3 Ad 2/2015 - 34

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Ludmily Sandnerové v právní věci žalobce: JUDr. Ing. V. L., advokát, ev. č. 8427, se sídlem v P., S. t. 136, zastoupeného Mgr. Danou Pasovskou, advokátkou, ev. č. 13158, se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu odvolací kárné komise České advokátní komory ze dne 13.11.2014, č. j. K 86/2011, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým odvolací kárný senát České advokátní komory dne 13.11.2014 zamítl jeho odvolání, proti rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ( dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 24.9.2013, č. j. K 86/2011, jímž mu bylo uloženo kárné opatření podle § 32 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o advokacii“), a to pokuta ve výši 30.000 Kč s povinností úhrady nákladů řízení ve výši 3.000 Kč. Žalobce byl uznán kárně vinným, že poté, co nejpozději do dne 8.6.2007 poskytoval právní služby manželům V.Š. a J.Š. (dále jen „manželům“ či „klientům“) ve věci smlouvy o půjčce a v souvislosti s tím o nich získal informace, dne 8.6.2007 vystavil manželům fakturu na odměnu za jím poskytnuté právní služby na částku 3.391,50 Kč, kterou mu manželé nezaplatili, dne 5.9.2009 (správně má být uvedeno dne 5.5.2009 – pozn. soudu) postoupil svoji pohledávku obchodní společnosti Q.s.r.o. (dále jen „společnost“), v přesně nezjištěný den převzal právní zastoupení této společnosti ve věci vymáhání této pohledávky s příslušenstvím proti manželům, platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18.5.2009, č. j. 3C 193/2009-11 s právní mocí dne 30.6.2009, byla manželům uložena povinnost zaplatit společnosti částku 3.391,50 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů částku 8.454 Kč, manželé uvedenou soudem uloženou povinnost nesplnili, tak dne 13.7.2009 převzal právní zastoupení jmenované společnosti, jako oprávněné, proti manželům V.Š. a J.Š., jako povinným, ve věci nařízení exekuce k uspokojení pohledávek této společnosti, čímž porušil § 17 a 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex“). Žalobou napadá žalobce uvedené rozhodnutí žalované, navrhuje, aby soud obě rozhodnutí zrušil. Žalobce v první žalobní námitce argumentuje tím, že pokud nějaké provinění spáchal, pak je prekludované a nemělo být projednáno. Kárnou žalobu obdržel dne 21.7.2011, tedy po uplynutí dvou let a údajné kárné provinění bylo spácháno převzetím zastoupení v exekučním řízení a podáním návrhu na exekuci. Jeho případ nelze vykládat tak, že jednal ve stejné věci nebo ve věci související, protože první věcí byl samotný právní problém manželů, ta byla skončena dne 28.2.2007. Druhou věcí bylo vyúčtování a zaplacení právní služby na základě faktury splatné dne 28.6.2007. Třetí věcí, jedinou, za kterou mohl být trestán, bylo podání exekuce, ta byla podána dne 14.7.2009, tedy dva a půl roku po ukončení první věci! Nevidí tak smysl uložení trestu po čtyřech a půl letech. Žalobce ve druhém okruhu žalobních námitek poukazuje na to, že postoupení pohledávky za bývalými klienty z titulu jimi neuhrazených poskytnutých služeb jiné sobě, není zakázáno stavovskými předpisy ani zákonem. Při postoupení pohledávky nemusel postupníka nutně seznámit s veškerými okolnostmi případu, i bez sdělení odpovídajících informací, může postupník s úspěchem předmětnou pohledávku vymáhat. Neshledává za prokázané, že by sdělil postupníkovi, tj. společnosti, všechny důvěrné informace, než jen ty, které potřebuje k řádnému vymáhání pohledávky. Vyjádřil nesouhlas s názorem žalované, že se měl při vymáhání své pohledávky nechat zastoupit jiným advokátem. Jemu by totiž musel vyzradit všechny informace, které o bývalých klientech ví a které jsou nutné k vymáhání pohledávky. Takový postup žalovaná neshledává za zneužití ani neetické, oproti tomu postup zvolený žalobcem takovým shledán byl. Logickým výkladem má proto svůj postup také za etický a čestný. Pokud by žaloval sám za sebe, pak by neplatícím manželům vše prošlo, aniž by museli platit cokoli navíc, když advokátovi, který zastupuje sám sebe, žádný soud náhradu nákladů řízení nepřizná. Shledává za spekulaci, že by zde byla nějaká třetí strana, zejména protistrana ze soudního sporu manželů, která by z předmětného jednání měla prospěch. Pokud žalovaná uvádí, že společnost věděla od žalobce o majetkových poměrech manželů, což ji mohlo zvýhodnit při podání žaloby o zaplacení z titulu postoupené pohledávky, nemá za ničím podložené, že taková skutečnost byla postupníkovi sdělena, a současně není zde prokázaná žádná výhoda ve věci. Ve třetí žalobní námitce žalobce konstatuje, že typ a výše uložené pokuty nejsou přezkoumatelné; prvním rozhodnutím ze dne 6.1.2012 mu bylo uloženo napomenutí, k odvolání kárného žalobce druhým rozhodnutím ze dne 1.3.2013 mu bylo uloženo veřejné napomenutí a k dalšímu odvolání kárného žalobce mu byla uložena nepřiměřená pokuta 30.000 Kč. Přestože kárný senát do jisté míry jeho jednání chápal, uložil mu namísto původního napomenutí vyšší pokutu. Přitom v napadeném rozhodnutí žalovaná nepopsala či nevysvětlila důvod, proč uložila pokutu v takové výši, pouze uvedla, že vycházela ze skutečnosti, že jeho majetkové poměry jsou obvyklé. Ve čtvrtém okruhu žalobních námitek žalobce tvrdí, že nikdy svým jednáním nesnižoval důstojnost advokátního stavu, nýbrž jednal vždy čestně, poctivě a slušně. Choval se v souladu se všemi právními a stavovskými předpisy, jeho jednání nemůže být kárným proviněním. Oponuje, že by jeho jednání bylo způsobilé poškodit důvěru veřejnosti k advokátnímu stavu. Byli to manželé, kteří jednali celou dobu nečestně a nepoctivě, když si od něho objednali právní služby, ty jim poskytl. Přitom záměrem manželů bylo za ně nezaplatit a podat na žalobce stížnost k advokátní komoře. Žalovaná namísto ochrany jeho zájmů, dávala za pravdu zjevně účelovým a šikanózním stížnostem klientů, kteří mu nechtěli dobrovolně zaplatit. Jeho cílem bylo nejen vymoci uhrazení nezaplacených právních služeb, nýbrž aby manželé nesli následky svého protiprávního jednání v podobě úhrady nákladů řízení, když na vymáhání nezaplacené odměny musel vynaložit nemalé prostředky a čas. Konstatuje, že celá veřejná moc zvýhodňuje neplatiče, nechrání slušné lidi, kteří se poctivě živí svojí prací, k výkladu právních norem přistupuje formalisticky bez úvahy o mravnosti chování manželů, kteří nikdy nenamítali ani v nalézacím ani v exekučním řízení, že by poskytnuté právní služby měly vady. Žalovaná tím, že ho uznala kárně vinným, naruší důvěru veřejnosti ve stát, že je schopen lidi chránit vůči chronickým neplatičům. Setrvává na názoru, že pokud napadené rozhodnutí zůstane v platnosti, stane se návodem ostatním neplatičům, jak mají postupovat při záměrné snaze nehradit cenu či odměnu za objednané služby. Žalovaná ve svém písemném vyjádření ze dne 11.3.2015 navrhuje zamítnutí žaloby a k meritu věci poukázala na to, že žalobce odvozuje vztah k dvouleté objektivní lhůtě od obdržení žaloby. Tím projevuje buď neznalost příslušného procesního předpisu, nebo úmysl předpokládat takovouto neznalost u soudu. Souvislost věcí shledává za nepochybnou, šlo o právní službu a odměnu za ni, přitom tuto souvislost v jiných částech žaloby žalobce patřičně zdůrazňuje, časový odstup nezmenšuje skutečnost porušení jeho povinnosti. Žalovaná vysvětluje, že zákaz postoupení palmární pohledávky není výslovně v zákonu o advokacii ani ve stavovských předpisech specifikován, z § 21 a § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii a čl. 4 odst. 1 etického kodexu plyne faktický zákaz postoupení palmární pohledávky, absenci zákazu neshledává za potřebu vyvracet. Účinné postoupení není možné bez sdělení jména bývalého klienta a dalších informací, které jsou již kryty povinností mlčenlivosti. Ačkoli žalobce v žalobě cituje hodnocení, podle kterého při postoupení musí postupníka seznámit s informacemi důvěrnými, rozšiřuje citaci na všechny důvěrné informace, aby tak mohl nepravdivě rozšířenou citaci vyvracet. Jde o známý trik, kterým žalobce nemůže účinně klamat. Pokud žalobce vylučuje možnost žalovat sám a hovoří o zmocnění jiného advokáta, kterému by musel vyzradit naprosto všechny informace, které o bývalých klientech ví, a které jsou nutné k vymáhání pohledávky, nevnímá § 21 odst. 4 zákona o advokacii, který hovoří o nezbytném rozsahu, nikoli o všech informacích. Vytýká kárnému senátu jakousi nelogičnost, přičemž úmyslně přehlíží, že doporučení kárného senátu na přímé vymáhání pohledávky se netýká jeho postoupení pohledávky. Naznačuje-li žalobce nějakou třetí stranu s cílem odvést pozornost od svého postupu, není třeba ji hledat. Třetí stranou v daném případě je žalobcova rodinná firma, kterou žalobce zvýhodnil nepřípustným poskytnutím informací. Nejde o žádnou spekulaci, nýbrž o skutečnost poskytnutí takových informací, které nejen této třetí osobě umožnily podat žalobu, ale prostřednictvím zastupování žalobcem, tedy nositelem všech důvěrných informaci, tuto žalobu podporovat. Jestliže žalobce nechápe, proč prvostupňový orgán uložil jiný druh kárného opatření než předchozí rozhodnutí, deklaruje tím, že nechápe závaznost právního názoru odvolacího orgánu. Pokud jde o výši pokuty, konstatuje žalovaná, že jde o pokutu při dolní hranici zákonného rozpětí, v dané věci je to méně než jedna dvacetina. Odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podrobně vysvětluje, jak kárné senáty hodnotily majetkové poměry, které žalobce výslovně odmítl sdělit. Žalobce vytýká kárnému senátu, že rozhodl o kárné vině a uložil mu pokutu, ačkoli ve svém názoru a rozhodnutí shledává rozpor. Přehlíží tak, že neplatí jakási zkratka: když jednání klientů bylo nesprávné, je jednání advokáta správné. Není možno též nevidět již prokázané skutky uvedené ve výrokové části kárného rozhodnutí, jejichž průběh žalobce nepopírá, naopak svůj postup označuje za správný. Žalovaná konstatuje, že práva žalobce nebyla kárným řízením ani napadeným kárným rozhodnutím porušena. Text žaloby prokazuje, že žalobce ani po výkladech poskytnutých během kárného řízení, neprojevil pochopení své povinnosti, i když se s ní měl ztotožnit již na začátku svého působení v advokacii. Žalobce bez důkazů vyslovuje, že již při přijímání právních služeb měli manželé záměr, že odmítnou mu za služby zaplatit a že na něho podají stížnost, čímž jejich jednání shledává za nečestné a nepoctivé. Sám odmítá pochopit nesprávnost svého jednání a jeho důsledky pro snižování důstojnosti advokátního stavu. Žalovaná se nemůže ztotožnit s názorem žalobce, že by měla chránit jeho zájmy před zjevně účelovými a šikanózními stížnostmi manželů, kteří nechtějí dobrovolně zaplatit. Žalovaná totiž chrání zájmy všech advokátů, advokátního stavu, mimo jiné i kontrolou a speciálně i kárným řízením, především v zájmu spotřebitelů, kterým se snaží zajistit poskytování kvalitních právních služeb bez porušování povinností advokátů. Protože porušování povinností advokátů absolutně vyloučit nelze, stará se o jejich minimalizaci tím, že porušování kárně postihuje, čímž i preventivně od dalšího porušování odrazuje. Tím, že žalobce vyjádřil, že neplatící klienty je třeba i potrestat, odhalil vlastní motiv. K části žaloby, která kritizuje celou veřejnou moc, má za to, že se zřejmě vymyká předmětu řízení. Pokud tím žalobce mínil napadené rozhodnutí, odkazuje žalovaná na svoji konkrétní argumentaci v napadeném rozhodnutí. Žalované není známo, jak by se mohli ostatní neplatiči s napadeným rozhodnutím seznámit a jak by je doporučení kárného senátu k přímému vymáhání pohledávek mělo podpořit při jejich záměrné snaze nehradit odměnu za služby. Žalobce obecně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením, které je v napadeném rozhodnutí podrobně vyloženo, na které žalovaná odkazuje. Konstatuje, že metodou státní ochrany lidí vůči chronickým neplatičům nemůže být porušování povinností advokáty. Městský soud v Praze (dále jen „Městský soud“) o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný po řádném poučení soudem ve stanovené lhůtě dvou týdnů svůj nesouhlas s takovým projednáním věci nevyjádřili (§ 51 s. ř. s.). Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a shledal, že žaloba není důvodná. Městský soud posoudil věc takto: Podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii „Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.“ Podle § 17 zákona o advokacii „Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“ Podle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii „Advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit“. Podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii „Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.“ Podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii „Lze advokátovi za kárné provinění uložit pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční mzdy stanovené zvláštním právním předpisem.“ (nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu) Podle § 33 odst. 2 zákona o advokacii „Kárná žaloba musí být podána do šesti měsíců ode dne, kdy se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. Do šestiměsíční lhůty se nezapočítává doba, po kterou byly činěny přípravné úkony k prověření, zda ke kárnému provinění došlo; tato doba nesmí být delší dvou měsíců.“ Podle § 35e odst. 1 zákona o advokacii „Podrobnosti o kárném řízení stanoví kárný řád.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu.“ Podle čl. 4 odst. 1 etického kodexu „Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.“ Podle § 7 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (dále jen „advokátní kárný řád“) „Kárná žaloba se podává předsedovi kárné komise podáním adresovaným do sídla Komory; kárné řízení je zahájeno dnem, kdy byla kárná žaloba Komoře doručena.“ Podle § 24 odst. 2 advokátního kárného řádu „Při rozhodování o upuštění od uložení kárného opatření podle § 32 odst. 5 zákona (myšleno zákona o advokacii – pozn. soudu) a při ukládání kárného opatření přihlíží kárný senát zejména k povaze skutku a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k osobě kárně obviněného a míře jeho zavinění, jako i k jeho osobním poměrům.“ Podle § 33 odst. 1 advokátního kárného řádu „Bylo-li rozhodnutí kárného senátu zrušeno odvolacím senátem podle § 31, je kárný senát v novém řízení vázán právním názorem odvolacího senátu.“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení „Bylo-li rozhodnutí kárného senátu zrušeno odvolacím senátem z důvodů uvedených v § 31 písm. c), d) nebo e) na základě odvolání, které podal pouze kárně obviněný, nemůže v novém řízení před kárným senátem dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.“ Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 16.2.2011 podala klientka České advokátní komoře stížnost na žalobce, v níž popisuje genesi jednání žalobce vůči ní a jejímu manželovi, a přikládá doklady, které její tvrzení mají podporovat, mezi jinými též dva návrhy na nařízení exekuce vypracované žalobcem za oprávněnou společnost jednatelky Mgr. D. L., oba datované dnem 13.7.2009 s podacími razítky Okresního soudu Plzeň-sever dne 15.7.2009 (ve spisu pod č. 5/B a 5/G – pozn. soudu). Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti ke dni 16.2.2011 (ve spisu pod č. 5/N – pozn. soudu) vyplývá, že žalobce byl jedním ze dvou jednatelů, a to ode dne 24.4.1998 a společníkem s 50% podílem, druhým byla jeho manželka Ing. D. L.. Oba byli samostatnými jednateli do 2.2.2002 a společníky do 3.11.2006. Od 2.2.2002 je jednatelkou Mgr. D. L., která je od 3.11.2006 i jedinou společnicí. Jak si soud povšiml z osvědčení o registraci plátce DPH (v soudním spisu na str. 6 – pozn. soudu) ve spojení s plnou mocí právní zástupkyně žalobce (v soudním spisu na str. 5 – pozn. soudu), je Mgr. D.P. a Mgr. D. L. (podle data narození) jedna a tatáž osoba, dcera žalobce, která v předmětné době byla jednatelkou a společnicí jmenované společnosti. Tato společnost je uvedena jako oprávněná na exekučních příkazech, či usnesení Okresního soudu Plzeň-sever (pro specifikaci dokladů soud odkazuje na „přílohy stěžovatele“ ve spisu pod č. 5 – pozn. soudu), která vymáhala pohledávku na klientce. V té době jednatelkou společnosti byla současná právní zástupkyně žalobce Mgr. D. P.. Kárná žaloba ze dne 13.7.2011 byla žalované České advokátní komoře doručena dne 13.7.2011 a žalobce ji převzal osobně prostřednictvím poštovního úřadu dne 21.7.2011. Dne 6.1.2012 se konalo první jednání kárného senátu, který uznal žalobce kárně vinným a uložil mu kárné opatření napomenutí. Již v tomto rozhodnutí konstatuje prvostupňový orgán, „že jednání, které by bylo kárným proviněním, se kárně obviněný dopustil již v době, kdy převzal právní zastoupení společnosti QQ Real s.r.o. v nalézacím řízení, nicméně z důvodu uplynutí času, nemohlo být pro toto jednání kárně obviněného zahájeno kárné řízení“. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak žalobce, tehdy kárně obviněný, tak kárný žalobce. Rozhodnutí bylo odvolacím kárným senátem zrušeno a věc vrácena prvostupňovému orgánu s pokynem, aby zjistil výši příjmů žalobce a uložil mu přísnější kárné opatření s ohledem na shledanou závažnost zjištěného kárného provinění. Prvostupňový orgán na jednání konaném dne 1.3.2013 měl snahu učinit dotaz na žalobce týkající se jeho majetkových a osobních poměrů, které žalobce odmítl uvést se slovy: „Na tuto otázku jsem byl vzhledem k rozhodnutí OS připraven a mám připravenou i odpověď, která zní, že do mých majetkových poměrů ČAK nic není, navíc mám SJM, potažmo není nic advokátní komoře ani do majetkových poměrů mé ženy.“ Kárný senát uznal žalobce opět vinným a uložil mu kárné opatření veřejné napomenutí. Na místě žalobce i kárný žalobce podali odvolání. Druhé rozhodnutí bylo odvolacím kárným senátem opět zrušeno a věc podruhé vrácena prvostupňovému orgánu, aby žalobci uložil přísnější kárný postih. Ke třetímu jednání konanému dne 24.9.2013 se žalobce omluvil. Prvostupňový orgán žalobci v tamním řízení uložil namítané kárné opatření pokutu 30.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí brojil pouze žalobce. V napadeném rozhodnutí žalovaná shledala rozhodnutí prvoinstančního kárného senátu po skutkové i právní stránce řádně odůvodněné v otázce viny, s právním hodnocením nyní již v souladu se skutečnostmi zjištěnými v řízení i s provedenými důkazy po předchozích dvou zrušení rozhodnutí prvoinstančního kárného senátu, neboť v nich dříve uložená kárná opatření (napomenutí a veřejné napomenutí) s ohledem na všechny okolnosti případu považovala za nepřiměřeně mírná. Odkázala na závěr o protiprávnosti jednání žalobce, který je vyvozen v enunciátu jejích předchozích rozhodnutí ze dnů 12.10.2012 a 11.7.2013. Žalovaná považuje eticky nepřijatelné, že žalobce postoupil svoji „palmární pohledávku“ společnosti jako třetí osobě, k tomu jí předal dokumenty klienta a sdělil jí o něm informace, včetně důvěrných, chráněných povinností mlčenlivosti advokáta, zejména o majetkových poměrech klientů, které se žalobce dozvěděl buď od klienta, anebo v souvislosti se svojí činností pro něho, ačkoli při poskytování právní služby byl založen mezi ním, jako advokátem, a klientem důvěrný vztah. Tím umožnil společnosti využití těchto informací při palmárním sporu se svými bývalými klienty, kterou tak jednoznačně zvýhodnil. Za zjevně neetické jednání žalovaná shledává, že žalobce byl v minulosti společníkem, resp. vlastníkem obchodního podílu, společnosti a následně po něm osoby v jeho příbuzenském vztahu. Žalovaná vyjádřila, že žalobce rovněž pochybil i tím, že následně převzal právní zastoupení jmenované společnosti proti svým bývalým klientům ve věci nařízení exekuce k uspokojení své již postoupené pohledávky. K postoupení pohledávky přitom došlo ze zištných důvodů, jeho motivací nebylo jen domoci se úhrady své původní pohledávky, nýbrž i dalších nákladů, kterými je odměna za právní zastupování společnosti. Žalobce porušil jednak povinnost ochrany informací získaných při poskytování právních služeb před prozrazením třetí osobě „rodinné firmě" k vlastnímu prospěchu, jednak zákaz využití informací získaných při poskytování právní služby jiným klientem proti zájmům původního klienta, jako stěžejní principy výkonu advokacie. Jejichž nedodržování ohrožuje samou podstatu důvěry veřejnosti v advokátní služby a v advokátní stav, současně je v rozporu s pravidly profesní etiky, čímž snižuje důstojnost advokátního stavu, když žalobce při výkonu advokacie nepostupoval poctivě, čestně a slušně. Žalovaná shledává za velmi významné dodržování principů výkonu advokacie, na nichž je založena důvěryhodnost, serióznost a čestnost výkonu této funkce jednotlivými příslušníky advokátského stavu, jak vnímá veřejnost. Žalovaná jako samosprávná stavovská organizace všech advokátů, je povinna vytvářet podmínky pro výkon advokátní profese a zajišťovat, aby advokacie byla vykonávána podle všeobecně uznávaných etických pravidel a pravidel soutěže tak, aby byly chráněny jak oprávněné zájmy veřejnosti, která tvoří klientelu advokacie, tak i oprávněné zájmy advokátů jako členů advokátní komory. Z tohoto důvodu nemá sebemenší pochybnost o porušení § 17 a § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii ve spojení s článkem 4. odst. 1 etického kodexu, proto se také nemohla ztotožnit s názorem žalobce, že uznáním jeho viny v kárném řízení se naruší důvěra veřejnosti ve stát, který je schopen lidi chránit vůči chronickým neplatičům. Žalovaná poukazuje na to, že nic nebránilo žalobci užít etický postup advokáta, a to podat v procesním postavení žalobce proti svým bývalým klientům civilní žalobu o zaplacení dlužné částky. V něm se i mohl nechat zastoupit jiným advokátem, a pro případ úspěchu ve věci by tak vzniklo právo na úhradu nákladů, zejména odměny zastupujícího advokáta proti neúspěšnému dlužníkovi. Tímto postupem by tak žalobce získané informace a dokumenty od bývalých klientů předal pouze jinému advokátovi v souvislosti s jeho právní pomocí, tj. osobě, která je ze zákona vázána stejnou povinností mlčenlivosti, jakou má i žalobce. Co se týká uloženého kárného opatření, žalovaná shledala, že mírnější druh kárného opatření (tj. napomenutí, veřejné napomenutí), by s ohledem na postoj žalobce a závažnost jeho kárného provinění, se jevil jako nepřiměřeně mírný. Odkazuje na § 24 odst. 2 advokátního kárného řádu, který citovala. Nemohla přijmout tvrzení žalobce, že při uznání viny by se výše uloženého trestu neměla odvíjet od majetkových poměrů kárně obviněného a trest by měl být ze zásady vyměřen všem stejně. Při zjišťování žalobcových majetkových poměrů za účelem určení možné výše pokuty i s přihlédnutím k okolnostem případu, popsala odpověď žalobce k dotazu prvostupňového orgánu na jeho majetkové poměry na jednání konaném dne 1.3.2013 (doslovně citováno shora – pozn. soudu). Žalovaná poukazuje na zcela legitimní požadavek ze strany prvostupňového orgánu v intencích advokátního kárného řádu, kterým měly být zjištěny veškeré okolnosti rozhodné pro určení výše kárného opatření tak, aby uložená výše neohrozila existenční základnu žalobce či nebyla pro něho likvidační. Na jednání dne 24.9.2013 se žalobce nedostavil, opakovaný dotaz proto nemohl být učiněn. Odvolací kárný senát ve svém předchozím rozhodnutí dne 11.7.2013 vyjádřil, že pokutu, kterou navrhoval kárný žalobce, má za přiměřenou k závažnosti kárného provinění a k obvyklým majetkovým poměrům advokátů v České republice. Protože se nepodařilo získat údaje o průměrných příjmech advokátů v republice, analogicky pro zjištění obvyklých příjmových možností advokátů užil statistiku z informačního systému o průměrných výdělcích podnikových právníků (viz www.ispv.cz), podle něj průměrná mzda podnikového právníka za 1. pololetí 2014 činila 47.906 Kč. Pokud žalobce v řízení nevyužil svého práva doložit své majetkové poměry, jak je uvedeno výše, nelze prvoinstančnímu kárnému senátu ničeho vytknout, ten postupoval v souladu s § 24 odst. 2 advokátního kárného řádu, a uložená pokuta odpovídá majetkovým poměrům i průměrného advokáta v republice. Námitku žalobce, že uložená pokuta neodpovídá jeho osobním poměrům ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o advokacii, považuje proto za nedůvodnou. Postup uložení pokuty na samé horní hranicí navrhované kárným žalobcem a akceptované odvolacím kárným senátem, žalovaná shledala v souladu s pravidly pro určení výše kárného opatření. Další námitku žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, co se týče uložení typu a výměry kárného opatření, shledala žalovaná s ohledem na výše uvedené odůvodnění též za nedůvodnou. Městský soud s ohledem na výše popsané skutečnosti shledal k žalobcově první námitce, v níž namítá prekluzi s tím, že věc neměla být ani projednána, když kárnou žalobu obdržel dne 21.7.2011, tedy po uplynutí dvou let, a jeho údajné kárné provinění bylo spácháno převzetím zastoupení v exekučním řízení a podáním návrhu na exekuci, že k této námitce se vyjadřoval již dne 6.1.2012 kárný senát, který konstatoval na str. 4 rozhodnutí, „že jednání, které by bylo kárným proviněním, se kárně obviněný dopustil již v době, kdy převzal právní zastoupení společnosti QQ Real s.r.o. v nalézacím řízení, nicméně z důvodu uplynutí času, nemohl být pro toto jednání kárně obviněného zahájeno kárné řízení“. Současně soud odkazuje na výše citované ustanovení § 33 odst. 2 zákona o advokacii, podle něhož musí být kárná žaloba podána nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se kárný žalobce dozvěděl o skutečnostech, týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu; nejpozději však do 2 let ode dne spáchání kárného provinění. V této souvislosti je třeba zjistit, kdy byla kárná žaloba podána. Podle ustanovení § 35e odst. 1 zákona o advokacii stanoví podrobnosti o kárném řízení kárný řád. Podle § 7 odst. 2 kárného řádu (obě normy citovány výše – pozn. soudu), který upravuje procesní otázky kárného provinění, je kárné řízení zahájeno dnem, kdy byla kárná žaloba České advokátní komoře doručena. Žalobci bylo v kárné žalobě kladeno za vinu jednání, že dne 13.7.2009 převzal právní zastoupení společnosti jako oprávněné proti manželům jako povinným ve věci nařízení exekuce k uspokojení pohledávek této společnosti. Klientka podala stížnost na žalobce České advokátní komoře dne 16.2.2011 (ve spisu pod č. 3 – pozn. soudu). Kárná žaloba vypracovaná dne 13.7.2011 byla shodného dne doručena České advokátní komoře, jak vyplývá z podacího razítka ní. Lhůta subjektivní 6 měsíční a objektivní 2 letá je tak zachovaná. Není rozhodné, že žalobce kárnou žalobu obdržel dne 21.7.2011, jak vyplývá z poštovní doručenky. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.11.2013, č. j. 16 Kss 1/2013 – 116, který se sice týkal skutkově jiné věci, ale v níž se také řešila otázka prekluzivní lhůty. Pokud žalobce namítá, že jeho jednání se netýká stejné či související věci, pak soud se ztotožnil s názorem žalované, která souvislost věcí shledává za nepochybnou, šlo o právní službu a odměnu za ni, tuto souvislost v jiných částech žaloby žalobce patřičně zdůrazňuje, časový odstup nezmenšuje skutečnost porušení jeho povinnosti. Pro upřesnění, pokud žalobce uvádí datum dne 14.7.2009, že podal exekuci, pak se spisu vyplývá, že zpracoval podklad dne 13.7.2009 a razítko soudu je datováno dnem 15.7.2009. Obšírně popsaný skutek ve výrokové části rozhodnutí mohl sice správní orgán uvést stručněji, a to pouze samotné jednání, kladené žalobci za vinu, aby se v odůvodnění se nemusel vypořádávat s dvouletou lhůtou, kterou ke každému útoku uvádí, což však není v rozporu s vymezením skutku týkající se namítané oblasti exekuce, za který byl žalobce kárně postižen. Není to taková vada, která by zakládala zrušení věci a vrácení žalované k zestručnění kárného skutku. Současně nemá na právní otázku vliv, že ve výroku došlo k písařské chybě v datu „5.9.2009“, protože má být správně uvedeno dne „5.5.2009“, což i vyplývá z logiky posloupnosti věci (u soudu by se vydávalo opravné usnesení – pozn. soudu). Avšak toto datum se ani s ohledem na uplynutí lhůty ani neprojednávalo v kárném řízení. Soud poukazuje na rozsudek v podobné věci, v níž se také řešila otázka jednoty skutku, k níž je obsáhlá judikatura, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.2.2016, č. j. 3 As 115/2015 – 26. Pokud žalobce namítá, že nevidí smysl uložení trestu po čtyřech a půl letech, pak je třeba si uvědomit, že to byl i žalobce, kdo podával opravné prostředky proti prvostupňovým rozhodnutím a svým chováním způsobil, že kárný orgán nejenže opakovaně shledal kárnou vinu, nýbrž s ohledem na postoj žalobce, který byl popsán rozhodnutími jak prvostupňovými, tak odvolacími, mu uložil citelný druh kárného opatření. Tato námitka nebyla shledána důvodnou. V druhém žalobním okruhu námitek žalobce nejprve namítá, že palmární pohledávku mu nic nezakazovalo postoupit, žádný interní předpis ani zákon. Soud pro stručnost výkladu odkazuje na zcela výstižná a přiléhající všechna předchozí odůvodnění jak prvnostupňového orgánu, tak orgánu odvolacího, která ve správním řízení tvoří jeden celek a která se primárně touto otázkou zabývají. Lze sumarizovat, že je nemyslitelné, nepřípustné a vůbec nelze považovat za eticky přijatelné postoupení „palmární pohledávky“ komukoli, neboť mezi klientem a advokátem, se tím, že advokát přijme právní zastoupení klienta a klient mu ve svůj prospěch svěří jakékoli informace důležité pro výkon práce advokáta, vzniká minimálně ze strany klienta k advokátovi důvěrný vztah, na kterém je založen princip podstaty fungování advokacie. Je nepochybné, že nelze postoupit „palmární pohledávku“ jinému, aniž by o ní a jejích nositelích nebyly vyzrazeny skutečnosti, které podléhají ochraně povinnosti mlčenlivosti. Této ochraně podléhají všechny skutečnosti, o nichž se advokát dozvěděl při výkonu práce pro klienta a v souvislosti s ní, které by se jinak nedozvěděl, pokud by pro klienta „nepracoval“. Tyto skutečnosti, ale při postoupení palmární pohledávky musel sdělit a sdělil společnosti, jejíž jednatelkou byla v té době jeho dcera, současná jeho právní zástupkyně. V tomto případě postačí k porušení povinnosti mlčenlivosti advokáta jakákoli i sebemenší skutečnost, o níž se advokát tak dozvěděl při výkonu práce pro klienta, majetkové poměry klienta do těchto skutečností bez sebemenšího zaváhání rozhodně patří. Je proto nerozhodné, jaké konkrétní skutečnosti advokát při postoupení společnosti uvedl, postačí, že ji vůbec předal jinému a je i nerozhodné, zda úplatně či bezúplatně. Takové jednání je zcela oprávněně považováno stavovskou komorou i soudem v rozporu s etickým kodexem. Kárná žaloba ale takový skutek, který by kladla žalobci za vinu, neobsahuje, žalobce (a ani jeho dcera jako advokátka) postižen za takové jednání nebyl. Způsob navrhovaného jednání, které mu bylo doporučeno žalovanou, a to zastoupení jiným advokátem v civilním řízení při vymáhání pohledávky, který má stejnou povinnost mlčenlivosti při výkonu funkce jako žalobce, je též soudem shledán za legitimní řešení vymožení dlužné pohledávky. Pokud žalobce namítá, že by takovému advokátovi musel sdělit důvěrné informace, pak vůbec nevysvětlil, proč náhle tento svůj původně tvrzený názor změnil a např. při jednání dne 6.1.2012 na České advokátní komoře již takový postup zastupování prostřednictvím jiného advokáta zvolil, protože v jednání před kárným senátem byl zastoupen JUDr. Antonínem Fürstem, známým to advokátem zejména v trestním řízení. S tím žádný problém tedy neměl, že jemu sdělil i důvěrné informace v souvislosti s jednáním vůči manželům. Jmenovaný advokát, zřejmě požívající důvěry žalobce, ho tak případně mohl v civilním řízení i úspěšně zastupovat. Pro úplnost nelze nezmínit doporučení, že žalobce jako zkušený advokát také mohl aplikovat § 22 odst. 1 zákona o advokacii, a před výkonem práce pro klienty žádat po nich přiměřenou zálohu, čímž by se uvedené situaci nezaplacení v podstatě zanedbatelné částky necelých 3.400 Kč za právní službu týkající se smlouvy o půjčce manželů, zcela vyhnul. O takovém postupu není ve spisu zmínka. Žalovaná také upozornila, že žalobce přehlíží, že doporučení kárného senátu na přímé vymáhání pohledávky se netýkalo postoupení jeho pohledávky jinému, s čímž se soud také ztotožňuje. Jestliže žalobce namítá, že žádná třetí strana neměla žádný prospěch a ten ani není prokázán, opět soud odkazuje na odůvodnění všech již konstatovaných rozhodnutí obou správních orgánů prvního i druhého stupně, i vyjádření žalované k žalobě, z nichž jednoznačně vyplývá, že třetí osobou, která z jednání žalobce měla onen prospěch, je jeho bývalá společnost, jejíž jednatelkou v té době byla dcera žalobce a současně jeho nynější právní zástupkyně. Správně žalovaná poukazuje na to, že informace, kterými disponoval žalobce, umožnily nejen podat společnosti civilní žalobu, nýbrž i přiznanou pohledávku následně exekučně vymoci. Že byla exekuce úspěšná, vyplývá ze samotné stížnosti klientky na žalobce ze dne 16.2.2011, v níž uvádí, že exekuce byla zaplacena jejím manželem ve dnech 7.10.2010 a 29.10.2010. Toto je ona prokázaná výhoda ve věci. Soud odkazuje na obdobný rozsudek, týkající se uložení kárného opatření advokátovi, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2016, č. j. 5 A 211/2012 – 51. Taková obšírná námitka nebyla shledána důvodnou. Ve třetí námitce žalobce namítá, že typ a výměra uložené pokuty nejsou přezkoumatelné, žalovaná nepopsala či nevysvětlila důvod uložení výše pokuty, když prvním rozhodnutím mu bylo uloženo napomenutí, druhým rozhodnutím veřejné napomenutí a třetím rozhodnutím nepřiměřená pokuta, pak je třeba žalobce odkázat na ustanovení § 33 odst. 1, 2 advokátního kárného řádu, jehož doslovně znění je výše citováno. Z něj vyplývá, že přísnější druh kárného opatření s ohledem na dvě podaná odvolání kárného žalobce, bylo možné žalobci kárným senátem uložit, když kárný žalobce se nespokojil v obou případech ani s napomenutím, ani veřejným napomenutím, a uvedl i rozumný důvod, proč je nepovažuje za dostatečně citelná. Současně jednotlivá rozhodnutí se typem a výměrou pokuty také v odůvodnění zabývají, soud proto na ně odkazuje. Soudem žádné procesní pochybení správního orgánu, ani odvolacího, shledáno nebylo. Pokud žalobce namítá, že uložená pokuta 30.000 Kč je nepřiměřená, soud pro stručnost odkazuje na str. 5 a 6 odůvodnění rozhodnutí odvolací kárné komise žalované ze dne 11.7.2013, na str. 4 kárného rozhodnutí ze dne 24.9.2013, na str. 7 - 10 odůvodnění rozhodnutí odvolací kárné komise žalované ze dne 13.11.2014 a v neposlední řadě na str. 4 vyjádření žalované k žalobě, v nich popisují, že uložená výše pokuty může jít až do stonásobku minimální měsíční mzdy. Vysvětlují, že při jejím stanovení výše, když žalobce odmítl uvést své osobní a majetkové poměry (citováno shora – pozn. soudu), analogicky zjišťovali obvyklé příjmové možnosti advokátů ze statistiky z informačního systému o průměrných výdělcích podnikových právníků www.ispv.cz. Tím vyvrací námitku žalobce, že v napadeném rozhodnutí žalovaná nepopsala či nevysvětlila důvod, proč uložila pokutu v takové výši, která ani není pro žalobce s ohledem na zjištěnou průměrnou mzdu, kterou žalovaná dostatečným způsobem konkretizuje, citelně neobvyklá a rozhodně nevybočuje z rámce jiných obdobných uložených kárných opatření. Z prostudování obsahu jednotlivých odůvodnění jak rozhodnutí provostupňových, tak odvolacích, soud nedospěl oproti žalobci k názoru, že by do určité míry kárný senát jeho jednání chápal. Žalovaná poukazuje na to, že žalobce přehlíží, že zde neplatí rovnítko, že když jednání klientů je nesprávné, tak jednání advokáta je správné, s čímž se soud také ztotožňuje. Soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2016, č. j. 5 Ad 9/2013 50, který se také zabývá otázkou přiměřené výše uloženého kárného opatření pokuty podle § 32 písm. c) zákona o advokacii, a to v obdobně uložené výši. Tato námitka nebyla shledána důvodnou. Závěrem ve čtvrtém okruhu žalobních námitek žalobce tvrdí, jeho jednání nemůže být kárným proviněním, není způsobilé poškodit důvěru veřejnosti k advokátnímu stavu, nikdy nejednal nečestně, nýbrž poctivě a slušně. Byli to manželé, kdo jednal celou dobu nečestně a nepoctivě, když si od něho objednali právní služby, ty jim poskytl. Jak žalovaná, tak soud, je nucen konstatovat, že žalobce neprojevil pochopení svých advokátních povinností, ačkoli se s nimi měl ztotožnit již na začátku svého působení v advokacii. Tvrzení žalobce, že manželé měli záměr mu nezaplatit a podat na něho stížnost, ničím žalobce neprokázal. Co se týká ochrany zájmů žalované, pak soud zcela odkazuje na pregnantní vyjádření žalované k žalobě, v ní precizuje své povinnosti vůči všem advokátům i ve vztahu k veřejnosti, s čímž se soud ztotožňuje. Jestliže žalobce sám poukazuje na svůj motiv vůči klientům, aby nesli následky svého protiprávního jednání v podobě úhrady nákladů řízení, je to důvod jeho jednání. Z tohoto motivu nevyplývá ani tak snaha domoci se práva na úhradu, popř. vymožení vlastní pohledávky, nýbrž neplatící klienty ještě citelněji finančně vytrestat, s čímž se nelze ztotožnit. Ve vztahu k námitce žalobce, že celá veřejná moc zvýhodňuje neplatiče, nechrání slušné lidi, kteří se poctivě živí svojí prací, k výkladu právních norem přistupuje formalisticky bez úvahy o mravnosti chování manželů, kteří nikdy nenamítali ani v nalézacím ani v exekučním řízení, že by poskytnuté právní služby měly vady, soud je nucen konstatovat, že vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobce předmět soudního přezkumu vymezil jen nekonkrétním konstatováním stěžováním si bez konkrétní souvislosti se skutkovou či právní výtkou, aby se jí soud mohl relevantně zabývat. Žalobce by měl soud odkázat na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy tak, a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Konstatování žalobce, že tím, že ho žalovaná uznala kárně vinným, naruší důvěru veřejnosti ve stát, že je schopen lidi chránit vůči chronickým neplatičům, a pokud napadené rozhodnutí zůstane i nadále v platnosti, stane se návodem ostatním neplatičům, jak mají postupovat při záměrné snaze nehradit cenu či odměnu za objednané služby, pak tyto své myšlenky nepodložil žádným konkrétním odkazem, z čeho tak usuzoval, soud k tomu také odkazuje na zásadu dispozitivnosti vyloženou shora. Soud se ztotožňuje s myšlenkou žalované, že metodou státní ochrany lidí vůči chronickým neplatičům nemůže být porušování povinností advokáty. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. jak shora uvedeno, protože neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované, byť se nechala zastoupit advokátem, soud žádné náklady řízení spočívající v zastupování nepřiznal, Česká advokátní komora, jako profesní sdružení všech advokátů, zvlášť erudovaných v právu, se v daném řízení mohla hájit sama, přiznání nákladů zastoupení by tak bylo v rozporu s dobrými mravy.

Poučení