3 A 138/2014 - 51

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobkyně: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem Pasteurova 1, Ústí nad Labem, zastoupena JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 21. 8. 2014, č. j. MK 38513/2014 OLP, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu a předcházejí řízení Ministr kultury rozhodnutím ze dne 21. 8. 2014, č. j. MK 38513/2014 OLP, zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ze dne 24. 2. 2014, č. j. MK 10559/2014 OOP, kterým žalovaný prohlásil za kulturní památku dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“), areál vily č. p. 1837 v Ústí nad Labem. Areál vily se skládá z vily č. p. 137 na pozemkové parcele č. 4151/1, domku pro řidiče č. p. 1838 na p. p. č. 4154, objektu bývalé garáže na p. p. č. 4154, oplocení se vstupní branou, jižního parteru s opěrnou zdí a schodištěm na p. p. č. 4152, terasy se dvěma schodišti na p. p. č. 4151/1, přírodního parku s opěrnými zídkami a schodišti na p. p. č. 4152 a 4151/2, p. p. č. 4151/1 a p. p. č. 4151/2 bez stavby, p. p. č. 4152 a p. p. č. 4154 vše v katastrální území Ústí nad Labem (celý komplex dále souhrnně jen „vila“). Žalovaný prohlásil vilu za kulturní památku, protože se jedná o velmi dobře dochovaný typ reprezentativního sídla z meziválečného období navazujícího na historické vzory renesančních a barokních vilových komplexů. Honosnému exteriéru odpovídá i provedení interiérů, jejichž výzdoba byla zhotovena ve vysoké kvalitě a za použití nákladných materiálů. Areál vily je ve své hmotě i detailu velmi autentický, ačkoli byl dříve využíván jako vysokoškolská kolej. Velmi dobře se zachovalo veškeré dřevěné ostění, vestavěný nábytek, zábradlí, výplně a další detaily a prvky. Areál parku je sice zanedbaný, ale tento stav je vratný. Domek č. p. 1838 a bývalá garáž se dochovaly v autentickém stavu minimálně ve hmotě a dokládají zachování původní celistvosti areálu. Stavebník Heinrich Schicht se navíc nezanedbatelným způsobem podílel na rozvoji města Ústí nad Labem včetně rozvoje urbanistického. Ministr v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný shromáždil veškeré podklady a na jejich základě řádně vyhodnotil, že vila splňuje zákonem předepsané podmínky, aby byla prohlášena za kulturní památku. Ministr poukázal i na skutečnost, že všechny dotčené orgány státní památkové péče shodně doporučily prohlásit objekt za kulturní památku, s čímž se ministr ztotožnil, ačkoli byla v rámci ohledání vily zjištěna stavebně technická poškození areálu. Poškození nejsou ale natolik zásadní, aby byla překážkou pro prohlášení areálu za kulturní památku. Pro prohlášení věci za kulturní památku navíc není nutné, aby objekt spadal do jednotného stavebního slohu nebo stylu; navíc vila vznikla v době, kdy žádný jednotný styl či sloh již neexistoval. Ministr dále neshledal, že by žalovaný porušil základní zásady činnosti správních orgánů. Odborné vyjádření pro posouzení vily poskytl Národní památkový ústav, který je ve smyslu § 32 památkového zákona znaleckou organizací; údaje Národního památkového úřadu byly ověřeny ohledáním na místě. Ministr dodal, že žalovaný nepotřeboval expertní posudek o stavu objektu, který by si vyžádal až v případě, kdyby bylo zřejmé, že jsou ohroženy zkoumané památkové hodnoty. Ministr také dodal, že náklady na údržbu kulturní památky spočívají oproti běžné údržbě pouze v nárocích na použití určitých materiálů a pracovních postupů, na které může vlastník žádat podporu formou dotací. Povinnost udržovat nemovitost vyplývá vlastníku i ze stavebního zákona a existuje bez ohledu na to, zda nemovitost je či není kulturní památkou. Ministr rovněž shledal, že Magistrát města Ústí nad Labem jasně souhlasil s prohlášením vily za kulturní památku. Ačkoli rozhodující úředníci magistrátu a Krajského úřadu Ústeckého kraje předmětné nemovitosti neviděli, při ohledání areálu nebylo zjištěno, že by závěry a hodnocení učiněná těmito orgány byly v zásadním rozporu se skutečným stavem věci Závěrem ministr apeloval na orgán státní památkové péče – příslušný odbor magistrátu, aby ve vztahu k žalobkyni postupoval citlivě a vstřícně a v rámci § 14 památkového zákona našel kompromisní projekt rekonstrukce, která bude vyhovovat požadavkům státní památkové péče a zároveň bude dostupná pro žalobkyni finančně i technicky. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Žalobou podanou dne 24. 10. 2014 napadla žalobkyně nadepsané rozhodnutí žalovaného. Ministr kultury se nevypořádal se všemi tvrzeními, která žalobkyně uvedla v rozkladu. Žalobkyně poukazovala na havarijní stav budovy a skutečnost, že ohledání vily se uskutečnilo takřka rok před vydáním napadeného rozhodnutí. S ohledem na špatný stavebně-technický stav budov mohlo za daný okamžik dojít k významné progresi statického stavu nemovitostí. V době rozhodování ministra mohlo dojít k takovým změnám, že stav mohl být již natolik havarijní, že nebylo možné prohlásit areál za kulturní památku. Prohlídky dne 24. 9. 2013 se také neúčastnil statik ani jiná osoba s příslušným vzděláním. Závěr ministra je podle názoru žalobkyně pouhým nepodloženým odhadem, který nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Kromě toho podle zápisu z ohledání vykazoval druhý vikýř z leva a korunní římsa jižního průčelí velké trhliny a hrozilo utržení. Pokud i při prohlídce, které se účastnily osoby bez odborných znalostí, byly odhaleny takto zásadní nedostatky, měl ministr i s ohledem na uplynutí delšího časového úseku od tohoto posouzení nechat zajistit posudek vily. Žalobkyně dále namítá, že pokud ministr shledal její námitku v rozkladu, že žalovaný nerespektoval základní zásady činnosti správních orgánů, za nepodloženou, měl ji ve smyslu § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, vyzvat k odstranění vad. Pokud tak neučinil, hrubě porušil své povinnosti. Žalobkyně také dodává, že památkový zákon ukládá poměrně striktní postup při správě kulturních památek. Rovněž poukazuje na skutečnost, že úředníci Magistrátu města Ústí nad Labem zaslali vyjádření ve smyslu § 3 odst. 1 památkového zákona, aniž by se zúčastnili ohledání vily. Vyjádření magistrátu s minimálním odůvodněním pak žalobkyně nepokládá i z toho důvodu za dostatečné. Žalobkyně zároveň brojí proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Je přesvědčená, že vila nesplňuje podmínku stanovenou v § 2 odst. 1 památkového zákona. K prokázání svého tvrzení navrhuje vyhotovení znaleckého posudku ke zhodnocení osoby podnikatele Schichta a kulturní hodnoty vily. Žalobkyně v posledních dvou námitkách brojí proti tomu, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé stanovisko rozkladové komise. Žalobkyně taky neměla možnost se ke stanovisku rozkladové komise vyjádřit. Mimo to z napadeného rozhodnutí není patrné složení rozkladové komise. Žalobkyně měla být s jejím obsazením seznámena, aby mohla případně využít svého práva podat námitku podjatosti vůči jejím členům. Žalobkyně proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení a žalobci přiznal úhradu nákladů řízení. Ve vyjádření ze dne 15. 12. 2015, č. j. MK 68440/2014 OLP, žalovaný uvádí, že s podanou žalobou nesouhlasí. Žalovaný shromáždil všechny potřebné podklady a na základě jejich řádného vyhodnocení dospěl k závěru, že vila splňuje podmínky stanovené v památkovém zákoně, aby ji prohlásil za kulturní památku. Žalovaný shrnuje, že vila je významným dokladem stavitelství dané doby, neboť se v ní zachovalo množství původních architektonických i dekorativních detailů. Vila je také spojena s osobností Heinricha Schichta, který se významným způsobem zasloužil o rozvoj a stavbu města Ústí nad Labem. Navíc všechny dotčené orgány státní památkové péče ve smyslu § 3 odst. 1 památkového zákona shodně doporučily prohlásit objekt za kulturní památku. Při ohledání vily rovněž nebyla zjištěna stavebně-technická poškození objektů areálu, která by byla natolik zásadní, aby byla překážkou pro prohlášení areálu za kulturní památku. K otázce technického stavu žalovaný uvádí, že dne 24. 9. 2013 proběhlo na místě ohledání. Nic nenasvědčovalo statickým poruchám, natož ohrožení samotné existence objektu. Zástupci žalobkyně odsouhlasili podpisem protokolu stav vily. Žalovaný v řízení o prohlášení věci za kulturní památku posuzuje památkové hodnoty objektu navrženého na prohlášení za kulturní památku. Expertní posudek o stavu objektu si vyžádá až v případě, kdy je podezření na ohrožení zkoumaných památkových hodnot. Žalovaný k tomu odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 6 As 37/2009-135, že stavebně technický stav je rozhodný pouze tehdy, pokud je způsobilý snížit památkovou hodnotu objektu. Žalobkyně rovněž ve smyslu § 52 správního řádu nepředložila jakýkoli posudek, ze kterého by vyplývalo, že je budova staticky ohrožena. Ohledně nevypořádání námitky, která se týkala porušení základních zásad činnosti správních orgánů, žalovaný uvádí, že se jednalo o blanketní námitku. Žalobkyně ani v žalobě neuvedla, v čem konkrétně má spočívat jí tvrzené nerespektování základních zásad činnosti správních orgánů. Žalovaný zcela odmítá porušení § 37 odst. 3 správního řádu, protože blanketní odvolací námitka není vadou podání ve smyslu § 37 odst. 2 či § 82 odst. 2 správního řádu. V otázce nákladů na opravu kulturní památky žalovaný uvádí, že předmětem řízení o prohlášení věci za kulturní památku je posouzení existence památkových hodnot, přičemž v nyní posuzovaném případě byly zjištěny a prokázány ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) památkového zákona. Žalovaný dodává i způsoby, jak je možné pokrýt zvýšené náklady na údržbu památky. Na judikatuře Ústavního soudu navíc ukazuje, že prohlášení za kulturní památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady. Vlastník je současně dle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vázán a nesmí vlastnictví zneužít v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, kam patří i ochrana kulturních památek. Žalovaný uvádí k neúčasti zástupce Magistrátu města Ústí nad Labem, že je přípustné, aby se magistrát vyjádřil na základě fotodokumentace, pokud je dostatečně podrobná. Nic nenasvědčovalo statickým poruchám, natož ohrožení samotné existence objektu. Žalovaný vnímá za ryze formalistickou námitku, že z vyjádření magistrátu není zřejmý jeho souhlas s prohlášením vily za kulturní památku. Žalovaný dále uvádí detaily ohledně historického významu osoby Heinricha Schichta, jeho rodiny a významu jejich přínosu na rozvoj města Ústí nad Labem. Velkolepé architektonické provedení vily je jedním z dokladů mimořádného významu této rodiny. Návrh na opatření znaleckého posudku považuje žalovaný za bezpředmětný. Ohledně námitek týkající se rozkladové komise žalovaný uvádí, že ve výroku napadeného rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že ministr rozhodl na základě návrhu rozkladové komise. Žalobkyně si u žalovaného nevyžádala poskytnutí zápisu z jednání rozkladové komise ani sdělení k jejímu personálnímu složení. Pokud měla žalobkyně pochybnosti o podjatosti jejích členů, měla složení zjistit. Žalovaný se domnívá, že v rozhodnutí o rozkladu není nutné uvádět složení rozkladové komise. Žalobkyně přitom pochybnosti ohledně jejího složení vyjádřila poprvé až v žalobě, což je v rozporu se zásadou bezodkladnosti v § 14 odst. 2 správního řádu. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. V replice ze dne 7. 1. 2015 žalobkyně namítá, že vyjádření k žalobě neučinil ministr kultury, ale Ministerstvo kultury. Jelikož se žalobkyně domnívá, že žalovaný ministr kultury nesplnil svoji povinnost, kterou mu ukládá soudní řád správní, neměl by soud podle jejího názoru ze zaslaných vyjádření vycházet. Žalobkyně doplňuje, že žádostí o prodloužení lhůty využila svoji zákonnou procesní možnost, kterou jí nelze klást k tíži. Dále opakuje svoje námitky ohledně místního šetření a povinnosti správního orgánu zjistit stav objektu. Nezbytnost zjišťování havarijního stavu vyplývá z odkazovaného judikátu ale i z rozhodovací praxe Ministerstva kultury, což žalobkyně dokládá řadou příkladů a odkazem na Příručku vlastníka kulturní památky. Žalobkyně poukazuje rovněž na skutečnost, že není nutné, aby byl stav budovy havarijní, ale postačí skutečnost, že případné opravy nemovitosti by představovaly zásahy, které znamenají ztrátu její památkové hodnoty. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že to měla být ona, kdo měl žalovanému předložit znalecký posudek k prokázání narušené statiky. Pokud osoba bez vzdělání zjistila závažnou závadu v jižním průčelí u druhého vikýře zleva, správní orgán nemohl zjistit správně stav posuzované věci, aniž by si nechal opatřit odborné vyjádření. Žalobkyně nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný vypořádal její „blanketní“ námitku. Zároveň nepovažuje otázku zvýšených nákladů na památku za téma, které by bylo možné bagatelizovat. Žalobkyně nemá jistotu, že obdrží finanční prostředky na požadované úpravy kulturní památky. Žalobkyně rovněž nepovažuje fotodokumentaci za dostatečný podklad pro vyjádření ze strany Magistrátu města Ústí nad Labem. Zastává názor, že pro správnost rozhodnutí o prohlášení nemovitosti za kulturní památku je zapotřebí správné, úplné a nezávislé posouzení ze strany více správních orgánů. Ohledně významu rodiny Schichtů opakovaně požaduje vyhotovení znaleckého posudku. Závěrem opakuje své námitky ohledně rozkladové komise. V duplice ze dne 17. 5. 2016 žalovaný namítá, že pasivně legitimované je ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu Ministerstvo kultury, nikoli jeho ministr. Žalovaný uvádí, že při podpisu protokolu z ohledání na místě zástupci žalobkyně svým podpisem odsouhlasili, že stav vily odpovídá návrhu na prohlášení za kulturní památku s tím, že výjimkou jsou pouze popsané závady, které ale lze opravit. Tvrzení žalobkyně o havarijním stavu je tak zjevně nepřiměřené. Zmíněné závady navíc ohrožují jen malou část památkových hodnot objektu. Nositelem památkových hodnot není pouze hmota budovy, ale také její forma. V příkladech citovaných žalobkyní, kdy došlo ke zrušení prohlášení, se jednalo o budovy, jejichž hlavní památkovou hodnotou byla původnost stavebních konstrukcí. Žalovaný proto trvá na závěru, že sice byly zjištěny stavební závady, nikoli ale tak závažné, aby nebylo možné objekt prohlásit za kulturní památku. Žalovaný dále rozšiřuje svoje vyjádření ohledně blanketní námitky. Uvádí, že podatel rozkladu není povinen jej blíže odůvodňovat a zároveň nelze extenzivně aplikovat § 37 odst. 3 správního řádu. Ohledně péče o vilu odkazuje žalovaný na § 154 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, že povinností žalobkyně bylo udržovat objekt v dobrém stavu bez ohledu na skutečnost, zda objekt je či není kulturní památkou. Žalovaný zastává názor, že je možné, aby se Magistrát města Ústí nad Labem vyjádřil na základě fotodokumentace. Ohledání věci není stanoveno jako obligatorní a přistupuje se k němu pouze v opodstatněných případech. Zástupci žalobkyně rovněž podpisem potvrdili, že stav vily odpovídá až na zjištěné skutečnosti návrhu na prohlášení za kulturní památku. Nic nenasvědčovalo statickým poruchám, natož ohrožení existence objektu. Závěrem žalovaný setrvává na historickém významu osoby Heinricha Schichta, jeho rodiny a památkové hodnotě vily. Rovněž opakovaně nesouhlasí s námitkami týkajícími se nezveřejnění obsazení rozkladové komise a jejího stanoviska. III. Posouzení žaloby Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dne 23. 11. 2016 proběhlo u zdejšího soudu jednání. Obě strany setrvaly na svých petitech i argumentaci. K dotazu předsedkyně senátu výslovně uvedly, že nemají žádné důkazní návrhy; žalobkyně obsah žaloby korigovala v tom směru, že v ní navrhovaný důkaz znaleckým posudkem na stav vily není navrhován v nynějším soudním řízení, ale že znalecký posudek měl být vypracován v předcházejícím řízení správním. Žaloba není důvodná. Předmětem sporu je posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro prohlášení vily dle § 2 odst. 1 památkového zákona za kulturní památku. Podle § 2 odst. 1 památkového zákona „[z]a kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen "ministerstvo kultury") nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem“.

1. Pasivní legitimace Žalobkyně v replice namítá, aby soud nepřihlížel k vyjádřením Ministerstva kultury k žalobě, protože žalovaným správním orgánem je ministr kultury. Soud předně uvádí, že nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nelze zhojit podáním vyjádření v průběhu soudního řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003-58; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz) nebo odkazem do správního spisu. Ačkoli vyjádření správních orgánů může být pro posouzení případu relevantní a s ohledem na rovnost účastníků řízení dle § 36 odst. 1 věty první s. ř. s. se jedná o jejich právo, předmětem přezkumu je napadené rozhodnutí, respektive rozhodnutí prvního stupně a související řízení. Nové úvahy nebo případné chyby ve vyjádření správního orgánu mají proto pouze omezenou relevanci. Soud se dále plně ztotožňuje s žalovaným citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, č. j. 8 Afs 75/2007-115), že v řízení o rozkladu je ministr nebo vedoucí ústředního správního orgánu pouze funkční složkou správního orgánu, které ale nenáleží účastenství. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, „[…] správní orgán rozhodující o rozkladu i správní orgán prvního stupně, jehož rozhodnutí je v rozkladovém řízení přezkoumáváno, představují stejný správní orgán, vymezený zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné je pouze to, komu z hlediska vnitřního organizačního uspořádání správního orgánu zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu“. Námitka žalobkyně proto není důvodná.

2. Nevypořádání jednotlivých námitek Žalobkyně namítá, že ministr nevypořádal několik jejích rozkladových námitek, které se týkaly špatného technického stavu vily, otázky nákladů na péči o kulturní památku, neúčasti zástupce Magistrátu města Ústí nad Labem při místním ohledání vily a porušení základních zásad činnosti správních orgánů v řízení o prohlášení vily za kulturní památku. Soud konstatuje, že pokud by ministr nevypořádal některé rozkladové námitky, mohlo by být jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], což by vylučovalo věcný přezkum napadeného rozhodnutí. Před posouzením jednotlivých námitek se soud proto zabýval nepřezkoumatelností, kterou ale v předloženém případě neshledal. Otázkou technického stavu vily a porušením základních zásad činnosti správních orgánů se ministr zabýval na str. 8 napadeného rozhodnutí. Otázkou zvýšených nákladů na péči o kulturní památku, otázkou neúčasti zástupce magistrátu při ohledání vily a povahou vydaného stanoviska se ministr zabýval na str. 9 napadeného rozhodnutí. Soud proto shledal, že žalobkyně ve skutečnosti napadá věcné posouzení jejího rozkladu, nikoli nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ačkoli žalobkyně činí otázku technického stavu vily jedním z hlavních argumentů, soud konstatuje, že tento směr úvah nemá pro nyní posuzovaný případ větší význam. Žádné z ustanovení památkového zákona totiž nestanoví pro prohlášení nemovité nebo movité věci památkou podmínku technického stavu. Relevantní podmínky jsou stanoveny právě v § 2 odst. 1 památkového zákona, přičemž se jedná o 2 alternativní skutkové podstaty, které se vztahují k hodnotě věci, nikoli k posuzování jejího stavu. Shodný závěr přijal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 106/2002-81, č. 277/2004 Sb. NSS, v němž posuzoval v mnohých rysech podobný případ prohlášení domu za kulturní památku. V otázce vymezení předmětu přezkumu Nejvyšší správní soud přiléhavě posoudil žalobní námitky, že „[…] podstata souzené věci spočívá ve zhodnocení toho, zda předmětný dům je možno považovat za významný doklad historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti, případně zda má přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. […] Nejvyšší správní soud v této souvislosti zároveň předesílá, že řada uplatněných žalobních námitek s podstatou rozhodované věci bezprostředně nesouvisí, jelikož se vztahuje výhradně k otázce posouzení stavebně technického stavu předmětné nemovitosti, což s ohledem na výše uvedené není právně významné“. Rovněž v rozsudku ze dne 18. 11. 2009, č. j. 6 As 37/2009-135, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[…] má za to, že v rámci řízení o prohlášení kulturní památky má žalovaný povinnost pouze posuzovat, zda jsou naplněna zákonná kritéria podle § 2 zákona o státní památkové péči. Stavebně technický stav je tedy rozhodný jen pokud je způsobilý snížit památkovou hodnotu objektu“. Žalobkyně přitom během řízení nikdy neprokázala, že by stavebně technický stav vily byl natolik špatný, aby byl způsobilý snížit její památkovou hodnotu. Námitky žalobkyně jsou obecné a založeny na pouhých domněnkách (citace z podané žaloby: „S ohledem na špatný stavebně-technický stav budov, mohlo za daný okamžik dojít k významné progresi statického stavu nemovitostí, a to zvláště s ohledem na zimní období“, zvýraznil zdejší soud, pozn.), aniž by žalobkyně opravdu dokládala špatný technický stav vily. Naopak žalovaný provedl ohledání vily, ze kterého nevyplývají žádné natolik závažné stavební vady vily, aby vylučovaly její památkovou hodnotu. Soud rovněž nepochybuje o tom, že v běžných případech budou i úřední osoby bez speciální kvalifikace schopny posoudit, zda je budova natolik v havarijním stavu, že je zcela vyloučena její památková hodnota. Není tak vadou, že se obhlídky neúčastnil statik nebo že část vily byla viditelně poškozena. Žalobkyně se mýlí, pokud považovala za hlavní cíl řízení správné zjištění stavu památky. Účelem řízení o prohlášení věci za kulturní památku je totiž především posouzení její kulturní hodnoty. Pokud žalobkyně odkazuje na blíže nespecifikovanou Příručku vlastníka kulturní památky a nemovitosti v památkově chráněných územích, soud konstatuje, že je vázán pouze ústavním pořádkem, zákony a mezinárodními smlouvami (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky), nikoli komentářovou literaturou či příručkami. Navíc z příručky citovaný odstavec se nevztahuje k tématu prohlašování věci za kulturní památku, ale pojednává o případech, kdy může být prohlášení určité věci za kulturní památku zrušeno. Žalobkyně rovněž poukazuje na řadu příkladů z rozhodovací praxe žalovaného. Všechny příklady jsou ale prezentovány prostřednictvím několika citací z blíže nekonkretizovaných rozhodnutí. Soud proto nebyl schopen ověřit, zda se opravdu jedná o přehled rozhodovací praxe žalovaného a jaký je další kontext jednotlivých případů. Bez těchto dodatků jsou přitom doložené citace neprůkazné a reálně nepoužitelné. Navíc všechny příklady vycházejí z předpokladu, že věci byly v havarijním stavu nebo kriticky poškozeny, čímž byla vyloučena jejich památková hodnota. Naopak, v nyní posuzovaném případě ze správního spisu nevyplývá, že by byla vila v takovém stavu, aby byla její památková hodnota vyloučena (viz fotodokumentace ve správním spisu a záznam z ohledání na místě ze dne 24. 9. 2013, který obsahuje výčet stavebně technických závad, jež byly objeveny. Interiér: vzdutí parketové podlahy. Exteriér: vzdutí dlažby terasy, drobná poškození kamenné balustrády, druhý vikýř zleva jižního průčelí vykazuje velké trhliny – hrozí utržení). Pokud žalobkyně také namítá, že od ohledání vily do vydání napadeného rozhodnutí mohlo dojít ke zhoršení stavebně-technického stavu vily, bylo na ní, aby tuto skutečnost jako vlastník prokázala. Jelikož každé řízení před orgánem veřejné moci trvá určitý čas, přijetí úvahy žalobkyně by znamenalo, že by správní orgán musel nemovitost ohledávat pokaždé v určitém časovém cyklu, pokud by to žalobkyně v obecné rovině požadovala. Opakované ohledání vily by soud shledal za důvodné tehdy, pokud by žalobkyně vyvolala, nejlépe konkrétními podloženými tvrzeními, u žalovaného důvodné pochybnosti ohledně stavebně-technického stavu vily (§ 3 správního řádu). Jestliže je povinností žalobkyně dle § 9 památkového zákona pečovat o zachování kulturní památky, nepřípadné jsou i úvahy, že opravami dojde k takovým zásahům, které vyloučí prohlášení vily za kulturní památku. Přirozeně budou muset veškeré rekonstrukce a postupy probíhat tak, aby byla hodnota vily zachována v co nejvyšší možné míře. Nelze tedy a priori předpokládat, že jakékoli opravy kulturní památky snižují nebo vylučují její hodnotu. Soud rovněž nepřisvědčil žalobkyni, že ministr se nevypořádal s námitkou týkající se porušení základních zásad činnosti správních orgánů. Ministr se zabýval námitkou na str. 8 napadeného rozhodnutí. Institut obsažený v § 37 odst. 3 správního řádu slouží jen k opravě takového podání, které nemá předepsané náležitosti nebo trpí jinými vadami, jež by bránily jeho projednání. Postup podle § 37 odst. 3 správního řádu by tak byl na místě, kdyby rozklad žalobkyně neobsahoval žádnou námitkou způsobilou posouzení (tj. jednalo by se o blanketní rozklad; jinými slovy, z rozkladu by nebylo vůbec patrno, co je namítáno). O takovou situaci však nešlo. Jednotlivá obecná rozkladová námitka nezakládá v případě existence jiných projednatelných námitek potřebu vyzývat k odstranění vad podání. V případě rozkladové námitky týkající se základních zásad činnosti správních orgánů tak nelze usuzovat na neúplnost rozkladu, ale jen na dílčí nekonkrétnost. Pokud žalobkyně naformulovala argument v rozkladu zcela obecně, jde taková procesní taktika plně k její tíži a je přirozené, že obecné argumenty vypořádá správní orgán v obecné rovině; ke konkrétním námitkám bude povinen podat hlubší výklad. Pokud se žalobkyně vyjadřuje k nákladům na udržování kulturní památky, jedná se pro účely řízení o prohlášení věci za kulturní památku o bezpředmětný argument. Soud si uvědomuje, že prohlášením kulturní památky dochází k omezení vlastnického práva vlastníka věci. Nejvyšší správní soud ale již v rozsudku ze dne 12. 5. 2004, č. j. 5 A 48/2002-40, č. 733/2005 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „[…] podle ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má vlastník nejen práva, ale i povinnosti a je povinen respektovat zákaz zneužití vlastnického práva na újmu druhých nebo zákaz jeho užívání v rozporu se zákonem chráněnými zájmy; obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek. Ochrana kulturních památek je ve všech kulturních státech spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem. Zákon umožňuje kompenzaci omezení vlastnického práva vlastníka kulturní památky. Státní a jiné dotace či příspěvky nemohou však být chápány jako jakási paušální náhrada za omezení vlastnického práva, nýbrž jako příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady, které v důsledku tohoto omezení, zejména v důsledku zvláštních nároků na údržbu kulturní památky vlastníku vznikají. Z uvedených skutečností vyplývá, že prohlášení za kulturní památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady“. Žalobkyně rovněž namítá, že Magistrát města Ústí nad Labem poskytl žalovanému vyjádření ve smyslu § 3 odst. 1 památkového zákona, ačkoli se jeho zástupci neúčastnili ohledání vily. Soud ze správního spisu shledal, že magistrát vyjádřil souhlas se záměrem prohlásit vilu kulturní památkou stanoviskem ze dne 25. 4. 2013, e. č. 51142/2013, zn. OÚPS-PP/102/13. Ze stanoviska vyplývá, že magistrát se vyjadřoval toliko k rodině Schichtů, osobě architekta a kulturní hodnotě vily; naopak se nezabýval aktuálním stavebně-technickým stavem vily. Soud proto shledal, že magistrát vydal své souhlasné stanovisko na základě vlastních poznatků o historii a kulturní hodnotě vily. Tyto poznatky pocházejí z jeho úřední činnosti orgánu státní památkové péče a odborných znalostí a nemají jakoukoli souvislost s ohledáním vily. Ohledně obsahu vyjádření ve smyslu § 3 odst. 1 památkového zákona soud uvádí, že tento úkon nemá v památkovém zákoně stanovenou formu ani obsah. Z dikce citovaného ustanovení („Ministerstvo kultury si před prohlášením věci nebo stavby za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu“, zvýraznil zdejší soud, pozn.) vyplývá, že vyjádření není pro ministerstvo ani závazné. Jedná se o jeden z pdokladů rozhodnutí, na základě něhož ministerstvo rozhoduje o prohlášení věci za kulturní památku. Pokud žalobkyně dovozuje další náležitosti tohoto vyjádření, aplikuje extenzivní výklad, který nemá opodstatnění ani oporu v zákoně. Ve vyjádření ze dne 25. 4. 2013, e. č. 51142/2013, zn. OÚPS-PP/102/13, magistrát výslovně uvádí, že souhlasí s prohlášením vily za kulturní památku.

3. Nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav Žalobkyně dále nesouhlasí s tím, že by vila splňovala podmínky dle § 2 odst. 1 památkového zákona, aby byla prohlášena kulturní památkou. Soudu proto navrhla, aby nechal vypracovat znalecký posudek ke kulturní hodnotě vily; při jednání u soudu tento návrh korigovala v tom směru, že důkaz znaleckým posudkem není navrhován v nynějším soudním řízení, ale že znalecký posudek měl být vypracován v předcházejícím řízení správním. Soud považuje tvrzení žalobkyně za její subjektivní názor, který žalobkyně nepodložila žádnými důkazními prostředky. Naopak, žalovaný vycházel z detailní odborné analýzy Národního památkového ústavu, vyjádření Magistrátu města Ústí nad Labem a Krajského úřadu Ústeckého kraje. Zatímco žalobní námitka je zcela obecná a nezpochybňuje konkrétní závěry ministra, v napadeném rozhodnutí je možné se na str. 2 dočíst detailní důvody, proč má vila hodnotu kulturní památky. Relevantním podkladem je pak i podrobný návrh na prohlášení vily za kulturní památku vypracovaný Národním památkovým ústavem a zaslaný žalovanému přípisem ze dne 16. 5. 2011, č. j. NPÚ-351/446/011/PP/OEDIS. Soud považuje napadené rozhodnutí za dostatečně skutkově podložené. Žalobkyně naopak netvrdila, tím méně prokázala, konkrétní skutečnosti, které by závěry ministra vyvracely. Jelikož stanoviska všech orgánů (Národní památkový úřad, Krajský úřad Ústeckého kraje, Magistrát města Ústí nad Labem) jsou v nyní posuzovaném případě shodná, tedy všechny orgány se vyslovily pro prohlášení vily za kulturní památku, soud neměl pochybnosti o dostatečném zjištění skutkového stavu. Tvrzení žalobkyně soud kvalifikoval jako prostý nesouhlas s prohlášením vily za kulturní památku, který je z jiných vyjádření žalobkyně sice pochopitelný (zvýšené náklady na údržbu památky, neprodejnost vily atd.), nikoli ale právně relevantní. Námitka proto není důvodná a skutková zjištění ve správním řízení nebylo třeba doplňovat znaleckým posouzením.

4. Absence stanoviska rozkladové komise Žalobkyně napadá i absenci stanoviska rozkladové komise v rozhodnutí ministra. Uvádí, že jí nebylo umožněno se ke stanovisku rozkladové komise vyjádřit a napadené rozhodnutí považuje za neurčité. Rozkladová komise je poradním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního orgánu při rozhodování o rozkladu. Její stanovisko ve smyslu § 152 odst. 3 správního řádu má pouze doporučující charakter a ministr či vedoucí jím není vázán. Zároveň se nejedná o klasický podklad rozhodnutí, ke kterému by měl mít možnost účastník řízení se vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2004, č. j. 2 A 11/2002-227, č. 463/2005 Sb. NSS; ačkoli se rozsudek vztahuje k zákonu č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jeho závěry jsou platné i za současné právní úpravy). Stanovisko rozkladové komise je ve skutečnosti pouze doporučením pro ministra, jak má rozhodnout. Proto se na něj nevztahuje povinnost správního orgánu v § 36 odst. 3 správního řádu, aby s ním účastníka řízení z vlastní iniciativy seznámil. Soud dále uvádí, že obecné náležitosti rozhodnutí stanoví § 68 správního řádu. Soud z žádného zákonného ustanovení neshledal, že by měl ministr povinnost v rozkladovém rozhodnutí citovat stanovisko rozkladové komise. Pokud je totiž stanovisko rozkladové komise pouze nezávazné doporučení, podstatný je názor ministra uvedený v rozhodnutí, který buď vývody rozkladové komise implicitně zahrnuje (ministr rozhodne podle doporučení rozkladové komise), nebo se od nich liší (ministr rozhodne jinak než podle doporučení rozkladové komise). Námitka proto není důvodná.

5. Absence složení rozkladové komise Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že měla být seznámena s obsazením rozkladové komise, aby případně mohla vznést námitku podjatosti proti jejím členům. Soud konstatuje, že z § 15 odst. 4 věta první správního řádu plyne, že o úředních osobách (a tedy i členech rozkladové komise) správní orgán účastníka řízení informuje na požádání. Z obsahu správního spisu ani z žalobních tvrzení však neplyne, že by žalobkyně o to požádala. Ministr tedy nepochybil, pokud neseznámil žalobkyni z vlastní iniciativy s členy rozkladové komise v průběhu řízení a neuvedl jejich jména v napadeném rozhodnutí. Pokud měla žalobkyně jakékoli pochybnosti o složení rozkladové komise, mohla si soupis jejích členů vyžádat, což však neučinila. Závěrem soud pro úplnost poukazuje na závěr komentářové literatury, že i pokud by byla členem rozkladové komise osoba podjatá, neměla by mít tato skutečnost sama o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí o rozkladu, protože rozkladová komise má postavení toliko poradního orgánu (Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2 vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. s. 1194). IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení