3 Af 43/2014 - 49

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právních věcech žalobce: Krajská zdravotní, a.s., IČO: 254 88 627, se sídlem Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12a, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o žalobách proti rozhodnutím ministra financí ze dne 11. 7. 2014 č. j. MF-35 259/2014/ZK a č. j. MF-35 272/2014/ZK, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá samostatně podanými žalobami zrušení výše uvedených rozhodnutí ministra financí (dále též „napadená rozhodnutí“), kterými byly zamítnuty rozklady žalobce podané proti rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 24. 3. 2014 č. j. MF-24603/2014/12-1204 a ze dne 25. 3. 2014 (v napadeném rozhodnutí ministra je zřejmým omylem uvedeno datum 24. 3. 2014) č. j. MF-24604/2014/12-1204 (dále „prvostupňová rozhodnutí“). Oběma prvostupňovými rozhodnutími byly zamítnuty návrhy žalobce na povolení obnovy řízení, jež byla ukončena pravomocným rozhodnutím Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad v Ústí nad Labem (dále jen „Úřad Regionální rady“) ze dne 10. 7. 2012 č. 21/2012 č.j. RRSZ 9145/2012 a pravomocným rozhodnutím Úřadu Regionální rady z téhož dne č. 17/2012 č.j. RRSZ 9140/2012. Uvedenými rozhodnutími Úřadu Regionální rady byla žalobci uložena povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, a to v prvém případě ve výši 76 930 757,- Kč a v případě druhém ve výši 78 175 319,- Kč. V prvním žalobním bodu obou žalob žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněné. Je v něm shrnut průběh správního řízení a pouze na devíti řádcích je zdůvodnění, proč nebylo rozkladu vyhověno. Podle žalobce je odůvodnění velmi obecné, paušální a použitelné prakticky pro kterýkoli jiný případ, čímž byla porušena práva žalobce na odůvodnění rozhodnutí, jímž je rozhodováno o jeho právech. Žalobce odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že řádné, úplné a konkrétní odůvodnění je součástí práva na spravedlivý proces a že se musí soud zabývat takovým rozhodnutím, kde dotčení zaručených základních práv bylo shledáno v tom, že účastníkovi nebylo umožněno se seznámit s podklady pro rozhodnutí (III. ÚS 176/96, II. ÚS 2823/2007, III. ÚS 346/2009, III. ÚS 2204/2010, II. ÚS 231/96). Totéž judikoval i Nejvyšší správní soud (dále „NSS“), např. rozsudkem ve věci sp. zn. 6 Ads 70/2012. Žalobce uvádí, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení nemusí být rozhodnutím procesní povahy. Pokud se rozhodnutí dotýká zaručených práv, musí se jimi soud zabývat. Žalobce odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 389/98 či II. ÚS 158/99. Žalobce má za to, že v důsledku porušení práva na spravedlivý proces mu byly vyměřeny odvody za porušení rozpočtové kázně v likvidační výši. Vyměření je výsledkem nesprávných úvah i porušení práva na spravedlivý proces. Ve druhém žalobním bodu obou žalob žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí, jelikož v případu nastaly důvody pro obnovu řízení, a to konkrétně zrušení podkladového rozhodnutí. Nejprve Úřad Regionální rady vyměřil žalobci (v obou projednávaných případech) odvod za porušení rozpočtové kázně, a to poukazem na spáchání správního deliktu. Jediným důvodem pro vyměření odvodu byla podle žalobce skutečnost, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále „ÚOHS“) rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu neprodloužením lhůty pro podání nabídek po provedení úpravy v uveřejněném vyhlášení veřejné zakázky. K odvolání žalobce Ministerstvo financí rozšířilo důvody uložení odvodu o další, aniž by provádělo dokazování a seznámilo žalobce se svými závěry či podklady. Odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Následně bylo rozhodnutí o správním deliktu zrušeno Krajským soudem v Brně a kasační stížnost proti rozsudku tohoto soudu byla zamítnuta. Žalobce proto podal návrh na obnovu řízení, který však Ministerstvo financí zamítlo s tím, že důvodem uložení odvodu nebylo jen rozhodnutí o správním deliktu, ale i jiné důvody – konkrétně porušení povinnosti stanovené smlouvou. Žalobce je toho názoru, že rozhodnutí Ministerstva financí, kterým mu byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně, nemůže obstát v situaci, kdy odpadl jeden z důvodů, pro který bylo vydáno. V dané věci tedy bylo deklarováno, že se žalobce dopustil správního deliktu, toto rozhodnutí však bylo následně zrušeno. Žalobce je toho názoru, že tím bylo zrušeno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, jež má být obnoveno. Trvá na tom, že zatímco pro prvostupňový správní orgán bylo rozhodnutí o správním deliktu výhradním podkladem pro rozhodnutí, v řízení před orgánem druhého stupně to bylo pouze částečným důvodem. I tak ale jde podle žalobce o situaci, kdy ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo zrušeno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, jež má být obnoveno. Obnova řízení je tedy podle žalobce na místě. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně nesouhlasí s názorem, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostačující a příliš obecné a že představuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, podle něhož nelze od odvolacího orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě odvolání. Z odůvodnění musí být zřejmé, na základě jakých skutečností správní orgán rozhodoval a jakými úvahami se přitom řídil. Podle žalovaného je z napadeného rozhodnutí zřejmé, jak ministr financí rozhodl, a tomu odpovídá i odůvodnění rozhodnutí, které zohledňuje objektivní a ověřitelná kritéria a obsahuje uvedení všech podkladů a úvah, o něž se opírá. K argumentu, že odvolací orgán rozšířil důvody pro vyměření odvodu, žalovaný uvádí, že v souladu s § 114 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), se rozsah přezkumu řídí kombinací zásady dispoziční a revizní. Podle revizní zásady se může odvolací orgán odchýlit od rozhodnutí požadovaného odvolatelem, a to i pokud by skutečnosti v odvolání neuplatněné ovlivnily rozhodnut v neprospěch odvolatele. Při přezkoumávání v rámci odvolacího řízení vycházelo ministerstvo pouze z důkazních prostředků obsažených ve spise. Žalované Ministerstvo financí konstatovalo, že odvolatel (žalobce) porušil čl. XI odst. 1 smlouvy ze dne 3. 11. 2008 č. CZ.1.09/1.3.00/10.00146 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (v prvém žalovaném případě; dále „Smlouva I.“), resp. čl. XI odst. 1 smlouvy ze dne 3. 11. 2008 č. CZ.1.09/1.3.00/10.00158 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (ve druhém žalovaném případě; dále „Smlouva II.“). Uvedený článek v obou případech stanoví, že „příjemce dotace je povinen při realizaci projektu uskutečňovat zadávání veřejných zakázek v souladu s podmínkami stanovenými zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o veřejných zakázkách“), je-li zadavatelem podle tohoto zákona, a v souladu s Pokyny pro zadávání veřejných zakázek, pokud se na něj zákon č. 137/2006 Sb., nevztahuje nebo jde o zakázky malého rozsahu podle ustanovení § 12 odst. 3 tohoto zákona.“ Žalobce byl zadavatelem podle § 2 zákona o veřejných zakázkách a podle čl. XXIV odst. 2 smlouvy se musel řídit dokumenty v příloze č. 2 – Příručkou pro žadatele a Příručkou pro příjemce a jejich přílohami. Podle Příručky pro žadatele platí, že v případě nesplnění či porušení podmínek Smlouvy nebude řídící orgán ŘO ROP SZ vyplácet finanční prostředky a již vyplacenou dotaci bude vymáhat zpět. Dále platí, že neoprávněným použitím peněžních prostředků je jejich výdej v rozporu s právním předpisem, Smlouvou nebo podmínkami dotačního programu, případně nedodržení podmínek v nich stanovených. Podle přílohy č. 5 „Pokyny pro zadávání veřejných zakázek“ Příručky pro žadatele platí, že zadavatel musí při zadávání všech druhů veřejných zakázek dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Dále platí, že porušení podmínek způsobuje nezpůsobilost výdajů vynaložených na realizaci dodávek, služeb a stavební práci. Podpisem smlouvy vznikla příjemci povinnost plnit v průběhu realizace i po určenou dobu po ukončení ostatní závazky, které plynou ze smlouvy, jejích příloh, z Příručky pro příjemce a jejích příloh. Porušením rozpočtové kázně je podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů“), každé neoprávněné použití peněžních prostředků patřících či svěřených regionální radě. Žalované ministerstvo má z údajů obsažených v oznámení žalobce o zakázce za prokázané, že žalobce porušil čl. XI odst. 1 Smlouvy I., resp. Smlouvy II. tím, že v rozporu s § 40 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách při provedení úpravy v uveřejněném vyhlášení současně přiměřeně neprodloužil lhůtu pro podání žádosti o účast v zadávacím řízení nebo lhůtu pro podání nabídek. V opravném oznámení byla změněna lhůta zahájení zakázky a lhůta dokončení zakázky, přičemž lhůta pro doručení nabídek nebo žádostí uvedená v oznámení o zakázce zůstala nezměněna. Žalobce neprodloužením lhůty pro doručení nabídek nebo žádostí porušil zásady podle § 6 zákona o veřejných zakázkách, neboť neposkytl potenciálním dodavatelům časový prostor pro zvážení možné účasti v zadávacím řízení. Podle § 22 odst. 1 písm. c) a § 22 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů je porušením rozpočtové kázně každé neoprávněné použití a rovněž jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená zákonem nebo smlouvou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušeny podmínky, za kterých příslušné peněžní prostředky poskytnuty. Žalované ministerstvo tedy na základě důkazních prostředků obsažených ve spise došlo k závěru, že se žalobce dopustil porušení rozpočtové kázně. Žalovaný dále upozorňuje, že odvolací orgán je povinen seznámit odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, pouze za podmínek podle § 115 odst. 2 daňového řádu. Odvolací orgán tedy vycházel pouze z podkladů obsažených ve spise, které mu byly poskytnuty podle § 113 odst. 3 daňového řádu, a nedospěl k odlišnému právnímu názoru, než orgán prvního stupně. Nedošlo tedy ke změně, která by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele, a proto nebylo nutné postupovat podle § 115 daňového řádu a seznamovat odvolatele se zjištěnými skutečnostmi. K argumentu, že v původním rozhodnutí ministerstva chybí vysvětlení poměru správního deliktu a porušení právní povinnosti pro vyměření odvodu, žalovaný uvádí, že podle § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů je porušením rozpočtové kázně každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z územních rozpočtů, kterým byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušeny podmínky, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; nebo i takové, kdy nelze prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity. Odvod za porušení rozpočtové kázně pak odpovídá částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. V konkrétně posuzovaném případě tedy jde o částku odpovídající výši předmětné veřejné zakázky. Žalovaný proto konstatuje, že určení váhy toho kterého důvodu pro vyměření odvodu je bezpředmětné, jelikož jak porušení povinnosti stanovené právním předpisem, tak porušení povinnosti stanovené smlouvou je způsobilé samostatně vyvolat účinky, jež jsou spojovány s porušením rozpočtové kázně. K námitce, že rozhodnutí předsedy ÚOHS o deliktu bylo zrušeno soudem, žalovaný uvádí, že správní soud tímto rozsudkem nerozhodoval o porušení rozpočtové kázně, ale v souladu s § 78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), zrušil rozhodnutí předsedy ÚOHS a věc vrátil ÚOHS k dalšímu řízení. Zrušení rozhodnutí ÚOHS je odůvodněno tím, že ÚOHS podstatným způsobem porušil ustanovení o řízení, neboť neuvedl do výroku I. prvostupňového rozhodnutí takové skutečností, aby byla vyloučena zaměnitelnost skutků. Soud vrátil věc k dalšímu řízení s tím, že v novém řízení musí ÚOHS specifikovat správní delikty ve výroku I. tak, aby byla vyloučena jejich zaměnitelnost, jasně uvede, o kolik správních deliktů se jedná, a na to naváže přezkoumatelnou úvahu ohledně stanovené výše pokuty. Žalovaný odkazuje na § 22 odst. 1 písm. c) a § 22 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, podle něhož se za porušení rozpočtové kázně nepovažuje jen porušení zákona o veřejných zakázkách, které naplňuje podstatu správního deliktu. Porušením rozpočtové kázně je každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků, kterým byla porušena povinnost stanovená zákonem, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí prostředky, anebo pokud byly porušeny podmínky, za kterých byly peněžní prostředky poskytnuty. Žalovaný proto trvá na tom, že na rozhodnutí o stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně nemá vliv ani rozsudek správního soudu, který zrušil rozhodnutí ÚOHS, ani NSS, který zamítl kasační stížnost ÚOHS. K námitce, že bylo ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušeno podkladové rozhodnutí, žalovaný poukazuje na to, že v posuzovaném případě se řízení o povolení obnovy řídí ustanovením § 117 daňového řádu a nikoli ustanovením § 100 a násl. správního řádu, jejichž podpůrné využití vylučuje § 262 daňového řádu. S ohledem na výše uvedené důvody žalovaný navrhuje, aby Městský soud v Praze (dále „městský soud“) žalobu jako nedůvodnou zamítl. V replice žalobce znovu zdůraznil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné a odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu. K druhému bodu žalobce dále znovu uvedl, že porušení zákona o veřejných zakázkách je předmětem správního řízení vedeného před ÚOHS. Podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu si správní orgán v řízení, jež vede, nemůže udělat úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá. Totéž upravuje i § 99 odst. 2 daňového řádu. Pokud se žalovaný domníval, že došlo k porušení povinnosti, pak ze situace, kdy je tento delikt předmětem příslušného správního řízení, měl řízení přerušit. Při jednání městský soud spojil ke společnému projednání žaloby vedené dosud pod spisovými značkami 3 Af 43/2014 a 3 Af 44/2014 s tím, že nadále budou obě spojené věci vedeny pod sp. zn. 3 Af 43/2014, neboť spolu skutkově souvisejí a jejich posouzení se týká totožné sporné právní otázky. Městský soud se rozhodl neprovést k důkazu pro nadbytečnost rozhodnutí ÚOHS ze dne 28.5.2014 č.j. ÚOHS-S489/2010/VZ-11385/2014/511/Kče, které bylo napadeno rozkladem, který byl rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 11. 12. 2015 č.j. ÚOHS-R204/2014/VZ- 43770/2015/322/DRu (uveřejněném, jak je městskému soudu známo z jeho činnosti, na www.uohs.cz) zamítnut. Předložené rozhodnutí je pro posouzení věci irelevantní, neboť v době vydání napadených rozhodnutí nebylo v právní moci, spisový materiál shromážděný ve správním spise je dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci. Při jednání před soudem žalobce setrval na uplatněných žalobních bodech, zejména na tom, že jediným důvodem odvodu bylo rozhodnutí ÚOHS. Nad jejich rámec uvedl, že důvod obnovy řízení by měl být posouzen nejen podle ust. § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu, ale i podle ust. § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Žalovaný při tomto jednání naproti tomu setrval na podaném vyjádření navrhujícím zamítnutí žaloby. K věci připomněl, že platební výměry ukládající povinnost zaplatit odvod (blíže zmíněná v prvním odstavci odůvodnění) byla předmětem přezkumu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který v obou případech žalobu zamítl rozsudky č.j. 15 Af 67/2013-59 a č.j. 15 Af 72/2013-59, s tím, že kasační i ústavní stížnosti v těchto věcech byly odmítnuty (usnesení NSS č.j. 9 Afs 197/2015-123 a č.j. 9 Afs 198/2015-123, usnesení Ústavního soudu III. ÚS 3771/15 a III. ÚS 3772/15). Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem zdůraznily, že žalované ministerstvo a správce daně vycházeli při posuzování věci z vlastních zjištění, nejen tedy z rozhodnutí ÚOHS. Městský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného ministerstva v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Věc posoudil takto: První žalobní bod spočívá v námitce nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalobce je odůvodnění velmi obecné, paušální a použitelné prakticky pro jakýkoli jiný případ. Napadená rozhodnutí shodně mj. uvádějí: „V řízení o obnově řízení zjistilo Ministerstvo financí z citovaného rozsudku správního soudu, že správní soud tímto rozsudkem nerozhodoval o porušení rozpočtové kázně, ale zrušil rozhodnutí předsedy ÚOHS a věc vrátil ÚOHS k dalšímu řízení. Zrušení rozhodnutí správní soud v rozsudku odůvodňuje tím že ÚOHS podstatným způsobem porušil ustanovení o řízení, neboť neuvedl do výroku I. prvostupňového rozhodnutí takové skutečnosti, aby byla vyloučena zaměnitelnost skutků.“ Dále obě napadená rozhodnutí rovněž shodně připomínají: „Ministerstvo financí se v řízení o obnově řízení neztotožnilo s názorem odvolatele na obnovu řízení, že jediným důvodem pro vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně bylo pravomocné rozhodnutí ÚOHS, neboť dalším důvodem pro vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně bylo porušení povinnosti stanovené smlouvou. Došlo k závěru, že obnova řízení není důvodná, neboť citovaný rozsudek správního soudu nemá na rozhodnutí o stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně a jemu předcházející řízení vliv.“ Pokud jde o standard odůvodnění rozhodnutí, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006 č. j. 4 As 58/2005-65, který uvádí: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a – v případě rozhodování o relativně neurčité sankci – jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“ Městský soud zdůrazňuje, že v právě projednávaných případech je základní spornou otázkou to, zda došlo k takové změně skutečností, která by zavdávala příčinu pro obnovu řízení. Správní orgány se proto zabývaly pouze tím, zda taková skutečnost nastala a zda je kvalifikovaným důvodem pro obnovu řízení. Následně i odůvodnění se vztahuje pouze k těmto aspektům. Žalobce sice namítá, že odůvodnění je příliš krátké, avšak podle názoru městského soudu nelze kvalitu odůvodnění hodnotit jen rozsáhlostí jeho textu. Městský soud má za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice stručné, ale je z něj zcela srozumitelně patrné, proč návrhu na obnovu řízení nebylo vyhověno. Žalovaný v něm uvádí, že nová skutečnost, kterou je zrušení rozhodnutí ÚOHS a kterou žalobce namítá, nemá vliv na rozhodnutí o stanovení povinnosti za porušení rozpočtové kázně. Žalovaný dále konkrétněji uvádí, že rozhodnutí ÚOHS bylo navíc zrušeno spíše z formálních důvodů, neboť výrok prvostupňového rozhodnutí nebyl dostatečně přesný. Jak je uvedeno ve výše citovaném rozsudku NSS, nepřezkoumatelným je takové rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a že jeho důvody byly shledány správnými. To však není případ napadených rozhodnutí. Soud nesouhlasí s žalobcem, že je odůvodnění obecné a použitelné na jakýkoli jiný případ. Naopak v odůvodnění je jasně vysvětleno, proč namítanou novou skutečnost žalovaný nepovažuje za kvalifikovaný důvod pro obnovu řízení. Žalovaný tak svůj postup odůvodňuje zcela konkrétně, jasně, určitě a srozumitelně. Otázka stručnosti, krátkosti není otázkou kvality rozhodnutí a délkou napadeného rozhodnutí nelze podle názoru soudu poměřovat kvalitu napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění. Městský soud tedy došel k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečné a že je konkrétní, jasné, určité a srozumitelné, a proto nemůže být konstatováno porušení práva na spravedlivý proces. První žalobní bod je tedy nedůvodný. První žalobní bod proto neshledal důvodným. K druhému žalobnímu bodu, který obsahuje meritum sporu, resp. jádro problému sporu, v němž žalobce namítá nesprávnost rozhodnutí a trvá na tom, že zrušení rozhodnutí ÚOHS bylo podstatnou novou skutečností, která je kvalifikovaným důvodem pro obnovu řízení, městský soud uvádí: Podle žalobce byla jediným důvodem pro vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně skutečnost, že ÚOHS v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2011 č. j. ÚOHS-S489/2010/VZ- 2428/2011/510/KČe dospěl k závěru, že se žalobce dopustil správního deliktu tím, že neprodloužil lhůtu pro podání nabídek, ačkoli provedl úpravy v uveřejněném vyhlášení veřejné zakázky a že nepostupoval transparentně, což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel uzavřel smlouvu s vybraným uchazečem. Prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno předsedou ÚOHS v řízení o rozkladu (rozhodnutí č. j. ÚOHS-R87/2011/VZ-16231/2011/310/ASc/JSI ze dne 13. 10. 2011). Jelikož rozhodnutí ÚOHS bylo zrušeno Krajským soudem v Brně a kasační stížnost proti rozsudku byla zamítnuta, došlo podle žalobce ke zrušení rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, jež má být obnoveno. Původní rozhodnutí bylo vydáno v režimu zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Podle ustanovení § 22 odst. 13 tohoto zákona (v jeho znění účinném k datu přezkoumávaných rozhodnutí – dnes jde o § 22 odst. 15) se při správě odvodů a penále postupuje podle zákona upravujícího správu daní. V daném případě se tedy při rozhodování o odvodu postupovalo podle daňového řádu. Stejně tak i řízení o obnově se proto musí řídit daňovým řádem. Podle ust. § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím správce daně obnoví na návrh příjemce rozhodnutí, nebo z moci úřední, jestliže rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a příslušný orgán veřejné moci o ní dodatečně rozhodl jinak způsobem, který má vliv na toto rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Pro povolení obnovy je tedy nutné, aby původní rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a aby o ní bylo dodatečně rozhodnuto jinak způsobem, který má vliv na dané rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Z obsahu správních spisů vyplývá, že žalobci byl rozhodnutím Úřadu Regionální rady ze dne 10. 7. 2012 č. j. RRSZ 9145/2012 vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 76 930 757,- Kč (týká se nemocnice Teplice) a rozhodnutím Úřadu Regionální rady rovněž ze dne 10. 7. 2012 č. j. RRSZ 9140/2012 mu byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 78 175 319,- Kč (týká se nemocnice Děčín). Úřad Regionální rady při posuzování porušení rozpočtové kázně vycházel ze zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Podle § 22 odst. 1 písm. c) tohoto zákona je porušením rozpočtové kázně každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti. Podle odstavce 2 cit. ustanovení pak platí, že neoprávněným použitím je použití, kterým byla porušena povinnost stanovená zákonem, veřejnoprávní smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků. Porušením rozpočtové kázně je tedy jakékoli neoprávněné použití poskytnutých prostředků, nikoli pouze porušení zákona o veřejných zakázkách. Ze správního spisu dále vyplývá, že mezi žalobcem a Regionální radou regionu soudržnosti Severozápad (dále i „poskytovatel“) byly dne 3. 11. 2008 uzavřeny jak Smlouva I., tak i Smlouva II. o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků poskytovatele. Předmětem obou smluv bylo poskytnutí účelové dotace na realizaci projektu „Doplnění zdravotnického zařízení a přístrojů“, týkajícího se o. z. Teplice, resp. v druhém případě Nemocnice Děčín, o.z.“. K oběma smlouvám byly v letech 2008-2009 uzavřeny ještě dodatky (viz správní spisy). Čl. XI odst. 1 Smlouvy I. i Smlouvy II. stanoví, že příjemce dotace je povinen při realizaci projektu uskutečňovat zadávání veřejných zakázek v souladu s podmínkami stanovenými zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, je-li zadavatelem podle tohoto zákona, a v souladu s Pokyny pro zadávání veřejných zakázek, pokud se na něj zákon č. 137/2006 Sb. nevztahuje nebo jde o zakázky malého rozsahu podle ustanovení § 12 odst. 3 tohoto zákona. Žalobce v odvoláních proti platebním výměrům ze dne 10. 7. 2012 č. 21/2012 č. j. RRSZ 9145/2012 a č. 17/2012 č.j. RRSZ 9140/2012 uvedl, že jediným důvodem pro vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně je rozhodnutí ÚOHS ze dne 4. 4. 2011 č. j. ÚOHS-S489/2010/VZ- 2428/2011/510/KČe, které bylo dále potvrzeno v rámci řízení o rozkladu předsedou ÚOHS, (rozhodnutí č. j. ÚOHS – R87/2011/VZ-16231/2011/310/ASc/JSI ze dne 13. 10. 2011). Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba ke Krajskému soudu v Brně. S názorem, že rozhodnutí ÚOHS bylo jediným důvodem pro vyměření odvodu, se žalované ministerstvo neztotožnilo (rozhodnutí ze dne 16. 1. 2013 č. j. MF-85651/2012/55-124 a č.j. MF- 85662/2012/55-124) a dále uvedlo, že při hodnocení důkazů se vycházelo zejména ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a poskytovatelem dne 3. 11. 2008, ve znění účinném v době poskytnutí dotace. V právě projednávaném řízení žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedl, že v důsledku rozsudku správního soudu, který zrušil rozhodnutí ÚOHS, není v současné době vinným žádným správním deliktem. Uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně bylo odůvodněno jen tím, že byl takovým deliktem uznán vinným. S tím se však městský soud neztotožňuje. Jak vyplývá ze správních spisů, žalobce se dopustil porušení rozpočtové kázně porušením povinností uložených ve Smlouvě I. a ve Smlouvě II. Konkrétně porušil čl. XI odst. 1 těchto smluv tím, že v rozporu s § 40 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách při provedení úpravy v uveřejněném vyhlášení současně přiměřeně neprodloužil lhůtu pro podání žádosti o účast v zadávacím řízení nebo lhůtu pro podání nabídek. Tím byly porušeny i zásady podle § 6 zákona o veřejných zakázkách, neboť žalobce neposkytl potenciálním dodavatelům časový prostor pro zvážení možné účasti v zadávacím řízení. Řízení o správním deliktu vedené před ÚOHS bylo paralelním řízením, jehož výsledek nebyl jediným podkladem původního rozhodnutí o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Městský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že správní orgány v původním řízení vyhodnotily všechny podklady samostatně a v jejich vzájemné provázanosti a došly k závěru, že k porušení rozpočtové kázně došlo nedodržením podmínek Smlouvy I., resp. Smlouvy II. Tím došlo k naplnění ust. § 22 odst. 1 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Městský soud tak má za to, že v daném případě nebyly naplněny podmínky ustanovení § 99 odst. 2 daňového řádu, podle něhož si správce daně nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt. Správce daně totiž v daném případě posuzoval porušení předmětných smluv bez ohledu na to, jestli dané chování zároveň naplní i skutkovou podstatu správního deliktu. Z toho plyne, že rozhodnutí ÚOHS ani na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Brně nemají vliv na rozhodnutí o stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně ani na jemu předcházející řízení. Zrušující rozsudek Krajského soudu v Brně nelze považovat za dodatečné rozhodnutí, které by mělo vliv na právě posuzované rozhodnutí a jemu předcházející řízení a které by tak bylo kvalifikovaným důvodem pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Krajský soud zrušil rozhodnutí ÚOHS pro nepřesnost výroku, ale nijak tím nebylo řečeno, že by ke správnímu deliktu nedošlo. V daném případě tedy skutečně nedošlo k novému dodatečnému rozhodnutí o předběžné otázce, které by mělo vliv na původní rozhodnutí v právě projednávané věci. Žalovaný proto nepochybil, když žádost o obnovu řízení v dané věci nepovolil, neboť k ní nebyl důvod. Městský soud se ztotožňuje s právním a skutkovým zhodnocením podaným žalovaným správním orgánem, totiž že není tomu tak, že by předmětem a stanovením odvodu bylo pouze rozhodnutí ÚOHS, nýbrž porušení rozpočtové kázně porušením povinností uložených v obou zmíněných smlouvách. Rovněž druhý žalobní bod proto městský soud neshledal důvodným. K námitce žalobce, uplatnění při soudním jednání, že důvody pro povolení nebo nepovolení obnovy řízení se mají posuzovat jak podle písm. a), tak i podle písm. d) ustanovení § 117 odst. 1 daňového řádu, je nutno poznamenat, že s touto otázkou se již vypořádávají napadená správní rozhodnutí (resp. prvostupňová rozhodnutí) s tím, že tato správní rozhodnutí v podstatě reagují na návrh obnovu řízení, jaký byl podán. Ten pak byl podán výlučně jen s ohledem na důvod, který je uveden v písmenu d) ustanovení § 117 odst. 1 daňového řádu. Městský soud nemůže v tomto případě vyhovět doplňujícímu žalobnímu požadavku, aby důvod obnovy byl posuzován i podle písm. a/ cit. ustanovení, neboť takové posouzení nebylo předmětem správního řízení a rozhodování, a proto nemůže být ani předmětem soudního přezkumu. Ze všech shora uvedených důvodů městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech spojených řízení městský soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Žalobce pak ve věci nebyl procesně úspěšný.