3 A 100/2019 – 136

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: Mgr. M. S., narozena dne X bytem X proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. A. M., narozena dne X bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2019 č. j. MHMP 490455/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru územního rozvoje a výstavby (dále též „stavební úřad“) ze dne 18. 4. 2018 č. j. MCP8 095675/2018. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“) a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o umístění stavby nazvané „Rodinný dům X“, na pozemcích parc.č. XA, XB v k.ú. X (dále též „Stavba“) stavebníka Ing. A. M., osoby zúčastněné na řízení (dále též i „žadatelka“), které sousedí s nemovitostmi žalobkyně.

2. Ze správního spisu vyplývají tyto rozhodné skutečnosti:

3. Dne 27. 3. 2017 žadatelka požádala o vydání rozhodnutí o umístění Stavby v územním řízení. K žádosti připojila plnou moc; seznam a adresy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno; dokumentaci podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., jejíž součástí jsou závazná stanoviska dotčených orgánů a stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury; a stanovisko příslušného úřadu k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí.

4. Dne 9. 5. 2017 stavební úřad vyzval žadatelku, aby do 31. 8. 2017 žádost doplnila, řízení do té doby přerušil. Z podnětu žadatelky stavební úřad usnesením ze dne 12. 7. 2017 č. j. MCP8 095329/2017 prodloužil lhůtu k doplnění žádosti do 31. 10. 2017. Žádost byla doplněna dne 25. 9. 2017.

5. Podle závazného stanoviska žalovaného, odboru památkové péče, ze dne 27. 6. 2017 č. j. MHMP 1036211/2017 je příprava prací (odstranění stávajícího objektu na pozemku a výstavba nového) přípustná bez podmínek.

6. Podle závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2016 č. j. HSHMP 54516/2016, byl vysloven souhlas s návrhem dokumentace Stavby. Podle sdělení Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 31. 3. 2017 č. j. HSHMP 16240/2017 zůstává závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2016 č. j. HSHMP 54516/2016 i nadále v platnosti, nové závazné stanovisko se proto nevydává. Ministerstvo zdravotnictví závazným stanoviskem ze dne 26. 11. 2018 č. j. MZDR 38375/2018–3/OVZ potvrdilo závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2016 č. j. HSHMP 54516/2016.

7. Dne 4. 1. 2018 stavební úřad oznámil účastníkům řízení pod č. j. MCP8 206106/2017 zahájení územního řízení s poučením, že ve lhůtě 15 dnů od doručení oznámení mohou uplatnit námitky (dále též „oznámení o zahájení územního řízení“). Toto oznámení adresoval rovněž žalobkyni jako vlastnici sousedních pozemků.

8. Dne 26. 1. 2018 byly stavebnímu úřadu doručeny námitky žalobkyně ze dne 24. 1. 2018 (dále též „námitky ze dne 24. 1. 2018“).

9. Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2018 č. j. MCP8 095675/2018, stavební úřad rozhodl o umístění Stavby (dále též „územní rozhodnutí“). Ve výrokové části územního rozhodnutí stavební úřad popsal, že se jedná o výstavbu nového rodinného domu s jednou bytovou jednotkou na pozemcích parc.č. XA a XB v k.ú. X, stávající dům bude odstraněn. Nový rodinný dům bude dvoupodlažní, s plochou střechou, půdorysných rozměrů max. 11 x 11,5 m. Severovýchodní a jihozápadní fasáda pohledově navazuje na fasádu sousedního objektu č.p. XF. Dům bude přisazen ke stěně sousedního stávajícího rodinného domu na pozemku parc.č. XC v k.ú. X (č.p. XF), tj. na společnou hranici pozemků parc.č. XA, XB a XC, XD v k.ú. X. V odůvodnění na str. 5 stavební úřad konstatoval, že Stavba je z hlediska funkčního i prostorového uspořádání v souladu s územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleným usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9. 1999, a vyhláškou č. 32/1999 Sb. hlavního města Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů, především s Opatřením obecné povahy č. 6/2009, kterým byla vydána změna Z1000/00 účinná od 12. 11. 2009. Záměr se nachází ve stabilizovaném území ve funkční ploše OB–čistě obytné, bez udaného kódu míry využití území. Předmětný záměr je v souladu s Nařízením č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy) (dále též „nařízení č. 10/2016“), zejména s § 4, § 25 až § 29, § 31 až § 33 a § 35 až § 39. Stavba bude umístěna na hranici pozemků parc.č. XA a XB v k.ú. X, při hranici s pozemkem parc.č. XC v k.ú. X. Vzhledem k charakteru zástavby, způsobu výstavby nebo parametrům konkrétní stavby nebyl v tomto případě požadavek na minimální odstup Stavby 3 m od hranice pozemku uplatněn vzhledem ke způsobu zástavby, který je v místě obvyklý, odpovídá charakteru území a vyplývá ze způsobu parcelace. Pozemky parc.č. XA a XB v k.ú. X jsou určeny k výstavbě poloviny dvojdomu, jak dokládá charakter okolní zástavby i sousední stavba na pozemku parc.č. XC a XD v k.ú. X, která je umístěna na hranici s pozemky parc.č. XA XB v k.ú. X. Stavba splňuje další podmínky, kdy ve štítové stěně nejsou žádné otvory a tvarem střechy je zabráněno stékání vody a pádu sněhu na sousední pozemek parc.č. XC v k.ú. X. Od společné hranice pozemků parc.č. XA, XB a XE v k.ú. X bude objekt vzdálen min 3,1 m. Ze stávající zástavby na sousedních pozemcích je patrné, že se jedná vždy o umístění dvou domů, které na sebe navazují štítovými stěnami. Záměr je v souladu s požadavky stavebního zákona. Stavební úřad zajistil vzájemný soulad předložených stanovisek a vyjádření dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními právními předpisy a vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury, zahrnul je do podmínek územního rozhodnutí.

10. V územním rozhodnutí na str. 12 k námitkám žalobkyně stavební úřad uvedl, že v tomto případě nebyl požadavek na minimální odstup Stavby od hranice sousedního pozemku uplatněn vzhledem ke způsobu zástavby, který je v místě obvyklý a odpovídá charakteru území a vyplývá ze způsobu parcelace. Ze stávající zástavby na sousedních pozemcích je patrné, že se jedná vždy o umístění dvou domů, které na sebe navazují štítovými stěnami, na pozemku parc.č. XC v k.ú. X se nachází stávající rodinný dům, který je umístěn na hranici pozemku, tudíž se předpokládá, že vznikne k němu tzv. dvojdům, kdy v daném případě bude novostavba přisazena k této stávající stěně na hranici pozemku. Tato skutečnost vyplývá i ze sdělení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 1988, ve kterém je uvedeno: „Pozemek je určen k výstavbě poloviny rodinného dvojdomu. Seznam pro výstavbu rodinných domků je závazným územně plánovacím podkladem, který určuje výše uvedený pozemek jako stavební“. Jelikož šířka pozemků parc.č. XA, XB a XC, XD v k.ú. X je přibližně totožná, tedy 14 m a objekt na pozemku parc.č. XC v k.ú. X je přisazen až na hranici těchto pozemků, bylo by velmi obtížné a limitující navrhnout na pozemcích parc.č. XA a XB v k.ú. X samostatně stojící rodinný dům, který by splňoval odstupové vzdálenosti 3 m na každou stranu od hranic pozemků. Na Stavbu by zbývala šířka 8 m, návrh by byl také limitován stávajícím objektem č.p. XF, neboť ten se na hranici pozemků již nachází. Navrhovaný rodinný dům nebude propojen se stávajícím objektem č.p. XF na pozemku parc.č. XC v k.ú. X, jak je patrné z doložené výkresové dokumentace. Nejedná se o změnu stavby (přístavbu), ale o samostatný rodinný dům, který bude konstrukčně i funkčně oddělen od jakékoli sousední stavby. Stavba se nachází pouze na pozemcích parc.č. XA a XB v k.ú. X, pozemky parc.č. XC a XD v k.ú. X jsou pozemky sousedními, nedotčenými Stavbou, tudíž není potřeba souhlas vlastníka těchto pozemků. K územnímu řízení není potřeba dokládat souhlasy vlastníků sousedních pozemků. Objekt je navržen jako samostatný. Hlavní konstrukce budou ve vzdálenosti 325 mm od společných hranic pozemků parc.č. XC, XD a XA, XB v k.ú. X. V tomto místě je navržena vzduchová mezera 25 mm a izolace tl. 300 mm jako dilatace, která probíhá po celé výšce Stavby, tedy od nejnižšího bodu základové spáry až po nejvyšší bod střešních prvků. Izolace bude kotvena k objektu Stavby, nikoli do stávající zástavby. Konstrukce jsou navrženy těsně ke společné hranici pozemků, jsou doplňkové, kotvené do objektu Stavby, nemají oporu v sousedním objektu. Tyto vedlejší konstrukce zabraňují znehodnocení objektů oběma stranám. Vliv výstavby řešené Stavby na komerční cenu a prodejnost stávajících okolních domů a problematika vlastnických práv jiných nemovitostí není předmětem tohoto územního řízení. Stavba neznemožní případnou budoucí výstavbu na sousedním pozemku parc.č. XC a XD v k.ú. X. Sousední pozemky jsou plně využitelné v souladu s legislativou a regulací výstavby v daném místě. Navrhovaný záměr je umístěn tak, aby byly dodrženy obecné požadavky uvedené v § 39 a § 43 nařízení č. 10/2016, tedy, že Stavba je navržena a bude prováděna a užívána tak, aby neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, zdravé životní podmínky jejich uživatelů ani uživatelů okolních staveb a aby neohrožovala životní prostředí nad limity obsažené v jiných právních předpisech. Stavba je navržena jako samostatná, oddilatovaná od sousedního objektu, proto bude možné v budoucnu provádět úpravy na sousedním domě. Součástí dokumentace je inženýrsko–geologický průzkum, včetně zhodnocení inženýrsko–geologických podmínek pro založení předmětné Stavby. Z něj vyplývá, že na pozemcích lze Stavbu realizovat při splnění určitých podmínek ochran stavební jámy a správného založení. Stavební úřad stanovil povinnost vypracování podrobného inženýrsko–geologického průzkumu s detailním způsobem založení objektu, který bude podkladem o způsobu provedení založení Stavby a o přijatých opatřeních tak, aby nebyla ohrožena stabilita okolních staveb podle § 41 nařízení č. 10/2016. Proti tomuto územnímu rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

11. Žadatelka s odvoláním žalobkyně vyjádřila nesouhlas a připojila k němu Sdělení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 1988, ze kterého vyplývá, že „…Pozemek č.parc. XA kat. území X je zařazen v seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků, schváleného radou NVP dne 20. 1. 1976, č. usnesení 31. Pozemek je určen k výstavbě poloviny rodinného dvojdomu. Seznam pro výstavbu rodinných domků je závazným územně plánovacím podkladem, který určuje výše uvedený pozemek jako stavební“. Dále připojila rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8 ze dne 21. 10. 1987 zn. Výst.: 999/1406/87–Mr, kterým byla zamítnuta žádost předchozího vlastníka nouzového domku č. nouz. X na pozemku č. par. XA k.ú. X o povolení změny užívání nouzového domku na domek rodinný. V odůvodnění se uvádí, že „nelze pozemek č.parc. XA k.ú. X vyjmout ze seznamu pozemků pro výstavbu rodinného domku. ÚHA doporučil vlastníku pozemku, aby podal na Odbor výstavby ONV v Praze 8 žádost o rekolaudaci stávajícího objektu na rodinný domek a v případě kladného vyřízení je nutno podat žádost na ÚHA o změnu seznamu pozemků z dvojdomku na izolovaný RD“. Toto rozhodnutí bylo z podnětu odvolání tehdejšího vlastníka nemovitosti rozhodnutím o odvolání Národního výboru hl. m. Prahy, Odborem výstavby, dne 8. 2. 1988 č. j. VÝS/1–5746/87/Pu/J zamítnuto. V odůvodnění jmenovaný odvolací orgán konstatoval „pozemek č.parc. XA katastrální území X je zařazen do seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků, na němž má být realizována druhá polovina dvojdomku“.

12. V rámci odvolacího řízení žalovaný přípisem ze dne 27. 8. 2018 č. j. MHMP 1318078/2018 požádal Ministerstvo kultury o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska žalovaného, odboru památkové péče, ze dne 27. 6. 2017 č. j. MHMP 1036211/2017. Ministerstvo kultury závazným stanoviskem ze dne 23. 11. 2018 č. j. MK–76184/2018 OPP potvrdilo závazné stanovisko žalovaného, odboru památkové péče, ze dne 27. 6. 2017 č. j. MHMP 1036211/2017. Žalovaný dalším přípisem ze dne 27. 8. 2018 č. j. MHMP 1317869/2018 požádal Ministerstvo zdravotnictví o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2016 č. j. HSHMP 54516/2016, které bylo potvrzeno sdělením ze dne 31. 3. 2017 č. j. HSHMP 16240/2017. Ministerstvo zdravotnictví závazným stanoviskem ze dne 26. 11. 2018 č. j. MZDR 38375/2018–3/OVZ potvrdilo závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2016 č. j. HSHMP 54516/2016.

13. Žalovaný napadeným rozhodnutím (ze dne 28. 3. 2019 č. j. MHMP 490455/2019) odvolání žalobkyně zamítl a územní rozhodnutí (ze dne 18. 4. 2018 č. j. MCP8 095675/2018) potvrdil. Konstatoval, že na základě doložené dokumentace k územnímu řízení, snímků z katastrální mapy, ortofotomapy i veřejně přístupných mapových podkladů zjistil, že záměrem dotčené pozemky se nachází uvnitř bloku pozemků rodinných dvojdomů, ohraničené komunikacemi X, X a X. Je zřejmé, že pro posouzení začlenění záměru do území jsou určující stávající rodinné domy, umístěné stejným způsobem jako předložený záměr, tedy navazující na sebe svými štítovými stěnami umístěnými na hranicích pozemků. Výjimkou jsou zde právě stávající objekty na dotčených pozemcích ve vlastnictví žadatelky. Rodinný dům č.p. XF ve vlastnictví žalobkyně je rovněž umístěn v souladu s urbanistickou charakteristikou lokality, tedy přímo na hranici pozemku, se štítovou stěnou bez stavebních otvorů, která je stavebně uspořádána na navázání další stavbou. Dostavba rodinného domu k této stěně je logická a v daném území urbanisticky vhodná. Skutečnost, že pozemek parc.č. XA v k.ú. X je zařazený do seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků, na nichž má být realizována druhá polovina dvojdomku, je ve spisu doložena rozhodnutími Obvodního národního výboru v Praze 8, odboru výstavby ze dne 21. 10. 1987 zn. Výst.: 999/1406/87–Mr, Národního výboru hl. m. Prahy, Odboru výstavby, ze dne 8. 2. 1988 č. j. VÝS/1–5746/87/Pu/J, a Sdělením Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 1988. Jedná se umístění samostatné stavby, není tedy potřeba dokládat souhlas vlastníka pozemků parc.č. XC a XD v k.ú. X, tyto pozemky nejsou pozemkem výstavby, ale pozemky sousedními a k územnímu řízení není potřeba dokládat souhlasy vlastníků sousedních pozemků. Stavba je umístěna pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, v přímém kontaktu, ale bez prokazatelného propojení se stávajícím sousedním rodinným domem. Obecně používaný termín dvojdům není nikde ve stavebním zákoně definován. V konkrétně posuzované věci budoucího tzv. dvojdomu se jedná o dva rodinné domy, vzájemně k sobě přilehlé štítovými stěnami, vlastnicky i konstrukčně zcela samostatné. Údaje uvedené stavebním úřadem k otázce týkající se tloušťky tepelné izolace a vzduchové mezery mezi oběma sousedními stěnami z předložené dokumentace sice nelze ověřit, avšak tato skutečnost pro posouzení záměru v územním řízení není rozhodná. Umístění nosných stěn Stavby je v souladu s doloženou výkresovou dokumentací. Žalovanému nejsou známy důvody pro aplikaci § 1020 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“). Předmětem řízení je umístění Stavby, nikoliv průběh její realizace. Způsob provádění Stavby, včetně opatření potřebných po dobu výstavby z důvodu, aby negativní vliv na okolí byl co nejmenší, bude součástí projektové dokumentace předkládané ve stavebním řízení. O skutečnosti, že v daném území může být umístěna Stavba, která s objektem č.p. XF vytvoří dvojdomek, bylo rozhodnuto již v rámci procesu územního plánování, ještě před nabytím vlastnického práva žalobkyně. Na základě podnětu žalobkyně byl dne 27. 8. 2018 požádán odbor památkové péče Ministerstva kultury o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 27. 6. 2017 č. j. 1036211/2017. Ministerstvo kultury zmiňované stanovisko potvrdilo, neboť navrhovaný záměr není v rozporu se zájmy státní památkové péče na daném území ve vztahu k podmínkám, jež byly z hlediska zájmu památkové péče pro toto území stanoveny. Námitky týkající se vlivu vlastního provádění Stavby na okolní objekty budou řešeny ve stavebním řízení. Detailní posouzení technického řešení v místě, kde jsou stěny obou domů k sobě přisazeny, musí obsahovat projektová dokumentace doložená k žádosti o stavební povolení. Případné stavební úpravy ani zateplení sousedního objektu rovněž nejsou předmětem územního řízení a nelze zde předjímat možnosti nápravy případných negativních důsledků jejich provádění. Z doložené dokumentace vyplývá, že stavby mezi sebou nevytvářejí volný prostor, jsou naopak přilehlé štítovými stěnami. Nelze zde proto aplikovat ustanovení § 29 odst. 5 nařízení č. 10/2016. Pro nezbytné udržovací práce či úpravy lze aplikovat § 141 odst. 1 stavebního zákona. V rámci územního řízení posuzuje stavební úřad soulad záměru s územními požadavky podle § 3 až § 38 nařízení č. 10/2016. Soulad s ustanovením stavebních požadavků, včetně § 40 a § 41 nařízení č. 10/2016, se netýká umístění Stavby, bude posuzován ve stavebním řízení.

14. Proti rozhodnutím správních orgánů obou stupňů brojí žalobkyně podanou žalobou. Vznesené námitky lze rozdělit do následujících žalobních bodů:

15. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že není dodržen minimální odstup Stavby od hranice jejího pozemku parc.č. XC a XD podle § 29 odst. 2 nařízení č. 10/2016. Nejsou splněny ani podmínky pro udělení některé z dalších výjimek uvedených v tomto ustanovení. Důvody pro aplikaci výjimky podle § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016 nejsou dány, jelikož daný způsob zástavby není v místě obvyklý, nýbrž je výjimečným, neodpovídá charakteru území, ani způsobu parcelace. Je tomu tak proto, že v bloku ohraničeném komunikacemi X, X a X, se nachází pouze dva dvojdomy, v širším okolí se dvojdomy vyskytují pouze výjimečně. Odkaz žalovaného na rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8, Odboru výstavby, ze dne 21. 10. 1987 zn. Výst.: 999/1406/87–Mr, i na sdělení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 1988, považuje žalobkyně za irelevantní. Napadené rozhodnutí shledává zmatečným, protože z něj není zřejmé, zda žalovaný potvrzuje rozhodnutí o umístění samostatné stavby, či druhé části dvojdomu, přičemž právní řád mezi těmito typy rozlišuje. Kvalifikací Stavby jako tzv. dvojdomu se žalovaný zřejmě snaží odůvodnit aplikaci výjimky podle § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016. Dopustil se však nesprávného právního hodnocení tím, že uvedl, že v případě aplikace § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016 se nejedná o výjimku, ale uplatní se tehdy, když je takový způsob zástavby v místě obvyklý, odpovídá charakteru území nebo vyplývá ze způsobu parcelace. Ustanovení § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016 je svou povahou nepochybně výjimkou z obecného principu podle § 29 odst. 2 uvedeného nařízení. Žalovaný dále pochybil tím, že nezohlednil § 169 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého je možné povolení výjimky jen v případě neexistence rizika pro sousední stavby. Aplikace výjimky podle § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016 neměla být proto umožněna. Aplikací výjimky může dojít pouze k přiměřenému zmenšení stanoveného odstupu 3 m, nikoli k nulové vzdálenosti či vzdálenosti 25 mm. Uvedená velikost vzduchové mezery mezi stavbami je uvedena v územním rozhodnutí, z dalších podkladů spisu naopak vyplývá, že žádná vzduchová mezera mezi nimi není. Zmíněnou nejasnost technického řešení středové části považuje žalobkyně za podstatnou vadu územního rozhodnutí. Výjimku, která by vedla ke zmenšení odstupu až na nulovou vzdálenost by bylo možné udělit pouze v případě skutečného dvojdomu za souhlasu obou stran, který by byl konstrukčně řešen tak, aby byla zachována integrita a možnosti údržby obou domů, o takovýto případ se však nejedná. Zmenšení odstupu na vzdálenost 25 mm považuje v rozporu s § 29 odst. 5 nařízení č. 10/2016, neexistuje technologie umožňující provádění údržby v prostoru o šířce 25 mm.

16. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně nesouhlasí se záměrem přisadit Stavbu ke zdi stávajícího rodinného domu, ani s žalovaným, že záměr je umístěn pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, v přímém kontaktu, ale bez propojení se stávajícím rodinným domem. Kvalifikaci Stavby jako samostatného domu shledává v rozporu s technickými výkresy tvořícími tzv. stavební část dokumentace, s textovou částí Průvodní zprávy a Souhrnné technické zprávy, i v rozporu s dokumenty vydanými stavebním úřadem, například s oznámením o zahájení územního řízení. Uvedené dokumenty hovoří o dvojdomu, Stavbu proto nelze kvalifikovat jako samostatnou. Stavby na sebe mají přímo navazovat, jsou propojené izolací, částí střešní konstrukce a spodní částí základů. Skutečnost, že se domy vzájemně mají dotýkat, představuje zásah do práv žalobkyně. Kvalifikací Stavby jako samostatného domu se žalovaný pokouší nahradit absenci souhlasu žalobkyně. Přitom námitku absence souhlasu stavební úřad ani žalovaný nevypořádali. Pokud by byla mezi stavbami vzduchová mezera 25 mm, což z technických podkladů nevyplývá, nebylo by možné Stavbu považovat za samostatnou, takové posouzení by bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona.

17. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně upozorňuje, že podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona bylo nutné k žádosti o vydání územního rozhodnutí doložit souhlas žalobkyně, jako vlastníka stavby podle § 184a odst. 1 stavebního zákona. Tento souhlas nebyl dán. Žalovaný se uplatněnou námitkou nezabýval, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

18. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné i proto, že v územním rozhodnutí nebyl aplikován § 1020 občanského zákoníku, jehož podmínky má za splněné, neboť v předmětné věci byly dány rozumné důvody, aby se soused zdržel zřizování Stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Těmito rozumnými důvody jsou například snaha ochránit dům žalobkyně před rizikem poškození Stavbou, snížení tržní ceny pozemků žalobkyně parc.č. XD a XC, omezení možností budoucího využití pozemků žalobkyně, ohrožení architektonické čistoty domu žalobkyně, zhoršení možností rekonstrukce, zateplení, či údržby domu žalobkyně.

19. V pátém žalobním bodu žalobkyně vysvětluje, že stavební úřad měl posuzovat jednotlivé stavební záměry z pohledu veřejného zájmu nezaujatě. Takový pohled nezahrnuje jen soulad s platnými právními předpisy z oblasti stavebního práva a s územním plánem, nýbrž i otázky týkající se ochrany vlastnického práva ostatních účastníků řízení, například by tím nemělo docházet ke snížení hodnoty budov, které vlastní ostatní účastníci, či ke zhoršení možnosti využití či znemožnění údržby jejich budov. Uvedené je dalším důvodem pro nepovolení výjimky podle § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016.

20. V šestém žalobním bodu žalobkyně tvrdí, že realizací Stavby by byla omezena v možnostech budoucího využití jejích pozemků, např. v možnosti demolice jejího rodinného domu, která by tím byla velmi ztížena či zcela znemožněna, anebo možnosti následné výstavby nového domu na jejích pozemcích by byly značně omezeny. Z těchto důvodů by v územním řízení neměla být povolena výjimka podle § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016. Územní rozhodnutí představuje zhoršení právního postavení žalobkyně a porušení jejího práva na ochranu vlastnictví. Dále žalobkyně namítá, že realizací Stavby by jí byla odňata možnost údržby a rekonstrukce jejího domu, kdy právo provádět údržbu je nedílnou součástí vlastnického práva chráněného právními předpisy. Těmito námitkami se žalovaný nezabýval. Žalobkyně dále namítá nutnost zavedení hydroizolace proti vodě pronikající zespoda a sanaci dřeva, takováto rekonstrukce je nutná na stěně, na níž má být přisazena Stavba, která rekonstrukci vyloučí. Stavební úřad ani žalovaný však nenařídili místní šetření, při něm by uvedené skutečnosti zjistili. Bude–li ponechána vzduchová mezera mezi stěnami v šířce 25 mm, zůstane její stěna navždy nezateplena, mezerou může proudit vzduch a způsobovat zvýšený odvod tepla z domu žalobkyně. Žalovaný pochybil, když uvedené aspekty nezohlednil.

21. V sedmém žalobním bodu žalobkyně sděluje, že se žalovaný nikterak nezabýval otázkou, zda namísto žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění Stavby neměla žadatelka žádat o změnu dokončené Stavby. Jelikož se žalovaný k této námitce nevyjádřil, napadené rozhodnutí považuje žalobkyně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

22. V osmém žalobním bodu žalobkyně uvádí, že závazná stanoviska Ministerstva kultury a Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče, nemají ve vztahu k posuzovanému záměru žádnou vypovídající hodnotu, zabývají se pouze působením stavebních souborů a výškových objektů na terénních horizontech města. Pokud určitý záměr není v kolizi s požadavky podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní památkové péči“), neznamená to, že by tento stavební záměr již nemusel splňovat žádná další architektonická a urbanistická kritéria. Žalovaný se vůbec nezabýval posouzením architektonických a urbanistických kritérií podle § 90 a § 76 odst. 2 stavebního zákona, napadené rozhodnutí je i z tohoto důvodu nezákonné.

23. V devátém žalobním bodu žalobkyně rozporuje, že v rámci územního řízení posuzuje stavební úřad soulad záměru s územními požadavky § 33 až § 38 nařízení č. 10/2016, a soulad stavebních požadavků je posuzován až v následném stavebním řízení. Podle žalobkyně je nutno v územním řízení komplexně posoudit soulad záměru s relevantními právními předpisy. Posuzovaný záměr považuje v rozporu s § 40 odst. 1 písm. a) a § 41 nařízení č. 10/2016, s ustanoveními občanského zákoníku ve vztahu k povinnosti předcházet škodám a s § 169 odst. 2 stavebního zákona. Z dokumentu „Podrobný inženýrskogeologický průzkumů“ vyplývá, že základové půdy jsou málo únosné, nebezpečně namrzavé a leží v dosahu hladiny podzemní vody. Pokud by byla Stavba realizována, došlo by k přitížení základové spáry, hrozilo by poklesnutí základů, popraskání a další poškození rodinného domu. Žalovaný proto postupoval nezákonně, když se otázkou ohrožení stavby žalobkyně vůbec nezabýval a odkázal na následující stavební řízení.

24. V desátém žalobním bodu žalobkyně namítá, že stavební úřad i žalovaný se aktivně snažili nalézat argumenty pro vyvrácení námitek žalobkyně a rezignovali zcela na argumenty, které tvrdí žalobkyně, na objektivní skutkové a právní posouzení. Vzbuzuje to pochybnosti o objektivním a nezaujatém přístupu stavebního úřadu i žalovaného na zachování práva žalobkyně na spravedlivý proces. Toto procesní pochybení vedlo k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

25. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 12. 8. 2019 navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že žadatelka doložila podklady podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že Stavba je umisťována na pozemku ve vlastnictví žadatelky, nebylo třeba dokládat smlouvu nebo souhlas žalobkyně. Ustanovení § 184a odst. 1 stavebního zákona se objevilo ve stavebním zákoně po novele účinné od 1. 1. 2018, přičemž žádost o vydání územního rozhodnutí byla podána dne 27. 3. 2017. V dané věci neshledal rozumné důvody pro aplikaci § 1020 občanského zákoníku, aby se soused zdržel zřizování stavby v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Předmětem řízení je umístění Stavby, nikoli průběh její realizace. Způsob provádění Stavby, včetně opatření potřebných po dobu výstavby z důvodu, aby negativní vliv na okolí byl co nejmenší, bude součástí projektové dokumentace předkládané ke stavebnímu řízení. Z hlediska ústavně zaručených práv a ochrany legitimního očekávání, jde o střet vlastnických práv, vlastnického práva žalobkyně, která si chce užívat nerušený výkon svého práva k pozemku, a vlastnického práva žadatelky, která chce také realizovat své vlastnické právo k pozemku tím, že si na něm postaví Stavbu. Tato práva, kdyby byla vykonávána absolutně, se vzájemně vylučují. Není možné k věci přistupovat tak, že vlastnická práva sousedů zůstanou absolutně nedotčena, tzn. v případě žalobkyně tak, že se faktické poměry její nemovité věci nezmění. Vlastnické právo žalobkyně s vlastnickým právem žadatelky na sebe vzájemně působí a v moci práva je pouze zamezit vzniku extrémní nevyváženosti práv vlastníků sousedních pozemků. Žalovaný odkázal na odůvodnění územního rozhodnutí, kde stavební úřad konstatoval, že výstavba rodinného domu neznemožní případnou budoucí výstavbu na sousedním pozemku parc.č. XC a XD v k.ú. X. Sousední pozemky jsou plně využitelné v souladu s legislativou a regulací výstavby v daném místě a nelze předjímat budoucí výstavbu na sousedním pozemku. Případné stavební úpravy (rekonstrukce), ani zateplení sousedního objektu nejsou předmětem územního řízení, nelze zde předjímat možnosti nápravy případných negativních důsledků jejich provádění. Umístěním Stavby se dostatečně zabýval, celá Stavba se nachází na pozemku žadatelky. K pojmu „dvojdomek“ odkázal na napadené rozhodnutí, v něm se tímto pojmem blíže zabýval. Žalobkyně se ve svém odvolání právě na nesouhlas se závazným stanoviskem Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče odvolávala, a proto se jím žalovaný ve svém rozhodnutí zabýval. Ministerstvo kultury sdělilo, že navrhovaný záměr není v rozporu se zájmy státní památkové péče na daném území ve vztahu k podmínkám, jež byly z hlediska zájmu památkové péče pro toto území stanoveny, proto přezkoumávané závazné stanovisko bylo potvrzeno. Stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče, je pouze jedním z podkladů pro správní úvahu stavebního úřadu. Obsahem námitek se podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí, kde se ztotožnil s odůvodněním stavebního úřadu, jednalo se o námitky týkající se vlivu vlastního provádění stavby na okolní objekty, které budou řešeny následně ve stavebním řízení. Doložená dokumentace k územnímu řízení je určena pouze pro vydání rozhodnutí o umístění Stavby v územním řízení. Stavebně konstrukční řešení, jejichž součástí jsou mimo jiné technologické podmínky postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, případně sousední stavby, musí obsahovat podle Přílohy č. 5 část D 1.2 vyhl. č. 499/2006 Sb., projektovou dokumentaci doloženou k žádosti o stavební povolení. V rámci územního řízení posuzuje stavební úřad soulad záměru s územními požadavky nařízení č. 10/2016, tzn. s ustanovením § 3 až § 38. Soulad s ustanovením stavebních požadavků, včetně § 40 a § 41 nařízení č. 10/2016 bude posuzován následně, ve stavebním řízení. Průběh stavebních prací proto není předmětem řízení o umístění Stavby, poškození sousedních objektů vlivem provádění Stavby nelze předjímat.

26. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání, jelikož s takovýmto vyřízením věci žalobkyně výslovně souhlasila a žalovaný se ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil, souhlasil proto konkludentně (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal žalobu důvodnou.

27. Městský soud vycházel této právní úpravy v rozhodném znění:

28. Podle § 90 stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů4, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.

29. Podle § 92 odst. 1 věta první stavebního zákona územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby.

30. Podle § 29 odst. 1 nařízení č. 10/2016 odstup od hranice pozemku a pravidla pro umisťování staveb při hranici pozemku se uplatní výhradně při umisťování staveb při hranici se sousedními zastavěnými pozemky a pozemky určenými k zastavění. Na hranici s veřejným prostranstvím a vodními plochami se tyto neuplatní.

31. Podle § 29 odst. 2 nařízení č. 10/2016 nestanoví–li územní nebo regulační plán v souladu s § 83 odst. 2 jinak, musí být odstup stavby od hranice sousedního pozemku minimálně 3 m. Požadavek se neuplatní: a) tam, kde z vedení stavební čáry nebo z územního či regulačního plánu vyplývá povinnost umístit stavbu s nižším odstupem než 3 m nebo na hranici pozemku; b) je–li takový způsob zástavby v místě obvyklý, odpovídá charakteru území nebo vyplývá ze způsobu parcelace; c) mezi pozemky v rámci společně řešeného celku, d) pro stavbu nebo její část, nepřesahuje–li výšku 2,5 m, nebo e) pro stavbu nebo její část, nepřesahuje–li výšku 3,5 m a délku hrany přiléhající k jednomu sousednímu pozemku 9 m a ke všem sousedním pozemkům 15 m; tyto podmínky musí být splněny v součtu pro všechny stavby nově umisťované i stávající.

32. Podle § 29 odst. 4 nařízení č. 10/2016 je–li stavba umístěna na hranici pozemku, nesmí být ve stěně umisťované stavby orientované k sousednímu pozemku žádné stavební otvory a musí být zabráněno stékání vody a pádu sněhu na sousední pozemek.

33. Podle § 29 odst. 5 nařízení č. 10/2016 tam, kde mezi sebou stavby tvoří volný prostor, musí být tento přístupný k provedení údržby.

34. Podle § 83 odst. 1 nařízení č. 10/2016 za podmínek stanovených v § 169 stavebního zákona a v souladu s tímto nařízením lze povolit výjimku z ustanovení § 17 odst. 6 a 7, § 18 odst. 2, § 24 odst. 1, § 28 odst. 1, § 29 odst. 2 až 4, § 32 odst. 1, § 44 odst. 1 až 4 a § 45 odst. 3 a 6.

35. Podle § 169 odst. 2 stavebního zákona výjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

36. Podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2018 k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí souhlas k umístění stavebního záměru podle § 184a.

37. Podle § 184a odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2018 není–li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není–li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Není–li žadatel o povolení změny dokončené stavby jejím vlastníkem, dokládá souhlas vlastníka stavby. K žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo.

38. Před vlastním posouzením věci městský soud připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu soudy nemusí nutně reagovat na každý dílčí argument uvedený v žalobě. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013–19). Podstatné je, aby správní soud v odůvodnění rozhodnutí postihl všechny stěžejní námitky účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i reakce na některé dílčí a související námitky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 Afs 85/2013–33). Soud rovněž může pro stručnost odkázat na část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, s nímž se ztotožní. Jak k tomu přiléhavě uvádí Ústavní soud, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015 č. j. 9 As 221/2014–43, ze dne 29. 3. 2013 č. j. 8 Afs 41/2012–50, ze dne 6. 6. 2013 č. j. 1 Afs 44/2013–30, ze dne 3. 7. 2013 č. j. 1 As 17/2013–50, nebo ze dne 25. 2. 2015 č. j. 6 As 153/2014–108). Stejné závěry se pak vztahují i k rozhodování odvolacího správního orgánu. Městský soud zcela v intencích ustálené rozhodovací praxe správních soudů uvádí, že žalovaný nemusel reagovat na každý dílčí argument žalobkyně, přesto však všechny námitky vypořádal.

39. Městský soud považuje za vhodné uvést, že předmětem soudního přezkumu tak, jak jej vymezila žalobkyně v žalobě, je rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 18. 4. 2018 č. j. MCP8 095675/2018, jímž byla umístěna Stavba, a na něj navazující napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2019 č. j. MHMP 490455/2019, kterým žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl. Předmětem soudního přezkumu je tedy územní řízení, nikoli stavební řízení. V tomto směru je třeba také posuzovat relevantnost uplatněných žalobních námitek.

40. Je tomu tak proto, že územní řízení a stavební řízení jsou dvě samostatná řízení, která jsou spolu těsně provázána. V každém řízení stavební úřad zkoumá naplnění odlišných zákonných podmínek. Předmět obou těchto řízení, tj. okruh otázek, které se v nich řeší, je však rozdílný. Námitky, které se vztahují k předmětu územního řízení, lze uplatnit pouze v tomto typu řízení, nikoliv v řízení stavebním. Naopak námitky, které se týkají stavebního řízení, nelze uplatnit v řízení o umístění stavby. Daná odlišnost předmětu řízení a řešených věcných otázek se pak odráží i v rozsahu soudního přezkumu.

41. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že nebyla dodržena minimální odstupová vzdálenost Stavby od hranice jejího pozemku podle § 29 odst. 2 nařízení č. 10/2016. Podle § 90 stavebního zákona stavební úřad v rámci územního řízení posuzuje mimo jiné soulad záměru s obecnými požadavky na využívání území, jež jsou stanovené prováděcími právními předpisy. V souzené věci nařízení č. 10/2016 upravující obecné požadavky na využívání území v hlavním městě Praze, stanovuje odstupy staveb od hranic sousedních pozemků v ustanovení § 29. Základ právní úpravy obsažené v dotčeném ustanovení tkví v jeho odstavci 1, podle kterého se odstup od hranice pozemku a pravidla pro umisťování staveb při hranici pozemku uplatní výhradně při umisťování staveb při hranici se sousedními zastavěnými pozemky a pozemky určenými k zastavění. Odstavec druhý pak stanovuje obecný požadavek minimální odstupové vzdálenosti umisťované stavby od hranice sousedního pozemku v délce 3 m a zároveň pod písmeny a) až e) určuje situace, kdy se takto stanovený požadavek neuplatní. Z pravidel § 29 odst. 2 nařízení č. 10/2016 v souladu s § 83 téhož předpisu a za podmínek v § 169 stavebního zákona lze povolit výjimku.

42. Jak je zřejmé z územního rozhodnutí, v daném případě nebyl požadavek na minimální odstup 3 m od hranice sousedního pozemku uplatněn, neboť byly dány skutečnosti podle § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016 odůvodňující zmenšení odstupu stavby od sousedního pozemku pod stanovenou minimální hranici. Podle tohoto ustanovení se požadavek odstupu 3 m neuplatní, je–li takový způsob zástavby v místě obvyklý, odpovídá charakteru území nebo vyplývá ze způsobu parcelace. Žalobkyně s tímto však nesouhlasí a namítá, že daný způsob zástavby je v místě spíše výjimečný, neodpovídá charakteru území a nevyplývá ze způsobu parcelace, když se v bloku ohraničeném komunikacemi X, X a X nachází pouze dva dvojdomy a také v širším okolí se vyskytují dvojdomy pouze výjimečně.

43. Z územního rozhodnutí plyne, že stavební úřad rozhodl o umístění Stavby k severozápadní stěně stávajícího rodinného domu na pozemku parc.č. XC (pozemek žalobkyně), tj. ke společné hranici pozemků žadatelky a žalobkyně. Na straně 6 územního rozhodnutí stavební úřad uvedl, že „pozemky parc.č. XA a XB v k.ú. X jsou určeny k výstavbě poloviny dvojdomu, jak dokládá charakter okolní zástavby i sousední stavba na pozemku parc.č. XC a XD v k.ú. X, která je umístěna na hranici s pozemky parc.č. XA a XB v k.ú. X […] Ze stávající zástavby na sousedních pozemcích je patrné, že se jedná vždy o umístění dvou domů, které na sebe navazují štítovými stěnami, jak je u objektů č.p. XG a XH, č.p. XI a XJ, na pozemku parc.č. XC v k.ú. X se nachází stávající rodinný dům, který je umístěn na hranici pozemku, tudíž se předpokládá, že vznikne také tzv. dvojdům, kdy bude novostavba přisazena k této stěně na hranici pozemku“. Stavební úřad si byl při posuzování začlenění Stavby do území vědom omezení plynoucích z velikosti pozemku, zejména z umístění stavby rodinného domu č. p. XF na sousedním pozemku žalobkyně parc.č. XC, která je přisazena na hranici pozemků parc.č. XA, XB a XC, XD, což jsou hranice pozemků žadatelky a žalobkyně. Na straně 13 územního rozhodnutí stavební úřad konstatoval, že vzhledem k uvedenému umístění sousedního objektu by bylo velmi obtížné a limitující navrhnout na pozemcích parc.č. XA a XB samostatně stojící rodinný dům, který by splňoval odstupové vzdálenosti 3 m na každou stranu od hranic pozemků, na Stavbu by zbývala limitující šířka 8 m. Žalovaný se proto ztotožnil v napadeném rozhodnutí se stavebním úřadem, že požadavek na minimální odstup Stavby od hranice sousedního pozemku nebyl uplatněn vzhledem ke způsobu zástavby, který je v místě obvyklý, odpovídá charakteru území a vyplývá ze způsobu parcelace. Vycházel z doložené dokumentace k územnímu řízení, snímků z katastrální mapy, ortofotomapy a veřejně přístupných mapových podkladů, kdy na straně 5 napadeného rozhodnutí dovodil, že záměrem dotčené pozemky se nachází uvnitř bloku ohraničeného komunikacemi X, X a X. Pro posouzení začlenění Stavby do území jsou podle žalovaného určující stávající rodinné domy ve vymezeném bloku, umístěné stejným způsobem jako předložený záměr, tedy navazující na sebe štítovými stěnami umístěnými na hranicích pozemků. Naopak na jihozápadní straně umístěná vysokopodlažní zástavba panelových domů nemá s nízkopodlažní zástavbou rodinných domů žádnou logickou souvislost. Žalovaný uvedl, že rodinný dům žalobkyně je rovněž umístěn na hranici pozemku se štítovou stěnou bez stavebních otvorů, je stavebně uspořádán tak, aby na něj mohla být navázána další stavba. Dostavba rodinného domu k této stěně je tudíž logická a v daném území urbanisticky vhodná. Otázku umístění Stavby respektuje způsob stávající zástavby a nijak neruší urbanistický charakter lokality, jak vyplývá rovněž z doložených rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8 ze dne 21. 10. 1987 zn. Výst.: 999/1406/87–Mr, Národního výboru hl. m. Prahy, Odboru výstavby, ze dne 8. 2. 1988 č. j. VÝS/1–5746/87/Pu/J, či Sdělení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 1988. Podle jmenovaných podkladů pozemek parc.č. XA, na němž má být Stavba umístěna, je zařazen do seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků, na němž má být realizována druhá polovina tzv. dvojdomku.

44. Městský soud uvádí, že uvedené hodnocení souladu záměru s charakterem stávající zástavby dané lokality je především odbornou úvahou vycházející z určitých obecných kritérií. V rámci posouzení podmínek rozhodných pro povolení umístění Stavby stavební úřad na základě odborných znalostí posoudil kompatibilitu realizace navrhované Stavby s okolní zástavbou v území. Toto odborné uvážení správního orgánu nemůže správní soud v žádném stadiu řízení nahradit uvážením vlastním, nýbrž vůči němu postupuje obdobně jako vůči správnímu uvážení; tedy posuzuje, zda nebyly překročeny jeho zákonem stanovené meze či zda nedošlo k jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2003 č. j. 5 A 139/2002–46, uvedl, že „[ú]kolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“ 45. Žalobkyně svou námitkou míří do samotné podstaty odborné úvahy, kterou bez jiného odborného podkladu nemůže soud jakkoli posuzovat či nahrazovat, pokud tato úvaha byla úplná a podložená skutkovými zjištěními. Městský soud posoudil úvahy správních orgánů a dospěl k závěru, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, a to i ve vztahu k charakteru zástavby dané lokality, a s těmito zjištěními se řádně vypořádaly. Stavební úřad i žalovaný řádně odůvodnili, proč považovali Stavbu za odpovídající obvyklé zástavbě v území, charakteru území a způsobu parcelace, přičemž se řádně vypořádali s námitkami žalobkyně. Správní orgány vzaly v úvahu umístění ostatních objektů, rodinných domů, v dané lokalitě a rovněž umístění stávajícího rodinného domu žalobkyně (dům č.p. XF) na hranici pozemku žalobkyně a žadatelky. Vycházely přitom zejména z doložené dokumentace k územnímu řízení a snímků katastrální mapy. Podpůrně správní orgány vyšly také ze shora zmiňovaných rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8, Národního výboru hl. m. Prahy i sdělení Státního notářství pro Prahu 8, citací jejich obsahu potvrdily již učiněné závěry o umístění Stavby přisazením k hranici pozemků. Soud k uvedenému dodává, že předmětná rozhodnutí a sdělení Státního notářství, nebyla výlučnými, nýbrž toliko podpůrnými podklady ve věci, žalovaný na obsahu uvedených dokumentů demonstroval vizuální koncepci tzv. dvojdomu, neboť podle těchto podkladů byl pozemek parc.č. XA k realizaci takového záměru předurčen. Správní orgány s přihlédnutím ke skutečnostem, které podrobně popsaly v odůvodnění rozhodnutí, dospěly shodně k závěru, že umístění Stavby přisazením ke hranici sousedního pozemku, odpovídá dané zástavbě v dotčeném území, a je s jeho charakterem v souladu. To znamená, že v souladu s § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016 nemusí být v projednávaném případě uplatněn minimální požadavek odstupové vzdálenosti 3 m od hranice sousedního pozemku. Rozhodnutí správních orgánů jsou řádně a logicky zdůvodněna a mají oporu ve spisu. Dílčí námitka, že nebyly dány důvody pro aplikaci § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016, tak není důvodná.

46. Žalobkyně dále namítá, že nejsou splněny ani podmínky § 29 odst. 2 nařízení č. 10/2016, podle nich se požadavek minimální odstupové vzdálenosti neuplatní. Tato námitka je irelevantní, neboť zmenšení odstupové vzdálenosti pod stanovenou hranici 3 m je odůvodněno naplněním podmínek podle výše zmíněného písmene b) druhého odstavce, není tak podstatné, zda byly dány i jiné skutečnosti odůvodňující zkrácení odstupu od hranice sousedního pozemku. Soud zdůrazňuje, že pro neuplatnění obecného požadavku odstupové vzdálenosti 3 m od hranice sousedního pozemku postačí naplnění podmínek podle toliko jediného písmene druhého odstavce. Zmiňované ustanovení nevyžaduje kumulativní naplnění podmínek uvedených pod písmeny a) až e), aby výjimka mohla být naplněna. Žalovaný ani stavební úřad ostatně ani netvrdí existenci jiných skutečností, než těch, které se vztahují k písmenu b) druhého odstavce. Kromě toho žalobkyně pouze obecně tvrdí nenaplnění jiných podmínek, aniž by specifikovala, které konkrétní podmínky a na základě jakých konkrétních důkazů nebyly naplněny. Tato dílčí námitka není důvodná.

47. Lze konstatovat, že § 83 nařízení č. 10/2016 umožňuje za splnění podmínek podle § 169 stavebního zákona povolit výjimku z pravidel nastavených § 29 odst. 2 nařízení č. 10/2016, tedy zmenšit odstupovou vzdálenost na méně než 3 m i v jiných případech, než upravených v § 29 odst. 2 písm. a) až e) nařízení č. 10/2016. V daném případě však nebyla odstupová vzdálenost zkrácena na základě výjimky podle § 83 nařízení č. 10/2016, nýbrž podle § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016. Nelze tudíž přisvědčit žalobkyni, že žalovaný nezohlednil § 169 odst. 2 stavebního zákona, neboť podle uvedeného ustanovení ve věci povolení výjimky nerozhodoval, neměl proto povinnost k uvedenému ustanovení přihlédnout. Byť § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016, jakož i zbylá ustanovení pod písmeny a) až e) druhého odstavce lze vnímat za jakousi „výjimku“ z obecného pravidla odstupu stavby v minimální vzdálenosti 3 m, avšak nikoli jako výjimku ze samotného ustanovení § 29 odst. 2, jak namítá žalobkyně.

48. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí je zmatečné, že není zřejmé, zda je Stavba umisťována jako samostatná či jako tzv. dvojdům. Žalovaný na straně 5 napadeného rozhodnutí uvedl: „obecně používaný termín ‚dvojdům‘ není nikde ve stavebním zákoně ani v jeho prováděcích předpisech definován. V konkrétně posuzované věci budoucího ‚dvojdomu‘ se jedná o dva rodinné domy, vzájemně k sobě přilehlých štítovými stěnami, stavbami vlastnicky i konstrukčně zcela samostatnými.“ Zároveň žalovaný vyjasnil zdánlivou rozpornost označení Stavby v územním rozhodnutí, když uvedl, že jako tzv. dvojdům byl označen záměr po jeho realizaci a pro označení vlastní Stavby byl užit termín „samostatný dům“. Současně žalovaný upozornil, že ve výroku územního rozhodnutí je Stavba výhradně označena jako novostavba rodinného domu, nikoli dvojdomu. S tímto zdůvodněním se městský soud ztotožňuje a připomíná, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné rozhodnutí stavebního úřadu i rozhodnutí žalovaného posuzovat jako celek; případné vady odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu tak mohl zhojit žalovaný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 6 Ads 134/2012–47). Ačkoli stavební úřad opakovaně v územním rozhodnutí zmínil, že se v daném případě jedná o samostatný dům (viz např. str. 13 odstavce druhý, třetí a čtvrtý, nebo str. 14 odstavec druhý, územního rozhodnutí), případné přetrvávající pochybnosti žalobkyně plynoucí z označení Stavby v odůvodnění územního rozhodnutí zcela odstranil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Je podstatné, že výrok územního rozhodnutí je v tomto ohledu zřejmý, odůvodnění není s tímto výrokem v přímém rozporu. Dílčí nedostatky odůvodnění stavebního úřadu přitom napravil žalovaný v napadeném rozhodnutí.

49. Namítá–li žalobkyně, že aplikace § 29 odst. 2 písm. b) nařízení č. 10/2016 nemůže vést ke zmenšení odstupové vzdálenosti Stavby od hranice sousedního pozemku až na 25 mm, případně na nulovou vzdálenost, není zřejmé z čeho tak usuzuje. Ust. § 29 odst. 2 nařízení č. 10/2016 nikterak nestanovuje minimální rozsah odstupu, který by měl být dodržen v případech upravených pod písmeny a) až e), kdy se neuplatní obecný požadavek vzdálenosti nejméně 3 m. Tedy, uvedené ustanovení ve vymezených případech explicitně umožňuje zmenšení odstupové vzdálenosti pod hranici 3 m, aniž by však stanovilo konkrétní vzdálenost, která by měla být při tomto zkrácení dodržena. Naopak § 29 odst. 4 nařízení č. 10/2016 výslovně zmiňuje, že stavba může být umístěna i k hranici se sousedním pozemkem („[j]e–li stavba umístěna na hranici pozemku, nesmí být ve stěně umisťované stavby orientované k sousednímu pozemku žádné stavební otvory a musí být zabráněno stékání vody a pádu sněhu na sousední pozemek“). Soud proto nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že odstup Stavby od hranice jejího pozemku nemůže být roven 25 mm a méně, nařízení č. 10/2016 žádná omezení v tomto ohledu nestanoví. Žalobkyně tvrdí, že odstupová vzdálenost může být zmenšena pouze přiměřeně. Již neuvádí, jaká vzdálenost by měla tomuto přiměřenému zmenšení odpovídat. Stavební úřad ve výroku územního rozhodnutí v části týkající se umístění Stavby na pozemku a určení prostorového řešení Stavby uvedl, že Stavba bude přisazena k severozápadní stěně stávajícího rodinného domu na pozemku parc.č. XC v k.ú. X, tedy na společnou hranici pozemků parc.č. XA, XB a XC, XD v k.ú. X. Shodně uvedl i v odůvodnění územního rozhodnutí, na str. 5 v popisu záměru, či na straně 6, kde uvedl, že Stavba bude jednou stranou navazovat na štítovou stěnu stávajícího objektu č.p. XF. Taktéž žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí uvedl, že podle výkresové i textové části doložené dokumentace, včetně výkresu 04 – Řez B–B, je záměr umístěn pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, v přímém kontaktu, ale bez propojení s jejím stávajícím rodinným domem. V reakci na údaje týkající se tloušťky tepelné izolace tl. 300 mm a vzduchové mezery 25 mm mezi oběma sousedními stěnami uvedené stavební úřadem ve vypořádání námitky žalovaný uvedl, že tyto údaje nelze z předložené dokumentace ověřit, nicméně tuto skutečnost nepovažoval ve vztahu k posouzení záměru v územním řízení za směrodatnou. Upozornil, že stavební úřad popsal umístění nosných stěn navrženého objektu v souladu s doloženou výkresovou dokumentací. S námitkou žalobkyně týkající se dílčí nesrovnalosti ohledně technického řešení středové části se vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí, zhojil tím případné nejasnosti plynoucí z územního rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že z doložené dokumentace vyplývá, že stavby mezi sebou nevytváří volný prostor, nýbrž jsou přilehlé štítovými stěnami, totéž ostatně vyplývá i z výroku územního rozhodnutí. Důvodná proto není ani žalobní námitka ohledně rozporu s § 29 odst. 5 nařízení č. 10/2016, neboť uvedené ustanovení se uplatní v případech, kdy sousední stavby mezi sebou tvoří volný prostor. V daném případě podle napadeného rozhodnutí ve spojení s územním rozhodnutím na sebe dotčené stavby těsně přiléhají štítovými stěnami. První žalobní bod není důvodný.

50. V druhém žalobním bodu žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že záměr je umístěn pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, je v přímém kontaktu, ale bez propojení s jejím stávajícím rodinným domem. Žalobkyně rovněž namítá nesoulad doložené dokumentace s napadeným rozhodnutím a tvrdí, že podle dokumentace není Stavba samostatným domem, ale dvojdomem. Městský soud z výkresové a textové části dokumentace doložené k územnímu řízení ověřil, že Stavba o jedné bytové jednotce je umístěna na pozemcích parc.č. XA a XB, což jsou výlučně pozemky ve vlastnictví žadatelky. Stavba je těsně přisazena k severozápadní štítové stěně sousední stavby umístěné na pozemku žalobkyně parc.č. XC, mezi stavbami není odstup. Hlavní konstrukce Stavby je zakreslena ve vzdálenosti 325 mm od společných hranic pozemků parc.č. XA, XB a XC, XD. Konstrukce, které jsou navrženy těsně ke společné hranici pozemků (tepelná izolace) jsou kotveny do Stavby, nikoliv do sousedního objektu. Z pohledu technického a prostorového řešení Stavby se tedy jedná o novou stavbu, nikoliv o přístavbu stávajícího objektu na pozemku parc.č. XC. O tzv. dvojdomu je v textové části územní dokumentace pojednáváno pouze v souvislosti s výslednou realizací záměru, kdy umístěním Stavby těsně ke stávajícímu objektu č.p. XF, má vizuálně vzniknout tzv. dvojdům. Technicky a funkčně jsou však předmětné stavby na sobě nezávislé, disponují samostatnými nosnými konstrukcemi, nejsou vzájemně ukotvené, jsou vzájemně provozně nezávislé. Žalobkyní rozporovaný závěr žalovaného, že záměr je umístěn pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, je v přímém kontaktu, ale bez propojení se stávajícím rodinným domem, je tudíž plně v souladu s doloženou dokumentací. Napadené rozhodnutí, respektive územní rozhodnutí, má podklad v územní dokumentaci a je s ní plně v souladu. Taktéž žalobkyní namítané oznámení o zahájení územního řízení je s napadeným rozhodnutím a územním rozhodnutím plně v souladu. Popis záměru tak, jak je uveden v oznámení o zahájení územního řízení, plně koresponduje s popisem záměru podle územního rozhodnutí.

51. Městský soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že se stavební úřad ani žalovaný nevypořádali s námitkou ohledně absence soukromoprávního souhlasu. Soud ze správního spisu ověřil, že tato žalobkyní uplatněná námitka se prolíná napříč námitkami ze dne 24. 1. 2018 i napříč podaným odvoláním. Stavební úřad se k námitce chybějícího souhlasu žalobkyně vyjádřil v rámci vypořádání námitek označených jako č. 1, č. 2 a č. 7, když na str. 13 územního rozhodnutí uvedl: „Nejedná se o změnu stavby (přístavbu), ale o samostatný rodinný dům, který bude konstrukčně i funkčně oddělen od jakékoliv sousední stavby. Stavba se nachází pouze na pozemcích parc.č. XA a XB v k.ú. X, pozemky parc.č. XC a XD v k.ú. X jsou pozemky sousedními, nedotčenými stavbou, tudíž není potřeba souhlas vlastníka těchto pozemků.“ Na uvedené navázal v reakci na jednotlivá odvolací tvrzení žalovaný, který na str. 5 a str. 6 napadeného rozhodnutí potvrdil, že se jedná o samostatnou stavbu navrhovanou a umístěnou pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, v přímém kontaktu, ale bez prokazatelného propojení se stávajícím rodinným domem žalobkyně. Na str. 5 konstatoval, že neexistuje zákonná povinnost žadatele o vydání územního rozhodnutí k žádosti přiložit souhlas vlastníka sousedního pozemku. Z uvedeného je zřejmé, že stavební úřad i žalovaný se námitkou žalobkyně zabývali, a v odpovídajícím rozsahu ji vypořádali, soud se s jejich odůvodněním ztotožnil. Jak bylo uvedeno výše, v rámci právě přezkoumávaného řízení byla umisťována Stavba žadatelky, výhradně na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, bez propojení s jinými stávajícími objekty, jednalo se o novou stavbu, nikoliv o změnu dokončené stavby podle § 5 písm. b) stavebního zákona. Stavební zákon nepožaduje v územním řízení k umístění stavby souhlas vlastníků sousedních pozemků. Druhý žalobní bod není důvodný.

52. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá, že k žádosti o vydání územního rozhodnutí bylo nutné podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona doložit její souhlas jakožto souhlas vlastníka stavby ve smyslu § 184a odst. 1 stavebního zákona. Uvedenou argumentaci žalobkyně vznesla již v rámci námitek ze dne 24. 11. 2018, na což stavební úřad reagoval na str. 13 územního rozhodnutí, kde uvedl, že se jedná „o umístění samostatné stavby na pozemcích parc.č. XA a XB v k.ú. X, není tedy potřeba dokládat souhlas vlastníka pozemků parc.č. XC a XD v k.ú. X, neboť tyto pozemky nejsou pozemkem výstavby, ale pozemky sousedními. K územnímu řízení není potřeba dokládat souhlasy vlastníků sousedních pozemků.“ S tímto závěrem se žalobkyně nespokojila a námitku týkající se doložení souhlasu podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona uplatnila i v podaném odvolání. Žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí konstatoval: „K části námitky týkající se nedoložení souhlasu odvolatelky (žalobkyně, pozn. soudu) se záměrem stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že se jedná o umístění samostatné stavby na pozemcích parc.č. XA a XB v k.ú. X, není tedy potřeba dokládat souhlas vlastníků sousedních pozemků. Odvolací orgán podle doložené DUR zjistil, že stavba je navrhována a umístěna pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatele, v přímém kontaktu, ale bez prokazatelného propojení se stávajícím sousedním rodinným domem a uvádí, že žádný právní předpis nestanoví povinnost žadatele předkládat k žádosti o vydání územního rozhodnutí souhlasy vlastníků sousedních pozemků.“ Nelze se proto ztotožnit se žalobkyní, že žalovaný se předmětnou námitkou nezabýval. Z citovaného vyplývá, že právní úprava neuložila žadatelce povinnost připojit k žádosti o vydání územního rozhodnutí souhlas žalobkyně, jenž vlastní sousední pozemek. Takové vypořádání ze strany žalovaného považuje soud za dostačující. Skutečnost, že se žalovaný explicitně nezabýval souhlasem podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, nepovažoval soud za vadu způsobující nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Úkolem odvolacího správního orgánu je vypořádat se s obsahem a smyslem odvolací argumentace, nikoli reagovat na každou jednotlivou námitku podaného odvolání, zda jako celek obstojí. Uvedené vychází z ustálené judikatury správních soudů, podle níž ani soudy nemusí nutně reagovat na každý dílčí argument uvedený v žalobě, jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013–19), tyto závěry lze přitom vztáhnout i na rozhodování správních orgánů o podaném odvolání.

53. Žalobkyní namítané ustanovení § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, podle nějž k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí souhlas k umístění stavebního záměru podle § 184a, bylo do stavebního zákona včleněno zákonem č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též „novela stavebního zákona“), s účinností od 1. 1. 2018. Žadatelka podala žádost o vydání územního rozhodnutí dne 27. 3. 2017, tímto dnem bylo územní řízení zahájeno. Podle přechodných ustanovení čl. II. bod 10 novely stavebního zákona se správní řízení, která nebyla pravomocně ukončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních právních předpisů. Dotčené ustanovení se tudíž na právě projednávanou věc nevztahuje. Městský soud považuje za vhodné uvést, že souhlas podle § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona je v souladu s § 184a odst. 1 téhož zákona nutno předložit tehdy, není–li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není–li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná, Stavba má být umístěna výlučně na pozemcích parc.č. XA a XB ve vlastnictví žadatelky. Městský soud nepřezkoumatelnost pro absenci vypořádání námitky tudíž neshledal. Třetí žalobní bod není důvodný.

54. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítá, že ve věci měly správní orgány aplikovat § 1020 občanského zákoníku („má–li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků“). Městský soud považuje za vhodné předně uvést, že občanský zákoník je právním předpisem práva soukromého. Z povahy občanského zákoníku jako soukromoprávního kodexu plyne, že citované ustanovení zakládá práva a povinnosti na soukromoprávní bázi. Žalobkyně se podle citovaného ustanovení může domáhat v něm uvedeného výsledku (zdržení se zřizování stavby) žalobou před obecnými soudy, nikoli před soudem rozhodujícím ve správním soudnictví. Princip duality práva soukromého a veřejného je ostatně výslovně upraven v § 1 odst. 1 občanského zákoníku, jehož věta druhá stanoví, že „uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“ 55. Ke střetu veřejnoprávní a soukromoprávní ochrany subjektivních práv se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2015 č. j. 2 As 37/2015–46. Poukázal v něm na nutnost rozlišovat mezi poměry v území, které jsou předmětem posuzování a rozhodování správních orgánů při výkonu veřejné správy, a mezi spory povahy soukromoprávní. Veřejnoprávní ochrana je sice mj. poskytována preventivně pro futuro z důvodu ochrany sousedících osob a předcházení možným sporům budoucím, které lze předvídat již ve fázi rozhodování o umístění a povolení stavby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1889/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2929/99). Ovšem v případě potenciálního budoucího zásahu, který je nahodilý, málo pravděpodobný, anebo který přesahuje rozumné nároky na řízení podle stavebního zákona, již poskytuje ochranu případná soukromoprávní žaloba.

56. Stavební úřad se v rámci územního řízení musí vypořádat s námitkami budoucích imisí a snížení ceny okolních pozemků (§ 89 odst. 6 stavebního zákona). Žalovaný se těmito námitkami zabýval na str. 7 až 8 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že Stavba svým umístěním ani následným užíváním není způsobilá narušit pohodu bydlení ve svém okolí. Žalobkyně však proti těmto závěrům žalovaného v podané žalobě nebrojí, domáhá se toliko aplikace § 1020 občanského zákoníku v územním řízení.

57. Městský soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že žalobkyní namítané ustanovení § 1020 občanského zákoníku představuje soukromoprávní ochranu subjektivních práv, jíž se žalobkyně může domáhat prostřednictvím soukromoprávní žaloby v řízení před civilními soudy, nikoli v územním řízení vedeném správními orgány. Ochrany proti eventuálním zásahům do soukromí se lze v územním řízení domáhat prostřednictvím podaných námitek, přičemž s námitkami žalobkyně uplatněnými v přezkoumávaném územním řízení se žalovaný vypořádal. Čtvrtý žalobní bod není důvodný.

58. V pátém žalobním bodu žalobkyně tvrdí, že stavební úřad by měl posuzovat jednotlivé stavební záměry nezaujatě z pohledu veřejného zájmu, s přihlédnutím k ochraně vlastnického práva ostatních účastníků řízení, aniž by jakkoli rozvedla, jak jí tím bylo zasaženo do jejích veřejných subjektivních práv. Takto obecně koncipovanou námitku nelze považovat za řádný žalobní bod tak, aby jej soud mohl přezkoumat. Vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobkyně předmět soudního přezkumu vymezila jen nekonkrétními tvrzeními bez souvislosti se skutkovými výtkami. Odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené musí být zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy tak, aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobkyně za základ jí tvrzené námitky (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005–58). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). K otázce snížení hodnoty budov, které vlastní ostatní účastníci, či zhoršení využití či znemožnění údržby jejich budov, blíže v šestém žalobním bodu. Pátý žalobní bod není důvodným.

59. K šestému žalobnímu bodu soud uvádí, že stavební úřad v územním řízení při posouzení splnění obecných požadavků na využívání území podle § 90 písm. c) stavebního zákona zkoumá možnost vlivu umisťované stavby na sousední pozemek podle skutečného stavu a podle stávajícího využití v době rozhodování. V projednávaném případě stavební úřad při posouzení odstupové vzdálenosti Stavby od hranice pozemku žalobkyně nemohl přihlížet k ničím nepodloženému záměru budoucího využití pozemku žalobkyně. Namítá–li žalobkyně, že umístění Stavby brání jejím budoucím stavebním záměrům (demolice stávajícího rodinného domu č.p. XF, výstavba nového domu), aniž by o povolení jí zamýšlené stavby sama požádala, nemohl vzít stavební úřad takové námitky v úvahu. Jinými slovy, k tvrzeným možným budoucím eventuálním či hypotetickým stavebním úmyslům, se nepřihlíží. Stavební úřad se přitom na str. 5 až 6 územního rozhodnutí detailně zabýval souladem Stavby s obecnými požadavky na využívání území stanovenými v nařízení č. 10/2016. Závěr stavebního úřadu, že umístění předmětné stavby není v rozporu s nařízením č. 10/2016, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci a odpovídá zákonu. Pokud jde o stávající využití pozemků žalobkyně ve vztahu k možnému vlivu Stavby na ně, se stavební úřad i žalovaný vypořádali. Na str. 14 územního rozhodnutí stavební úřad konstatoval, že „výstavba rodinného domu neznemožní případnou budoucí výstavbu na sousedním pozemku parc.č. XC a XD v k.ú. X. Sousední pozemky jsou plně využitelné v souladu s legislativou a regulací výstavby v daném místě“. Dále uvedl, že „navrhovaný záměr je umístěn tak, aby byly dodrženy obecné požadavky uvedené v ust. § 39 a § 43 PSP (nařízení č. 10/2016, pozn. soudu), tj. stavba je navržena a bude prováděna užívána tak, aby neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, zdravé životní podmínky jejich uživatelů ani uživatelů okolních staveb a aby neohrožovala životní prostředí nad limity obsažené v jiných právních předpisech. Stavba je navržena tak, aby splňovala při respektování hospodárnosti základní požadavky na stavby, kterými jsou mechanická odolnost a stabilita, požární bezpečnost, hygiena, ochrana zdraví a životního prostředí, ochrana proti hluku, bezpečnost a přístupnost při užívání, úspora energie a tepelná ochrana. Stavba je navržena jako samostatná, oddilatovaná od sousedního objektu, čímž bude možné v budoucnu provádět úpravy na tomto sousedním domě“. Na uvedené navázal žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že „detailní posouzení technického řešení v místě, kde jsou stěny obou domů k sobě přisazeny, musí obsahovat podle Přílohy č. 5 vyhl. Č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, projektová dokumentace, doložená k žádosti o stavební povolení, Případné stavební úpravy (rekonstrukce), ani zateplení sousedního objetu rovněž nejsou předmětem územního řízení a nelze zde předjímat možnosti nápravy případných negativních důsledků jejich provádění. Jak je výše uvedeno, z doložené DUR (dokumentace k územnímu řízení, pozn. soudu) vyplývá, že stavby mezi sebou nevytváří volný prostor, jsou naopak přilehlé štítovými stěnami. Nelze zde proto aplikovat ustanovení § 29 odst. 5 PSP, týkající se provádění údržby staveb. Pro nezbytné udržovací práce či úpravy stavby lze aplikovat ustanovení § 141 odst. 1 stavebního zákona“. Městský soud k tomuto uvádí, že není pravdivým tvrzení žalobkyně, že žalovaný se nezabýval odvolacími námitkami stran nemožnosti údržby a rekonstrukce jejího domu v důsledku umístění Stavby. Z citovaného vyplývá, že žalovaný vysvětlil, že otázky případné rekonstrukce jsou předmětem stavebního řízení, jedná se o námitky týkající se vlivu vlastního provádění Stavby na okolní objekty. Z uvedeného vyplývá, že pokud je vlastníkovi povoleno umístění stavby na pozemek zákonem předpokládaným postupem, nejde bez dalšího o porušení vlastnického práva vlastníka pozemku sousedního. Šestý žalobní bod tak není důvodný.

60. V sedmém žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se žalovaný nezabýval odvolací námitkou, zda namísto žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění Stavby neměla žadatelka žádat o změnu dokončené Stavby. Soud ze správního spisu ověřil, že žalobkyně uvedenou námitku uplatnila dne 24. 1. 2019. Stavební úřad tuto námitku vypořádal ve druhém odstavci na str. 14 územního rozhodnutí. Na závěry stavebního úřadu reagovala žalobkyně v odvolání, kde toliko uvedla, že „tvrzení o zcela samostatném domě je nesprávné a účelové, jedná se o návrh druhé poloviny dvojdomu, přímo propojeného s mým rodinným domem, tento záměr při absenci mého souhlasu nelze realizovat, navíc, jak jsem již uváděla výše, jsou údaje týkající se vzájemného napojení domů nejasné a rozporné“. Žalobkyně tedy v podaném odvolání nenamítla, že mělo být žádáno o změnu dokončené Stavby, jak tvrdí v podané žalobě, nýbrž pouze uvádí, že Stavbu nebylo možné realizovat bez jejího souhlasu. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že se žalovaný nevypořádal s její odvolací argumentací, zda namísto žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění Stavby neměl investor žádat o změnu dokončené Stavby, když uvedené v podaném odvolání ani žalobkyně nenamítá. K nedoložení souhlasu žalobkyně s umístěním Stavby se žalovaný vyjádřil na str. 5 napadeného rozhodnutí v rámci vypořádání první odvolací námitky. Uvedl, že Stavba je stavbou samostatnou, je umístěna pouze na pozemcích ve vlastnictví žadatelky, v přímém kontaktu, ale bez prokazatelného propojení se stávajícím rodinným domem, tedy souhlas vlastníků sousedních pozemků k žádosti o vydání územního rozhodnutí není vyžadován. Ačkoli se žalovaný v napadeném rozhodnutí samostatně nevěnoval námitce v odvolání označené jako „námitka č. 7“ samostatně, námitku vypořádal. Shora uvedeným odůvodněním žalovaný reagoval i na tvrzení žalobkyně uvedená v odvolání pod označením „námitka č. 7“. Soud připomíná, že není úlohou správního orgánu druhého stupně reagovat na každý dílčí argument podaného odvolání, nýbrž vypořádat se s obsahem a smyslem odvolací argumentace. Těmto požadavkům žalovaný dostál. Soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, proto ani sedmý žalobní bod není důvodný.

61. Soud nepřisvědčil ani námitkám osmého žalobního bodu. Podle § 90 stavebního zákona stavební úřad posuzuje, zda je záměr v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací; s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území; požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využití území; s požadavky na veřejnou technickou a dopravní infrastrukturu; a požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Stavební úřad posuzuje záměr také s ohledem na soulad se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů. Závazná stanoviska, která mohou dotčené orgány uplatňovat podle § 4 odst. 4 stavebního zákona, musí být uplatněna nejpozději při ústním jednání, případně ve stanovené lhůtě, dojde–li k upuštění od ústního jednání. V právě přezkoumávaném řízení žalovaný, odbor památkové péče, doložil k posuzované dokumentaci souhlasné závazné stanovisko ze dne 27. 6. 2017 č. j. MHMP 1036211/2017. Jelikož žalobkyně v podaném odvolání vyjádřila nesouhlas s tímto stanoviskem, požádal žalovaný v souladu § 149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), Ministerstvo kultury o jeho změnu nebo potvrzení. Ministerstvo kultury závazné stanovisko potvrdilo. Obdobně postupoval žalovaný ve vztahu k závaznému stanovisku Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 2016 č. j. HSHMP 54516/2016, které bylo potvrzeno Ministerstvem zdravotnictví. Stavební úřad podle § 90 stavebního zákona je povinen přezkoumat žádost o vydání územního rozhodnutí i z hlediska jejího souladu se závaznými stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, tedy i ve vztahu k oběma závazným stanoviskům. Nelze proto tvrdit, že závazná stanoviska Ministerstva kultury a žalovaného, odboru památkové péče, nemají v řízení žádnou vypovídající hodnotu. Žalovaný, odbor památkové péče, konstatoval, že Stavba je z hlediska zájmů státní památkové péče přípustná bez podmínek. S tímto závěrem se ztotožnilo i Ministerstvo kultury. Ostatně proti závěrům předmětných závazných stanovisek žalobkyně v podané žalobě ani nebrojí, namítá toliko, že pokud určitý záměr není v kolizi s požadavky zákona o státní památkové péči, neznamená to, že by již nemusel splňovat žádná další architektonická a urbanistická kritéria. K námitce, že se žalovaný vůbec nezabýval posouzením architektonických a urbanistických kritérií ve smyslu § 90 a § 76 odst. 2 stavebního zákona lze uvést, že stavební úřad na str. 5 územního rozhodnutí konstatoval, že přezkoumal a posoudil žádost o vydání územního rozhodnutí podle hledisek § 90 stavebního zákona. Dospěl k závěru, že Stavba „je z hlediska funkčního i prostorového uspořádání v souladu s územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy (dále též ÚPn), schváleným usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů, především s Opatřením obecné povahy č. 6/2009, kterým byla vydána změna Z1000/00 účinná od 12. 11. 2009. Záměr se nachází ve stabilizovaném území ve funkční ploše: OB–čistě obytné, bez udaného kódu míry využití území. Záměr se nachází v ochranném pásmu Pražské památkové rezervace a v ochranném pásmu lesa“. Soud z územního rozhodnutí a z obsahu správního spisu ověřil, že si stavební úřad vyžádal stanoviska několika správních orgánů. K posouzení charakteru navrhované stavby ve vztahu k okolní zástavbě měl stavební úřad k dispozici stanoviska žalovaného, odboru ochrany prostředí, dále odboru památkové péče, také odboru dopravních agend a též odboru Kancelář ředitele žalovaného; rovněž i stanoviska Úřadu městské části Praha 8, a to odboru dopravy, odboru životního prostředí a odboru územního rozvoje a výstavby. Součástí spisu je rovněž vizualizace umístění navrhované stavby na pozemku s různými pohledy, včetně situace širších vztahů. Z uvedených stanovisek (což strany nesporují) stavební úřad vycházel. Měl proto k dispozici dostatek podkladů, aby mohl učinit závěr o tom, zda posuzovaná Stavba je či není v souladu s urbanisticko–architektonickým charakterem okolní zástavby. Stavební úřad se podrobněji zabýval souladem Stavby s okolní zástavbou ve vztahu ke stanovení odstupové vzdálenosti od hranice sousedního pozemku, konkrétně se k uvedenému vyjádřil na str. 6 a 12 územního rozhodnutí. Na uvedené navázal žalovaný v napadeném rozhodnutí. Vycházel z doložené dokumentace, snímků katastrální mapy, ortofotomapy a veřejně přístupných mapových podkladů, na str. 5 napadeného rozhodnutí popsal urbanistickou charakteristiku lokality a uvedl, že „záměr svým umístěním respektuje způsob stávající zástavby a nijak neruší urbanistický charakter lokality.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že správní orgány dostály požadavkům stavebního zákona na posouzení žádosti o vydání územního rozhodnutí tím, že se zabývaly taktéž architektonickým a urbanistickým charakterem daného území. Osmý žalobní bod není důvodný.

62. K devátému žalobnímu bodu městský soud připomíná, že územní řízení a stavební řízení jsou dvě samostatná řízení. Účel (smysl) územního řízení je odlišný od účelu (smyslu) stavebního řízení. Stručně uvedeno, v prvém případě se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území. Bere přitom ve zřetel stanoviska dotčených orgánů státní správy, námitky účastníků řízení, podmínky pro uskutečnění záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení. V případě stavebního řízení se však jedná již o posouzení, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány státní správy. Z uvedeného vyplývá, že v každém řízení stavební úřad zkoumá naplnění odlišných zákonných podmínek.

63. Jak již bylo shora vysloveno, v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, s obecnými požadavky na využívání území, s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, s požadavky zvláštních právních předpisů a stanovisky dotčených orgánů popř. s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. V územním rozhodnutí stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území (§ 92 stavebního zákona). Posuzuje tedy podanou žádost o vydání územního rozhodnutí toliko ze shora vymezených hledisek. Součástí vymezeného rozsahu přezkumu je přitom i posouzení obecných požadavků na využívání území stanovených prováděcími právními předpisy [§ 90 písm. c) stavebního zákona]. V nařízení č. 10/2016 jsou obecné územní a územně technické požadavky na využívání a uspořádání území včetně požadavků na umisťování staveb, zařízení a činností označeny jako tzv. územní požadavky a upraveny v ustanoveních § 3 až § 38. Naproti tomu tzv. stavební požadavky zakotvené v následujících ustanoveních nařízení č. 10/2016 jsou posuzovány až v následném stavebním řízení, v něm stavební úřad posuzuje soulad s obecnými požadavky na výstavbu, tedy i s technickými požadavky na stavby a zařízení a na jejich provádění. Nedůvodnou je tak námitka žalobkyně týkající se rozporu s § 40 a § 41 nařízení č. 10/2016, neboť posouzení těchto hledisek je předmětem stavebního řízení, nikoli řízení územního.

64. V souladu s výše uvedeným je proto závěr stavebního úřadu, že otázka založení Stavby nemůže být v územním řízení předběžně řešena, její řešení náleží do stavebního řízení. Stavební úřad stanovil povinnost vypracování podrobného inženýrsko–geologického průzkumu s detailním způsobem založení objektu [viz podmínka č. 18 písm. f) a g) územního rozhodnutí], což bude podkladem o způsobu provedení založení Stavby a o přijatých opatřeních, aby nebyla ohrožena stabilita okolních staveb ve smyslu § 41 nařízení č. 10/2016. Žalovaný se s tímto postupem stavebního úřadu ztotožnil a doplnil, že stavebně konstrukční řešení, jehož součástí jsou mimo jiné technologické podmínky postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, případně sousední stavby, musí podle Přílohy č. 5 m. j. část D 1.2 vyhlášky č. 499/2006 Sb., být jako projektová dokumentace doloženo k žádosti o stavební povolení. Důvodnou tak není ani žalobní námitka, že se stavební úřad či žalovaný nezabývali ohrožením stavby žalobkyně, či otázkou náhrady škody podle občanského zákoníku, ale pouze odkázali na následující stavební řízení. Stavební úřad ve výrokové části územního rozhodnutí v podmínkách pro umístění stavby stanovil povinnost vypracování podrobného inženýrsko–geologického průzkumu s detailním způsobem založení Stavby a rovněž vypracování návrhu statického zabezpečení jámy tak, aby nedošlo k ohrožení stability sousedních staveb, tedy i stavby žalobkyně. Je tudíž zřejmé, že stavební úřad zohlednil i případné ohrožení sousední staveb založením Stavby, tak, aby v budoucnu žalobkyni právě škoda nevznikla, a stanovil v tomto ohledu podmínky, které musí být naplněny, aby mohla být Stavba ve stavebním řízení povolena. Stejně tak není důvodná námitka rozporu s § 169 odst. 2 stavebního zákona, této otázce se soud věnoval v rámci námitek prvního žalobního bodu. Devátý žalobní bod není důvodný.

65. Městský soud nepřisvědčil ani obecně formulované námitce desátého žalobního bodu. Žalobkyně v tomto bodu konstatuje, že stavební úřad a žalovaný aktivně nalézali argumenty pro vyvrácení námitek žalobkyně a rezignovali na nalézání argumentů pro potvrzení jejich námitek a rovněž na objektivní skutkové a právní posouzení. Takovéto úvaze žalobkyně soud přisvědčit nemohl. Žalobkyně tvrzené nijak nespecifikuje, neuvádí konkrétní skutečnosti, na základě nichž činí uvedené závěry, zároveň ani neuvádí konkrétní argumenty správních orgánů, s nimiž nesouhlasí, ani argumenty, které byly dle ní správními orgány opomenuty. Taková obecná formulace žalobní námitky umožňuje soudu vypořádání úměrné žalobkyní zvolené obecné formulaci. Soud připomíná, že vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobkyně předmět soudního přezkumu vymezila jen nekonkrétními námitkami bez souvislosti se skutkovými výtkami. Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný se vypořádal s námitkami žalobkyně v odpovídajícím rozsahu, reagoval na všechny stěžejní námitky žalobkyně a tyto řádně vypořádal. Soud neshledal ani poslední žalobní bod důvodným.

66. Ze shora uvedených důvodů tak Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

67. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, kterému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

68. Osobě zúčastněné na řízení soud žádnou povinnost v řízení neuložil, současně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Proto v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.