29 ICm 2785/2020

Rubrum

Pokud dlužník jako zaměstnavatel s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru, který je povinen zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců, plní povinný podíl osob se zdravotním postižením odvodem do státního rozpočtu, je odvod do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, bylo-li o (zjištění) úpadku dlužníka rozhodnuto v průběhu prvního až třetího čtvrtletí kalendářního roku, v němž dlužníku povinnost plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením vznikla.

Výrok

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Věry Modlitbové a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v právní věci žalobce: Česká republika - Úřad práce České republiky, IČO 72496991 Krajská pobočka v Plzni sídlem Kaplířova 2731/7, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Ing. David Jánošík, IČO 72074477 sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové insolvenční správce dlužnice PILSEN TOOLS s. r. o., IČO 25237314 zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Hráškem sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha 1 o určení pořadí pohledávky o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 29 ICm 2785/2020-20 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 29 ICm 2785/2020-20 se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. Žalobce se proti žalovanému v postavení insolvenčního správce (dále též jen „správce“) dlužnice PILSEN TOOLS s. r. o. (dále též jen „dlužnice“), jejíž úpadek, zjištěný dne 23. 7. 2019 v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Plzni (dále též jen „soud prvního stupně“ nebo „insolvenční soud“) pod sp. zn KSPL 29 INS 11566/2019 (dále též jen „insolvenční řízení“), je řešen konkursem, domáhá určení, že má pohledávku ve výši 155 243 Kč (dále též jen „sporná pohledávka“) za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), poté, co jej k podání žaloby podle § 203a téhož zákona vyzval insolvenční soud usnesením ze dne 14. 7. 2020. Původ sporné pohledávky, v němž spatřuje přednostní právo jejího uspokojení v insolvenčním řízení, opírá žalobce o následující skutečnosti: [1] dne 25. 2. 2020 mu doručila dlužnice ohlášení plnění povinného podílu osob se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele za rok 2019, evidované pod sp. zn. UPCR-PM-2020/34891 (dále též jen „Ohlášení“) s vypočteným odvodem do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve výši 279 133 Kč (dále též jen „Odvod“), [2] dne 17. 3. 2020 byla na účet žalobce uhrazena část Odvodu ve výši 123 890 Kč, [3] dne 30. 3. 2020 vyzval žalobce dlužnici k uhrazení zbývající části Odvodu ve výši odpovídající sporné pohledávce, [4] dne 4. 4. 2020 správce v reakci na výzvu sdělil žalobci, že sporná pohledávka nemá přednostní charakter (není pohledávkou za majetkovou podstatou ani jí na roveň postavenou pohledávkou podle § 168 a § 169 insolvenčního zákona), neboť odpovídá plnění za část roku 2019, jež předcházela rozhodnutí o (zjištění) úpadku dlužnice, a vyjádřil přesvědčení, že spornou pohledávku bylo třeba jako podmíněnou uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou, [5] dne 14. 4. 2020 žalobce v souladu s § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti zahájil podle § 91 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, řízení o uložení povinnosti poukázat odvod za rok 2019 podle § 82 odst. 1, 3 zákona o zaměstnanosti do státního rozpočtu a doručil o tom správci oznámení, [6] rozhodnutím ze dne 24. 4. 2020, č. j. UPCR-PM-2020/75484 (dále též jen „Rozhodnutí“), jež nabylo dne 30. 5. 2020 právní moci, žalobce uložil povinnost poukázat Odvod (spornou pohledávku) do státního rozpočtu, [7] vyrozuměním ze dne 15. 6. 2020, č. j. UPCR-PM-2020/112138-20190202 uplatnil žalobce u správce spornou pohledávku jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku jí na roveň postavenou s odůvodněním, podle nějž dlužnici vznikla povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců, správce se nato obrátil na insolvenční soud se žádostí o postup dle § 203a insolvenčního zákona, [8] z právní úpravy týkající se Odvodu vyplývá, že se jedná o povinné plnění za kalendářní rok, splatné jednou ročně v zákonné lhůtě, údaje, na jejichž základě lze peněžité plnění (Odvod) vypočítat, jsou známy vždy až na začátku následujícího kalendářního roku (tj. údaje za rok 2019 byly známy až na začátku roku 2020), právní úprava neupravuje měsíční platby, možnost zálohových měsíčních plateb ani úhradu ve splátkách.

2. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby, poukazuje na nespornost pořadí uhrazené části Odvodu (123 890 Kč). Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, zdůrazňuje, že povinnost (zaměstnat osoby se zdravotním postižením) vyplývá z počtu zaměstnanců (více než 25), jenž byl znám již v průběhu roku 2019, nic tedy nebrání „rozdělení“ povinnosti (Odvodu) za celé období (poměrně) podle časového úseku (měsíců), který předcházel rozhodnutí o (zjištění) úpadku dlužnice a na nějž nedopadá úprava § 168 a § 169 insolvenčního zákona, a žalobci tak přednostní právo na uspokojení sporné pohledávky nenáleží.

3. Ve výroku tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že sporná pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení je pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

4. Popsav skutková tvrzení účastníků a svůj procesní postup, soud prvního stupně posoudil žalobu jako včasnou a odkázal na insolvenční řízení a shodná tvrzení účastníků, pokud jde o žalobcem vylíčený skutkový stav a obsah poukazovaných předložených listin, z nichž se souhlasem účastníků bez jednání zjistil, že (zjednodušeně) [1] dne 25. 2. 2020 bylo žalobci od dlužnice doručeno Ohlášení s výpočtem Odvodu 279 133 Kč, [2] dne 17. 3. 2020 došlo k úhradě Odvodu ve výši 123 890 Kč, [3] dne 30. 3. 2020 žalobce vyzval správce k úhradě sporné pohledávky, [4] dne 4. 4. 2020 sdělil správce žalobci, že sporná pohledávka představuje část nároku, jež se dle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti týká části roku 2019 před rozhodnutím o úpadku dlužnice, a že bylo na žalobci, aby spornou pohledávku uplatnil v insolvenčním řízení přihláškou jako vázanou na odkládací podmínku, neboť se nejedná o pohledávku za majetkovou podstatou,

5. Rozhodnutím uložil žalobce povinnost uhradit zbylou část Odvodu (155 243 Kč) podle § 82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a dne 15. 6. 2020 žalobce uplatnil spornou pohledávku coby pohledávku za majetkovou podstatou u správce.

5. Cituje § 82 zákona o zaměstnanosti, odkázav na § 81 zákona o zaměstnanosti, § 18 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti (dále též jen „Vyhláška“), na § 175 a § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 21/2017, publikovaný pod č. 38/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 38/2020“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že (zjednodušeně) [1] s ohledem na stanovení (určení) způsobu a výpočtu plnění povinnosti plynoucí z počtu zaměstnanců dlužnice podle § 81 zákona o zaměstnanosti nelze závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v R 38/2020 aplikovat v projednávané věci, [2] v případě vzniku pohledávky odpovídající povinnému odvodu podle § 81 zákona o zaměstnanosti je její výpočet vázán na skutečnosti (celkový objem uskutečněných plateb a výše průměrné měsíční mzdy), jež jsou známy až na konci kalendářního roku, respektive na začátku kalendářního roku následujícího, měsíční (průběžné) plnění je tak z podstaty vyloučeno, neboť výši odvodu nelze předem ani odhadnout; potřebné údaje jsou přitom v průběhu roku v dispozici povinné osoby - zde dlužnice, respektive správce - nikoli žalobce, [3] odvod do státního rozpočtu podle § 81 zákona o zaměstnanosti představuje jednorázovou úhradu, která vzniká za kalendářní rok až na jeho konci se splatností do 15. února roku následujícího, [4] žalobce má postavení ohlašujícího a platebního místa, zatímco povinnou osobou - k ohlášení plnění povinného podílu do státního rozpočtu, k provedení výpočtu podle dat zaměstnanců se zdravotním postižením a podle celkového objemu uskutečněných plateb od osob se zdravotním postižením - je dlužnice, na žalobce tak nelze přenášet povinnost přihlášení pohledávky ke dni zjištění úpadku dlužníka dle § 81 zákona o zaměstnanosti, [5] sporná pohledávka vznikla až po rozhodnutí o (zjištění) úpadku dlužnice, představuje tedy pohledávku za majetkovou podstatou a žaloba je důvodná.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a § 202 insolvenčního zákona s respektem, že úspěšnému žalobci ve sporu o pořadí pohledávky právo na náhradu nákladů řízení vůči správci nenáleží.

7. Proti rozsudku se žalovaný včas odvolal a navrhl, aby jej Vrchní soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) změnil tak, že žalobu na určení, že sporná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, zamítne. Argumentuje obsáhle jako v obraně proti žalobě ve prospěch závěru, že sporná pohledávka vznikla před rozhodnutím o (zjištění) úpadku dlužnice, zdůraznil, že výpočet celkové výše Odvodu lze pro účely „vzniku“ povinnosti rozdělit na období před rozhodnutím o úpadku dlužnice a po něm, jakkoli obtížným se to může jevit; komplikovanost způsobu určení vyměřovacího základu není důvodem k (nespravedlivému) upřednostnění žalobce před ostatními věřiteli dlužnice.

8. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek potvrdil jako věcně správný, poukázav na žalobní argumentaci.

9. Vzhledem k okamžiku zahájení insolvenčního řízení a době rozhodnutí o (zjištění) úpadku dlužnice odvolací soud postupoval při projednání a rozhodnutí o odvolání žalovaného proti napadenému rozsudku, vydanému v incidenčním řízení [viz § 159 odst. 1 písm. a) IZ ve spojení s § 203a odst. 2 insolvenčního zákona], podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 6. 2019 (viz přechodná ustanovení čl. II., VII. zákona č. 31/2019 Sb.).

10. Podle § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

12. Předně nutno zdůraznit, že skutková zjištění soudu prvního stupně, v části reprodukovaná shora, proti nimž ostatně žalovaný nijak nebrojí, nacházejí oporu v insolvenčním rejstříku a obsahu spisu. V odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo jednotlivá zjištění a skutkové závěry, rozhodné pro posouzení projednávané věci, zpochybnit. Kruciální význam hodnocení mezi účastníky v zásadě nesporného skutkového stavu představuje otázka původu sporné pohledávky ve vztahu k okamžiku jejího vzniku.

13. Z insolvenčního rejstříku a listin předložených žalobcem (obsahu spisu) lze dovodit, že [1] dlužnice ohlásila „způsob“ plnění své povinnosti v postavení zaměstnavatele s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru Ohlášením, v němž vypočetla odvod do státního rozpočtu za rok 2019 (279 133 Kč), [2] poté, co správce uhradil žalobci pouze část vypočteného odvodu do státního rozpočtu za rok 2019 (123 890 Kč), žalobce vydal Rozhodnutí, jímž uložil zaplatit i zbývající část dlužnicí vypočteného odvodu do státního rozpočtu za rok 2019 (155 243 Kč), a uplatnil u správce spornou pohledávku jako pohledávku za majetkovou podstatou.

14. Rozhodná právní úprava:

1. Podle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Podle § 168 odst. 3 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

2. Podle § 203 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis (odst. 1). Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila (odst. 4).

3. Podle § 203a odst. 1 insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

4. Podle § 81 zákona o zaměstnanosti zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. U zaměstnavatelů, kteří jsou agenturou práce podle § 14 odst. 3 písm. b), se do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli (odst. 1). Povinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní a) zaměstnáváním v pracovním poměru, b) odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů, se kterými Úřad práce uzavřel dohodu o uznání zaměstnavatele (§ 78), nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám, nebo c) odvodem do státního rozpočtu, nebo vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a) až c) (odst. 2). Zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné uvedení v odstavci 2 písm. b) mohou pro účely splnění povinnosti uvedené v odstavci 1 poskytnout v kalendářním roce své výrobky a služby nebo splnit zadané zakázky jen do výše odpovídající 28násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku za každého přepočteného zaměstnance se zdravotním postižením zaměstnaného v předchozím kalendářním roce (dále jen „limit“) a v případě, že nejpozději do 30 kalendářních dnů od zaplacení poskytnutého plnění údaje o poskytnutém plnění vloží do evidence vedené ministerstvem podle § 84 (odst. 3). Pro zjištění celkového počtu zaměstnanců, celkového počtu zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, a povinného podílu je rozhodný průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců (odst. 5). Způsob výpočtu průměrného přepočteného počtu zaměstnanců, způsob naplnění celkové výše poskytovaných výrobků a služeb nebo poskytovaných zakázek a způsob výpočtu plnění povinného podílu stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem (odst. 6). Tímto prováděcím předpisem je Vyhláška.

5. Podle § 82 zákona o zaměstnanosti výše odvodu do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) činí za každou osobu se zdravotním postižením, kterou by zaměstnavatel měl zaměstnat, 2,5násobek průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku, v němž povinnost plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením vznikla. Výši průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí vyhlásí ministerstvo na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (odst. 1). Odvod do státního rozpočtu podle odstavce 1 poukazuje zaměstnavatel do 15. února následujícího roku do státního rozpočtu prostřednictvím Úřadu práce (odst. 2). Nesplní-li zaměstnavatel povinnost podle § 81 odst. 1, stanoví mu krajská pobočka Úřadu práce povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu podle odstavce 1 rozhodnutím podle daňového řádu (odst. 3).

6. Z důvodové zprávy k úpravě, jež zavedla v roce 1991 povinnost zaměstnavatele přijímat do zaměstnání občany se změněnou pracovní schopností až do výše povinného podílu, stanoveného nařízením vlády, důvody, pro které byla zakotvena možnost zaměstnavatele zvolit si jeden ze tří způsobů plnění povinného podílu [podle § 81 odst. 2 písm. a) až c) zákona o zaměstnanosti], ba dokonce kombinaci všech tří variant, nelze seznat. Zpráva však poukazuje na možnost plnění povinného podílu osob se zdravotním postižením formou odvodu do státního rozpočtu jako na významnou změnu. Výše odvodu byla podle zákonodárce navržena v takovém rozsahu, aby jeho placení nebylo kontraproduktivní a nevedlo zaměstnavatele k obcházení nebo neplnění této povinnosti, zároveň však, aby motivovala zaměstnavatele k většímu využívání formy plnění povinného podílu přímým zaměstnáváním těchto osob nebo odebíráním jejich výrobků; odvod má mít co do celkového odvedeného objemu značný význam pro vytváření nových pracovních příležitostí pro osoby se zdravotním postižením.

7. Jak správně zdůraznil soud prvního stupně, odvod do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti poukazuje zaměstnavatel do státního rozpočtu (prostřednictvím Úřadu práce) do 15. února následujícího roku na základě zjištění celkového počtu zaměstnanců, celkového počtu zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, a povinného podílu podle průměrného ročního přepočtu zaměstnanců (viz § 82 odst. 2 a § 81 odst. 5 zákona o zaměstnanosti). Výše odvodu do státního rozpočtu se přitom počítá z průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku, v němž povinnost plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením vznikla, již vyhlašuje ministerstvo na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (viz § 82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti).

15. Nejvyšší správní soud v rozsudku vydaném rozšířeným senátem dne 15. 10. 2020, sen. zn. 9 Afs 4/2018, publikovaném pod č. 4119/2021 Sb. NSS (dále též jen „Rozsudek“), v němž se mimo jiné vyjádřil k charakteru odvodu za porušení rozpočtové kázně coby peněžitému plnění obdobnému dani ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, jenž, pokud vznikl po rozhodnutí o úpadku, má povahu pohledávky za majetkovou podstatu, zdůraznil mimo jiné (zjednodušeně):

1. Řešení úpadku má mít koncentrovanou podobu - je prováděno jedním soudem a má vést k vypořádání zásadně všech peněžitých závazků dlužníka. Závazky dlužníka jsou právními povinnostmi, jimž odpovídají pohledávky věřitelů. Tyto pohledávky jsou vlastnictvím v ústavněprávním významu tohoto pojmu, neboť představují majetkovou hodnotu zpravidla penězi ocenitelnou. Pohledávky jsou tedy jako „vlastnictví“ v ústavněprávním smyslu předmětem ochrany podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a nikdo jich nesmí být svévolně zbaven.

2. Ústavní limity insolvenčního práva, upravujícího situace, v nichž se střetávají pohledávky více věřitelů v pomyslné vzájemné konkurenci o rozdělení zpravidla nedostatečného majetku dlužníka, plynou zejména z čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z tohoto ústavního pravidla plyne, že pohledávky některých věřitelů nemohou být zásadně zvýhodněny oproti pohledávkám věřitelů ostatních. Výjimky z tohoto pravidla musí být zákonem jasně stanoveny, a to z ústavně přípustného důvodu zohledňujícího zvláštní povahu pohledávky, a musí být přiměřené povaze zvýhodněné pohledávky. Zejména je zcela nepřípustné svévolně zvýhodnit pohledávky veřejnoprávní (typicky daňové) oproti pohledávkám soukromoprávním; stát jako vlastník nemá obecné právo být oproti jiným vlastníkům zvýhodněn.

3. Pojem daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění pro účely insolvenčního zákona je třeba vykládat zejména s ohledem na povahu a podstatu pohledávky, jež má, anebo nemá být pod tento pojem zařazena, nikoli podle toho, zda ji nějaký zákon za „daň“ označuje. Stejně tak je třeba přihlédnout i k širšímu legislativnímu „okolí“ těchto pojmů - jsou zařazeny do skupiny pohledávek veřejnoprávní povahy, u nichž povinnost je hradit zásadně nevzniká projevem svobodné vůle toho, jenž k nim má být povinen, nýbrž na základě zákona, za účelem dosažení určitých věcí veřejného zájmu.

4. Insolvenční zákon definuje pohledávky za majetkovou podstatou, které mají zvláštní, podstatně zvýhodněný režim svého hrazení. Zákonodárce pro tyto i jiné pohledávky za majetkovou podstatou, jež jsou obsaženy ve výčtu v § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, stanovuje vedle definičních znaků věcných (o jaký typ pohledávky či jaký právní důvod jejího vzniku jde) také definiční znak časový. Jím je právě okamžik „vzniku“ pohledávky po rozhodnutí o úpadku. Smysl a účel této úpravy je zjevný - pokud má provoz podniku dlužníka pokračovat i po rozhodnutí o úpadku a již jen proto, aby byla zachována jeho majetková podstata, je nutné vynakládat za tímto účelem určité prostředky. Mezi ně patří i hrazení veřejnoprávních peněžitých povinností daňové a pojistné povahy vznikajících v souvislosti s provozem podniku po rozhodnutí o úpadku. [5] „Klasické“ daňové povinnosti jsou obvykle časově ukotveny k jednoznačně určeným zdaňovacím obdobím (tedy určitým časovým intervalům - typicky konkrétní měsíc, čtvrtletí či rok) anebo k časově jednoznačně identifikovatelným právním jednáním či skutečnostem, jež jsou právním důvodem vzniku daňové povinnosti, v případech, kdy se daňová povinnost nevztahuje ke zdaňovacímu období (např. nabytí nemovité věci). Insolvenční zákon musí na pohledávky za majetkovou podstatou a na pohledávky jiné než za majetkovou podstatou pohlížet tak, že okamžik jejich „vzniku“ pro účely tohoto zákona má být postaven na pokud možno jednotné logice a navzájem srovnatelných kritériích v rámci celé škály těchto pohledávek, bez ohledu na jejich povahu a podstatu. Speciální procesní režim, jak jej upravují daňový řád, rozpočtová pravidla či případně jiné podobné zákony z oblasti veřejného práva, tedy sám o sobě nesmí být důvodem k tomu, aby okamžik „vzniku“ pohledávky posouval do budoucnosti oproti tomu okamžiku, v němž lze spatřovat její hmotněprávní základ. Takový posun by totiž stát nebo jiné veřejnoprávní subjekty jako věřitele speciálním způsobem zvýhodnil, což je zásadně ústavně nepřípustné.

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, publikovaném pod č. 69/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 69/2019“), zdůraznil, že již v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015 k pohledávkám za majetkovou podstatou uvedl, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení.

17. Pro poměry projednávané věci z výše uvedeného plyne, že sporná pohledávka má původ v povinnosti dlužnice v postavení zaměstnavatele s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru přijímat do zaměstnání občany se změněnou pracovní schopností až do výše povinného podílu. Uvedenou povinnost lze splnit třemi - zákonem předjímanými - způsoby nebo jejich vzájemnou kombinací, výběr způsobu splnění povinnosti, v němž lze spatřovat hmotněprávní základ „vzniku“ pohledávky veřejnoprávní povahy, je přitom plně v kompetenci zaměstnavatele splňujícího základní kritérium, jímž je zaměstnávání více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru po dobu kalendářního roku. Logickým důsledkem variability způsobů plnění uvedené povinnosti zaměstnavatelem včetně postupu při naplnění povinného podílu (4 %) a metody výpočtu „výsledku splnění povinnosti“ v jednotlivých případech podle zvoleného způsobu (zjednodušeně v závislosti na počtu zaměstnanců, množství odebírání výrobků nebo služeb a průměrné měsíční mzdě v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku) je „posunutí“ ohlášení vybraného způsobu (kombinace způsobů) splnění povinnosti „povinného podílu“ až po uplynutí kalendářního roku, v němž vznikla.

18. Z uvedeného je zřejmé, že - jak správně dovodil soud prvního stupně - při zvolení „peněžitého plnění“ vzniká kvalifikovanému zaměstnavateli jednorázová povinnost odvodu do státního rozpočtu za celý kalendářní rok. Je tomu tak již proto, že až do konce „zdaňovacího období“ (kalendářního roku, v němž povinnost plnit povinný podíl osob se změněnou pracovní schopností vznikala) jednak mohl libovolně zvolit kterýkoli ze způsobů splnění povinnosti (jevil-li se přínosným), jednak mohlo docházet k odchylkám při určování „povinného podílu“ včetně výpočtu odvodu do státního rozpočtu (v závislosti na počtu zaměstnanců v pracovním poměru včetně zaměstnanců se zdravotním postižením a na počtu odebíraných výrobků nebo služeb). Vznik pohledávky z titulu odvodu do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti tak nachází hmotněprávní základ až po uplynutí kalendářního roku, v němž povinnost „povinného podílu“ kvalifikovanému zaměstnavateli vzniká, tento původ není vázán splatností (viz § 82 odst. 2 zákona o zaměstnanosti) ani procesním postupem Úřadu práce (viz § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti).

19. Shrnuto uvedené, zvolil-li zaměstnavatel po uplynutí kalendářního roku, v němž měl jako osoba zaměstnávající více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru povinnost plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením, jeho splnění odvodem do státního rozpočtu, vzniká mu „jednorázová“ povinnost peněžitého plnění, jež má charakter daňové povinnosti. Výpočet tohoto odvodu je přitom vázán na průměrnou mzdu v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku předcházejícího splatnost odvodu (viz § 82 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Je tak zřejmé, že jakkoli povinnost plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením „vzniká“ v konkrétním kalendářním roce, v němž zaměstnavatel zaměstnává více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru, „vznik“ povinnosti odvodu do státního rozpočtu jako „peněžitá“ varianta plnění povinného podílu je vázán na uplynutí minimálně tří čtvrtletí kalendářního roku, v němž povinnost plnit povinný podíl (osob se změněnou pracovní schopností) vznikla. Lze tedy uzavřít, že v situaci, kdy dlužník, jenž zaměstnává více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru, zvolí jako způsob plnění povinného podílu osob se zdravotním postižením odvod do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti a v době od ledna do září kalendářního roku, v němž mu povinnost plnit povinný podíl vzniká, insolvenční soud rozhodne o (zjištění) úpadku dlužníka, vzniká povinnost odvodu do státního rozpočtu coby peněžité plnění po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Budiž zopakováno, že toto plnění (odvod) je jednorázové a jeho vznik - mimo jiné s ohledem na koncepci jeho výpočtu - nelze připínat k jednotlivým kalendářním měsícům kalendářního roku, jehož se povinnost dlužníka plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením týká.

20. Jinými slovy, pokud dlužník jako zaměstnavatel s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru, který je povinen zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců, plní povinný podíl osob se zdravotním postižením odvodem do státního rozpočtu, je odvod do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, bylo-li o (zjištění) úpadku dlužníka rozhodnuto v průběhu prvního až třetího čtvrtletí kalendářního roku, v němž dlužníku povinnost plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením vznikla.

21. Určil-li tedy soud prvního stupně, že sporná pohledávka, mající původ v Odvodu coby způsobu plnění povinnosti dlužnice (plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením za rok 2019), je pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, rozhodl správně a odvolací soud se s jeho závěrem ztotožňuje. Námitka žalovaného o nedostatcích důvodů, pro které nebylo namístě aplikovat závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v R 38/2020, neobstojí, neboť jednak se soud s argumentací správce v odůvodněnínapadeného rozsudku dostatečně vypořádal, jednak je situace, z níž Nejvyšší soud v R 38/2020 vycházel, zcela odlišná. Posuzoval-li Nejvyšší soud pohledávky, mající původ v dlužném pojistném na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, je zjevné, že hodnotil pohledávky (veřejnoprávní povahy), jejichž vznik (povinnost platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti) upravuje jiná norma (zákon), která zároveň umožňuje (předpokládá) zálohové (průběžné) plnění povinnosti osobou samostatně výdělečně činnou. Způsob plnění veřejnoprávní povinnosti je přitom striktně dán (vždy se jedná o peněžité plnění), naproti tomu způsob plnění povinného podílu osob se zdravotním postižením podle zákona o zaměstnanosti, jak shora uvedeno, závisí na volbě zaměstnavatele a je variabilní (kombinovatelné), nejedná se tedy „pouze“ o peněžité (či penězi ocenitelné) plnění veřejnoprávní povinnosti.

22. Na základě uvedeného veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil z důvodu jeho věcné správnosti.

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona s respektem k tomu, že žalobce se náhrady nákladů řízení vzdal.

Rubrum