ujednáních SRÚ, které mají povahu VOP. V době uzavření rozhodčí doložky z. r. ř. nestanovil povinnost, aby ve spotřebitelských vztazích byla pravomoc rozhodce založena samostatnou smlouvou, a pravomoc rozhodce tedy mohla být sjednána i formou rozhodčí doložky, která byla součástí smluvních ujednání hlavní smlouvy a dokonce mohla být sjednána i ve VOP. Ústavní soud ČR však v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, vyložil, že„ obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ Z těchto důvodů Ústavní soud ČR došel k závěru, že„ taková ujednání nemohou být součástí všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samé (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ [anonymizováno] Ústavní soud zdůraznil, že tyto závěry nelze interpretovat jako a priori vyloučení podobných ujednání ve spotřebitelských smlouvách obecně, nýbrž jako omezení jejich uplatnění ve VOP. Své závěry konkrétně učinil v situaci, kdy při podpisu smlouvy hlavní nebyly spotřebiteli VOP vůbec předloženy, nicméně současně vymezil, že ani to, že by byly VOP při podpisu smlouvy spotřebiteli předloženy a tento i podepsal včleňovací doložku, samo o sobě nestačí, neboť zásadě poctivého styku odpovídá, že VOP musejí být též psány čitelně, srozumitelně, musejí být logicky členěny, nesmějí být psány menším písmem než zbytek textu a měl by k nim být připojen podpis spotřebitele. Odvolací soud v minulosti s ohledem na závěry Ústavního soudu vyjádřené v tomto nálezu opakovaně v obdobných věcech stejné oprávněné došel k závěru, že byť pozice klientů oprávněné byla o něco lepší než pozice povinného ve věci řešené Ústavním soudem, neboť smluvní ujednání SRÚ jsou neoddělitelně spojena se smlouvou samou, jsou natištěna na její druhé straně a klientům oprávněné tak v okamžiku podpisu smlouvy byla nepochybně předána, a sama rozhodčí doložka je umístěna v samostatném oddílu, který je tak i označen, závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn I. ÚS 3512/11, na tyto případy dopadají. Za zásadní odvolací soud dosud považoval, že smluvní ujednání SRÚ mající charakter VOP jsou psána velmi malým písmem, obtížně čitelným i pro člověka s výbornou kvalitou zraku, písmo je výrazně menší než písmo, jímž je psána smlouva sama, a text je nahuštěn, tudíž ujednání o rozhodčí doložce umístěné na druhé straně smlouvy napsané na listině o velikosti A4 plně popsané textem zcela splývá a je obtížně dohledatelné v ostatním textu, a tato ujednání nejsou klientem samostatně podepsána a lze tak pochybovat o tom, zda si klient vůbec byl vědom toho, že na druhé straně smlouvy je ještě další text a co je v něm obsaženo, když i sama včleňovací doložka, která na existenci smluvních ujednání SRÚ upozorňovala, je psána výrazně menším písmem než zbytek smlouvy, aby pozornosti spíše unikla (viz např. usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 1. 2022, 29 Co 238/2021). Nicméně v mezidobí byla Nejvyššímu soudu ČR v řízení sp. zn. 20 Cdo 1099/2021 položena otázka, zda lze (a to ve zcela obdobném případě, týkajícím se stejné oprávněné a rozhodčí doložky o stejném obsahu a sjednané stejným způsobem) dovodit neplatnost rozhodčí doložky z jejího skrytí ve všeobecných obchodních podmínkách připojených na druhé straně spotřebitelské smlouvy o revolvingovém úvěru, psaných menším písmem a obsáhlejších než sama smlouva, a to právě s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1099/2021, tuto otázku zodpověděl tak, že„ byť je text obsažený na druhé straně smlouvy o revolvingovém úvěru pro svou velikost na hranici čitelnosti, nelze jej považovat za neplatný, stvrdil-li současně povinný svým podpisem výslovně i to, že se s textem seznámil“. S ohledem na tento zcela jasný závěr, který v mezidobí Nejvyšší soud ČR učinil v obdobné věci, proto odvolacímu soudu nezbývá než korigovat dříve vyslovené závěry ohledně této problematiky a uzavřít, že rozhodčí doložka sjednaná v dané věci není neplatná jen z toho důvodu, že byla sjednána ve smluvních ujednáních SRÚ, které mají povahu VOP, a nikoli ve smlouvě samé.

10. Proto se odvolací soud s ohledem na další závěry okresního soudu dále zabýval otázkou, zda důvodem pro zastavení exekuce není skutečnost, že je vymáháno zjevně nespravedlivé a nepřiměřené plnění. S ohledem na odvolací argumentaci oprávněné je předně třeba uvést, že soud se při posuzování vykonatelnosti exekučního titulu musí zabývat otázkou platnosti úvěrové smlouvy, k níž se váže rozhodčí smlouva, od níž rozhodce odvíjel svou pravomoc vydat exekuční titul, a to ve světle nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12. Na této povinnosti nic nemění ani argumentace oprávněné, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy hlavní na rozhodčí doložku, nemá neplatnost smlouvy hlavní vliv na neplatnost rozhodčí doložky. [ulice] souvislost mezi úvěrovou smlouvou a rozhodčí doložkou je zcela zjevná a je proto nutné uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není stiženo stigmatem kolize s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele coby slabší strany (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3962/18). V tomto smyslu se též nejedná o věcný přezkum exekučního titulu.

11. Ze spisu se k této otázce podává, že oprávněná s povinným dne [datum] uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla spotřebitelský úvěr ve výši [částka], který měl povinný zaplatit v 24 měsíčních splátkách po [částka]. Ve smlouvě není uvedena úroková sazba, RPSN činila 77,95 %. Za poskytnutí úvěru byla sjednána odměna [částka] a celková částka, kterou měl povinný zaplatit za úvěr, tak činila [částka], tj. téměř dvojnásobek poskytnuté částky. Současně bylo za další odměnu ve výši [částka] sjednáno automatické poskytnutí revolvingu po zaplacení prvních 12 splátek a následně každých 18 splátek s RPSN 60,02 %. Dne [datum] byl k této smlouvě o revolvingovém úvěru uzavřen dodatek, kterým byla změněna výše splátek 5-8 na [částka] měsíčně při navýšení celkového počtu splátek na 29 a celkové splatné částky na [částka], tj. za další odměnu ve výši [částka]. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] se podává, že oprávněná účtovala povinnému smluvní pokutu ve výši [částka] a další penalizace ve výši [částka]. V čl. 13 smluvních ujednání SRÚ si strany dále ujednaly povinnost klienta zaplatit smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky při prodlení s úhradou splátky nebo její části o 15 dnů, smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky při prodlení s úhradou splátky nebo její části o 30 dnů, možnost zesplatnění úvěru a další smluvní pokutu ve výši 50 % z maximální výše úvěru při prodlení se dvěma splátkami nebo při prodlení s úhradou jedné splátky delším než 35 dnů. V čl. 8 byla promlčecí doba prodloužena na 10 let. V čl. 8 si strany ujednaly povinnost klienta zřídit na svém účtu ve prospěch věřitele inkaso. V čl. 6 bylo sjednáno zajištění blankosměnkou. V čl. 14 si věřitel při prodlení dlužníka s placením vyhradil právo zveřejnit osobní údaje dlužníka. V čl. 14 je ujednáno, že ujednání o smluvní pokutě nemají žádný vliv na právo požadovat náhradu škody.

12. Z těchto zjištění plyne, že úvěr poskytnutý povinnému činil [částka] a tento měl věřiteli vrátit 1,72 násobek této částky. Nominální úroková sazba úvěru v dané věci tak ve skutečnosti odpovídá výši 58,94 % p.a. (viz úvěrová kalkulačka na [webová adresa]). K otázce celkové výše plateb za úvěr se vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11, a to tak že běžný klient nemůže v případě krátkodobého úvěru očekávat, ani předpokládat, že celková splacená částka bude převyšovat půjčenou částku několikanásobně, a tento předpoklad po něm ani nelze spravedlivě požadovat. Ve věci, kterou Ústavní soud ČR řešil pod sp. zn. III. ÚS 4084/12, pak posuzoval úvěr s úrokem 70 % ročně, což je sazba jen o málo vyšší než v dané věci. Ohledně výše úroku z úvěru ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR došla k závěru, že za nepřiměřenou výši úroků lze zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V rozhodnutí ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, pak dovolací soud dodal, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. To vše s ohledem na vyšší riziko, které je spojeno s půjčováním peněz mezi fyzickými osobami a zejména s ohledem na dlužníky, kteří by na úvěr u banky jen stěží dosáhli. [obec] mravnosti úroku se tedy pohybuje okolo trojnásobku úrokové míry obvyklé u bank. [příjmení] [příjmení] provozovaný ČNB eviduje průměrné úrokové sazby u revolvingových úvěrů až od roku 2010, údaj pro rok 2008 tak není znám. V lednu 2010 činila průměrná úroková sazba u revolvingových úvěrů poskytovaných domácnostem 13,63 %, v následujících letech se pohybovala v rozmezí 11,68 % až 14,7 % p. a. Úvěr na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let pak byl podle systému [příjmení] domácnostem v srpnu 2008 poskytován průměrně za 13,64 % ročně. Úrok sjednaný v dané věci tyto sazby převyšuje cca čtyřnásobně a dosahuje tak výše, která není explicitně nepřiměřená, ale je spíše hraniční. V dané věci však k takto hraničnímu úroku přistupují i další okolnosti, a to zejména soubor sankcí obsažený v čl. 12 smluvních ujednání smlouvy o úvěru, které jsou ve svém souhrnu v rozporu s dobrými mravy, neboť v případě porušení jedné a téže povinnosti (prodlení se splácením) stíhají klienta hned tři smluvní pokuty, přičemž výše té nejvyšší z nich se neodvíjí od dlužné částky ani od částky, kterou povinný od oprávněné skutečně obdržel, ale od tzv. maximální výše úvěru, což je částka poskytnutá povinnému navýšená o odměnu oprávněné, a činí celých 50 %. Jakou sazbu smluvní pokuty lze považovat za přiměřenou v oblasti spotřebitelských úvěrů vyjadřuje úprava v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení s tím, že souhrn všech smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka]). Je pravdou, že tato úprava v době uzavření úvěrové smlouvy v dané věci ještě neplatila, ale poskytuje přesvědčivé výkladové vodítko ohledně výše smluvní pokuty, která je v tomto typu právních vztahů obecně považována za přiměřenou. Klienta pak stíhá i celá řada dalších výše popsaných ujednání, která jsou vedena v jeho neprospěch, zatímco věřitel nijak omezen není.

13. K odvolací argumentaci oprávněné odvolací soud dodává, že nepřehlédl, že ani jeden z výše zmiňovaných nálezů Ústavního soudu nezaložil závěr o neplatnosti smlouvy jako celku výhradně na nepřiměřené výši úroku z úvěru nebo RPSN, ale vždy šlo o situaci, že neplatná pro rozpor s dobrými mravy byla smlouva jako celek, a to vzhledem ke všem okolnostem, za nichž byla sjednávána, příp. vzhledem k velkému množství zajišťovacích prostředků. Odvolací soud je taktéž obeznámen s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, na něž odvolatelka výslovně odkazuje, zejména s rozhodnutím ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, v jehož závěru Nejvyšší soud ČR vysvětluje, jak nahlíží na aplikaci výše uvedených nálezů Ústavního soudu. Tato rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však dle názoru odvolacího soudu žádným způsobem nepopírají výše popsané závěry Ústavního soudu ČR, které Ústavní soud dále rozvádí i v dalších nálezech (např. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18), v jejichž popředí vždy stojí myšlenka, že by se nemělo dostávat právní ochrany subjektu, který úvěr poskytl nikoli v očekávání, že bude řádně splacen, ale spíše s cílem dosažení vyššího zisku realizací mnohonásobného zajištění původní dluhu, k němuž dlužník přistoupil, lhostejno zda z nevědomosti, bezvýchodnosti své životní situace nebo nezodpovědnosti či lhostejnosti. V dané věci proto odvolací soud považuje za rozhodující, že došlo k zásadnímu porušení práv spotřebitele již v samotné úvěrové smlouvě. Zjednodušeně řečeno, povinný si v dané věci půjčil pouhých [částka] a přitom se v průběhu dvou let zavázal vrátit 1,7x více. Tato jeho povinnost pak byla navýšena o několik smluvních pokut určených pevnou částkou (a to o více 50 % z maximální výše úvěru). Taková ujednání způsobují neplatnost smlouvy o úvěru jako celku pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nadto jde o situaci zcela obdobnou případům, jimiž se zabýval i Ústavní soud.

14. K tomu nutno doplnit, že stejné stanovisko v obdobných věcech oprávněné zastává v nejnovějších rozhodnutích i Nejvyšší soud ČR. V usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, posuzoval situaci, kdy exekuce byla vedena na základě rozhodčího nálezu pro pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl povinnému poskytnut úvěr ve výši [částka] s tím, že ve 30 splátkách měl oprávněné vrátit celkem [částka], tj. 2,6 násobek půjčené částky, přičemž smluvní pokuty činily 25 % z nové jistiny po zesplatnění úvěru a 0,25 % denně z dlužné částky a RPSN činila 148,17 %. V usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, posuzoval Nejvyšší soud ČR situaci, kdy exekuce byla vedena na základě rozhodčího nálezu pro pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl povinnému poskytnut úvěr ve výši [částka] s tím, že ve 30 splátkách měl oprávněné vrátit celkem [částka], tj. 2,1 násobek půjčené částky, přičemž smluvní pokuty činily 25 % z nové jistiny po zesplatnění úvěru a 0,25 % denně z dlužné částky a dále 8 %, resp. 13 % z neuhrazených splátek, RPSN činila 96,21 % a úrok z úvěru byl sjednán ve výši 96,21 % p. a. V usnesení ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, posuzoval Nejvyšší soud ČR situaci, kdy exekuce byla vedena na základě rozhodčího nálezu pro pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl povinnému poskytnut úvěr ve výši [částka] s tím, že ve 24 splátkách měl oprávněné vrátit celkem [částka], tj. 2,2 násobek půjčené částky, přičemž smluvní pokuty činily 25 % z nové jistiny po zesplatnění úvěru a 0,15 % denně z dlužné částky a RPSN činila 134,53 %. Ve všech těchto případech (jakož i v dalších na ně navazujících aktuálních rozhodnutích, např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021) Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že oprávněnou požadované a rozhodcem přiznané plnění je natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že je na místě exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přiznaného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými. Pro úplnost odvolací soud dodává, že Nejvyšší soud již posuzoval i zcela obdobnou situaci jako je v dané věci, kdy sama výše úroku u úvěrové smlouvy nebyla explicitně nepřiměřená, ale úvěrová smlouva souhrnně byla koncipována na hrubém nepoměru vzájemných plnění v neprospěch spotřebitele, a to ve shora zmíněném usnesení ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1099/2021, a dospěl k jednoznačnému závěru, že koliduje s dobrými mravy, resp. se základními principy právního státu.

15. V dané věci tak nelze než uzavřít, že rozhodčí nález, jímž jsou přiznána plnění sjednaná v takto zjevně nemravné výši, je v kolizi se zákonem a též se základními principy demokratického právního řádu, a subjektu, který takové plnění požaduje, nelze přiznat ochranu ani v exekuční fázi řízení, a to bez ohledu na to, zda v dané věci ke zjištěním o nemravné výši přiznaného plnění přistupují či nepřistupují ještě i jiné okolnosti, jako např. zajištění blankosměnkou nebo zástavním právem, či indicie, že by věřitel nějak využil tísně povinného, nebo že by věděl, že u něj graduje insolventnost a že nebude schopen dluh splácet. Nastavení výše úroku a smluvní pokuty jako celku, jakož i konstrukce dalších smluvních ujednání, totiž svědčí o tom, že cílem oprávněné nebylo kompenzovat si případné ztráty způsobené pozdním vrácením finančních prostředků, ale spíše zajistit si další výrazné plnění nad rámec obvyklé ceny peněz. V tomto smyslu není relevantní ani argumentace případnou oddělitelností nepřiměřených ujednání, podstatou rozhodnutí soudu je, že nelze v exekučním řízení přiznat ochranu nárokům, které se jeví jako zcela nepřiměřené a rozporné s dobrými mravy, čemuž v dané věci sloužil konstrukt úvěrové a rozhodčí doložky jako celek. I kdyby bylo možné považovat úvěrovou smlouvu za neplatnou pouze v části týkající se nepřiměřených úroků a sankcí za prodlení, nelze totéž dovodit o rozhodčí doložce, která zakládala pravomoc rozhodce o nárocích z úvěrové smlouvy jako celku. Otázku aspoň částečné oprávněnosti svých nároků musí oprávněná řešit v nalézacím řízení před soudem, které může s ohledem na nicotnost exekučního titulu následně vyvolat.

16. S ohledem na výše uvedené odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími otázkami, zejména otázkou ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné, rozhodováním prostřednictvím zastřeného rozhodčího soudu a prověřováním úvěruschopnosti povinného. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí okresního soudu o zastavení exekuce bylo odvolacím soudem potvrzeno, bylo též již nadbytečné exekuci odkládat.

17. Pro určení osoby, která nese náklady exekučního řízení ve smyslu ustanovení § 89 ex. ř. a § 271 o.s.ř., je rozhodující otázka zavinění. Z těchto ustanovení vyplývá, že nelze-li oprávněnému vytknout procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce, soud mu přizná náklady, o kterých dosud nebylo v průběhu celé exekuce rozhodnuto, včetně nákladů, jež mu vznikly ve stadiu řízení o zastavení exekuce. Naproti tomu, lze-li procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce plně přičítat oprávněnému, uloží soud oprávněnému nahradit povinnému a soudnímu exekutorovi náklady, jež jim vznikly v celém průběhu exekuce. Procesním zaviněním na straně oprávněného je zásadně třeba rozumět stav, kdy oprávněný nepostupoval při exekuci s potřebnou mírou pečlivosti, kterou lze od něho očekávat. V dané věci byla důvodem zastavení exekuce skutečnost, že titul pro exekuci od počátku nebyl vykonatelný, neboť byl vydán rozhodcem, jehož pravomoc nebyla založena platnou rozhodčí doložkou a tuto neplatnost rozhodčí doložky zavinila oprávněná, jak vysvětleno shora. Ve svém jednání poškozujícím spotřebitele pak oprávněná pokračovala zahájením exekuce podle nezpůsobilého exekučního titulu. V takovém případě podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, náklady exekuce nese oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. Nejvyšší soud ČR dovodil, že zastavení exekuce v takovém případě zavinil oprávněný tím, že nezachoval potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodce a dále, když přistoupil k vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem, vydaným orgánem (rozhodcem) na základě těchto pravidel určeným, když lze předpokládat obeznámenost oprávněného s judikaturou týkající se neplatnosti rozhodčích doložek ve vztahu k zastavení exekuce. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR posuzoval exekuci nařízenou v září 2010 na základě exekučních titulů vydaných v červenci 2010. V dané věci bylo exekuční řízení zahájeno v [datum], a to na základě exekučního titulu ze srpna 2009, oprávněné tedy v době podání návrhu ještě nemohly být známy nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 a závěry z nich vyplývající. Nicméně judikatura vyšších soudů slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, které jsou praxí vykládány rozdílně, a je samozřejmé, že vzniká s určitým časovým odstupem, a názor, že účastník má být chráněn, protože patřil k těm, kteří si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (viz odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015). [příjmení] nálezů Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. II. ÚS 3168/09, dovodila, že změnu judikatury, tedy právních názorů vyšších soudů, nutno aplikovat i v již probíhajících řízeních a výjimka z této zásady musí být odůvodněna jedině specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání účastníka, jenž také musí toto specifikum patřičně doložit. Výjimečnost situace nemůže spočívat jen v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení dotčeného účastníka. V daném případě nutno zdůraznit, že vykonávaný rozhodčí nález vydal rozhodce určený podle rozhodčí doložky, kterou sám věřitel spojil se s revolvingovou smlouvou, z níž plynou nemravné a zjevně nespravedlivé nároky, a to ve zjevné snaze vyhnout se soudnímu přezkumu svého nároku, což je postup, který Ústavní soud i Nejvyšší soud ČR opakovaně hodnotily jako diskriminační a poškozující dlužníka – spotřebitele. Proto by bylo nepřiměřené právě u takového věřitele připustit zvlášť závažný důvod, pro nějž by se na něho neměla vztahovat retroaktivita judikatury, jež dovodila nutnost zastavit exekuci v případech, kdy jsou vymáhána plnění sjednaná ve zjevně nemravné výši.

18. Odvolací soud se dále k námitce oprávněné zabýval otázkou, zda v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., pro které by bylo na místě povinnému náhradu nákladů v exekučním řízení nepřiznat, a došel k závěru, že takové důvody tu nejsou. Pasivita povinného, na niž odkazuje oprávněná, totiž sama o sobě takovým důvodem není. I Ústavní soud ČR v nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2728/17, došel k závěru, že chce-li soudní exekutor či obecný soud užít moderačního práva, které mu poskytuje § 150 o. s. ř., a to s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností dané věci. K těm patří i fakt, že oprávněná si měla být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů) vědoma toho, že v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul. Zde je na místě zdůraznit, že povinnému nebyla přiznána náhrada nákladů vzniklých mu v průběhu celé exekuce, tj. v období, kdy skutečně byl pasivní, ale až v jeho závěrečné fázi – v průběhu řízení o zastavení exekuce. Tyto náklady tak jsou spjaty nikoli s pasivitou povinného, ale naopak s jeho procesní aktivitou, a oprávněné nic nebránilo jejich vzniku předejít tím, že sama vezme exekuční návrh zpět, případně navrhne zastavení exekuce. Nelze přehlížet, že přiznaná částka nákladů řízení nepředstavuje zisk nebo nějaký výtěžek či obohacení povinného, ale slouží jako náhrada jím vynaložených nákladů na zcela důvodné hájení jeho práva. Pokud pak jde o argumentaci tím, že povinný nedostál svým smluvním závazkům, které nikdy nesporoval, tu považuje odvolací soud za předčasnou s ohledem na to, že doposud neproběhlo řádné nalézací řízení před orgánem, který by k jeho vedení a k vydání rozhodnutí měl pravomoc, a jehož výsledek nelze předjímat, přičemž z návrhu na zastavení exekuce je zcela zjevné, že povinný nároky oprávněné v podstatném rozsahu vůbec neuznává pro jejich nepřiměřenost a nemravnost. Pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. ani při rozhodování o nákladech exekuce, byť bylo opakovaně judikováno, že soudní exekutor nemusí mít náhradu nákladů zajištěnu vždy, neboť toto riziko je vyváženo jeho monopolním postavením na trhu, a fakt, že nejsou uspokojeny všechny pohledávky soudního exekutora, nepovažuje ani Ústavní soud ČR za protiústavní. Judikatura Ústavního soudu však připouští jako ústavně konformní obě varianty, přičemž z ní plyne, že závěr o nepřiznání nákladů exekuce soudnímu exekutorovi platí zejména pro situace, kdy zavinění na zastavení exekuce nelze přičítat ani povinnému ani oprávněné. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1312/17, nebo v usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1445/19, Ústavní soud odmítl stížnost soudního exekutora, jemuž nebyla náhrada nákladů exekuce přiznána v situaci, kdy soudy nižších stupňů neshledaly zavinění ani u jednoho z účastníků exekučního řízení, zatímco v usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3152/16, nebo v usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3348/19, Ústavní soud odmítl stížnost oprávněného v exekučním řízení v situaci, kdy bylo shledáno jeho zavinění na zastavení exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky a byla mu uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce. V dané věci zastavení exekuce jednoznačně zavinila oprávněná a není tak důvodu, proč by náklady exekuce měl nést exekutor.

19. Výši nákladů exekuce okresní soud správně stanovil podle exekutorského tarifu ve znění do [datum] (čl. II. přechodná ustanovení vyhlášky č. 441/2016 Sb.). Jsou tvořeny odměnou stanovenou podle § 11 odst. 2 této vyhlášky ve výši [částka] a výdajovým paušálem ve výši [částka] dle § 13 odst. 1 téže vyhlášky a celkem i s DPH činí [částka].

20. Pokud jde o náklady povinného, ty okresní soud stanovil správně podle AT. Odměna advokáta se ve smyslu § 6 odst. 1 AT stanoví zásadně podle počtu úkonů právní služby, které advokát vykonal. Při stanovení výše odměny se vychází z tzv. tarifní hodnoty. Ta v dané věci čila podle § 8 odst. 1 AT [částka]. Za jeden úkon právní služby tak advokátu povinného podle § 7 bod 5 AT přísluší odměna [částka], kterou je třeba snížit na polovinu dle § 11 odst. 2 písm. e) AT, neboť jde o úkony v exekučním řízení. Advokát povinného učinil dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, návrh na zastavení exekuce), proto má nárok na odměnu ve výši [částka]. Dále má nárok na 2 výdajové paušály po [částka] podle § 13 odst. 1, 4 AT a náhradu DPH z těchto částek ve výši [částka], tj. celkem [částka]. Pokud jde o nahlížení do spisu, povinnému možno dát za pravdu pouze v tom, že soud za jistých podmínek může přiznat advokátovi odměnu za samostatný úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu, povinný však zcela přehlíží, že takový postup je výjimečný a je na místě pouze tam, kde je v civilním řízení ospravedlnitelný s ohledem na konkrétní okolnosti případu, při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu nebo procesní situace (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že za nahlížení do spisu odměna zpravidla nenáleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení. Připustil z tohoto pravidla výjimku pouze tam, kde by studium spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být analogicky považováno za obdobu prostudování [anonymizováno] spisu při skončení vyšetřování, avšak současně uvedl, že tuto výjimku je třeba vykládat spíše restriktivně. I Ústavní soud v nálezu, na který v odvolání odkázal sám povinný (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4012/18) uvedl, že hrazeny mají toliko náklady potřebné k účelnému uplatňování práva a jeho závěry v tomto nálezu nejsou s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu ČR v žádném rozporu. Za této situace je třeba se zabývat tím, zda si nahlížení do spisu v dané věci vyžádala nezbytnost a účelnost postupu nebo procesní situace, a zda by mohlo být analogicky považováno za obdobu prostudování [anonymizováno] spisu při skončení vyšetřování. Právní zástupce povinného sám připouští, že nahlížení do rozhodčího spisu realizoval v souvislosti s převzetím zastoupení. Převzetí právního zastoupení samo o sobě bez dalšího není situací, která by nahlížení do spisu nezbytně vyžadovala, resp. pokud k němu dojde, je zpravidla již zahrnuto právě v úkonu právní služby převzetí a příprava zastoupení. V dané věci není vůbec zřejmé, z jakého důvodu si právní zástupce informace o rozhodčím řízení a dosavadním průběhu věci nevyžádal od samotného povinného, uvádí pouze obecně, že jeho klienti obvykle nemají k dispozici všechny podklady. Proto právním zástupcem povinného realizované nahlížení do spisu nelze považovat za samostatný a účelný úkon právní služby, nepřísluší mu za ně odměna.

21. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů rozhodnutí okresního soudu podle § 219 o. s. ř. ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a v nákladovém výroku III. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a přiznal povinnému náklady řízení ve správné výši.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř. Odvolatelka nebyla v odvolacím řízení úspěšná, a proto ji stíhá povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení. Jeho náklady v odvolacím řízení jsou tvořeny náklady vynaloženými na právní zastoupení v odvolacím řízení a jejich výše se též stanoví podle AT. Přísluší mu takto odměna za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření se k odvolání v exekuční věci, přičemž tarifní hodnota sporu v odvolacím řízení činila stejně jako v řízení před soudem prvního stupně [částka]. Odměna advokáta tedy činí podle § 7 bod 5 a § 11 odst. 2 písm. e) AT celkem [částka]. Dále advokátu povinné náleží jeden výdajový paušál ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 AT. Soud advokátu povinné přiznal též náhradu DPH z těchto částek ve výši [částka] Celkem takto na nákladech odvolacího řízení povinnému náleží [částka], což je částka, kterou mu odvolací soud výrokem II. tohoto usnesení přiznal.