29 Co 467/2021-129

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Hany Douskové a JUDr. Dany Slavíkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M. sídlem [adresa] o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra (žaloba dle části páté o. s. ř.), k odvolání žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 98/2019-84 takto:

Výrok

I. Návrh na přerušení řízení se zamítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

III. Žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] je povinen zaplatit [právnická osoba] k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M., na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se Ing. [jméno] [příjmení] domáhal, aby soud nahradil výroky II. a III. nálezu Finančního arbitra č. j. FA/SR/ZP [číslo] ze dne 13. 4. 2019 ve znění rozhodnutí o námitkách č. j. FA/SR/ZP [číslo] ze dne 5. 6. 2019, a to tak, že pojišťovna je povinna zaplatit Ing. [jméno] [příjmení] částku [částka] s příslušenstvím. Ve výroku II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že Ing. [jméno] [příjmení] se žalobou podanou podle části páté o. s. ř. domáhal, aby soud nahradil rozhodnutí Finančního arbitra a rozhodl, že pojišťovna je povinna zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím. Také pojišťovna podala proti rozhodnutí Finančního arbitra žalobu podle části páté o. s. ř., avšak vzhledem k tomu, že žalobu vzala zpět, soud nyní již pravomocným usnesením č. j. 18 C 98/2019-67 řízení o žalobě podané pojišťovnou zastavil. Řízení proto nadále probíhalo ohledně nároku, který ve své žalobě uplatnil Ing. [jméno] [příjmení]. Jak bylo zjištěno, mezi účastníky došlo ke sporu, který vyplýval z jimi uzavřené pojistné smlouvy [číslo] ze dne [datum], a který byl původně řešen u Finančního arbitra na návrh Ing. [jméno] [příjmení] podaný dne [datum]. Ing. [jméno] [příjmení] trval na tom, že pojistná smlouva je neplatná, a požadoval určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši zaplaceného pojistného, tedy částky [částka] s příslušenstvím. Pojišťovna ve správním řízení uplatnila námitku promlčení uplatněného nároku, kterou Ing. [jméno] [příjmení] považuje za rozpornou s dobrými mravy a namítá, že na straně pojišťovny byl úmysl obohatit se na jeho úkor.

3. Finanční arbitr zjistil, že Ing. [jméno] [příjmení] poslední pojistné zaplatil dne [datum], takže ke dni [datum] na pojistném uhradil částku [částka], přičemž z toho částka [částka] představuje přeplatek. Pojišťovna mu neposkytla mimořádný výběr; v době rozhodování Finančního arbitra vztah založený pojistnou smlouvou trval. Finanční arbitr dovodil, že pojistná smlouva je neplatná jako celek, protože jsou neurčitá ujednání o počátečních, správních nákladech a o rizikovém pojistném, která nejsou oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy. Poté finanční arbitr řešil námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou ve smyslu § 107 zákona č. 40/1964 Sb. Podle jeho zjištění Ing. [jméno] [příjmení] byl informován o vzniku bezdůvodného obohacení pojišťovny přípisem ze dne [datum], kdy z přípisu pojišťovny zjistil skutkové okolnosti pro posouzení příp. neplatnosti pojistné smlouvy (mimo jiné skutečnost, že výše odkupného je nulová). Protože od února 2017, tedy od okamžiku počátku plynutí subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení neuplynula do zahájení řízení před Finančním arbitrem doba dvou let, finanční arbitr použil pro posouzení promlčení nároku Ing. [jméno] [příjmení] objektivní tříletou promlčecí lhůtu, což znamená, že mezní datum rozhodné pro promlčení vydání bezdůvodného obohacení je den [datum], tj. 3 roky před podáním návrhu k Finančnímu arbitrovi. Objektivní promlčecí doba začala běžet faktickým zaplacením každého pojistného. Pojistné, které Ing. [příjmení] zaplatil před [datum], je promlčeno a pojistné zaplacené po tomto datu promlčeno není. Ing. [příjmení] v období od [datum] do [datum], kdy uhradil poslední doloženou platbu pojistného, zaplatil na pojistném částku [částka], kterou je mu povinna pojišťovna vydat, a to včetně příslušenství. Podle názoru Finančního arbitra na straně pojišťovny nebyl úmysl bezdůvodně se obohatit na úkor Ing. [příjmení] a pojišťovna neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Na základě těchto zjištění Finanční arbitr rozhodl ve výroku I. nálezu, že pojistná smlouva je neplatná, ve výroku II. nálezu tak, že pojišťovna je povinna zaplatit Ing. [jméno] [příjmení] nepromlčenou částku [částka] s příslušenstvím a výrokem III. nálezu ve zbývající části návrh Ing. [příjmení] zamítl. Jak je již zmíněno shora, Ing. [jméno] [příjmení] s rozhodnutím finančního arbitra nesouhlasil a podal proti němu žalobu podle části páté o. s. ř.

4. Soud I. stupně, na základě žaloby podané Ing. [jméno] [příjmení], věc znovu projednal v řízení podle části páté o. s. ř. Žalobce v soudním řízení setrval na svých námitkách, tj. že pojistná smlouva je neplatná (i když z jiných důvodů nežli které uvedl finanční arbitr), že byl prokázán úmysl pojišťovny bezdůvodně se obohatit a že pojišťovna uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Pojišťovna navrhovala, aby byla žaloba zamítnuta, s tím, že námitku promlčení nároku neuplatnila v rozporu s dobrými mravy a že promlčení nároku bylo posouzeno správně.

5. Soud I. stupně vzal za svá skutková zjištění Finančního arbitra (§ 250e odst. 2 o. s. ř.), která doplnil o další podklady. Provedení výslechu svědků navrhovaných žalobcem však považoval za nadbytečné se zřetelem na to, že skutečnosti, které měly být výslechem svědků prokázány, byly zjištěny listinnými podklady. Listiny, které měly doložit pokyny dohledového orgánu pojišťovny, hodnotil jako pouze doporučujícího charakteru. Po provedeném řízení soud I. stupně dovodil, že je namístě vycházet ze zákona o pojistné smlouvě a ze zákona č. 40/1964 Sb. (dříve platný občanský zákoník), a to se zřetelem k ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (platný občanský zákoník). Obvodní soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne [datum], je absolutně neplatná (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši rizikového pojistného nelze oddělit od ostatního obsahu pojistné smlouvy, je pojistná smlouva neplatná jako celek (odkaz na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 420/2019-146). Protože žalobce platil pojišťovně pojistné na základě neplatné pojistné smlouvy, vzniklo na straně pojišťovny bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Poté soud posuzoval námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou a dovodil, že v tomto případě uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., s tím, že promlčecí doba běží pro jednotlivé platby zvlášť. Dovodil, že skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na absolutní neplatnost pojistné smlouvy, musely být žalobci známy ke dni podpisu pojistné smlouvy a že je nerozhodné, zda žalobce pojistnou smlouvu vyhodnotil jako platnou či neplatnou (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 z 24. 11. 2020). Proto bylo namístě přiznat žalobci bezdůvodné obohacení nejvýše za dva roky zpětně od podání návrhu k Finančnímu arbitrovi. Bezdůvodné obohacení za dva roky zpětně činí [částka], tedy méně, než kolik Finanční arbitr přiznal v dotčeném nálezu, když použil objektivní tříletou promlčecí lhůtu. Soud neshledal úmysl pojišťovny se bezdůvodně obohatit, ani to, že by pojišťovna námitku promlčení uplatnila v rozporu s dobrými mravy, resp. že by námitka promlčení byla projevem zneužití práva na úkor žalobce. Protože soud I. stupně neučinil závěr, že by žalobce měl nárok na vyšší částku, než která mu byla přiznána dotčeným rozhodnutím Finančního arbitra, žalobu směřující proti výrokům II. a III. nálezu Finančního arbitra zamítl. Rozhodl také, že ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když ani jedna ze stran nebyla se svojí žalobou úspěšná. Žaloba, kterou podal Ing. [jméno] [příjmení], byla zamítnuta a pojišťovna vzala svoji žalobu zpět, tedy zavinila, že řízení o jí podané žalobě muselo být zastaveno.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] odvolání z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2, písm. d), e) a g) o. s. ř., s tím, že soud I. stupně sice správně posoudil pojistnou smlouvu jako absolutně neplatnou, avšak dospěl k nesprávnému závěru, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se promlčel ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Žalobce souhlasí s tím, že promlčecí doba běží pro jednotlivé platby pojistného zvlášť. Vytkl však soudu to, že nezohlednil, že žalobce hradil pojistné za účinnosti starého i nového občanského zákoníku. Podle názoru žalobce se platby pojistného učiněné do [datum] promlčují v dvouleté promlčecí době dle starého občanského zákoníku a platby pojistného provedené po [datum] se promlčují ve tříleté subjektivní promlčecí době dle nového občanského zákoníku. Takto rozhodl i Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. 23 Co 375/2020 ze dne 13. 1. 2021. Žalobce uplatnil též výhradu, že soud I. stupně (nesprávně) stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby ke dni podpisu pojistné smlouvy. Soud se odklonil od názoru Finančního arbitra, který nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval z hlediska objektivní promlčecí doby, i když ve vztahu k pojistnému zaplacenému po [datum] aplikoval nesprávně starý občanský zákoník. Dále žalobce poukázal na to, že pojišťovna jako státem regulovaný subjekt měla k datu uzavření smlouvy z Úředního sdělení ČNB ze dne [datum] vědomost o tom, že zájemci o pojištění (žalobci) musí před uzavřením pojistné smlouvy sdělit informace o nákladové struktuře nabízeného produktu, přičemž jinak může být její jednání posouzeno jako rozporné s odbornou péčí a zákazem nekalých obchodních praktik. Přesto pojišťovna žalobci uvedené informace neposkytla a pojistnou smlouvu mu předložila k podpisu a na jejím základě inkasovala pojistné. Pojišťovna měla na základě zmíněného Úředního sdělení ČNB prověřit své smluvní dokumenty a případné vady napravit, aby do budoucna zabránila uzavření vadných či sporných smluvních závazků. Soud I. stupně nesprávně vyhodnotil charakter a význam Úředního sdělení ČNB ze dne [datum] a pominul, že toto sdělení ČNB upozorňovalo dozorované subjekty na platnou legislativu a dopady jejího nerespektování do praxe pojišťoven. Sdělení ČNB nelze považovat za pouhé doporučení, ale za důrazné upozornění dozorovaných subjektů na důsledky porušení právních předpisů. Na straně pojišťovny byl úmysl se obohatit na úkor žalobce. Žalobce namítal též nesprávné skutkové závěry, které soud učinil z označených listinných podkladů, s tím, že pojišťovna nerespektovala zákonná ustanovení zakotvená k ochraně spotřebitele.

7. Žalobce trval i na tom, že námitka promlčení uplatněná pojišťovnou byla v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto hlediska namítal, že je rozhodné, z jakého hlediska byla posuzovaná pojistná smlouva neplatná a že nesouhlasí se závěry soudu I. stupně. Uvedl, že Městský soud v Praze v již zmíněném rozsudku sp. zn. 23 Co 375/2020 ze dne 13. 1. 2021 učinil závěr o nemravnosti námitky promlčení a že tyto závěry lze vztáhnout i na řešenou pojistnou smlouvu. V tomto případě byla námitka promlčení posouzena v rozporu s rozhodovací praxí odvolacího soudu. Navrhoval výslech svědků, zaměstnanců pojišťovny a nebylo mu vyhověno. Připustil však, že k závěru o nemravnosti námitky promlčení může soud dospět případně i bez provedení výslechu navrhovaných svědků. Ze všech těchto důvodů žalobce požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen, resp. změněn tak, že se žalobě vyhovuje a že se mu přiznává právo na náhradu nákladů řízení.

8. Účastník [právnická osoba] ve vyjádření k odvolání žalobce navrhoval, aby byl rozsudek jako správný potvrzen. Vzhledem k tomu, že pojistná smlouva byla uzavřena dne [datum], tedy za účinnosti dříve platného občanského zákoníku, je namístě aplikovat ustanovení § 107 zákona č. 40/1964 Sb. Žalobce se o údajném bezdůvodném obohacení mohl dozvědět již při uzavření pojistné smlouvy, neboť od tohoto okamžiku měl k dispozici veškeré informace, ze kterých mohl dovodit případnou neplatnost pojistné smlouvy. Soud správně dovodil, že subjektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. plyne od uzavření pojistné smlouvy a od platby každého pojistného a že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši pojistného zaplaceného před [datum] je promlčeno. Ve smyslu § 3036 platného občanského zákoníku bylo namístě aplikovat ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., jak činí Městský soud v Praze ve své rozhodovací praxi.

9. Pojišťovna též uvedla, že soud učinil svůj závěr o souladu vznesené námitky s dobrými mravy podle rozsáhlé rozhodovací praxe Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 Co 375/2020-199, není ve vztahu k napadenému rozsudku přiléhavé a je excesem z pohledu dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů (uvedené odpovídá názoru Městského soudu v Praze v rozhodnutí sp. zn. 29 Co 19/2021). Pojišťovna trvala na tom, že nevznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, že se žalobcem jednala tak, jakoby pojistná smlouva byla uzavřena platně, a na její straně nebyl dán úmysl se obohatit na úkor žalobce. Pokud jde o Úřední sdělení ČNB z [datum], uvedený dokument má výlučně informativní charakter a soud se s tímto podkladem dostatečně vypořádal odůvodnění rozsudku. Soud I. stupně se vypořádal i s navrhovaným výslechem svědků, zaměstnanců pojišťovny. Dle názoru pojišťovny pojistná smlouva byla uzavřena platně a v souladu se zákonem. Pojišťovna dostatečně žalobce informovala před uzavřením smlouvy o účtovaných poplatcích a nákladech a žalobce měl možnost se s pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami seznámit.

10. Žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] dodatečně ve svém podání ze dne [datum] požádal o přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2, písm. c) o. s. ř., a to do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2127/21 o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 158/2020-178 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 3708/2020-235. Žalobce se domnívá, že ve zmíněném řízení u Ústavního soudu jsou řešeny otázky, které mají význam pro řešení tohoto sporu a souvisí s rozhodovací praxí senátu 29 Co v obdobných věcech. Zodpovězení naznačených otázek by mělo vést k přehodnocení judikatury o vědomosti a vzniku bezdůvodného obohacení z titulu neplatných pojistných smluv.

11. Odvolací soud především posuzoval, zda je důvodná žádost žalobce, aby bylo toto řízení dle části páté o. s. ř. přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu o označené ústavní stížnosti.

12. Podle ust. § 109 odst. 2, písm. c) o. s. ř. může soud přerušit řízení, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

13. V tomto řízení podle části páté o. s. ř. se žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] domáhá, aby soud nahradil dotčené rozhodnutí Finančního arbitra o jeho návrhu proti pojišťovně na vydání bezdůvodného obohacení z titulu dle jeho názoru neplatné pojistné smlouvy. Ing. [jméno] [příjmení] navrhuje, aby bylo řízení přerušeno do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2127/21, s tím, že v řízení o ústavní stížnosti jsou (budou) řešeny otázky, které mají bezprostřední význam i pro řešení předmětného sporu a souvisí s rozhodovací praxí senátu 29 Co Městského soudu v Praze v obdobných věcech.

14. Podle zjištění odvolacího soudu zmíněná ústavní stížnost byla podána ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 134/2019, v níž žalobce [příjmení] [příjmení] požadoval, aby byl nahrazen žalobou dotčený nález Finančního arbitra ve sporu mezi ním a [právnická osoba] o plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění. Odvolací soud zdůrazňuje, že podání ústavní stížnosti nepředstavuje zahájení řízení, v němž se řeší konkrétní věcné otázky tak, jak má na mysli ust. § 109 odst. 2, písm. c) o. s. ř. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ústavním soudu ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Předmětem řízení o ústavní stížnosti tedy nejsou věcné otázky konkrétního sporu, ale zkoumání, zda v daném řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod účastníka. Důvodem pro postup dle § 109 odst. 2, písm. c) o. s. ř. proto v žádném případě nemůže být řízení o ústavní stížnosti, navíc podané v jiné soudem (a to jiným soudem I. stupně) projednávané právní věci. [ulice] stížnost byla přitom podána proti rozhodnutí ve věci, která se týká pojistné smlouvy uzavřené jinou pojišťovnou, než je tomu v tomto případě.

15. Se zřetelem ke zjištění, že řízení o ústavní stížnosti podané v jiné právní věci nemůže být důvodem pro to, aby bylo v tomto případě řízení přerušeno, odvolací soud rozhodl tak, že se řízení nepřerušuje.

16. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Především je namístě zmínit, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů, takže žádné doplnění řízení nebylo (a není) potřebné. Z rozhodnutí vyplývá, k jakým závěrům soud I. stupně dospěl a jakými zákonnými ustanoveními se řídil. Přezkoumání rozhodnutí o věci samé probíhá v rovině právní.

18. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona, jakož i práva i povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že tato jejich práva a povinnosti se budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

19. Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy ze dne [datum], a proto se řídí zákonem o pojistné smlouvě a zákonem č. 40/1964 Sb. (dříve platný občanský zákoník). V tomto případě je rozhodné, že podle žaloby Ing. [jméno] [příjmení] uplatňuje právo na vydání bezdůvodného obohacení a na příslušenství ve výši zákonného úroku z prodlení vzhledem k tomu, že pojistná smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne [datum], je neplatná, a tvrdí, že není důvodná námitka promlčení nároku vznesená pojišťovnou. Pojišťovna trvá na tom, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a určitě a že soud při řešení otázky promlčení nároku Ing. [jméno] [příjmení] postupoval správně.

20. Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, kdy by bylo prokázáno, že existoval. Je-li v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým. Je-li tedy vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno (k tomu srovnej zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 26 Cdo 5035/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1750/2006 či usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 896/2006, resp. aktuálně usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2749/2021).

21. Z uvedeného vyplývá, že v tomto případě bylo namístě řešit přednostně otázku, zda tvrzený nárok, který byl uplatněn u Finančního arbitra dne [datum], tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na základě pojistné smlouvy uzavřené dne [datum], kterou žalobce pokládal za absolutně neplatnou, není promlčen.

22. Podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

23. Pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Takovou vědomostí citované zákonné ustanovení nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 2581/98 a ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 32 Cdo 2626/2009).

24. V posuzovaném případě skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednané pojistné smlouvy (spočívající v textu smluvních ujednání), musely být žalobci známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. dne [datum]. Od té doby měl žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] možnost zjistit, že se pojišťovna na jeho úkor obohatila, a začala mu běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy. Od tohoto okamžiku žalobci nic nebránilo v tom, aby podal k soudu žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Návrh k finančnímu arbitrovi na vydání bezdůvodného obohacení Ing. [jméno] [příjmení] podal [datum], a proto to, co na pojistném zaplatil před datem [datum] (tj. dva roky před podáním návrhu k finančnímu arbitrovi), je promlčeno. Žalobci tak bylo možné přiznat pouze případné nepromlčené bezdůvodné obohacení za dva roky před podáním návrhu k Finančnímu arbitrovi, jinak uplynula subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalobce vyplývající z ustanovení § 107 zákona č. 40/1964 Sb. Finanční arbitr, který aplikoval objektivní tříletou promlčecí lhůtu, přiznal Ing. [jméno] [příjmení] více, než bylo možné přiznat.

25. Soud I. stupně správně dovodil, že pojišťovna neuplatnila námitku promlčení nároku uplatněného žalobkyní v rozporu s dobrými mravy. Tuto otázku soud I. stupně řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí senátu 29 Co Městského soudu v Praze i soudů vyšších stupňů. Soud si pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů, z nichž dospěl ke správným závěrům. Navrhovaný výslech svědků – pracovníků pojišťovny byl nadbytečný. Podle převládajícího právního názoru odvolacího soudu, kterému koresponduje stanovisko Finančního arbitra i soudu I. stupně přijaté v projednávané věci, pojišťovna neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Takový názor odpovídá aktuální judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté ve skutkově a právně obdobných sporech (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 94/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2435/20 a aktuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2749/2021). Nejvyšší soud zaujal stanovisko, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 561/2006). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 561/2006 a ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

26. V dané věci bylo včasné uplatnění tvrzeného nároku v řízení před Finančním arbitrem a v řízení před soudem plně v rukou žalobce. Z jeho tvrzení nevyplývá, že by pojišťovna svým jednáním způsobila nebo spoluzpůsobila marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej shora) jasně plyne, že Ing. [jméno] [příjmení] neuplatnil tvrzení o žádné právně relevantní skutečnosti, pro kterou by bylo možné korigovat promlčení dobrými mravy. Se zřetelem k odvolacím výhradám je třeba upozornit, že odkazuje-li žalobce na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 23 Co 375/2020, je namístě uvést, že zmíněné rozhodnutí v posouzení nemravnosti námitky promlčení (ve skutkově a právně obdobném sporu mezi klientem pojišťovny a pojišťovnou o vydání bezdůvodného obohacení získaného pojišťovnou od klienta plněním dle smlouvy o investičním životním pojištění) vybočilo z ustálené rozhodovací praxe tohoto soudu. Uvedené vyplývá zejména z rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Co 513/2018, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 54 Co 366/2019, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Co 462/2019, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Co 515/2019, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 14 Co 195/2020, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Co 158/2020 a ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Co 19/2021. Správnost takové rozhodovací praxe Městského soudu v Praze je potvrzována aktuálními rozhodnutím Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020 a sp. zn. 28 Cdo 2749/2021) a též Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 94/21 a sp. zn. I. ÚS 2435/20).

27. Se zřetelem ke zjištění, že v dané věci proti rozhodnutí Finančního arbitra nelze nic namítat (Finanční arbitr přiznal žalobci více, než z důvodu promlčení uplatněného nároku mohl požadovat), není namístě, aby bylo rozhodnutí Finančního arbitra nahrazeno rozhodnutím soudu v řízení dle části páté o. s. ř. Proto byl odvoláním napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé, kterým byla žaloba Ing. [jméno] [příjmení] zamítnuta i v rovněž správném výroku II. o náhradě nákladů řízení potvrzen (§ 219, § 250i o. s. ř.).

28. Vzhledem k tomu, že [právnická osoba] byla v odvolacím řízení úspěšná, má právo na náhradu nákladů proti neúspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 245 o. s. ř.). Pojišťovně v odvolacím řízení vznikly náklady v podobě odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření a účast při jednání) po [částka] ([částka]), 2x paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši [částka] ([částka]) + DPH 21% ve výši [částka], celkem [částka].

Poučení