3 A 27/2015 - 77

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: TEXTRON CONSULTING s.r.o., se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8, IČ: 291 99 727, zast. Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem Šumperk, nám. Míru 9, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.12.2014, č. j. 13796/ENV/14, 376/570/14, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 15.12.2014, č. j. 13796/ENV/14, 376/570/14, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč k rukám právního zástupce Mgr. Františka Drlíka, advokáta, do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal žalobou zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“ nebo „ministerstvo“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Olomouc (dále jen „ČIŽP“ nebo „inspekce“) ze dne 16.1.2014, č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/1303269.026/13/OJK, a toto rozhodnutí potvrdil. V podané žalobě namítá žalobce, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného jsou nezákonná, diskriminační a šikanózní, nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, částečně nesrozumitelná, v rozporu s veřejným zájmem a platnou právní úpravou a právním pořádkem České republiky, či s předpisy Evropských společenství. Rovněž namítá, že mu nebyla poskytnuta přiměřená pomoc a poučení ze strany správního orgánu, správní orgán úkony nečinil s dostatečným předstihem tak, aby mohl žalobce účinně uplatňovat svá práva a zájmy, naopak správní orgán přenášel na něho důkazní břemeno. Žalobce byl krácen na svých procesních právech tím, že nebyl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí před změnou rozhodnutí. Vyjádření žalobce nebylo správním orgánem řádně vypořádáno v rámci odůvodnění, které je vnitřně rozporné. Žalobci bylo upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces, nebyl vyrozumíván o dokazování. Byť žalovaný v rozhodnutí připustil nutnost analýzy kmenů z důvodu možného vyloučení pochybnosti o napadení hmyzími škůdci, následně na tuto skutečnost rezignoval. Není povinností žalobce prokazovat svoji odpovědnost či neodpovědnost, platí zásada in dubio pro reo a presumpce neviny. V daném případě důkazy nebyly hodnoceny samostatně i společně ve vzájemných souvislostech. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, naopak skutkový stav je v rozporu s obsahem spisu, zmiňuje např., že se skutek nestal, či „vyloučený“ znalecký posudek. V rámci zásady oficiality a vyšetřovací měl správní orgán povinnost skutečnosti z úřední povinnosti zjišťovat a zjistit, což neudělal, čímž byly porušeny zásady § 2 odst. 1 a 2 správního řádu, zásada legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu, dále ust. § 68 odst. 3, § 50 odst. 4 a § 52 správního řádu. Žalobce nadto tvrdí, že podklady pro vydání rozhodnutí jsou nezákonné, protože argumentace zápisem z inspekčního šetření je zcela zavádějící. Nejednalo se o kontrolu podle zákona o státní kontrole, ve formálním či materiálním smyslu a nejednalo se ani o zajištění důkazu podle správního řádu před zahájením řízení. Uvedený podklad je tedy nezákonný, jde o paakt bez právního významu. Protokol o zajištění důkazu ze dne 17.4.2013 je rovněž v rozporu se zákonem, nepředcházelo mu totiž usnesení. Žalobce se nedopustil správního deliktu ani žádného protiprávního jednání. Nadto v rozhodnutí absentuje jasná a nezaměnitelná totožnost skutku; není v něm vymezeno časové období, ve kterém mělo k domnělému protiprávnímu jednání dojít. Žalovaný porušil zásadu legální licence a zásadu taxativního výčtu veřejnoprávních pravomocí v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod tím, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z protokolu o zajištění důkazu a usnesení o zajištění důkazu, což odporuje § 138 správního řádu, neboť z jednacího čísla se podává, že usnesení o zajištění důkazu bylo vydáno až po sepsání protokolu o zajištění důkazu. S námitkami, které směřovaly do jejich vyhotovování v odvolání, se žalovaný nedostatečně vypořádal a nedostatečně hodnotil společenskou nebezpečnost skutku. Naopak v neprospěch žalobce hodnotil žalovaný skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem. Přitom se nejednalo o zákonné důkazní prostředky, protože obě rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, a správní orgán zaměňoval termíny oznámení rozhodnutí a vydání, byť žalobce vytýkal pozdní vydání usnesení, nikoli oznámení rozhodnutí. Dále žalobce namítá, že procesně způsobilé nejsou ani záznamy o podání vysvětlení, zápisy z inspekčních šetření a protokoly o zajišťování důkazů. Znalecký posudek, který byl opatřen v rozporu se zákonem, a nebyl citován, zněl ve prospěch žalobce. V hodnocení výše pokuty jsou některé skutečnosti, které tvoří součást skutkové věty, opakovány a zdůrazňovány, je tak zjevné, že byl postižen dvakrát za totéž. Závěrem žalobce odkazuje na všechna svá dosavadní vyjádření a činí je součástí žaloby a navrhuje zrušení rozhodnutí obou stupňů. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a k meritu věci uvedl, že v rámci odvolacího řízení shledal, že v oznámení o zahájení správního řízení byly uvedeny důvody zahájeného správního řízení a rovněž podklady, z nichž orgán I. stupně vycházel. V oznámení byla i popsána podstata správního deliktu, včetně specifikace právní normy. Přílohu tvořilo podrobné poučení o základních právech a povinnostech účastníka řízení. Žalobce měl možnost se ke zjištěným závěrům a podkladům správního řízení vyjádřit, popř. podat písemné námitky. Žalovaný odkazuje na spisový materiál, z něhož vyplývá, že nebylo shledáno porušení správního řádu. Již v rámci odvolacího řízení se žalovaný zabýval tím, zda nebylo zajištění důkazu provedeno nezákonným způsobem, když žalobce zpochybňoval termíny oznámení a vydání usnesení v souvislosti se zásadou legální licence a taxativního výčtu veřejnoprávních pravomocí. V odůvodnění žalovaný rozepsal jednotlivé úkony orgánu I. stupně, které byly pro možnost postupu rozhodné, včetně důvodů, proč nebyly námitky v odvolání přijaty. Žalovaný citoval text v „Protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci na místě“ ze dne 12.3.2013 (pod poř. č. 9), z něhož vyplývá, že uvedenému protokolu předcházelo rozhodnutí orgánu I. stupně o zajištění důkazu ohledáním, tj. usnesení, oba úkony byly provedeny téhož dne, navazují na sebe. Dle žalovaného ust. § 138 odst. 1 správního řádu nebylo porušeno. Žalobce nikdy nezpochybnil, že by holosečným způsobem provedl těžbu, nesouhlasil však s tím, že takto byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a došlo tím k ohrožení životního prostředí lesa. Správní orgán I. stupně vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu, na který poukazuje. Konstatuje konkrétně, v čem žalobní námitky žalobce shledává za zcela nepodložené, odkazuje na své odůvodnění též k námitce žalobce, týkající se důkazního břemena. Poukazuje na rozhodnutí, kde se zabývá „znaleckým posudkem“. Konstatuje podklady pro vydání rozhodnutí, kdy zajištění důkazu ohledáním bylo provedeno podle § 138 odst. 1 správního řádu. Podrobně se zabývá sepisem protokolu ze dne 17.4.2013, pořízeným postupem podle § 54 odst. 1 správního řádu. Žalovaný má za to, že skutek byl dostatečným způsobem popsán, včetně uvedení podkladů a úvah v rámci celého správního řízení. V postupu správního orgánu nebylo zjištěno nic diskriminačního či šikanózního. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Městský soud v Praze rozhodl o věci samé bez jednání, neboť žalobce (čl. 29 soudního spisu) s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy nesouhlas nevyjádřil (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Nadto soud shledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí bez nařízení jednání ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Předně soud konstatuje, že pokud žalobce v podané žalobě uvádí, že činí součástí žaloby „svá dosavadní vyjádření“ (což nelze vyložit jinak než jako vyjádření učiněná ve správním řízení – pozn. soudu), nelze takovýmto způsobem postupovat. V případě odkazu na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, resp. jiná podání a přípisy, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz. Musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, ale nemá povinnost na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Za relevantní žalobní bod tak nelze považovat odkaz žalobce na obsah jiného podání (např. odvolání či jiného podání v rámci správního řízení, žaloby v jiném soudním řízení apod.); tam, kde takto formulovaný „žalobní bod“ soud by přezkoumal, zatížil by řízení vadou, která má vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 21.9.2006, č. j. 8 As 15/2005-70; ze dne 24.7.2007, č. j. 2 Afs 194/2006-52; ze dne 24.1.2008, č. j. 9 Afs 103/2007-45; ze dne 30.9.2009, č. j. 8 As 53/2008- 93; ze dne 25.6.2010, č. j. 5 Afs 91/2009-123; ze dne 20.7.2010, č. j. 8 As 65/2009-111; ze dne 30.11.2011, č. j. 5 As 5/2011-68; ze dne 18.7.2013, č. j. 1 Afs 54/2013-36; ze dne 23.1.2014, č. j. 9 Afs 46/2013-26; ze dne 29.4.2014, č. j. 6 As 128/2013-37; ze dne 27.8.2014, č. j. 3 As 121/2013-40). Žalobce uvádí, že nebyl vyrozumíván ve správním řízení o provádění dokazování. Soud po seznámení se s obsahem správního spisu shledal tuto námitku částečně důvodnou a to z následujícího důvodu. Z obsahu správního spisu na str. 75-77 spisu je patrno, že dne 25.10.2013 vyslechl správní orgán prvního stupně svědka Ing. J. H. Předvolání k výslechu svědka ze dne 16.10.2013 bylo průkazně doručeno svědku Ing. H., což stvrdil svědek vlastnoručním podpisem na stejnopisu předvolání dne 17.10.2013 (viz str. 72 spisu). Ve správním spisu však absentuje jakýkoli doklad o tom, že o výslechu svědka byl předem vyrozuměn žalobce, resp. jeho zástupce, jemuž žalobcem udělená plná moc ze dne 22.7.2013 se ve spisu nachází na str. 67 spisu. Ve správním spisu není obsažena žádná doručenka ani jiný doklad prokazující, že by žalobce, resp. jeho zástupce byl o plánovaném provádění důkazu svědeckou výpovědí svědka H. zpraven. Zdejší soud k této otázce připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.1.2006, č. j. 4 As 2/2005-62 (publ. pod č. 847/2006 Sb. NSS), podle něhož „je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].“ Právo žalobce klást v posuzované věci vůči svědkovi otázky tak bylo porušeno, neboť nelze na základě obsahu spisového materiálu seznat, že by správní orgán toto právo umožnil žalobci realizovat. Ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze než usoudit na porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k právě uvedenému závěru zdejší soud zohlednil skutečnost, že výpověď svědka Ing. J. H. nebyla v posuzované věci jen pouhým okrajovým či doplňkovým podkladem rozhodnutí, ale důkazem s nezanedbatelnou vahou, což vyplývá zejména ze str. 12 a 13 rozhodnutí prvního stupně, kde právě výpověď svědka Ing. H. užil správní orgán k vyvrácení žalobcovy obhajoby. Žalobce se ve správním řízení hájil především tím, že sankcionované holosečné těžby bylo třeba z důvodu kalamitního stavu porostu. Správní orgán výpovědí jmenovaného svědka prokazoval, že stav porostu nebyl kalamitní a že byl žalobci doporučen jen velmi omezený těžební zásah. Soud k nastolené otázce uzavírá, že ve správním řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ostatní žalobní námitky, k nimž je soud nucen konstatovat, že byly většinou formulovány ve velmi obecné, nekonkrétní rovině, shledal soud nedůvodnými. Ke zvolené formulaci námitek je třeba uvést, že žalobce takto s ohledem na dispoziční zásadu ve správním soudnictví značně omezuje přezkumnou úlohu soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.6.2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54, dle něhož obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčující obsah a kvalitu rozhodnutí soudu). Z obsahu správního spisu vyplývá, že podle zápisu z inspekčního šetření ze dne 8.3.2013 bylo prováděno na základě § 2 a § 3 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o inspekci“) inspekční šetření na parc. č. 253/1 v k. ú. Crhov, o výměře 33 574m, ve vlastnictví žalobce (dále jen „předmětný pozemek“), na kterém se podle LHO (lesní hospodářské osnovy – pozn. soudu) platných od 1.1.2009 do 31.12.2018 nacházejí porostní skupiny, na nichž bylo zjištěno provedení těžby MÚ v porostech nedosahujících mýtního věku, následkem čehož došlo ke vzniku holin a nezajištěných kultur přesahujících 1 ha. Na „P“ zjištěno vytěžené nepřiblížené SM dříví, které nevykazovalo známky napadení podkorními hmyzími škůdci ani poškození abiotickými činiteli. Pařezy a těžební prvky na místě nedávno vytěžené porostní skupiny 614 Df8 rovněž nevykazovaly známky napadení podkorními hmyzími škůdci ani poškození abiotickými činiteli. Na místě byla pořízena fotodokumentace. Usnesením ze dne 12.3.2013, č. j. ČIŽP/48/OOL/1303269.003/13/OJK, s právní mocí dnem 25.4.2013 se podle § 4 písm. c) zákona o inspekci měl žalobce dopustit spáchání správního deliktu tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a to provedením těžby dřeva na předmětném pozemku, ČIŽP z moci úřední podle § 54 odst. 1 a § 138 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), zajistila téhož dne důkaz ohledáním věci na místě. Po specifikaci těžebního zásahu se konstatuje, že k sepsání protokolu o zajištění důkazu podle § 138 odst. 4 správního řádu došlo, aby byly ve smyslu § 138 odst. 2 správního řádu zajištěny důkazy. Protokolem ze dne 12.3.2013 č. j. ČIŽP/48/OOL/1303269.001/13/OJK byl proveden ČIŽP na předmětném pozemku a parc. č. 253/3 a 276/14 k. ú. Crhov dne 12.3.2013 podle § 2 a § 3 odst. 1 zákona o inspekci a § 54 a § 138 správního řádu důkaz ohledáním věci na místě. Důkaz je z moci úřední zajišťován, protože je shledána důvodná obava, že později jej nebude možno provést; vytěžené dříví bude z lesního předmětného pozemku odvezeno a nebude možno posoudit jeho napadení podkorními hmyzími škůdci a druh provedené těžby. Předmětem zajištění důkazu ohledání věci na místě bylo zjištění stavu poškození lesního porostu na předmětném pozemku biotickými, případně abiotickými škodlivými činiteli a zjištění, zda jsou těžby provedené na předmětném pozemku v souladu s lesním zákonem. Bylo zjištěno, že v porostních skupinách 614 Df4 (věk 38 let) a 614 Df8 (věk 75 let) byla provedena mýtní těžba na předmětném pozemku bez zajištěných kultur v rozporu s § 31 odst. 5, § 33 odst. 4 lesního zákona. Po vyhlášení usnesení o zajištění důkazu ohledáním věci na místě byl vyhotoven protokol o jeho zajištění a provedena fotodokumentace. Dne 29.3.2013 ČIŽP pod č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/1303269.001/13/OJK zahájila podle § 46 správního řádu správní řízení s žalobcem ve věci spáchání správního deliktu. V oznámení o zahájení řízení je specifikováno porušení konkrétního ustanovení zákona o inspekci a lesního zákona, a konstatováno, čeho se žalobce dopustil, místo, časový údaj, kde a kdy došlo ke správnímu deliktu, jakou činností žalobce a k jakému došlo následku, dáno poučení navrhovat důkazy, činit návrhy, nahlížet do spisu. Usnesením ze dne 29.3.2013 oznámila ČIŽP žalobci podle § 54 odst. 1 a § 39 odst. 1 správního řádu provedení důkazu ohledáním věci na místě. Rozhodnutím o nařízení předběžného opatření ze dne 29.3.2013 ČIŽP žalobci podle § 61 odst. 1 a § 68 odst. 2 správního řádu nařídila zdržet se jakékoli činnosti na předmětném pozemku do dne 17.4.2013, kdy bude proveden důkaz ohledáním věci na místě. Podle protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci na místě bylo provedeno ČIŽP dne 17.4.2013 na předmětném pozemku dne 17.4.2013 podle § 2 a § 3 odst. 1 zákona o inspekci a § 54 správního řádu zajištění důkazu na místě. Předmětem bylo zjištění stavu napadení lesního porostu na předmětném pozemku biotickými a abiotickými škodlivými činiteli v době provedení úmyslné těžby žalobcem. Dále se konstatuje důvod nařízení předběžného opatření. Na místě byla zjištěna mýtní těžba holosečným způsobem, přičemž na vytěženém dříví a těžebních zbytcích nebylo zjištěno jejich napadení podkorními hmyzími škůdci. Tohoto zajištění se účastnil i žalobce. Ten uvedl, že předložil fotodokumentaci na CD ze dne 17.4.2012, že těžba lesa probíhala od 14.4.2012 do přelomu listopadu a prosince 2012 z důvodu ochrany lesa, nikoli jako úmyslná. Ze zprávy Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., ze dne 19.4.2013 ke zjištění stavu napadení lesního porostu na předmětném pozemku podkorním hmyzem vyplývá, že smrkové dříví ležící v porostní skupině 614 Df4 nebylo napadeno kůrovci, stejně tak vrcholy vytěžených smrků dvou porostních skupin, proto důvodem těžby nemohlo být napadení kůrovci; lze předpokládat, že nebyly napadeny ani chybějící části vytěžených stromů. Usnesením ze dne 25.4.2013 stanovila ČIŽP žalobci podle § 39 odst. 1 správního řádu lhůtu 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení k vyjádření se ke zprávě Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., a k zahájenému správnímu řízení. Podle vyjádření Lesů České republiky, s. p., v dané lokalitě byla registrována nahodilá těžba ve 3 případech v rozsahu cca 140m, její procentní podíl k celkové zásobě porostů byl v jednotkách procent. I při této těžbě došlo v porostech žalobce, resp. jeho právního předchůdce, k poklesu zakmenění pod sedm desetin. Nahodilou těžbou v dané lokalitě nevznikla holina větší jak 1ha. V roce 2012 nebylo zjištěno v dané lokalitě působení škodlivých abiotických a biotických činitelů. Na celém revíru Jedlí dělal podíl nahodilé těžby na celkové těžbě roku 2012 10%, tj. z celkové zásoby revíru do 1%. Městský úřad Zábřeh ve vyjádření ze dne 6.6.2013 uvedl, že nemá od vlastníka lesa evidováno žádné písemné vyrozumění nebo ohlášení podle lesního zákona, pouze zápis ze dne 20.4.2012. Žádná další písemná informace podle § 32 a 33 lesního zákona není k předmětnému lesnímu pozemku evidována. Souhrnné údaje podle § 40 odst. 2 lesního zákona nebyly dosud vlastníkem lesa ani jeho odborným lesním hospodářem předány. O výjimku na předmětném lesním pozemku nebylo podle § 33 odst. 4 lesního zákona požádáno. Doplňují, že podle zápisu byl dne 20.4.2012 na předmětném pozemku v lesních porostech k tomuto datu označených v lesních hospodářských osnovách 614 Df4, 614 Df10 dohodnut a s příslušným lesním hospodářem odsouhlasen postup pro uskutečňování záměru vlastníka lesa podle doporučení přítomných pracovníků znaleckého ústavu, kterým je Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Olomouc. Ten konstatoval k porostu 614 Df4 zdravotní výběr a sanace souší, doporučují výchovné zásahy podle stavu vývoje porostu, ten je v současné době překmeněný, předpokládaný asanační zásah je do 25%. U porostu 614 Df8 těžební zásah navrhují pouze formou zdravotního výběru, zbytečně nerozvolňovat porost, případné zarovnání po cestu podmiňují žádostí o těžbu pod 80 let u státní správy lesů. U porostu 614 Df10 souhlasí se zarovnáním porostní stěny vzhledem k tomu, že jde o mýtní porost po 1. chatu. Na základě těchto skutečností není MěÚ znám přesný časový sled provádění těžeb na předmětném lesním pozemku. Ve vyjádření ze dne 12.6.2013 žalobce uvedl, že evidenci kalamitních škůdců, kteří dosáhli zvýšeného nebo kalamitního stavu, vede vlastník lesa podle porostů, evidence obsahuje údaje o druhu kalamitního škůdce (lýkožrout – smrkový, severský, lesklý a menší), o lokalizaci výskytu – v k. ú. Crhov, datum zjištění škody – duben 2012 a datum a druh obranného zásahu proti škůdci – po šetření provedeném SSL dne 17. dubna 2012, zpracování nahodilé těžby a dotěžení porostních zbytků. Série lapáků položeny v květnu 2012 (60ks), v červenci 2012 (120ks), v listopadu pro rok 2013. Vlastník hospodařil v r. 2012 bez převzaté LHO, proto údaj uvedený v předcházejícím sdělení je v souladu a dokonce nad rámec § 40 lesního zákona. Usnesením ze dne 8.8.2013 oznámila ČIŽP žalobci, že ve správním řízení sp. zn. ČIŽP/48/OOL/SR01/1303269 byly shromážděny důkazy dostatečné pro vydání rozhodnutí; současně poskytla mu možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, a to nahlížet do spisu a vyjádřit se k nim, a stanovila žalobci 15denní lhůtu. Na žádost žalobce mu usnesením ze dne 9.9.2013 byla prodloužena lhůta pro vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí do 16.9.2013. Žalobce dne 3.10.2013 ve svém vyjádření jednak brojí proti znaleckému posudku (není součástí spisu – pozn. soudu), jednak namítá, že se správní orgán nezabýval skutkovou stránkou věci. Dne 25.10.2013 byl v 8:00 hodin slyšen jako svědek Ing. J. H.. Usnesením ze dne 12.12.2013 stanovila ČIŽP žalobci lhůtu 10 dnů od doručení, aby se mohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí a uplatnit práva podle § 36 odst. 1, 2 a 3 správního řádu. ČIŽP dne 16.1.2014 pod č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/1303269.026/13/OJK uložila žalobci podle § 4 písm. c) zákona o inspekci pokutu ve výši 500 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se měl dopustit tím, že měl vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů tím, že na předmětném pozemku, který vlastní, provedl v období nejméně konce roku 2012 úmyslnou těžbu dřeva holosečným způsobem v porostních skupinách 614 Df8 a 614 Df4 tak, že na lesním pozemku vznikla celková plocha 2,81 ha holin a nezajištěných kultur, navazující na plochu cca 1,46 ha holin a nezajištěných kultur sousedního pozemku par. č. 253/3 v k. ú. Crhov, čímž došlo ke vzniku holiny a nezajištěných kultur o celkové ploše 4,27 ha; takto umístěná těžba odporuje jednak § 31 odst. 5 lesního zákona, který stanoví pravidla pro přiřazování holých sečí, a jednak § 33 odst. 4 lesního zákona, podle něhož je zakázána mýtní úmyslná těžba na porostech mladších 80 let. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 5.2.2014 žalobce blanketní odvolání. Žalobce odvolání doplnil dne 25.3.2014. Dne 15.12.2014 žalovaný pod č. j. 13796/ENV/14, 376/570/14 odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného jsou nezákonná, diskriminační a šikanózní, nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, částečně nesrozumitelná, v rozporu s veřejným zájmem a platnou právní úpravou a právním pořádkem České republiky, či s předpisy Evropských společenství, pak soud poukazuje na sled výše podrobně popsaných událostí a uvádí, že z takto obecně formulovaných námitek neshledal, z čeho žalobce dovozuje konkrétní porušení předpisů a co konkrétně vytýká žalovanému. Namítá-li žalobce, že mu nebyla poskytnuta přiměřená pomoc a poučení ze strany správního orgánu, úkony správní orgán nečinil s dostatečným předstihem tak, aby mohl účinně uplatňovat svá práva a zájmy, naopak přenášel na něho důkazní břemeno a byl krácen na svých procesních právech tím, že nebyl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí před změnou rozhodnutí, pak je soud nucen konstatovat, že ani z této námitky není patrno, jakou přiměřenou pomoc má žalobce na mysli, která mu ze strany žalovaného nebyla poskytnuta. Takto obecně formulovanou námitkou bez konkrétního obsahu se soud nemůže zabývat. Rovněž námitka, že se žalobci nedostalo poučení ze strany správního orgánu, je vágní, není patrno, jakého poučení se žalobci nedostalo a jak je případně takováto vada měla zkrátit na jeho právech. Soud v obecné rovině konstatuje, že každé ve správním spisu založené rozhodnutí odpovídá spisovému přehledu a obsahuje odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Bylo proto na vůli žalobce, zda takovou možnost využije, či nikoli. Ze správního spisu nelze ani dovodit, že správní orgán na žalobce přenášel důkazní břemeno. Jak vyplývá ze spisu, žalobce byl žalovaným, či správním orgánem I. stupně, vyzýván, aby pouze doložil listiny rozhodné pro danou věc, takový postup rozhodně nelze zaměňovat s tím, že by žalovaný přenášel důkazní břemeno na žalobce. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ustanovení § 2. Podle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Podle § 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Z výše popsaného postupu sledu událostí pak lze konstatovat, že správní orgán postupoval zcela v intencích zákona. Jestliže žalobce uvádí, že se správní orgány nevyjádřily k některým podkladům rozhodnutí (opominuté důkazy), nikterak nevymezuje, o které podklady se mělo jednat a jakým způsobem byla zkrácena jeho práva. Soud ve smyslu dispozitivní zásady může pouze konstatovat, že z obsahu správního spisu neshledal, že by správní orgány ignorovaly některé podklady, tj. že by některé podklady zcela pominuly a vůbec se k nim nevyjádřily. Pokud dále žalobce namítá, že byl krácen na svých procesních právech tím, že nebyl správním orgánem seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí před změnou rozhodnutí, tak je třeba připomenout, že z usnesení ČIŽP ze dne 12.12.2013 vyplývá, že ČIŽP stanovila žalobci lhůtu 10 dnů od doručení, aby se mohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí, aby mohl konat podle § 36 odst. 1, 2 a 3 správního řádu. Byl upozorněn, že po jejím uplynutí vydá ČIŽP rozhodnutí ve věci na základě podkladů shromážděných do spisu a vyjmenovaných ve spisovém přehledu v příloze tohoto usnesení. Usnesení obsahuje odůvodnění, poučení a nabylo právní moci dne 28.12.2013. Poté žalobce dne 17.12.2013 byl nahlížet do spisu, aby se seznámil s jeho obsahem ve smyslu § 38 správního řádu. Žalobce prohlásil a podepsal, že byl poučen v souladu s § 4 odst. 2 správního řádu o uplatnění práva nahlížet do spisu a současně mu to bylo umožněno. Žalobce nadto provedl ofocení fotoaparátem části spisu podle vlastního uvážení. Soud proto neshledal, že by právě popsaným postupem správního orgánu I. stupně byl žalobce krácen na svých procesních právech tím, že by nebyl správním orgánem seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. Dále žalobce uvádí, že námitky v jeho vyjádření nebyly řádně vypořádány, rozhodnutí je vnitřně rozporné a bylo mu upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces. I tyto námitky shledal soud zcela obecnými, nekonkrétními, neboť z nich není zřejmé, které konkrétní vyjádření žalobce spolu s námitkami nebylo správním orgánem, a kterého stupně, vypořádáno, resp. které konkrétní vyjádření má žalobce na mysli a které námitky měl dle žalobce správní orgán opomenout. Žalobce nespecifikuje rovněž, které rozhodnutí správního orgánu, zda I. stupně, či žalovaného, shledává za vnitřně rozporné a v čem konkrétně shledává namítaný vnitřní rozpor a nespecifikuje rovněž, v jakém procesním postupu mu bylo upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces. K takto ryze obecně položeným námitkám lze v obecné rovině pouze uvést, že ve spisu uvedené písemnosti - rozhodnutí, usnesení, či výzvy, byly žalobci doručovány, žalobce v nich byl vyzýván k součinnosti a k vyjádření a upozorňován na další kroky správního orgánu, které mají následovat (čehož i následně využil). Poté, co bylo dne 29.3.2013 zahájeno správní řízení a současně oznámeno, že bude dne 17.4.2013 v konkrétním čase a místě proveden důkaz ohledáním věci na místě na předmětném pozemku, mu bylo rozhodnutím nařízeno předběžné opatření zdržet se jakékoli činnosti na předmětném pozemku do realizace ohledání věci na místě. Jak vyplývá z protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci na místě, žalobce se ho účastnil a následně se jak ústně, tak písemně se k němu vyjádřil. Správním orgánem I. stupně byl vyzván, i opětovně, k doložení listinných důkazů, byl vyzván, že může uplatnit další návrhy, připomínky, stanoviska a byl seznámen s obsahem spisu. K jeho návrhu mu byla i prodloužena lhůta pro vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí. Žalobce brojil u správního orgánu I. stupně proti znaleckému posudku, na tuto námitku správní orgán reflektoval a do obsahu spisu posudek nezařadil, ani se jím dále nezabýval, nehodnotil jeho závěry, ani z nich nevycházel, tedy uznal námitku a vyšel žalobci vstříc. K námitkám žalobce, že není jeho povinností prokazovat svoji odpovědnost či neodpovědnost, že platí zásada in dubio pro reo a presumpce neviny, a že přitom důkazy nebyly hodnoceny samostatně i společně ve vzájemných souvislostech, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, neboť je v rozporu s obsahem spisu, že byly porušeny zásady § 2 odst. 1 a 2 správního řádu, zásada legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu, dále ust. § 68 odst. 3, § 50 odst. 4 a § 52 správního řádu, rovněž že podklady pro vydání rozhodnutí jsou nezákonné, protože argumentace zápisem z inspekčního šetření je zcela zavádějící a nejednalo se o kontrolu podle zákona o státní kontrole, že se nejednalo ani o zajištění důkazu podle správního řádu před zahájením řízení, když uvedený podklad je tedy nezákonný, a protokol o zajištění důkazu ze dne 17.4.2013 je také v rozporu se zákonem, protože mu nepředcházelo usnesení, soud uvádí, že žalobce nijak z uvedeného nespecifikuje v čem konkrétně žalovaný podle jeho tvrzení porušil trestní zásadu in dubio pro reo, princip presumpce neviny ani zákaz sebeobviňování. Z obsahu správního spisu a priori nic takového nevyplývá. Soud k námitce, že nebyl v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí zjištěn skutkový stav, v míře korespondující obecnosti uplatněné námitky hodnocení důkazů jak samostatně, tak i společně ve vzájemných souvislostech, odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí ČIŽP, i odvolacího orgánu, v nichž se oba správní orgány zcela dostatečně zabývaly skutkovými zjištěními dané věci podle časového sledu jednotlivých událostí právě i v jejich vzájemných souvislostech. Soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl v dané věci zjištěn správními orgány v dostatečné míře, a proto tvrzení žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu soud nemohl přisvědčit. Pokud žalobce zmiňuje tzv. vyloučený znalecký posudek, pak ze spisu je zřejmé, že tím správní orgán jen vyhověl námitce žalobce ohledně jeho zadání i vyhotovení, proto ani není součástí spisu, správní orgán ho nezmiňuje ani v rozhodnutí I. stupně, ani v napadeném rozhodnutí, nevychází z něj ani na něj neodkazuje. Žalobce nijak nekonkretizuje, v čem spatřuje porušení zásad § 2 odst. 1 a 2 správního řádu, zásady legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu, dále § 68 odst. 3, § 50 odst. 4 a § 52 správního řádu. Jak vyplývá z výše uvedeného, v daném případě správní orgán I. stupně vlastním šetřením zjistil skutečnosti uvedené ve spisu, důkazy vyhodnotil. Soud po zhodnocení shromážděného spisového materiálu uzavírá, že správní orgán I. stupně v daném řízení shromáždil důkazní prostředky v takové míře, jež mu umožnila zjistit skutečnosti rozhodné pro dostatečné posouzení dané věci. Podle uvážení soudu uvedené skutečnosti dokreslují správními orgány popsaný skutkový děj, nikterak nesvědčí o porušení namítaných ustanovení a zásad ze správního řádu – s výhradou jedné důvodné žalobní námitky (viz výše). Z ničeho taktéž nevyplývá, že by zápis z inspekčního šetření měl být nezákonný podklad, paakt bez právního významu, jak namítá žalobce. Není ani stěžejním dokumentem, na kterém je postaven závěr o deliktu žalobce. Inspekčním šetřením byl pouze zjištěn rozsah provedení mýtní těžby v uvedených porostních skupinách, že došlo ke vzniku holin přes 1 ha. Je to pouze prvotní podklad, v němž se konstatuje počáteční zjištění. Pokud dále žalobce namítá, že protokol o zajištění důkazu ze dne 17.4.2013 na str. 27- 29 spisu je v rozporu se zákonem, protože mu nepředcházelo usnesení, pak je třeba konstatovat, že zajištění důkazu bylo provedeno po zahájení správního řízení a účastnil se ho mimo jiné i žalobce; v tomto případě nebylo třeba, aby správní orgán postupoval podle § 138 správního řádu, když v tomto případě postupoval správně podle § 54 správního řádu. Žalovaný se touto námitkou zabýval ve svém rozhodnutí na str. 11 a na jeho podrobnější závěry soud odkazuje. Namítá-li žalobce, že v rozhodnutí absentuje jasná a nezaměnitelná totožnost skutku, že není v něm vymezeno časové období, ve kterém mělo k domnělému protiprávnímu jednání dojít a neupíná se k osobě žalobce, pak žalobce ani v tomto případě nespecifikuje, v čem konkrétně má absentovat totožnost skutku (s čím takto porovnává). Lze pouze konstatovat, že ze znění výrokové části rozhodnutí prvního stupně je dostatečně zřejmé, co je žalobci kladeno za vinu, časové období je specifikováno: „…v období nejméně konce roku 2012…“, což soud shledává za dostatečně vymezené časové určení tak, aby žalobce nemohl být postižen za jiné, než uvedené, časové období. Současně v rozhodnutí o uložení pokuty je uvedeno, že správní řízení je vedeno s osobou žalobce, který je zde konkrétně specifikován obchodním jménem, sídlem, identifikačním číslem, zmocněným zástupcem a též odůvodnění směřuje výlučně k osobě žalobce. Ostatně ani v tomto úseku námitek žalobce nespecifikuje, v čem konkrétně má za to, že se rozhodnutí neupíná k osobě žalobce. V tomto směru soud také odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2008, č. j. 2 As 34/2006-73, podle něhož výrok rozhodnutí o správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. V dané věci je skutek dostatečným způsobem individualizován, aby nemohl být zaměněn s jiným. Správní orgán neporušil ustanovení o řízení. Dále se soud zabýval námitkami žalobce, že žalovaný porušil zásadu legální licence a zásadu taxativního výčtu veřejnoprávních pravomocí v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod tím, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z protokolu o zajištění důkazu a usnesení o zajištění důkazu, což odporuje § 138 správního řádu, protože z jednacího čísla se podává, že usnesení o zajištění důkazu bylo vydáno až po sepsání protokolu o zajištění důkazu. S námitkami, které směřovaly do jejich vyhotovování v odvolání, se žalovaný nedostatečně vypořádal a nedostatečně hodnotil společenskou nebezpečnost skutku a naopak v neprospěch žalobce hodnotil skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem. Přitom se nejednalo o zákonné důkazní prostředky, protože obě rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, a správní orgán zaměňoval termíny oznámení rozhodnutí a vydání, byť žalobce vytýkal pozdní vydání usnesení, nikoli oznámení rozhodnutí. Předně soud shledal, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí na str. 11 velmi podrobně a výstižně obsahově shodnými námitkami (uplatněnými již v odvolání) zabývá, vysvětluje postup ve správním řízení v situaci, kdy je shledána důvodná obava, že nebude možno později důkaz provést a je třeba postupovat podle § 138 správního řádu. O zajištění důkazu ohledáním na místě vydala ČIŽP podle § 54 odst. 1 a § 138 odst. 1 správního řádu usnesení. Současně byl téhož dne, kdy byl důkaz zajištěn, sepsán o tom protokol. V odůvodnění rozhodnutí dostatečným způsobem žalovaný odůvodnil svůj postup podle § 138 odst. 1 správního řádu, a uvedl proč bylo žalobci usnesení oznámeno dodatečně, jinak by se takový postup mohl minout svým preventivním účinkem. Nelze opominout, že žalobce byl i poučen o opravném prostředku, který nevyužil. Žalovaný konkretizuje, z jakého důvodu vycházelo usnesení o zajištění důkazu ze dne 12.3.2013 z protokolu o zajištění důkazu ze dne 12.3.2013, nikoli z protokolu o zajištění důkazu ohledáním na místě ze dne 17.4.2013, což žalobce směšuje. Za tohoto procesního stavu nelze přisvědčit porušení zásady legální licence a zásady taxativního výčtu veřejnoprávních pravomocí v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, když žalovaný své kompetence ničím nepřekročil. Namítá-li dále žalobce, že se nejednalo o zákonné důkazní prostředky, protože obě rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, a správní orgán zaměňoval termíny oznámení rozhodnutí a vydání, byť žalobce vytýkal pozdní vydání usnesení, nikoli oznámení rozhodnutí, pak opět neuvádí, v čem rozhodnutí shledává za vnitřně rozporné, na žádné konkrétní rozpory v nich totiž nepoukazuje. Nelze se tak relevantně k namítaným vnitřním rozporům, které nejsou konkrétně žalobcem uvedeny, adekvátně vyjádřit a zhodnotit je. Otázkou vydání a oznámení se soud zabývá výše, žalovaný pak na str. 11 rozhodnutí. Soud dále konstatuje, že povinnost citovaná výše podle § 4 písm. c) zákona o inspekci, se vztahuje na všechny právnické nebo fyzické osoby, které svým jednáním či opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2004, č. j. 5 A 42/2002-43, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že deliktní odpovědností podle § 4 zákona o inspekci, je protiprávní činnost (nikoliv nečinnost), v důsledku které došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích způsoby uvedenými pod písmeny a) až d), a takové činnosti se nepochybně dopustil vlastník lesa. Pokud žalobce namítá, že žalovaný v neprospěch žalobce hodnotil skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem, pak je z kontextu patrno, že žalobce má ve skutečnosti na mysli porušení zákazu dvojího přičítání. Žalobce však opět nekonkretizuje, v čem konkrétně podle něho zásada „ne bis in idem“, resp. zákaz dvojího přičítání, byla porušena. K takto obecně formulované žalobní námitce může soud opět toliko obecně konstatovat, že porovnáním výrokové části rozhodnutí prvního stupně a odůvodnění výše uložené sankce neshledal, že by k porušení zákazu dvojího přičítání došlo. Jestliže žalobce namítá, že procesně způsobilé nejsou ani jakési záznamy o podání vysvětlení, zápisy z inspekčních šetření a protokoly o zajišťování důkazů, pak je třeba si uvědomit, z čeho při rozhodování správní orgán I. stupně vycházel; zde soud odkazuje na str. 2 až 15 rozhodnutí, kde správní orgán podrobně jmenuje podklady, z nichž vycházel. Z odůvodnění rozhodně nevyplývá, že by vycházel správní orgán I. stupně z osamocených jednotlivých důkazů, podklady pro jeho rozhodnutí tvoří množství důkazů, které hodnotil na str. 16 až 23 rozhodnutí nikoli jednotlivě, nýbrž i ve vzájemných souvislostech, jeho odůvodnění jednotlivých kroků na sebe logicky navazuje; totéž platí o odůvodnění rozhodnutí žalovaného (viz str. 10 až 17 rozhodnutí). Pokud žalobce namítá, že byl postižen dvakrát za totéž, opět nekonkretizuje, za co měl být postižen dvakrát, když z rozhodnutí správního orgánu zřetelně vyplývá, že správní sankce mu byla uložena pouze jedna. Namítá-li žalobce nedostatečné odůvodnění uložené sankce (nedostatečné hodnocení závažnosti a společenské škodlivosti), soud uvádí, že správní orgány zohlednily, že žalobce získal dřevo za účelem zisku v rámci podnikatelské činnosti společnosti, přičemž výměra sankce ve výši 1/10 zákonného maxima je shledána za přiměřenou k následkům protiprávního stavu, posouzením závažnosti, způsobu těžby, jejího trvání. Je patrno, že sankce byla stanovena i s ohledem nejen na výchovnou, ale též i represivní funkci tak, aby žalobce se dalšího porušení zákona ve své činnosti již nedopouštěl. Soud uvážil, že podaná žaloba je důvodná pouze v rozsahu jediné námitky, proto napadené rozhodnutí II. stupně zrušil bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), neshledal důvod, proč by s ohledem na jinak bezvadné řízení měl rušit i rozhodnutí prvoinstančního orgánu. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem za dva úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]) po 3 100 Kč [§ 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastoupení se zvyšuje o 21% z 6 800 Kč, tedy o 1 428 Kč. Žalobci tak bude na náhradě nákladů zaplacena žalovaným celková částka 11.228 Kč. Za odkladný účinek soud žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť nebyl shledán důvodným.

Poučení