3 A 77/2016 - 56

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Ludmily Sandnerové ve věci žalobkyně: J. N., rozená H., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. et Bc. Josefem Václavem Martinkem sídlem Bryksova 818/48, 198 00 Praha 9 proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu sídlem nábř. Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2016, č. j. 1396/2016-EKO, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále též „žalovaná“ nebo „Etická komise“) ze dne 29. 1. 2016 č. j. 1396/2016-EKO, kterým Etická komise potvrdila rozhodnutí Ministerstva obrany (dále jen „správní orgán I. stupně“ či „ministerstvo“) ze dne 30. 3. 2015, č. j. 262001889/11/2015-7542. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žadatelky, nyní žalobkyně, ze dne 16. 12. 2011 o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále též „Osvědčení“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZÚO“).

2. V podané žalobě v prvním žalobním bodu žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za vydané v rozporu se ZÚO, neboť byly splněny podmínky pro vydání Osvědčení za činnost dostatečně prokázanou rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 1. 8. 1958, sp. zn. T 13/58. Trestný čin pohlavního zneužití nemůže být překážkou vydání Osvědčení podle § 4 odst. 4 ZÚO, jelikož odsouzení bylo účelové a smyšlené. Žalobkyně konstatuje, že ZÚO za účastníka odboje a odporu proti komunismu nepovažuje občana, jehož účast na odboji a odporu proti komunismu byla vedena zavrženíhodnou pohnutkou, anebo který se při této činnosti dopustil zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout; dále nepovažuje za něj občana, jehož činy byly vedeny pohnutkou nastolit režim, který by pošlapával hodnoty svobody a demokracie obdobně jako komunistický režim. Podle žalobkyně, i kdyby bylo uvedené jednání spolehlivě prokázáno žalobkyni, pak nesouviselo s její účastí na odboji a odporu proti komunismu.

3. Podle žalobkyně překážkou podle § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO nemůže být ani to, že byla evidována jako spolupracovník či tajný spolupracovník v materiálech bezpečnostních složek v NPT Pardubice od března 1960 do listopadu 1963, svazek o tom byl zničen. Důkazní hodnotu svazku považuje žalobkyně za bezvýznamnou vedle její činnosti proti komunismu. Bez bližší konkretizace jednání, které mělo vytvořit překážku vydání Osvědčení, tak nebylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně spolupracovala s bezpečnostními složkami. Ačkoli správní orgán byl povinen podle § 4 odst. 3 ZÚO posoudit intenzitu, rozsah a délku účasti žalobkyně na odboji a odporu proti komunismu a porovnat převahu této činnosti s účastí na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci, toto porovnání neprovedl, nýbrž uzavřel, že činnost žalobkyně na odboji a odporu proti komunismu nebyla prokázána.

4. Podle žalobkyně o její spolupráci s bezpečnostními složkami je nutno pochybovat i z důvodu, že po propuštění z výkonu trestu v roce 1960 na amnestii presidenta, byla režimem perzekvována; pokaždé, když si našla zaměstnání, byla z něj následující den po přijetí propuštěna. Např. v Geodézii, Gumokovu a Tesle jí sdělili, že je to na příkaz režimu. Po několika pokusech si našla práci přes známého v chemickém průmyslu v podniku Fotochemna, zde se za ni postavil závodní výbor ROH, aby ji nepropustili. Tento podnik měl návštěvu z NDR a následně měli být zaměstnanci podniku vysláni do NDR, včetně žalobkyně. Žalobkyně dostala zákaz poté, co StB volala do fabriky, aby žalobkyni nepouštěli, že by tam zůstala. Žalobkyni bylo také zablokováno konto, na kterém byly uloženy peníze z pardubického lágru.

5. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že správní orgán I. stupně v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), nerozhodl o žádosti žalobkyně do 30 dnů od podání žádosti, nýbrž až po uplynutí této lhůty dne 22. 3. 2012 přerušil řízení do doby, než obdrží odborná stanoviska příslušných institucí ve smyslu § 6 odst. 3 ZÚO.

6. Žalobkyně dále konstatuje, že svá tvrzení žádala doplnit svědeckými výpověďmi, které správní orgán I. stupně odmítl provést. Přitom od navrženého svědka pana M. V., nar. X, bytem X, má informaci, že důkaz byl proveden. Jmenovaný byl žákem žalobkyně, ta byla jeho učitelkou, a na její popud se jmenovaný zapojil do protistátní činnosti, za kterou sám získal Osvědčení.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkazuje na napadené rozhodnutí. Obecně při hodnocení jednání žadatelů o přiznání postavení účastníků odboje a odporu proti komunismu konstatuje, že nelze brát bez dalšího v potaz hodnocení skutkového stavu objektivní a subjektivní stránky, jak jej v době nesvobody v 50. letech 20. století provedl v daném případě Krajský soud v Hradci Králové. Trestněprávní posouzení věci ze strany soudu v době nesvobody není pro posouzení jednání žalobkyně z hlediska případného přiznání či nepřiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu podle ZÚO relevantní, neboť soudy jednání žalobkyně v intencích ZÚO tehdy ani posuzovat nemohly. K tomuto odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (č. 106/2003 Sb.), a doplňuje, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že Krajský soud v Hradci Králové v usnesení o rehabilitaci žalobkyně ze dne 15. 3. 1991, č. j. Rt 194/91-13, zastavil žalobkyni trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky. Toto usnesení je veřejnou listinou ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu a potvrzuje pravdivost toho, co je v ní obsaženo; tedy potvrzuje, že se žalobkyně dopustila trestného činu pohlavního zneužití.

8. Žalovaná konstatuje, že žalobkyně na jedné straně tvrdí, že odsouzení pro spáchání trestného činu pohlavního zneužití bylo účelové a smyšlené a na druhé uvádí, že i kdyby bylo prokázáno, pak nesouviselo s účastí na odboji a odporu proti komunismu. Podle žalované z logiky věci vyplývá, že pouze jedno z tvrzení může být pravdivé.

9. Žalovaná k tvrzení žalobkyně, že odsouzení pro spáchání trestného činu pohlavního zneužití bylo účelové a smyšlené, uvádí, že takové tvrzení nemá oporu ve shromážděném spisovém materiálu. Žalobkyně na podporu svého tvrzení nepředložila žádné důkazy, jak vyžaduje § 6 odst. 1 ZÚO, ani takové důkazy neoznačila podle § 52 správního řádu, nadto žalobkyně uvedené tvrzení v průběhu správního řízení ani neuplatnila, v odvolání nerozporovala své odsouzení pro spáchání uvedeného trestného činu, resp. se nijak k němu nevyjádřila. Krajský soud v Hradci Králové v usnesení o rehabilitaci žalobkyně ze dne 15. 3. 1991, sp. zn. Rt 194/91-13, uložil žalobkyni za trestný čin pohlavního zneužití zbytkový trest v délce 1 roku, neboť na takovýto trestný čin se rehabilitace nevztahovala. Jednání žalobkyně spočívající v pohlavním zneužití S. Č. zakládá překážku přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 4 odst. 4 ZÚO, žalobkyně se tím dopustila zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv. Žalovaná v řízení i zvažovala, zda obvinění z pohlavního zneužívání nebyl konstrukt tehdejších bezpečnostních orgánů, avšak vzhledem k tomu, že A. B., druhý odsouzený v procesu se žalobkyní pod sp. zn. T 13/58, byl v dalším samostatném řízení vedeném Lidovým soudem v Trutnově uznán vinným dne 2. 9. 1958 pod sp. zn. 1 T 219/38, mimo jiné ze spáchání trestného činu pohlavního zneužití, že jako vedoucí turistického oddílu pohlavně zneužil cca 70 chlapců, za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let. Vzhledem k množství poškozených a s přihlédnutím k věrohodné výpovědi poškozeného S. Č. v případě žalobkyně i k výpovědi žalobkyně v původním trestním řízení, se možnost účelového konstruktu bezpečnostních orgánů komunistického režimu jevila žalované jako velmi nepravděpodobná.

10. K námitce žalobkyně, že „ i kdyby bylo [pohlavní zneužití] spolehlivě prokázáno, by totiž v žádném případě nesouviselo s účastí na odboji a odporu proti komunismu, “ žalovaná uvádí, že trestného činu pohlavního zneužití se žalobkyně dopustila na S. Č., členovi turistického kroužku založeného v H. M. žalobkyní, kde měla žalobkyně používat prvky pionýrské výchovy, a zároveň byl žákem žalobkyně na škole v H. M. Právě svoji činnost i v rámci tohoto turistického kroužku považuje žalobkyně za jednání, kterým měla naplnit některé ze znaků forem odboje a odporu podle § 3 ZÚO. Vzhledem k uvedenému má žalovaná za prokázané, že k pohlavnímu zneužití S. Č. došlo při činnosti, kterou žalobkyně považuje za naplňující znaky některé z forem odboje a odporu proti komunismu podle § 3 ZÚO.

11. Žalovaná vysvětluje, že podle § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO se nevyžaduje, aby konkrétní svazky vedené bývalými bezpečnostními složkami byly dochovány či bylo nutné konkretizovat jednání žalobkyně, jak se žalobkyně domáhá, neboť v daném případě překážku vydání Osvědčení zakládá skutečnost samotné evidence žalobkyně v materiálech bezpečnostních složek jako jejich spolupracovník nebo tajný spolupracovník.

12. K námitce, že nebylo prokázáno, že žalobkyně spolupracovala s bezpečnostními složkami a bez bližší specifikace překážky řízení není taková překážka relevantní, žalovaná uvádí, že podle § 4 odst. 2 ZÚO se umožňuje nepřihlédnout k překážce vydání Osvědčení v případě, že „byl občan do složek a organizací zde uvedených vyslán nebo se stal jejich členem za účelem odboje. “ V řízení však ohledně žalobkyně toto nebylo prokázáno. ZÚO nestanoví, že v případě neprokázání konkrétního jednání žalobkyně spočívajícího ve spolupráci s bývalými bezpečnostními složkami, není taková spolupráce relevantní, nemůže-li být zároveň spolehlivě prokázáno, že žalobkyně spolupracovala „s bezpečnostními složkami za účelem boje proti komunismu. “ V dalším odkazuje žalovaná na napadené rozhodnutím, v němž se podrobně zabývala překážkou vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO.

13. Žalovaná k námitce, že podle § 4 odst. 3 ZÚO neprovedla porovnání, odkázala na poslední odstavec na str. 13. napadeného rozhodnutí, kde je porovnání podrobně provedeno.

14. Žalovaná uzavírá, že podle zvláštního záměru zákonodárce v rámci zákonných mezí klade zvláštní důraz na etický rozměr jednotlivých kauz a na nezpochybnitelné morální přesvědčení jednotlivých žadatelů. S ohledem na uvedené a při šetření zásad, na kterých ZÚO stojí, a které zákonodárce vtělil do jeho preambule (tj. vyjádřil vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie a připomíná ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím) žalovaná nemohla odhlédnout od zjištěných překážek přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu a rozhodla tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Navrhuje proto, aby soud žalobu zamítl.

15. Dne 22. 10. 2019 proběhlo u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) jednání, při němž zástupce žalobkyně zdůraznil, že žalobkyně měla získat postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu, vědomě s bezpečnostními složkami (StB) nespolupracovala, v tomto ohledu je ale v důkazní nouzi. Co se týče první překážky přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu (pohlavní zneužití 14 letého chlapce), konstatoval, že se jednalo o vykonstruovaný proces. Žalovaný setrval na své argumentaci. Zástupce žalobkyně navrhl, aby soud doplnil dokazování o výpovědi svědků, a to V. H., M. V., Z. D. a S. L. Tento důkaz městský soud zamítl pro nadbytečnost, neboť obsah správního spisu postačí k rozhodnutí ve věci.

16. Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a žalobu neshledal důvodnou.

17. Při posouzení městský soud vyšel z následující právní úpravy v rozhodném znění:

18. Podle § 239 odst. 1 alinea 2 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let, nebo kdo takové osoby jinak pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až deset let.

19. Podle § 240 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon kdo osobu mladší než osmnáct let nebo osobu svěřenou jeho dozoru přiměje k mimomanželské souloži, zneužívaje její závislosti, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jinak pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

20. Podle § 71 odst. 1 správního řádu správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu.

21. Podle § 71 odst. 3 správního řádu pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

22. Podle § 3 odst. 3 ZÚO formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též aktivní působení v organizaci nebo skupině, jejíž členové bojovali proti komunistickému režimu způsoby uvedenými v tomto ustanovení.

23. Podle § 3 odst. 4 ZÚO formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též takové veřejné politické a společenské postoje zastávané aktivně a z vlastní vůle, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, pokud byl za ně jejich nositel uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě anebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště anebo jinak obdobně závažně postižen.

24. Podle § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO za účastníka odboje a odporu proti komunismu se nepovažuje občan, který v době nesvobody [podle § 2 písm. a) ZÚO je to v době od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, pozn. soudu] byl evidován v materiálech bezpečnostních složek jako jejich spolupracovník nebo tajný spolupracovník anebo byl členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, pomocníkem Pohraniční stráže nebo informátorem zpravodajského aparátu Komunistické strany Československa anebo jinak obdobně spolupracoval s bezpečnostními složkami nebo Komunistickou stranou Československa.

25. Podle § 4 odst. 3 ZÚO občanu uvedenému v odstavci 1 se přizná postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu, pokud jeho účast na odboji a odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem nebo délkou zjevně převyšovala jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu se přizná též občanu uvedenému v odstavci 1, který s nasazením vlastního života vykonal v rámci odboje a odporu proti komunismu mimořádně záslužný čin.

26. Podle § 4 odst. 4 ZÚO za účastníka odboje a odporu proti komunismu se nepovažuje občan, jehož účast na odboji a odporu proti komunismu byla vedena zavrženíhodnou pohnutkou, anebo který se při této činnosti dopustil zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout. Za účastníka odboje a odporu proti komunismu se dále nepovažuje občan, jehož činy byly vedeny pohnutkou nastolit režim, který by pošlapával hodnoty svobody a demokracie obdobně jako komunistický režim.

27. Podle § 11 ZÚO soud na návrh zruší trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, anebo rehabilitace podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředky. Návrh lze podat nejpozději do 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro účely tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a následující zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Náhrada se vyplatí v hotovosti. Toto ustanovení se nevztahuje na trestné činy spáchané z pohnutek nízkých nebo nečestných.

28. Ze správních spisů vyplývá:

29. K žalobním námitkám z obsahu spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů k podané žalobě vyplynulo, že dne 16. 12. 2011 byla doručena správnímu orgánu I. stupně žádost žadatelky o vydání Osvědčení.

30. Usnesením správního orgánu I. stupně ze dne 22. 3. 2012 bylo správní řízení přerušeno do doby předložení odborných stanovisek příslušných institucí.

31. Dne 5. 6. 2012 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu odpověděl na žádost ministerstva, že ve výsledku šetření k osobě žadatelky nedisponuje žádnými poznatky.

32. V odborném stanovisku Archivu bezpečnostních složek je uvedeno, že žadatelka „byla evidována v materiálech bezpečnostních složek jako jejich spolupracovnice nebo tajná spolupracovnice …. Z Protokolu registrace svazků spolupracovníků 1. zvláštního oddělení KS MV Hradec Králové vyplývá, že na J. H. (rodné příjmení žalobkyně, pozn. soudu) (uvedena bez data narození) byly vedeny dva svazky, bez bližšího určení kategorie spolupráce. Šlo o svazek reg. č. 2682, krycím jménem „I.“, který byl zaveden v srpnu 1958 a v dubnu 1960 byl zničen. Od března 1960 byl ke jmenované zaveden v nápravně pracovním táboře (NPT) Pardubice svazek reg. č. 4574, který byl uložen v listopadu 1963 a v roce 1969 byl zrušen.“ Žadatelka při výslechu se „rovněž přiznala k tomu, že v roce 1955, kdy působila jako učitelka osmileté střední školy v H. M., měla poměr s jedním ze svých žáků, kterému v té době bylo čtrnáct let (srov. arcxh. č. V-480HK, osobní svazek H., protokoly o výslechu J. H., scan 42 až 43).“.

33. V kopiích listin ze dvou svazků se v prvním z nich uvádí: datum: „26. 8. 1958“, číslo svazku: „2682“, jméno a příjmení spolupracovníka: „J. H.“, krycí jméno: „I.“, správa, odbor, oddělení, skupina, které(mu) byla vydána mapa agenta a vl. zpráv: „odd. vyšetř.“ ; ve druhém svazku se uvádí: datum: „30. 3. 1960“, číslo svazku „4574“, jméno a příjmení spolupracovníka: „J. H.“, krycí jméno: „I.“, správa, odbor, oddělení, skupina, které(mu) byla vydána mapa agenta a vl. zpráv: „NPT Pardubice“. Oba svazky byly již zničeny.

34. Usnesením Krajské správy ministerstva vnitra Hradec Králové ze dne 7. 7. 1958, sp. zn. 1 Kv 41/58-18, bylo žadatelce jako obviněné zahájeno trestní stíhání, že „od roku 1955 zneužívala pohlavně svého 14 letého žáka S. Č., k čemuž zneužívala své funkce učitelky. Tuto trestnou činnost prováděla ve školní třídě a ve svém bytě v H. M. na okrese Trutnov. Do současné doby s ním potom udržovala milenecký poměr.“ Po poučení, že lze proti tomuto usnesení podat stížnost, účastnice řízení napsala vlastní rukou „stížnost si nepodávám.“. Žadatelce bylo dále zahájeno trestní stíhání i pro podezření z další trestné činnosti, za níž byla následně pravomocně odsouzena, viz níže.

35. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 1958, sp. zn. T 13/58, byla žadatelka jako obžalovaná se spoluobžalovaným A. B., nar. X, společně uznána vinnou trestným činem podvracení republiky a samostatně dále dvěma trestnými činy pohlavního zneužití (podle § 239 odst. 1 alinea 2 a podle § 240) a přestupkem proti zbraním a střelivu, za které jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, ztráta čestných práv občanských na dobu tří let po výkonu trestu, propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu a zákaz vykonávat povolání učitelky na dobu 5 let po výkonu trestu. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že obžalovaná doznala, že S. Č. doučovala „také proto, že se jí chlapec líbil. Při doučovací hodině došlo potom k tomu, že ho líbala, to se opakovalo vícekráte a zvala ho také do svého bytu, sice pod záminkou doučování, ale jak sama doznala, zejména proto, aby mohla ve stycích s ním pokračovati. Sama doznala, že věděla, že chlapci není ještě 15 let, a že jejich styky nabyly intimní povahy. Popřela však, že by mezi nimi došlo k souloži… Z výpovědi svědka Č. vychází pak na jevo, že se v bytě nejen líbali, ale že se spolu leželi na otomaně, že se tiskli k sobě …“ 36. Podle záznamu o pohovoru z věznice v Pardubicích ze dne 11. 1. 1960 evidovaného Národním archivem, byl proveden pohovor se žadatelkou jako s odsouzenou k její trestné činnosti. Uvádí se zde, že odsouzená „na své odsouzení pohlíží tak, že bylo skutečně spravedlivé, a to vzhledem k jejímu trestnému činu. Jako učitelka si měla uvědomit, co provádí… při jednání s příslušníkem budí dojem, že je u ní velká snaha se příslušníku zalichotit. Je si vědoma, jakou výhodu by to pro ni mohlo přinésti.“ 37. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 1991, č. j. Rt 194/91-13, bylo vysloveno, že žadatelka jako odsouzená byla pod výrokem I. tohoto usnesení účastna soudní rehabilitace, což znamená, že trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky bylo zastaveno; pod výrokem II. tohoto usnesení bylo rozhodnuto, že za dva trestné činy pohlavního zneužití a za přestupek proti zbraním a střelivu, jež nebyly dotčeny zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jí byl stanoven trest odnětí svobody na dobu 1 roku nepodmíněně. V odůvodnění k výroku II. usnesení tamní soud vysvětlil, že na dva trestné činy pohlavního zneužití a na přestupek proti zbraním a střelivu se rehabilitace nevztahuje a soud je povinen na ně stanovit podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest.

38. Dne 12. 6. 2014 ministerstvo rozhodlo o pokračování v řízení.

39. Dne 6. 11. 2014 žadatelka ve vyjádření k věci navrhla za svědky slyšet V. H. a M. V.

40. V doplněném dokazování podle sdělení Vězeňské služby České republiky ze dne 20. 11. 2014 se uvádí, že žadatelka, identifikovaná datem narození, byla vězněna ve věznici Pardubice v době od 16. 5. 1958 (vazba trvala do 18. 8. 1958) do 10. 5. 1960, kdy byla propuštěna na svobodu na základě amnestie prezidenta republiky, zde vykonávala trest odnětí svobody v trvání pěti let uložený rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. T 13/58. V doplněném sdělení ze dne 25. 11. 2014 Vězeňská služba uvádí, že v databázi Centrální evidence vězněných osob se nachází pouze jediný záznam na jméno „J. H.“ a ten se vztahuje k osobě žadatelky, která v době zatčení pracovala jako učitelka v H. M., bydlela v J., v ul. X, a konstatují její odsouzení a výkon trestu ve věznici Pardubice, jak je uvedeno shora.

41. Dne 16. 12. 2014 žadatelka sdělila ministerstvu, že nahlížela do spisu, a ve spise postrádá výpovědi navržených svědků, přitom od pana V. má informaci, že výpověď podával. Uvedla, že při nahlížení do spisu se jí ministerstvo vyjádřilo, že výpovědi svědků se nebudou provádět, jelikož bylo doplněno dokazování informacemi z Centrální evidence vězněných osob.

42. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval shora popsaný obsah správního spisu a vyjádřil, že žadatelka se účastnila obnovy skautského střediska v Trutnově. Ministerstvo zvažovalo formu odboje a odporu proti komunismu podle § 3 odst. 3 ZÚO, avšak shromážděné podklady neumožnily dojít k závěru, že žadatelka jako vedoucí skautského oddílu vedla svěřence v protirežimním duchu či že skupina skautů vykonávala jakoukoli činnost proti komunistickému režimu. Ani skutečnost, že žadatelka disponovala zbraní, nepostačila bez dalších důkazů pro určení, že se zapojila do odboje, a to pro překážku přiznání Osvědčení podle § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO. Žadatelka byla totiž evidovaná jako spolupracovník či tajný spolupracovník v materiálech bezpečnostních složek ve svazku s reg. č. 4574 od března 1960 do listopadu 1963 v nápravně pracovním táboře (dále též „NPT“) Pardubice s krycím jménem „I.“. Nelze přihlédnout od překážky přiznání Osvědčení podle § 4 odst. 2, odst. 3 ZÚO, neboť nebylo ničím prokázáno, že by žadatelka byla organizována jako spolupracovník bezpečnostních složek za účelem boje proti komunistickému režimu, ani že by její účast na odboji a odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem či délkou zjevně převyšovala její účast na budování, rozvoji a upevňování komunismu. K výslechu dvou svědků navrhovaných žadatelkou ministerstvo nepřistoupilo, jelikož z ničeho nevyplývá, že by navrhovaní svědci mohli mít informace k evidenci žadatelky jako spolupracovníka ve svazku, který byl založen v průběhu výkonu jejího trestu v ženské věznici, a s ohledem na existenci překážky by dodatečná svědectví ani na věc neměla vliv. K osobě pana V. ministerstvo uvedlo, že jmenovaný nebyl k podání svědecké výpovědi nikdy předvolán. Žadatelka v případě obvinění z trestného činu podvracení republiky byla účastna soudní rehabilitace, avšak pro trestný čin pohlavního zneužití a přestupek proti zbraním a střelivu jí byl stanoven zbytkový trest. Jednání žadatelky proto ministerstvo považovalo za rozporné s preambulí ZÚO. Ministerstvo uzavřelo, že neshledalo podmínky pro vydání Osvědčení. Proti tomuto rozhodnutí žadatelka podala odvolání.

43. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná se neztotožnila s ministerstvem v otázce, že shromážděné podklady neumožnily dojít k závěru, že by žadatelka jako vedoucí skautského oddílu vedla své svěřence v protirežimním duchu. Měla za prokázané, že před svými svěřenci žadatelka deklarovala protikomunistické názory, jimi je zřejmě ovlivňovala. Přežití v přírodě vyučované žadatelkou v turistických kroužcích v duchu Junáka samo o sobě nekonstituuje protikomunistické postoje ve smyslu ZÚO, ale žadatelka otevřeně mluvila o blížícím se konci komunistického režimu, režim kritizovala a připravovala se s členy oddílu na možnost zasáhnutí do případného rozšíření nepokojů i na území Československa. Žalovaná však souhlasí s ministerstvem, že nebylo bez pochybností prokázáno, že by skupina skautů, které žadatelka vedla, vykonávala konkrétní činnost proti komunistickému režimu ve smyslu § 3 odst. 3 ZÚO. Vzhledem ke skutečnosti, že protikomunistické názory žadatelka deklarovala ve skautském oddílu jako uzavřené skupině osob, k nimž měla zřejmě důvěru, neshledala žalovaná v jejím jednání naplnění znaků odboje a odporu proti komunismu ve smyslu § 3 odst. 4 ZÚO.

44. Jednání žadatelky by podle žalované svým charakterem mohlo naplňovat formu odboje a odporu proti komunismu podle § 3 odst. 2 písm. b) ZÚO, a to jiné prokazatelně protikomunistické činnosti zaměřené přímo či nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu, pokud by se tak dělo dlouhodobě či soustavně s cílem presumovaným v § 2 písm. b) ZÚO; tomuto v daném případě brání dvě překážky vydání Osvědčení podle § 4 ZÚO.

45. První překážku žalovaná podle § 4 odst. 4 ZÚO shledává ve skutečnosti zjištěné ze spisového materiálu (protokol o výslechu svědka S. Č. ze dne 17. 6. 1958, doznání žadatelky v protokolu o jejím výslechu ze dne 2. 7. 1958), že žadatelka „jinak než souloží pohlavně zneužila nezletilého S. Č.“, tehdy 14 letého a udržovala s ním milostný poměr. Jmenovaný byl jejím žákem ve škole v H. M., osobou závislou na žadatelce, a byl členem turistického oddílu v H. M. založeného žadatelkou. Popsané jednání žadatelky vůči jmenovanému naplňuje znaky zvláště zavrženíhodného jednání směřující k popření individuálních základních lidských práv. ZÚO upravuje i možnost od takové překážky odhlédnout (§ 4 odst. 4 ZÚO) v případě, že by nebylo možné se vyhnout tomuto jednání v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu. V daném případě však vzhledem k charakteru činu, kdy žadatelka pohlavně zneužila jmenovaného, nelze zvažovat, že by nebylo možné se tomuto jednání vyhnout. Rovněž usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 1991, č. j. Rt 194/91-13, byl žadatelce za trestný čin pohlavního zneužití stanoven zbytkový trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Nemožnost užití § 11 ZÚO byla rovněž nasnadě.

46. Druhou překážku žalovaná shledala podle § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO ve skutečnosti, že na osobu „J. H.“ bez data narození byly 1. zvláštním oddělením KS MV Hradec Králové vedeny dva svazky spolupracovníka bez bližšího určení kategorie spolupráce. Oba svazky byly vedeny pod krycím jménem „I.“, junácké přezdívky žadatelky. Svazek reg. č. 2682 byl zaveden vyšetřovacím odborem asi tři týdny po odsouzení žadatelky Krajským soudem v Hradci Králové v srpnu 1958 a dne 22. 4. 1960 byl zničen. Svazek č. 4574 byl zaveden v NPT Pardubice dne 30. 3. 1960, kde žadatelka vykonávala trest odnětí svobody do 10. 5. 1960. Tento svazek byl dne 13. 5. 1960 předán 3. odboru KS MV Hradec Králové, v listopadu 1963 byl uložen k archivaci a v roce 1969 zničen. Podle Centrální evidence vězněných osob „J. H.“ byla narozena dne 13. 3. 1931, byla vězněna od 16. 5. 1958 do 10. 5. 1960 v NPT Pardubice, kde vykonávala trest odnětí svobody v délce 5 let z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 13/58, jiná osoba stejného jména jako žadatelka nebyla v dané době ve výkonu trestu v NPT Pardubice. Tímto byla žadatelka jednoznačně podle žalované ztotožněna jako osoba, na kterou byly oba svazky s krycím jménem „I.“ vedeny.

47. Tvrzení žadatelky, že s bezpečnostními složkami nespolupracovala, jelikož byla propuštěna na amnestii, žalovaná nepřisvědčila. Uvedla, že opačný trend by tomu mohl nasvědčovat, pokud by nebyla propuštěna, protože nespolupracovala, ale toto prokázáno nebylo. Evidence žadatelky trvala až do roku 1963, což bylo ještě tři roky po jejím propuštění z výkonu trestu.

48. Podle žalované pracovní perzekuci žadatelka žádnými důkazy neprokázala.

49. K neprokázané formě spolupráce žalovaná odkázala na znění § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO, z nějž je patrné, že k jeho naplnění postačí prokázání evidence dané osoby jako spolupracovníka či tajného spolupracovníka bezpečnostních složek, jak tomu v daném případě bylo.

50. Otázka falšování záznamů nemá podle žalované oporu ve spisovém materiálu, k tomuto žádný podklad žadatelka nepředložila. Evidence žadatelky v délce více než pět let (od srpna 1958 do listopadu 1963) s přihlédnutím k metodice práce StB v daném období, podporuje závěr, že se o falsum ani o formální spolupráci nejednalo.

51. Tvrzení, že ministerstvo nezohlednilo § 4 odst. 3 ZÚO, shledala žalovaná za nedůvodné, neboť se tímto ministerstvo zabývalo. Žadatelka ničím neprokázala, že by se stala spolupracovnicí za účelem odboje či odporu proti komunismu či že její účast svou intenzitou rozsahem a délkou zjevně převýšila její účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Činnost žadatelky mezi lety 1953 až 1957 svou intenzitou, rozsahem ani délkou zjevně nepřevyšovala její časově následující účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci evidencí v materiálech bezpečnostních složek mezi lety 1958 až 1963. Přičemž z povahy věci lze překážku odčinit až pozdější záslužnou protikomunistickou činností. Spolupráce s režimem, jež následuje až po protikomunistické činnosti, znehodnocuje předchozí záslužnou činnost. Kromě uvedeného žalovaná zmínila překážky, zejména podle § 4 odst. 4 ZÚO shora konstatovanou. Žalovaná konstatuje, že ze spisového materiálu vyplývá, že žadatelka byla evidována jako spolupracovnice krátce po nástupu do výkonu trestu a nebylo prokázáno, že by po propuštění na amnestii vyvíjela protikomunistickou činnost ve smyslu ZÚO. Nelze proto ani uvažovat o aplikaci § 4 odst. 2 ZÚO.

52. Z povahy věci současné užití výjimek podle § 4 odst. 2 ZÚO a podle § 4 odst. 3 ZÚO je podle žalované vyloučeno.

53. Podle žalované držení střelné zbraně samo o sobě nezakládá odboj či odpor proti komunismu podle § 2 písm. b) ZÚO, žadatelka k němu neprokázala presumovaný motiv. Tvrzení, že členové oddílu vedených žadatelkou, systematicky shromažďovali zbraně za účelem obrany svobody, nebylo také prokázané. Pokud by tomu tak bylo, pak držení jedné pistole by nebylo řešeno jako přestupek proti zbraním a střelivu. Tvrzené uchovávání dlouhých zbraní nebylo rovněž prokázáno.

54. K otázce délky řízení žalovaná připustila, že postup ve správním řízení nebyl zcela v souladu s § 71 správního řádu, to však nezpůsobuje nezákonnost řízení před správním orgánem I. stupně, a není to současně taková vada řízení, jež by odůvodňovala zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

55. Ohledně požadavku na slyšení V. H. a M. V. jako svědků žalovaná konstatovala, že podle obsahu správního spisu ministerstvo k jejich výslechu nepřistoupilo. K návrhu žadatelky na jejich výslechy i výslechy dalších dvou osob k ilegální činnosti žadatelky v rámci oddílu Junáka, ani žalovaná k výslechu navrhovaných svědků nepřistoupila s ohledem na dvě závažné překážky vydání Osvědčení, od nichž nelze odhlédnout, zejména od překážky podle 4 odst. 4 ZÚO.

56. Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

57. Vzhledem k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se v textu žaloby překrývají, posuzoval městský soud žalobní námitky na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz).

58. Městský soud předně uvádí, že plně sdílí stanovisko správních orgánů obou stupňů přednesené v odůvodnění jejich rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě. Současně městský soud považuje na místě uvést, že správní orgány vyšly při zjišťování skutkového stavu z listin, které žalobkyně k žádosti připojila, z jejího tvrzení uvedeného v žádosti a dalších podkladů, které ve věci žalobkyně byly zajištěny činností ministerstva. Po přezkoumání obou rozhodnutí správních orgánů městský soud nesdílí přesvědčení žalobkyně, že žalovaná rozhodla v rozporu s ZÚO, neboť shledal, že nebyly splněny podmínky pro vydání Osvědčení, a to pro existenci dvou překážek na straně žalobkyně.

59. K prvnímu žalobnímu bodu žalobkyně tvrdí, že její činnost je dostatečně prokázaná odsouzením v rozsudku trestního soudu z roku 1958, sp. zn. T 13/58.

60. K odsouzení žalobkyně popsanému pod bodem 34. tohoto rozsudku, městský soud konstatuje, že nelze trestní odsouzení žalobkyně v době nesvobody bez dalšího považovat za rozhodné pro vydání Osvědčení, jak argumentuje žalobkyně. Osvědčení lze vydat, jsou-li pro to splněny podmínky ZÚO citované shora pod body 22. až 27. tohoto rozsudku. Jak je patrné ze správního spisu, v daném případě žalovaná ve druhém odstavci na straně 10 napadeného rozhodnutí odůvodnila, že neshledala naplnění znaků odboje a odporu proti komunismu podle § 3 odst. 4 ZÚO, „… s ohledem na charakter činnosti účastnice řízení, která své protikomunistické názory deklarovala před svými svěřenci v rámci skautského oddílu (tedy v uzavřené skupině osob, ke kterým měla zjevně důvěru)…“ Z uvedeného je patrné, že žalovaná nepopřela, že by žalobkyně nevyvíjela činnost zaměřenou proti tehdejšímu režimu, pouze se tak dělo v rámci uzavřené skupiny osob, které tím ovlivnila v době, kdy vedla skautský oddíl. Žalovaná ve třetím odstavci na straně 10 napadeného rozhodnutí upřesnila, „že výše uvedené jednání účastnice řízení by se svým charakterem mohlo blížit naplnění formy odboje a odporu proti komunismu § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb., tj. jiné prokazatelně protikomunistické činnosti zaměřené přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu, pokud by bylo prokázáno, že účastnice řízení vychovávala své svěřence ve skautském oddílu v protirežimním duchu dlouhodobě či soustavně, a to s cílem presumovaným v ust. § 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb., tj. cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo, jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii.“ Současně žalovaná vysvětlila, že naplněním objektivní a subjektivní stránky této formy odboje a odporu proti komunismu se nezabývala, „… s ohledem na skutečnost, že u účastnice řízení současně vyvstaly dvě překážky přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 4 zákona č. 262/2011 Sb., kvůli nimž nemůže Etická komise účastnici řízení přiznat postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu.“ Městský soud se ztotožnil se žalovanou, že vydání Osvědčení bránily „překážky“ ve smyslu § 4 ZÚO, k oběma překážkám bude uvedeno níže. S touto argumentací se městský soud ztotožňuje a odkazuje na napadené rozhodnutí.

61. Jak je uvedeno shora, trestním rozsudkem byla žalobkyně v roce 1958 odsouzena za spáchání trestného činu podvracení repliky, z něhož byla v roce 1991 rehabilitována, jak je podrobněji uvedeno pod bodem 36. tohoto rozsudku, ale dále byla odsouzena i za dva trestné činy pohlavního zneužití na čtrnáctiletém S. Č. Za oba trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a za přestupek proti zbraním a střelivu, na něž se rehabilitace nevztahovala, byl žalobkyni stanoven trest odnětí svobody jednoho roku nepodmíněně.

62. Žalobkyně k tomuto odsouzení z roku 1958 tvrdí, že bylo účelové a smyšlené. Městský soud předně konstatuje, že tuto argumentaci bez jakýchkoli podpůrných důkazů žalobkyně prvně užila až v žalobě z roku 2016, což je po dalších 58 letech od události. Tedy jinými slovy, takové tvrzení žalobkyně, které neuplatnila v tehdejším trestním řízení, nepodala odvolání proti trestnímu rozsudku, ani je neuplatnila poté, např. aby mohlo dojít k obnově procesu, ani je neuplatnila v řízení rehabilitačním (k § 11 ZÚO viz bod 27. tohoto rozsudku), ale rovněž ani v průběhu předmětného správního řízení a ani v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nelze považovat za nyní věrohodné, i s přihlédnutím k vázanosti správního soudu pravomocným trestním rozsudkem. Městský soud se zcela ztotožnil s argumentací žalované, která v posledním odstavci na str. 10 konstatovala „účastnice řízení, jinak než souloží pohlavně zneužila nezletilého S. Č.‘ a v době, kdy mu bylo 14 let, s ním udržovala milostný poměr. Uvedené vyplývá předně z protokolu o výslechu svědka, S. Č., ze dne 17.06.1958, přičemž tuto skutečnost, tj. milostné styky s t. č. nezletilým S. Č. potvrdila v protokolu o výslechu ze dne 02.07.1958 rovněž sama účastnice řízení. … popsané jednání účastnice řízení vůči S. Č. naplňuje znaky zvláště zavrženíhodného jednání ve smyslu § 4 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. … tedy že se účastnice řízení dopustila zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv.“ Městský soud k uvedenému doplňuje, že pokud se žalobkyně v průběhu tehdejšího trestního řízení k uvedenému činu sama doznala, její doznání bylo podpořeno souladnou svědeckou výpovědí nezletilého Č., a oproti tomu nyní po 58 letech prvně tvrdí, že její odsouzení bylo účelové a smyšlené, pak neunesla důkazní břemeno takového protichůdného tvrzení. Kromě uvedeného žalovaná neopomněla se zabývat otázkou, zda v daném případě nebyla naplněna podmínka odhlédnutí od překážky podle § 4 odst. 4 ZÚO. V prvním odstavci na straně 10 napadeného rozhodnutí konstatovala „vzhledem k charakteru jednání účastnice řízení vůči S. Č. (spočívajícího v jeho pohlavním zneužití) nelze z povahy věci uvažovat, že by nebylo možné se tomuto jednání vyhnout.“ Žalovaný i správní orgán I. stupně správně respektovali ust. § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož si sice správní orgán může učinit úsudek o tzv. předběžné otázce, nikoli však v tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. Totéž platí pro soud v soudním řízení správním (§ 52 odst. 2 s. ř. s.).

63. Ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se „vykonstruovaného procesu“ má městský soud za to, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v roce 1991 (viz bod 37. tohoto rozsudku) rozhodně nelze považovat za „vykonstruovaný proces“.

64. K námitce žalobkyně, že její jednání vůči nezletilému, bylo-li by zpochybněno, nesouvisí s účastí na odboji a odporu proti komunismu, lze konstatovat, že žalobkyně ničím soudu nepodpořila tvrzení, že k pohlavnímu zneužití došlo, resp. podle žalobkyně mělo dojít, na podporu forem odboje a odporu proti komunismu, neboť k takovému tvrzení nepředložila žádný důkaz. Nedoložila, jakým způsobem odporovala komunismu tím, že pravomocně - a nikoli jen v rovině pochybností, nýbrž vědomě pohlavně zneužila 14 letého chlapce, k jehož osobě v řízení nebylo ničím prokázáno, že by jmenovaný byl v té době vůdcem ideologie komunismu a tím, že ho pohlavně zneužila, mělo dojít (či došlo) k oslabení moci totalitního režimu. Lze se proto ztotožnit se žalovanou a odkázat na napadené rozhodnutí, že žalobkyně se na jmenovaném dopustila zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv, čemuž se bylo možné vyhnout.

65. Ohledně dílčí námitky žalobkyně týkající se její evidence jako spolupracovníka či tajného spolupracovníka, se městský soud na základě obsahu spisového materiálu rovněž ztotožnil se žalovanou, že je to osoba žalobkyně, jež byla vedena pod krycím jménem „I.“. V tomto směru městský soud odkazuje na napadené rozhodnutí, na jehož straně 11 ve druhém odstavci žalovaná podrobně vysvětlila, že J. H. - bez data narození - byla vedena ve dvou svazcích jako spolupracovník bez bližšího určení kategorie spolupráce „…svazek reg. č. 2682 byl zaveden vyšetřovacím odborem v srpnu 1958 asi tři týdny po odsouzení účastnice řízení Krajským soudem v Hradci Králové a dne 22.04.1960 byl zničen. Svazek reg. č. 4574 byl zaveden v NT Pardubice dne 30.03.1960, přičemž ze shromážděného spisového materiálu vyplývá, že účastnice řízení zde byla vězněna až do 10.05.1960, kdy byla propuštěna na amnestii. Svazek byl dne 13.05.1960 předán třetímu odboru KS MV Hradec Králové, uložen k archivaci byl v listopadu roku 1963 a v roce 1969 byl zničen. V Centrální evidenci vězněných osob bylo dohledáno, že ‚J.H., nar. ..., byla vězněna v době od 16. 5. 1958 (vazba trvala do 18. 8. 1958) do 10. 5. 1960, kdy byla propuštěna na svobodu a na základě amnestie prezidenta republiky z Věznice Pardubice. Jmenovaná vykonávala trest odnětí svobody v délce 5 roků, uložený Krajským soudem v Hradci Králové, spisová značka T 13/58, pro trestné činy dle § 79a/1, 239/1 a 240/1 trestního zákona.‘ a dále, že jiná osoba se stejnými jménem jako účastnice řízení nebyla v dané době ve výkonu trestu.“ Z uvedeného vyplývá, že vzhledem ke skutečnosti, že jiná osoba se shodným jménem jako žalobkyně v předmětné době nevykonávala v NPT Pardubice trest odnětí svobody, lze s jistotou vyloučit záměnu žalobkyně s jinou ženou. Přestože oba originály svazků byly již před cca padesáti lety zničeny, což strany nesporují, z dochovaných kopií je uvedená skutečnost evidentní. Konkretizaci spolupráce jednání žalobkyně s tehdejším režimem § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO nevyžaduje, pro naplnění ustanovení postačí doložená evidence žalobkyně ve svazcích bez dalšího, jako tomu bylo v daném případě, což městský soud považuje za spolehlivě prokázané. Současně z ničeho nevyplývá, že by uvedené skutečnosti byly proti žalobkyni zinscenovány, oba svazky byly doloženy Archivem bezpečnostních složek z autentické doby, účelová konstrukce zanesení osoby žalobkyně do těchto dvou svazků, aniž by s režimem nespolupracovala, nebyla z ničeho zjištěna. I kdyby vyvstaly jakékoli pochybnosti, odsouzení žalobkyně za dva trestné činy pohlavního zneužití (shora konstatované) na jmenovaném nezletilém vylučuje vydání Osvědčení.

66. Žalobkyně dále uvádí, že důkazní hodnotu svazku považuje za bezvýznamnou vedle její činnosti proti komunismu. Městský soud k tomuto tvrzení konstatuje, že ze spisového materiálu je patrné, že svazky byly zničeny do roku 1969, což strany nesporují. Pokud žalobkyně tvrdí, že její činnost proti komunismu nad těmito svazky převažuje, pak ze spisového materiálu žádná její činnost proti režimu patrná není. Důkazy o tom, že by žalobkyně bojovala proti komunismu po svém propuštění z výkonu trestu, nedoložila. Pouhá argumentace žalobkyně v rovině tvrzení proto není způsobilá zvrátit listinné důkazy – kopie dvou svazků. V případě, že žalobkyně měla na mysli svou protikomunistickou činnost v době ještě před trestním odsouzením, pak s ohledem na jazykový výklad ZÚO se nelze úspěšně zpětně domáhat „zásluh“, v případě následně doložené spolupráce s režimem, na takových postulátech § 4 odst. 3 ZÚO založen není.

67. Dílčí námitku žalobkyně týkající se porovnání intenzity, rozsahu a délky účasti na odboji s účastí na budování totalitní moci, soud rovněž považuje za lichou. Žalovaná se těmito skutečnostmi zabývala na straně 13 v posledním odstavci napadeného rozhodnutí, na něž soud pro stručnost odkazuje, neboť s tamním vysvětlením se ztotožňuje. Pouze pro úplnost a nad rámec uvedeného městský soud uvádí, že podle spisové dokumentace se žalobkyně měla činnosti v oddíle věnovat v letech 1953 až 1957, tj. cca 5 let, v materiálech bezpečnostních složek byla vedena v letech 1958 až 1963, tj. cca 6 let. Tedy spolupracovala s režimem o cca rok déle, než působila na svěřence v oddílu.

68. Žalobkyně dále tvrdí, je třeba o její spolupráci pochybovat z důvodu, že byla propuštěna v roce 1960 na amnestii prezidenta. K tomuto tvrzení žalobkyně rozhodný důkaz nepředložila ve správním řízení, ani v řízení před soudem. Městský soud jen na okraj poznamenává, že by spíše za logické považoval skutečnost, že byla propuštěna právě proto, že spolupracovala. Toto je však také v hypotézy, která ničím položena také není. Jelikož tvrzení žalobkyně nemá žádný reálný podklad, pak důkazní břemeno ani k této argumentaci žalobkyně neunesla. Zcela totožně lze konstatovat k tvrzení o perzekuci po výkonu trestu, zmiňované pod bodem 4. tohoto rozsudku, neboť ani k tomuto tvrzení žádný reálný důkaz neposkytla.

69. Na základě shora uvedeného městský soud neshledal námitky prvního žalobního bodu za důvodné.

70. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že správní orgán I. stupně nerozhodl o žádosti žalobkyně do 30 dnů, nýbrž až dne 22. 3. 2012 řízení přerušil. V dané věci se městský soud ztotožnil s uplatněnou námitkou žalobkyně, jíž přisvědčil, a ztotožnil se i s vyjádřením žalované na straně 15 napadeného rozhodnutí, v jehož druhém odstavci žalovaná konstatuje, že „… postup ministerstva není zcela v souladu s ust. § 71 správního řádu, nezpůsobuje tento postup nezákonnost řízení před prvoinstančním správním orgánem a není ani takovou vadou řízení, která by odůvodňovala zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně.“ Městský soud k uvedenému doplňuje, že lhůta 30 dnů pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 správního řádu, která je tzv. lhůtou instruktivní, nebyla dodržena. Nelze v tom ale spatřovat takové porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, z něhož by bylo možno vyvozovat nezákonnost či nesprávnost samotného správního rozhodnutí. Nad rámec uvedeného žalobkyně ničím neosvědčila, jakým způsobem byla tím na svých právech poškozena. Na výsledek předmětné věci nemá uvedená okolnost podstatný vliv a z uvedeného důvodu městský soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí pro uvedenou vadu.

71. Napadené rozhodnutí na str. 15 v prvním odstavci se vypořádalo s navrhovanými svědeckými výpověďmi, k nimž uvedlo, že „… v řízení o žádostí účastnice řízení vyvstaly dvě závažné překážky přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu, od nichž nelze odhlédnout, a to ani v případě prokázání případné protikomunistické činnosti účastnice řízení ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb. na základě provedení navrhovaných svědeckých výpovědí ohledně jejího působení ve ‚skautském oddílu‘, Etická komise k výslechům svědků v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 50 odst. 4 správního řádu a zásadou hospodárnosti řízení dle § 6 odst. 2 správního řádu, nepřestoupila. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že i kdyby svědci činnost účastnice řízení potvrdili, brání v tomto případě vydání osvědčení účastnice řízení zejména překážka dle § 4 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb., která tuto činnost již sama o sobě z hlediska morální integrity znevažuje“. S tímto vyjádřením se městský soud rovněž ztotožňuje, neboť žádná svědecká výpověď nemůže vnést nové světlo ve vztahu ke zjištěným dvěma překážkám, zejména spáchání dvou trestných činů pohlavního zneužití, jak je uvedeno shora.

72. Žalobkyně současně uvedla, že od navrženého svědka pana M. V. disponuje informací, že důkaz byl proveden. Na str. 14 v posledním odstavci napadeného rozhodnutí na uvedené tvrzení žalovaná reagovala tak, že „…Etická komise po podrobném prostudování spisového materiálu musí konstatovat, že ze spisu nevyplývá, že by ministerstvo k výslechům navržených svědků přistoupilo.“ Městský soud se s touto argumentací ztotožnil se žalovanou. Žalobkyně takto uplatněnou argumentaci žádným důkazem nepodpořila, současně ve spisovém materiálu není žádná zmínka o tom, že by byl jmenovaný jako navrhovaný svědek předvolán k výslechu, nenachází se zde doklad o doručení neexistujícího předvolání k podání svědecké výpovědi a ani se zde nenachází žádný protokol o jeho výpovědi, kterou ani jeden ze správních orgánů ve svém rozhodnutí nehodnotil.

73. Námitky druhého žalobního bodu městský soud shledal rovněž nedůvodnými.

74. Na základě shora uvedených skutečností městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

75. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovanému správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch, nevznikly žádné náklady, které by převyšovaly náklady jeho běžné úřední činnosti, jejich náhrada přiznána tudíž nebyla. Žalobce ve věci úspěch neměl, nemá proto na náhradu nákladů řízení ani právo.

76. Pro úplnost městský soud uvádí, že předmětnou věc projednal a rozhodl v přednostním pořadí, pro takový postup shledal závažný důvod, jímž je věk žalobkyně a povaha projednávané věci.

Poučení