3 A 100/2013 - 214

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobců: a) L. M., bytem K., b) P. D., bytem K., oba zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem v Praze 2, Slavíkova 23/1568, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Praha 5, Zborovská 11, za účasti: Obec Holubice, Holubice čp. 175, p. Tursko, jako osoby zúčastněné na řízení, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 15.12.2008 č.j. 171318/2008/OŽP-Bab, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 15. 12. 2008, č. j. 171318/2008/OŽP-Bab se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobcům zaplatit na náhradě nákladů řízení 36 572,- Kč do rukou jejich zástupce JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta, se sídlem Praha 2, Slavíkova 23/1568, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žalobci se domáhají přezkumu a zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Černošice jako vodoprávního úřadu ze dne 5.2.2007 č.j. ŽP/MEUC- 065835/2006/V/Vej-R (dále též „rozhodnutí vodoprávního úřadu“) a kterým bylo rozhodnutí vodoprávního úřadu zároveň potvrzeno. Rozhodnutím vodoprávního úřadu bylo za stanovených podmínek pro obec Holubice podle § 15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, I. vydáno stavební povolení k intenzifikaci čistírny odpadních vod Holubice (dále jen „ČOV“), spočívající v úpravách stávající části ČOV a ve stavbě nových objektů (lapák písku, nádrže denitrifikační, aktivační, dosazovací nádrže, vyčištěné vody, zahušťovací atd.) za účelem předčištění odpadních vod z obce Holubice před jejich vypouštěním do Holubického potoka, včetně povolení splaškové kanalizace pro veřejnou potřebu za účelem přívodu splaškových odpadních vod do ČOV Holubice a odvádění předčištěných odpadních vod z ČOV Holubice do recipientu – Holubického potoka, II. vydáno povolení k nakládání s vodami – vypouštění odpadních vod do vod povrchových podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona a v souladu s § 9 téhož zákona z ČOV Holubice do Holubického potoka, III. uloženo provedení zkušebního provozu ČOV Holubice před vydáním kolaudačního souhlasu na dobu trvání jednoho roku. Povolení intenzifikace ČOV a splaškové kanalizace řeší rozšíření stávající kapacity ČOV na celkovou kapacitu 2700 EO (danou počtem tzv. ekvivalentních obyvatel, kdy ekvivalentní obyvatel je definován produkcí stanoveného rozsahu znečištění za den). Předčištěná odpadní voda má být podle projektové dokumentace odváděna odtokovým potrubím do Holubického potoka. Rozhodnutí vodoprávního úřadu předpokládá měření objemu vypouštěných vod a měsíční sledování jakosti vod. II. Napadené rozhodnutí Odvolání žalobců proti rozhodnutí vodoprávního úřadu nejprve žalovaný procesně zamítl jako nepřípustné rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno Městským soudem v Praze (dále „Městský soud“) pro opomenutí žalobců jako účastníků správního řízení. O tomto odvolání proto rozhodl žalovaný znovu, a to napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu potvrdil jako věcně správné. V něm se žalovaný nejprve věnuje právní povaze rybníků a pozemků ve vlastnictví žalobců. Uvádí, že stavba předmětných rybníků byla povolena výměrem Okresního úřadu v Roudnici nad Labem ze dne 4.5.1943 č.j. 32097 X 16/152 s realizací do konce roku 1944 s podmínkou, že povolení se uděluje na dobu 50 let, tedy do roku 1993. Kolaudační řízení, které proběhlo v r. 1944, tuto skutečnost nezměnilo. Z hlediska vodního práva jsou rybníky podle § 55 odst.1 písm. a) vodního zákona stavbou vodního díla, která slouží k akumulaci povrchových vod. Tato skutečnost nevylučuje možnost posuzovat rybníky jako součást pozemků, na kterých se nacházejí. Rozhodující pro úspěšné uplatnění vlastnických a uživatelských práv je, zda rybníky, ať z hlediska vodního práva jako stavby vodního díla nebo jako součást pozemku, na kterém se nacházejí, existují a jsou užívány na základě příslušného povolení, tedy v souladu se zákonem. V daném případě tato základní podmínka splněna není, povolení pro existenci a užívání rybníků k akumulaci povrchové vody a k pěstování pstruhů uplynulo rokem 1993. Odvolatelům nelze ve správním řízení přiznat dotčení vlastnického práva a dotčení uživatelského práva k rybníkům existujícím a užívaným jako součást pozemků, na kterých se nacházejí, po době, na kterou k tomu bylo vydáno povolení. Námitky možného dotčení práv k pozemkům užívaných jako rybníky k akumulaci vody a pěstování pstruhů po době, ke které k tomu bylo dáno povolení, jsou podle žalovaného nedůvodné. Podle žalovaného nespočívá provoz ČOV po kolaudaci ve vypouštění odpadních vod do povrchových vod, ale pouze v procesu čištění protékajících odpadních vod ze zdroje znečištění, obce Holubice. Vliv provozu stavby ČOV na okolí je tak pouze v čistícím procesu. Povolené vypouštění odpadních vod je a může být vztaženo pouze ke zdroji znečištění, kterým je území obce Holubice, nikoli k objektu nebo provozu ČOV. Okresní úřad Kladno (jako příslušný vodohospodářský orgán) povolil rozhodnutím ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb žalobkyni L. M. a spolu s ní p. V. M., Ing. H. D. a J. D. k jejich žádosti jednak akumulaci vody v rybnících těchto žadatelů, jednak odběr povrchové vody z Holubického potoka k napájení těchto rybníků v maximálním množství 12 l/s. Magistrát města Kladna (jako příslušný vodoprávní úřad) poté prodloužil oběma žalobcům a p. V. M. a Ing. H. D. rozhodnutím ze dne 22.10.2007 č.j. OŽP/6106/07-3 Ko (ve znění opravného usnesení ze dne 26.11.2007) platnost povolení k nakládání s povrchovými vodami a k jejich odběru do 31.12.2047 a rozhodnutím ze dne 18.6.2008 č.j. OŽP/3937/08-3 Ko prodloužil do dne 31.12.2100 i dobu trvání stavby „Tři rybníčky pro chov pstruhů a koupací nádrž“, jejíž zřízení bylo povoleno již cit. výměrem Okresního úřadu Roudnice nad Labem ze dne 4.5.1943 na dobu 50 let. Žalobci nenamítají možnost dotčení práv vyplývajících z vydaného povolení k odběru povrchové vody z Holubického potoka. Z jejich vyjádření ve spisu žalovaný odvozuje, že povolený odběr povrchové vody z Holubického potoka neprovádějí, protože v potoce nad rybníky žádná povrchová voda není a pro své rybníky podchycují povrchovou vodu z pramenů Rusavka, které pramení nad jejich pozemkem. Právo k povrchovým vodám a k nakládání s nimi vzniká pouze na základě povolení vodoprávního úřadu a v jeho rozsahu, a to jen prostřednictvím stavby vodního díla, které jeho výkon umožňuje. V daném případě lze odebranou povrchovou vodu z Holubického potoka akumulovat v rybnících k tomu zřízených a kolaudovaných bez ohledu jejich možného posuzování podle předpisů soukromého práva jako součásti pozemku, na kterém se nacházejí a v rámci kterého jsou vymezeny svým dnem, hrází a zátopou, a to v rozsahu vydaného stavebního povolení s kolaudací. Žalovaný zdůrazňuje, že povolení k nakládání s vodami udělené v rozhodnutí ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP 3616/ro/96 Vod 2312-Eb není vydáno za účelem pěstování pstruhů, ale pouze k odběru povrchové vody a k její akumulaci. Vydané povolení k nakládání s vodami je podle žalovaného výslovně vydáno pro rybníky (nikoli pro pozemky jako takové) a lze je realizovat pouze na rybnících existujících a užívaných v souladu se zákonem, což však není případ žalobců. Námitky vznesené k možnému dotčení prováděného nakládání s vodami v nezákonně existujících rybnících jako součásti pozemků žalovaný zamítl. Napadené rozhodnutí připomíná, že žalobci jsou si vědomi, že jim z vydaného povolení k nakládání s vodami nevyplývá právo na zaručení určité kvality odebírané vody. Z předmětného povolení k nakládání s vodami vyplývá pro žalobce právo k odběru povrchové vody z Holubického potoka ve stanoveném množství, které by mohlo být dotčeno, pokud by napadeným rozhodnutím vodoprávního úřadu došlo k omezení průtoku povrchové vody v Holubickém potoce, a tím k omezení možnosti odebírat z Holubického potoka povrchovou vodu do povoleného množství. Rozhodnutí vodoprávního úřadu však neomezuje průtok vody v Holubickém potoce a nemůže tak negativně zasáhnout do povoleného množství odběru povrchové vody, ani do práva takto odebranou vodu akumulovat v budoucnu v rybnících, pokud budou existovat v souladu se zákonem. Žalobci – podle žalovaného ve snaze zpochybnit nejen správnost napadeného rozhodnutí, ale i jeho zákonnost – napadají postup vodoprávního úřadu při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových, kdy tvrdí, že v případě Holubického potoka nejde o vodní tok, protože v korytě potoka není voda. Tvrdí, že vodoprávní úřad nedodržel postup stanovený v nařízení vlády č. 61/2003 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 61/2003 Sb.”), pro stanovení imisních limitů znečištění ve vodním toku po smísení s odpadními vodami, a tvrdí souvislost povolené stavby s vydaným povolením k vypouštění odpadních vod. Žalovanému je podle jeho slov z jiných řízení obecně známý stav Holubického potoka, ve kterém se po převážnou část roku nachází povrchová voda v korytě zejména v jeho horní části od návesního rybníka v obci Holubice, v celém úseku, ke kterému je vztaženo povolené vypouštění odpadních vod. Níže po toku povrchová voda pokračuje v době nižších průtoků zemskými dutinami, opět se v korytě Holubického potoka objevuje podle ročního období nad rybníky a zejména pod rybníky žalobců a dále teče v korytě až po zaústění do Zákolanského potoka. K posouzení pochybnosti, zda jde v případě Holubického potoka o vodní tok, je příslušný pouze žalovaný, který v případě oprávněné pochybnosti rozhodne, zda jde či nejde o vodní tok. Námitka odvolatelů, že v případě Holubického potoka nejde o vodní tok je podle napadeného rozhodnutí nemístná. Výrokem I. rozhodnutí vodoprávního úřadu bylo vydáno stavební povolení na stavbu objektů intenzifikace stávající ČOV Holubice. Účelem nových objektů je podle žalovaného zajistit možnost napojení dalších obyvatel obce Holubice na veřejnou kanalizaci do 2700 EO se zajištěním čištění odpadní vody na nejvyšší technologické úrovni proti stávajícímu stavu přiměřené dostupné v daném místě. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že ČOV Holubice není zdrojem odpadních vod, v ČOV odpadní vody nevznikají a nejsou zní vypouštěny do povrchových vod v Holubickém potoce. ČOV Holubice je pouze stavebním objektem, který technologicky slouží k čištění protékající odpadní vody. Zdrojem odpadních vod, ke kterému je vztaženo vypouštění odpadních vod, je podle § 2 písm. c) nařízení vlády č. 61/2003 Sb. území obce Holubice. Stavba povolovaných objektů a vlastní stávající ČOV slouží pouze k čištění protékajících odpadních vod a tento provoz stavby ČOV možný po kolaudaci nemá žádný negativní vliv nejen na kvalitu a průtok povrchové vody v Holubickém potoce, ale ani na své okolí, jak vyplývá zejména z projektové dokumentace stavby, z vyhodnocení provedených hydrogeologických vrtů, kdy hladina spodní vody v místě stavby nebyla zjištěna ani v hloubce 6 m, z rozhodnutí žalovaného ze dne 9.6.2006 č.j. 56925/OŽP-OD/2006/8/Vk o povolení změny stavby ČOV jako zdroje znečištění ovzduší, z hlukové studie s vyhodnocením v souhrnné technické zprávě PD, z rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 22.8.2006, č.j. MEUC-050201/2006/P/Liv o souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku (umístění u potoka), z rozhodnutí téhož úřadu ze dne 1.6.2006 č.j. MEUC-034352/2006/L/Mi o vydání souhlasu ke stavbě intenzifikace ČOV z hlediska lesního zákona, z odborného vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ke stavbě ČOV ze dne 16.5.2006, č.j. 1512-213/06/Pz/SE. Stavbou v areálu stávající ČOV nedojde k ohrožení statiky nejbližších staveb (150 m od ČOV) ani k ovlivňování jakosti vod a kvality ovzduší. Možná tvrzená vlastnická a uživatelská práva žalobců k pozemkům s rybníky, i kdyby existovala a byla vykonávána v souladu se zákonem a podléhala ve správním řízení oprávněné ochraně, a právo k povolenému odběru povrchových vod v množství do 12 l/s, s její akumulaci na pozemcích s rybníky, vše ve vzdálenosti min. 1,5 km od areálu ČOV Holubice, nebudou podle žalovaného dotčena stavbou nových objektů doplňujících technologii stávající ČOV Holubice, ani jejich provozem. Přitom posouzení možného vlivu vypouštěných odpadních vod není vztaženo k ČOV a jeho možný vliv na kvalitu povrchové vody a práva třetích osob se podle žalovaného nezkoumá ve stavebním řízení o povolení dostavby ČOV, ale v samostatném vodoprávním řízení o povolení vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice. Dostavbu stávající ČOV lze povolit i bez nového povolení na vypouštění odpadních vod z území obce Holubice. Pokud jde o nové povolení na vypouštění odpadních vod (výrok II. rozhodnutí vodoprávního úřadu), neváže se k ČOV, ale ke zdroji znečištění, k území obce Holubice. Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových se vodoprávní úřad řídí zejména nařízením vlády č. 61/2003 Sb., v jehož příloze l, v tabulce 1a stanoveny závazné emisní standardy ukazatelů přípustného emisního znečištění vypouštěných odpadních vod. V daném případě a s ohledem na navrženou intenzifikaci je dosažena možná maximální přiměřeně dostupná úroveň čištění odpadních vod v daném místě, kdy povolené emisní znečištění ve vypouštěných odpadních vodách dosahuje podle sledovaného ukazatele max. pouze cca 35% – 75% výše hodnoty závazných emisních standardů znečištění vypouštěných odpadních vod uvedených v tabulce 1a. Dochází k podstatnému snížení znečištění vypouštěných odpadních vod amoniakálním dusíkem (N-NH 4 ) o cca 2/3 proti stávajícímu stavu. Z podkladů řízení je podle žalovaného zřetelné, že novým povolením na vypouštění odpadních vod do Holubického potoka dojde k celkovému zlepšení kvality vypouštěných odpadních vod ze zdroje znečištění, obce Holubice, proti stávajícímu stavu. K cílovému stavu jakosti povrchových vod ve vodním toku daném v příloze 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. a imisním limitům znečištění povrchových vod po smísení s vypouštěnými vyčištěnými vodami ze zdroje znečištění, daným v příloze 3 cit. nařízení pro dosažení cílového stavu žalovaný uvádí, že uvedené standardy ukazatelů přípustného znečištění povrchových vod po smísení s vypouštěnou odpadní vodou jsou dosud pouze nezávazné a jejich dosažení lze požadovat v souladu s čl. III nařízení vlády č.229/2007 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 61/2003 Sb., až v rozhodnutích vydaných po 1.1.2010, a to pouze v určitých profilech vodního toku, které nejsou dosud stanoveny. Bez ohledu na uvedený předpokládaný budoucí postup má však vodoprávní úřad podle § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. povinnost při stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod již dnes přihlédnout k cílovému stavu jakosti vod ve vodním toku a k imisním standardům znečištění povrchových vod. Je však omezen nejen skutečností, že opatření v tomto směru lze ukládat až po 1.1.2010, ale zejména ustanovením § 6 odst. 11 cit. nařízení, podle kterého dosažení imisních standardů kvality povrchové vody ve vodním toku nelze vyžadovat nejen v současnosti, ale ani po roce 2010, pokud jich nelze dosáhnout ani za použití nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování odpadních vod nebo z důvodů místních podmínek. Navrženou intenzifikaci ČOV Holubice s ohledem na místní podmínky je nutné v současnosti považovat v daném případě a v daném místě za nejlepší dosaženou a dostupnou technologii čištění odpadních vod, tedy za naplnění podmínek ve vztahu k imisní kvalitě povrchových vod v Holubickém potoce. Vypuštěné odpadní vody se po smísení s povrchovými vodami v Holubickém potoce stávají vodou povrchovou a nadlepšují průtok povrchové vody v potoce proti stávajícímu stavu. Zvětšením průtoku povrchových vod v potoce dojde také k zlepšení podmínek žalobce pro odběr povrchové vody z Holubického potoka v povoleném množství do 12 l/s. Vodoprávní úřad podle žalovaného zjevně dodržel postup pro vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice do vod povrchových v Holubickém potoce, daný nařízením vlády č. 61/2003 Sb. Žalovaný odmítl odvolací námitku, že žalobci byli zkráceni na svých procesních právech nemožností účastnit se řízení v prvním stupni. Zřejmé zkrácení procesních práv žalobců jako odvolatelů nemělo podle žalovaného žádný vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozhodnutí vodoprávního úřadu, ani na vlastnická a uživatelská práva uplatňovaná žalobci. Vada v řízení spočívající v opomenutí účastníků zřetelně neměla žádný vliv na správnost a věcnou zákonnost napadeného rozhodnutí vodoprávního úřadu. S podklady řízení, na jejichž základě bylo napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu vydáno, se žalobci podrobně seznámili. Možnost nahlédnutí do podkladů řízení s možností vznést námitky k podkladům měli také v průběhu odvolacího řízení a byli na to stejně jako ostatní účastníci výslovně upozorněni (dopis žalovaného ze dne 24.11.2008 č.j. 171318/2008/OŽP-Bab). Z podkladů a postupu žalobců je podle žalovaného zřetelné, že nejsou schopni uplatnit žádné námitky, argumenty nebo důkazy, které by v případě uplatnění v prvoinstančním řízení odůvodňovaly jiný výrok napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného by případné uplatnění námitek v prvoinstančním řízení bylo pouze formálním aktem bez vlivu na průběh řízení a jeho výsledek. Takový postup by byl zřetelným nepřiměřeným zásahem do práv ostatních účastníků, a to zejména Obce Holubice, která jim vznikla v dobré víře z rozhodnutí vodoprávního úřadu. Možnost zkrácení práv v prvoinstančním řízení byla odčiněna možností odvolatelů svá práva a námitky v tomto směru a v souladu s § 82 odst. 4 správního řádu uplatnit v odvolacím řízení, v soudním procesu a v novém projednání odvolání. Jestliže žalobci v pozici odvolatelů zdůrazňovali, že z důvodu „absence“ průtoku vody v korytě Holubického potoka by při vypouštění odpadních vod došlo k porušení § 38 odst. 4 vodního zákona, jenž zakazuje vypouštění odpadních vod do půdních vrstev u většího počtu rodinných domů, a že veškerý průtok v Holubickém potoce se ztrácí vsakem do půdy a jednalo by se tedy o vypouštění odpadních vod do půdy, které je nepřípustné, pak žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí má za to, že tuto námitku vyvrátil v rámci soudního řízení (vedeného u Městského soudu pod sp. zn. 9Ca 381/2007) a že Městský soud stanovisko zdejšího úřadu nezpochybnil. Vypouštění vyčištěných odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice je podle zdůvodnění žalovaného povoleno do povrchových vod v Holubickém potoce. Pokud jde o stav Holubického potoka, povrchová voda v korytě se nachází nad místem i pod místem vypouštění vyčištěných odpadních vod. Podle podkladů řízení je průtok vody v korytě potoka v místě vypouštění vyčištěných odpadních vod Q 355 = 1 l/s. Po smísení povrchových vod v korytě potoka s vyčištěnou odpadní vodou se v korytě potoka již dále jedná pouze o vodu povrchovou, nikoli o povrchovou vodu s odpadními vodami nebo o odpadní vody. Pokud povrchová voda v korytě Holubického potoka níže po toku a v přechodném úseku zaklesává pod povrch a dále teče přirozenými dutinami pod zemským povrchem, jedná se podle žalovaného stále o povrchové vody vodního toku ve smyslu ust. § 43 odst.1 vodního zákona. Nejedná se a nemůže se tedy jednat o vypouštění povrchových vod nebo odpadních vod do půdní vrstvy ve smyslu § 38 odst. 4 vodního zákona nebo do vod podzemních. Námitku z uvedených důvodů považuje žalovaný za nedůvodnou. Jestliže žalobci jako odvolatelé tvrdili, že vzhledem k minimálnímu průtoku povrchových vod v Holubickém potoce nelze dodržet cílový stav jakosti povrchových vod a imisní standardy přípustného znečištění povrchových vod podle příloh č. 2 a 3 nařízení vlády č. 61/2003 Sb., pak žalovaný má za to, že námitku v tomto směru již vyvrátil a soud jeho stanovisko v tomto směru nezpochybnil. Pokud žalobci upozorňovali na sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 27.11.2007 č.j. 2660/640/07 64963/ENV/07, podle něhož se vypouštění odpadních vod z nově budované ČOV jeví jako naprosto nepřijatelné, podle žalovaného vyjádření vychází z neznalosti podkladů řízení, nesprávných a nepodložených tvrzení k posuzované ČOV, nesprávného hodnocení zákonného postupu při povolování vypouštění odpadních vod, neoprávněného posuzování rozsahu okruhu účastníků řízení, kdy věc posuzovat v daném rozsahu a daným způsobem nepatří do věcné působnosti odboru ochrany krajiny Ministerstva životního prostředí. Tento závěr, který nebyl soudem zpochybněn, zůstává podle žalovaného v platnosti. K požadavku žalobců, aby se v novém projednání věci předložilo takové řešení čištění a odvádění odpadních vod, které bude v souladu s předpisy a zajistí, že vypouštěním odpadních vod nedojde k ohrožení nebo zhoršení kvality vody v jejich rybnících, žalovaný v napadeném rozhodnutí poznamenává, že žalobci nemají žádné zákonné právo určovat, jaký návrh čištění odpadních vod má žadatel o povolení předložit. Žalovaný se může věcí zabývat pouze v rozsahu žádosti Obce Holubice o povolení stavby objektů intenzifikace ČOV a o povolení nového vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice do Holubického potoka. Nemá žádné právo v odvolacím řízení požadovat nebo určovat jiný způsob čištění odpadních vod, než byl projednán v prvoinstančním řízení. Stávající rybníky nelze využívat k nakládání s vodami, proto nemůže být jejich užívání ohroženo. Závěrem žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že žalobci neuplatnili žádné důkazy nebo námitky, jejichž případné uplatnění v prvoinstančním řízení by mohlo být důvodem pro jiný výrok napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného je zřejmé, že žalobci uplatňovaná dotčená práva buď existují v rozporu se zákonem (rybníky a jejich užívání k akumulaci vody a k chování pstruhů), anebo nebudou (povolené nakládání s povrchovými vodami) napadeným rozhodnutím vodoprávního úřadu dotčena. III. Žaloba Z podané žaloby, v níž se žalobci domáhají přezkumu a zrušení napadeného rozhodnutí, vyplývají následující žalobní body: Žalobní bod č. 1: Za stěžejní označují žalobci skutečnost, že jim byla zcela odňata možnost účastnit se prvoinstančního správního řízení, v němž leží těžiště řízení, dokazování a rozhodování. Opomenutí žalobců jako účastníků správního řízení nelze podle žalobců zhojit tím, že procesní práva žalobců budou respektována až v řízení odvolacím. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, na něž žalovaný odkazuje, může podle žalobců sloužit jen k nápravě méně podstatných procesních vad. Podle žalobců nelze přijmout názor žalovaného, že postupem podle tohoto ustanovení lze „odsuplovat“ a „zhojit“ celé řízení před prvostupňovým orgánem obzvláště, jedná-li se o řízení složité s velkým významem pro jeho účastníky a s řadou odborných otázek vyžadujících provádění obsáhlého dokazování, které však prováděno nebylo. To, že některému z účastníků řízení bylo umožněno účastnit se řízení před orgánem prvého stupně, které je těžištěm správního řízení, a jinému nikoli, je hrubým porušením zásady rovnosti účastníků řízení a pochybením, která má i ústavní relevanci. Tyto nezákonnosti nelze podle žalobců napravit jinak než zrušením napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení a novým projednáním věci. Žalobci v této souvislosti poukazují na ustanovení § 4 odst.3, § 7 odst.1 a 2, § 36 odst.1, 2 a 3 správního řádu a ustanovení čl. 11 odst.1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod. Na podporu svých tvrzení žalobci poukazují na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 7 As 49/2005 a 6 As 13/2005. Žalobní bod č. 2: O povolení k nakládání s vodami – vypouštění odpadních vod z ČOV Holubice žalovaný (vodoprávní úřad) podle žalobců rozhodl, aniž mu byl znám stav věci, resp. aniž by byl zjištěn stav věci nezbytný pro rozhodnutí. Kdyby jej totiž žalovaný zjišťoval, zjistil by, že bylo reálně povoleno vypouštění odpadních vod do vod podzemních, což je podle vodního zákona nepřípustné. Tok označovaný jako Holubický potok sice podle žalobců vytéká z rybníka na návsi v obci Holubice, avšak objem protékající vody je minimální. Z rybníku odtéká voda do potrubí a následně do příkopu směrem k ČOV, avšak po cestě se vsákne a nedotéká k ČOV. Po cca 150 m je do něj posléze zaústěna výpusť z dosavadní ČOV. Vzhledem k tomu, že současný objem vypouštěných vod ze stávající ČOV není velký, voda v korytě po určité vzdálenosti mizí a následuje prakticky vyschlé koryto. Poté do koryta Holubického potoka ústí prameny Rusavka I a II, které je znovu zavodňují. Po dalších 150 m potok napájený zde výhradně vodou přiteklou z pramenů Rusavka I a II přitéká do rybníků na pozemcích žalobců. Holubický potok podle žalobců téměř 25 let neexistuje a jedná se prakticky o vyschlé koryto; žalobci odkazují na fotodokumentaci přiloženou k odvolání. Odpadní vody z ČOV tak nemohou být vypouštěny do Holubického potoka nejen proto, že se v daném místě reálně nenachází (nenachází se tam povrchové vody ve smyslu vodního zákona), ale i proto, že v místě stavby ČOV neexistuje ani právně. Neexistence vodního toku má za následek, že toto vyschlé koryto nemůže sloužit jako recipient odpadních vod z ČOV, protože se nejedná o povrchové vody. Správní orgány prvního i druhého stupně se nezabývaly skutečným stavem lokality. Žalovaný odbyl podle žalobců jejich námitku pouze obecnými tvrzeními, že je mu stav Holubického potoka obecně známý a že níže po toku povrchová voda pokračuje v době nižších průtoků zemskými dutinami. Podle žalobců v potoce voda není bez ohledu na roční období. V části koryta pod stávající výpustí ČOV se žádná voda nenachází. Napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu je podle žalobců v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobní bod č. 3: Emisní limity pro odpadní vody vypouštěné z ČOV sice splňují mezní emisní standardy stanovené přílohou č. 1 k nařízení vlády č. 61/2003 Sb., avšak nebudou-li se tyto vypouštěné odpadní vody moci mísit s povrchovou vodou, která by se měla nacházet v Holubickém potoce, nebudou dodrženy požadavky na požadovaný a cílový stav jakosti ve vodním toku podle přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 61/2003 Sb. Úřady obou stupňů zcela podle žalobců opomněly při povolení vypouštění odpadních vod požadavky na požadovaný a cílový stav jakosti vody ve vodním toku podle přílohy č. 2 cit. nařízení. Vydané povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových ani napadené rozhodnutí se podle žalobců vůbec nezabývá hodnocením dopadů na jakost a stav vody v Holubickém potoce, přestože podle § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. je vodoprávní úřad povinen při povolování vypouštění k imisním standardům přihlédnout. Žalovaný podle žalobců sice uvádí, že imisní limity stanovené v příloze č. 3 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. jsou v současné době nezávazné a mají být splněny ke dni 1. 1. 2010, avšak neuvádí, jak tyto limity budou splněny, když nyní splněny nejsou. Není zřejmé, z čeho žalovaný vychází, když tvrdí, že plnění těchto limitů nelze vyžadovat, pokud jich nelze dosáhnout ani za použití nejlepších dostupných technologií. Nejpodstatnější je podle žalobců fakt, že oni odkazovali na ust. § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb., přičemž nabytí účinnosti od 1. 1. 2008 se týká § 6 odst. 11 tohoto nařízení. Podle žalobců není zřejmé, proč žalovaný uvádí definici zdroje odpadních vod, když v dané věci není rozhodné, co je zdrojem odpadních vod. Nesprávná aplikace právních předpisů vede žalovaného až ke zcela absurdním tvrzením, např. že „vydané povolení k vypouštění odpadních vod není vázáno k ČOV“, když v samotném výroku (II) rozhodnutí vodoprávního úřadu je uvedeno, že povoluje vypouštění odpadních vod z ČOV Holubice. Podstatné je, že úřad je povinen při povolení vypouštění odpadních vod (zde z ČOV) stanovit příslušné limity znečištění a další podmínky provozu ČOV, neboť tato stavba je tím zařízením, které podmiňuje výstavbu na území obce a které je zodpovědné za dodržování stanovených limitů. Je zcela absurdní tvrdit, že provoz stavby ČOV „nemá žádný negativní vliv nejen na kvalitu a průtok povrchové vody v Holubickém potoce“, když je to právě stavba ČOV, z níž jsou do vod vypouštěny odpadní vody. Na rozdíl od současného stavu, kdy vody ze stávající ČOV nedotečou k pozemkům žalobců, po intenzifikaci ČOV se tak vzhledem ke zvýšení množství vypouštěných odpadních vod může stát. Vzhledem k tomu, že Holubickým potokem by tekla pouze voda z ČOV, došlo by k ohrožení pozemků žalobců užívaných k chovu pstruhů. Žalovaný odmítá vzít v potaz skutečnost, že v Holubickém potoce žádné jiné vody netečou. Žalobci netvrdí, že jim udělené povolení zaručuje kvalitu odebíraných vod, tvrdí ale, že toto právo bude dotčeno povolovaným vypouštěním. Podle žalobců nebyly stanoveny emisní limity jakosti a stavu vody (příloha č.1 k nařízení vlády č. 61/2003 Sb., tabulka 1 a poznámka 11), nebyly splněny požadavky na cílový stav jakosti vody ve vodním toku (příloha č.2 k nařízení vlády č.61/2003 Sb., zejména bod 4.) a nebyly stanoveny imisní standardy ukazatelů přípustného znečištění povrchových vod (§ 6 odst.2 a 11 nařízení vlády č. 61/2003 Sb.). Žalobní bod č. 4: Vzhledem k rozsahu, který žalovaný věnuje otázkám dotčení práv žalobců, žalobci uvedli, že správní orgán uvádí zcela nepravdivé nebo alespoň zcela zavádějící údaje a že v době rozhodování žalovaného o podaném odvolání žalobci disponovali (a stále disponují) platnými rozhodnutími vztahujícími se k jejich nemovitostem, tj. mají platné povolení staveb rybníků i platné povolení k nakládání s vodami k jejich odběru a akumulaci. Jde zejména o rozhodnutí o povolení k nakládání s povrchovými vodami – rozhodnutí Magistrátu města Kladna (správně Okresního úřadu Kladno) ze dne 5. 3. 1997, č. j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312- Eb, jehož platnost byla prodloužena rozhodnutím Magistrátu města Kladna, odboru životního prostředí, ze dne 22.10.2007 č.j. OŽP/6106/07-3 Ko (ve znění opravného usnesení ze dne 26.11.2007 č.j. OŽP/6106/07-4 Ko) a rozhodnutí Magistrátu města Kladna o prodloužení doby trvání stavby rybníků ze dne 18.6.2008 č.j. OŽP/3937/08-3 Ko. V těchto právech se žalobci cítí být dotčeni, jak bylo podle žalobců potvrzeno předchozím rozsudkem Městského soudu. Tvrzení žalovaného, že „odvolateli uplatňovaná práva buď existují v rozporu se zákonem ... nebo nebudou ... dotčena“, označují žalobci za lživé. Na tomto nic nemění ani druh předmětných pozemků podle katastru nemovitostí, neboť ten má jen evidenční charakter. Veškeré úvahy žalovaného o možné nezákonné existenci rybníků či jejich nezákonném užívání je třeba podle žalobců odmítnout. Žalovaný se měl podle žalobců zabývat povoleními týkajícími se ČOV Holubice, nikoli povoleními týkajícími se rybníků žalobců. IV. Vyjádření k žalobě Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Poukázal na to, že ani podle ustálené soudní judikatury, na kterou odkazují žalobci, nebylo jediným možným řešením nápravy vytýkaných vad prvoinstančního řízení zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Tento názor potvrzuje i rozhodnutí Městského soudu ze dne 29. 11. 2005 č. j. 6Ca 183/2003-36. Pro posouzení věci je podle mínění žalovaného obecně platný i závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 17. 2. 2009 č.j. 2 As 25/2007-118 konstatoval, že opomenutím účastníka došlo ke zřejmé vadě řízení a je třeba posoudit její vliv na zákonnost rozhodnutí, pro pestrost skutkových příběhů však nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové vady řešit. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podali žalobci odvolání postupem, který umožňuje § 84 odst. l správního řádu. Zejména z doplnění odvolání je zřejmé, že se seznámili s obsahem prvoinstančního rozhodnutí. V odvolání uvedli, že s nimi prvoinstanční úřad nejednal jako s účastníky řízení, čímž byla porušena jejich procesní práva, zejména podle § 4 odst. 3 a § 36 odst. 2 a 3 správního řádu. Další důvody odvolání spočívaly v tom, že prvoinstančním rozhodnutím byl podle mínění žalobců porušen vodní zákon a nařízení vlády. Žalobci měli možnost v průběhu odvolacího řízení provést úkony, které nemohli provést v prvoinstančním řízení, a možnosti doplnit námitky také využili. Žalovaný tak mohl posoudit, zda odvolání spolu s úkony provedenými v odvolacím řízení mohly mít vliv na jiný výrok rozhodnutí ve věci. Správní řád dává přednost materiální legalitě před legalitou formální. Opomenutí účastníků řízení s přihlédnutím k charakteru námitek uplatněných žalobci nemohlo mít vliv na jiný výrok rozhodnutí ve věci. Zrušení prvoinstančního rozhodnutí a vrácení řízení před prvoinstanční orgán pouze proto, aby bylo žalobcům u něj umožněno nahlédnout do spisu, když této možnosti po celou dobu odvolacího řízení nevyužili, a aby mohli v prvoinstančním řízení uplatnit námitky uplatněné v odvolání, když v průběhu odvolacího řízení jiné námitky neuplatnili, by bylo značně formálním postupem, který by poškodil práva obce Holubice nabytá v dobré víře, neboť intenzifikace ČOV byla v době účinnosti prvoinstančního rozhodnutí dokončena a stavba byla uvedena do zkušebního provozu. Takový postup by poškodil i práva občanů, kteří sice nejsou účastníky řízení, ale kterým byl vydán souhlas k připojení na kanalizaci obce. Nejvyšší správní soud – jak připomíná žalovaný – stabilně judikuje, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí se nejedná, pokud lze dovodit, že výrok rozhodnutí by byl stejný, pokud by k vadě řízení vůbec nedošlo (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 8 As 31/2006-78). Postavení účastníků řízení bylo žalobcům přiznáno Městským soudem z hlediska teoretické možnosti dotčení práv, která pro ně vyplývají z rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP 3616/ro/96 Vod 2312-Eb o povolení odběru povrchových vod z Holubického potoka a k jejich akumulaci. Ostatní práva prosazovaná žalobci byla podle žalovaného v době, kdy probíhalo prvoinstanční řízení, bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí a podáno odvolání, realizována nezákonně (existence a užívání rybníků) nebo vůbec neexistovala (právo užívat akumulovanou vodu k chovu pstruhů) a nelze na nich přiznat postavení účastníků, nebo dotčení takových práv namítat. V důsledku realizace prvoinstančního rozhodnutí nedojde ke snížení průtoku povrchové vody v Holubickém potoce a jediné právo žalobců, spočívající v možnosti odběru povrchové vody z Holubického potoka v množství 12 l/s a k její akumulaci, vyplývající z rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5. 3. 1997, tak nemůže být prvoinstančním rozhodnutím (tzn. rozhodnutím vodoprávního úřadu) dotčeno. Žalobci dotčení tohoto práva nenamítají a přiznávají, že jsou si vědomi, že jim z povolení k odběru vody nevyplývá právo na odběr vody v určité kvalitě. Je zřejmé, že by námitky uplatněné žalobci a provedené úkony, i kdyby byly učiněny v prvoinstančním řízení, nebyly důvodem pro jiný výrok prvoinstančního rozhodnutí. Mimo jiné i z toho důvodu žalovaný odvolání žalobců zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Jiný postup by byl pouze formálním naplněním práva žalobců, bez možného vlivu na výrok prvoinstančního rozhodnutí. Holubický potok je podle žalovaného vodní tok, hydrologického pořadí 1-12-02-037, a to ve správě Lesů České republiky. Je uveden a evidován v základní vodohospodářské mapě ČR, list 12-23 Kladno. Počátek má v rybníku v obci Holubice a vlévá se do Zákolanského potoka. Podle podkladů Českého hydrometeorologického ústavu má průměrný dlouhodobý roční průtok povrchové vody 6 l/s a průtok Q 355. Posouzení, zda v případě Holubického potoka jde, či nejde o vodní tok, přísluší podle § 43 odst. 2 a § 107 písm. r) vodního zákona žalovanému. Ten otázku v odvolacím řízení posoudil. Žalovaný nevylučuje možnost, že v určitém období a po určitou dobu v korytě Holubického potoka není povrchová voda viditelná, neboť vodní tok není udržovaný a voda protéká nánosy. Fotodokumentace předkládaná žalobci prokazuje pouze to, že Holubický potok je vodní tok dlouhodobě neudržovaný, nikoli to, že se o vodní tok nejedná, nebo že bylo povoleno vypouštění do půdních vrstev s možností vniknutí vypouštěných vod do vod podzemních. Holubický potok je nutno považovat za vodní tok až do doby případného rozhodnutí žalovaného, že o vodní tok nejde. K takovému rozhodnutí však žalovaný neshledal důvody. Pokud se tyto povrchové vody v určitých místech pohybují pode dnem potoka, nejedná se o vypouštění odpadní vody do půdních vrstev s možností vniknutí do vod podzemních, ale pouze o pohyb vod povrchových. Pokud by Holubický potok nebyl vodním tokem, jak tvrdí žalobci, museli by ukončit odběr povrchové vody pro napájení rybníčků, neboť odběr mají povolen pouze z tohoto vodního toku. Údajná neexistence Holubického potoka v části, kde je vypouštěna voda z ČOV, ani tvrzené vypouštění přečištěné vody z ČOV do půdních vrstev, pokud by k němu docházelo, by se nemohly nijak dotknout práv žalobců a žalobci to ani netvrdí. Žalobci mají podle rozhodnutí Okresního úřadu Kladno ze dne 5. 3. 1997 právo v určeném množství odebírat a akumulovat povrchovou vodu. Vydané povolení k vypouštění vyčištěných odpadních vod cca 1,5 km výše po toku nesníží podle žalovaného průtok vody v potoce a neovlivní tak možnost žalobců odebírat povrchovou vodu z toku v povoleném množství. Žalovaný se posouzením zákonnosti postupu vodoprávního úřadu při povolování vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění (území obce Holubice) do povrchových vod v Holubickém potoce podrobně zabýval a neshledal žádné pochybení. Pro soudní řízení dokládá skutečný právní stav, závazný pro vodoprávní úřad při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových. V příloze č. 1 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. jsou v tabulce 1a uvedeny závazné emisní standardy přípustného znečištění vypouštěných odpadních vod z ČOV, které nesmí být překročeny. Poznámka uvedená žalobci se týká stávajících ČOV kolaudovaných přede dnem 1. 3. 2003, resp. možnosti stanovit pro tyto ČOV emisní znečištění vypouštěných odpadních vod pouze přiměřeně k požadavkům v uvedené tabulce s ohledem na jakost a stav vody v toku a místní podmínky. Poznámka se netýká projednávané stavby ČOV Holubice. K té musí být emisní standardy plně dodrženy, ne pouze přiměřeně, což je splněno. Dochází k podstatnému snížení znečištění vypouštěných odpadních vod amoniakálním dusíkem (N-NH4) o cca 2/3 proti stávajícímu stavu, což byl také rozhodující důvod pro stavbu nové ČOV. Novým povolením na vypouštění odpadních vod do Holubického potoka dojde k celkovému zlepšení kvality vypouštěných odpadních vod ze zdroje znečištění, obce Holubice, proti stávajícímu stavu. K tvrzení, že měl vodoprávní úřad při stanovení emisního znečištění vypouštěných odpadních vod přihlížet k imisním standardům znečištění vodního toku a cílovému stavu vodního toku, jak je uvedeno v § 6 odst. 2 nařízení vlády, je třeba zdůraznit vzájemnou návaznost jednotlivých ustanovení předpisu. Stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod s přihlédnutím k cílového stavu vody ve vodním toku a s přihlédnutím k imisním standardům přípustného znečištění povrchových vod (§ 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb.) a stanovení podmínek pro tento proces se podle § 2 písm. j) cit. nařízení předpokládá tzv. kombinovaným způsobem s přihlédnutím k nejlepším dostupným technologiím zneškodňování odpadních vod. Kombinovaný způsob znamená, že vodoprávní úřad v rozhodnutí o povolení vypouštění odpadních vod stanoví emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod, které musí být plněny již od nabytí právní moci rozhodnutí a nesmí přesahovat emisní standardy. Pokud je to třeba, stanoví vodoprávní úřad cílové emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod, které je nutné splnit pro dosažení imisních standardů přípustného znečištění povrchových vod a cílového stavu povrchových vod. V čl. I odst. 11 nařízení vlády č. 229/2007 Sb. byl stanoven termín pro dosažení cílového stavu znečištění vodního toku do 22. 12. 2015. Nařízení č. 229/2007 Sb. se stalo jako celek účinným dne 1. 10. 2007 s výjimkou ustanovení čl. I. bodu 11, jehož účinnost, tedy povinnost použít při povolování vypouštění odpadních vod kombinovaný způsob, byla posunuta až na 1. 1. 2010. Povinnost přihlédnout při stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod k imisním standardům znečištění vodního toku a k cílovému stavu jakosti vody ve vodním toku (§ 6 odst. 2 cit. nařízení vlády) mají vodoprávní úřady až od 1. 1. 2010. Prvoinstanční rozhodnutí ve věci bylo vydáno již dne 6. 2. 2007. Na tuto skutečnost upozornil žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací řízení sice tvoří jeden celek s prvoinstančním řízením, ale v odvolacím řízení se nerozhoduje ve věci, pouze se posuzuje správnost a zákonnost postupu a vydaného rozhodnutí prvoinstančního orgánu. Žalovaný opakuje, že ve vztahu k vydanému povolení na vypouštění odpadních vod neshledal v rozhodnutí vodoprávního úřadu taková pochybení, která by mohla být důvodem pro jeho změnu nebo zrušení. Žalovaný připomíná, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze vysvětlil postup vodoprávního úřadu i pro případ, že by ust. § 6 odst. 11 cit. nařízení bylo účinné. Tak tomu ale v době jejich rozhodování nebylo. Proto také nebylo třeba odůvodňovat pojem nejlepší dostupná technologie. Pokud by prvoinstanční úřad rozhodoval za účinnosti § 6 odst. 11 cit. nařízení, bylo by nutné považovat navrženou technologii ČOV za nejlepší dostupnou technologii v oblasti zneškodňování odpadních vod. Pro dodržení imisních standardů znečištění povrchové vody a pro dosažení cílového stavu jakosti vody ve vodním toku by nebylo možné stanovit kombinovaným způsobem přísnější emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod, než učinil prvoinstanční úřad. Vodoprávní úřad by mohl stanovit emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod pouze do výše nejpřísnějších limitů, kterých lze dosáhnout na použité technologii. To se v posuzovaném případě, bez ohledu na účinnost ust. § 6 odst. 11 cit. nařízení prakticky stalo. K názoru žalobců na absurdnost závěru, že ČOV a její provoz nemá žádný vliv na průtok a kvalitu povrchové vody v Holubickém potoce, žalovaný připomíná, že rozhodnutím vodoprávního úřadu byla vydána dvě samostatná povolení podle různých předpisů a s možným různým okruhem účastníků. Ve výroku I. vodoprávní úřad vydal podle tehdy platného stavebního zákona stavební povolení na intenzifikaci stávající ČOV jako součásti kanalizačního systému obce Holubice, která spočívá ve stavbě nových objektů a rekonstrukci stávajících objektů ČOV obce Holubice. Při stavebním řízení se zkoumá možný vliv vlastní stavby na okolí a možný budoucí vliv provozu stavby na okolí. Provoz stavby nové ČOV spočívá pouze v čištění odpadních vod, které objektem ČOV protékají a jsou dále předávány do kanalizačního systému obce. Vlastní možný vliv vypouštěných odpadních vod do vodního toku na práva třetích osob a na průtok a kvalitu vody ve vodním toku se neposuzuje ve stavebním řízení, ale v samostatném řízení o povolení vypouštění odpadních vod, vedeném podle vodního zákona, které může být vydáno dříve, než je podána žádost o povolení stavby ČOV (§ 15 odst. 1 vodního zákona ). V tomto rozsahu byl ve stavebním a odvolacím řízení posouzen vliv vlastní stavby ČOV a jejího provozu na okolí se závěrem, že stavbou ČOV a jejím provozem, spočívajícím v čistění protékajících odpadních vod, nebude ovlivněno nejbližší okolí stavby, ani kvalita podzemních nebo povrchových vod v Holubickém potoce nebo jejich průtok. Stavbou nové ČOV nemůže podle žalovaného dojít k ovlivnění vlastnického a uživatelského práva k pozemkům ve vlastnictví žalobců, které se nacházejí vzdušnou čarou cca 1,5 km od stavby nové ČOV, ani rybníků, o nichž žalobci tvrdí, že se na jejich pozemcích nacházejí, a to i v případě, že by rybníky existovaly a byly využívány zákonným způsobem, což v daném případě a v dotčené době nebylo splněno. Nemůže dojít ani k ovlivnění povoleného odběru povrchových vod z Holubického potoka. V daném případě nemůže podle žalovaného dojít vlastní stavbou nové ČOV a jejím užíváním k omezení průtoku povrchových vod v Holubickém potoce, tedy nemůže nejen přímo, ale ani zprostředkovaně dojít k zásahu do (v době prvoinstančního řízení) jediného, v souladu se zákonem existujícího práva žalobců, odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka v množství do 12 l/s s její akumulací. Žalobci vyslovují domněnku, že vydaným rozhodnutím vodoprávního úřadu jim bude znemožněno užívání uvedeného povolení k nakládání s vodami k účelu, pro který bylo žádáno, tj. k chovu pstruhů na jejich pozemcích. Záměr žalobců využívat povolenou akumulaci povrchových vod v rybnících na jejich pozemcích k chovu pstruhů však není podle žalovaného sám o sobě právem, kterým by bylo možné argumentovat ve správním řízení nebo jím zasahovat do existujících práv třetích osob. Povrchové vody nejsou podle § 3 odst. 1 vodního zákona předmětem vlastnictví, nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku a právo k nim vzniká pouze na základě povolení vodoprávního úřadu a za podmínek a k účelu v tomto povolení výslovně uvedeném. K tomu, aby mohlo žalobcům vzniknout právo užívat akumulovanou povrchovou vodu v rybnících pro chov pstruhů, museli by mít k tomu povolení vodoprávního úřadu podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 4. vodního zákona, pokud uvažují s chovem pstruhů za účelem podnikání, nebo povolení podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 5) vodního zákona, pokud uvažují s chovem pstruhů za jiným účelem než podnikatelským (viz výklad Ministerstva zemědělství ze dne 28.2.2006 č.j. 2272/2006-16300 k vodnímu zákonu). Neexistujícím právem nebo nezákonně prováděnou činností nelze ve správním řízení oprávněně argumentovat. Žalovaný zde zdůraznil, že vycházel ze stabilní judikace soudů, podle které ve správním řízení podléhají ochraně pouze práva existující a vykonávaná v souladu se zákonem a ze skutečnosti, že při projednání odvolání má žalovaný stejnou povinnost jako soud rozhodovat podle stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí ve věci. Názor žalobců, že dojde k vypouštění odpadních vod do povrchových vod Holubického potoka ve větším množství než dosud, lze podle žalovaného potvrdit. Žalovaný se touto otázkou zabýval se závěrem, že vodoprávní úřad dodržel při povolování vypouštění vyčištěných odpadních vod z hlediska jejich množství zákonný postup. Jediné existující právo žalobců, vázané k povrchovým vodám v Holubickém potoce, nemůže být povoleným množstvím vypouštěných vyčištěných odpadních vod ani jejich kvalitou nijak dotčeno. Průtok povrchové vody v Holubickém potoce bude ale v souvislosti se stavbou intenzifikace ČOV nadlepšován řízeným vypouštěním povrchových vod z retenční nádrže dešťové vody o objemu 1 500 m3. Jedná se o postup, který může přiblížit pro vodní tok ideální stav, tj. celoroční průtok, a tím vytvořit podmínky pro zlepšení situace v celém povodí potoka a pro celoroční přirozený život v potoce. Vydaným prvoinstančním rozhodnutím vodoprávního úřadu nedojde podle žalovaného ke snížení průtoku povrchové vody v Holubickém potoce a nemůže tak ani zprostředkovaně dojít k omezení práva žalobců k odběru povrchové vody do povoleného množství a k zásahu do práva takto odebranou vodu akumulovat v rybnících pokud budou existovat v souladu se zákonem. Žalobci také dotčení práva odběru povrchové vody s akumulací nenamítají a jiné právo jim z tohoto povolení nevyplývá. Žalovaný se odvolává na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se ve správním řízení lze dovolávat ochrany pouze práv existujících v souladu se zákonem, práva existující a vykonávaná v rozporu se zákonem nemohou podléhat ochraně. Jediné v době prvoinstančního řízení existující právo žalobců (k odběru povrchové vody s akumulací) nemůže být prvoinstančním rozhodnutím ovlivněno. Žalovaný si je vědom stabilní judikatury správních soudů, že žalobní legitimace ve správním soudnictví není svázána s existencí přesně specifikovaných veřejných subjektivních práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Z podkladů žaloby nelze posoudit, na kterém pozemku a kterého žalobce se ten který konkrétní rybník nachází a zda vůbec, nelze vymezit pravdivost a rozsah tvrzených vlastnických a uživatelských práv jednotlivých žalobců, kterými podporují svou žalobní legitimaci a na nichž postavili tvrzení o dotčení své právní sféry. Jedná se o závažnou vadu, která neumožňuje i ve vztahu k žalobní legitimaci objektivní posouzení v žalobě uplatňovaného dotčení vlastnického a uživatelského práva k pozemkům s rybníky užívanými k chovu pstruhů. Pokud jde o zápis sepsaný pracovníky Ministerstva životního prostředí dne 27. 11. 2007 č. j. 2660/640/07, pracovníci ministerstva sepsali zápis více než měsíc poté, kdy proběhlo údajné místní šetření. Šetření neprováděli v rámci vrchního dozoru a bylo tedy podle žalovaného provedeno mimo věcnou kompetenci ministerstva účelově, k prosazení zájmů žalobců a nebylo provedeno nestranně. O šetření nebyl nikdo mimo žalobců informován, nebyl přizván zástupce obce Holubice ani příslušné vodoprávní úřady. Závěry uvedené v zápisu byly přijaty bez toho, že by si pracovníci ministerstva vyžádali dokumentaci stavby a další podklady stavby intenzifikace ČOV. Žalovaný shrnul vyjádření k žalobě slovy, že žalobcům byla v odvolacím řízení dána v souladu se správním řádem možnost se seznámit se spisem, vznést námitky a doplnit úkony, které nemohli provést v prvoinstančním řízení, avšak žalobci této možnosti nevyužili. Zrušení prvoinstančního rozhodnutí a opakování celého řízení by byl pouze značně formální postup, který by žalobcům neposkytl jiná práva, než která mohli uplatnit v odvolacím řízení, a který by poškozoval práva dalších účastníků nabytá v dobré víře a odporoval by i zásadám proporcionality a procesní ekonomiky. Holubický potok je podle žalovaného vodním tokem pramenícím z rybníku v obci Holubice. Předčištěná voda je v místě výpustního zařízení vypouštěna do vod povrchových. Po smísení dále v toku teče pouze voda povrchová. Pokud není voda v korytě vidět, protože protéká nánosy (tok není dlouhodobě udržovaný), přirozenými dutinami (je zaklesnutá pod současným dnem), neznamená, že se o vodní tok nejedná (§ 43 odst. 1 vodního zákona). Žalobci mají právo vodu z Holubického potoka odebírat a akumulovat bez práva na určitou kvalitu vody. To, zda voda v toku zaklesává pod dno se hmotných práv žalobců nemůže nijak dotknout. Intenzifikací ČOV v obci Holubice nemohou být žalobci nijak dotčeni v právu vodu odebírat a akumulovat. Emisní limity, povolené prvoinstančním rozhodnutím, nedosahují emisních standardů přípustných podle nařízení vlády, jsou stanoveny přísněji, prakticky odpovídají nejpřísnějším limitům, požadovaným v metodice Ministerstva životního prostředí pro nejlepší dostupnou technologii, s přihlédnutím k místním podmínkám. Přihlédnutí k imisním standardům znečištění vodního toku a k cílovému stavu vodního toku při stanovení emisního znečištění vypouštěných odpadních vod lze provést pouze tzv. kombinovaným způsobem, ve kterém vodoprávní úřad stanoví podmínky a termíny pro dosažení cílového stavu. Tento postup bylo možno použít až ode dne 1. 1. 2010. Žalobci mají na základě rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 č.j. 3616/ro/96 Vod 2312-Eb, právo odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka a odebranou vodu akumulovat. Uvedené povolení není povolením využívat odebranou povrchovou vodu k chovu pstruhů, tím by bylo povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 4. nebo 5. vodního zákona. Takové povolení však nemají. Prvoinstančním rozhodnutím povolená intenzifikace ČOV ani povolené vypouštění se nemůže žádným způsobem dotknout práv žalobců. Pokud žalobci užívají odebranou vodu k chovu pstruhů, jednají nezákonně. V odvolacím řízení se posuzuje skutkový a právní stav, který zde byl v době prvoinstančního řízení. Ke skutečnostem, které nastaly až po jeho skončení, nelze přihlížet. V době, kdy probíhalo prvoinstanční řízení ukončené vydáním prvoinstančního rozhodnutí, v době, kdy bylo žalobci podáno odvolání a ještě cca 1,5 roku poté, existovaly a byly užívány rybníky žalobců v rozporu se zákonem. Doba, na kterou byly povoleny, uplynula v roce 1993. Žalobci na to byli upozorněni rozhodnutím Okresního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb. Prvoinstanční ani žalované rozhodnutí se nemohlo dotknout práva užívat pozemky s rybníky. Rybníky ať již jako stavba nebo jako součást pozemku tvořící jeho dno a břehy existovaly a byly užívány podle žalovaného k akumulaci vody a chovu pstruhů nezákonně. Všechny pozemky, které žalobci vlastní, jsou podle výpisu z katastru vedeny jako ostatní plocha, způsob využití neplodná půda. Žádný z pozemků není na LV veden jako vodní plocha nebo ostatní vodní plocha. Žalobci odůvodňují svou žalobní legitimaci také zkrácením vlastnického práva k pozemkům užívaným jako rybník. Nelze posoudit, na kterém pozemku a zda vůbec se ten který rybník nachází, a nelze vymezit a určit rozsah a pravdivost tvrzených vlastnických a uživatelských práv jednotlivých žalobců k rybníkům, jimiž podporují svoji žalobní legitimaci a na kterých postavili tvrzení o dotčení své právní sféry. Žalobci nemohou podle názoru žalovaného prokázat, že nějaké rybníky vlastní a že nějaké rybníky v době prvoinstančního řízení vlastnili. To neumožňuje posoudit uplatňované dotčení vlastnického práva. V. Replika žalobců k vyjádření žalovaného V replice žalobci uvádějí, že byli zkráceni o jednu instanci, čímž došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a tím rovnosti v řízení, a že vadu řízení spočívající v tom, že s nimi nebylo prvostupňovým správním orgánem jednáno jako s účastníky řízení, nelze napravit jinak než zrušením jeho rozhodnutí a novým projednáním věci. Jestliže jim nebylo umožněno v prvostupňovém řízení vykonávat svá práva, zejména právo na seznámení se s podklady pro rozhodnutí, navrhovat důkazy a vznést námitky, nemůže obstát ani posouzení předmětu řízení provedené prvostupňovým orgánem, který neměl k dispozici námitky a návrhy žalobců. Odkazují při tom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.3.2009 ve věci sp. zn. 4 As 71/2008. Absence možnosti účastníků řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vede nejen k nezákonnosti spočívající v porušení jejich procesních práv, ale má též podle žalobců zásadní vliv na zjištění všech skutkových a právně významných okolností případu. Pokud jde o argumentaci žalovaného spočívající v odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2009 č.j. 2 As 25/2007-118, poukazují žalobci též na zbývající část odůvodnění, která ve spojení se zbytkem odůvodnění vyznívá odlišně, než jak ji prezentuje žalovaný. Z hlediska judikatury Nejvyššího správního soudu odkazují na pozdější rozsudek ze dne 18.4.2012 č.j. 1 As 29/2012-113, kde se Nejvyšší správní soud vypořádává i s argumentací mířící na rozsudek č.j. 2 As 25/2007-118 a kde Nejvyšší správní soud podle žalobců odmítá argumentaci, podle níž by vždy musela být dána přednost dobré víře stavebníka ve stavební povolení, u něhož je vyznačena doložka právní moci, před právy opomenutého účastníka správního řízení, který je do řízení přibrán nikoli vlastní vinou až dodatečně. Přibrání takového účastníka do řízení a projednání jeho odvolání by tak de facto mělo již čistě formální charakter. Z vyjádření žalovaného mají žalobci za to, že existencí Holubického potoka se žalovaný hlouběji zabývá teprve nyní, což potvrzuje to, že rozhodnutí bylo vydáno, aniž byl zjištěn stav věci. Ani ve svém vyjádření se však žalovaný podle žalobců nevyjadřuje relevantně k námitce faktického stavu Holubického potoka. Existenci Holubického potoka dovozuje žalovaný podle žalobců pouze z údajů ve vodohospodářské mapě a podkladů Českého hydrometeorologického ústavu, které mohou být zastaralé a nemusí odrážet skutečný stav lokality. Žalovaný se podle žalobců nevyjádřil ani k námitce, na základě jakých podkladů dospěl k odborně náročnému zjištění, že voda v Holubickém potoce teče zemskými dutinami či nánosy. V řízení tak podle žalobců nebyl zjištěn stav věci. Tvrzení žalovaného, že povinnost přihlédnout při stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod k imisním standardům znečištění vodního toku a k cílovému stavu jakosti vody ve vodním toku, mají vodoprávní úřady až od 1.1.2010, není podle žalobců pravdivé. V roce 2007 měl správní orgán postupovat podle v té době platného § 6 odst. 2, nikoli podle § 6 odst. 11 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. V řízení nebylo podle žalobců přihlédnuto k jakosti a stavu vody ani k požadovanému cílovému stavu její jakosti. Žalovaný stále tvrdí, že stavbou nové ČOV nemůže dojít k ovlivnění vlastnického a uživatelského práva k pozemkům ve vlastnictví žalobců, opomíjí, že na rozdíl od současného stavu, kdy vody ze stávající ČOV nedotečou k pozemkům žalobců, po intenzifikaci ČOV se tak vzhledem ke zvýšení množství vypouštěných odpadních vod může stát a došlo by k ohrožení pozemků žalobců užívaných k chovu pstruhů. Žalobci v replice zdůrazňují, že podstatou sporu není přezkum povolení týkajících se pozemků žalobců, ale pouze skutečnost, že užívání jejich pozemků může být ohroženo podstatným zvýšením množství vypouštěných odpadních vod z ČOV. Žalobci netvrdí, že jim udělené povolení zaručuje určitou kvalitu odebíraných vod, tvrdí, že toto právo bude povolovaným vypouštěním dotčeno, neboť jej v případě zhoršené kvality vod nebudou moci užívat k tomu, proč o jeho udělení žádali a k čemu je vydáno. Není pravdou, že by potřebovali k chovu pstruhů nějaké další povolení, to je nezbytné k užívání vod pro chov ryb v případě, že je realizováno za účelem podnikání. Žalobci nevyužívají rybníky k podnikatelským účelům. Žalovaný se podle žalobců mýlí, když uvádí, že žalobci tvrdí, že jsou vlastníky rybníků na pozemcích. Žalobci netvrdili, že jsou vlastníky rybníků či vody v nich, ale tvrdí, že jsou vlastníky pozemků, které užívají v souladu s vydanými veřejnoprávními povoleními jako rybníky. VI. Řízení před Městským soudem Napadené rozhodnutí přezkoumal Městský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 10Ca 52/2009 a rozsudkem ze dne 28.6.2012 žalobu jako nedůvodnou zamítl. K přezkumu napadeného rozhodnutí včetně prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu přistoupil z hlediska toho, zda došlo ke zkrácení, popř. dotčení subjektivních práv žalobců v oblasti veřejnoprávních vztahů a jakých konkrétně, a pokud ano, zda způsobem, pro který zkrácení práv mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 65 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále „s.ř.s.“). Zkrácení práv zkoumal z hlediska napadeného rozhodnutí a jeho náležitostí ve srovnání s právními předpisy, nikoli z toho pohledu, zda dosud nedoloženým a neprokázaným způsobem může dojít v budoucnu k porušení toho, co správní rozhodnutí stanovila a určila. Vyslovil předpoklad, že tam, kde jsou porušovány soukromoprávní nároky nebo hrozí jejich narušení, třeba i ze strany veřejnoprávní korporace, je třeba ke své obraně volit jiné procesní prostředky než prostředky správního soudnictví. Městský soud odmítl žalobní námitky č. 2, 3 a 4, neboť považoval skutkový stav zjištěný ve správním řízení za dostatečný stejně jako právní hodnocení povahy Holubického potoka jako vodního toku a možné míry zasažení konkrétních subjektivních práv žalobců (tj. práva na odběr a akumulaci vody z Holubického potoka). Stejně tak soud odmítl i námitku č. 1, neboť žalovaný podle jeho názoru nepochybil, když odvolání žalobců zamítl a odmítl zrušit vodoprávní rozhodnutí jen z důvodu opomenutí žalobců jako účastníků řízení. Závěrem Městský soud zdůraznil, že celé správní řízení je třeba pojmout jako celek. Odmítl tak názor žalovaného, že je třeba rozhodovat podle právního a skutkového stavu v řízení před správním orgánem prvního stupně; toto pochybení však nemělo podle názoru Městského soudu vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Práva žalobců tak podle závěrů cit. rozsudku nebyla zkrácena ani dotčena. VII. Řízení u Nejvyššího správního soudu Žalobci napadli rozsudek soudu kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 18.9.2013 č. j. 9 As 130/2012-39 tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s pohledem Městského soudu na dotčení veřejných subjektivních práv žalobců napadeným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud považuje za nutné odlišovat, zda se stěžovatel domáhal toho, zda správní rozhodnutí, která mu byla adresována, garantovala určitou kvalitu vody (tedy zda se domáhal ochrany práv na kvalitu vody daných mu správním rozhodnutím), nebo zda se domáhal ochrany svého vlastnického práva před jeho zasažením tím, že by bylo povoleno vypouštění vody znečištěné více, než je z hlediska právního řádu přípustné (tedy zda se domáhal ochrany vlastnictví před právním řádem nepřípustným zásahem). Aniž by totiž stěžovatel nutně musel disponovat rozhodnutím stanovícím mu právo na (určitou přesně stanovenou) kvalitu odebírané vody, může se bránit proti povolení vypouštění odpadních vod v horší kvalitě, než dovoluje právní řád, nebo způsobem, který je z hlediska práva nepřípustný, pokud je tím dotčen. Samotný zákaz vyplývající z právního řádu povolit vypouštění vod v horší kvalitě, než která je právem připuštěna, nebo zakázaným způsobem, dává právo dotčeným osobám vyžadovat respektování takového zákazu. Dotčení přitom může být spatřováno i v tom, že bylo povoleno vypouštění vody v horší kvalitě, než je z hlediska právního řádu možné, a kvalita vypouštěné vody může ovlivnit užívání rybníků ve stěžovatelově vlastnictví. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se bránil právě proti dotčení svého vlastnického práva tím, že bylo vydáno povolení na vypouštění odpadní vody, které podle jeho tvrzení nebylo z hlediska právních předpisů možné. Městský soud měl podle závěru Nejvyššího správního soudu zhodnotit, zda žalovaný přihlédl ke standardům stanoveným v příloze č. 2 a č. 3 k nařízení č. 61/2003 Sb. Samotná skutečnost, že intenzifikovaná čistička svými procesy zlepší kvalitu dosud nepřečištěných odpadních vod z Obce Holubice, neodpovídá podle Nejvyššího správního soudu na to, zda bylo nebo nebylo přihlíženo ke stěžovatelem zmíněným přílohám a zda byly povolené hodnoty nastaveny dostatečně dle požadavků nařízení. Dále pak uvedl, že Městský soud neposoudil námitku, že není zřejmé, z čeho žalovaný vycházel při svém závěru o použití nejlepších dostupných technologií. Pokud jde o hodnocení žalobní námitky č. 2 v otázce, zda Holubický potok naplňuje parametry vodního toku ve smyslu vodního zákona, Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozsudku Městského soudu není patrno jeho hodnocení, proč považoval vypořádání odvolacích námitek týkajících se povahy Holubického potoka jako vodního toku ze strany žalovaného za dostatečné a zda žalovaný mohl ve vztahu ke zjištění skutkového stavu odkázat na to, že je mu stav potoka znám z jiných řízení, aniž by objasnil, z jakých podkladů v těchto jiných řízeních vycházel. Neobjasněná zůstala podle Nejvyššího správního soudu i námitka, jak žalovaný dospěl k tak skutkově náročnému zjištění, že potok teče zemskými dutinami. V neposlední řadě Nejvyšší správní soud uvedl, že námitkou porušení procesních práv žalobců ve správním řízení (žalobní námitka č. 1) se nemůže věcně zabývat. Aby mohl náležitě pečlivě posoudit zmíněnou kasační námitku, musel by posoudit vztah vady řízení na soulad odvoláním napadeného rozhodnutí s předpisy hmotného práva, tj. řízení o kasační stížnosti by muselo umožnit, aby soud mohl vyjít z určitého závěru o správnosti a zákonnosti věcného hodnocení předmětu správního řízení. To však stav řízení o kasační stížnosti neumožňuje, jelikož se k otázce souladu s hmotným právem bude vyjadřovat městský soud v novém řízení. Přezkumnému soudnímu řízení rovněž vytkl, že o něm nebyly vyrozuměny všechny osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na něm. VIII. Další řízení před Městským soudem Městský soud vyrozuměl podle § 34 odst. 2 s.ř.s. další účastníky správního řízení a vyzval je, aby sdělili, zda budou v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Žalobci, kteří v žalobě označili za potenciální osobu zúčastněnou na řízení, jež je jim známa, pouze Obec Holubice, k výzvě soudu doplnili možný okruh takových osob, avšak pouze o p. V. M. a Ing. H. D. Přitom výslovně uvedli, že jim není známo, zda mohou být zrušením napadeného rozhodnutí dotčena i práva dalších účastníků správního řízení. Žádná z oslovených možných osob zúčastněných na řízení včetně p. V. M. a Ing. H. D. však neprojevila zájem zúčastnit se řízení. Jedinou osobou zúčastněnou na řízení tak zůstala obec Holubice, která své právo uplatnila již v původním řízení. Žalovaný soudu předložil doplnění svého právního stanoviska ze dne 25.3.2014, které se vztahuje k závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobci se stali účastníky správního řízení až na základě rozsudku Městského soudu č. j. 9Ca 381/2007-91 v době po vydání prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu. Žalovaný opakuje, co již uvedl ve vyjádření k žalobě, že žalobci měli možnost plně uplatnit svá procesní práva v odvolacím řízení a žalovaný všechny jejich námitky v tomto řízení posoudil a na tomto základě uzavřel, že by jejich uplatnění v prvostupňovém řízení nemělo vliv na jeho výsledek. Žalobní námitka tak je podle žalovaného pouze účelová. K otázce skutkových zjištění vztahujících se k posouzení Holubického potoka jako vodního toku žalovaný opětovně poukazuje na § 2 odst. 1 a § 43 odst. 1 a 2 vodního zákona. Při zjišťování skutkového stavu vycházel ze skutečnosti, že Holubický potok je vodním tokem (hydrologické pořadí číslo 1-12-02-037) s ročním průměrným průtokem 6 l/s a s uvažovaným průtokem vody v místě vypouštění je Q 355 1 l/s a že příslušný správní orgán nerozhodl, že by o vodní tok nešlo. Pokud jde o posouzení splnění požadavků nařízení vlády č. 61/2003 Sb., žalovaný uvedl, že se jimi v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval a že zde hraje roli znění nařízení vlády účinné k datu vydání vodoprávního rozhodnutí. Stanovení limitů považuje žalovaný za zcela v souladu s právními předpisy. Soudu žalovaný předložil znalecký posudek č. 02/2009 ze dne 30.1.2009 vypracovaný znalcem Ing. Ivo Pardusem, který hodnotí splnění emisních limitů vypouštěných vod. Konečně v této souvislosti žalovaný uvádí, že pro účely kolaudace ČOV bylo měřeními zjištěno, že efekt čištění u N-NH 4 je 99,2 %. Žalovaný je toho názoru, že je-li u vtoku Holubického potoka do rybníků znečištění vyšší, je na žalobcích, aby prokázali, že je znečištění způsobeno výlučně smísením povrchových vod Holubického potoka s přečištěnými vodami z ČOV. Žalovaný poukazuje na to, že potok protéká od ČOV k rybníkům žalobců intenzivně zemědělsky užívanou půdou, lesy a též zástavbou. Uvádí, že dosažení stavu, kdy do rybníka žalobců budou vtékat povrchové vody v kvalitě pro chov lososovitých ryb bez jakéhokoli přičinění žalobců je v této lokalitě nereálná a správním rozhodnutím nerealizovatelným. Žalovaný uvádí, že ve správním řízení a soudním řízení správním nelze poskytnout ochranu zájmům soukromoprávním. Námitky a obavy žalobců z možného budoucího znečištění jsou charakteru prevenčního a patří tedy svým charakterem do oblasti občanskoprávních vztahů. Pokud jde o zjištění skutkového stavu v místě povolované ČOV žalovaný uvádí, že oprávněné úřední osoby jsou povinny se průběžně vzdělávat a mají znalost místních poměrů (§ 20 a 21 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků). V této souvislosti žalovaný navrhl provést důkaz výslechem svědků, a to konkrétních zaměstnanců města Černošice. Setrval na proto stanovisku, že žaloba není důvodná. Městský soud opětovně přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, kterým je v dalším řízení vázán (§ 110 odst. 4 s.ř.s.). Z procesních důvodů, tzn. pro nedostatek důvodů v napadeném rozhodnutí a proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá v naznačených mezích oporu ve správních spisech, a jeho objasnění vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění dokazování, napadené rozhodnutí zrušil s tím, že věc vrací žalovanému správnímu orgánu k dalšímu (správnímu) řízení (§ 76 odst. 1 písm. a/ a b/, § 78 odst. 4 s.ř.s.). Nedostatek zdůvodnění napadeného rozhodnutí a potřeba nezbytného doplnění zjištění skutkového a právního stavu, které jsou podle závěrů Nejvyššího správního soudu rozhodující pro úplné posouzení správnosti rozhodnutí vodoprávního úřadu po skutkové a právní stránce, jsou takového rozsahu a charakteru, který již nedovoluje soudu přejít stadium správního řízení a nahrazovat procesní postup, který je vlastní správnímu orgánu a řízení před ním. Při úvaze, zda okolnosti dovolují zrušit zároveň i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně (tedy prvostupňové rozhodnutí vodoprávního úřadu), které předcházelo rušenému rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s.ř.s.), Městský soud přihlédl k tomu, že a) žalobci navrhovali v žalobě pouze zrušení rozhodnutí správního orgánu druhého stupně a rovněž při jednání před Městským soudem dne 28.6.2012 výslovně ponechali na úvaze tohoto soudu, zda v případě zrušení napadeného rozhodnutí bude zrušeno i prvostupňové rozhodnutí vodoprávního úřadu, b) žalobní námitky soustřeďují převážně k výroku II. rozhodnutí vodoprávního úřadu, který zakládá povolení k nakládání s vodami a vypouštění odpadních vod do vod povrchových, přestože jinak své účastenství ve správním řízení uplatnili ohledně celého řízení, tedy nejen toho, které se týká povolení vypouštění odpadních vod (viz doplnění odvolání ze dne 20.7.2007). S ohledem na závazný právní závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel (tzn. žalobci) se bránil právě proti dotčení svého vlastnického práva tím, že bylo vydáno povolení na vypouštění odpadní vody, které dle jeho tvrzení nebylo z hlediska právních předpisů možné, vyšel Městský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí v dalším řízení z takto vymezeného úhlu ochrany a možného dotčení subjektivních práv žalobců. Tím považuje za posouzený žalobní bod č. 4, v němž se žalobci ohrazovali vůči hodnocení svých dotčených práv žalovaným; v podrobnostech odkazuje na výše citovanou argumentaci Nejvyššího správního soudu. Městský soud pro úplnost opakuje to, co již uvedl v původním rozsudku a co nebylo zpochybněno Nejvyšším správním soudem, totiž že správní řízení vedené v prvním stupni tvoří spolu se správním řízením odvolacím až do jeho pravomocného skončení jeden celek. Určujícím je tak skutkový a právní stav existující v době rozhodování toho správního orgánu, které vede k pravomocnému skončení celého správního řízení (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Tento názor potvrdil i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 7.4.2011 č.j. 1 As 24/2011-79, který je dostupný na www.nssoud.cz a v jehož bodech 25 a 27 Nejvyšší správní soud uvedl, že „ … neobsahuje správní řád konkrétní ustanovení, jež by zakotvovala zásadu, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Lze však souhlasit s názorem, že zásada vyplývá implicitně ze správního řádu, a to ostatně již jen s přihlédnutím k jiným ustanoveními správního řádu, jako je § 96 odst. 2, § 90 odst. 4 nebo § 82 odst. 4. […] Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 17.12.2008, čj. 1 As 68/2008-126, zejména body 36 a 37). Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý a zavedený v historii správního řízení (např. již rozhodnutí prvorepublikového NSS ze dne 20. 10. 1925, sp. zn. 8179/25, Boh. A. č. 5975/26). I to mohlo být důvodem, proč zákonodárce nepovažoval za nutné speciálně toto pravidlo kodifikovat do konkrétních ustanovení, na rozdíl od řízení přezkumného. V přezkumném řízení podle správního řádu se posuzuje soulad s právními předpisy podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. I když tedy není výslovně stejný princip zmíněn v ustanoveních upravujících postup správního orgánu na prvním stupni, není důvod se domnívat, že zákonodárce měl v úmyslu uplatňovat tento princip pouze v přezkumném řízení. Takový postup by jistě byl naprosto absurdní.“ Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci se stali účastníky správního řízení až po rozhodnutí soudu o jejich žalobě, tj. v době, kdy již vodoprávní rozhodnutí bylo v právní moci. Avšak zrušením rozhodnutí o odmítnutí odvolání žalobců soudem odvolací správní řízení „obživlo“ a věc se tak vrátila znovu do stavu před nabytím právní moci. Pokud jde o žalobní bod č. 2, který se týká zjištění a posouzení skutečného stavu toku Holubického potoka a na ně navazující závěr žalovaného, že se jedná o vodní tok ve smyslu vodního zákona, Městský soud v dalším řízení přisvědčil námitce žalobců, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí, nemá vyčerpávající oporu ve spisech. Jestliže v předchozím řízení považoval Městský soud argumentaci žalovaného týkající se charakteru a stavu toku Holubického potoka za přesvědčivou, pak právní závěr Nejvyššího správního soudu, že z přezkumného řízení není patrno, zda žalovaný mohl ve vztahu ke zjištění skutkového stavu odkázat na to, že je mu stav potoka znám z jiných řízení, aniž by objasnil, z jakých podkladů v těchto jiných řízeních vycházel, a že neobjasněnou zůstala i námitka, jak žalovaný dospěl k tak skutkově náročnému zjištění, že potok teče zemskými dutinami, vede nutně k nezbytnosti doplnění zjištění týkajících se naznačených skutkových otázek cestou dokazování v takovém rozsahu, který nedovoluje pominout řízení před správním orgánem, v němž všichni účastníci tohoto řízení budou moci uplatnit veškerá svá práva ještě před případným dalším soudním přezkumem. Vodoprávní rozhodnutí pouze v této souvislosti uvádí, že recipientem vypouštěných vod je vodní tok – Holubický potok, hydrologické pořadí 1-12-02-037. V napadeném rozhodnutí žalovaný k obdobně formulované námitce žalobců uvedl, že „je mu z jiných řízení obecně známý stav Holubického potoka, ve kterém se po převážnou část roku nachází povrchová voda v korytě zejména v jeho horní části od návesního rybníka v obci Holubice, v celém úseku ke kterému je vztaženo povolené vypouštění odpadních vod. Níže po toku povrchová voda pokračuje v době nižších průtoků zemskými dutinami, opět se v korytě Holubického potoka objevuje podle ročního období nad a zejména pod rybníky žalobců a dále teče v korytě až po zaústění do Zákonaského potoka. […] Nepřímý názor [žalobců] vyslovený k Holubickému potoku zdejší úřad již dříve posoudil a z výše uvedených skutečností neshledal oprávněnost důvodů pro zahájení [řízení o určení, že se nejedná o vodní tok].“ Na straně 12 a 13 napadeného rozhodnutí dále žalovaný upozorňuje, že podle podkladů pro rozhodnutí je průtok vody v korytě potoka v místě vypouštění Q 355 = 1 l/s. Městský soud k tomu uvádí, že pro možnost udělení povolení k nakládání s vodami, a to konkrétně k vypouštění odpadních vod do vod povrchových podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona, je nezbytnou podmínkou to, že jsou zde povrchové vody. Vodní tok, jak je definován ustanovením § 43 odst. 1 vodního zákona, je povrchovou vodou právě již per definitionem. Vodní toky jsou pak evidovány, mají určené hydrologické pořadí a jako vodní toky jsou i spravovány. V obecné rovině lze tudíž říci, že pro udělení povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových je postačující skutečnost, že recipient odpadních vod je vodním tokem v právním smyslu. Ostatně vodoprávní úřad při rozhodování v prvním stupni přesně takto postupoval. Žalovaný však, s ohledem na konkrétně formulovanou odvolací námitku, kterou žalobci podpořili fotografiemi stavu Holubického potoka, nemohl již v řízení vycházet pouze z této právní definice. Žalovaný musí k odvolací námitce zkoumat a uvést v odůvodnění rozhodnutí, jaký je skutečný stav Holubického potoka. Žalovaný jakožto vodoprávní úřad může mít povědomí o stavu Holubického potoka plynoucí z jeho úřední činnosti, avšak – s ohledem na konkrétně formulovanou odvolací námitku – musí uvést, z jakých podkladů v těchto řízeních jeho znalost pramení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 8 lze tušit, že žalovaný vedl jako příslušný orgán řízení o tom, zda je Holubický potok vodním tokem (§ 43 odst. 2 vodního zákona), avšak pokud tomu tak skutečně je, mohl jistě poznatky z tohoto řízení využít i v přezkoumávaném řízení a mohl ze závěrů tohoto řízení vycházet. O těchto skutečnostech se však odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezmiňuje ani je nelze ani s jistotou zjistit ze správního spisu. Stejně tak mohl žalovaný vyhodnotit žalobci předkládaný důkaz podporující jejich tvrzení. Na tomto závěru by nic nezměnilo ani provedení dokazování výslechem zaměstnanců prvostupňového správního orgánu, které navrhl žalovaný ve svém stanovisku. Žalobní bod č. 3 obsahuje námitku, že žalovaný, resp. vodoprávní úřad prvního stupně nesprávně stanovil emisní limity pro vypouštěné odpadní vody ve smyslu nařízení vlády č. 61/2003 Sb., zejména pak, že nezohlednili náležitě požadavky příloh č. 2 a 3 tohoto nařízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že standardy cílového stavu povrchových vod stanovené v přílohách č. 2 a 3 nařízení vlády lze považovat za závazné až po 1.1.2010 (čl. III nařízení vlády č. 229/2007 Sb.). Opatření směřující k jejich naplnění pak nelze podle žalovaného ukládat podle § 6 odst. 11 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. a jejich plnění nelze vyžadovat ani po roce 2010, pokud naplnění nelze dosáhnout ani za použití nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování odpadních vod nebo z důvodu místních podmínek. Těch bylo ostatně v případě ČOV Holubice užito. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku nesdílel názor Městského soudu, že se jedná o dostatečné posouzení odvolací námitky. K otázce stanovení emisních limitů pro vypouštění odpadních vod uvedl Nejvyšší správní soud připomněl: „Dle § 38 odst. 5, věty první a druhé, vodního zákona: „Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových stanoví vodoprávní úřad nejvýše přípustné hodnoty jejich množství a znečištění. Přitom je vázán ukazateli vyjadřujícími stav vody ve vodním toku, ukazateli a hodnotami přípustného znečištění povrchových vod, ukazateli a přípustnými hodnotami znečištění odpadních vod a náležitostmi a podmínkami povolení k vypouštění odpadních vod, které stanoví vláda nařízením.“ Tyto hodnoty jsou stanoveny v nařízení č. 61/2003 Sb. Dle § 6 odst. 2, věty první, nařízení č. 61/2003 Sb.: „Vodoprávní úřad stanoví emisní limity do výše emisních standardů uvedených v příloze č. 1 k tomuto nařízení, podle druhu vypouštěných odpadních vod a podle typu a množství znečištění ve vypouštěných odpadních vodách, s přihlédnutím k imisním standardům podle přílohy č. 3 k tomuto nařízení a k cílovému stavu jakosti vod ve vodním toku podle přílohy č. 2 k tomuto nařízení.“ Přílohy č. 1 a č. 3 ke zmíněnému nařízení obsahují tabulky s jednotlivými typy znečišťujících látek a jejich možnými koncentracemi. Příloha č. 2 pak obsahuje slovní popis požadovaného a cílového stavu vody ve vodním toku, a to např. tak, že požaduje stav, při němž nedochází k vzniku kalových lavic či pokrytí vodní hladiny pěnou, tuky, oleji nebo jinými látkami. Příloha č. 1 k nařízení č. 61/2003 Sb. stanoví maximální hodnotu emisních limitů, které lze povolit, nicméně z toho, že nařízení ve svém výše citovaném § 6 odst. 2 stanovuje, že emisní limity se stanovují do výše emisních standardů v příloze č. 1 nařízení, vyplývá, že správní orgán může, resp. odůvodňují-li to okolnosti předvídané nařízením, musí stanovit limity přísnější. Mezi hlediska, kterými se přitom řídí, je i požadovaný a cílový stav jakosti vody ve vodním toku (příloha č. 2 nařízení č. 61/2003 Sb.), tak i stávající míra znečištění vody, do které mají být odpadní vody vypouštěny, zohledněná skrze imisní standardy (příloha č. 3 k danému nařízení). Řádné přihlédnutí k těmto přílohám proto může vést k nutnosti stanovení přísnějších emisních limitů, než je jejich nepřekročitelná úroveň v příloze č.

1. Jen pro úplnost úvahy o přihlížení k příloze č. 2 a č. 3 nařízení je možno zmínit, že nepůjde o jediná hlediska při stanovení emisních limitů, význam jistě budou mít např. i hranice technologických možností vodu pročistit, takže i při náležitém přihlédnutí k přílohám č. 2 a č. 3 není vyloučeno, že budou v jednotlivých případech stanoveny emisní limity v jejich maximální výši dle přílohy č. 1, budou-li pro to svědčit okolnosti takových případů.“ (podtržení doplněno Městským soudem). Městský soud tak uzavírá, že z odůvodnění vodoprávního, resp. napadeného rozhodnutí není patrné, jakými úvahami byly správní orgány vedeny při stanovení konkrétní výše limitů v daném případě. Limity jsou stanoveny v nižší než maximálně přípustné míře podle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. (jak uvádí v napadeném rozhodnutí žalovaný, povolené emisní znečištění ve vypouštěných odpadních vodách dosahuje max. pouze cca 35 % - 75 % výše hodnoty závazných emisních standardů). Stanovené limity jsou však totožné s limity navrženými v žádosti o vydání povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových, jak vyplývá ze správního spisu. Z napadeného rozhodnutí proto nelze ověřit, zda vodoprávní úřad dostál své povinnosti a nastavil limity v takové výši, aby to odpovídalo ust. § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. Soud tak akceptoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. S ohledem na to již není účelné zkoumání závěrů žalovaného o užití nejlepších dostupných technologií. Důkazy navržené žalovaným – znalecký posudek z ledna 2009 a výsledky měření pořízené v kolaudačním řízení – se míjí s podstatou posuzované otázky, kterou je zákonnost nastavení konkrétních limitů pro znečištění. Uvedené závěry plynou z aplikace § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. Pokud jde o nezávaznost § 6 odst. 11 cit. nařízení, uváděnou žalovaným, není tento závěr relevantní. Žalovaný měl a musí v odvolacím řízení vycházet z právního stavu v době svého rozhodování. V okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 15.12.2008, již bylo ustanovení § 6 odst. 11 cit. nařízení účinné, neboť podle § 12 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. nabylo účinnosti dnem 1.1.2008. Novelizace § 6 odst. 11 provedená nařízením vlády č. 229/2007 Sb. nabyla účinnosti sice až dnem 1.1.2010, avšak jejím přijetím došlo „pouze“ ke změně předmětného ustanovení, nikoli k jeho „novému vložení“. Lze tak mít zato, že žalovaný při rozhodování nevycházel z účinného znění nařízení vlády č. 61/2003 Sb. Závěrem se Městský soud vrací k žalobnímu bodu č. 1, jímž žalobci namítají zkrácení svých procesních práv tím, že jim jako opomenutým účastníkům nebylo umožněno se zúčastnit správního řízení v prvním stupni. Při jeho posouzení vycházel zdejší soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu z 18.4.2012, č. j. 1 As 29/2012 – 113, který se zabýval možnou aplikací § 89 odst. 2 v kombinaci s § 84 odst. 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud uvedl v bodě 44: „… je třeba při aplikaci § 84 odst. 3 správního řádu rozlišovat mezi účastníky řízení, se kterými správní orgán první instance v řízení jednal, ale pak jim z nějakého důvodu (např. v důsledku opomenutí) rozhodnutí neoznámil, a účastníky, se kterými správní orgán vůbec nejednal, neboť je za účastníky řízení nepokládal. Zatímco v prvém případě je daný účastník opomenut pouze při oznamování rozhodnutí a jinak měl možnost hájit svá práva v řízení před správním orgánem prvního stupně, v druhém případě trpí prvostupňové rozhodnutí závažnou vadou již jen proto, že bylo zcela znemožněno určitému subjektu se správního řízení účastnit a uplatňovat v něm své námitky, což lze zpravidla jen stěží napravit v odvolacím řízení. Nelze přitom vyloučit, že v konkrétních případech bude na místě i v takových situacích dát přednost dobré víře účastníků v pravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tak tomu bude např. tehdy, když opomenutý účastník v odvolání uvede pouze zjevně nedůvodné námitky a je evidentní, že i kdyby účastníkem řízení byl od počátku, tak by to na jeho výsledku nic nezměnilo, případně když je jím činěné úkony možno považovat za šikanózní, představující zneužití práva. Avšak takový postup by měl být spíš výjimečný a pečlivě odůvodněný. Neměl by být nadužíván a zejména by neměl sloužit k obcházení „nepohodlných“ účastníků tím, že by jim byla nejprve zamezena účast v prvostupňovém správním řízení a následně by byly veškeré jejich námitky paušálně zamítnuty s poukazem na § 84 odst. 3 správního řádu a na dobrou víru stavebníka (či jiného účastníka řízení) v pravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.“ Posouzení, zda měl (má) žalovaný postupovat podle § 89 odst. 2 správního řádu či měl (má) pro podstatnou vadu řízení rozhodnutí vodoprávního úřadu zrušit, závisí v tomto konkrétním případě především na řešení a objasnění hmotněprávních námitek žalobců v odvolacím (resp. dalším správním) řízení. Opomenutím účastníka správního řízení dochází nepochybně „ke zřejmé vadě řízení a je třeba posoudit její vliv na zákonnost řízení i zákonnost rozhodnutí samotného“ s tím, že „pro pestrost skutkových příběhů … nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové vady řešit“ (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího právního soudu ze dne 17.2.2009 č.j. 2 As 25/2007-118, publikovaný na www.nssoud.cz, jakož i pod č. 1838/2009 Sb. NSS). Ze správního spisu vyplývá, že žalobcům bylo poté, kdy o jejich účastenství ve správním řízení rozhodl Městský soud, umožněno, aby nahlédli do podkladů řízení a případně vznesli své námitky (viz výzvu žalovaného ze dne 24.11.2008 č.j. 171318/2008/OŽP-Bab). Tím, že ve správním řízení nebylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (rozhodnutí vodoprávního úřadu), tak ještě samo o sobě nedošlo v daném případě ke zkrácení procesních práv žalobců. Zrušení tohoto rozhodnutí koneckonců žalobci výslovně neuplatnili ani v přezkumném soudním řízení. Nynější zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení opět umožní žalobcům až do nového správního rozhodnutí uplatnit práva účastníků správního řízení. V dalším řízení bude žalovaný správní orgán vázán právním názorem vysloveným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a tímto rozsudkem (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Bude nezbytné objasnit a zjistit skutečný stav a právní povahu Holubického potoka a vypořádat se při tom rovněž s námitkami vznesenými žalobci. Při stanovení konkrétních limitů pro povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových je třeba se řídit účinným zněním nařízení vlády č. 61/2003 Sb., zejména pak zohlednit veškeré požadavky uvedené v jeho ustanovení § 6 a v odůvodnění rozhodnutí uvést, jaké právní úvahy vedou správní orgán při stanovení limitů v konkrétní výši. IX. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení účastník, který byl ve věci úspěšný, proti účastníku neúspěšnému. Soud přiznal i náhradu nákladů za řízení o kasační stížnosti, jak mu uložil Nejvyšší správní soud. Přiznaná náhrada nákladů řízení sestává ze zaplacených soudních poplatků v celkové výši 9 000 Kč a z nákladů na zastoupení advokátem, a to za celkem šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a repliky k vyjádření žalovaného, účast při jednání se zohledněním dvou hodin a podání kasační stížnosti (vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Výše náhrady za jeden úkon právní služby je stanovena ve výši 2100 Kč s ohledem čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., tj. podle § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb. Ke každému úkonu pak byla ještě připočtena částka 300 Kč jako paušální náhrada nákladů podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky. Takto určená částka byla zvýšena o částky odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť zástupce je plátcem této daně; dva úkony právní služby poskytl v roce 2009, částka 4800 Kč tak byla navýšena o 19 % a čtyři úkony právní služby v roce 2012, částka 9600 Kč byla navýšena o 20 %. Zástupce v řízení zastupoval dva žalobce, náleží mu tedy odměna za každého z účastníků snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 cit. vyhlášky. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost v řízení, a proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší (§ 60 odst. 5 s.ř.s.).

Poučení