3 A 99/2014 - 63

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobců: a) Z. P., b) T. P., c) J. P., d) V. P., e) K. P., f) A. P., všichni bytem Z. m. 822/73, K. V. – S. R., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7 Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 5. 2014, č. j. MV-28633-5/VS-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se u Městského soudu v Praze domáhali žalobou zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým ministr vnitra (dále jen „ministr“) zamítl rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 17. 1. 2014, č. j. VS-1317/835.3/2-1999. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobců o udělení státního občanství ČR. V podané žalobě s napadeným rozhodnutím žalobci nesouhlasí a své námitky podrobně rozebírají v následujících žalobních bodech.

1. Správní uvážení Předně žalobci nesouhlasí s postupem správního orgánu, který na str. 6 napadeného rozhodnutí konstatuje, že udělení občanství je zcela ve sféře volného uvážení správního orgánu. Žalobci trvají na tom, že správní orgán je omezen zákazem libovůle a povinností rozhodovat v obdobných věcech obdobně. Žalobci odkazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 2 As 31/2005), dle něhož uvedené zásady se vztahují i pro rozhodování ve věci státního občanství. Správní uvážení podle Nejvyššího správního soudu nemůže být nikdy absolutní. Podle žalobců se správní orgány se neřídily kritérii stanovenými judikaturou. Zamítnutí žádosti některých žalobců je neodůvodněné, ačkoli žalobci splňují zákonné podmínky pro udělení státního občanství.

2. Práva dítěte Především u nezletilých žadatelů o udělení státního občanství nebylo řádně zdůvodněno, proč správní orgány žádosti nevyhověly. Tři nezletilí účastníci řízení splnili veškeré podmínky, za nichž je možné udělit státní občanství. U jednoho z nezletilých účastníků bylo zjištěno nesplnění podmínky pětiletého povoleného trvalého pobytu. Šlo však o nesplnění ke dni podání žádosti, přičemž bylo požádáno o prominutí, neboť nezletilá se na území České republiky narodila; v době vydání napadeného rozhodnutí již nezletilá podmínky splňovala. Podle žalobců se správní orgán vyhýbá zdůvodnění svých závěrů tím, že odkazuje na zásadu jednoty státního občanství. Správní orgány shledaly nesplnění podmínek pouze u dvou účastníků, na základě čehož nebylo uděleno státní občanství ani dalším čtyřem, kteří podmínky splňují. Tento postup nemá oporu v platné legislativě a příčí se požadavkům správního řádu. Správní orgán nejprve posuzoval splnění podmínek u zletilých účastníků řízení a následně, s odkazem na dva zletilé účastníky řízení, se vyhnul odůvodnění neudělení státního občanství u nezletilých účastníků řízení. Tím byla porušena práva čtyř nezletilých účastníků. Žalobci dále uvádějí, že nezletilí účastníci jsou trestáni za pochybení rodičů, namísto toho, aby rodiče profitovali ze stavu svých dětí. S ohledem na věk většiny žalobců odkazují na Úmluvu o právech dítěte; podle čl. 2 odst. 2 je povinností smluvních států učinit „všechna potřebná opatření k tomu, aby dítě bylo chráněno před všemi formami diskriminace nebo trestání, které vyplývají z postavení, činnosti, vyjádřených názorů nebo přesvědčení jeho rodičů, zákonných zástupců anebo členů rodiny“. Podle čl. 3 je zájem dítěte primárním hlediskem činnosti orgánů veřejné moci, pokud se týká dítěte. Jelikož správní orgány nedostatečně přihlížely k zájmům nezletilých dětí, porušily zákony i mezinárodní úmluvu.

3. Nedostatečně zjištěný stav věci Podle žalobců správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného stavu věci. Tři ze čtyř nezletilých žalobců se narodili na území České republiky, všichni tu navštěvují školní zařízení, mají zde kamarády a sociální zázemí. Děti prakticky neznají vlast svých rodičů a i rodiče považují Českou republiku za svůj domov. Udělení státního občanství by tak bylo logickým vyústěním jejich integrace do české společnosti, kterou přijali za svou. S ohledem na okolnosti případu je udělení státního občanství vyústěním faktického stavu věci, neboť celá rodina se cítí být spíše Čechy než občany Kosova.

4. Zásada materiální pravdy Žalobci odkazují na zásadu materiální pravdy, podle níž musí správní orgány odhlédnout od formalistického přístupu tak, aby našly správné řešení. Správní orgány však žalobcům zcela upřely jejich práva a zcela rezignovaly nejen na správné a spravedlivé řešení, neboť na základě bagatelních pochybení na straně rodičů odmítly udělení státního občanství i nezletilým žalobcům, kteří zcela evidentně splňují podmínky pro jeho udělení.

5. Nevypořádání námitek Žalobci dále namítají, že v napadeném rozhodnutí nebyly dostatečně vypořádány námitky uvedené v rozkladu. Konkrétně byla opomenuta námitka ohledně neudělení státního občanství nezletilým účastníkům.

6. Důvod neudělení občanství Žalobci závěrem nesouhlasí s důvodem, pro který nebylo občanství uděleno zletilému žalobci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí za tento důvod označuje fakt, že nebyla zaplacena pokuta uložená společnosti Hotel Kosmos s. r. o., v níž je žalobce jednatelem a společníkem. Žalobci však trvají na tom, že pochybení právnické osoby nemůže jít k tíži žalobce, jelikož obchodní společnost je striktně oddělena od svých jednatelů i společníků a za svá pochybení odpovídá sama. Zjištění o nesplnění podmínky dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR ve znění pozdějších předpisů (dále také též „zákon“ nebo „ZNPSO“) neodpovídá stavu věci, protože nesplnění podmínky na straně zletilého účastníka řízení bylo postaveno na porušení povinnosti jiného subjektu. Žalovaný v písemném vyjádření k obsahu žaloby navrhl zamítnutí žaloby a odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí s tím, že setrvává na právním názoru uvedeném v těchto rozhodnutích. U ústního jednání, které se konalo dne 16. listopadu 2016, žalobci prostřednictvím právního zástupce setrvali na podané žalobě, žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobci požádali dne 10. 7. 2013 o udělení státního občanství České republiky. Z. P. se zdržuje na území ČR od roku 1996, jeho manželka T. s nejstarší dcerou J. od roku 1998. Dcery V., K. a A. se narodily na území ČR. Z. P. má povolen trvalý pobyt od ..., jeho manželka od ..., dcera J. od ..., dcera V. od ... a dcera K. od ... Nejmladší dcera A. má povolen trvalý pobyt od ... V napadeném rozhodnutí žalovaný správní orgán dospěl k dílčímu závěru, že všichni žalobci kromě nejmladší A. splňují podmínku podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona. Dospělí žalobci a dcera J. splňují i podmínku podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona vyžadující beztrestnost; další tři nezletilé dcery splnění podmínky neprokazují. Dospělí žadatelé splňují podmínku podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona; nezletilé děti tuto podmínku neprokazují. Podmínka podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona byla u nezletilých dětí shledána splněnou, nikoliv však u dospělých žadatelů, neboť porušili povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění. Dospělí žalobci zároveň porušili povinnosti vyplývající ze zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území ČR. U T. P. se jednalo o dvě drobnější pochybení, u Z. P. o dva přestupky proti pobytovému režimu v roce 2009 a 2012, za něž uložené blokové pokuty byly uhrazeny. Uloženou pokutu za spáchání správního deliktu ubytovatele obchodní společnosti Hotel Kosmos s. r. o. Z. P. jako jednatel jmenované společnosti neuhradil a v době vydání stanoviska Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje probíhalo vymáhání dlužné částky policií prostřednictvím exekutora. Z uvedeného důvodu cizinecká policie nedoporučila u Z. P. kladné vyřízení jeho žádosti. K zamítnutí rozkladu ministr uvedl, že ze spisového materiálu nelze seznat, že byla porušena práva žalobců vyplývající ze správního řádu. Ministr doplnil, že dospělí žadatelé nereagovali na výzvu Ministerstva vnitra o sdělení odůvodnění zjištěných pochybení v plnění jejich povinnosti; neposkytli tedy Ministerstvu vnitra potřebnou součinnost. Ani po upozornění o porušení povinností vyplývajících ze zvláštních právních předpisů v oblasti zdravotního pojištění a pobytového režimu nepožádali o prominutí splnění podmínky podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona. Ministr se neztotožnil s názorem, že pochybení v oblasti neplnění právních předpisů byla bagatelního charakteru. Pokud jde o nezletilé dcery, ministr odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 4 As 142/2013-29, podle něhož je účelem zásady jednotného státního občanství rodičů a dětí ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Dospělí žalobci si proto museli být při podání společné žádosti vědomi skutečnosti, že žádosti jejich dcer budou posuzovány v úzké návaznosti na jejich vlastní důvody a že výsledek jejich žádosti bude spjat s výsledkem posouzení žádosti jejich dcer. Městský soud v Praze při posuzování dané věci vyšel z právní úpravy obsažené v přechodných ustanoveních obsažených v § 74 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, dle něhož se řízení, která nebyla pravomocně ukončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k uvedenému bylo dokončeno předmětné správní řízení v plném rozsahu dle právní úpravy obsažené v zákonu č. 40/1993 o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Udělení státního občanství v tomto zákonu je vázáno na splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona. Fyzická osoba žádající o státní občanství musí kumulativně splnit následující podmínky: a) má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje, b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky, c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, d) prokáže znalost českého jazyka a e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky. Lze konstatovat, že splnění uvedených podmínek však není dostačujícím předpokladem pro to, aby žadateli bylo státní občanství České republiky skutečně uděleno. Podrobněji se k této otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 6. 2006, č. j. 3 As 32/2005-51: „Výčet podmínek pro udělení státního občanství v ust. § 7 zákona č. 40/1993 Sb. nelze považovat za taxativní, protože ust. § 10 odst. 3 tohoto zákona stanoví, že Ministerstvo vnitra je povinno posoudit žádost o udělení státního občanství i z hlediska bezpečnosti státu. Rovněž je třeba přihlédnout i k ust. § 3 odst. 1 správního řádu. Při vyřizování žádosti o udělení státního občanství je proto zcela namístě zabývat se pobytem a integrací fyzické osoby v České republice v širších souvislostech s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu při respektování smyslu a účelu citovaných zákonů a mezí těchto zákonů. Nemůže jít proto výhradně pouze o mechanické splnění podmínek uvedených v ust. § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. Splnění těchto podmínek je pouze prvním, ale nikoli jediným předpokladem pro kladné vyřízení žádosti. V případě, že jsou podmínky pro udělení státního občanství splněny, nastupuje fáze správního uvážení, při kterém správní orgán hodnotí další skutečnosti významné z hlediska řízení, mimo jiné rodinné poměry žadatele, jeho pracovní integraci, zdroje, původ a výši jeho příjmů, dodržování právních předpisů z jeho strany, způsob získání poměrům žadatele, v případě nezletilého žadatele zejména s přihlédnutím k jeho věku a fyzickým a rozumovým schopnostem.“ V daném případě, kdy předmětem soudního přezkumu, potažmo správního řízení, bylo posouzení žádostí členů jedné rodiny, bylo nutno rovněž zohlednit, že při udělování státního občanství se uplatní tzv. princip jednoty státního občanství v rodině, který vyplývá z několika ustanovení zákona (§ 3 odst. 1, § 3a, § 4, § 6, § 9, § 11, odst. písm. d), e), f), § 12 odst. 2, § 16 odst. 3, § 17) a rovněž z Evropské úmluvy o státním občanství. Účelem tohoto principu je ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Z ust. § 68 odst. 3 správního řádu vyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle § 89 odst. 2 správního řádu pak platí, že odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. V prvním žalobním bodu žalobci nesouhlasí s argumentem žalovaného, že udělení občanství je zcela ve sféře volného uvážení správního orgánu. Dále namítají nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí v části týkající se těch žalobců, kteří zákonné podmínky pro udělení státního občanství splňují. K otázce správního uvážení v oblasti nabývání státního občanství se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 – 78, kde uvedl, že „na existenci subjektivního práva, byť ne nároku, na udělení státního občanství přitom nic nemění ani fakt správního uvážení, jež je žalovanému v jeho rozhodování ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. poskytnuto. I v tomto bodě lze ostatně odkázat na opakovaně citované rozhodnutí rozšířeného senátu: „To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze či nikoliv, má význam z hlediska rozsahu přezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní legitimace. Žalobní legitimace musí být dána i pro případy přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení, neboť jinak by soud vůbec nemohl přezkoumat jeho použití ani z těch hledisek, které mu předepisuje § 78 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Proti tomuto závěru nelze argumentovat ani tím, že v některých případech je správní uvážení absolutní, a nemá tedy meze, které by vůbec mohly být překročeny. [...] Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí pouze na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této souvislosti je namístě poukázat i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.“ Soud je toho názoru, že žalovaný ani prvostupňový správní orgán při posuzování věci nepřekročily meze správního uvážení a že postupovaly v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, jakým způsobem správní orgány vyhodnotily splnění zákonných podmínek (§ 7 odst. 1 zákona) u jednotlivých žalobců a jak posoudily další předpoklady pro udělení státního občanství ve smyslu výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 3 As 32/2005-51. Na str. 2 napadeného rozhodnutí je srozumitelně uvedeno, kteří z žalobců splňují a kteří nesplňují jednotlivé podmínky podle § 7 odst. 1 zákona. Na str. 7 napadeného rozhodnutí pak žalovaný vysvětluje, proč nemohlo dojít k prominutí splnění některé ze zákonných podmínek. Z napadeného rozhodnutí plyne, že správní orgány provedly přezkum splnění zákonných podmínek a následně provedly úvahu v rámci mezí správního uvážení. Soud na zdůvodnění úvahy neshledal nic excesivního. V odůvodnění se konkrétně uvádí, že dospělý žalobce (Z. P.) nesplnil podmínku podle § 7 odst. 1 písm. e) ZNPSO (a to vzhledem ke dvěma přestupkům proti pobytovému režimu a ke spáchání správního deliktu společnosti, v níž byl jednatelem). Na str. 8 napadeného rozhodnutí pak žalovaný uvádí, že Ministerstvo vnitra ani nemělo k dispozici žádné důvody pro případné prominutí splnění této podmínky. Odůvodnění obsahuje výklad použitých právních předpisů (především § 7 odst. 1 písm. e) ZNPSO), úvahy, kterými se žalovaný řídil (závažnost porušení podmínky pod § 7 odst. 1 písm. e) a nemožnost prominout její splnění), i reakce na námitky žalobců, že porušení podmínky bylo pouze bagatelní (druhý odstavec na str. 7). Obsahuje tedy veškeré náležitosti odůvodnění požadované správním řádem. Soud proto konstatuje, že v daném případě nedošlo k vybočení z mezí správního uvážení a že odůvodnění napadeného rozhodnutí neporušuje § 68 odst. 3 správního řádu. První žalobní bod je tedy nedůvodný. Ve druhém žalobním bodu žalobci namítají, že byla porušena práva nezletilých dětí, neboť jejich žádosti nebylo vyhověno, ač všechny podmínky splňovaly. Na tomto místě soud znovu připomíná, že podle judikatury splnění zákonných podmínek není postačující podmínkou pro udělení státního občanství (viz výše citovaný rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2006, č. j. 3 As 32/2005-51). Zároveň se na posuzování projednávané věci musí uplatnit princip jednoty státního občanství v rodině. Zachování tohoto principu je jedním z kritérií pro rozhodování o udělení státního občanství. K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 As 31/2012-76, v němž dospěl k závěru, že „neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ani v části týkající se neudělení státního občanství dcerám stěžovatele. Stěžovatel do společné žádosti o udělení státního občanství zahrnul i své dcery (na základě § 9 odst. 1 zákona o státním občanství), které byly v době podání žádosti obě nezletilé a na stěžovateli existenčně závislé. Oběma dcerám byl trvalý pobyt povolen za účelem sloučení rodiny s cizincem - otcem. Účelem obecně uznávané zásady jednotného státního občanství rodičů a dětí [srov. čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství, publ. pod č. 76/2004 Sb. m. s.; nebo § 3 písm. a), § 3a, § 4, § 6 odst. 2, § 9, § 11, odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o státním občanství] je ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Jakkoli nelze tuto zásadu absolutizovat a odhlížet od konkrétních skutečností posuzovaného případu, stěžovatel musel být při podání společné žádosti srozuměn s tím, že žádosti jeho dcer budou posuzovány v úzké návaznosti na jeho vlastní důvody a rovněž, že výsledek posouzení jeho žádosti bude bezprostředně spjat s výsledkem posouzení žádosti jeho dcer.“ Právě projednávaný případ se skutkově podobá případu projednávanému Nejvyšším správním soudem, a proto soud nemá důvod se od právního názoru Nejvyššího správního soudu odchylovat. Dospělý žalobce Z. P. si musel být vědom toho, že žádosti jeho nezletilých potomků budou posuzovány v závislosti na jeho vlastních důvodech. Podle názoru soudu nelze v takovém případě úspěšně tvrdit, že jsou děti trestány za pochybení svých rodičů. Neudělení státního občanství není trestem. Soud opět zdůrazňuje princip jednoty státního občanství, jehož účelem je zajistit, aby všichni členové jedné rodiny měli pokud možno stejné státní občanství, jelikož případné rozdíly by mohly způsobovat problémy. Na udělení státního občanství není nárok; správní orgány musí vždy posoudit, zda jsou splněny předpoklady pro plnou integraci do české společnosti. Jsou-li nezletilé děti existenčně závislé na zletilém žalobci, je třeba jejich žádosti posuzovat ve světle splnění podmínek právě tímto zletilým žalobcem. K těmto otázkám se již podrobněji vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 142/2013 – 29, uvedl, že „stěžovatelka není sankcionována za „neschopnost“ matky získat české státní občanství, neboť žalovaný při zvažování, zda stěžovatelce udělit české státní občanství, přihlédl k zásadě jednotnosti státního občanství v rodině a k tomu, že je s ohledem na její nízký věk na místě konstatovat, že z důvodu její závislosti na její rodině je vhodné ponechat jí její stávající občanský status. Skutečnost, že tyto závěry jsou pro stěžovatelku nepříznivé a nechtěné, nezakládají nezákonnost napadeného rozhodnutí, resp. zneužití správního uvážení žalovaný. V tomto směru je přitom podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela nerozhodné, na základě jakého důvodu nenabyla matka stěžovatelky české státní občanství; ale to, že české občanství matka stěžovatelky nezískala.“ Soud nesouhlasí ani s názorem, že neudělením státního občanství nezletilým dětem byla porušena Úmluva o právech dítěte. Čl. 2 odst. 2 chrání děti před všemi formami diskriminace nebo trestání, které je navázáno na postavení nebo aktivity rodičů. Jak již bylo zdůrazněno výše, neudělení státního občanství není trestem. Nelze ho považovat ani za neodůvodněnou diskriminaci. Neudělení státního občanství dětem nelze proto shledat porušením čl. 2 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte uvádí, že primárním hlediskem činnosti orgánů veřejné moci je zájem dítěte. Zájem dítěte však v daném případě chrání především princip jednoty státního občanství. Hlavním zájmem dítěte totiž je, aby mělo stejný právní režim jako jeho rodiče. Zachováním stejného režimu pro rodiče a děti je čl. 3 Úmluvy dodržen. Soud nemůže přisvědčit ani argumentační konstrukci, podle níž by dospělí žadatelé o státní občanství měli těžit z postavení svých dětí. Tento argument by ve svém důsledku vedl k absurdnímu závěru, že jakékoli porušení předpisů a podmínek ze strany dospělého rodiče může být zhojeno bezúhonností jeho nezletilých dětí. Naopak je třeba vycházet z toho, že jelikož jsou děti existenčně závislé na svých rodičích, jejich status je třeba posuzovat v návaznosti na status rodičů. Soud je proto nucen konstatovat, že v daném případě nebyla práva nezletilých dětí porušena, a proto i druhý žalobní bod je nedůvodný. Ve třetím a čtvrtém žalobním bodu žalobci namítají nedostatečně zjištěný stav věci a porušení zásady materiální pravdy. Žalobci konkrétně uvádějí, že správní orgán nebraly ve zřetel, že tři ze čtyř nezletilých žalobců se narodili na území České republiky, všichni tu navštěvují školní zařízení, mají zde kamarády a sociální zázemí. Správní orgány jim upřely jejich práva a rezignovaly nejen na správné a spravedlivé řešení, neboť na základě bagatelních pochybení na straně rodičů odmítly udělení státního občanství i nezletilým žalobcům, kteří zcela evidentně splňují podmínky pro jeho udělení. K takto formulovaným námitkám soud uvádí, že správní orgány při posuzování žádosti o státní občanství musí zkoumat, zda byly kumulativně splněny zákonné podmínky, a dále další předpoklady. Ze správního spisu vyplývá, že dospělý žalobce Z. P. nesplňuje zákonnou podmínku podle § 7 odst. 1 písm. e) ZNBSO a že nebyly zjištěny důvody, pro které by nesplnění mělo být prominuto. Jelikož splnění podmínek dospělým žadatelem, na němž jsou děti existenčně závislé, je hlavním bodem, od něhož se odvíjí status celé rodiny, nebylo na místě zkoumat sociální začlenění nezletilých dětí a jejich subjektivní vztah k České republice. Soud rovněž odkazuje na argumentaci uvedenou výše pod druhým bodem, že zletilý žadatel nesplňující podmínky nemůže těžit z bezúhonnosti svých dětí. I třetí a čtvrtý žalobní bod proto soud shledal nedůvodným. V pátém žalobním bodu žalobci namítají, že v napadeném rozhodnutí nebyla vypořádána námitka ohledně neudělení státního občanství nezletilým účastníkům a porušení práv dítěte. Soud ověřil, že argumenty týkající se práv dítěte vznesené v rozkladu jsou totožné s argumenty v žalobě. Soud se shoduje s žalobci, že napadené rozhodnutí se výslovně nezabývá možným porušením práv dětí, avšak argumentace týkající se této otázky je obsažena v odůvodnění na str. 7 (třetí odstavec) napadeného rozhodnutí. V této části žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 4 As 142/2013-29) a hlavně čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství, z nichž vyplývá, že posuzování nároků na udělení státního občanství musí být vedeno zásadou jednotného státního občanství rodičů a dětí. Přitom účelem této zásady je ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Jak uvedl soud v tomto rozsudku výše, hlavním zájmem dětí je, aby měly stejné státní občanství jako jejich rodiče. Zachování stejného státního občanství v rodině tedy nemůže být porušením práv dítěte. Soud shrnuje, že ač se k námitce práv dětí žalovaný nevyjádřil explicitně, lze reakci na ni z textu napadeného rozsudku seznat, a proto ani pátý žalobní bod neshledal soud důvodným. V šestém žalobním bodu žalobci nesouhlasí s tím, že hlavním důvodem pro neudělení státního občanství zletilému žadateli Z. P. bylo nezaplacení pokuty uložené společnosti Hotel Kosmos s. r. o., v níž je jednatelem a společníkem. Žalobci trvají na tom, že pochybení právnické osoby nemůže jít k tíži žalobce, jelikož obchodní společnost je striktně oddělena od svých jednatelů i společníků a za svá pochybení odpovídá sama. Soud k tomu uvádí, že nesplnění podmínky podle § 7 odst. 1 písm. e) ZNPSO bylo dle prvostupňového i napadeného rozhodnutí shledáno na základě vícero pochybení. Z. P. se dopustil porušení cizineckého zákona (č. 326/1999 Sb.) několikrát tím, že při pobytové kontrole prokazoval svou totožnost neplatným cestovním dokladem. Vedle toho jako statutární orgán společnosti Hotel Kosmos s. r. o. nebyl schopen zajistit plnění povinností podle § 157 odst. 4 cizineckého zákona. Správní delikt sice způsobila právnická osoba odlišná od osoby žalobce, avšak žalobce byl v postavení osoby (byl v období od 29. 7. 2010 do 17. 3. 2016 jediným jednatelem oprávněným jednat jejím jménem ve všech věcech viz výpis z obchodního rejstříku), jejíž povinností bylo zajistit, aby právnická osoba plnila povinnosti vyplývající ze zákona. Žalobce vědomě jako jednatel dopustil, aby společnost své závazky vůči státu neplnila, tím porušil povinnosti vyplývající z funkce jednatele. Vícero opakovaných, byť nikoliv zásadních pochybení žalobce, ve svém celku vypovídá o přístupu jmenovaného žadatele k dodržování platných právních předpisů v ČR, což je možno podřadit pod nesplnění podmínky podle § 7 odst. 1 písm. e) ZNPSO. Soud shrnuje, že z napadeného i prvostupňového rozhodnutí je zcela zřejmé, jakých pochybení se žalobce Z. P. dopustil a jak je správní orgány vyhodnotily ve vztahu ke splnění podmínek pro získání státního občanství. S ohledem na uvedené shledal soud i šestý žalobní bod nedůvodným. Protože soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení