29 CO 91/2022 - 968

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudců JUDr. Tomáše Vejnara a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s přísl., o vzájemném návrhu, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí] 17 C 470/2004-932 takto:

Výrok

Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od [datum] do zaplacení, jinak se ve zbylém rozsahu a ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozhodnutím výrokem I. soud I. stupně zamítl žalobu s tím, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z této částky od [datum] do zaplacení, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], výrokem III. náklady státu ve výši [částka] na účet Obvodního soudu pro Prahu 3, vždy. ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. V soudem posuzované věci se původně právní předchůdkyně žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako součtu dílčích úhrad za poskytnutou nutnou a neodkladnou péči právní předchůdkyní žalobkyně pojištěncům žalované [příjmení] podala žalovaná vzájemný návrh na vrácení plnění poskytnutého na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno.

3. Ve skutkové rovině vyšel soud I. stupně z následujících zjištění: původní žalobkyně, zdravotnické zařízení [právnická osoba], jež neměla s žalovanou zdravotní pojišťovnou sjednánu smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, ošetřila (na svém neurologickém oddělení) v období od října [rok] do ledna [rok] cca [číslo] pojištěnců žalované, tuto péči vykázala jako nutnou a neodkladnou a vyúčtovala ji žalované měsíčními fakturami splatnými 30 dní po doručení, které žalovaná, (poté, kdy jak vyplývá z obsahu spisu částečné úhrady provedla) zcela neuhradila s odůvodněním, že provede šetření, zda poskytnutá péče byla skutečně nutná a neodkladná. Na původní žalobkyni byl dne [datum] prohlášen konkurs a pohledávka uplatněná touto žalobou byla v rámci dražby prodána nynější žalobkyni.

4. K popisu pohledávek bylo uvedeno, že péče byla vyúčtovaná na disketách, které si převzala žalovaná, a že podle [obec] lékařské komory poskytnutí péče bylo akutní na JIP u 93,60 % a na standardním oddělení v 58,30 %.

5. Všeobecná fakultní nemocnice posuzovala péči poskytnutou v květnu [rok] a lednu [rok] s výsledkem, že u 68 pacientů šlo podle zdravotnické dokumentace o péči nutnou a neodkladnou, u 6 pacientů přijatých v roce [rok] dokumentace chybí.

6. Fakultní nemocnice v [obec] uzavřela, že z 59 pacientů ošetřených v lednu [rok] lze za nutnou a neodkladnou považovat péči u 21 pacientů, u 2 pacientů nikoliv, u zbývajících pacientů se zhoršenými pohyblivostmi nebo třesu u chronických onemocnění byly hospitalizace sporné. Z 63 pacientů hospitalizovaných v září 2003 nebyly předloženy 4 chorobopisy, hospitalizace jednoho pacienta byla hraniční nebo odložitelná. 7. [nemocnice] předložila tabulku, kterou již soudu vysvětlit nepřišla. Podle posudku všechny hospitalizace byly nutné a nedokladné s výjimkou tří, v rozsahu [částka], [částka] a [částka].

8. Podle znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] zdravotnická dokumentace k pacientům již nebyla dohledána. Nebyla předána Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, ale přímo [nemocnice] s.r.o., která ji již nevlastní. Bez zdravotnické dokumentace nelze zjistit, zdali poskytnutá péče byla nutná a neodkladná.

9. Podle sdělení [nemocnice] s.r.o. zdravotnickou dokumentaci protokolárně nikdy nepřevzali, nicméně ji v archivu stále měli, avšak nevěděli, zdali ji převzali v celém rozsahu, a rovněž uvedli, že pokud uběhla skartační lhůta, byla tato zdravotnická dokumentace skartována.

10. Podle sdělení znalkyně, MUDr. [jméno] [příjmení], Cert.MDT ani jí se nepodařilo vyžádat byť jediný spis zdravotnické dokumentace a není proto schopna znalecký posudek vypracovat.

11. Podle sdělení znalce doc. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc. v archivu [nemocnice] s.r.o. zdravotnická dokumentace chybí, zmizením zdravotnické dokumentace by se měla zabývat Policie ČR.

12. Žalovaná dne [datum] uhradila žalobkyni částku [částka] podle (tehdy) pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 17C 470/2004-507. Po jeho zrušení rozsudkem Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 2422/2015-595 ze dne [datum rozhodnutí] vyzvala žalobkyni k vrácení poskytnutého plnění s negativním výsledkem. Uvedená částka sestává z jistiny ve výši [částka], úroků ve výši [částka] a nákladů řízení uložených žalované k zaplacení ve výši [částka].

13. K nároku žalující strany v průběhu řízení Nejvyšší soud uvedl následující: Nutnost a neodkladnost poskytnuté zdravotní péče jsou předpoklady, jejichž splněním zákon podmiňuje vznik nároku na úhradu. Posouzení rozsahu, v němž je žalobní požadavek důvodný, je proto odvislé v prvé řadě od zjištění, u kterých z ošetřených pacientů byla poskytnutá zdravotní péče nutná a neodkladná, tedy ve kterých případech vůbec nárok na úhradu vznikl. Právo na zaplacení úhrady za poskytnutou zdravotní péči, uplatněné v souzené věci, není jednou pohledávkou; jde o souhrn cca [číslo] nároků se samostatným skutkovým základem. To, že byly vyúčtovány (fakturovány) po skupinách společně za určitá časová období, na jejich relativně samostatné povaze nic nemění. Každý z nich by mohl být uplatněn samostatnou žalobou, a to, že byly uplatněny jednou žalobou, z nich jediný nárok nečiní; jde o případ tzv. objektivní kumulace (k ní srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2569/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 3569/2011, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na [webová adresa]).

14. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura [číslo] ročník 2002, pod [číslo] (z něhož pak vychází v celé řadě dalších svých rozhodnutí, srov. např. rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011), že § 153 odst. 1 o. s. ř. soudu ukládá rozhodovat (zásadně) na základě zjištěného skutkového stavu věci. V případech, kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost účastníka, jenž nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 věta první o. s. ř.), popřípadě nesplnil ani povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), či se tak stalo proto, že taková skutečnost nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato), postupuje soud podle pravidel o důkazním břemeni, vyplývajících z ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy mu zhodnocení provedených důkazů neumožňuje přijmout závěr ani o pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho procesním neúspěchu.

15. Z uvedených závěrů je patrno, že pravidla o důkazním břemeni se uplatní též v případě, kdy účastník dostál své povinnosti tvrdit příslušné právně významné skutečnosti a navrhnout důkazy potřebné k prokázání takových tvrzení, leč tato tvrzení nemohla být z objektivních důvodů prokázána. Důkazní nouze tak oproti argumentaci žalobkyně není překážkou, která brání soudu rozhodnout ve věci samé, a není tu pak ani důvod, proč by mělo dojít k odepření spravedlnosti.

16. Odvolací soud vycházeje v dalším řízení z prokázané skutečnosti, že žalovaná v řízení požadované částky zaplatila, s poukazem na judikatorní závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. Sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014) uzavřel, že (srovnej rozsudek ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 29 Co 6/2020-764), že došlo k zániku závazku (žalobou uplatněného nároku) jeho splněním.

17. Zahájení, průběh ani skončení řízení pravomocným rozsudkem nemají na hmotněprávní nárok (či hmotněprávní vztah) žádný vliv. Na jeho osud mají vliv pouze skutečnosti, s nimiž hmotné právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností (hmotněprávních vztahů). Má-li např. věřitel hmotněprávní nárok na vrácení peněžité zápůjčky, zanikne tento nárok, pokud dlužník dlužnou částku věřiteli zaplatí. …….Fakt, že dlužník plní pod pohrůžkou vyvolání civilního soudního sporu, zánik závazku splněním nijak nevylučuje. Stejně tak závazek zaniká, pokud již věřitel řízení zahájil a žalovaný dlužník zaplatil teprve v jeho průběhu. ……. k zániku závazku dojde teprve tehdy, když žalovaný po skončení řízení dluh zaplatí, nebo neučiní-li tak dobrovolně, až bude pohledávka vymáhajícího věřitele uspokojena v exekuci. Nelze argumentovat tak, že plněním na základě původního pravomocného rozsudku závazek splněním nezanikl, neboť žalovaný neměl vůli splnit dluh, ale jen činil to, co mu rozhodnutí ukládá, popř. to za něj dokonce učinily exekuční orgány. Rozhodnutí velkého senátu, jež bylo shora analyzováno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 pozn. odvolacího soudu), správně poukazuje na absurdní důsledky takového stanoviska, vedoucího k tomu, že ani podle hmotného práva skutečně existující závazek by vlastně nikdy nemohl zaniknout, pokud by žalovaný plnil na základě rozsudku soudu, nebo k tomu byl dokonce donucen v exekuci. Je naprosto neslučitelné s funkcí civilního procesu, aby projevem ochrany, kterou má poskytovat, bylo to, že závazek, který byl zjištěn a deklarován pravomocným rozhodnutím, popř. plnění z něj vyplývající bylo vynuceno v exekuci, nemohl nikdy zaniknout.„ Úmysl plnit dluh“ v situaci, kdy žalovaný plní na základě pravomocného rozsudku, proto již nehraje z hlediska účinků plnění žádnou roli. Zda nastaly účinky splnění, není věcí procesního práva, je otázkou hmotněprávní. Dlužník své plnění neposkytuje s nějakou výhradou (rozvazovací podmínkou) pozdějšího zrušení rozsudku, resp. pokud tak učiní, je jeho vůle irelevantní.

18. Bude-li pravomocný rozsudek, na jehož základě již žalovaný plnil, zrušen, je nutno rozlišit, zda z hlediska hmotného práva byl žalobce věřitelem (tj. příslušel mu materiální nárok), či nikoliv. Byl-li žalobce skutečně věřitelem, došlo v momentu plnění žalovaným dlužníkem k zániku závazku. Zrušení pravomocného rozsudku na tom nic nemění, neboť tak, jako nemá na hmotné právo vliv nabytí právní moci rozsudku, nemá na ně dopad ani to, že takový rozsudek byl zrušen. Proto je krajně nesprávný názor, že zrušením pravomocného rozsudku vzniklo na straně žalobce bezdůvodné obohacení pro odpadnutí právního důvodu plnění. Stejně tak zrušení pravomocného rozsudku nemá za následek obživnutí již jednou zaniklého závazku. Důvodem není pouze to, že závazek, který zanikl, zanikl jednou provždy a nemůže již obživnout, ale opět především již několikrát zmíněná okolnost, že zrušení pravomocného rozsudku se hmotněprávní sféry nijak nedotýká. Pokud žalovaný plnil, přestože nebyl z hlediska hmotného práva dlužníkem a žalobce věřitelem (hmotněprávní nárok ve skutečnosti neexistoval), bude se moci žalovaný domáhat vydání bezdůvodného obohacení. K jeho vzniku ovšem nedošlo zrušením pravomocného rozsudku, ale již v momentě, kdy žalovaný poskytl žalobci plnění, k němuž chyběl právní důvod. Zrušení rozsudku má za následek pouze to, že odpadly účinky závaznosti a nezměnitelnosti, jež ve sféře procesního práva bránily tomu, aby se žalovaný domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Uvedené závěry se týkají deklaratorních rozsudků.

19. Z podaných úvah rovněž vyplývá, jak může soud meritorně rozhodnout o žalobě poté, co pravomocné rozhodnutí, podle nějž již žalovaný plnil, bylo zrušeno v dovolacím řízení. V dalším řízení se soud prvního nebo druhého stupně bude muset zabývat tím, zda je žaloba důvodná, či nikoliv. Pro posouzení důvodnosti žaloby je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 OSŘ). Žalobě by proto soud mohl vyhovět jenom tehdy, pokud by v tomto momentu měl žalobce právo na plnění, kterého se domáhal po žalovaném, a žalovaný měl tomu odpovídající povinnost. Je však zjevné, že v době vyhlášení rozsudku nemůže právo na plnění a tomu odpovídající dluh existovat. Buď byl žalobce skutečně věřitelem a žalovaný dlužníkem, avšak závazek zanikl splněním žalovaného a v době rozhodování soudu už neexistuje, nebo žalobce pohledávku vůči žalovanému vůbec neměl, a již proto nemůže být žaloba důvodná. Obě situace bez rozdílu povedou nutně k zamítnutí žaloby; jiná možnost není. Z tohoto důvodu je pro meritorní rozhodnutí zcela bez významu, zda nastala první nebo druhá situace. Soud se proto nebude zabývat ani tím, zda žalobce byl v právu, či zda se plněním bezdůvodně obohatil (k zamítnutí žaloby soud musí přistoupit tak či tak). K tomuto závěru vedou dva důvody. Za prvé, z hlediska principu procesní ekonomie není nejmenší důvod pro to, aby se řízení (včetně leckdy nákladného a časově náročného dokazování) soustředilo na otázku, která nemůže mít pro podobu výroku žádný význam. I kdyby soud k závěru o bezdůvodném obohacení dospěl, stejně by jej nemohl nijak promítnout do výroku rozsudku, neboť bez žaloby žalovaného (ochuzeného) nemůže žalobci (obohacenému) uložit, aby vydal to, oč se obohatil. Za druhé, projednávání této otázky by způsobilo, že soud nepřípustně překročí předmět sporu, jejž vymezuje žalobce v žalobě. Soud je jím vázán a nemůže rozhodovat o něčem jiném.

20. Shora popsaným způsobem soud I. stupně rozhodl následně, vycházeje z nezměněného skutkového stavu, o vzájemném návrhu žalované na vrácení plnění poskytnutého na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo posléze zrušeno. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 101 o.s.ř. uzavřel, že za dané procesní situace, kdy předmětem řízení je již jen tzv. vzájemný návrh žalované na vrácení bezdůvodného obohacení, stíhá povinnost tvrzení a povinnost důkazní žalovanou. Žalovaná se však bez své viny ocitla v důkazní nouzi, kterou se jí nepodařilo odstranit ani po poučení podle ust. § 118a o.s.ř. V roce 2020 již neexistuje žádná možnost, jak poskytnutou zdravotní péči přezkoumat. Proto soud vzájemný návrh žalované pro neunesení důkazního břemene zamítnul.

21. Proti tomuto rozsudku, s poukazem na závěry uvedené v rozhodnutí nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2422/2015-595 ze dne [datum rozhodnutí] podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci., neboť soud I. stupně zcela pominul judikaturu Nejvyššího soudu ČR, týkající se otázky důkazního břemene, resp. posouzení, kdo z účastníků ponese nepříznivé důsledky spojené se situací, pokud určitá důležitá skutečnost nebude v řízení postavena najisto. Jak plyne z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR, např. z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 2 Cdon 257/97:„ Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností tvrdil.“. Vztaženo na danou věc to znamená, že soud I. stupně měl rozložit povinnost nést důkazní břemeno takto: žalovaná, jakožto plátce, ponese důkazní břemeno ohledně prokázání uskutečnění plnění finančních prostředků ve prospěch žalobkyně, poté, co dojde k prokázání plnění, žalobkyně bude nést důkazní břemeno ohledně existence právního titulu, na jehož základě je oprávněna finanční plnění přijmout, resp. není povinna (po zrušení rozsudku Nejvyšším soudem ČR) k jeho vrácení a smí si jej ponechat. Žalovaná důkazní břemeno v rozsahu, ve kterém jí v řízení tížilo, unesla, naopak žalobkyně (z hlediska vzájemného návrhu žalovaná) neunesla důkazní břemeno, když neprokázala existenci právního titulu, který by ji opravňoval peníze si ponechat, tj. neprokázala, že její právní předchůdkyně poskytla pojištěncům žalované péči nutnou a neodkladnou. Pokud soud dospěl k závěru, že již nelze objasnit, která péče poskytnutá právním předchůdcem žalobkyně byla nutná a neodkladná, měl tento fakt přičíst k tíži té straně sporu, které by prokázání této skutečnosti bylo ku prospěchu. V daném případě bylo prokázání skutečnosti, že péče byla nutná a neodkladná ku prospěchu žalobkyni [právnická osoba] Neunesení důkazního břemene ohledně nutnosti a neodkladnosti zdravotní péče jde k tíži žalobkyně. Žalobkyně v řízení (o vzájemném návrhu žalované) neprokázala existenci právního titulu, na jehož základě je oprávněna si finanční prostředky (vyplacené dle vykonatelného, následně zrušeného rozsudku) ponechat. Plnění, které žalovaná žalobkyni zaplatila, neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům. Na straně žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, které je povinna žalované vydat.

22. Odvolatelka označila rozhodnutí soudu I. stupně za nepředvídatelné, odvolací námitky se vztahovaly i na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a postupu soudu při vyměření soudního poplatku. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8. 05% p.a. od [datum] do zaplacení a žalované (a státu) byla přiznána náhrada nákladů řízení.

23. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že závěr, že by obohacený musel prokazovat existenci právního titulu se prosazoval pouze za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do [datum] a již v minulosti byl terčem kritiky. S poukazem na ust. § 2997 odst. 1 o.z. věta druhá namítala, že aktuální soukromoprávní úprava požaduje, aby ochuzený prokázal nejenom existenci plnění pro obohaceného, ale též i absenci právního titulu. Nejvýše je možné připustit, že obohacený má toliko sekundární povinnost tvrzení ohledně existence právního titulu plnění (nikoliv však povinnost důkazní); v takovém případě je však na ochuzeném, aby důkazně vyvrátil existenci takto tvrzeného titulu. Soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s doktrinálními názory ohledně důkazního břemene při sporu o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně jako údajný obohacený vždy tvrdila, že žalovaná jí plní z titulu zaplacení úplaty za poskytnutou zdravotní péči (splnila tedy sekundární povinnost tvrzení). Žalovaná však neprokázala neexistenci takového titulu ani přes poučení soudu.

24. Žalovaná v reakci na vyjádření žalobkyně rekapitulovala, že nárok na plnění od počátku řízení sporovala, úhradu ve výši [částka] (jistina, úrok z prodlení a náhrada nákladů soudního řízení) ve prospěch žalobkyně neprovedla dobrovolně, plnila z donucení až na základě pravomocného rozsudku, vědoma si vykonatelnosti rozhodnutí a důsledků, které by pro ni nesplnění povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím mělo, a to včetně negativních důsledků reputačních. Ustanovení § 2997 odst. 1, věta druhá o.z., na které žalobkyně poukazuje, dopadá na skutkově zcela odlišné případy. Svou argumentaci shrnula následovně: k vyloučení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení dle § 2997 odst. 1 o.z. je nezbytné, aby šlo o vědomé dobrovolné plnění nedluhu, což neodpovídá skutkové situaci zjištěné v tomto řízení, Při plnění hmotněprávně neexistujícího dluhu v souladu s vykonatelným rozhodnutím se jedná o plnění z právního důvodu, který odpadl; liberační důvod dle § 2997 odst. 1 o.z. se v tomto případě nemůže uplatnit (v souladu s § [číslo] odst. 1, větou druhou). Důvodem zrušení rozsudků soudu prvního a druhého stupně, ukládajících žalované povinnost plnit, bylo neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně; žalobkyně v řízení neprokázala hmotněprávní důvod tvrzených nároku; neprokázala, že přijaté plnění mělo důvod v hmotném právu, důkazní břemeno prokázat hmotněprávní důvod plnění tíží za zjištěného skutkového a právního stavu žalobkyni. Přenesení důkazního břemene na žalovanou, spočívající v povinnosti žalované prokázat„ neexistenci titulu k zaplacení úplaty za poskytnutou zdravotní péči“, by žalobkyni umožnilo těžit z jejího protiprávního jednání a nezajistilo by účastníkům řízení spravedlivou ochranu jejich práv a oprávněných zájmů včetně práva na spravedlivý proces.

25. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jemu předcházející dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné, byť z jiných, než v něm uvedených důvodů.

26. Skutkový stav v dané věci není mezi účastníky sporný. Správný je právní závěr, že žalobkyni vznikl na úkor žalované majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadnul (§ 2991 o. z.), Odvolací soud je toho názoru, že žalovaná důkazní břemeno v rozsahu, ve kterém jí v řízení tížilo, unesla, naopak bude na žalobkyni, aby unesla důkazní břemeno, tedy prokázala existenci právního titulu, který by ji opravňoval peníze si ponechat, tj. prokázat, že její právní předchůdkyně poskytla pojištěncům žalované péči nutnou a neodkladnou v rozsahu odpovídající úhradě ve výši (po odečtení toho, co již bylo uhrazeno) [částka]. Závěry odvolatelky o rozložení důkazního břemene jsou v plném souladu s rozhodovací praxí, (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3382/2018, či usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 5299/2015). Citovaná judikatura je přitom se zřetelem k obdobnému znění § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění [účinnost], a § 2991 o. z. aplikovatelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., [účinnost] (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018). V této souvislosti odvolací soud pro stručnost odkazuje na přesvědčivou argumentaci žalované, včetně důvodů vylučujících aplikaci ust. § 2997 odst. 1 o.z. kterou se zcela ztotožňuje a ke které nemá co dodat. 27. [příjmení] tedy na žalobkyni, aby po případném poučení soudem I. stupně dle § 118a o.s.ř. označila (je-li to reálně možné) důkazy k prokázání žalobních tvrzení ve smyslu shora uvedeném. Toto však neplatí pro vrácení bezdůvodného obohacení představovaného náklady řízení, které byly žalované uloženy k úhradě pravomocným rozhodnutí soudu, který byl následně zrušen, neboť k jejich ponechání žalobkyní žádného právního důvodu není.

28. Z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé o vzájemném návrhu žalované dle § 220 odst.1 o.s.ř. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od [datum] do zaplacení, jinak jej ve zbylém rozsahu a ve výrocích II. a III. dle § 219a odst.2 o.s.ř. zrušil a věc mu dle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení, ve kterém se bude dále zabývat opodstatněností nároku žalobkyně v intencích shora uvedeného za použití závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 32 Cdo 2422/2015 v dané věci, zejm. pokud se jedná o situaci, kdy se v řízení nezdaří prokázat určitou právně významnou skutečnost (tzv. důkazní nouze).

Poučení