29 Co 458/2021-174

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň Mgr. Adély Kaftanové a JUDr. Hany Douskové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [obec a číslo] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M. sídlem [adresa] o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra dle části páté o. s. ř., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 27 C 23/2020-126 takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ohledně žaloby žalobce [jméno] [příjmení] směřující k nahrazení výroku I. nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] zrušuje a řízení se zastavuje. Žalobce [jméno] [příjmení] může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě 1 měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení, a to k Městskému soudu v Praze.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ohledně části žaloby žalobce [jméno] [příjmení] směřující k nahrazení výroků II. a III. nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] zrušuje a žaloba se v tomto rozsahu odmítá.

IV. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ohledně části žaloby žalobce [jméno] [příjmení] směřující k nahrazení výroku IV. nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] potvrzuje ve znění:„ Žaloba žalobce [jméno] [příjmení] na nahrazení výroku IV. nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] (jímž byl zamítnut návrh na zaplacení 81 246, [částka] s příslušenstvím) se zamítá.“

V. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

VI. Žalobce [jméno] [příjmení] je povinen zaplatit účastnici [právnická osoba] na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M.

VII. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. mění tak, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byl nahrazen nález Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] tak, že„ 1) se určuje, že pojistná smlouva [číslo] kterou dne [datum] uzavřeli žalobce [jméno] [příjmení] a žalovaná [právnická osoba], je od počátku neplatná, 2) žalovaná [právnická osoba] je povinna žalobci [jméno] [příjmení] zaplatit částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, 3) žalovaná [právnická osoba] je povinna zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 10% z částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci dle bodu 2), a to na účet Kanceláře finančního arbitra do 3 dnů ode dne právní moci rozhodnutí“ (výrok I.). Současně žalobci uložil povinnost zaplatit účastnici [právnická osoba] (již označil jako„ žalovaná“) na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice zastoupené Kanceláří finančního arbitra na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok III.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o včas (§ 247 odst. 1 o. s. ř.) podané žalobě žalobce dle části páté o. s. ř. na nahrazení shora označeného nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách, a to ve všech částech rozhodnutí Finančního arbitra. Finanční arbitr rozhodoval dle ust. § 8 a násl. zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, o návrhu žalobce (navrhovatele) proti účastnici [právnická osoba] (instituci) na určení neplatnosti pojistné smlouvy [číslo] (o investičním životním pojištění PROFI Invest), podepsané účastníky dne [datum] a na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně instituce vzniknout přijetím plnění pojistného (od navrhovatele) na základě této smlouvy. Neplatnost smlouvy o životním pojištění plyne dle navrhovatele/žalobce z toho, že z uzavřené smlouvy nelze zjistit výpočet (tj. výši) pojistného plnění. Finanční arbitr (využívaje ust. § 12 odst. 3, věta první zákona č. 229/2002 Sb.) překročil návrh navrhovatele (na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení) a rozhodoval i o vrácení plnění uhrazených navrhovatelem instituci v průběhu řízení před finančním arbitrem (do vydání rozhodnutí o námitkách). Finanční arbitr nálezem ve znění rozhodnutí o námitkách zastavil řízení o platnosti smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení z pojištění zproštění od placení pojistného a úrazového pojištění (pojištění pro případ smrti následkem úrazu, pojištění pro případ smrti následkem úrazu v motorovém vozidle, pojištění trvalých následků úrazu včetně progresivního plnění), sjednaných v pojistné smlouvě [číslo] kterou dne [datum] uzavřeli navrhovatel [jméno] [příjmení] a instituce [právnická osoba], a to podle ustanovení § 14 odst. 1, písm. a) ve spojení s § 9 písm. a) zákona o finančním arbitrovi (výrok I. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách). Dále určil, že pojistná smlouva [číslo] kterou dne [datum] uzavřeli navrhovatel a instituce, je v části životního pojištění od počátku neplatná (výrok II. ve znění rozhodnutí o námitkách), uložil instituci povinnost zaplatit navrhovateli částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok III. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách) a ve zbývajícím rozsahu návrh navrhovatele zamítl (výrok IV. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách). Ve výroku V. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách pak určil, že instituce je povinna zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 10% z částky, kterou je povinna zaplatit navrhovateli dle výroku III. nálezu, a to na účet Kanceláře finančního arbitra.

3. Původně byla předmětem řízení ještě žaloba [právnická osoba] na nahrazení vyhovující části rozhodnutí Finančního arbitra (§ 250b odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k této žalobě bylo řízení pravomocně zastaveno usnesením soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 27 C 23/2020-63 (pro zpětvzetí žaloby).

4. Soud I. stupně (mylně) předpokládal, že žalobce nežádal nahrazení výroku I. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách. Zamítnutí žaloby odůvodnil předně tím, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby na nahrazení té části rozhodnutí správního orgánu, jíž mu bylo zcela vyhověno, tj. k podání žaloby na nahrazení výroku II. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách. Uvedeným rozhodnutím, pro žalobce pozitivním, nemohlo být zasaženo do žalobcovy právní sféry (§ 246 odst. 1, 2 o. s. ř.). Za„ bezpředmětnou“ soud I. stupně označil žalobu v části směřující proti výroku III. nálezu finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách – s ohledem na to, že účastnice [příjmení] arbitrem uloženou povinnost včetně příslušenství vůči žalobci splnila a (již) se nedomáhá změny této části rozhodnutí Finančního arbitra.

5. Soud I. stupně se tedy věcně zabýval tou částí návrhu žalobce, o níž Finanční arbitr rozhodl zamítavě ve výroku IV. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách, tj. navrhovatelem tvrzeným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout úhradou těch (opakujících se) plateb pojistného, jež byly zaplaceny přede dnem [datum] (plateb, které byly zaplaceny dříve než tři roky před zahájením řízení před finančním arbitrem). Jde přitom o ty části opakovaných plateb, které představovaly pojistné za životní pojištění, nikoliv pojistné za úrazové pojištění a za pojištění zproštění od placení pojistného. Z odůvodnění rozhodnutí Finančního arbitra lze vyčíst, že ve výroku IV. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách byl zamítnut požadavek navrhovatele na vrácení plateb v úhrnné výši [částka] (Finanční arbitr vyčíslil ty části opakovaných plateb, které představují pojistné za životní pojištění, pojistné za úrazové pojištění a pojištění za pojištění zproštění od placení pojistného). Rozhodnutím Finančního arbitra byla uvedená část návrhu navrhovatele pravomocně zamítnuta proto, že právo na vrácení právě těchto plateb je promlčeno, a nelze je tedy přiznat. Soud I. stupně dospěl k závěru, že Finanční arbitr rozhodl v uvedeném výroku správně, neboť výše popsaná část žalobcem uplatněného nároku je promlčena, přičemž účastnice promlčení namítla (jak v řízení před finančním arbitrem, tak v řízení před soudem). I tímto závěrem je tedy odůvodněno zamítnutí žaloby. Soud I. stupně přitom vznik tvrzeného práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči účastnici dovodil, neboť konstatoval, že předmětná pojistná smlouva je v části životního pojištění od počátku neplatná. O neplatnosti pak dle soudu I. stupně není pochyb, protože Finanční arbitr neplatnost pojistné smlouvy konstatoval a účastnice se v současné fázi řízení rozhodnutí Finančního arbitra nebrání.

6. Při posouzení promlčení rozhodné části uplatněného nároku vyšel soud I. stupně z následujících podstatných faktů plynoucích ze zjištění správního orgánu: Účastníci dne [datum] sepsali smlouvu o životním pojištění PROFI Invest. Žalobce se zavázal hradit měsíčně pojistné ve výši [částka], která zahrnuje pojistné za úrazové pojištění ve výši [částka] a pojištění zproštění od placení pojistného. Žalobce na základě pojistné smlouvy hradil počínaje dnem [datum] měsíčně pojistné ve výši [částka]. Za pojištění zproštění od placení pojistného bylo placeno pojistné prvních 12 měsíců ve výši [částka] měsíčně, druhých 12 měsíců ve výši [částka] měsíčně, třetích 12 měsíců ve výši [částka] měsíčně, čtvrtých 12 měsíců ve výši [částka] měsíčně, pátých 12 měsíců ve výši [částka] měsíčně, šestých 12 měsíců ve výši [částka] a sedmých 12 měsíců ve výši [částka]. Do dne [datum] (den poslední platby pojistného, kterou uvažoval Finanční arbitr při vydání nálezu) žalobce zaplatil celkem [částka], po uvedeném datu do rozhodnutí o námitkách zaplatil žalobce ještě částku [částka]. Návrh k Finančnímu arbitrovi podal žalobce dne [datum].

7. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval soud I. stupně za použití ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, [účinnost] (dále jen„ obč. zák.“). Dle téhož právního předpisu posuzoval i promlčení nároku včetně počátku běhu a délky promlčecí lhůty (§ 3036 o. z.). Aplikoval proto ust. § 107 odst. 1 obč. zák., podle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dny, kde se oprávněný dozví, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, a rovněž us. § 107 odst. 2 obč. zák., podle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky a jde-li o úmyslně bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

8. Z odůvodnění rozsudku lze vyčíst, že dle soudu I. stupně žalobce uplatnil souhrn práv na vydání bezdůvodného obohacení založených jednotlivými platbami pojistného a že pro uplatnění každého jednotlivého práva běží zvláštní subjektivní (i objektivní) promlčecí lhůta. Za okamžik, kdy se žalobce dozvěděl všechny rozhodné skutkové okolnosti kvalifikovatelné tak, že se přijetím konkrétní platby pojistného na jeho úkor instituce obohatila, pokládal soud I. stupně den uskutečnění každé jednotlivé platby pojistného (v tomto bodě se soud I. stupně nesetkal s názorem finančního arbitra vysloveným v nálezu a v rozhodnutí o námitkách; finanční arbitr předpokládal, že subjektivní promlčecí lhůta u práva na vrácení jednotlivé platby pojistného v případě žádné platby nezačala běžet dříve než k [datum], ke kterému potvrdil vědomost o bezdůvodném obohacení sám navrhovatel; Finanční arbitr z toho dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta k okamžiku podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem neuplynula u žádného požadovaného plnění, a zabýval se proto během objektivní promlčecí lhůty). Podle soudu I. stupně je tedy promlčeno právo na vrácení těch plateb, které žalobce zaplatil přede dnem [datum], tj. dříve než dva roky před zahájením řízení před finančním arbitrem. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně znovu rozhodoval spor o vrácení plateb zaplacených přede dnem [datum], tj. dříve než tři roky před zahájením řízení před finančním arbitrem, jsou všechna rozhodná práva na vydání bezdůvodného obohacení jistě promlčena.

9. Soud I. stupně doplnil, že účastnice se na úkor žalobce neobohatila úmyslně. Takový úmysl prokázán nebyl. Úmysl směřující k uzavření neplatné smlouvy žalobce dovozoval toliko z listin vyhotovených až po uzavření předmětné smlouvy, přičemž tyto listiny obsahují pouhé názory, které pro účastnici v době uzavření pojistné smlouvy nebyly závazné. Rozhodnutí finančního arbitra v obdobných sporech a závěry soudu, v nichž je konstatována neplatnost obdobných pojistných smluv o životním pojištění, pocházejí z pozdější doby. Účastnice vždy jednala tak, jako kdyby pojistná smlouva byla platná. Posílala žalobci informace o vývoji pojistného a investičního produktu, informace o pojištění a nepochybně byla připravena v případě pojistné události poskytnout pojistné plnění. Podle soudu I. stupně by instituce mohla po žalobci požadovat kompenzaci bezdůvodného obohacení vzniklého na její straně tím, že mu poskytovala pojistné krytí; to však nežádala. Argumentace žalobce ve směru úmyslu účastnice k uzavření neplatné pojistné smlouvy vychází vesměs z toho, že pro účastnici je ekonomicky výhodné uzavřít neplatnou smlouvu. Z takové ekonomické výhodnosti však automaticky neplyne úmysl k získání bezdůvodného obohacení. Nadto je sporné, zda skutečně bylo pro účastnici ekonomicky výhodnější uzavřít neplatnou pojistnou smlouvu (kterou nadto sama koncipovala nepochybně tak, aby pro ni byla ekonomicky výhodná) než smlouvu platnou (dle soudu I. stupně by tuto otázku zodpověděli jen odborníci na úrovni znalců). Soud I. stupně konečně podotkl, že pojišťovna měla po dobu 25 let inkasovat pravidelně měsíčně pojistné a investovat ho do dalších finančních produktů při současném hrazení různých nákladů spojených s vedením tohoto produktu, přičemž takovéto či obdobné služby finančních institucí nejsou bezplatné.

10. Dle soudu I. stupně pak z žalobcem popisovaného jednání nelze dovodit ani to, že by námitka promlčení byla nemravná, a že by proto soud měl odmítnout ochranu právu účastnice vznést tuto námitku. Soud I. stupně zdůraznil, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Žalobce nepředložil žádný relevantní důkaz, že by mu účastnice jakkoliv bránila v uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Žalobce měl právo od pojistné smlouvy v dohodnuté lhůtě či později odstoupit, měl právo kdykoliv během trvání neplatné pojistné smlouvy požádat o vydání bezdůvodného obohacení. I když je pojistná smlouva na životní pojištění uzavírána na dlouhou dobu, neznamená to, že by žalobce neměl možnost při jejím uzavření posoudit výhody či rizika spojená s takto dlouhodobým závazkem.

11. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně přiznal procesně úspěšné účastnici proti neúspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tato částka zahrnuje odměnu za zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 6 úkonů právní služby po [částka] dle ust. § 7, § 9 odst. 4, písm. d) a § 11 odst. 1, písm. a), d) a g) vyhlášky, 6x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21% DPH.

12. S odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl soud I. stupně rovněž o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou – Kanceláří finančního arbitra, již„ přibral“ do řízení jako účastníka, neboť žalobce požadoval i změnu nálezu finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách v části, kde byla účastnici uložena povinnost zaplatit sankci dle zákona o finančním arbitrovi. České republice byla přiznána na nákladech řízení částka [částka], která zahrnuje 4x paušální náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

13. Rozsudek soudu I. stupně napadl včasným odvoláním žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobě bude vyhověno, tj. že nález Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách bude nahrazen určením, že pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky dne [datum] je (celá) od počátku neplatná a že účastnice [právnická osoba] je povinna zaplatit žalobci [jméno] [příjmení] částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. Pro případ, že by odvolací soud došel k závěru, že není namístě rozsudek změnit, navrhl žalobce, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

14. Žalobce je přesvědčen, že z bezdůvodného obohacení, o němž se v řízení rozhoduje, nelze vyjmout platby uhrazené za doplňkové připojištění, neboť toto připojištění bylo sjednáno v rámci pojistné smlouvy a dle pojistných podmínek nemohlo být sjednáno samostatně. Konstatoval-li tedy soud I. stupně (zcela správně) absolutní neplatnost pojistné smlouvy, je tato pojistná smlouva neplatná jako celek i s částí sjednávající připojištění. V rámci vypořádání bezdůvodného obohacení tedy musí být vypořádány veškeré platby uhrazené v souvislosti s neplatnou pojistnou smlouvou. Na rozsah vypořádání bezdůvodného obohacení pak nemá dle žalobce vliv rozhodnutí finančního arbitra o zastavení řízení v části připojištění, neboť finanční arbitr zastavil řízení v části tematicky vymezené, nikoliv v části vymezené finanční částkou.

15. Soud I. stupně pochybil, když nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a neumožnil provedení odvolatelem navržených důkazů, díky čemuž neúplně zjistil skutkový stav. Z provedených důkazů pak soud I. stupně činil chybné skutkové závěry. Soud I. stupně chybně konstatoval, že z výročních dopisů z let [rok] až [rok] plyne, že účastnice žalobce informovala o stavu hodnoty pojištění; z těchto dopisů však nebylo možné skutečnou hodnotu pojištění dovodit, neboť uváděly pouze počet podílových jednotek zvolených fondů, nikoliv hodnotu jednotek. Žalobce tedy nemohl mít ani přibližnou představu o aktuální hodnotě pojištění. Soud I. stupně chybně nečinil žádná zjištění z Úředního sdělení [obec] národní banky ze dne [datum], ačkoliv z tohoto sdělení plyne, že účastnicí připravené a uzavřené smlouvy o životním pojištění nejsou v souladu s právním řádem České republiky a porušují zákaz nekalých obchodních praktik. Skutkový závěr soudu I. stupně, že účastnice byla připravena v případě pojistné události poskytnout žalobci pojistné plnění, je zavádějící, neboť účastnice s pojistnou smlouvou nakládala zcela svévolně, v rozporu se smluvním ujednáním a zásadně v neprospěch žalobce, neboť po celou dobu trvání pojištění účtovala náklady a poplatky, které nebyly řádně sjednány. Pouhá skutečnost, že účastnice byla pravděpodobně připravena poskytnout žalobci nějakou finanční částku v případě pojistné události, pak neprokazuje vůli chovat se k pojistné smlouvě jako k platné. Zcela mylná je pak úvaha soudu I. stupně na téma možnosti účastnice požadovat po žalobci ekvivalent poskytnutého pojistného krytí (pojišťovna žalobci žádné plnění neposkytla).

16. Soud I. stupně chybně neprovedl žalobcem označené důkazy k úmyslu účastnice bezdůvodně se obohatit a k nemravnosti námitky promlčení vznesené účastnicí, resp. k tomu, že u účastnice absentovala dobrá víra při vznesení námitky promlčení. Jedná se o protokoly o podání ústního vysvětlení před finančním arbitrem (v jiných věcech) z nichž plyne, že účastnice již od roku 2014 věděla o vadách smluv životního pojištění a o tom, že tyto vady mohou způsobovat absolutní neplatnost (finanční arbitr pojišťovnu na tyto vady a jejich důsledky upozorňoval, šlo přitom o pojistný produkt PROFI Invest). Dále jde o neprovedené výslechy svědků [jméno] [příjmení], Ing. [příjmení], Mgr. [příjmení] a Mgr. [příjmení] (zaměstnanci účastnice z oddělení compliance, vnitřního auditu a správního oddělení, kteří byli v pojišťovně odpovědní za nastavení systému životního pojištění). I výslech navržených svědků měl přitom prokázat, že účastnice přesto, že při uzavření pojistné smlouvy věděla o vadách pojistné smlouvy způsobujících absolutní neplatnost smlouvy, neučinila nic k jejich odstranění. Dle žalobce je zjevné, že pojišťovna se rozhodla riziko vyplývající z možné neplatnosti pojistných smluv o životním pojištění podstoupit, a proto nejednala se zákonem vyžadovanou odbornou péčí a obezřetností ve vztahu ke spotřebiteli. Došlo tak k systémovému selhání mechanismů vytvořených zákonodárcem k ochraně práv spotřebitele. Pojišťovna tedy po celou dobu nakládala s pojistnou smlouvou nepoctivě, v rozporu se smluvním ujednáním, z protiprávního stavu těžila a jejímu jednání nemůže být poskytnuta právní ochrana (§ 6 odst. 2 o. z.).

17. Dle žalobce soud I. stupně nesprávně interpretoval jeho tvrzení, neboť žalobce netvrdil úmysl pojišťovny uzavřít neplatnou pojistnou smlouvu, ale úmysl pojišťovny bezdůvodně se obohatit přijímáním pojistného od [datum], tedy již od první platby pojistného, neboť již tehdy byla pojišťovna seznámena s obsahem Úředního sdělení [obec] národní banky ze dne [datum] a prokazatelně věděla o vadách pojistné smlouvy.

18. Soud I. stupně pochybil, pokud posuzoval nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného platbami pojistného po datu [datum] dle zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, ačkoliv jde o bezdůvodné obohacení vzniklé za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Subjektivní promlčecí lhůta k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je tříletá, nikoliv dvouletá.

19. Žalobce pokládá za nesprávný závěr soudu I. stupně, že se dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení zaplacením každé platby pojistného, protože již ke dni podpisu pojistné smlouvy znal rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl neplatnost pojistné smlouvy dovodit. V pojistné smlouvě bylo řádně sjednáno pojistné, které zákon vyžadoval jako podstatnou náležitost, zatímco rizikové pojistné a nákladová struktura explicitně zákonem vyžadována nebyla. Pojistná smlouva je produktem investičního a životního pojištění, které bylo a je stále podporováno státem daňovým zvýhodněním. Dovození neplatnosti pojistné smlouvy klientem, který uzavírá smlouvu přijetím formulářového návrhu vypracovaného renomovanou pojišťovnou s dlouhodobou tradicí, zcela zjevně přesahuje možnosti běžného spotřebitele. Konstatování soudu I. stupně o vědomosti žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy k datu jejího uzavření považuje žalobce za absurdní a šikanózní a je přesvědčen, že takovýto závěr se nutně jeví jako nepřiměřeně přísný a formální. Pokud by měl o důvodech neplatnosti k datu uzavření pojistné smlouvy vědět žalobce, pak tu samou vědomost musela mít i účastnice, kterou pojistnou smlouvu sepsala a žalobci předložila. Žalobce je v tomto bodě přesvědčen o správnosti závěru finančního arbitra, který dovodil, že vědomosti o možné neplatnosti pojistné smlouvy nabyl žalobce dne [datum], kdy obsah pojistné smlouvy konzultoval s odborníkem; finanční arbitr tedy promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení správně posuzoval optikou objektivní promlčecí lhůty.

20. Soud I. stupně se nevypořádal s argumentací žalobce o nedostatku dobré víry účastnice při vznesení námitky promlčení (odvolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010). Účastnice nemohla být v dobré víře, pokud přijímala pojistné, o kterém (s ohledem na její vědomost o skutkových okolnostech) věděla, že je bezdůvodným obohacením. Účastnice ve výsledku námitkou promlčení těží z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání, což je v rozporu s ust. § 6 o. z. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2700/2015 mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. [obec] souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. …. Účastnice porušila odbornou péči, když žalobce neseznámila s nákladovou strukturou pojištění, o které na rozdíl od žalobce věděla, že ji bude účtovat. Pojistnou smlouvu koncipovala výlučně účastnice, která je formálně odborně vybavená, veškerá její činnost podléhá vnitřní kontrole oddělení compliance, vnitřního auditu a odpovědného pojistného matematika. Zároveň činnost účastnice podléhá dohledu [obec] národní banky. Povinnost sdělit údaje o nákladové struktuře pojištění vyplývala k datu uzavření pojistné smlouvy z § 4 a § 5 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neboť údaj o nákladové struktuře pojištění je důležitým údajem, který lze po podnikateli spravedlivě požadovat. Je to zároveň informace požadovaná pro uzavření pojistné smlouvy, pro uplatnění práv z ní (pro rozsah pojistného plnění). Není spravedlivé, aby důsledky protiprávního stavu nesl výlučně žalobce jako spotřebitel, když protiprávní stav způsobila výlučně pojišťovna. Účastnice námitku promlčení zneužívá k faktické legalizaci svého protiprávního jednání, a důsledky selhání vysoce odborného několikastupňového kontrolního systému tak nese dle rozhodnutí soudu I. stupně žalobce – spotřebitel.

21. Žalobce konečně upozornil na nesprávnost nákladového výroku III. v rozsudku soudu I. stupně. Žalobce se v řízení nedomáhal, aby soud uložil účastnici povinnost zaplatit České republice – Kanceláři finančního arbitra sankci dle ust. § 17a zákona o finančním arbitrovi. Žalobce pouze upozornil na nutný důsledek požadované změny rozhodnutí finančního arbitra; dojde-li rozsudkem soudu ke změně výše částky, kterou je účastnice povinna uhradit, musí z úřední povinnosti dojít i ke změně sankce, která je od výše zaplacené částky odvislá.

22. Účastnice navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že soud I. stupně při posouzení promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení a při posouzení, zda námitka promlčení vznesená účastnicí není v rozporu s dobrými mravy, postupoval zcela v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (a s rozhodovací praxí senátu 29 Co Městského soudu v Praze, který je příslušný k rozhodování o odvoláních ve věcech řízení podle části páté o. s. ř.). Účastnice poukázala především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 94/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2435/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Cdo 1201/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 3551/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 94/21. Účastnice kategoricky odmítla, že by uzavření pojistné smlouvy mělo představovat její úmysl obohatit se na úkor žalobce. Je přesvědčena, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a v souladu se zákonem. Ze žádných skutečností nelze dovodit, že by k marnému uplynutí promlčecí lhůty po vzniku nároku přispěla účastnice (např. tak, že by bránila žalobci v uplatnění nároku) či že by žalobci bránil ve včasném uplatnění nároku jakýkoliv závažný důvod. Námitku promlčení proto nelze považovat za nemravnou.

23. Žalobce (podáním ze dne [datum]) navrhl přerušení odvolacího řízení dle ust. § 109 odst. 2, písm. c) o. s. ř. do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené před ním pod sp. zn. III. ÚS 2127/21, tj. ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 29 Co 158/2020-178 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 28 Cdo 3708/2020-235 (rozhodnutí byla vydána ve skutkově a právně obdobném sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně účastnice plněním pojistného dle neplatné smlouvy o životním pojištění PROFI Invest). Ústavní soud bude řešit ty otázky, které mají bezprostřední význam pro rozhodnutí v tomto sporu a které jsou dle žalobce v rozhodovací praxi senátu 29 Co Městského soudu v Praze řešeny nesprávně. Nesprávně je řešena otázka vědomosti stěžovatele (a dalších pojistníků) o skutkových okolnostech, ze kterých lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení, dále je chybně odpovídáno na otázku, zda je námitka promlčení vznesená pojišťovnou v rozporu s dobrými mravy, a konečně Městský soud v Praze ve své rozhodovací praxi zcela ignoruje závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C [číslo] ze dne [datum], přičemž nehodnotí pojistnou smlouvu jako zneužívající ujednání dle směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

24. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení, neboť navrhované přerušení neshledal hospodárným. Z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, které se týká přerušení řízení do skončení dovolacího řízení) lze dovodit pravidlo, že přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v související věci je možné výjimečně s poukazem na zásadu hospodárnosti, je-li odůvodněná obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno. Taktomu v posuzovaném případě z logiky věci být nemůže, neboť žalobci nic nebrání zopakovat své právní výhrady k rozhodnutí odvolacího soudu v navazujících mimořádných opravných prostředcích. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak nijak nenasvědčuje tomu, že by právní řešení výše uvedených otázek Městským soudem v Praze (senátem 29 Co) nebylo přiléhavé.

25. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a došel k závěru, že 1) soud I. stupně pochybil, pokud věcně rozhodoval o žalobním návrhu žalobce na nahrazení výroků I., II. a III. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách, a že 2) odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ohledně žaloby žalobce směřující k nahrazení výroku IV. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách důvodné není.

26. Soud I. stupně přehlédl, že není věcně příslušným k projednání té části žaloby směřující k nahrazení výroku I. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách, jímž bylo řízení před finančním arbitrem částečně zastaveno pro nedostatek pravomoci – dle ust. § 14 odst. 1, písm. a) ve spojení s § 9 písm. a) zákona o finančním arbitrovi. Otázka, zda je k přezkumu nemeritorního rozhodnutí vydaného správním orgánem v řízení o věci soukromého práva příslušný soud rozhodující dle části páté o. s. ř. či soud rozhodující ve správním soudnictví, byla zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, opakovaně řešena (viz usnesení sp. zn. Konf [číslo], Konf. [číslo] a Konf. [číslo]) a není důvodu se od ustálených právních závěrů konfliktního senátu odchýlit. Pravomoc soudu v občanském soudním řízení dle ust. § 244 o. s. ř. bude založena až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistí, co je právem nebo toto právo založí. K přezkumu nemeritorních rozhodnutí jsou příslušné soudy ve správním soudnictví. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ohledně části žaloby směřující k nahrazení výroku I. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách dle ust. § 219a odst. 1, písm. a) zrušil a dle ust. § 221 odst. 1, písm. c) ve spojení s ust. § 104b odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil. Žalobce byl přitom v souladu s ust. § 72 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě 1 měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení, a to k věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Podá-li žalobce v uvedené lhůtě žalobu, platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.

27. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že rozsah, v jakém bylo řízení o návrhu žalobce uplatněném u finančního arbitra, zastaveno, je dobře patrný jak z nálezu, tak z rozhodnutí o námitkách (z výrokové části ve spojení s odůvodněním). Finančním arbitrem nebylo věcně rozhodnuto o návrhu na určení neplatnosti části pojistné smlouvy ze dne [datum] týkající se pojištění zproštění od placení pojistného a úrazového pojištění a nebylo rozhodnuto o nároku na vrácení plateb zaplacených jako pojistné na úrazové pojištění a na pojištěné zproštění od placení pojistného. Podle rozhodnutí Finančního arbitra zaplatil navrhovatel do dne [datum] na pojistném [částka], z toho za pojištění zproštění od placení pojistného zaplatil [částka] a úrazové pojištění [částka]. Po uvedeném datu do vydání rozhodnutí o námitkách navrhovatel uhradil další pojistné v celkové výši [částka], z toho na pojistném za zproštění od placení pojistného částku [částka] a na pojistném za úrazové pojištění částku [částka].

28. Soud I. stupně dále nesprávně (věcně) rozhodl o té části žaloby směřující k nahrazení výroků II. a III. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách. Žaloba byla v této části podána neoprávněnou osobou, a nebyly tudíž splněny podmínky pro její věcné projednání v řízení dle části páté o. s. ř. Podle ust. § 246 odst. 1 o. s. ř. je k návrhu (na nové projednání věci rozhodnuté správním orgánem v občanském soudním řízení dle ust. § 244 a násl. o. s. ř.) oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou. Žalobce však z povahy věci nemohl být dotčen na svých (hmotných) právech těmi částmi rozhodnutí Finančního arbitra, jimiž bylo jeho požadavkům uplatněným v řízení před správním orgánem plně vyhověno. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ohledně části žaloby žalobce směřující k nahrazení výroků II. a III. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách dle ust. § 219a odst. 1, písm. a) o. s. ř. zrušil a za přiměřeného užití ust. § 221 odst. 1, písm. c) (viz § 245) ve spojení s ust. § 250g odst. 1, písm. b) o. s. ř. žalobu v tomto rozsahu odmítl.

29. Na tomto místě odvolací soud dodává, že vzala-li účastnice [právnická osoba] zpět svou žalobu na nahrazení pro ni negativních částí rozhodnutí Finančního arbitra a řízení o této žalobě bylo zastaveno, je právní moc výroků II. a III. nálezu Finančního arbitra nedotčena a rozhodnutí Finančního arbitra o žalobcem uplatněných nárocích řešených těmito výroky zavazuje jak účastníky, tak soud rozhodující v tomto soudním řízení (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Tuto zásadu ostatně respektoval i soud I. stupně při„ věcném“ přezkumu vyhovujících částí rozhodnutí Finančního arbitra, neboť platnost pojistné smlouvy v části životního pojištění pokládal za„ nespornou“ a žalobu v části směřující proti vyhovujícímu výroku o povinnosti pojišťovny poskytnout navrhovateli finanční plnění za„ bezpředmětnou“.

30. O části žaloby směřující k nahrazení výroku IV. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách rozhodl soud I. stupně ěcně správně. Jak již bylo výše uvedeno, zamítavým rozhodnutími finančního arbitra, byl zamítnut návrh žalobce na vrácení plateb zaplacených podle pojistné smlouvy toliko za životní pojištění, a to plateb zaplacených žalobcem účastnici přede dnem [datum], tj. dříve, než tři roky před podáním návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem.

31. K poukazům odvolatele na to, že soud I. stupně chybně neprovedl žalobcem navržené důkazy (či z nich nečinil žádná či odpovídající zjištění), odvolací soud podotýká, že již výše (v bodě 6. odůvodnění) rekapitulovaná zjištění správního orgánu (která soud I. stupně zjevně převzal) ve spojení se samotnými žalobními tvrzeními představují dostatečný podklad pro zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně a dalších zjištění není třeba. Soud I. stupně se nadbytečně vyslovil k platnosti předmětné pojistné smlouvy (tento závěr ostatně převzal z pravomocného rozhodnutí Finančního arbitra) a k existenci žalobkyní tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je-li v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a v něm citovaná rozhodnutí; tato zásada byla vyjádřena již ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. Sc [číslo] publikovaném pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

32. Odvolací soud se pro nadbytečnost nezabýval výtkami žalobce ke skutkovým (a právním) závěrům soudu I. stupně o nedostatku úmyslu účastnice bezdůvodně se obohatit. Je tomu tak proto, že na správný (jak bude dále uvedeno) právní závěr soudu I. stupně o promlčení rozhodné části nároku na vydání bezdůvodného obohacení nemá žádný vliv případný žalobcem tvrzený úmysl účastnice bezdůvodně se obohatit. Uplynula-li subjektivní promlčecí lhůta (§ 107 odst. 1 obč. zák.), tvrzené právo se promlčelo bez ohledu na to, zda (jakkoliv dlouhá) objektivní promlčecí lhůta (§ 107 odst. 2 obč. zák.) uběhla či neuběhla. Soud I. stupně se tak úmyslem (nedostatkem úmyslu) účastnice bezdůvodně se obohatit na úkor žalobkyně zabýval nadbytečně.

33. Stěžejní právní závěry soudu I. stupně pak odvolací soud sdílí.

34. Soud I. stupně zcela správně pokládal žalobou uplatněný nárok za soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – oddělitelných plateb pojistného. Všechna dílčí práva na vydání bezdůvodného obohacení správně posuzoval dle zákona č. 40/1064 Sb., občanský zákoník, [účinnost], včetně posouzení otázek počátku běhu a délky promlčecích lhůt k uplatnění těchto práv.

35. Podle ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, [účinnost], se podle dodavadních právních předpisů posuzují mj. lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy. Podle ust. § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle ust. § 3028 odst. 3 věta první o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (tj. právní poměry neuvedené v odst. 2 ustanovení) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

36. Přestože část dílčích tvrzených nároků na vydání bezdůvodného obohacení vznikla až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., neboť k části rozhodných plateb pojistného došlo až po dni [datum], převažuje při úvaze o aplikaci ust. § 3028 odst. 3 věta první o. z. fakt, že ke stěžejní skutečnosti, která založila povinnost stran neplatné smlouvy vrátit plnění podle smlouvy přijaté, tj. k sepisu neplatné smlouvy ze dne [datum], došlo přede dnem [datum]. Tato skutečnost založila z pohledu ust. § 3028 odst. 3 o. z. mezi žalobcem a účastnicí právní poměr, na jehož základě pak vznikly – v závislosti na poskytnutých plněních – dílčí povinnosti. O tom, že i u nároků na vrácení plnění poskytnutých po dni [datum] (dle neplatné pojistné smlouvy uzavřené před tímto datem) je třeba užít„ dosavadních právních předpisů“, přitom v současné soudní praxi není pochyb, jak plyne i z aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. odůvodnění usnesení sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a sp. zn. 28 Cdo 3708/2020).

37. Soud I. stupně správně posuzoval běh subjektivních promlčecích lhůt u každého ze žalobcem uplatněného dílčího nároku samostatně. V souladu s ust. § 107 odst. 1 obč. zák. předpokládal, že pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty je vždy rozhodný den, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že na jeho úkor došlo k získání tvrzeného bezdůvodného obohacení a že obohacení získala účastnice. Jak bylo dovozeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 466/2014 při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.

38. Již v roce 2008 byla ustálená judikatura Nejvyššího soudu tak, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty dle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. Není významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 1840/2008 a v něm citovaná rozhodnutí). Nutno zdůraznit, že uvedené závěry nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu přehodnoceny, naopak byly pro skutkové poměry obdobné projednávané věci potvrzeny i v aktuálních rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, v usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 32 Cdo 1201/2020 a v usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 3708/2020.

39. V posuzovaném případě byla tvrzená neplatnost pojistné smlouvy objektivně odvoditelná ze smlouvy samotné. Se smlouvou samotnou pak byl žalobce seznámen v okamžiku jejího uzavření. Další skutkovou okolností nutnou pro vznik tvrzeného bezdůvodného obohacení je poskytnutí plnění (žalobcem) dle neplatné smlouvy. Vědomost žalobce o tom, co sám plnil účastnici, spadá v jedno s platbami pojistného.

40. Závěr soudu I. stupně o tom, že vznesení námitky promlčení ze strany účastnice není rozporné s dobrými mravy, je rovněž správný. Odpovídá i aktuální judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté ve skutkově a právně obdobných sporech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 94/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2435/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 3708/2020). Soud I. stupně přiléhavě citoval ustálené judikatorní závěry o tom, kdy se uplatnění námitky promlčení příčí dobrým mravům, a přiléhavě zdůraznil pravidlo, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 561/2006 a ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Cdo 126/2009, příp. další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v usnesení sp. zn. 28 Cdo 2598/2020).

41. V posuzovaném případě platí, že včasné uplatnění tvrzeného nároku v řízení před finančním arbitrem či v řízení před soudem bylo plně v rukou žalobce. V argumentaci žalobce nezaznívá nic o tom, že by účastnice jakýmkoliv svým jednáním způsobila či spoluzpůsobila marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Soud I. stupně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zcela správně vystihl, že žalobní argumentace neobsahuje tvrzení o žádné právně relevantní skutečnosti, pro kterou by bylo možné korigovat promlčení dobrými mravy.

42. Poukaz žalobce na právní názory vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 329/2010 a v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2700/15 jsou nepřípadné, přičemž odvolatelem používané citace jsou vytrženy z kontextu skutkových okolností projednávané věci i zaujatých právních názorů. Odvolací soud si dovoluje podotknout, že v posuzovaném případě princip právní jistoty účastnice (jehož projevem je právo namítnout promlčení) může jen těžko zasáhnout do ochrany jakéhokoliv legitimního očekávání žalobce (v existenci smluvního právního poměru), neboť sám žalobce zastává názor, že uzavřená pojistná smlouva je neplatná a nehodlá se jí řídit.

43. K poukazu žalobce na to, že odvolací soud (a dovolací soud) ve své rozhodovací praxi (ve skutkově shodných věcech) ignoruje závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] ve věci [právnická osoba], odvolací soud podotýká, že dle jeho náhledu právní závěry vyjádřené v uvedeném rozsudku nejsou v této věci (a skutkově obdobných věcech) použitelné.

44. Ze zmíněného rozsudku plyne, že zásada efektivity (zásada přednostně použitelného unijního práva) brání použití takové vnitrostátní úpravy promlčení, u níž existuje nezanedbatelné riziko, že se spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat práv, která mu přiznává unijní právo. Rozsudek se týká žaloby podané spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek na základě mj. zneužívajícího ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud konstatoval, že úprava promlčení sama o sobě není v rozporu se zásadou efektivity, pokud je promlčecí lhůta dostatečná (tříletá promlčecí lhůta byla, pokud je dopředu známá, shledána v zásadě za dostatečnou a slučitelnou se zásadou efektivity). Začátek běhu promlčecí lhůty však může dle Soudu způsobit nezanedbatelné riziko, že se dotyčný během stanovené lhůty svých práv dovolávat nebude. Soud se vyjadřoval k úpravě promlčení ve slovenském vnitrostátním právu pro práva na vydání bezdůvodného obohacení ve lhůtě tří let od data, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, přičemž k obohacení v rozsudkem posuzovaném případě docházelo v průběhu plnění dlouhodobé smlouvy (o úvěru).

45. Dle náhledu odvolacího soudu v posuzovaném případě zásada unijního práva, tj. zásada efektivity, nevylučuje použití soudem I. stupně aplikovaných českých vnitrostátních pravidel pro promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout plněním dle neplatné pojistné smlouvy. Je tomu tak proto, že (dle žalobce a finančního arbitra) vadná ujednání v pojistné smlouvě (která způsobují absolutní neplatnost smlouvy) nemohou mít povahu tzv.„ zneužívajících klausulí“ dle směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Žalobce tudíž v řízení neuplatňuje právo zaručené uvedenou směrnicí (a ani jiné právo zaručené unijním právem), jehož prosazení je třeba zajistit prostřednictvím zásady efektivity interpretované mj. ve výše zmíněném rozsudku. Rozhodná vadná ujednání v pojistné smlouvě totiž tvoří součást mechanismu, jímž je vymezováno pojistné plnění. Podle článku 4 odst. 2 uvedené směrnice se posouzení nepřiměřené povahy podmínek netýká definice hlavního předmětu smlouvy ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. I z preambule směrnice plyne, že v pojišťovacích smlouvách nejsou předmětem posuzování dle směrnice podmínky, které vymezují závazek pojišťovatele.

46. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ohledně (věcně projednatelné) části žaloby žalobce (směřující k nahrazení výroku IV. nálezu Finančního arbitra ve znění rozhodnutí o námitkách) dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to ve zpřesněném znění.

47. Výrok o nákladech řízení pod bodem II. rozsudku soudu I. stupně odvolací soud nemohl potvrdit jako věcně správný. Soud I. stupně totiž opomněl, že nákladovým výrokem je třeba vypořádat nejen náklady řízení o žalobě žalobce [jméno] [příjmení], nýbrž i náklady řízení o společně projednávané žalobě účastnice [právnická osoba] (řízení o této žalobě bylo pravomocně zastaveno usnesením soudu I. stupně ze dne [datum]). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nebyl z procesního pohledu se svou žalobou úspěšný (řízení o žalobě účastnice bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, které nebylo vyvoláno chováním žalobce [jméno] [příjmení]; žaloba [jméno] [příjmení] byla částečně zamítnuta, částečně bylo řízení o ní zastaveno pro nedostatek věcné příslušnosti soudu a částečně byla žaloba odmítnuta), pročež lze procesní úspěch obou stran sporu pokládat za srovnatelný, postupoval odvolací soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a změnou nákladového výroku (§ 220 odst. 1, písm. a/ o. s. ř.) rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

48. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud (v této fázi řízení) úspěšné účastnici přiznal proti neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tato částka zahrnuje odměnu za zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby (účast na jednání odvolacího soudu, vyjádření k odvolání) ve výši [částka] dle ust. § 7, § 9 odst. 4, písm. d) a § 11 odst. 1, písm. g) a k ) vyhlášky, 2x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21% DPH v částce [částka].

49. Odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil zjevně nesprávný výrok III. rozsudku soudu I. stupně o povinnosti žalobce zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku [částka] tak, že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud I. stupně zřejmě přehlédl úpravu v ustanovení § 250a odst. 1 o. s. ř. (podle ust. § 250a odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem) a chybně za účastníka tohoto řízení pokládal Českou republiku – Kancelář finančního arbitra, ačkoliv Česká republika účastnicí správního řízení nebyla, a nemůže se proto účastnit ani řízení před soudem. Není-li Česká republika účastnicí řízení, nemůže být založena povinnost skutečných účastníků nahradit jí náklady vynaložené v souvislosti s jejím domnělým účastenstvím.