29 Co 438/2021-265

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Hany Douskové a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupen Mgr. [jméno] [příjmení], LL. M., advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, k odvoláním žalobce i žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 60 C 10/2020-205 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že ohledně žalobcem požadovaného návrhu na uložení povinnosti žalovaného zveřejnit na internetovém mediálním portálu [webová adresa] omluvu, se žaloba zamítá.

III. Ve výrocích III. a IV. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka], jinak se co do požadavku na zaplacení dalších [částka] žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], LL. M.

Odůvodnění

1. Rozsudkem z [datum] soud I. stupně uložil žalovanému povinnost odstranit do 3 dnů od právní moci rozsudku z internetového mediálního portálu [webová adresa] článek nazvaný„ Hasiči Dopravního podniku: Chodí k nám odpad, nikdo se nemůže divit, že bloudíme při výjezdu“ (výrok I.), dále povinnost zveřejnit na své náklady na internetovém mediálním portálu [webová adresa], a to konkrétně na úvodní stránce, po dobu jednoho týdne, omluvu žalovaného ve vztahu k žalobci ve znění:„ Dne [datum] byl na internetovém mediálním portálu [webová adresa] zveřejněn článek pod názvem:„ Hasiči Dopravního podniku: Chodí k nám odpad, nikdo se nemůže divit, že bloudíme při výjezdu“. V rámci článku byla bez ověření informací, respektive relevantnosti zdrojů, zveřejněna nepravdivá tvrzení o panu [jméno] [příjmení], která zásadně poškodila jeho dobrou pověst. Tímto se za poškození dobré pověsti pana [jméno] [příjmení] hluboce omlouváme“ (výrok II.), jakož i povinnost zaplatit ve stejné lhůtě žalobci částku [částka] (výrok III.) Co do návrhu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci dalších [částka] žalobu zamítl (výrok IV.) a žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], LL. M. (výrok V.).

2. Soud I. stupně tak ve výrocích I. a II. plně vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit z internetového mediálního portálu [webová adresa] blíže specifikovaný článek a zveřejnit na tomto portálu na své náklady omluvu žalovaného ve znění uvedeném v žalobním petitu, částečně pak (co do částky [částka]) vyhověl i požadavku na zaplacení nemajetkové újmy, již žalobce požadoval ve výši [částka]. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] byl na internetovém mediálním portálu [webová adresa] (dále jen„ portál“) publikován článek pod názvem„ Hasiči dopravního podniku: Chodí k nám odpad, nikdo se nemůže divit, že bloudíme při výjezdu“, který byl ke dni podání žaloby na portálu stále zveřejněn. Provozovatelem portálu je žalovaný, a odpovídá tak za veškerý obsah příslušného portálu. V článku bylo žalovaným publikováno mj. v žalobě celkem osm specifikovaných tvrzení, jimiž jsou kritizovány (zejména) organizační a velitelské schopnosti žalobce, jež jsou popisovány jako nedostatečné a nevyhovující, resp. je negativně hodnocena žalobcova profesní minulost a současnost, to vše v přímém rozporu se skutečností. Tvrzení byla v článku uveřejněna bez uvedení jakýchkoli relevantních zdrojů, dle žalobce se jedná o zcela nepravdivá tvrzení, jimiž bylo podstatným způsobem zasaženo do jeho osobnostní sféry. Zejména došlo k zásadnímu poškození dobré pověsti žalobce, a to: a) ve vztahu k jeho zaměstnavateli, když tento zásah je objektivně způsobilý vyvolat pro žalobce neopodstatněné pracovněprávní důsledky; b) ve vztahu k jeho kolegům, když tento zásah vyvolal neopodstatněný rozkol mezi žalobcem a jeho kolegy, podstatně ztížil možnost spolupráce mezi nimi a současně může vést až k nemožnosti budoucí spolupráce mezi nimi, c) ve vztahu k rodině, známým či obchodním partnerům žalobce, když tyto osoby doposud žalobce mj. na základě jeho profesních úspěchů a postavení vnímaly jakožto úspěšného a vysoce zásadového člověka hodného respektu svého okolí, a to nejen v profesní rovině, neboť příslušný zásah se zásadně promítl i do osobního života žalobce; d) ve vztahu k potenciálním budoucím zaměstnavatelům či spolupracovníkům žalobce, když tento zásah podstatně snižuje možnosti budoucího uplatnění žalobce; e) ve vztahu k mnoha členům hasičské obce z celé České republiky, kteří žalobce a kolegy či nadřízené žalobce kontaktují s žádostmi o vysvětlení celé situace, neboť tyto osoby byly článkem uvedeny v omyl.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že publikací článku nemohlo dojít k jakémukoliv zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce. Většina žalobcem rozporovaných informací vychází z přímých citací zdrojů autora článku, přičemž žalobce nenapadá závěry učiněné autorem článku, ale prakticky pouze obsah přímých citací těchto zdrojů.

4. Soud I. stupně provedl obsáhlé dokazování celou řadou svědeckých výpovědí i listinných důkazů, z jehož výsledků učinil skutková zjištění umožňující vydání rozhodnutí ve věci. Zjistil, že žalovaný je provozovatelem internetového mediálního portálu [webová adresa], na němž byl dne [datum] zveřejněn článek s názvem„ Hasiči dopravního podniku: Chodí k nám odpad, nikdo se nemůže divit, že bloudíme při výjezdu.“ Obsahem článku jsou přímé citace čtyř zdrojů, které popisují údajné poměry v hasičském sboru Dopravního podniku hl. m. [obec], a z článku vyplývá, že vedení hasičského sboru žalobcem je hodnoceno negativně a že pod jeho vedením sbor ztratil reputaci, kvůli jeho osobě ztratili potenciální zájemci o práci ve sboru zájem. Z článku rovněž vyplývá, že žalobce byl negativně hodnocen již ve svých předchozích působištích. Výsledky dokazování pak vedly obvodní soud k závěru o tom, že žaloba byla podána v převážné části po právu.

5. Soud I. stupně citoval ustanovení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst. 1, § 2956 a § 2951 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a zabýval se v prvé řadě otázkou, zda jsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, zda jsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti žalobce a zda je žalovaný coby vydavatel internetového mediálního portálu odpovědný za uveřejnění i tzv. převzatých tvrzení, z nichž se článek skládá. Odkázal přitom na dostupnou judikaturu, především na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 593/2013 a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 73/02 a II. ÚS 2296/14, z nichž taková odpovědnost vydavatele plyne. Vzal v potaz i skutečnost, že existují situace, kdy se vydavatel své odpovědnosti za zveřejnění tzv. převzatých tvrzení (citace třetí osoby) zprostí. Ty ovšem vyžadují splnění několika (v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedených – pozn. odvolací soud) předpokladů, jež v posuzovaném případě splněny nebyly. Odpovědnost žalovaného je tak dána.

6. Soud I. stupně na základě provedených důkazů zhodnotil pravdivost jednotlivých převzatých tvrzení, ze kterých se skládá inkriminovaný článek, přičemž zdůraznil, že v případě těchto převzatých tvrzení se jedná o skutková tvrzení, nikoliv o hodnotící soudy, kdy skutková tvrzení jsou taková tvrzení, jež se opírají o určitý fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, a pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Oprávněnost skutkových tvrzení je pak do značné míry determinována jejich pravdivostí. Pravdivost tvrzení uvedených v článku přitom lze pomocí dokazování ověřit.

7. Skutková tvrzení – a)„ Odešel jsem kvůli němu, kvůli jeho nesystémovým změnám, které tam zaváděl, bylo mi sice líto opustit kluky, nesnesl jsem zacházení od vedení, za poslední tři roky skončilo asi 50 ze 147 hasičů, tedy výjezdových“,„ Zkušení hasiči odcházejí a odcházejí především kvůli němu. Kvůli změnám, které tam zaváděl.“, b)„ [příjmení] hasiči jsme komunita. Zakládáme si na tom. [příjmení] [jméno] [příjmení] mezi námi nemá vůbec dobrou reputaci. Všude, kde byl, se ho nějakým způsobem zbavili,“„ [jméno] ale nebyl vůbec oblíbený a bylo mu důrazně doporučeno, aby ze stanice raději odešel. Jinak by mohl přijít k úrazu.“„ V [obec] ho už vykopli. [příjmení] mu čestnou funkci a poslali ho pryč.“, c)„ Nepřicházejí ani ze Středočeského kraje. Kvůli tomu, jakou má pan [příjmení] reputaci, k nám chodí hlavně z Moravy.“, d)„ Jenomže za [jméno] [příjmení] se všichni různě točí, nejsou žádné stálé směny, a ti mladí kluci se od nás pořádně nic nenaučí.“, e)„ [příjmení] tento systém údajně vyhovuje, mladší hasiče si jím má zavazovat, říkají kritici současného stavu.„ Pak je ale smutný vidět, když přijde mladý kluk, který tam je rok, a řekne někomu, kdo tam dělá dvacet let, že má o třetinu lepší peníze. A je to tak jen proto, že donáší nahoru, velitelům. Za to mají prémie.“, f)„ [příjmení] [jméno] se směny běžně posilují. Dělají to pražští hasiči, drážní hasiči. Jenomže proto, že ředitel na tu směnu nesehnal dostatek lidí, tak centrální stanice na Kačerově zůstala uzavřená a prošlo mu to. Tehdy jsem byl přesvědčený o tom, že je to jeho konec, ale on se z toho zase nějak vyvlékl“. – soud I. stupně zhodnotil jako nepravdivá, skutkové tvrzení g)„ Žalobce byl velitelem družstva Zličínského depa“,„ [příjmení] [jméno] [příjmení] přišel na pražský dopravní podnik, hasiči do něj zprvu vkládali naděje.„ Říkali si, že bude dobrej, že je z výjezdu. Jenže chyba lávky. Jednou z prvních změn, kterou jako ředitel zavedl, byl zákaz společného vaření a pak už to jelo.“ – se sice částečně zakládá na pravdě, jeho vyznění však pravdě neodpovídá a má za cíl negativně hodnotit osobu žalobce.

8. Soud I. stupně se následně zabýval tím, zda publikací těchto nepravdivých skutkových tvrzení bylo porušeno právo žalobce na ochranu osobnosti. Poukázal na zákonem stanovenou zásadu, že každá fyzická osoba má právo na ochranu osobnosti, ale ochrana se poskytuje výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu, přičemž není rozhodující, zda k újmě došlo, ale stačí již objektivní způsobilost daného jednání takovou újmu způsobit. K porušení práva tak může dojít nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru či publikací nepřípustných hodnotících úsudků. Jde však i o posouzení otázky, zda jde o kritiku přiměřenou či nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti. Vždy je třeba zkoumat míru, tj. intenzitu, tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti, a to v kontextu se svobodou projevu, s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatnění těchto práv a jejich ochranu. Ne každé zveřejnění nepravdivého údaje pak musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Soud I. stupně citoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2009 či v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3945/2019, jakož i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2300/18), velice obsáhle pojednal otázku přípustnosti a nepřípustnosti kritiky a dovodil, že v daném případě inkriminovaný článek představuje neoprávněnou, nepřípustnou kritiku, která postrádá právní přípustnost, a není na místě ji upřednostnit před právem na ochranu osobnosti žalobce. Nepřípustnou kritiku je pak nutno považovat za tzv. intenzivní exces, který znamená neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, jež se takového zásahu dopustila, tedy v daném případě žalovaného (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2009, sp. zn. 30 Cdo 262/2014, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018). V otázce intenzity nelze ani odhlédnout od kontextu celého článku, který je podáván tak, že se skládá z tvrzení osob, jež mají odborný vhled do fungování hasičského sboru, pročež informace v článku předestřené vyznívaly jako tvrzení od osob, u nichž může průměrný čtenář předpokládat podrobnou a dlouhodobou znalost poměrů v hasičském sboru. O to intenzivnější zásah do osobnostních práv žalobce se v daném případě jedná, když článek byl způsobilý vyvolat ve čtenáři dojem, že jde o nezpochybnitelně pravdivá tvrzení, s ohledem na to, od koho tato tvrzení pocházejí. Soud I. stupně řešil i námitku žalovaného, že žalobce je veřejnou osobou a musí kritiku snášet. Nutnost akceptace vyšší míry veřejné kritiky se vztahuje typicky na osoby veřejně činné, kterými jsou například politici či hvězdy showbusinessu. To ovšem není situace žalobce. Pokud žalobce vystupoval v médiích a vyjadřoval se k činnosti hasičského sboru, dělo se tak v souvislosti s výkonem jeho profese, přičemž z těchto jeho ojedinělých mediálních vystoupení nelze dovozovat, že je veřejnou osobou. Nelze ho srovnávat s politiky nebo populárními zpěváky či herci, kteří se v mediích objevují s určitou pravidelností a opakovaně.

9. Za situace, kdy byla zveřejněna nepravdivá tvrzení, jež ve svém souhrnu, s přihlédnutím k celkovému vyznění daného článku, byla objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti žalobce, byly dle názoru prvoinstančního soudu splněny veškeré předpoklady pro odpovědnost žalovaného za újmu na osobnosti žalobce způsobenou. Ani použití slova„ údajně“ či použití uvozovek nezbavuje žalovaného odpovědnosti za zveřejněná tvrzení, a tedy za újmu žalobci způsobenou. Soud I. stupně proto výrokem I. rozsudku žalovanému uložil žalovanému, aby upustil od neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce, a aby z internetového mediálního portálu předmětný článek odstranil.

10. Dále se soud I. stupně zabýval požadavkem žalobce na náhradu nemajetkové újmy, kdy žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění jak ve formě omluvy, tak v penězích. Bylo přitom nutné posoudit, zda nemajetková újma dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví dostačujícím jen morální zadostiučinění dle § 2951 odst. 2 o. z., ale je na místě náhrada v penězích. Finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze přitom přiznat jen v případě, pokud není postačující morální zadostiučinění a pokud neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1935/2019). Za takovou značnou míru zásahu do důstojnosti a vážnosti fyzické osoby se považuje zejména újma, kterou vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání či šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívající ve snížení důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá poškozená osoba jako závažnou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2062/2015). [příjmení] zadostiučinění musí být podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem a současně musí být účinná. Obvodní soud poukázal na to, že článkem bylo výrazně zasaženo do přirozených práv žalobce, že zásah byl veden urážlivým způsobem, zpochybňujícím žalobcovy pracovní zásluhy, zdůraznil intenzivní rozsah újmy, jak časový, tak i územní, když žalovaný článek ani po podání žaloby neodstranil, je stále dostupný na portálu žalovaného, a je tak uživateli internetu dána možnost se s ním stále seznámit, jakož i skutečnost, že článek poškodil žalobce v hasičské komunitě, když z provedených výslechů vyplynulo, že žalobce je s předmětným článkem spojován. Soud I. stupně dovodil, že zadostiučinění ve formě morální satisfakce, v předmětném řízení ve formě omluvy, je přiměřené a že přiměřená je i textace omluvy. Vyhověl tak i této části žalobního návrhu a výrokem II. uložil žalovanému povinnost zveřejnit na své náklady požadovanou omluvu, s tím, že vzhledem k intenzitě porušení práv shledal dostatečnou dobu, po niž má omluva být zveřejněna, když doba 7 dnů je přiměřená ve vztahu k době zobrazení textu s nepravdivými informacemi na webových stránkách žalovaného.

11. Vzhledem k časovému odstupu mezi zveřejněním samotného článku a rozhodnutím soudu, není již morální satisfakce tak účinná a nevede ke skutečnému a dostatečnému odčinění újmy. Soud I. stupně proto došel k závěru, že je v daném případě namístě i satisfakce peněžní. Důstojnost a vážnost žalobce byla totiž snížena ve značné míře, když provedeným dokazováním, včetně výslechu žalobce, bylo zjištěno, že žalobce újmu mu článkem vzniklou vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Při úvaze o výši finančního zadostiučinění, vycházeje přitom i ze závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 27/2020, soud I. stupně uzavřel, že ačkoliv má v řízení za prokázané, že bylo jednáním žalovaného závažným způsobem zasaženo do osobnostních práv žalobce, je toho názoru, že článkem a kritikou, která byla obsahem článku, byla zasažena toliko profesní sféra žalobce, nikoliv sféra jeho soukromého života, když v článku byl kritizována osoba ředitele hasičského sboru [jméno] [příjmení] a nikoliv osoba [jméno] [příjmení], občana. Kritika v článku směřovala primárně na předchozí funkce a zaměstnání žalobce, na jeho profesní reputaci v rámci hasičského komunity, na jeho manažerské schopnosti a na potenciálně nepopulární manažerská rozhodnutí, která činil, nikoliv však na jeho soukromý život. Obvodní soud pak přihlédl i k tomu, že článek neměl negativní dopad na žalobce v tom směru, že by byl například odvolán ze své funkce v důsledku tvrzení, která byla v článku uvedena, případně že by byly vůči žalobci ze strany zaměstnavatele uplatňovány nějaké sankce kvůli tvrzením obsaženým v článku, případně, že by zaměstnavatel například snížil žalobci osobní ohodnocení, apod. Na základě těchto skutečností a ve světle toho, že odčinění nemajetkové újmy a peněžitá náhrada má umožnit poškozenému lépe se vyrovnat s neoprávněným zásahem do jeho osobnosti, nikoli potrestat toho, kdo zásah způsobil, rozhodl soud I. stupně výrokem III. napadeného rozhodnutí tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci [částka], přičemž co do dále požadovaných [částka] žalobu zamítl (výrok IV.).

12. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., s tím, že žalobce byl neúspěšný jen v poměrně nepatrné části a v části týkající se peněžního zadostiučinění byla výše určena úvahou soudu. Žalobci tak náleží plná náhrada nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a nákladech vynaložených na právní zastoupení advokátem.

13. Proti rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaný.

14. Žalobce napadl výrok IV. rozsudku, jímž byl zamítnut jeho návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu na finančním zadostiučinění částku [částka]. Namítal, že soud I. stupně při rozhodování o tomto návrhu dostatečně nezohlednil závažnost újmy, jež mu neoprávněným difamačním zásahem žalovaného vznikla. Zdůraznil, že v souvislosti se zveřejněním předmětného článku čelil (a čelí nadále) četnému množství telefonátů s žádostí o vysvětlení jednotlivých zde uvedených zcela nepravdivých tvrzení, což mu způsobuje značnou psychickou, resp. stresovou zátěž. Byl a stále je nucen odpovídat na dotazy ohledně pravdivosti zveřejněných údajů jak členům rodiny, tak spolupracovníkům v zaměstnání, nevyjímaje nadřízené, pročež se obával možné ztráty zaměstnání a trpěl existenčními obavami. Podle jeho názoru je zveřejnění článku objektivně způsobilé znemožnit či přinejmenším podstatně limitovat jeho budoucí uplatnění v oboru, neboť jeho odborná i lidská pověst byla uvedenými nepravdivými tvrzeními nenávratně poškozena. Z toho důvodu je žalobce přesvědčen, že soudem I. stupně přiznaná částka [částka] je nedostatečná, pročež navrhl, aby odvolací soud napadený zamítavý výrok změnil tak, že mu přizná i zbylých požadovaných [částka].

15. Žalovaný napadl všechny vyhovující výroky (I., II., III.) a namítal, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že vydané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný podrobně zhodnotil skutková zjištění soudu I. stupně ohledně jednotlivých žalobcem napadaných tvrzení obsažených v inkriminovaném článku, zpochybnil hodnocení svědeckých výpovědí, jež byly ve vztahu ke každému ze zpochybňovaných tvrzení provedeny, a závěry, které z nich prvoinstanční soud vyvodil. Podle žalovaného soud I. stupně hodnotil ve všech případech svědecké výpovědi v rozporu s jejich obsahem, zabýval se izolovaně některými částmi textu předmětného článku, jež vytrhl z celkového kontextu, aniž by respektoval jeho celkové vyznění. Správně se sice zabýval otázkou vyloučení odpovědnosti vydavatele za převzatá tvrzení, avšak chybně aplikoval závěry citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 73/02 a II. ÚS 2296/14 na daný spor, pokud uzavřel, že žalovaný (resp. autor článku) nesplnil předpoklad zdržení se nepodložené skandalizace žalobce a požadavek zvýšené míry profesionální péče ve chvíli, kdy prezentoval informace způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jedince. Takový úsudek nemá oporu v provedeném dokazování. Obvodní soud též nijak nereflektoval, že v mnoha případech byla nepřesná tvrzení obsažená v článku doprovázená přímo reakcí žalobce nebo Dopravního podniku. Nevypořádal se dostatečně ani s výpovědí autora článku ani s přepisy jeho rozhovorů se zdroji jemu poskytnutých informací. Soud I. stupně pak přehnaně posuzoval absolutní pravdivost jednotlivých tvrzení, aniž se zabýval tím, zda se tato tvrzení nepohybují v rámci mantinelů, případně zda není možné se důvodně domnívat, že některé informace jsou zcela pravdivé na základě shody nadstandardního počtu zdrojů. Podle žalovaného hodnotil soud I. stupně provedené důkazy tendenčně a jednostranně v jeho neprospěch. Žalovaný je toho názoru, že v řízení nebyla prokázána jakákoli újma, jež žalobci měla vzniknout. Jakkoli si je žalovaný vědom toho, že pociťovaná újma je subjektivním vjemem žalobce, z provedených důkazů vyplynulo, že kolegové žalobce jeho profesní úspěchy ani pod vlivem předmětného článku nezpochybňovali, článek neměl a nemohl mít vliv na jeho profesní postavení či finanční ohodnocení, žalobce o článku nekomunikoval a nevyhledal případnou lékařskou pomoc. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v jím napadených výrocích změnil a žalobu zamítl v celém rozsahu.

16. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně a došel k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, odvolání žalobce je důvodné zčásti.

17. Odvolací soud se neztotožňuje s odvolacími námitkami žalovaného zpochybňujícími správnost skutkových zjištění, objektivitu hodnocení provedených důkazů a přiléhavost právních závěrů, jež soud I. stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci učinil. K posouzení pravdivosti a difamačního potenciálu jednotlivých, v inkriminovaném článku obsažených tvrzení, jež byla předmětem žaloby, provedl obvodní soud obsáhlé a vyčerpávající dokazování, všechny provedené důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem odpovídajícím ust. § 132 o. s. ř. zhodnotil, jeho hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí jak samotných, tak v kontextu s ostatními, jakož i s dalšími provedenými důkazy odpovídá jejich obsahu, má logiku a je zcela přesvědčivé. Zhodnocení jednotlivých žalobou rozporovaných tvrzení je v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně natolik precizní a vyčerpávající, že odvolací soud může jen odkázat na body 37 – 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že z jeho strany není v tomto směru co dodat.

18. Jako učiněným skutkovým zjištěním zcela přiléhavé hodnotí odvolací soud i právní závěry prvoinstančního soudu ohledně difamačního charakteru inkriminovaného článku přesahujícího míru přípustné kritiky a jeho způsobilosti neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobce, jakož i ohledně odpovědnosti žalovaného za tento neoprávněný zásah. I zde odvolací soud plně odkazuje na více než obsáhlé a podrobné závěry obsažené pod body 46 – 48 napadeného rozsudku, s nímž se plně ztotožňuje a jež zde nemá důvodu opakovat. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ukládajícím žalovanému povinnost odstranit předmětný článek z internetového portálu [webová adresa] jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i se závěrem soudu I. stupně o tom, že intenzita zásahu do osobnostních práv žalobce vyvolaného zveřejněním předmětného článku na výše zmíněné webové stránce by měla vést i poskytnutí požadovaného morálního a finančního zadostiučinění ve smyslu § 2951 o. z., neboť – jak z výsledků dokazování vyplynulo – článek žalobce přinejmenším v hasičské komunitě poškodil a znamenal zásadní zásah do jeho občanské a profesní důstojnosti a cti (i zde viz odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 52 – 54). Odvolací soud nicméně na rozdíl od soudu I. stupně nepovažuje žalobcem navrhovaný text požadované omluvy představující jím navrhované morální zadostiučinění za způsobilý k tomu, aby tomuto bodu žalobního návrhu bylo možné vyhovět. Žalobcem navrhovaný text totiž nepředstavuje přiléhavé, a tudíž ani přiměřené zadostiučinění. Inkriminovaný článek sice obsahuje nepravdivé informace, ale obsahuje i některé informace pravdivé či neutrální (žalobce sám ostatně i v žalobě uvádí, že v článku byla publikována mimo jiné tvrzení, jimiž se cítí dehonestován a jež jsou předmětem tohoto řízení), přičemž žalobce nepožaduje omluvu k jednotlivým, konkrétním nepravdivým a difamujícím tvrzením, nýbrž požadovaný omluvný text formuluje ryze obecně. Takto navrhované žádosti o omluvu proto vyhovět nelze. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na již ustálenou judikaturu, a to na závěry uvedené kupř. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 149/2020 z [datum rozhodnutí], podle nichž za situace, kdy část informací uvedených v článku byla pravdivá, zatímco část představovala zásah do osobnostních práv, není možné vyhovět žalobě, která koncipuje omluvu jednotně a bez tohoto rozlišení ve vztahu k článku jako celku. Nejde přitom o formulační nedostatek žalobního petitu, který je soud oprávněn odstranit, pokud nezmění jeho význam, nýbrž o nedostatek tzv. satisfakční způsobilosti požadované omluvy, který již soud nemá možnost odstraňovat zmíněným procesním postupem. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení, neboť vymezení, v čem žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, náleží jen jemu coby pánu sporu (dominus litis). Žalobcem požadovaná omluva byla v daném případě formulována v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., tj. byla dostatečně konkrétní, jasná, určitá a odpovídala skutečnostem zjištěným z okolností případu, takže netrpěla vadami, pro které by měl soud žalobce poučovat a vést k úpravě petitu, nebo snad dokonce sám do něj zasahovat. Okolnost, že zčásti není široce pojatá omluva bez rozlišení jednotlivých tvrzení věcně opodstatněná, tj. že žaloba v určitém rozsahu není důvodná, nemůže vést soud k postupu, který by znamenal nepřípustné poučení o hmotném právu a narušil by rovnost stran mezi účastníky. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se ohledně požadavku na omluvu žaloba zamítá.

20. Odvolací soud pak souhlasí se soudem I. stupně i v názoru, že v daném případě je namístě přiznat vedle kromě nároku na odstranění článku z internetového portálu i finanční zadostiučinění, a to v souladu se závěry vyjádřenými v prvoinstančním soudem citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/99, podle něhož platí, že pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finanční. Obdobné závěry jsou vyjádřeny i v soudem I. stupně citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 či zn. 30 Cdo 1152/2012, podle nichž finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující zadostiučinění morální a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. V posuzovaném případě ani soud odvolací nemá pochybností o tom, že morální satisfakce dostačující není, když zásah do osobní integrity žalobce lze hodnotit jako zásadní, a že žalobce újmu, jež mu zveřejněním inkriminovaného článku vznikla, pociťuje důvodně jako závažnou. Odvolací soud i zde může odkázat na detailní zhodnocení této otázky v bodech 55 - 57 odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se téměř beze zbytku ztotožňuje. Na rozdíl od soudu I. stupně je ovšem soud odvolací toho názoru, že míru závažnosti utrpěné újmy lze vzhledem ke všem soudem I. stupně zcela správně vylíčeným a zhodnoceným okolnostem vystihnout částkou [částka], když není možné zároveň pominout ani snížení hodnoty peněz v důsledku pokračující inflace v uplynulých měsících a letech. V tomto směru proto odvolací soud podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně i ve výrocích III. a IV.

21. S ohledem na částečnou změnu napadeného rozhodnutí odvolací soud podle § 220 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval znovu o nákladech řízení před soudem I. stupně. V konečném výsledku je třeba hodnotit žalobcův procesní úspěch jako dvoutřetinový (žalobce uspěl s požadavkem na odstranění difamujícího článku žalovaného z internetového portálu i s požadavkem na poskytnutí finančního zadostiučinění /výše přiznané částky zde nehraje roli, neboť byla určena úvahou soudu/), jeho procesní neúspěch jako třetinový (žalobce neuspěl s požadavkem na zveřejnění omluvy). Má tedy podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 1/3 nákladů vynaložených na zastoupení advokátem a na zaplacení soudního poplatku. Tyto náklady činily celkem částku [částka] (zde je možné zcela odkázat na správný a podrobný výčet úkonů právní služby advokáta soudem I. stupně uvedený v bodě 59 odůvodnění napadeného rozsudku – kromě nesprávně zvolené tarifní hodnoty za úkon, která dle názoru odvolacího soudu činí [částka] podle § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb., tj. 19 úkonů právní služby á [částka] + 19 paušálních náhrad á [částka] + DPH ve výši [částka] + soudní poplatek [částka]), žalobce tak má tak za tuto fázi řízení právo na náhradu nákladů částky [částka].

22. V odvolacím řízení vznikly žalobci výdaje v souvislosti s právním zastoupením za 3 úkony právní služby advokáta á [částka] (odvolání, vyjádření k odvolání žalovaného, účast na odvolacím jednání dne [datum]), 3 paušální náhrady á [částka] a DPH v částce [částka] (§ 9, § 11 odst. 1, písm. g/ a k/, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobce má podle poměru procesního úspěchu i v této fázi řízení (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu 1/3 nákladů, náleží mu částka [částka].

23. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka].

Poučení