3 A 106/2017 - 30

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: Jihočeské matky, z.s. sídlem Kubatova 1240/6, 370 04 České Budějovice zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Kadlecem sídlem Tyršova 521, Tábor proti žalovanému: Státní úřad pro jadernou bezpečnost sídlem Senovážné náměstí 9, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 25. 4. 2017, č. j. SÚJB/PrO/7610/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 20. 6. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (dále též „rozkladový orgán“), blíže specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž byl zamítnut rozklad, který podal žalobce proti usnesení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „SÚJB“) ze dne 2. 2. 2017, č. j. SÚJB/OSKŘaE/2243/2017. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobce není účastníkem správního řízení o udělení povolení podle § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 263/2016 Sb., atomového zákona (dále jen „atomový zákon“) a o schválení dokumentace pro povolovanou činnost podle § 24 odst. 3 atomového zákona.

2. Žalobce se v rozkladu domáhal účastenství ve správním řízení o udělení povolení podle § 9 odst. 1 písm. f) atomového zákona, konkrétně prodloužení provozu 2. výrobního bloku jaderné elektrárny Dukovany a o schválení dokumentace pro povolovanou činnost podle § 24 odst. 3, konkrétně „Limity a podmínky bezpečného provozu A004a, revize č. 4 pro 2. blok JE Dukovany“. Důvodnost svého účastenství v uvedeném správním řízení opírá žalobce o ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody“), a o tzv. Aarhuskou úmluvu, publikovanou pod č. 124/2004 Sb. m. s. Žalobce také poukazuje, že odmítnutím účastenství byla porušena Směrnice Rady ES 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice EIA“).

3. Žalobce si je vědom skutečnosti, že dle judikatury českých soudů není Aarhuská úmluva přímo vykonatelná, tvrdí však, že v daném případě se skutkové okolnosti odlišují. Žalobce uvádí, že v posuzovaném případě je správní řízení podle atomového zákona jediným řízením, které je ve věci vedeno. Tomuto řízení nepředchází žádné jiné řízení ani na něj žádné jiné správní řízení nenavazuje. Žalobce tedy namítá, že nemá žádnou možnost aktivní účasti v jiném řízení, které je nezbytné k uvedení jaderného zařízení do provozu, resp. prodloužení jeho provozu. Tento názor opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 As 1/2006 (zřejmě se jedná o nesprávnou spisovou značku, dle obsahu citace se jedná o rozsudek s č. j. 2 As 13/2006- 100), v němž je uvedeno: „Jiná situace by jistě nastala, pokud by k uvedení jaderné elektrárny do provozu dostačovalo jediné správní řízení. V takovém případě by systematický výklad vedl k závěrům zcela jiným, a přestože by ustanovení § 14 odst. 1 atomového zákona i § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny znělo zcela totožně, musel by být jejich výše provedený výklad překonán a občanským sdružením, jejichž hlavním posláním je podle stanov je ochrana přírody a krajiny, by účast v takovém řízení musela být přiznána jednak v zájmu výkladu vnitrostátního práva v konformitě s mezinárodními závazky ČR, ale i v zájmu naplnění ústavních kautel zakotvených v Listině základních práv a svobod. Pokud by totiž bylo řízení podle AtomZ jediným řízením nutným k uvedení jaderné elektrárny do provozu, znamenalo by vyloučení všech osob kromě žadatele o povolení z účasti v něm také potencionální porušení práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k osobám, které jsou způsobilé tato práva mít, tedy zejména ve vztahu k občanským sdružením majícím za cíl činnosti ochranu přírody a krajiny. (…) Tato občanská sdružení ostatně jako nositele tohoto práva uznal mimo jiné Ústavní soud, a to např. ve svém nálezu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III ÚS 70/97 (Sb. nál. a usnes., sv. 8, nál. 96).“ 4. Přestože v daném případě nejde o nový záměr, ale o prodloužení povolení provozu jaderného zařízení, které je již po určitou dobu provozováno, jedná se dle žalobce o zásah, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Povolení k provozování 2. výrobního bloku jaderné elektrárny Dukovany bylo omezeno v čase, tedy provoz jaderného zařízení měl na své okolí působit toliko po vymezený čas. Z žádného právního předpisu nelze dovodit předpoklad dalšího prodloužení provozu jaderného zařízení po uplynutí lhůty, na kterou byl provoz zařízení povolen. Naopak ze skutečnosti, že SÚJB v návaznosti na ustanovení atomového zákona, který jako povinnou náležitost rozhodnutí o udělení povolení uváděl „dobu, na kterou se povolení vydává“ platnost povolení časově omezil, lze dovodit jeho úmysl, aby byl další provoz jaderného zařízení opakovaně posouzen. Životní prostředí a krajina nejsou provozem jaderné elektrárny dotčeny toliko jednorázově v okamžiku jejího uvedení do provozu, ale po celou dobu existence a provozu jaderného zařízení. Žalobce připouští, že v průběhu životního cyklu jaderného zařízení se jeho vliv na životní prostředí nemusí jakkoli měnit, resp. se může dokonce i zlepšovat, avšak stejně tak může v průběhu životního cyklu jaderného zařízení docházet ke změně vlivu na životní prostředí směrem k horšímu. Jak se bude vliv jaderného zařízení na životní prostředí vyvíjet nelze do budoucna paušálně konstatovat, ale musí dojít k objektivnímu posouzení v rámci správního řízení, které umožní posoudit možné námitky týkající se vlivu jaderného zařízení na životní prostředí. Pokud v případě prodloužení provozu jaderného zařízení neprobíhá jiné správní řízení, které by toto umožnilo, musí být případné námitky reprezentanta dotčené veřejnosti ohledně vlivu jaderného zařízení na životní prostředí zhodnoceny v rámci probíhajícího řízení podle atomového zákona.

5. Žalobce dále uvádí, že prodloužení povolení provozu jaderného zařízení nemůže být toliko formálním aktem a při vydání časově omezeného povolení k provozu jaderného zařízení nelze automaticky kalkulovat s tím, že po uplynutí doby platnosti povolení dojde k jeho automatickému prodloužení. Žalobce se domnívá, že SÚJB časovým omezením povolení k provozu jaderného zařízení nastolil situaci, kdy jaderné zařízení má působit na okolní prostředí toliko po vymezený čas. Žalovaný pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že zájmy ochrany přírody nejsou v tomto konkrétním řízení dotčeny, protože jaderné zařízení je provozováno dlouhodobě ve stejném stavu a za stejných podmínek, takže není založeno ani případné porušení práva na příznivé životní prostředí. Uvedené však zaznívá toliko jako konstatování, jehož relevance není doložena žádným důkazem. Bez přiznání postavení účastníka řízení nemá žalobce možnost toto konstatování jakkoli ověřit a z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pro žalobce neseznatelné, zda tomu tak skutečně je či není.

6. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen, že mu mělo být přiznáno postavení účastníka řízení. S ohledem na výše uvedené pak žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

7. Žalovaný v písemném vyjádření setrvává na své dřívější argumentaci použité v prvostupňovém rozhodnutí a uvádí, že Aarhuská úmluva a směrnice EIA nejsou přímo vykonatelné. Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon“) mezi záměry, u kterých je prováděno posuzování vlivů na životní prostředí, řadí mj. i „zařízení s jadernými reaktory (včetně jejich demontáže nebo konečného uzavření) s výjimkou výzkumných zařízení, jejichž maximální výkon nepřesahuje 1 kW kontinuální tepelné zátěže“. U těchto záměrů tedy musí být před jejich realizací provedeno posouzení vlivů na životní prostředí. Přímého účinku směrnice by bylo možné se v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudního dvora dovolat tehdy, pokud by nebyla směrnice řádně implementována. Při posuzování vlivů na životní prostředí pak mají podle zákona spolky postavení „dotčené veřejnosti“ a s tím spojená práva, která mohou uplatňovat i v případě záměrů jaderných zařízení. Mohou tak ovšem činit v návaznosti na zákon č. 100/2001 Sb. i v jiných řízeních, zejména prostřednictvím institutu „navazujících rozhodnutí (řízení)“, především v řízeních podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

8. Žalovaný nemá za to, že by směrnice EIA byla nesprávně implementována a porušena. Žalobce ani neuvádí, jak konkrétně byla jeho neúčastí v řízení porušena. Tato směrnice v čl. 6 odst. 2 požaduje po členských státech zajištění toho, aby dotyčná veřejnost měla příležitost vyjádřit své stanovisko před zahájením uskutečňování záměru. Záměrem jsou přitom jaderné elektrárny a jiné jaderné reaktory (s výjimkou výzkumných zařízení pro výrobu a přeměnu štěpných a množivých látek, jejichž maximální výkon nepřesahuje 1 kW tepelného výkonu). Směrnice nestanoví, že by příležitost vyjádřit své stanovisko měla mít dotyčná veřejnost u každého řízení, jímž je uvedený záměr potenciálně dotčen, ostatně by to ani nebylo v souladu s jejím účelem, neboť tím je „posuzování vlivů těch veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, které by mohly mít významný vliv na životní prostředí“ (čl. 1 odst. 1). Tuto možnost dává občanských sdružením působícím v oblasti ochrany životního prostředí právě zákon č. 100/2001 Sb.

9. Žalovaný konstatuje, že v řízení, které vyústilo v rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 2 As 9/2011-154, jenž se týkal analogické věci, tj. účastenství v řízení o opakovaném vydání povolení k provozu již provozovaného jaderného zařízení, konkrétně 3. reaktorového bloku jaderné elektrárny Dukovany (rovněž po 10 letech provozu), používal žalobce obdobnou argumentaci, jako v nyní posuzovaném případě, přesto Nejvyšší správní soud uvedl následující: „Jediným účastníkem řízení o povolení provozu atomového zařízení podle § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), je žadatel. To platí i při řízení o povolení provozu zařízení, jež je již provozováno na základě předchozího povolení, jemuž končí časově omezená platnost. Přestože na takové řízení nenavazuje žádné jiné řízení, v němž by své zájmy mohla uplatnit dotčená veřejnost, není to v rozporu s tzv. Aarhuskou úmluvou (č. 124/2004 Sb. m. s.) ani s § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť opakované povolení provozu již provozovaného zařízení se nedotýká ochrany přírody a krajiny způsobem, z něhož by veřejnosti plynulo právo se do tohoto řízení přímo zapojit.“ 10. Žalovaný má za to, že v souhlasu s výše citovaným judikátem, nelze vnímat aktuálně povolovanou činnost izolovaně. Nejedná se totiž o běžné povolení k uvedení do provozu, nýbrž o opakované povolení téže činnosti po uplynutí doby platnosti předchozího povolení. Předmětem řízení a také sporu je tedy provoz jaderného zařízení, jako dlouhodobá a kontinuální činnost, realizovaná za obvyklých podmínek. V tomto se provoz jaderného řízení neodlišuje od provozu jiných průmyslových zařízení, včetně tepelných elektráren, chemických závodů či dopravních staveb. Přestože řízení o povolení k provozu má přesně vymezený předmět (v minulosti i časově omezený dobou platnosti povolení), provoz zařízení je podmíněn řadou současně platných státních souhlasů, z nichž mnohé se zabývají dopady na životní prostředí a snaží se jim předejít. Povolení k provozu jaderného zařízení zkoumá pouze vysoce specifické aspekty založené atomovou legislativou. V řadě těchto řízení je přitom účast veřejnosti i spolků se zájmem v ochraně životního prostředí připuštěna. Skutečnost, že v nyní posuzovaném případě je správní řízení podle atomového zákona jediným řízením, které je ve věci vedeno, jak tvrdí žalobce, je dána pouze časovým aspektem, ovšem z hlediska provozu jaderného zařízení jako soustavné činnosti s možným dopadem na životní prostředí neznamená, že by tomuto řízení nepředcházelo žádné jiné řízení, ani na něj nenavazovalo. V době minulých 10 let provozovatel jaderné elektrárny Dukovany nepochybně musel získat řadu jiných povolení (rozhodnutí v režimu stavební legislativy, energetické autorizace, povolení vodoprávních orgánů atp.), aby byl schopen jaderné zařízení používat, a bude tomu tak jistě i v budoucnu.

11. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením žalobce, že účelem omezení platnosti předchozího povolení k provozu bylo právě omezení dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny v čase. Pro takový závěr nelze nalézt ve stávající ani v minulé právní úpravě oporu. Žalovaný uvádí, že předmětem správního řízení o povolení k provozu jaderného zařízení a o schválení dokumentace je posouzení toho, zda je žadatel schopen plnit požadavky atomové legislativy při provozu jaderného zařízení, což je dáno mj. působností SÚJB danou § 207 odst. 1 zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon. Vazba na ochranu přírody a krajiny, jak je vymezena v § 2 zákona č. 114/1992 Sb. a jak zakládá legitimaci spolků v řízeních podle jiných zákonů, není u tohoto řízení přímo založena. Tyto zájmy jsou v případě jaderného zařízení a jeho provozu posuzovány v jiných řízeních, jmenovitě, ovšem nikoli výlučně, v rámci územního řízení, stavebního řízení, a v procesu EIA. V nich je také připuštěna účast spolků zabývajících se ochranou přírody a krajiny. Pakliže bylo v minulosti ze strany SÚJB přistoupeno k omezení platnosti povolení k provozu jaderného zařízení stanovenou dobou, dělo se tak výlučně v zájmu pravidelného posouzení, zda jsou požadavky atomové legislativy naplněny, nikoli proto, aby byly omezeny dopady jaderného zařízení na přírodu a krajinu. Běžný provoz jaderného zařízení totiž nemění dopady na přírodu a krajinu, jak se ostatně neděje ani u jiných velkých průmyslových celků. Pokud by docházelo ke změnám s dopadem na ochranu přírody a krajiny, byly by vyvolány změnou jaderného zařízení, která je ošetřena např. řízením o změně v užívání stavby podle § 127 stavebního zákona, popř. změnou územního rozhodnutí.

12. Žalovaný dále doplňuje, že správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že spolku svědčí účastenství podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody pouze v takovém správním řízení, jež je způsobilé zasáhnout zájmy vymezené v § 2 odst. 1 tohoto zákona (viz např. Nejvyšší správní soud sp. zn./č. j.: 3 As 8/2005-118, 5 As 41/2009-91) a Nejvyšší správní soud na tuto premisu navázal v již citovaném judikátu č. j. 2 As 9/2011-154, když uvedl: „Je-li naopak zařízení již v provozu, pak je potřeba po stanovené době zkontrolovat, zda je zařízení stále bezpečné, samotné pokračování jeho existence se však nedotýká ochrany přírody a krajiny způsobem, který by odůvodňoval potřebu, aby veřejnost měla mít právo se do tohoto technického řízení přímo zapojit způsobem předpokládaným v § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny.“ Postup opakovaných povolení k provozu pouze za účelem specifického přezkumu některých aspektů činnosti, a to bez účasti spolků zabývajících se ochranou přírody a krajiny, lze tedy považovat za legitimní a legální.

13. Závěrem žalovaný uvádí, že výše uvedené argumenty, přestože zčásti vycházejí z judikatury ke starší právní úpravě (shrnuté zejména rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 9/2011-154 vydaném v analogické věci), považuje SÚJB za stále validní, neboť právní úprava zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon, je ve věci účastenství totožná a vychází z obdobných základů, a to i v případě účastenství v řízení ve věci schvalování dokumentace pro povolovanou činnost, u něhož je rovněž založeno výlučné účastenství v souladu s akcesorickým vztahem tohoto řízení vůči řízení o udělení povolení. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým projednáním věci ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil nesouhlas (výzva k vyjádření ohledně možnosti rozhodnout ve věci bez jednání byla zástupci žalobce doručena dne 12. 7. 2017) a ani žalovaný s takovým projednáním věci ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil nesouhlas (výzva k vyjádření ohledně možnosti rozhodnout ve věci bez jednání byla žalovanému doručena dne 24. 7. 2017). Soud proto postupoval v souladu s ust. § 51 s.ř.s.

15. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

16. Městský soud v Praze posoudil věc takto:

17. Podle ust. § 9 odst. 1 písm. f) atomového zákona povolení Úřadu je nutné k vykonávání těchto činností souvisejících s využíváním jaderné energie: provoz jaderného zařízení.

18. Podle ust. § 24 odst. 3 atomového zákona úřad rozhodnutím schvaluje dokumentaci pro povolovanou činnost, pokud je to tímto zákonem stanoveno. Žadatel je jediným účastníkem řízení. Schválení dokumentace pro povolovanou činnost a vydání povolení provede Úřad ve společném řízení, pokud spolu řízení časově souvisejí.

19. Podle ust. § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen "občanské sdružení"), je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována.

20. Podle ust. § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se řízení podle tohoto zákona, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup.

21. Městský soud v Praze předně konstatuje, že je třeba odlišovat rozhodnutí týkající se jaderných zařízení nově uváděných do provozu a rozhodnutí týkající se jaderných zařízení již provozovaných.

22. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2007, č. j. 2 As 13/2006-100 citovaného žalobcem se jednalo o uvedení do provozu nového bloku Jaderné elektrárny Temelín, tedy nového jaderného zařízení. Uvedení nového jaderného zařízení do provozu předchází celá řada správních řízení (ať již podle stavebního zákona či zákona č. 100/2001 Sb.), na něž se vztahuje ust. § 70 zákona o ochraně přírody a v nichž mají oprávněné subjekty prostor k hájení zájmů ochrany životního prostředí a mohou uplatňovat námitky. Za situace, kdy by k uvedení jaderné elektrárny do provozu postačovalo jediné řízení, bylo by toto právo subjektům uvedeným v ust. § 70 odst. 2 zákona o ochraně krajiny odepřeno, pak by v takovém případě bylo na místě takový jazykový výklad překonat a občanským sdružením postavení účastníků řízení přiznat.

23. Výše uvedený názor je v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2007, č. j. 2 As 13/2006-100: „V tomto systémovém pohledu je pak třeba přisvědčit žalovanému v tom, že k uvedení jaderné elektrárny, jakou je Jaderná elektrárna T., do provozu, musela být provedena celá řada správních řízení, zejména dle zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, či zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Tato řízení – jak z důvodu jejich odlišné povahy, odlišného vymezení předmětu řízení a odlišného vymezení jejich účastníků – jsou subjektům, na něž pamatuje § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, otevřena, zde tedy mají tyto subjekty dostatečný prostor k tomu, aby hájily zájmy ochrany životního prostředí a uplatňovaly námitky ohledně případného negativního vlivu jaderné elektrárny na něj. Zaměření řízení podle § 9 odst. 1 písm. d) atomového zákona je z povahy věci jiné. Ze systematiky samotného atomového zákona, včetně vymezení předmětu jeho úpravy v § 1, vyplývá, že smyslem podle něj prováděných řízení je v prvé řadě zabezpečit bezpečnost využívání jaderné energie a ionizujícího záření a stanovit podmínky vykonávání činností souvisejících, byť jedním z cílů takto zabezpečené bezpečnosti provozu je i zajištění ochrany osob a životního prostředí ve smyslu § 1 písm. b) tohoto zákona. Vnější systematické zařazení mezi právní předpisy upravující uvádění jaderné elektrárny do provozu ovšem zároveň zaručuje, že zájmy životního prostředí jsou přímo chráněny v jiných řízeních, jež byla zmíněna výše.“ 24. Ve stejném rozsudku poté Nejvyšší správní soud uvádí: „Jiná situace by jistě nastala, pokud by k uvedení jaderné elektrárny do provozu dostačovalo jediné správní řízení. V takovém případě by systematický výklad vedl k závěrům zcela jiným, a přestože by ustanovení § 14 odst. 1 atomového zákona i § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny znělo zcela totožně, musel by být jejich výše provedený jazykový výklad překonán a občanským sdružením, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, by účast v takovém řízení musela být přiznána jednak v zájmu výkladu vnitrostátního práva v konformitě s mezinárodněprávními závazky ČR, ale i v zájmu naplnění ústavních kautel zakotvených v Listině základních práv a svobod. Pokud by totiž bylo řízení podle atomového zákona jediným řízením nutným k uvedení jaderné elektrárny do provozu, znamenalo by vyloučení všech osob kromě žadatele o povolení z účasti v něm také potenciální porušení práva na příznivé životní prostředí podle článku 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k osobám, které jsou způsobilé tato práva mít, tedy zejména ve vztahu k občanským sdružením majícím za cíl činnosti ochranu přírody a krajiny. Nositeli tohoto ústavního práva jsou totiž sice zásadně fyzické osoby, jež jediné mohou být poškozením životního prostředí přímo dotčeny např. na souvisejícím právu na život, kromě nich ovšem také ty z právnických osob, typicky právě občanská sdružení, pro něž je ochrana zájmů životního prostředí hlavní nebo podstatnou náplní jejich činnosti a které je tak možno vnímat nejen jako uskupení fyzických osob, pro něž taková právnická osoba představuje jakési médium, jehož prostřednictvím hájí tyto fyzické osoby své vlastní právo na příznivé životní prostředí; ale také jako obhájce tohoto práva ve prospěch ostatních lidí. Tato občanská sdružení ostatně jako nositele tohoto práva uznal mimo jiné i Ústavní soud, a to např. ve svém nálezu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 (Sb. nál. a usn., sv. 8, nál. č. 96).“ 25. Nyní posuzovaný případ se tak liší od výše zmíněného rozsudku tím, že předmětné řízení podle atomového zákona je jediným řízením, což žádný z účastníků nerozporuje. V takové situaci by poté byl Městský soud v Praze povinen žalobě vyhovět v souladu s druhou výše citovanou pasáží rozsudku. V dané věci se však nejedná o jedinou odlišnost. Byť zde jde pouze o jedno řízení, jeho charakter je odlišný oproti řízení o povolení k uvedení nového jaderného zařízení do provozu. Právě tato zařízení, nově uváděná do provozu, mohou představovat ohrožení životního prostředí, tedy zájmů chráněných ekologickými občanskými sdruženími. V takovém případě by žalobce měl právo účastnit se takového řízení, což vyplývá i z výše citovaného rozsudku.

26. Další odlišností současného případu je pak skutečnost, že toto jediné řízení se týká zařízení, které je již provozováno, nikoliv zařízení nového. Nejedná se zde tak o nový záměr, jež by měl potenciál zhoršit stav životního prostředí. Lze shrnout, že se zde nejedná o povolení k provozu nového jaderného zařízení, ale o prodloužení povolení k provozu již stávajícího jaderného zařízení. Z tohoto prodloužení pak nelze dovozovat, že by mohlo představovat zásah, při němž by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny ve smyslu ust. § 70 zákona o ochraně přírody. Tento názor se shoduje i s názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 2 As 9/2011-154: „Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ztotožňuje se žalovaným a osobou zúčastněnou, že zájmy ochrany přírody a krajiny mohou být opravdu dotčeny toliko novým záměrem či zásahem, popřípadě kvalitativní změnou tohoto záměru ve smyslu, jak na něj pamatuje třeba § 4 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. (v daném případě by takovou změnu představovalo třeba rozšíření či zvýšení kapacity jaderného zařízení); obecně však nemohou být dotčeny udržením statu quo.“ 27. Městský soud v Praze dále konstatuje, že životní prostředí by mohlo být zasaženo zbudováním předmětného jaderného zařízení, jeho rozšířením či změnou. Pokračování provozu zařízení však nemá žádný zásadní vliv (negativní či pozitivní) na změnu kvality životního prostředí oproti stávajícímu stavu. Řízení o povolení prodloužení provozu jaderného zařízení se tak dotýká zájmů veřejnosti čistě stran posouzení, zda je provozované zařízení nadále bezpečné, nikoli zda jeho další provoz dále ohrozí životní prostředí. Jak uvádí Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku, posouzení bezpečnosti tohoto provozu připomíná spíše revizní kontrolu po určité době provozu a pro takové posouzení je způsobilý pouze žalovaný, jehož smyslem je dle ust. § 3 odst. 1 atomového zákona vykonávat státní správu a dozor při využívání jaderné energie a ionizujícího záření a v oblasti radiační ochrany.

28. V této souvislosti je namístě zmínit právní větu vztahující se k výše zmíněnému rozsudku, a sice že „Jediným účastníkem řízení o povolení provozu atomového zařízení podle § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), je žadatel. To platí i při řízení o povolení provozu zařízení, jež je již provozováno na základě předchozího povolení, jemuž končí časově omezená platnost. Přestože na takové řízení nenavazuje žádné jiné řízení, v němž by své zájmy mohla uplatnit dotčená veřejnost, není to v rozporu s tzv. Aarhuskou úmluvou (č. 124/2004 Sb. m. s.) ani s § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť opakované povolení provozu již provozovaného zařízení se nedotýká ochrany přírody a krajiny způsobem, z něhož by veřejnosti plynulo právo se do tohoto řízení přímo zapojit.“ 29. Městský soud v Praze tedy uzavírá, že s ohledem na charakter předmětného řízení o prodloužení platnosti povolení v provozování jaderného zařízení, byť se jedná o jediné řízení ve věci, nelze žalobci přiznat postavení účastníka v tomto řízení, neboť v jeho důsledku nedochází ke změně stavu životního prostředí a nelze tak uplatnit ust. § 70 zákona o ochraně přírody.

30. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak žalované v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení