3 A 110/2016 - 43

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: Bc. L. P., bytem D. 28, zastoupen Mgr. Ing. Jaroslavou Sodomkovou, advokátkou, se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti žalované: Vysoká škola ekonomická v Praze, se sídlem náměstí Winstona Churchilla 1938/4, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí rektorky Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 1135/2016-9202, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu a předcházejí řízení Rektorka Vysoké školy ekonomické v Praze rozhodnutím ze dne 6. 4. 2016, č. j. 1135/2016-9202, zamítla žalobcovu žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 73397. Děkan tímto rozhodnutím ukončil žalobci dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a dle čl. 20 odst. 1 písm. a) Studijního a zkušebního řádu Vysoké školy ekonomické v Praze pro studium v bakalářských a magisterských studijních programech (dále jen „Studijní a zkušební řád“ nebo „SZŘ“) studium v navazujícím magisterském studijním programu Mezinárodní ekonomické vztahy, obor Mezinárodní obchod, na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Děkan vycházel ze skutečnosti, že žalobce měl v okamžiku vydání rozhodnutí 25 kreditových poukázek, ačkoli k ukončení studia jich potřeboval 36, pročež žalobce nemohl ukončit studium řádným způsobem. Rektorka dle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách ověřila, zda rozhodnutí není v rozporu se zákonem nebo vnitřním předpisem vysoké školy. Rekapitulovala, proč žalobci zbylo po skončení zimního semestru 2015/2016 pouze 25 kreditových poukázek. Ohledně hodnocení testu z předmětu 1FPP412 Oceňování podniku II byla rektorka fakultou ujištěna, že test byl ohodnocen správně. Z žalobcova popisu komunikace vyplynulo, že vyučující se jeho podnětem určitým způsobem zabývali a zjištěnou chybu promítli do celkového vyhodnocení testu. Žalobce rovněž neuvádí žádný další konkrétní příklad či otázku, jejichž chybným vyhodnocením by měl být poškozen. Ze Studijního a zkušebního řádu ani jiného vnitřního předpisu přitom nevyplývá, že by měl student nárok na kompletní opravu testu ve své přítomnosti. Žalovaná rovněž konstatovala, že rozhodnutí děkana splňuje náležitosti § 68 odst. 3 písm. g) zákona o vysokých školách. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Žalobou doručenou dne 16. 6. 2016 napadl žalobce nadepsané rozhodnutí rektorky. Domnívá se, že došlo k nesprávnému skutkovému a právnímu posouzení jeho případu, řízení je zatíženo vadami, rektorka nepřihlédla k žalobcem tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistila skutkový stav věci a z provedených důkazů vyvodila nesprávné závěry. Napadené rozhodnutí navíc není řádně odůvodněno, neobsahuje úplné informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami žalobce, a zcela zůstala opominuta tvrzení žalobce, že jeho odpovědi na teoretické otázky v testu jsou správné. Žalobce považuje napadené rozhodnutí navíc za vnitřně rozporné, neboť část odůvodnění spočívá v tvrzení, že test byl ohodnocen správně, ačkoli dále konstatuje, že vyučující se jeho podnětem zabývali a zjištěnou chybu promítli do celkového vyhodnocení testu. Žalobce namítá i porušení základních zásad činnosti správních orgánů v § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobce dále obsáhle popisuje okolnosti zkoušky z předmětu 1FP412 Oceňování podniku II, která proběhla ve formě písemného testu dne 28. 1. 2016, její nedostatečné vyhodnocení a nesprávný postup rektorky v souvislosti s hodnocením daného testu. Detailně popisuje výsledky konzultace s cvičící předmětu a setkání s vedoucím katedry. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí pak namítá, že se rektorka nezabývala jeho konkrétními námitkami ohledně vyhodnocení testu. Žalobce se domnívá, že při objektivním hodnocení testu by získal dostatek bodů, aby v uvedeném předmětu uspěl a nebylo mu ukončeno studium. Veškeré své věcné námitky přitom vznáší i proti testu, který realizoval (s nejvyšší pravděpodobností) dne 20. 1. 2016. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné, protože v rozhodnutí chybí argumenty rektorky, jak dospěla k závěru, že teoretické otázky v testu byly správné. Skutkové závěry jsou pak v rozporu se skutečností, protože rektorka z materiálního hlediska nepřezkoumala výsledek testu a nevysvětlila, proč vyhodnocení testu zpracovala jiná osoba než příslušná cvičící žalobce. Napadené rozhodnutí tak postrádá řádné odůvodnění. Žalobce proto navrhuje, aby soud rozhodnutí obou stupňů zrušil a jemu přiznal náhradu nákladů řízení. Ve vyjádření ze dne 21. 7. 2016, č. j. 2820-1/2016-9140, žalovaná detailně popisuje průběh žalobcova studia a dodává, že žalobce měl po skončení zimního semestru 2015/2016 na svém kontě 84 kreditů a pouze 25 volných poukázek. Jelikož se děkan fakulty rozhodl mu znovu kreditové poukázky nepřidávat, musel studium žalobce ukončit. Žalovaná dále rekapituluje i další průběh řízení. Žalovaná uvádí, že si je vědoma požadavků právního řádu, které jsou kladeny na správní rozhodnutí. Zároveň je ale přesvědčena, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu nemusí rozhodnutí obsahovat explicitní vypořádání všech námitek účastníka řízení. Z odůvodnění je zřejmé, že žalovaná námitky žalobce uvážila a zohlednila. Žalovaná vycházela z žalobcovy žádosti o přezkum, ve které žalobce žádal o důkladné přezkoumání testu. Žalobce ale neuvedl, jaké odpovědi byly podle jeho názoru vyhodnoceny chybně. Pokud žalobce uvedl dvě takové odpovědi v žalobě, nemá to již pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žádný význam. Pokud žalobce namítal, že test mu zřejmě nechtěl být ukázán, reagovala žalovaná na toto tvrzení tak, že nárok na opravení testu v přítomnosti studenta nevyplývá ze SZŘ ani žádného jiného vnitřního předpisu. Navíc uvedené tvrzení není pravdivé, protože již z žalobcova podání vyplývá, že test dne 4. 2. 2016 viděl. Pokud mu nebyl ukázán později, nepovažuje to žalovaná za vadu, která by mohla řízení ovlivnit. Žalovaná poukazuje i na další nepravdivá tvrzení žalobce. Ačkoli vyhodnocení testu bylo studentům zpřístupněno dne 29. 1. 2016, žalobce svoji reklamaci uplatnil až dne 3. 2. 2016. Žalobce se do popsané situace dostal pouze svojí vinou, protože v průběhu studia studoval pomalu. Žalobce rovněž stíhal vedle studia i práci na plný úvazek. Žalovaná proto nespatřuje žádný ospravedlnitelný důvod přihlížet k indispozici tvrzené ve správním řízení. Nesmyslné je dále tvrzení žalobce, že test neopravovala příslušná cvičící, nýbrž doktorka R. Neexistuje totiž žádné právo na „zákonného hodnotitele testu“ coby obdoba práva na zákonného soudce. Kdo opravuje testy, je pouhou otázkou organizace práce v rámci katedry, která je na suverénním uvážení vedoucího katedry. Závěrem považuje žalovaná za účelové tvrzení žalobce, že rozhodnutí je vnitřně rozporné. Žalovaná považuje za zcela srozumitelné, že chyba ve vyhodnocení testu byla na podnět žalobce opravena a fakulta následně považuje vyhodnocení testu za správné. Žalovaná proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. III. Posouzení žaloby Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve smyslu § 56 odst. 1 a 3 s. ř. s. případ projednal přednostně, protože opožděný přezkum rozhodnutí ve věci ukončení vysokoškolského studia by mohl mít závažné následky pro další studium žalobce, jakož i pro jeho profesní život. Dne 12. 10. 2016 proběhlo u zdejšího soudu jednání. Obě strany setrvaly na svých návrzích i argumentech. Žalobce navrhl provedení důkazů uvedených na str. 2-3 žaloby a dále v replice; žalovaný navrhl důkaz výslechem doc. H., proděkana fakulty mezinárodních vztahů žalované. Provedení všech navržených důkazů soud zamítl pro nadbytečnost, již dílem spatřuje v tom, že řada z navržených listinných důkazů je součástí správního spisu (rozhodnutí obou stupňů, studijní a zkušební řád, výpis ze studijního informačního systému, emailová korespondence atd.), dílem v tom, že směřují k prokazování skutečností, které leží mimo oblast soudního přezkumu, tj. především k hodnocení zkoušky a k ověřování znalostí žalobce (zejména oba písemné testy skládané žalobcem, zkušební protokol, kopie z odborných publikací zabývajících se testovanou materií), a konečně dílem v tom, že jen stěží by mohly přinést něco nového nad rámec skutečností již podchycených ve správním spise, popřípadě nad rámec skutečností nezbytných pro rozhodnutí soudu (výslechy doc. H., prof. M., p. P., dr. R., akreditační spis, potvrzení o zdravotním stavu žalobce); meze soudního přezkumu zkoušky jsou popsány v dalších partiích odůvodnění rozsudku. Při jednání se k věci osobně vyjádřil žalobce, přičemž – shodně s obsahem správního spisu – popsal, jak a s kým probíhala jeho komunikace ve věci hodnocení testu. Žaloba není důvodná. Ze správních spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti: Podáním datovaným ke dni 23. 3. 2016 nazvaným Odvolání ve věci vyloučení ze studia podal žalobce žádost o přezkoumání rozhodnutí o vyloučení ze studia. Žádal o „[…] důkladné prozkoumání správnosti testu z předmětu ‚1FP412 Oceňování podniku II‘ […]“. Popisoval, jak 4. 2. 2016 řešil opravení testu s paní P., cvičící předmětu, a jak při osobní konzultaci odhalil chybně opravený příklad, za který mu bylo okamžitě přiděleno dalších 5 bodů. Na další teoretické otázky mu ale nebylo řádně odpovězeno. Žalobce dále uvedl, že dne 8. 2. 2016 žádal cvičící o důkladné prohlédnutí testu a konfrontoval některé testové odpovědi s doporučenou literaturou. Dne 14. 3. 2016 kontaktoval žalobce profesora M., vedoucího Katedry financí a oceňování podniku, aby s ním prošel test, zda byl opraven správně. Doplnil také, že dne 22. 3. 2016 se osobně sešel s profesorem M., který vyjádřil důvěru ve své vyučující a test s žalobcem neprošel. Žalobce v závěru žádosti uvedl, že mu vedoucí katedry nevyhověl v ověření správnosti jeho testu a test mu zřejmě nechtěl být ukázán. Namítal, že test mu nebyl opraven jeho cvičícím, ale paní R. Celý postup ze strany školy považoval za nestandardní, a proto žádal o „[…] řádné ověření a také o ukázání správnosti opraveného testu vedením katedry“. Předmětem sporu je posouzení otázky zákonnosti a správnosti nadepsaného rozhodnutí rektorky, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o ukončení vysokoškolského studia žalobce. Soud odkazuje předně v otázce rozsahu přezkumu vysokoškolských zkoušek na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009-141 (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz), v němž se uvedený soud zabýval možností přezkumu státní závěrečné zkoušky: „Zákon o vysokých školách nestanoví, že student má právo na úspěšné vykonání zkoušky a z toho plynoucí právo žádat o změnu klasifikace udělené při státní zkoušce. Zjednodušeně řečeno student při konání státní zkoušky nemá právo na ‚výsledek‘, ale na ‚řádný proces‘ s ní související, který je primárně určován podmínkami danými studijním programem, resp. studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d ) zákona o vysokých školách]. ‚Řádný proces‘ garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stanovených podmínek. Hodnocení vědomostí uplatněných studentem u zkoušky náleží pouze zkušební komisi, před níž ji student koná, jak ostatně stěžovateli ve svém rozhodnutí z 5. 12. 2006 sdělil děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jak již bylo výše uvedeno, právo na vzdělání v sobě (bez dalšího) negarantuje právo na dosažení určité úrovně vzdělání. To je, zvláště u vysokoškolského vzdělání, jakožto nejvyšší formy vzdělání, podmíněno řadou faktorů, včetně vědomostí studenta, které jsou výslednicí jeho předchozí přípravy a pedagogické činnosti vysoké školy a které lze zvláště při ústní formě zkoušek zpětně jen obtížně hodnotit, a to tím spíše, že hlediska odborná mohou převážit nad právními. V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že klasifikací státní zkoušky jsou hodnoceny vědomosti studenta, které nemohou být podrobeny soudnímu přezkumu.“ Vzhledem k tomu, že také předmětem jiných vysokoškolských zkoušek je především hodnocení odborných znalostí, závěry uvedeného rozhodnutí jsou platné i pro nyní posuzovaný případ. Soud shrnuje, že přezkumu ve správním soudnictví nemohou být podrobeny zejména vědomosti studenta, zadání zkušebních otázek či způsob hodnocení výkonu studenta. Žalobce vznáší řadu žalobních námitek, jejichž obsah se výrazně překrývá, a fakticky se různými způsoby snaží napadnout toliko nepřezkoumatelnost rozhodnutí rektorky, která má spočívat v jeho nedostatečném odůvodnění. Rektorka se totiž podle jeho názoru nevypořádala se správností zadání testu a nezabývala se hodnocením jednotlivých žalobcových odpovědí. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 8. 2016, „[s]tudium se dále ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu“. Podle § 68 odst. 3 písm. g) zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 8. 2016, „[r]ozhodnutí ve věcech nesplnění požadavků podle § 56 odst. 1 písm. b) musí být vyhotoveno písemně, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a musí být studentovi doručeno do vlastních rukou. Případný způsob náhradního doručení ve věcech uvedených v písmenech a) až f) může stanovit vnitřní předpis vysoké školy nebo její součásti“. Podle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 8. 2016 „[s]tudent může do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí podle odstavce 3 doručeno, požádat o přezkoumání rozhodnutí; zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti pouze vyhovět a rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní nebo zruší rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy nebo její součásti. Rozhodnutí o disciplinárním přestupku a o vyloučení ze studia podle § 67 zruší i v případě, že dodatečně vyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly zastavení řízení. Žádost o přezkoumání rozhodnutí vydaného podle odstavce 3 písm. f) má vždy odkladný účinek“. Konstantní judikatura správních soudů dovodila, že rozhodnutí rektora vysoké školy musí být řádně odůvodněna, přičemž rektor se musí vypořádat s námitkami odvolatele tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63, č. 1112/2007 Sb. NSS). Při přezkumu musí být v případech, kdy je to namítáno nebo kdy pochybnost o tom v řízení jinak vyjde najevo, provedeno i věcné posouzení, zda uchazeč správně odpověděl na otázky či zkušební úlohy, včetně případného posouzení, zda zadané otázky či úlohy byly podle současného stavu vědeckého poznání formulovány správně a zda byly logicky a jazykově formulovány dostatečně jednoznačně. Zjistí-li rektor, že otázka či úkol nebyly formulovány z vědeckých hledisek správně či nebyly dostatečně jednoznačné, nemůže jít toto pochybení k tíži studenta. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 As 79/2011-120, č. 2566/2012 Sb. NSS). Ačkoli se citovaná judikatura vztahuje k přezkumu rozhodnutí o výsledku přijímacího řízení uchazeče o studium na vysoké škole, s ohledem na obsahovou totožnost § 68 odst. 3 písm. g) s § 50 odst. 5 a i § 68 odst. 4 s § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 8. 2016, není důvod, aby se rozsah odůvodnění těchto rozhodnutí lišil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Žalobce přitom napadá nedostatek důvodů rozhodnutí. Nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je takové rozhodnutí, z jehož odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6A 48/92-23, publ. pod č. 27/1994 SJS). Ačkoli rektorka měla povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit, dle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách rektor posuzuje z úřední povinnosti toliko možný rozpor rozhodnutí se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy nebo její součásti. Správnost rozhodnutí se naopak posuzuje pouze v rozsahu námitek uvedených v žádosti o přezkum rozhodnutí (srov. i § 89 odst. 2 věta druhá ve spojení s § 177 a § 180 odst. 1 správního řádu). Jinými slovy, rozsah přezkumu prvostupňového rozhodnutí určil sám žalobce obsahem žádosti o jeho přezkoumání. Soud s ohledem na výše popsanou žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty mezinárodních vztahů ze dne 16. 2. 2016, č. j. 73397, dospěl k závěru, že tato žádost byla z větší části popisná a co do námitek zcela obecná a nekonkrétní. Žalobce v této žádosti toliko žádal o přezkum správnosti testu, aniž by jakkoli věcně a konkrétně uvedl a zdůvodnil, proč daný test, jednotlivé testové otázky nebo jeho hodnocení považuje za nesprávné. Soud proto nemůže vytýkat rektorce, že na neurčité námitky odpověděla rovněž obecně. Bylo by totiž absurdní, pokud by měl rektor podrobně a v celém rozsahu přezkoumávat správnost hodnocení všech otázek sporných zkoušek z úřední povinnosti bez ohledu na námitky. Studentovi by v takovém případě stačilo namítnout, že zkouška nebyla vyhodnocena správně, a rektor by byl povinen provést detailní rozbor celého testu, včetně hodnocení zadání, klíče a studentových odpovědí. Jelikož žalobcova žádost o přezkum ze dne 23. 3. 2016 byla zcela neurčitá, soud shledal napadené rozhodnutí ve vztahu k hodnocení zkoušky za dostatečně odůvodněné a korespondující obsahu žádosti o přezkoumání. Soud dodává, že nemůže přihlížet k ústní komunikaci žalobce s cvičící nebo k jejich e-mailové komunikaci, protože rozsah přezkumu ze strany rektorky určila toliko „komunikace“ s rektorkou, totiž právě žádost o přezkoumání ze dne 23. 3. 2016. Lze shrnout, že předmětem přezkumu rektorky byla žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana (resp. její obsah), nikoli jiné skutečnosti, zejména ne obsah neformálních kontaktů žalobce s vyučujícími. V žádosti žalobce žádné konkrétní chybně hodnocené otázky (odpovědi) testu neidentifikoval. Pokud žalobce dále namítá, že výsledek testu přezkoumala jiná cvičící či že mu test nebyl ukázán, soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[p]okud správnost vyhodnocení testu potvrdil postupně vedoucí katedry i proděkan pro pedagogickou činnost, rektorka to považuje za dostačující“. Nad rámec toho soud dodává, že žalobce test viděl podle žalobních tvrzení dne 4. 2. 2016. Rovněž není relevantní, zda test hodnotila žalobcova cvičící nebo jiný kompetentní zaměstnanec katedry. Z žádného právního předpisu či Studijního a zkušebního řádu Vysoké školy ekonomické v Praze totiž nevyplývá, že by hodnotitelem testu měla být konkrétní osoba. Naopak lze pokládat za běžnou praxi, že zkoušení a opravování písemných testů se dělí mezi více vyučujících. Žalobce rovněž neuvádí žádné argumenty, jaký vliv mohla mít na rozhodnutí ve věci samé či vyhodnocení testu skutečnost, že test neopravovala jeho cvičící. Ani tuto námitku proto neshledal soud důvodnou. Žalobce rovněž namítá, že rozhodnutí je vnitřně rozporné, protože rektorka uvedla, že test byl ohodnocen správně, ačkoli na jiném místě dodala, že vyučující se zabývali žalobcovým podnětem a zjištěnou chybu promítli do hodnocení. Soud v daných tvrzení nespatřuje žádný rozpor. Aniž by se soud zabýval správností žalobcova testu, je zjevné, že žalobce vypracoval test a během konzultace došlo k jisté opravě. Uvedená skutečnost nemůže ovlivnit závěr, že ve chvíli, kdy rektorka hodnocení testu přezkoumávala v rozsahu žalobcových námitek, bylo celkové hodnocení testu – po již dříve provedené opravě – správné. Soud proto neshledal v rozhodnutí rozpor, naopak námitku považuje za zavádějící a dezinterpretující text rozhodnutí. Závěrem soud v otázce věcných námitek žalobce (přezkum konkrétních úloh, osobní konzultace, celkové hodnocení testu) odkazuje na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009-141, tedy na to, že správní soudy nemají pravomoc přezkoumávat věcnou stránku vysokoškolských zkoušek. Soud rovněž nemohl přihlédnout ani k jiným skutečnostem, které mohly mít vliv na výsledek testu (zdravotní indispozice žalobce, práce na plný úvazek). Pokud žalobce naformuloval žádost o přezkoumání prvostupňového rozhodnutí obecně, nemůže tento nedostatek v případě přezkumu vysokoškolské zkoušky „dohnat“ v řízení před správním soudem tím, že uvedl až nyní celou řadu konkrétních tvrzení. Soud se proto s ohledem na citovanou judikaturu námitkami mířící na věcné posouzení zkoušky zabývat nemohl. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak jí v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovaný požadoval přiznání nákladů řízení v rozsahu paušální částky dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu zdejší soud konstatuje, jednak že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, nejsou na správní soudnictví přenositelné závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, č. 275/2014 Sb., a jednak že dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, žalovaný správní orgán nemá na náhradu nákladů řízení zásadně právo.

Poučení