3 A 140/2014 - 40

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Hanko CZ s.r.o., se sídlem Vimperk – Solná Lhota 3, IČ: 281 25 487, zast. JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.8.2014, č. j. 697/520/14, 50427/ENV/14, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal žalobou zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“ nebo „ministerstvo“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Plzeň (dále jen „ČIŽP“ nebo „inspekce“) ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. ČIŽP/43/OOL/1306227, zn. ČIŽP/43/OOL/SR01/1306227.016/14/ZKJ, a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím uložila ČIŽP žalobci podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o inspekci“) pokutu ve výši 28 000 Kč za ohrožení poškození životního prostředí v lesích. Žalobce měl vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, když realizoval zadanou úmyslnou lesní těžbu, aniž by měl k jejímu provedení dostatek podkladů a aniž by respektoval stanovisko orgánu státní správy lesů (dále též „OSSL“) při MěÚ Sušice č. j. 1394/12/ZPR/Can ze dne 7.6.2012, jehož obsah mu byl před zahájením těžby znám. Společnost tak v období od 18.8.2012 do 20.8.2012 vytěžila v porostní skupině 235 Fo5 na ploše 0,2843 ha osikový porost ve věku 54 let a dále vytěžením jižní části lesní porostní skupiny 235 Fo5 o ploše 0,1496 ha a porostních skupin 235 Fo8 a 235 Fol0, bez ponechaných žeber dala vzniknout souvislé holině o velikosti 1,1073 ha, kterou přiřadila k nezajištěnému porostu o velikosti 0,2136 ha na sousedním lesním pozemku; byť takto umístěná těžba odporuje ustanovením § 31 odst. 2 a 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „lesní zákon“), který stanoví limity provádění úmyslných těžeb, a v tomto případě hranice mýtné těžby byla překročena a další holá seč byla přiřazena k mladým porostům na celé ploše nezajištěným, což je zakázáno. Inspekce dále konstatovala, že společnost svým jednáním nedostála povinnostem daným § 11 odst. 1 lesního zákona, protože si nepočínala tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. V podané žalobě tvrdí žalobce, že napadené rozhodnutí je nezákonné a své námitky vyjádřil takto: V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že předmětné deliktní řízení vedené k jeho osobě je nedůvodné, protože jednal v dobré víře a se řídil pokyny objednatele, o nichž neměl důvod pochybovat. V terénu vyznačené hranice byly pokládány za hranice těžby; nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo jednat o jiné hranice (na tomto místě účastník připomíná výpověď svědka O., který uvedl, že neexistují obecně závazná značení hranic těžby v porostu a symboly dokonce ani nejsou unifikovány). Podle žalobce správnosti postupu při těžbě nasvědčovalo, že skutečně vytěžené množství (390 m2) odpovídalo údaji uvedenému ve stanovisku Městského úřadu Sušice (385 m2). Žalobce tvrdí, že je třeba vycházet z pochybení společnosti DRUHOLES s.r.o. (dále jen „společnost DRUHOLES“) a je třeba ho pokládat za výlučnou příčinu vzniku celé věci, neboť pokyny této společnosti byly navazujícími subjekty v dobré víře přejímány. Žalobce připomíná, že zástupci jmenované společnosti přiznali pochybení, a prohlásili, že jsou si toho plně vědomi. Žalobce poukázal na výpověď zástupce této společnosti, pana P., který ve své výpovědi dne 18.10.2012 uvedl: „Za celý tento problém mohu já“ (str. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí), dále jmenovaný ve své výpovědi dne 10.2.2014 uvedl, že neví, jak bylo společností DRUHOLES zajištěno splnění podmínek uvedených v písemnosti, kterou byla těžba povolena, hranice těžby měl vyznačit pan J., který se tam však nedostavil, nikomu nepředával porostní mapu, neví, zda byl P. K. předán plánek s vyznačením těžby, on mu jej však nepředával. V této souvislosti žalobce dále uvedl, že lesní zákon v § 32 odst. 1 písm. b), odst. 6, § 33 odst. 1) povinnosti k obnově a výchově lesních porostů a k ochraně lesa výslovně zakotvuje jako povinnosti vlastníků lesa, nikoliv jako povinnosti osob, které poškození lesa svým jednáním způsobily. Jedná se o objektivní odpovědnost vlastníka lesa, který je ve smyslu lesního zákona povinen jednak působit preventivně a jednak obstarat nápravu vzniklého nežádoucího stavu lesa, a to bez ohledu na to, zda jej sám způsobil či zavinil. Žalobce rovněž odkázal na část odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.1.2013, č. j. 10 A 147/2010 - 140, který názorně vysvětlil obecnou koncepci odpovědnosti vlastníka za stav nemovitosti. Ve druhém žalobním bodu namítá žalobce, že nebyl v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí zjištěn skutkový stav a žalobce se nedopustil protiprávního jednání. Žalobce upozorňuje, že hranice těžby nevyznačoval, nebyl prvním zadavatelem těžby a těžbu ani fakticky neprováděl. Zástupci vlastníka lesa, společnosti DRUHOLES, se přiznali k pochybením, která vedla ke vzniku sankcionovaného jednání. Povinností této společnosti bylo zajistit, aby těžba probíhala v souladu se stanoviskem Městského úřadu Sušice ze dne 7.6.2012 (č. j. 1394/12/ZPR/Can). Uvedená společnost nepředala svému smluvnímu partnerovi porostní mapu (přestože tak mohla a měla učinit) a rovněž nezajistila, aby hranice těžby byly vyznačeny odborným lesním hospodářem, což bylo jednou z podmínek stanoviska Městského úřadu v Sušici. Tato pochybení byla prvotní příčinou vzniku následku. Ve třetím žalobním bodu žalobce odmítá byť i jen částečnou odpovědnost za vzniklý následek. Tvrdí, že na jeho straně nebyly naplněny podmínky pro zavinění, event. jsou v této věci dány zvláštní důvody, které jeho zavinění zcela vylučují. Pro správní orgány byl rozhodný stav lesa v době provádění inspekce, za který je podle lesního zákona odpovědný vlastník lesa. V návaznosti na uvedené žalobce namítá, že je irelevantní, kdo poškození lesa způsobil a tvrdí, že správnímu orgánu v daném řízení ani nepříslušelo se těmito skutečnostmi zabývat. Pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo rozhodné pouze posouzení, zda vlastník lesa plní své povinnosti stanovené mu § 31 až 33 lesního zákona. Z inspekčního šetření přitom vyplynulo, že tyto povinnosti dlouhodobě neplnil. Ve čtvrtém žalobním bodu upozorňuje žalobce, že dosud nebylo pravomocně skončeno řízení týkající se přestupku, popř. správního deliktu, kterého se měl dopustit P. K., jehož jednání předcházelo jednání žalobce. Z tohoto důvodu podal návrh na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného proti P. K., o návrhu na přerušení řízení nerozhodla inspekce v souladu se správním řádem. Blíže žalobce uvedl, že P. K. zakoupil dřevní hmotu u společnosti DRUHOLES a poté si práce objednal u žalobce. Dle žalobce v tomto řízení nelze rozhodnout dříve, než bude známo rozhodnutí v řízení vedeném proti P. K. Žalobce má za to, že skutečnosti zjištěné v řízení proti P. K., mohou mít vliv na rozhodnutí v předmětném řízení. Neobstojí závěr správního orgánu, že výslech P. K. je nadbytečný. Žalobci nebylo umožněno klást jmenovanému otázky a přitom výpověď této osoby je dle žalobce pro posouzení celé věci významná. K poukazu inspekce, že po uplynutí 18 měsíců by svědecká výpověď nepřinesla žádné zásadní skutečnosti, žalobce uvádí, že takový závěr považuje za zcela nepodloženou úvahu bez opory ve zjištěném skutkovém stavu. V závěrečném pátém žalobním bodu žalobce uvádí, že společnost DRUHOLES požádala o povolení těžby ihned poté, co nabyla vlastnické právo k lesu, při těžbě si její zástupci počínali v rozporu se svými povinnostmi a ve společnosti často docházelo ke změnám. Od 23. 9. 2013 společnost nese název Aksetrumf s.r.o., nemá jednatele a jejím jediným společníkem je společnost EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY CO., se sídlem 1312 Victoria, Mahé, Capital City, Independence Avenue, P. O. Box, 1312, Seychelská republika. Za těchto okolností žalobce odmítá i částečnou odpovědnost za vzniklý následek, neboť na jeho straně nejsou splněny podmínky pro vznik zavinění, event. jsou dány v této věci zvláštní důvody, které zcela vylučují zavinění žalobce. Žalobce jednal v dobré víře a nemohl zjistit pochybení na straně společnosti DRUHOLES. Nadto žalobce tvrdí, že byl v daném případě toliko subdodavatelem (tzv. jinou osobou ve smyslu ust. § 538 obchodního zákoníku, podle kterého zhotovitel díla může pověřit jeho provedením jinou osobu, jestliže ze smlouvy nebo z povahy díla nevyplývá nic jiného. Při provádění díla jinou osobou má zhotovitel odpovědnost, jako by dílo prováděl sám). Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a k meritu věci uvedl následující: - K námitkám v prvním, druhém a třetím žalobním bodu žalovaný uvádí, že řízení se žalobcem bylo zahájeno a vedeno po zjištění inspekce, že žalobce se podílel na vzniku škodlivého stavu tím, že bez úplných podkladů provedl zadanou práci, nedůvodně spoléhaje pouze na pokyny zadavatele prací, protože v těžených porostech nezachoval stanoviskem konkrétně určené stabilizační prvky. Nemůže obstát námitka žalobce, že při provedení zadané těžby byl v dobré víře ve správnost pokynů zadavatele prací, neboť žalobce běžně vystupuje jako odborná firma, která na svých webových stránkách garantuje, že k provádění těžebních prací má potřebné vybavení, znalosti i zkušenosti a že zadané práce provádí podle přání zákazníka při současném respektování zákonných i jiných norem. Přitom sám žalobce doznává, že kdyby měl k dispozici porostní mapy s vyznačenou těžbou, nemohlo z jeho strany dojít k jakýmkoli pochybením (listina spisu poř. č. 8). Ve správním řízení byla žalobci kladena k tíži právě skutečnost, že ač se prezentuje jako odborná firma k provádění těžebních prací, přistoupil k provedení těžby, aniž k jejímu provedení měl kompletní podklady a navíc, že těžbu provedl v rozporu s konkrétními údaji i těchto nekompletních podkladů (rozsah těžby, umístění stabilizačních prvků). Takový přístup nelze rozumně očekávat od firmy, která se těžební činností dlouhodobě zabývá a má tak dostatečný přehled i zkušenosti, aby byla schopná odborně a správně vyhodnotit, které podklady v daném případě potřebuje mít k dispozici, aby mohla garantovat správné provedení těžebních prací. Žalobce tak zadané práce provedl s vědomím, že nemá k dispozici veškeré potřebné podklady k tomu, aby zadané práce provedl správně. Navíc je evidentní, že žalobce při provádění těžby upřednostnil telefonické pokyny zadavatele prací před podmínkami stanoviska, ačkoli jako odborník v oblasti lesního hospodaření si měl být vědom, že takový postup není z hlediska principů hospodaření v lese správný. Argument o dobré víře žalobce v pokyny zadavatele prací nelze akceptovat, když sám žalobce na svých webových stránkách (www/hanko/.cz) uvádí a certifikáty i referencemi dokládá, že svoji činnost dlouhodobě provozuje podle přání a představ zákazníka jako i se znalostí příslušných právních a jiných předpisů. Inspekce v prvoinstančním řízení dospěla k závěru, že žalobce svým jednáním (způsobem provedení zadané těžby) je spoluzodpovědný za vznik zjištěného škodlivého stavu v lese, a to v takovém rozsahu, z něhož je zřejmé, že bez jeho jednání by škodlivý následek v rozsahu zjištěném inspekcí, nikdy nenastal. Z podkladů řízení je zřejmé, že škodlivý následek vznikl činností více subjektů, podíl každého z nich byl zkoumán a vyhodnocen v rámci samostatných správních řízení tak, aby v každém jednotlivém řízení byl podíl každého subjektu konkrétně a přezkoumatelně doložen. Podíl účasti žalobce na vzniku škodlivého následku je hodnocen nejen ve vztahu k jeho konkrétnímu jednání, ale i v kontextu všech skutečností, které se na jeho vzniku podílely, tedy i významu a vztahu jednání ostatních subjektů na vzniku a rozsahu škodlivého následku. - K námitkám ve čtvrtém žalobním bodu žalovaný uvádí, že z podkladů řízení je zřejmé (listiny spisu poř. č. 7 a 8), že žalobce měl v průběhu řízení možnost vyjádřit se k vysvětlení, které učinila osoba, jejíž svědeckou výpověď v řízení později i sám navrhoval. Inspekce informace poskytnuté touto osobou zajistila z vlastní iniciativy a žalobce se k těmto informacím v průběhu řízení vyjádřil. V řízení byl skutkový stav věci zjištěn, a proto inspekce ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu uvážila, že provedení důkazu navrženého žalobcem vzhledem k tomu, co již v řízení vyšlo najevo, není nutné. Spojit odděleně vedená správní řízení ve společné řízení je možnost daná § 140 správního řádu. Je plně na úvaze správního orgánu, zda této možnosti s ohledem na povahu řešených případů využije či nikoli, což nemá vliv na správnost ani zákonnost žalovaného rozhodnutí. - K námitkám v pátém žalobním bodu žalovaný uvádí, že tento žalobní důvod ve vztahu k předmětu řízení pouze dokládá, že žalobce si byl vědom skutečnosti, že v rozporu se svým statutem odborné firmy upřednostnil přání zadavatele těžebních prací před respektováním správného postupu k provedení lesní těžby zákonným a životní prostředí v lesích neohrožujícím způsobem, když práce provedl, aniž měl k dispozici dostatečné podklady k jejich správnému provádění. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Městský soud v Praze rozhodl o věci samé bez jednání, neboť žalobce (čl. 29 soudního spisu) s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy nesouhlas nevyjádřil (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že jednal v dobré víře, řídil se pokyny objednatele, v terénu vyznačené hranice pokládal za hranice těžby, skutečně vytěžené množství 390 m2 odpovídalo údaji 385 m2 uvedenému ve stanovisku Městského úřadu Sušice, nadto zástupci společnosti DRUHOLES pochybení přiznali a prohlásili, že jsou si ho plně vědomi. Byla to právě tato společnost, která měla zajistit splnění stanoviska Městského úřadu Sušice i povinnosti v § 32 odst. 1 písm. b), odst. 6, v § 33 odst. 1 lesního zákona. Podle § 4 písm. c) zákona o inspekci, ČIŽP uloží pokutu až do výše 5000000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Podle § 31 odst. 2 lesního zákona, při mýtní těžbě úmyslné nesmí velikost holé seče překročit 1 ha a její šíře na exponovaných hospodářských souborech jednonásobek a na ostatních stanovištích dvojnásobek průměrné výšky těženého porostu. Šířka holé seče není omezena při domýcení porostních zbytků a porostů o výměře menší než 1 ha. V odůvodněných případech může orgán státní správy lesů při schvalování plánu nebo při zpracování osnovy nebo na žádost vlastníka lesa povolit výjimku ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče, a to: a) na hospodářském souboru přirozených borových stanovišť na písčitých půdách a na hospodářském souboru přirozených lužních stanovišť do velikosti 2 ha holé seče bez omezení šíře, b) na dopravně nepřístupných horských svazích delších než 250 m, nejedná-li se o exponované hospodářské soubory, do velikosti 2 ha holé seče. Na povolení této výjimky se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení při obnově lesa je zakázáno bez ohledu na vlastnickou hranici přiřazovat další holou seč k mladým porostům na celé ploše nezajištěným, pokud by celková výměra nezajištěných porostů překročila velikost a šířku stanovenou v odstavci 2. Nejmenší přípustná vzdálenost holé seče od holin a mladých porostů na celé ploše nezajištěných nesmí být menší než průměrná výška obnovovaného porostu. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení holina na lesních pozemcích musí být zalesněna do dvou let a lesní porosty na ní zajištěny do sedmi let od jejího vzniku; v odůvodněných případech může orgán státní správy lesů při schvalování plánu nebo při zpracování osnovy nebo na žádost vlastníka lesa povolit lhůtu delší. Na povolení této delší lhůty se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Podle § 32 odst. 1 lesního zákona vlastník lesa je povinen provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les, zejména a) zjišťovat a evidovat výskyt a rozsah škodlivých činitelů a jimi působených poškození důležitých pro pozdější průkaznost provedených opatření; při zvýšeném výskytu neprodleně informovat místně příslušný orgán státní správy lesů a provést nezbytná opatření, b) preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů, c) provádět preventivní opatření proti vzniku lesních požárů podle zvláštních předpisů (zákon ČNR č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle § 33 odst. 1 lesního zákona vlastník lesa je povinen přednostně provádět těžbu nahodilou tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých organismů. Pokud by v důsledku těžby nahodilé vznikla souvislá holina o výměře větší než 0,2 ha, je vlastník lesa povinen oznámit provádění takové těžby nahodilé alespoň 14 dnů předem orgánu státní správy lesů. Tato lhůta neplatí při provádění opatření podle § 32 odst. 1 písm. a) a odst.

2. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení právnické a fyzické osoby zajišťující těžební práce jsou povinny provádět je takovým způsobem, který minimalizuje negativní dopady na lesní ekosystém v daném prostředí. Podle § 34 odst. 1 lesního zákona přibližování, uskladnění a odvoz dříví (dále jen "lesní doprava") musí být prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ostatních pozemků. Předně soud musí konstatovat, že povinnost citovaná výše podle § 4 písm. c) zákona o inspekci, se vztahuje na všechny právnické nebo fyzické osoby, které svým jednáním či opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2004, č. j. 5 A 42/2002 – 43, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že deliktní odpovědností podle § 4 zákona o inspekci, je protiprávní činnost (nikoliv nečinnost), v důsledku které došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích způsoby uvedenými pod písmeny a) – d), takové činnosti se nepochybně může dopustit vlastník lesa, ale také jiný subjekt, není přitom rozhodný stav majetku a způsob hospodaření s ním, či vlastnictví majetku samého. Dále lze poukázat i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2013, č. j. 8 Ca 374/2009 – 33, podle něhož správní delikt podle lesního zákona může spáchat rovněž fyzická osoba, nikoli jen podnikatel. Soud dodává, že žalobce se proto nemůže úspěšně z této povinnosti vyvinit s poukazem, že zákonná povinnost se vztahuje na omezený okruh osob, a náleží výlučně vlastníkovi lesa ve smyslu § 33 odst. 1 věta první lesního zákona. Správní orgán se těmito otázkami zabýval v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2014, kde rozsah žalobcovy samostatné odpovědnosti výstižně specifikoval. Soud pro stručnost odkazuje na str. 15 - 16 tohoto rozhodnutí. V žalobě namítá žalobce, že jednal v dobré víře a řídil se pokyny objednatele, o nichž nepochyboval. Z obsahu správního spisu a současně z prezentace žalobce na jeho internetových stránkách však vyplývá, že žalobce nemohl být při své činnosti „bona fide“ a bezvýhradně se řídit pouze pokyny objednatele. Není totiž laikem ve svém lesním oboru, aby podklady, které obdržel v písemné podobě (stanovisko Městského úřadu Sušice) i v ústní formě (rozsah těžby a umístění stabilizačních prvků) vyhodnotil jako zcela postačující pro provedení zadaného díla. Nelze opomenout, že žalobce sám připustil, že kdyby měl k dispozici porostní mapy s vyznačenou těžbou, nemohlo dojít k jakýmkoli pochybením (list č. 8 správního spisu). Je třeba uvést, že žalobce se veřejně prezentuje jako odborná firma lesního servisu zaměřená na přibližování dřeva lanovými systémy, která provozuje pásové vyvážecí soupravy v Národním parku Šumava a provozuje 6 harvestorových uzlů. Ve své práci se zaměřuje především na probírkové porosty a jako jedna z mála firem umí zpracovávat a zpracovává hmotu do 0,10 m. Současně získal systém řízení jakosti ISO 9001 a systém environmentálního managementu ISO 14001. Má konkrétní harvestory, které s ohledem na jejich vlastnosti, které specifikuje, mohou předcházet poškození kořenových náběhů při práci na měkčích terénech. Dále specifikuje, které z harvestorových zařízení jsou určeny do mýtních a které i do předmýtných těžeb a konkretizuje tři obdržené certifikáty. Lze proto důvodně očekávat, že žalobce bude provádět zadanou těžbu odborným způsobem v souladu s právními předpisy, včetně lesního zákona. Námitku tohoto obsahu uplatnil žalobce již v rámci správního řízení, proto bylo povinností správních orgánů se s ní vypořádat, což učinil jak správní orgán I. stupně (na str. 15 napadeného rozhodnutí), tak žalovaný (na str. 3 a 5 potvrzujícího rozhodnutí). Správní úvahy zde uvedené vychází adekvátně ze zjištěného skutkového stavu. Žalobce uvádí, že vyznačené hranice v terénu pokládal za hranice těžby, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo jednat o jiné hranice. Soudu k takovému tvrzení nezbývá než konstatovat, že s ohledem na uvedenou odbornost si rozhodně žalobce předem musel být vědom skutečnosti, že pro konkrétní výkon, k němuž se zavázal, že ho provede, nemá dostatečné podklady, tedy že svým jednáním může porušit § 4 písm. c) zákona o inspekci, přičemž je zřejmé, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že toto ustanovení neporuší. U žalobce se tedy jedná minimálně o vědomou nedbalost, k čemuž dospěly i správní orgány a správní orgán I. stupně na ni poukazuje konkrétně na str. 16 a 17 rozhodnutí a žalovaný pak na str. 4 napadeného rozhodnutí. Žalobce připomíná v žalobě, že skutečně vytěžené množství 390 m2 odpovídá údaji uvedenému ve stanovisku Městského úřadu Sušice, v němž je uvedeno množství 385 m2. Je třeba uvést, že žalobce se mýlí, ztotožňuje-li uvedený údaj, neboť ve stanovisku Městského úřadu Sušice, které mu bylo známo, je těžba, kterou měl provést, dostatečně specifikovaná a rozhodně není totožná s těžbou realizovanou, a to ani místem realizace vytěžení, ani množstvím vytěžení, které je překročeno, čímž se správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí (na str. 16) i žalovaný v napadeném rozhodnutí (na str. 3) také dostatečným způsobem zabývá. Sama skutečnost, že žalobce je odbornou firmou lesního servisu, která neměla před provedením prací k dispozici porostní mapu, plánek s vyznačením těžby, pak svědčí pouze o tom, že žalobce ačkoliv si musel být vědom, že podklady k těžbě má mít k dispozici, přesto si tyto podklady nevyžádal, i když tak učinit měl a mohl (neboť si musel být s ohledem na již výše citovanou odbornost vědom, jaké podklady ke své práci musí mít a až z nich měl vycházet). Lze dodat, že žalobce netvrdí, potažmo ani nedokládá, že by mu objednatel odmítl v tomto směru poskytnout součinnost. Ostatně sám ve svém vyjádření ke kontrolnímu protokolu uvádí, že kdyby je měl k dispozici, k pochybení by z jeho strany nedošlo. Poukazuje-li žalobce na primární pochybení společnosti DRUHOLES, pak lze konstatovat, že žalovaný se touto námitkou zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 5, kde zdůraznil, že škodlivý následek vznikl činností více subjektů a že podíl každého z nich je zkoumán a vyhodnocen v rámci samostatných správních řízení tak, aby v každém jednotlivém řízení byl podíl každého subjektu konkrétně a přezkoumatelně doložen. Takovému postupu nelze dle soudu ničeho vytknout. Ve druhém žalobním bodu namítá žalobce, že se nedopustil protiprávního jednání, když hranice těžby nevyznačoval, nebyl ani prvním zadavatelem těžby, těžbu fakticky neprováděl. Zástupci vlastníka lesa, společnosti DRUHOLES se totiž přiznali k pochybením, která vedla ke vzniku sankcionovaného jednání. Poukaz žalobce, že není tím subjektem, který hranice těžby vyznačoval, nebyl zadavatelem těžby, ani těžbu fakticky neprováděl, je pro rozhodnutí ve věci irelevantní. Je tomu tak proto, že žalobce byl subjektem, který byl povinen provést těžbu, jenž mu byla zadána tak, aby nedošlo k porušení ust. § 4 písm. c) zákona o inspekci. V tomto směru nese svou vlastní odpovědnost, z níž se nemůže poukazem na chyby druhého vyvinit. Proto také nemohl soud shledat úspěšnou námitku, že společností DRUHOLES mu nebyla předána porostní mapa. Soud znovu odkazuje na výše popsanou odbornost žalobce, který si musel být vědom, že ji k výkonu své činnosti nemá, avšak ji potřebuje. Měl si proto včas před zahájením své činnosti, porostní mapu vyžádat. Uvedené se týká i hranic těžby. Žalobce si musel být vědom své povinnosti provést těžbu tak, aby byly dodrženy hranice těžby v souladu se stanoviskem MěÚ Sušice č. j. 1394/12/ZPR/Can ze dne 7.6.2012, které mu bylo známo. Lze toliko zopakovat, že s ohledem na odbornost si žalobce musel být vědom, jaké podklady ke své činnosti jsou pro něho nezbytné, aby neporušil zákon. Soud připomíná, že žalobce byl sankcionován právě proto, že provedl lesní těžbu, aniž by měl k jejímu provedení dostatek podkladů, nikoli za jednání, kterého se měl dopustit jiný subjekt (společnost DRUHOLES). Žalobce sice namítá, že nebyl v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí zjištěn skutkový stav, námitku však blíže nekonkretizuje, neuvádí tedy, jaké skutečnosti nebyly dostatečně zjištěny. S ohledem na zásadu dispozitivnosti soudního řízení správního, soud musí konstatovat, že není akceptovatelné, aby žalobce předmět soudního přezkumu vymezil jen nekonkrétním tvrzením bez návaznosti na skutkovou výtku, která by přitom měla směřovat ke konkrétnímu popisu skutkového děje či okolnosti. Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Jinými slovy, není na soudu, aby sám vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. V daném případě soud ze správního spisu zjistil, že poté, co dne 15.11.2012 od 9:00 hodin do 11:30 hodin bylo provedeno inspekční šetření, byl z něj vyhotoven zápis, kde je podrobně rozveden zjištěný skutkový stav, včetně fotodokumentace. Městský úřad Sušice založil na základě jeho výsledku spis, v němž jsou mimo jiné založeny i listiny týkající se podmínek pro mýtní úmyslnou těžbu na specifikovaných pozemcích, včetně obrazové přílohy a další doklady vedené pod sp. zn. 1983/12/ZPR/Can. Výsledek zaměření plochy, velikosti holin a nezajištěné kultury byl zpracován na základě žádosti ČIŽP Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. Na základě zjištěných skutečností zaslal správní orgán žalobci „Oznámení o zahájení kontroly“ ze dne 30. 4. 2013 ve smyslu § 2 a 3 zákona o inspekci, a zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“). Dne 21. 5. 2013 byla provedena na uvedených lesních pozemcích kontrola, jíž se žalobce účastnil a jejíž závěry jsou uvedeny v Protokole o kontrolním zjištění ČIŽP. Žalobce zaslal k protokolu o kontrolním zjištění písemné vyjádření ze dne 3.6.2013, v němž uvedl, že OSSL vydal povolení těžby za podmínek, že zamýšlená těžba bude před započetím těžebních prací vyznačena odborným lesním hospodářem, dále upozornil, že podle telefonické výpovědi se zástupcem společnosti DRUHOLES se pan J. H. snažil vysvětlit, že došlo k nedorozumění mezi vlastníkem lesního pozemku společností DRUHOLES a panem K., pan H. si těchto pochybení byl plně vědom. Dále uvedl, že z výpovědi zástupce společnosti DRUHOLES pana J. P. ze dne 18.10.2012 vyplývá, že byly pokáceny topoly s jeho vědomím. Žalobce rovněž připomněl, že ve své výpovědi dne 21.5.2013 uvedl, že mu byla předána kopie žádosti se souhlasem s těžbou a kopií stanoviska OSSL při MěÚ Sušice. Operátorovi harvestoru bylo sděleno panem K., že hranice těžby jsou v porostu na předmětných lesních pozemcích vyznačeny, tato informace byla panu K. podána panem P. zastupujícím společnost DRUHOLES. Domnívá se proto, že pochybení nebylo způsobeno jeho firmou, nýbrž poukazuje na pochybení společnosti DRUHOLES, která jim nepředala porostní mapy s vyznačenou těžbou, podle kterých by byla zřejmá velikost a hlavně oprávněnost těžebního zásahu. Při předložení těchto porostních map s vyznačenou těžbou by nemohlo dojít k jakýmkoli pochybení. Následně správní orgán doručil žalobci (dne 12. 7. 2013) „Oznámení o zahájení správního řízení“ ve věci uložení pokuty a současně vydal i usnesení, kterým stanovil žalobci 10-ti denní lhůtu k podání návrhů a důkazů pro správní řízení. Dne 26. 8. 2013 vydala ČIŽP rozhodnutí, v němž prvostupňový orgán dospěl k závěru, že žalobce spáchal správní delikt, za který mu byla uložena pokuta. Na základě odvolání bylo prvostupňové rozhodnutí ze dne 26. 8. 2013 Ministerstvem životního prostředí zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. Důvodem pro zrušení byla skutečnost, že správní orgán I. stupně podíl jednání odvolatele (nyní žalobce pozn. soudu) na škodlivém následku nedostatečným způsobem zkoumal, zvážil a vyhodnotil tak, aby bylo možné přezkoumatelným způsobem zjistit jeho poměr k věci a následně o něm rozhodnout. Odvolací orgán mj. uložil ČIŽP v novém řízení zkoumat míru zavinění odvolatele, podíl jednotlivých subjektů na vzniku zjištěného následku a dobrou víru odvolatele. Odvolací orgán konstatoval, že z podkladů je patrné, že odvolatel fyzicky realizoval úmyslnou těžbu v rozsahu zjištěném ČIŽP, zjištěný následek je výsledkem spolupůsobení více subjektů, které se různou měrou podílely na výsledné podobě a rozsahu následku škodlivého jednání. ČIŽP poté doplnil dne 10. 2. 2014 řízení o výslechy svědků (M. O., R. K., J. P.), jichž se účastnil i právní zástupce žalobce, který měl možnost těmto svědkům klást otázky. Před vydáním rozhodnutí obdržel žalobce „Seznámení s podklady před vydáním rozhodnutí“, v něm je uveden seznam shromážděných podkladů a usnesením byla žalobci stanovena lhůta pro podání důkazních návrhů pro správní řízení. Žalobce reagoval návrhem na přerušení jednání do doby pravomocného skončení správního řízení s P. K., jehož jednání předcházelo jednání žalobce a žádal výslech pana K. Správní orgán I. stupně poté vydal dne 4. 6. 2014 rozhodnutí, v němž opět rozhodl tak, že žalobce spáchal správní delikt, za který mu byla uložena pokuta. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím Ministerstva životního prostředí zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Soud k námitce, že nebyl v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí zjištěn skutkový stav (v míře korespondující obecnosti uplatněné námitky) odkazuje na odůvodnění rozhodnutí ČIŽP (str. 2 – 19, zejména str. 15 - 17) i na rozhodnutí odvolacího orgánu (strana 3 – 6), v nichž se dle soudu správní orgány zcela dostatečně zabývaly skutkovými zjištěními dané věci (podle časového sledu jednotlivých událostí i v jejich vzájemných souvislostech) a vypořádaly se i s námitkami, které se ke skutkovým zjištěním vztahují. Lze konstatovat, že doplnění důkazního řízení o výslechy svědků, k němuž ČIŽP odvolací orgán zavázal, znamenalo odstranění vady nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což bylo vytknuto odvolacím orgánem ČIŽP ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 2. 12. 2013. Soud dodává, že po doplnění důkazního řízení o výslechy svědků žalobce ve svém návrhu ze dne 20. 3. 2014 (viz listina spisu poř. č. 29) navrhoval toliko provedení výslechu P. K. a současně žádal o přerušení řízení do doby pravomocného skončení správního řízení se jmenovaným. Tuto žádost o přerušení řízení či návrh na provedení výslechu dalšího svědka však nelze mechanicky spojovat s tvrzením, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav. U žalobce, i u P. K., se jedná o samostatnou, i samostatně posuzovanou odpovědnost za správní delikt. Soud se námitkám vztahujícím se k návrhu na přerušení řízení a k návrhu na výslech P. K. (z důvodu samostatného žalobního bodu) věnuje na str. 12 a 13 tohoto rozsudku, proto pro stručnost na odůvodnění těchto námitek odkazuje. Soud uzavírá, že skutkový stav byl v dané věci zjištěn správními orgány v dostatečné míře, a proto soud tvrzení žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu nepřisvědčil. Ve třetím žalobním bodu žalobce odmítá byť i jen částečnou odpovědnost za vzniklý následek, tvrdí, že na jeho straně nebyly naplněny podmínky pro zavinění, eventuelně jsou v této věci dány zvláštní důvody, které jeho zavinění zcela vylučuji. Žalobce současně tvrdí, že odpovědným je vlastník lesa a je irelevantní, kdo poškození lesa způsobil. Správnímu orgánu v daném řízení ani nepříslušelo se těmito skutečnostmi zabývat. Pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení opatření k nápravě bylo rozhodné pouze posouzení, zda vlastníci lesa plní své povinnosti podle § 31 až 33 lesního zákona. Soud předně poukazuje na str. 6 - 7 tohoto rozsudku, kde se zabýval odpovědností žalobce ve vztahu k ust. § 4 písm. c) zákona o inspekci. V daném případě jde o odpovědnost žalobce, který porušil při své činnosti zákon (může se jednat o právnickou či fyzickou osobu, jako tomu bylo v tomto případě žalobce). Specifikem dané věci je, že žalobce je jen jedním z dalších subjektů, který zákon o inspekci porušil. V této souvislosti poukazuje soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.6.2013 č. j. 1 As 14/2013 – 47, kde se soud vypořádává s okruhem otázek spojených s deliktní odpovědností. Žalobce staví svou obranu na pochybení společnosti DRUHOLES, současně poukazuje na skutečnost, že jmenovaná společnost i své pochybení přiznala. Žalobce se přitom dovolává skutečnosti, že vlastník lesa má objektivní odpovědnost vyplývající z lesního zákona. Žalobce však zcela opomíjí, že v případě společnosti DRUHOLES, která je vlastníkem lesa, jde o odpovědnost jiného subjektu, která se váže k jiným povinnostem, a sice k povinnosti vlastníka lesa k obnově a výchově lesních porostů a ochrany lesa. Žalobce je však sankcionován proto, že se dopustil deliktního jednání, jehož skutková podstata spočívá v poškození životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, konkrétně v tom, že realizoval zadanou úmyslnou lesní těžbu, aniž by měl k jejímu provedení dostatek podkladů, a aniž by respektoval stanovisko orgánu státní správy lesů při MěÚ Sušice č. j. 1394/12/ZPR/Can ze dne 7.6.2012 (které mu bylo předáno v kopii) . Jinými slovy v daném případě žalobce způsobil poškození lesa z vědomé nedbalosti tím, že realizoval v rozporu s ustanoveními lesního zákona a v rozporu se stanoviskem orgánu státní správy lesů při MěÚ Sušice č. j. 1394/12/ZPR/Can ze dne 7.6.2012, těžbu v období od 18.8.2012 do 20.8.2012 tak, že vytěžil v porostní skupině 235 Fo5 na ploše 0,2843 ha osikový porost ve věku 54 let a dále vytěžením jižní části lesní porostní skupiny 235 Fo5 o ploše 0,1496 ha a porostních skupin 235 Fo8 a 235 Fol0 bez ponechaných žeber dal vzniknout souvislé holině o velikosti 1,1073 ha, kterou přiřadil k nezajištěnému porostu o velikosti 0,2136 ha na sousedním lesním pozemku; byť takto umístěná těžba odporuje ustanovením § 31 odst. 2 a 5 lesního zákona, který stanoví limity provádění úmyslných těžeb, a v tomto případě hranice mýtné těžby byla překročena a další holá seč byla přiřazena k mladým porostům na celé ploše nezajištěným, což je zakázáno. Přitom žalobce svým jednáním nedostál povinnostem daným § 11 odst. 1 lesního zákona, protože si nepočínal tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. Lze shrnout, že v projednávané věci jde o odpovědnost subjektu (ať již jde o právnickou či fyzickou osobu), který „vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů“. Uvedené rozhodně nelze zaměňovat, či směšovat s povinnostmi a odpovědností vlastníka lesa. Žalobce totiž svým vlastním zaviněným jednáním nesprávně umístil zadanou těžbu a nerespektoval stanovisko MÚ Sušice, čímž podstatným způsobem přispěl v předmětné lokalitě k vytvoření škodlivého stavu ohrožujícího životní prostředí v lesích ve smyslu § 4 písm. c) zákona o inspekci, a proto soud nemohl přisvědčit tvrzení žalobce, že je irelevantní, kdo poškození lesa způsobil. Za své jednání je žalobce odpovědný, a to bez ohledu na porušení povinností jiným subjektem. Žalobce nese vlastní odpovědnost v rozsahu skutkových zjištění v dané věci. Soud dospěl k závěru, že ve správním řízení se správní orgány zabývaly rozhodnými skutečnostmi, které byly v jeho průběhu zjištěny a právě z důvodu dovození příslušné odpovědnosti i zjištěním a posouzením podílu účasti žalobce, který zaviněně porušil uvedené zákonné ustanovení, správně dospěly k závěru, který vyústil v uložení pokuty žalobci (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.10.2013, č. j. 6 Ca 307/2009 – 42, v němž se soud zabývá odpovědností za poškození lesa, kdy odpovědnosti se nezbaví fyzická osoba jako podnikatel, která z pokynu jiného plošně kácela dřeviny). Ve čtvrtém žalobním bodu upozorňuje žalobce, že dosud nebylo pravomocným rozhodnutím prokázáno, že by se přestupku, popř. správního deliktu, dopustil rovněž P. K., který zakoupil dřevní hmotu u společnosti DRUHOLES a poté si práce objednal u žalobce. Žalobce přitom tvrdí, že skutečnosti zjištěné v řízení proti P. K. mohou mít vliv na rozhodnutí v tomto řízení a nesouhlasí se správními orgány, že výslech P. K. je nadbytečný a má za to, že o návrhu na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného proti P. K. inspekce podle žalobce nerozhodla v souladu se správním řádem. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán vedl se subjekty, které se měly dopustit správního přestupku v dané věci, samostatná řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že tomu tak bylo z důvodu, aby podíl každého z nich mohl konkrétně a přezkoumatelným způsobem doložit. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jehož ustanovení byly správními orgány aplikovány, nezakládá správnímu orgánu povinnost, aby správní řízení, která vede s více subjekty, spojil. Podle § 140 odst. 1 správního řádu tak správní orgán může učinit, nikoli musí. Jinými slovy, v daném ustanovení není obsažena povinnost, že správní orgán je povinen „automaticky“, resp. v každém případě spojit různá řízení, která vede. Správní orgán může usnesením, které poznamená do spisu, spojit různá probíhající správní řízení, avšak pouze, jsou-li splněny určité konkrétní podmínky. Podmínkou ve smyslu ust. § 140 odst. 1 správního řádu je skutečnost, že věc se týká stejného předmětu řízení, pokud věci spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha nebo účel řízení anebo ochrana práv či oprávněných zájmů účastníků. Ke spojení správních řízení může dojít rovněž za podmínky, pokud tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků probíhajících správních řízení. Zpravidla správní orgán tak neučiní, pokud by vedení společného řízení o všech otázkách nebylo účelné anebo z jiného důležitého důvodu vhodné. V daném případě vedl správní orgán samostatná řízení, což odpovídalo zjištění odpovědnosti samostatných subjektů. Skutečnost samostatných řízení, která správní orgán nespojil, neznamená proto procesní pochybení. S uvedeným souvisí námitka žalobce, který navrhoval přerušení řízení s ohledem na probíhající řízení s P. K., který dřevní hmotu zakoupil u společnosti DRUHOLES a poté si práce objednal u žalobce. Soud konstatuje, že s tímto návrhem se žalovaný vypořádal na str. 5 v bodě h) napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že „Řízení lze přerušit pouze z důvodů uvedených v § 64 odst. 1 správního řádu. Výsledek správních řízení vedených s dalšími subjekty, které svým jednáním přispěly ke vzniku škodlivého následku, mezi takové důvody nepatří, když z podkladů řízení je zřejmé, že podíl účasti odvolatele na vzniku škodlivého následku je hodnocen nejen ve vztahu ke konkrétnímu jednání odvolatele, nýbrž i v kontextu všech skutečností, které se na jeho vzniku podílely.“ Soud se s touto argumentací odvolacího orgánu ztotožňuje a dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.2016, č. j. 51 A 13/2014 – 34, v němž se soud zabýval individuální odpovědností subjektů. K námitce týkající se návrhu na provedení svědeckého výslechu P. K. správní orgán I. stupně na str. 12 rozhodnutí uvedl, že jmenovaný k věci podal vyjádření již dne 30.8.2012, což je účastníku řízení známo, neboť záznam o podání jeho vysvětlení je součástí spisu a jeho obsah je citován např. v protokolu o kontrolním zjištění pod č. j. ČIŽP/43/OOL/1306227.002/13/ZKJ, v oznámení o zahájení správního řízení pod č. j. ČIŽP/43/OOL/SR01/1306227.001/13/ZKJ; ČIŽP neshledává potřebným vyslechnout P. K., neboť v průběhu správního řízení již byly shromážděny podklady, kterými ČIŽP zjistila stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Od provedeného těžebního zásahu uplynulo 18 měsíců a ČIŽP je přesvědčena, že po tak dlouhé době by svědecká výpověď nepřinesla žádné zásadní skutečnosti, které by ovlivnily správní uvážení. Z uvedených důvodů důkaznímu návrhu správní orgán I. stupně nepřisvědčil. Dále soud ověřil, že žalovaný na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí uvedl, že z podkladů správního řízení je zřejmé, že odvolatel měl možnost se vyjádřit k vysvětlení podanému osobou, jejíž svědeckou výpověď v řízení sám navrhoval. Inspekce informace poskytnuté touto osobou zajistila z vlastní iniciativy a odvolatel se k těmto informacím v průběhu řízení vyjádřil. Způsob zadání těžebních prací odvolateli P. K. byl zjištěn nepochybně. Inspekce ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu uvážila, že provedení důkazu, který navrhuje odvolatel, vzhledem k tomu, co již v řízení vyšlo najevo, neshledává za nutný, když odvolatel ve svém vyjádření tehdejší vysvětlení této osoby nijak nerozporoval. Soud k námitce ohledně návrhu na výslech svědka P. K. ze správního spisu zjistil, že jmenovaný byl slyšen na záznam o podání vysvětlení dne 30.8.2012 na Městském úřadě Sušice, tento záznam je součástí obsahu spisu vedeného Městským úřadem Sušice sp. zn. 1983/12/ZPR/Can. Je třeba zdůraznit, že k podání vysvětlení došlo v době, kdy u žalobce ještě nebylo provedeno inspekční šetření (dne 30.4.2013) a ani nebylo zahájeno správní řízení (dne 12.7.2013). Takový záznam nelze vůbec shledat důkazním prostředkem, o který by se mohlo rozhodnutí ve věci opírat, či z něj vycházet. Jinými slovy, aby prvostupňové, resp. druhostupňové rozhodnutí správních orgánů mohlo obstát, musely správní orgány pro zjištění rozhodných skutečností, které posuzovaly, vyjít z jiných zjištění, než byly obsaženy na záznamu o podání vysvětlení P. K. dne 30.8.2012. Jak vyplývá z výše uvedeného, v daném případě správní orgán I. stupně uvedl, že sice vycházel z obsahu záznamu, avšak pouze vlastním šetřením zjistil skutečnosti uvedené ve spisu. Soud po zhodnocení shromážděného spisového materiálu uzavírá, že správní rozhodnutí obstojí i bez svědecké výpovědi P. K., neboť správní orgán I. stupně v daném řízení shromáždil důkazní prostředky v takové míře, jenž mu umožnila zjistit skutečnosti rozhodné pro posouzení dané věci. Pro úplnost soud dodává, že žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 5 v posledním odstavci uvedl, že „způsob zadání těžebních prací odvolateli byl zjištěn nepochybně“, v žalobě pak žalobce uvedl, že práce si u něho objednal pan P. K. Dle soudu uvedené skutečnosti dokreslují správními orgány popsaný skutkový děj, a nikterak nesvědčí o nutnosti či potřebě doplnění důkazního řízení právě o výslech jmenovaného. Soud proto shrnuje, že správní orgán se možností svědecké výpovědi uvedené osoby zabýval, avšak dospěl v rámci vlastního správního uvážení k závěru, že výslech navrženého svědka by byl nadbytečný, když i bez něj byl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav dané věci. S ohledem na obsah a rozsah zjištěných skutečností soud této dílčí úvaze správních orgánů přisvědčil. Pokud žalobce tvrdí, že závěr žalovaného o nadbytečném výslechu jmenovaného považuje za zcela nepodloženou úvahu bez opory ve zjištěném skutkovém stavu, pak soud uvádí, že takové zcela obecné tvrzení žalobce již nijak blíže nekonkretizuje, neuvádí tedy konkrétní důvod, pro který by měl být svědek slyšen, jaké skutečnosti by měly být výpovědí jmenovaného svědka prokázány. Soud proto na námitku, jíž chybí konkrétní obsah, nemůže více reagovat. Soud dodává, že správní orgány naplnění skutkové pokuty v daném případě opírají o prokázaný podíl žalobce, kterým přispěl ke vzniku zjištěného nezákonného stavu v lesích. Při stanovení výše pokuty bylo zohledněno, že žalobce v rámci správního řízení s ČIŽP komunikoval a dosud nebyl sankčně postižen. Výše pokuty v částce 28 000 Kč tak byla stanovena s ohledem na výchovnou, i represivní funkci tak, aby žalobce se dalšího porušení zákona ve své činnosti již nedopouštěl. V pátém žalobním bodu žalobce upozorňuje na jednání společnosti DRUHOLES, která požádala o povolení těžby ihned poté, co nabyla vlastnické právo k lesu, při těžbě si její zástupci počínali v rozporu se svými povinnostmi a ve společnosti často docházelo ke změnám. Žalobce zdůrazňuje, že od 23.9.2013 společnost nese název Aksetrumf s.r.o., nemá jednatele a jejím jediným společníkem je společnost EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY CO., se sídlem 1312 Victoria, Mahé, Capital City, Independence Avenue, P.O. Box, 1312, Seychelská republika. Za těchto okolností žalobce odmítá i částečnou odpovědnost za vzniklý následek a znovu opakuje, že jednal v dobré víře a nemohl zjistit pochybení na straně této společnosti. Rovněž uvádí, že byl v daném případě toliko subdodavatelem (tzv. jinou osobou ve smyslu ust. § 538 obchodního zákoníku (Zhotovitel díla může pověřit jeho provedením jinou osobu, jestliže ze smlouvy nebo z povahy díla nevyplývá nic jiného. Při provádění díla jinou osobou má zhotovitel odpovědnost, jako by dílo prováděl sám). Soud znovu připomíná, že žalobcovy výtky ve vztahu k jednání společnosti DRUHOLES jsou pro rozhodnutí v dané věci irelevantní. V daném případě je předmětem soudního přezkumu napadené rozhodnutí, které se vztahuje k odpovědnosti žalobce za naplnění skutkové podstaty obsažené v ust. § 4 písm. c) zákona o inspekci. Z obsahu správního spisu vyplývá, že se společností DRUHOLES bylo vedeno samostatné řízení. Ve vztahu k námitce o odmítnutí i částečné odpovědnosti žalobce za vzniklý následek s tím, že na jeho straně nejsou splněny podmínky pro vznik zavinění (event. jsou dány v této věci dány zvláštní důvody, které zcela vylučují zavinění žalobce) odkazuje soud pro stručnost na str. 11 a 12 tohoto rozsudku, kde se soud otázkou zavinění žalobce v dané věci zabýval. Pokud žalobce poukazuje na to, že u něho jsou dány zvláštní důvody vylučující zavinění, pak takové zvláštní důvody jednak žalobce nijak nespecifikoval (v čem konkrétně mají spočívat, aby jeho dílčí zavinění nebylo shledáno) a jednak soud ani takové důvody ze spisu nezjistil. Otázkou dobré víry se soud rovněž výše zabýval, odkazuje proto na své výše uvedené závěry na str. 7 tohoto rozsudku. Pro úplnost soud k námitce žalobce spočívající v poukazu na ustanovení tehdy platného obchodního zákoníku (že zhotovitel díla může pověřit jeho provedením jinou osobu, jestliže ze smlouvy nebo z povahy díla nevyplývá nic jiného, kdy při provádění díla jinou osobou má zhotovitel odpovědnost, jako by dílo prováděl sám) konstatuje, že smluvní závazkový vztah mezi žalobcem a jiným subjektem nebyl relevantní součástí přezkumu správního orgánu, neboť obchodní dohoda žalobce s jiným subjektem nemůže znamenat, že se žalobce tímto způsobem vyviní z jeho odpovědnosti vyplývající z ust. § 4 písm. c) zákona o inspekci. Nebylo proto ani třeba, aby tato smlouva byla podrobena šetření v rámci správního řízení. Nad rámec uvedeného však zdejší soud uvádí, že žalobce v rámci vlastního závazkového vztahu zcela pomíjí svou odpovědnost podle § 377 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, že strana, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinna oznámit druhé straně povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti, a o jejích důsledcích. Zpráva musí být podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se povinná strana o překážce dověděla nebo při náležité péči mohla dovědět. Jestliže povinná strana tuto povinnost nesplní nebo oprávněné straně není zpráva včas doručena, má poškozená strana nárok na náhradu škody, která jí tím vznikla. I podle tohoto ustanovení žalobce byl tehdy povinen si vyžádat příslušné podklady od objednatele zakázky tak, aby provedení díla mohl v souladu se zákonem pro něho jako smluvní stranu provést. Podobně judikoval i v rozsudku ze dne 22.11.2013, č. j. 4As 135/2013 – 58 Nejvyšší správní soud, který dospěl k závěru, že odpovědnosti, kterou nese kdokoli, se ani následně nemůže zprostit ten, který odstranil porost bez pravomocného rozhodnutí, i když bylo následně vydáno. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. jak shora uvedeno, protože neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení