3 Af 47/2014 - 35

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: FVE Klenovka, s.r.o. se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031, IČ 290 51 045, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2014, č.j. 23143/14/5000-14203-706599, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „odvolací orgán“ nebo „žalovaný“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 19.2.2014, č.j.; 39166/14/4000-17104-505133 a ze dne 3.3.2014, č.j.; 51253/14/4000-17104-505133 a obě rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrdil. Žalobce se touto žalobou domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv ve smyslu § 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), jelikož má za to, že napadené rozhodnutí (a rozhodnutí jemu předcházející) zasahuje nezákonným způsobem do jeho práv. Žalobce uvedl, že je právnickou osobou, která podniká v oboru výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Vzhledem k této skutečnosti uzavřel žalobce dne 20.12.2012 se společností ČEZ Prodej, s.r.o. (dále jen „plátce“) smlouvu, na základě které se žalobce zavázal dodávat do distribuční soustavy společnosti E.ON Distribuce a.s. elektrickou energii, vyrobenou žalobcem v jeho zařízení a společnost ČEZ Distribuce, a.s. se naopak zavázala za takto dodanou elektrickou energii zaplatit sjednanou úplatu. Na základě smluvního vztahu žalobce v měsíci listopad 2013 a prosinec 2013 dodal elektrickou energii do přenosového zařízení společnosti ČEZ Distribuce, a.s. a za jednotlivá měsíční období vystavil faktury odpovídající jejich plnění, konkrétně se jednalo o fakturu č. 4732133313 (vystavená dne 12.12.2013, znějící na částku 3 177 810,- Kč) a fakturu č. 4732133314 (vystavená dne 14.1.2014, znějící na částku 2 963 418,- Kč). Ačkoliv společnost ČEZ Distribuce, a.s. elektrickou energii do své sítě odebrala a rozsah plnění nijak nerozporovala, namísto částek odpovídajícím výše popsaným fakturám, uhradila žalobci požadované částky ponížené o odvod za elektřinu ze slunečního záření ve smyslu ustanovení § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“), tedy konkrétně pak částku 2 494 974,72 Kč (z faktury č. 4732133313) a částku 2 326 650,56 Kč (z faktury č. 4732133314). Proti tomuto postupu žalobce nejprve podal k místně příslušnému finančnímu úřadu námitky, které byly finančním úřadem zamítnuty. Po obdržení zamítavých rozhodnutí žalobce podal proti rozhodnutím správce daně odvolání, odvolací orgán však žalobcova odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Žalobce s výrokem napadeného rozhodnutí žalovaného nesouhlasí, má jej za protizákonné (resp. primárně za protiústavní). Blíže žalobce uvedl, že zákon č. 180/2005 Sb. byl do českého právního řádu přijat z důvodu implementace Evropské směrnice č. 77/2001/ES a bezprostředním smyslem přijetí této právní úpravy byla podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. S ohledem na prvotní vysoké náklady na zřízení výroben elektřiny, které by mohly vyrábět „čistou" elektřinu, přijal zákonodárce úpravu, která výrobcům elektřiny garantovala výkupní ceny jimi vyrobené a do sítě dodané elektrické energie s tím, že mělo být dosaženo nejméně patnáctileté návratnosti investic spojených se zřízením elektráren na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Výše výkupních cen přitom neměla meziročně poklesnout pod hranici 5 % oproti výkupním cenám roku předchozího. V tomto právním rámci začaly vznikat fotovoltaické elektrárny. Ačkoliv byly výkupní ceny elektřiny garantovány, bylo jednostranně a zcela proti smyslu původní právní úpravy přistoupeno k novelizaci zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů tak, že dodatečně bylo do tohoto zákona přijato výše zmíněné a sporné ustanovení § 7a, které nově zavádí tzv. odvod z elektřiny ze slunečního záření, a to ve výší 26 % výkupní ceny elektřiny, alternativně formou zeleného bonusu ve výši 28 %. Zavedení této skryté daně (ač zákonodárce používá legislativní pojem odvod) bylo učiněno nejen proti původnímu smyslu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, potažmo Evropské směrnici č. 77/2001/ES, nýbrž byla tato daň zavedena jen u některých subjektů, tedy selektivně. Předmětem odvodu za elektřinu ze slunečního záření je totiž pouze elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010. Tedy ze široké množiny výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů byla vybrána část výrobců, kteří elektřinu vyrábí v solárních zařízeních a z této podmnožiny pak byly vybrány subjekty, které své zařízení uvedly do provozu v určitém časovém intervalu. Odvodová povinnost byla navíc zavedena z částky „obratu", tedy dotčeným subjektům jsou provozovatelem distribuční sítě strhávány částky bez toho, aby mohl uplatnit své náklady spojené se zřízením výrobny elektřiny a jejím provozem. Dopad této úpravy je pro žalobce téměř likvidační. Na základě shora uvedeného žalobce namítá, že postup žalovaného, spočívající ve výběru odvodu za měsíc listopad 2013 a prosinec 2013 je protiústavní, porušující zejména právo na legitimní očekávání (potažmo vlastnické právo žalobce). Jak bylo mimo jiné konstatováno i Ústavním soudem České republiky, základní právo žalobce, garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že jeho majetkový nárok nebude opomenut, je integrální součástí ochrany majetkových práv. Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jež má ústavněprávní dimenzi, má reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, v daném případě v oblasti práva daňového. Legitimní očekávání tedy nepůsobí bezprostředně mezi subjekty tohoto sporu, nýbrž je to ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu žalobce vůči státní moci, tj. primárně orgánům daňové správy a potažmo soudům, jež zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání, a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva. Postup žalovaného rovněž nepřípustným způsobem porušuje základní princip, na němž je postaven každý právní řád demokratického státu, a to zákaz retroaktivity právních norem. V projednávané věci se zcela zjevně nejedná o tzv. retroaktivitu pravou, nýbrž o retroaktivitu nepravou, která je v zásadě přípustná, nicméně v případech, kdy je v kolizi se základním principy, na nichž stojí ústavní pořádek státu, je i takováto retroaktivita vyloučena. Těmito základními principy, jak je pojednáno shora, jsou zejména ochrana vlastnického práva (dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a ochrana práva na legitimní očekávání. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a k meritu věci uvedl, že s právním názorem žalobce uvedeným v žalobě nesouhlasí a především odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí o odvolání s tím, aby soud přihlédl k odůvodnění tohoto rozhodnutí jako k součásti vyjádření žalovaného k žalobě, jelikož obsahuje také popis průběhu daňového řízení. Blíže žalovaný poukázal na vývoj právní úpravy v této oblasti a konstatoval, že žalobcem namítaný rozpor institutu odvodu s ústavněprávními principy mu nepřísluší posuzovat, protože je pouze v kompetenci Ústavního soudu posoudit zákonnost a ústavnost vydaných právních norem. Dle názoru žalovaného jsou vydané zákonné normy, které prošly standardním legislativním procesem, platné a orgány Finanční správy České republiky, jichž jsou žalovaný a správce daně součástí, se těmito normami musí řídit. Otázku protiústavnosti odvodu z elektřiny ze slunečního záření již Ústavní soud posoudil v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Zákon o podpoře, ke kterému se nález vztahuje, sice již pozbyl účinnosti a byl nahrazen zákonem o podporovaných zdrojích energie, úprava však byla převzata téměř beze změny a institut solárního odvodu včetně práv a povinností jeho plátců a poplatníků tak zůstal zachován. Z tohoto nálezu lze tedy vycházet i nadále. V nálezu se Ústavní soud zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody protiústavnosti (rozporem s právem na majetek a na svobodu podnikání, retroaktivitou, porušením práva legitimního očekávání, diskriminací, neexistencí veřejného zájmu, nepřiměřeností a dalšími), a dospěl k závěru, že zavedením odvodu sice došlo ke snížení faktické podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren, ale nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu. Žalovaný odkázal i na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12. 2013, č.j. 1 Afs 76/2013-57, kde rozšířený senát hodnotil též možnost posuzování individuálních případů z hlediska dopadu solárního odvodu na výrobce elektrické energie (tzv. „rdousící efekt“). Ve svém usnesení judikoval, že tyto konkrétní dopady nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Proveditelnost pokynu Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu lze prostřednictvím institutu prominutí daně na základě ustanovení § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu. Žalovaný rovněž uvedl, že podle § 5 odst. 1 daňového řádu je povinností správce daně postupovat při správě dani v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Jak již bylo uvedeno, v tomto případě upravuje odvod zákon o podporovaných zdrojích energie. Správce daně v daňovém řízení postupoval v souladu se základními zásadami správy daní, dle § 237 daňového řádu přezkoumal, zda plátce srazil odvod v zákonem stanovené výši a odvedl jej v zákonném termínu svému místně příslušnému správci daně. Správce daně v postupu plátce neshledal žádné pochybení. Jestliže tedy plátce svým jednáním neporušil žádné právní předpisy, ale naopak postupoval způsobem, k němuž byl přímo ze zákona zavázán, když již i Ústavní soud judikoval, že takovýto postup není v rozporu s ústavním pořádkem, správce daně namítanou protiústavnost neshledal jako oprávněnou, a proto stížnost zamítl, což potvrdil i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalovaný tedy, jak je již výše uvedeno, postupoval v dané věci v souladu s platnými právními předpisy a s konstantní judikaturou. Vzhledem k tomu, že normativní vyjádření odvodu umožňovalo nepochybný a jednoznačný gramatický výklad, nebylo v daném případě možné postupovat odlišně ani s cílem provedení ústavně konformního výkladu. Použitý právní předpis tak byl a je pro uvedené orgány Finanční správy ČR závazný, a to až do okamžiku, kdy by byla vyslovena jeho protiústavnost Ústavním soudem ČR, přičemž tato situace nenastala. Závěrem žalovaný odkázal i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 2388/13, III ÚS 2916/13 a III ÚS 2300/13, kterými Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření jako zjevně neopodstatněné, když uvedl, že „Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorií návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu Ještě předtím, než si otevře prostor pro Jeho věcné posouzení. Předpokladem zde Je objektivně založená možnost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, Jež Je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti. Jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá- li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které Jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Z řečeného se podává, že tak Je tomu i v nyní posuzované věci". Ústavní soud tedy opět nepřímo potvrdil, že právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření není protiústavní, neboť předmětná napadená rozhodnutí nejsou způsobilá porušit základní práva a svobody zaručené Ústavou České republiky. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud rozhodl bez nařízení ústního jednání ve smyslu ust. § 51 s.ř.s. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Ve svém podání žalobce namítá, že postup správce daně byl nezákonný, neboť se řídil ustanovením, které je v rozporu s ústavním pořádkem, protože zavádí nepřípustnou nepravou retroaktivitu a je v rozporu s legitimním očekáváním žalobce. Konkrétně žalobce namítá, že rozhodnutím došlo k porušení práva na pokojné užívání majetku. Soud k tomu uvádí, že otázkou ústavnosti zavedení odvodu z elektřiny ze sluneční energie se již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud neshledal, že by zavedení odvodu z elektřiny ze sluneční energie bylo v obecné rovině protiústavní, avšak zdůraznil, že „ekonomická situace státu, respektive důvody, které zcela nepopiratelně spočívají ve snaze státu odvrátit nepříznivé ekonomické důsledky rozhodnutí, které zákonodárce učinil za předpokladu, který již neodpovídá ekonomické realitě, nemohou samy o sobě z ústavního pohledu obhájit přijetí takové právní úpravy, která by způsobila retroaktivně zásah do práva vlastnit majetek určité skupiny subjektů. Za přistoupení dalších […]podmínek však takový postup zákonodárce za ústavně souladný považovat lze.“ Všechny námitky neústavnosti institutu odvodu, které žalobce v žalobě uvádí, ve svém nálezu Ústavní soud odmítl jako neopodstatněné. Zdejší soud nemá důvod se odchylovat od výkladu Ústavního soudu, a proto k žalobcem namítaným bodům pouze rekapituluje závěry Ústavního soudu. Žalobce nejprve uvádí, že novelou zákona došlo k nepřípustné retroaktivitě. Ve výše uvedeném nálezu Ústavní soud odmítl námitku, že „zavedení odvodu nebyly splněny podmínky pro aplikaci nepravé retroaktivity, [… jelikož] volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory vycházela z opodstatněných důvodů, kterými byly jednak rychlý rozvoj výroby energie z OZE působící růst výše nákladů na její financování, a jednak pokles nákladů fotovoltaických instalací.“ Ústavní soud dodal, že „volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu.“ Z toho tedy vyplývá, že námitka nepřípustné retroaktivity není v daném případě důvodná. Dále žalobce namítá porušení legitimního očekávání. K tomuto Ústavní soud uvedl, že sice zavedení odvodu z elektřiny ze sluneční energie má ve svém důsledku dopad na výši státní podpory a dotýká se taktéž principu legitimního očekávání, avšak zároveň odkázal na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10, ze dne 19. 4. 2011, ve kterém vyložil, že „stanovení příspěvku ze státního rozpočtu za určitým účelem a pro určitou skupinu osob závisí vždy na tom, do jaké míry je ze strany zákonodárce shledána jeho účelnost, resp. veřejný zájem na jeho poskytování. To platí obzvlášť v případě, kdy se jedná o příspěvek, jehož poskytování je pouze beneficiem ze strany zákonodárce, aniž by s ním současně bylo spojeno naplňování určitého základního práva nebo svobody. Dotčené subjekty přitom nemohly spoléhat na to, že postupem času zákonodárce tuto výši nepřehodnotí. Nelze přitom opomenout ani související odpovědnost vlády a Parlamentu za stav veřejných financí, s čímž souvisí i oprávnění zákonodárce přizpůsobit výdaje státního rozpočtu jeho reálným možnostem a aktuálním potřebám formou změn právní úpravy mandatorních výdajů …". Při posuzování dále Ústavní soud vyzdvihl skutečnost, že i po zavedení odvodu „zůstává zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie, a to v míře, která zajistí výrobci elektřiny z OZE zákonem zakotvenou garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let a současně je garantována prostá doba návratnosti investice 15 let od uvedení zařízení do provozu.“ Z výkladu Ústavního soudu tudíž plyne, že zásah do legitimního očekávání žalobce byl v daném případě odůvodněn veřejným zájmem a že tento zásah nebyl nepřiměřený, neboť garance výše výnosů pro výrobce a návratnost investice byla ve svém důsledku zachována. Co se týče namítaného zásahu do práva vlastnit majetek a práva na ochranu pokojného užívání majetku, Ústavní soud uvedl následující: „Pokud jde o výši odvodu, respektive o stanovení hranice, nad kterou by již nebyl odvod ústavně konformní, musí opětovně konstatovat, že je nutno v obdobných fiskálních otázkách respektovat vůli zákonodárce k přijetí jím zvolených opatření, je přitom nutno trvat na splnění požadavku legitimního zákonného účelu prosazovaného racionálními prostředky a současného vyloučení evidentní svévole. […] Pokud jde o vyloučení svévole, zde posuzuje Ústavní soud míru finančního zatížení ze strany dotčených subjektů, respektive jde o posouzení, zda se nejedná o zásah do práv, který by překročil hranici, nad níž by již podrobení provozovatelů FVE dodatečnému odvodu a dalším finančním nástrojům vykročilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud poté, co vzal v úvahu skutečnost, že i po zavedení odvodu zůstane provozovatelům FVE zachována patnáctiletá doba návratnosti investic, k závěru o svévolnosti dodatečného zatížení provozovatelů FVE odvodem z elektřiny ze slunečního záření nedospěl.“ Zásah do majetkové sféry žalobce tudíž není nepřiměřený a jeho právo vlastnit majetek tak není porušeno v rozporu s ústavou. Poukazuje-li žalobce na nedostatky v legislativním procesu při přijímání novely zákona o podpoře, i tímto bodem se Ústavní soud podrobně zabýval, celý proces přezkoumal a došel k závěru, že k přijetí a vydání zkoumaných právních předpisů došlo v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V návaznosti na závěry Ústavního soudu musí zdejší soud konstatovat, že námitky žalobce týkající se rozporu ustanovení § 7a a násl. zákona o podpoře s ústavním pořádkem, ústavně zaručenými právy a ústavními principy jsou nedůvodné a že v postupu správce daně i žalovaného nebyly v daném případě shledány žádné nedostatky. Pro úplnost soud dále poukazuje na usnesení ze dne 17. 12. 2003, č. j. 1Afs 76/2013- 57, č. 3000/2014 Sb. NSS (dále jen „Solární usnesení“), v němž se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval procesní stránkou přezkumu dopadů solárních odvodů v rámci stížnosti na postup plátce daně dle § 237 daňového řádu. Dospěl k závěru, že „[s]tížnost dle § 237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové dani. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro ‚řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem‘, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka. I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení adresovaná plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění stížnosti u správce daně, umožňuje § 237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda plátce při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře. Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům, což ostatně konstatoval v bodu 89 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 sám Ústavní soud. Bylo by z ústavního hlediska a s ohledem na požadavky dělby moci přinejmenším problematické, aby neexistenci psané právní úpravy nahradila bez dalšího moc soudní. Nejvyšší správní soud rozhodoval již bezmála stovku případů, ve kterých se žalobci pokoušeli dovodit likvidační účinky solárního odvodu. Všechny případy byly posuzovány žalovaným správcem daně paušálně, s odkazem na aplikovatelnou právní úpravu a neexistenci žádné výjimky pro nesražení či nevybrání odvodu. Krajské soudy pak jejich žaloby typicky zamítaly pro nepředložení dostatečně konkrétních tvrzení a důkazů prokazujících likvidační účinky odvodu. S ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stížnosti na postup plátce daně dle § 237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti tedy není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu“ (zvýraznil zdejší soud, pozn.). Rozšířený senát dále dovodil, že „[p]okyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu“. Pro řešení celé řady typově obdobných sporů se stalo Solární usnesení vlajkovým rozhodnutím. Jednotlivé následující spory se zpravidla liší jen v míře uplatněné argumentace. Výrobce solární energie, který je zasažen solárním odvodem, zpravidla ve smyslu § 237 daňového řádu žádá po plátci daně, který strhl výrobci solární odvod, vysvětlení a po neuspokojující odpovědi se dále domáhá nápravy u správce daně, resp. jeho nařízeného orgánu, ovšem bezúspěšně. Běžnými námitkami, kterými výrobci vyjadřují nesouhlas se solárním odvodem, jsou argumenty ohledně zásahu do legitimního očekávání výrobce solární energie, diskriminace, zákazu retroaktivity a ústavní nekonformity přijaté právní úpravy, zásahu do vlastnických práv (rdousící efekt) či porušení mezinárodních závazků. Nutné je ale podotknout, že sebesofistikovanější argumenty nemohou ve smyslu výše citovaného usnesení soudy vyslyšet, protože proti solárnímu odvodu se není možné bránit v rámci stížnosti na postup plátce daně dle § 237 daňového řádu. Orgány finanční správy totiž posuzují toliko správnost postupu plátce daně. Předmětem v následném soudním přezkumu jsou pak závěry orgánů finanční správy, zda správně posoudily postup plátce daně, nikoli ústavní konformita solárního odvodu. Přitom nelze Solární usnesení považovat za jakkoli překonané nebo požadovat po krajských soudech, aby podle něho nepostupovaly. „Skutečnost, že judikatura byla sjednocena právním názorem rozšířeného senátu, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru. Brojí-li stěžovatel proti takovému právnímu závěru, a současně nepřinese v kasační stížnosti žádné s ním konkurující právní argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat na příslušné části odůvodnění rozšířeného senátu“ (Potěšil, L. Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 132). Krajským soudům nepřísluší, aby se ve skutkově obdobných případech odchýlily od závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ohledně konstantní judikatorní praxe lze pak odkázat například na jeden z nejnovějších rozsudků ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1Afs 234/2015-55, v němž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu za situace, kdy se stěžovatel domníval, že krajský soud neměl postupovat v souladu s citovanými závěry rozšířeného senátu v Solárním usnesení. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, pokud se krajský soud nezabýval důkazy, jež navrhl stěžovatel, protože postup v souladu se Solárním usnesením zkoumání dopadů solárního odvodu vylučuje. Nejvyšší správní soud nevnímal ale ani pochybení v tom, když se krajský soud věcně nezabýval jednotlivými námitkami, konkrétně porušením mezinárodní smlouvy na ochranu investic, protože krajský soud dospěl ke správnému závěru, že „[…] pokud z výše uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že institut stížnosti na postup plátce daně není za stávající právní úpravy vůbec nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a kterým by v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu, v důsledku čehož nelze tuto otázku činit ani předmětem následného soudního řízení v rámci správního soudnictví, nelze v rámci správního soudnictví při přezkumu řízení, jehož předmětem je právě institut stížnosti na postup plátce daně, ani přihlížet k poukazu na možnou aplikaci dohody o ochraně investic na právní postavení žalobkyně“ (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2015, č. j. 15Af 10/2014-49). Nyní posuzovaný případ žalobce se nikterak neliší od výše popsaných případů. Žalobce se prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně domáhá ochrany proti solárnímu odvodu, ačkoli to není z povahy institutu možné. Žalobce sice namítá, že rozhodnutí orgánů finanční správy jsou nezákonná, ale svými argumenty týkajícími se legitimního očekávání, zásahu do vlastnických práv, nepřípustné retroaktivity právní úpravy a ústavní nekonformity zákona č. 402/2010 Sb. vyjadřuje spíše nesouhlas s právní úpravou solárního odvodu, nikoli s těmito rozhodnutími; orgány finanční správy totiž nepostupovaly jinak než podle platné právní úpravy. I když žalobce navrhl k provedení řadu důkazů, jenž měly dokumentovat rdousící účinek, k němuž mělo dojít v důsledku namítané právní úpravy, potažmo solárního odvodu, jedná se ve smyslu výše citované judikatury o tvrzení, které nemohlo být zohledněno ani v řízení dle § 237 daňového řádu, ani v následujícím soudním řízení. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.