3 A 79/2016 - 52

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň Mgr. Blanky Fauré a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: I. K., nar. X státní příslušnost Ukrajina bytem K., P. zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2016, č. j. MV-41858-4/SO-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 9. 5. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalované (dále též „odvolací orgán“), blíže specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání, které podala proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 1. 2016, č. j. MV-45042- 10/OAM-2015 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu dle ustanovení § 87b v návaznosti na ustanovení § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o pobytu“).

2. Žalobkyně v žalobě namítá, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech, nesouhlasí s právním posouzením věci správními orgány, které její vztah k synovi, občanovi České republiky, posoudily jako vztah rodinný, a nikoli jako vztah obdobný vztahu rodinnému dle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu, což pro žalobkyni znamenalo neudělení povolení k přechodnému pobytu na území ČR. Potvrzuje, že nespadá do úzké definice rodinných příslušníků ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu, ale měla být posuzována jako osoba, která má s občanem EU vztah, který je vztahu rodinnému obdobný, když správní orgán nerozporuje, že je možno udělit přechodný pobyt osobě, která je „fakticky“, nikoliv však formálně právně matkou občana ČR, pokud oba sdílí společnou domácnost, pak musí být přechodný pobyt udělen i skutečné biologické matce účastníka řízení. Žalobkyně v žalobě připouští, že opírá žádost o udělení povolení k přechodnému pobytu o vztah, který odpovídá ustanovení § 772 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a je si vědoma rozdílné definice rodinného vztahu. Nicméně má za to, že pokud rodič „nepasuje“ do žádné kategorie rodinného vztahu dle ustanovení § 15a zákona o pobytu, nic nebrání tomu, aby usiloval o povolení k přechodnému pobytu s odkazem na vztah obdobný vztahu rodinnému, byť by byl tento vztah odvozen od poměru k jeho dítěti. Dále namítá, že se správní orgány nijak nevypořádaly s přiměřeností rozhodnutí ohledně případného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, což je v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V tomto směru považuje rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné. Upozorňuje na to, že otázku vztahu obdobného vztahu rodinnému je nutno posuzovat materiálně a nikoli vycházet z formálního posouzení s odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2013 č. j. 5 Ca 266/2009-35-37 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 211/2014-34. Žalobkyně dále namítá, že správní orgány postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, neboť jejich rozhodnutí se výrazně liší od jiných rozhodnutí vydaných v podobné věci. V tomto bodě považuje žalobkyně postup žalované k této odvolací námitce za nepřezkoumatelný, když pouze paušálně konstatovala, že každé řízení je odlišné, a tudíž nebude tuto námitku brát v potaz. Konečně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i z toho důvodu, že se správní orgány přezkoumatelně nevyjádřily k otázce, zda je či není žalobkyně občanem České republiky vyživována.

3. Žalobkyně navrhla soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a konstatovala, že správní orgán I. stupně zjistil stav věci v souladu s ustanovením § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, když odůvodnění obsahuje výčet podkladů pro rozhodnutí a úvahy správního orgánu I. stupně jsou uvedeny v rozsahu umožňujícím jejich přezkoumání. Co se týče odkazu žalobkyně na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ty žalované známa nejsou a v řízení nebyla předložena. K poukazu žalobkyně na rozhodnutí č. j. MV 74595-4/SO-2012 uvádí, že se jednalo o zcela odlišný případ, kdy bylo rozhodováno ve věci žadatelky, která byla babičkou a nepřetržitě se starala o své tři nezletilé vnuky, občany ČR, jejichž otec, občan ČR, byl v inkriminované době ve vězení.

5. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

6. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně dne 3. 2. 2015 podala k prvostupňovému orgánu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území za účelem sloučení rodiny podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu. Z žádosti je dále zřejmé, že žalobkyně byla v době podání žádosti vdaná (manžel zemřel dne X, jak vyplynulo až z obsahu žaloby) a má dvě děti, jedno žijící v ČR (K. I.) a druhé žijící na Ukrajině (K. L.). K žádosti doložila potvrzení o ubytování, pojistnou smlouvu o zdravotním pojištění cizinců platnou od 31. 1. 2015 do 30. 3. 2015, prohlášení ze dne 30. 1. 2015 o sdílení společné domácnosti se synem I. K. narozeným dne X (dále také „syn“). Prvostupňový orgán si obstaral opis evidence rejstříku trestů žalobkyně, informaci o jednotce (bytu) a z výpisu z centrální evidence obyvatel ověřil, že žalobkyně je matkou státního příslušníka České republiky I. K., narozeného dne X. Provedenou pobytovou kontrolou bylo potvrzeno, že žalobkyně skutečně bydlí se svým synem, paní T. K. a vnučkami N. a T. K. na v záhlaví uvedené adrese. Dne 2. 3. 2015 prvostupňový orgán vyzval žalobkyni k předložení dokladů, které by věrohodným způsobem prokázaly, že je rodinným příslušníkem občana EU a předložení cestovního dokladu. Žalobkyně předložila cestovní doklad a k doplnění dokazování navrhla výslech svůj a svého syna. Z protokolu o výpovědi žalobkyně ze dne 26. 6. 2015 se podává, že žalobkyně bydlí na adrese označené v záhlaví rozhodnutí se svým synem jeho ženou a vnučkami, v bytě má samostatný pokoj. Poprvé do České republiky přicestovala v roce 2001, poté v lednu roku 2015. Se synem se navštěvovali jednou za rok, naposledy byl její syn na Ukrajině před dvěma roky. Žalobkyně na území České republiky pomáhá synovi s běžným chodem domácnosti a hlídáním vnuček, pracovat již nehodlá. V České republice má ještě dceru. Na území Ukrajiny pobírá důchod ve výši 1000 hřiven a vlastní spolu s manželem rodinný dům. Nic jí nebrání v tom, aby vycestovala zpět na území Ukrajiny. V České republice chce zůstat kvůli dětem. Uvedla, že na Ukrajině nemůže žít sama, neboť nemá úspory, a to bez další konkretizace. Žalobkyně netrpí žádnou nemocí, neléčí se a nepotřebuje nepřetržitou péči, kterou by jí musel občan EU poskytnout. Z protokolu o výpovědi syna žalobkyně se podává, že žalobkyni navštěvoval dvakrát do roka. Žalobkyni poskytuje pomoc s doprovodem k lékaři, neboť žalobkyně se nevyzná v Praze. Zopakoval, že žalobkyni nic nebrání, aby se vrátila na Ukrajinu, ale nedokázala by se o sebe finančně postarat. Dne 27. 8. 2015 se účastník řízení vyjádřil na základě výzvy prvostupňového orgánu k podkladům pro vydání rozhodnutí a uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně je součástí společné domácnosti svého syna, který je občanem v ČR, přičemž syn zajišťuje veškeré její finanční náklady.

7. Dne 25. ledna 2016 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. MV 45042-10/OAM-2015, kterým zamítl žádost žalobkyně pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 87b ve spojení s ustanovením § 15a zákona o pobytu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla dle jakého ustanovení § 15a zákona o pobytu se cítí být rodinným příslušníkem občana EU, správní orgán se zabýval tím, zda lze žalobkyni za rodinného příslušníka považovat dle některého ustanovení citovaného paragrafu. Konstatoval, že žalobkyni nelze pokládat za rodinného příslušníka občana ČR dle ustanovení § 15a odst. 1 písm. a) až c) zákona o pobytu, neboť není manželkou občana EU, ani není rodičem občana EU mladšího 21 let a sama není nezletilá. Žalobkyně by mohla být považována za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu ustanovení § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu za předpokladu, že je nezaopatřenou osobou. Za nezaopatřenou osobu podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu se považuje občan Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Žalobkyně však do protokolu o výslechu sepsaného dne 26. 6. 2015 uvedla, že na Ukrajině pobírá starobní důchod a dále, že v České republice již nehodlá pracovat. Žalobkyně je osobou starší 26 let a rovněž důchodkyní, nemůže tedy být nezaopatřenou osobou dle odst. 2 písm. a) a nesplňuje definici nezaopatřené osoby uvedené v písmenech b) a c) citovaného odstavce, neboť nevykonává výdělečnou činnost, protože dosáhla důchodového věku, nikoliv ze zdravotních důvodů. Podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu by mohla být žadatelka považována za rodinného příslušníka, pokud by doložila, že ve státě, jehož je občanem nebo ve státě, ve kterém měla povolený trvalý či dlouhodobý pobyt žila s občanem EU ve společné domácnosti, což však (bez zpochybnění toho, že žalobkyni pravděpodobně žila v minulosti se svým synem ve společné domácnosti, s ohledem na datum získání českého státního občanství syna dne 29. 11. 2002 a zjištěný skutkový stav o návštěvách syna na Ukrajině) z provedeného dokazovaní nijak nevyplynulo. Dále se prvostupňový orgán zabýval tím, zda žalobkyně splnila podmínku podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu, kdy by bylo možné na ni pohlížet jako na rodinného příslušníka EU, pokud by doložila, že je občanem EU vyživována. Prvostupňový orgán připomněl, že pouhé prohlášení občana EU o finanční podpoře rodinného příslušníka není samo o sobě dostačující k prokázání existence závislosti. Žalobkyně nedoložila žádný doklad, který by prokazoval, že je občanem EU vyživována. Do protokolu o výslechu žalobkyně a její syn uvedli, že žalobkyně pobírá na území Ukrajiny starobní důchod ve výši 1000 hřiven, vlastní společně se svým manželem na území Ukrajiny rodinný dům a prvostupňový orgán uzavřel, že nesplňuje podmínku ani dle tohoto ustanovení. Co se týče aplikace ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bod 3 zákona o pobytu v rozhodnutí se konstatuje, že důvodem nemohl být ani nepříznivý zdravotní stav žalobkyně, neboť provedenými výslechy bylo prokázáno, že zdravotní stav žalobkyně je přiměřený jejímu věku. Syn ji doprovází k lékaři z toho důvodu, že se ještě špatně orientuje v Praze. Naopak žalobkyně svému synovi pomáhá s domácností a péčí o nezletilé děti. Poté se prvostupňový orgán zabýval tím, zda žalobkyně splňuje podmínky ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu. K tomu ve svém rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně je přímou příbuznou pan I. K. a nelze na ní tedy citované ustanovení vztáhnout. Podrobně se zabýval definicí vztahu obdobného vztahu rodinnému a uvedl, že tato definice vychází z toho, že musí jít vždy o vztah analogický vztahu rodinnému, přičemž vztahem rodinným je třeba rozumět vztah mezi rodinnými příslušníky, který prvostupňový orgán vykládá dle ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu, jde tedy o vztah obdobný vztahu manželskému, vztahu mezi rodiči a dětmi, předky a potomky. Za situace, kdy je žadatelka matkou občana EU, tedy skutečně rodičem, nelze tento vztah posuzovat jako vztah obdobný vztahu rodinnému jen z důvodu, že žalobkyně nesplňuje podmínku nezaopatřenosti dle ustanovení § 15a odst. 2 zákona o pobytu. Pro úplnost prvostupňový orgán posoudil, zda žalobkyně nemůže být považována za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu ve vztahu ke svým nezletilým vnučkám, když došel k závěru, že žalobkyně splňuje pouze jednu z podmínek, žije s vnučkami ve společné domácnosti, avšak nenahrazuje rodičovskou péči. Závěrem prvostupňový orgán posoudil přiměřenost společenského dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně s odkazem na čl. 28 odst. 1 Směrnice 2004/38/Evropského parlamentu a Rady a uzavřel, že rozhodnutí nebude zásahem do osobního a rodinného života žalobkyně, neboť žalobkyně má manžela, s kterým vlastní na území Ukrajiny dům, ve kterém mohou společně žít. Má také možnost požádat o jiný druh povolení k pobytu na území a v rámci jiného povolení k pobytu realizovat svůj rodinný život.

8. Dne 22. dubna 2016 vydala žalovaná napadené rozhodnutí, kterým zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí prvostupňového orgánu. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaná ztotožnila s právním posouzením věci prvostupňovým orgánem. Uvedla, že žalobkyně v projednávané věci podala žádost o povolení k přechodnému pobytu pro občany EU a jejich rodinné příslušníky a ve výzvě ze dne 2. 3. 2005 byla prvostupňovým orgánem poučena o tom, že je zapotřebí doložit doklad, jímž prokáže, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu, když v této výzvě prvostupňový orgán precizně definoval uvedené ustanovení zákona o pobytu. Odvolací orgán konstatoval, že doklad osvědčující skutečnost, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občana EU, na základě něhož by jí mohlo být vydáno povolení k přechodnému pobytu, předložen nebyl. Dále se odkazem na judikaturu zabýval interpretací ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu, tedy tím jaké vztahy lze považovat za vztahy obdobné vztahu rodinnému. Uzavřel, že v posuzovaném případě postavení rodinného příslušníka EU je uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti se synem žalobkyně, avšak „tato kategorie vztahu není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES a zákona o pobytu. Spisovým materiálem byla doložena přímá příbuzenská vazba mezi účastnicí řízení a občanem České republiky, avšak nebyly již dále doloženy další zákonné podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu, ačkoliv k tomu byla žalobkyně správním orgánem I. stupně vyzvána“. Zároveň „ze spisového materiálu je zřejmé, že zdravotní stav účastnice řízení není natolik nepříznivý, aby se o sebe nedokázala postarat“. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že žalobkyně je v přímém příbuzenském vztahu k občanovi EU, „není splněna podmínka ustanovení § 87b odst. 1 ve spojení s ustanovením § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu“ a vztah žalobkyně k jejímu synovi nelze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Co se týče námitky posouzení přiměřenosti rozhodnutí vzhledem k zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně za využití kritérií obsažených v ustanovení § 174a zákona o pobytu, odvolací orgán uvedl, že správní orgán není povinen posuzovat přiměřenost důsledku rozhodnutí podle citovaného ustanovení. Zamítavým rozhodnutím o žádosti nemohla žalobkyni vzniknout žádná újma. Co se týče nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti prvostupňového rozhodnutí nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, žalovaná zdůraznila, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se jednat o vady skutkových zjištění. V přezkoumávané věci však tyto vady neshledala, neboť výrok rozhodnutí je řádně odůvodněn a odůvodnění není možno považovat za nesrozumitelné“. K námitce nejednotnosti rozhodovací praxe prvostupňového orgánu pak uvedla, že je nutno vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09.

9. Soud ve věci nařídil k žádosti žalobkyně ústní jednání konané dne 13. 9. 2019, při němž žalobkyně setrvala na svých již dříve vyjádřených stanoviscích. Upozornila, že žalovaný dospěl k závěru, s odkazem ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu, že vztah matka- dítě nemůže být nikdy vztahem obdobným vztahu rodinnému. Tato otázka již byla judikatorně vyřešena a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soud ze dne 16. 4. 2010 č. j. 5 As 6/2010-63. Žalovaná odkázala na závěry napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Zdůraznila, že dle ustanovení § 15 zákona o pobytu a čl. 2 Směrnice (myšlena zřejmě směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES, pozn. soudu), vztah obdobný vztahu rodinnému nemůže být zároveň vztahem rodinným. Žádost žalobkyně posuzovala komplexně, a to i ve vztahu k čl. 3 Směrnice, tedy závislosti žalobkyně na osobě, s kterou se slučuje, naplnění podmínky společné domácnosti v zemi původu, když nepostačuje vést společnou domácnost až v zemi, v které dojde k podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu, včetně posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.

10. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních námitek, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

11. Podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění (rozhodným zněním je znění účinné před 18. 12. 2015 s ohledem na přechodné ustanovení čl. IV. bodu 1. zákona č. 314/2015 Sb. a s ohledem na datum podání žádosti), rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Podle ustanovení § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b) a doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

12. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují. Podle čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob: a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně; b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. Hostitelský členský stát pečlivě posoudí osobní poměry těchto osob a zdůvodní každé odepření vstupu či pobytu těchto osob.

13. Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Podle § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) se považuje občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo 3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Podle § 15 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

14. Z obsahu spisu je zřejmé, že meritum žalobních námitek žalobkyně spočívá v interpretaci ustanovení § 15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu, zejména pojmu „vztah obdobný vztahu rodinnému“, kdy žalobkyně nesouhlasí s výkladem daným správními orgány. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro kolizi výroku s jeho odůvodněním, nesprávné posouzení zásady přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, jakož i nedostatečnou argumentaci ve vztahu k rozhodovací praxi správních orgánů. Uvádí, že pokud by nebyla relevantní výše zmíněná argumentace, mělo by být její žádosti vyhověno dle ustanovení § 15a odst. 1 písm. d) s odkazem na ustanovení § 15a odst. 2 písm. c), ale taktéž s odkazem na ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 a 2 zákona o pobytu.

15. Soud se neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Z ustálené judikatury správních soudů, a to zejména z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008-130, vyplývá: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze v obecné rovině považovat zejména ta rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou jednoznačné ve vztahu k výroku. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí musí být založen na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. ...Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností odpověď na každý žalobní bod účastníka (srovnej, například rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související“.

16. Shora uvedené závěry lze plně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů v dané věci. Rozhodnutí žalované nijak nevybočilo z mezí daných ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, podle kterého mají být v odůvodnění uvedeny důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Soud v tomto odkazuje na strany 3 a 4 napadeného rozhodnutí, v nichž žalovaná uvedla listinné důkazy, které žalobkyně v řízení předložila, a z nichž bylo při rozhodování ve věci vycházeno. Vypořádala se konkrétním způsobem s odvolací námitkou nesprávného právního posouzení ustanovení § 15a zákona o pobytu, a to na straně 4 až 6 rozhodnutí. Na straně 7 se zabývala otázkou přiměřenosti rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, námitkou jeho nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti, jakož i zásadou legitimního očekávání účastníků. Z rozhodnutí je zřejmé, jaké závěry žalovaná ve vztahu k uplatněným námitkám žalobkyně zaujala, a na základě jakých konkrétních skutečností k nim dospěla. Žalovaná odkázala na konkrétní ustanovení právních předpisů, ze kterých při svém rozhodování vycházela a podrobně posoudila postavení žalobkyně ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu. Jednoznačně dospěla k závěru, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu citovaného ustanovení a není ani osobou, která má s občanem EU vztah obdobný vztahu rodinnému, a to s odkazem na judikaturu správních soudů. Tento právní názor plně koresponduje s obsahem správního spisu. Soud proto považuje napadené rozhodnutí za řádné, dostatečné a určité. Vzhledem k tomu nelze námitce nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí přisvědčit, neboť splňuje veškeré zákonem i judikaturou stanovené obsahové požadavky.

17. Zásadní žalobní námitkou bylo nesprávné právní posouzení ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu správními orgány, neboť žalobkyně je přesvědčena, že ji lze přiznat postavení rodinného příslušníka občana EU dle tohoto ustanovení, i když jde v jejím případě o vztah matky a syna. Mezi účastníky nebylo sporu o existenci příbuzenského vztahu mezi žalobkyní (matkou) a jejím synem I. K., narozeným X, státním příslušníkem ČR.

18. V této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016 – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud řešil podobnou situaci, tedy zda vztah otec-syn je vztahem obdobným vztahu rodinnému či nikoliv a uvedl: „Nejvyšší správní soud se výkladem ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců [poznámka – do 31. 12. 2010 bylo obsahově shodné ustanovení situováno v § 15a odst. 4 písm. b) daného zákona] zabýval zejména v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, v němž uvedl, že „vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah rodiče – děti, prarodiče – děti. Lze v této souvislosti proto akceptovat názor stěžovatele stran posuzování takovýchto vztahů (obdobných vztahům rodinným), existují-li mezi určitými osobami, které mezi s sebou mají určitou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu, přitom takové vztahy lze přirovnat ke vztahu například rodiče – děti, prarodiče – vnuci.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud přijal závěr, dle kterého jsou rodinnými vztahy právě vztahy rodinných příslušníků, jež odpovídají dílčím ustanovením §15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z rozsudku lze dále dovodit, že takové vztahy, které formálně nejsou rodinnými vztahy dle §15a odst. 1 uvedeného zákona, ale jsou jim svým obsahem (tedy v rovině faktické) analogické, lze kvalifikovat jako vztahy obdobné vztahům rodinným ve smyslu pojmů §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž v takovém případě je následně potřeba zkoumat pro účely posouzení aplikovatelnosti § 15a odst. 3 písm. b), zda byl žadatelem takto tvrzený vztah v řízení o žádosti dostatečně doložen, a případně posoudit trvalost daného vztahu a konečně i podmínku soužití žadatele s dalším účastníkem vztahu ve společné domácnosti.“. Nejvyšší správní soud k tomu dále uvedl: „Pokud stěžovatel nesouhlasí s názorem zaujatým správními orgány, že jde-li mezi žalobcem a jeho otce o vztah rodinný, nemůže jít zároveň o „vztah obdobný vztahu rodinnému“ dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, konstatuje Nejvyšší správní soud, že touto otázkou se již na obdobném skutkovém základu zabýval ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 2 Azs 273/2016-33. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku zabýval též otázkou, zda může být vztah cizince, jenž je synem občana Evropské unie, s jeho otcem kvalifikován jako vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V uvedeném případě vycházel Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury zejména pak z rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-6, a dospěl k závěru, že „reálný vztah rodič – dítě (jak je tomu v případě stěžovatele) nelze považovat za vztah obdobný vztahu vymezenému v § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Za takový by bylo možno považovat vztah, který by připomínal svou fakticitou vztah mezi rodičem a dítětem (nadto s ohledem na znění §15a odst. 1 citovaného zákona by muselo jít o vztah připomínající vztah mezi rodičem dítětem mladším 21 let, neboť pouze takový rodinný vztah je vymezen v zákoně), nikoliv o skutečný vztah otec – syn.“. Podle názoru soudu uvedené závěry Nejvyššího správního soudu lze aplikovat i nyní na posuzovaný případ žalobkyně. Výklad zaujímaný žalobkyní o vztahu obdobném vztahu rodinnému by zcela popřel zákonnou definici vztahu rodinného, tak jak tento vztah pojímá ustanovení § 15 a odst. 1 a 2 zákona o pobytu.

19. Kromě námitky nesprávného posouzení pobytového titulu podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu, žalobkyně také brojila proti nesprávnému posouzení žádosti dle ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) s odkazem na § 15a odst. 2 písm. c), ale taktéž § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 a bod 2 zákona o pobytu, když má za to, že správní orgány se přezkoumatelně nevyjádřily k otázce, zda je či není osobou vyživovanou občanem České republiky.

20. K tomu soud uvádí, že oba správní orgány z tohoto hlediska pobytový titul žalobkyně posoudily, přičemž vycházely z prokázaného skutkového stavu, a to na straně 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí a straně 4 napadeného rozhodnutí. Ve shodě s oběma orgány soud konstatuje, že přes výzvu prvostupňového orgánu ze dne 2. 3. 2015 a dokazování doplněné na žádost žalobkyně o výslechy, žalobkyně tvrzenou ekonomickou závislost na synovi neprokázala. Výslechem žalobkyně a jejího syna bylo prokázáno, že zdravotní stav žalobkyně je přiměřený jejímu věku, žalobkyně již nezamýšlí vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, když uvedla, že v České republice již pracovat nehodlá. K ekonomické situaci správnímu orgánu sdělila, že pobírá důchod ve výši 1000 hřiven a vlastní na Ukrajině společně se svým manželem (dnes již zesnulým, pozn. soudu) rodinný dům. Prohlášení o ekonomické závislosti a finanční podpoře syna však zůstaly v rovině neprokázaných tvrzení. Naopak žalobkyně se aktivně stará o synovu domácnost a jeho dvě nezletilé děti. Smrt manžela žalobkyně nemůže mít za následek automatickou změnu v hodnocení její nezaopatřenosti, neboť majetková situace žalobkyně se v důsledku této události nezměnila. Vzhledem k uvedenému nelze přisvědčit ani této žalobní námitce.

21. Dále žalobkyně brojí proti absenci posouzení přiměřenosti zásahu předmětných rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně. Z obsahu obou rozhodnutí však vyplývá, že správní orgány se touto otázkou zabývaly (straně 8 a 9 prvostupňového rozhodnutí a straně 6 a 7 napadeného rozhodnutí).

22. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2017, č. j. 3 Azs 40/2016- 29, v němž se Nejvyšší správní soud shodně s Krajským soudem v Hradci Králové zabýval posouzením hlediska přiměřenosti ve správním řízení, jehož předmětem byla žádost o povolení k přechodnému pobytu následovně: „Poslední žalobní námitka se týkala otázky přiměřenosti rozhodnutí, kdy žalobce namítal, že rozhodnutí správních orgánů nepřiměřeně zasahují do jeho rodinného a soukromého života. K tomu soud uvedl, že ohledně rozhodování o povolení k přechodnému pobytu dle ustanovení § 87b, ve spojení s § 87a zákona o pobytu cizinců zákonodárce nedal správnímu orgán možnost správního uvážení a posouzení situace z hlediska přiměřenosti rozhodnutí. Dle tohoto ustanovení je žadatel o přechodný pobyt povinen předložit náležitosti dle § 87 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana a doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou, jde-li o nezaopatřenou osobu podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Již z uvedeného výše plyne, že při nenaplnění těchto podmínek uvedených v § 87b odst. 2, tedy pokud žadatel nepřiloží k žádosti mimo jiné doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana EU, nemůže mu být povolení k přechodnému pobytu uděleno. Žalobce v tomto případě nedoložil doklad, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ustanovení § 15a, nelze ho tedy považovat za příslušníka občana EU a nelze na něj vůbec vztáhnout ustanovení zákona týkající se žádosti o povolení trvalého pobytu dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 15a tohoto zákona. Zákon nedává v případě nesplnění povinnosti dle ustanovení § 87b odst. 2 citovaného zákona správnímu orgánu jinou možnost postupu. Tato námitka žalobce je proto dle krajského soudu rovněž nedůvodná.“ 23. S ohledem na výše uvedené má soud i tuto námitku žalobkyně za nedůvodnou, jelikož zákonná ustanovení § 87b zákona o pobytu nedávají správnímu orgánu možnost správního uvážení a posouzení situace z hlediska přiměřenosti rozhodnutí. Žalobkyni se totiž nepodařilo během správního řízení prokázat to, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu a nemohlo být její žádosti o povolení k přechodnému pobytu vyhověno. Správní orgán tedy správně rozhodl o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu pro nesplnění podmínek stanovených v ustanovení § 87b ve spojení s ustanovením § 15 zákona o pobytu, aniž by byl povinen zkoumat přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně.

24. K námitce porušení zásady legitimního očekávání, v rámci které žalobkyně uvedla, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkou odlišného rozhodnutí v totožné věci, konkrétně žalobkyně v odvolání poukázala na tři rozhodnutí žalované č. j. MV - 77522-1/OAM-2012, č. j. MV - 1835/PP-2011 a č. j. MV - 82454-1/OAM-2012, soud předně uvádí, že žalobkyně uvedená rozhodnutí v průběhu správního řízení před správním orgánem prvního stupně ani v řízení před odvolacím orgánem sama nepředložila, a nepředložila je ani v průběhu řízení před městským soudem. Pro úplnost v tomto bodě odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016-43, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou legitimního očekávání ve skutkově obdobné věci: „Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně vypořádal žalobní námitku porušení jeho legitimního očekávání ve správním řízení neudělením přechodného pobytu, ačkoliv v jiných obdobných případech byl postup žalované diametrálně odlišný. Tato nesprávnost má dle stěžovatele spočívat v tom, že krajský soud uvedenou námitku vypořádal pouze strohým konstatováním odlišnosti stěžovatelem uváděných případů, ve kterých měla žalovaná žádostem o povolení k pobytu vyhovět. Stěžovatel tedy tvrdí, že nesprávnost vypořádání předmětné žalobní námitky spočívá ve „strohosti“, s jakou tak bylo krajským soudem učiněno. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stručnost vypořádání žalobní námitky nevypovídá ničeho o věcné správnosti takového vypořádání. … Nejvyšší správní soud přitom již výše konstatoval, že napadený rozsudek neshledal nepřezkoumatelným. Proto zde pouze dodává, že stěžovatel v žalobě stejně jako v kasační stížnosti odkazuje na trojici správních rozhodnutí, jež identifikuje jejich čísly jednacími, a k těmto odkazům stěžovatele dále uvádí, že se zde správní orgány zabývaly žádostmi v právně i skutkově obdobných věcech, konkrétně pak otázkou sdílení společné domácnosti rodiče s nezletilým dítětem. …. Krajský soud nadto konstatoval, že není vázán rozhodnutími správních orgánů. Nejvyšší správní soud částečně přisvědčil stěžovateli v tom, že i (ve světle shora uvedené konstantní judikatorní praxe Nejvyššího správního soudu) nezákonná správní praxe může založit legitimní očekávání budoucích účastníků správních řízení. … Vzhledem k dosud uvedenému je zřejmé, že správní praxe spočívající ve výkladu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců může být jen stěží ustálená, navíc by přitom musela být ustálená na takovém výkladu citovaného ustanovení, který zastává stěžovatel. Stěžovatel však nic podobného netvrdil, ba naopak namítal, že praxe správních orgánů je v otázce výkladu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců nejednotná. Z logiky věci, a s přihlédnutím k citovanému usnesení rozšířeného senátu, nemůže nejednotná správní praxe založit stěžovatelovo legitimní očekávání, pročež se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se způsobem, jakým krajský soud předmětnou žalobní námitku stěžovatele vypořádal.

25. V souladu s výše uvedeným soud uzavírá, že žalobkyně správnímu orgánu ani správnímu soudu nepředložila žádné z citovaných správních rozhodnutí, která měla podpořit tvrzení o porušení zásady legitimního očekávání. I kdyby však tato rozhodnutí byla předložena, nelze z těchto tří rozhodnutí dovozovat ustálenou správní praxi, která by zakládala legitimní očekávání žalobkyně. V tomto světle soud považuje, jinak blíže nekonkretizovanou námitku porušení zásady legitimního očekávání, za nedůvodnou.

26. Co se týče odkazu na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2013 č. j. 5 Ca 266/2009- 35-37 a Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015 č. j. 3 Azs 211/2014 – 34, je nutno zdůraznit, že v dané věci byla řešena odlišná situace; obsahem správního posouzení byl vztah manžela a dcery manželky, kteří spolu žili ve společné domácnosti a manžel se podílel na výchově a výživě nezletilé dcery manželky, vztah polorodých sourozenců, nebyl správním orgánem vůbec řešen. I další v odvolání uvedené případy má soud za zcela odlišné posuzované věcí; šlo o vztahy obdobné vztahu rodinnému ve smyslu ustanovení §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu (vztah bratr -sestra, vztah bratranec- sestřenice).

27. Na základě výše uvedeného, když soud neshledal námitky žalobkyně důvodné, žalobu zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.

28. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak žalované v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení