3 C 120/2019-144

Rubrum

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Drahomírou Šorfovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 331.726,50 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit 331.726,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 322.034,10 Kč od 20. 9. 2019 do 3. 12. 2019 a z částky 331.726,50 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit na nákladech řízení 3.600 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně na nákladech řízení 7.902 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně soudní poplatek 16.587 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne 1. 10. 2019 zahájila u soudu řízení, v němž se domáhala (po pozdějším rozšíření žaloby), aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 331.726,50 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je vlastnicí budovy bez čp/če - garáž, postavené na parcelách st. [číslo] (LV [číslo]) a st. [číslo] ([list vlastnictví]), v k.ú. [obec] v [anonymizováno] a obci [obec], zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], vedeném pro [územní celek] a [katastrální uzemí] v [anonymizováno] Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Jičín (dále též„ předmětná budova“) s tím, že příslušným k hospodaření s ní je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Stejně tomu bylo i v období od 1. 10. 2016 do 31. 8. 2019 (dále též„ rozhodné období“), ač v převážné části tohoto období bylo v katastru nemovitostí evidováno právo hospodaření s majetkem státu ve prospěch státního podniku Okresní podnik služeb [obec] ([IČO]), který však byl již ke dni 15. 5. 1994 po ukončené likvidaci vymazán z obchodního rejstříku. Do 31. 3. 2013 byl dle žalobkyně vlastníkem předmětné budovy žalovaný, žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné budově dnem 1. 4. 2013, a to na základě § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný v době svého vlastnictví pronajal části předmětné budovy [právnická osoba], [IČO] a uvedená společnost po celé rozhodné období hradila na účet žalovaného měsíčně nájemné, a to v období od 1. 10. 2016 do 30. 6. 2018 ve výši 9.334,90 Kč měsíčně a v období od 1. 7. 2018 do 31. 8. 2019 ve výši 9.692,40 Kč měsíčně. Žalovaný se tak bezdůvodné obohatil přijetím nájemného v uvedeném období o 331.726,50 Kč (tj. 21 měsíců x 9.334,90 Kč + 14 měsíců x 9.692,40 Kč), toto obohacení však odmítá žalobkyni vydat.

2. Žalovaný navrhoval, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. Měl v prvé řadě za to, že nárok žalobkyně je promlčen, a dále zpochybnil vlastnické právo žalobkyně tvrzením, že se sám stal vlastníkem budovy garáže v důsledku vydržení, neboť ve své evidenci vedl hospodářskou smlouvu o převodu správy národního majetku ze dne 25. 6. 1991, jíž byla převedena správa předmětné garáže ke dni 1. 1. 1991 na MěÚ [obec]. Od té doby prováděl nezbytné opravy a údržbu na své náklady, tedy nakládal s předmětnou stavbou jako její vlastník a užíval ji v dobré víře, že mu patří. Dále poukazoval na to, že žalobkyně své vlastnické právo nechala do katastru nemovitostí zapsat až 7. 8. 2019, ač tvrdí, že jí náleží od 1. 4. 2013. Dovozoval rovněž, že žaloba žalobce je v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaný v přesvědčení o svém vlastnickém právu o předmětnou budovu pečoval a žalobkyně se o ni nezajímala a nestarala.

3. Vzhledem ke vznesené námitce se soud nejprve zabýval tím, zda nárok žalobkyně je promlčen. Protože se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v období od 1. 10. 2016 do 31. 8. 2019, je nutno nárok i jeho promlčení tohoto posuzovat dle příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.).

4. Podle § 619 odst. 1 a 2 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. 2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

5. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

6. Podle § 629 odst.1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

7. Podle § 638 odst.1 o. z., právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

8. Je-li předmětem sporu účastníků bezdůvodné obohacení, kterého se žalovanému mělo dostat v období od 1. 10. 2016 do 31. 8. 2019 a žaloba byla u soudu podána 1. 10. 2019 je evidentní, že ani subjektivní tříletá ani objektivní desetiletá lhůta od 1. 10. 2016 do zahájení řízení neuběhla, že žaloba byla podána včas a námitka promlčení tudíž nemůže obstát. Prodlení, se kterým došlo v katastru nemovitostí k aktualizaci zápisu orgánu oprávněného s majetkem státu hospodařit, nemá na běh promlčecích lhůt žádný vliv a argumentace s ním žalovanému nemůže prospět. Námitka promlčení je tedy nedůvodná.

9. Obě strany sporu jsou názoru, že do 31. 3. 2013 byl vlastníkem předmětné budovy žalovaný. Je nesporné, že smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 9. 2008, k níž bylo následně uzavřeno 7 dodatků, žalovaný pronajal části předmětné budovy [právnická osoba], [IČO], přijímal od ní nájemné i v období od 1. 10. 2016 do 30. 6. 2018, a to ve výši 9.334,90 Kč, i v období od 1. 7. 2018 do 31. 8. 2019 výši 9.692,40 Kč. [příjmení] je i to, že za rozhodné období žalovaný žalobkyni za užívání předmětné budovy neposkytl žádnou protihodnotu.

10. Naproti tomu je mezi účastníky sporné tvrzení žalobkyně, že žalobkyně je vlastnicí budovy bez čp/če – garáž, stojící na parcelách st. [číslo] (LV [číslo]) a st. [číslo] ([list vlastnictví]), v k.ú. [obec] v [anonymizováno] a obci [obec], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Jičín na [list vlastnictví] (dále též„ předmětná budova“) a že vlastnické právo nabyla dnem 1. 4. 2013 dle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný je přesvědčen, že vlastníkem předmětné budovy je on a že vlastnické právo k ní nabyl vydržením, neboť od prosince 1994 měl tuto stavbu v držení, zaevidoval ji evidenční kartou jako svůj majetek, platil pojistné a prováděl její údržbu. Nechal nemovitost zapsat do katastru nemovitostí a jenom pochybením katastrálního úřadu v r. 1998 došlo bezdůvodně k výmazu jeho vlastnického práva. Po celou dobu byl v dobré víře, že mu vlastnické právo ke garáži svědčí.

11. Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] v [anonymizováno] je prokázáno, že ke dni zahájení řízení byla v katastru nemovitostí jako vlastník stavby-budovy bez č.p./č.e. - garáž, stojící na parcele stavební [číslo] a stavební [číslo] zapsána žalobkyně. Příslušnost hospodařit s majetkem státu byla dána pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nabývacím titulem je prohlášení o příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 7. 8. 2019, jehož zápis do katastru nemovitostí byl proveden dne 20. 8. 2019.

12. Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] v [anonymizováno] je prokázáno, že ke dni 31. 7. 2019 byla v katastru nemovitostí jako vlastník stavby-budovy bez č.p./č.e. - garáž, stojící na parcele stavební [číslo] a stavební [číslo] zapsána žalobkyně. Příslušnost hospodařit s majetkem státu byla dána pro Okresní podnik služeb [obec], [IČO]. Nabývacím titulem je [název ] smlouva [číslo] ze dne 30. 4. 1968. Stejný stav zachycuje i výpis z katastru nemovitostí, [list vlastnictví], ke dni 1. 10. 2016.

13. Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] v [anonymizováno] je prokázáno, že ke dni 9. 8. 2018 byl žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, parcela stavební [číslo] zastavěná plocha a nádvoří s tím, že vlastnické právo vzniklo ze zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí (dále jen„ zák. č. 172/1991 Sb.“). Žádost o zápis majetku byla podána dne 10. 3. 1997.

14. Prohlášením o vzniku práva – příslušnosti hospodařit s majetkem státu- ze dne 7. 8. 2019, které učinila žalobkyně Katastrálnímu úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálnímu pracovišti Jičín, žalobkyně prohlásila, že jí vzniklo právo – příslušnost hospodařit s předmětnou stavbou ve vlastnictví České republiky, neboť Okresní podnik služeb, [IČO], jemuž je právo hospodaření v katastru nemovitostí dosud připisováno, zanikl ke dni 30. 6. 1990 dle usnesení plenárního zasedání ONV [obec] ze dne 2. 5. 1990 a vstoupil dne 1. 7. 1990 do likvidace. Po ukončené likvidaci byl uvedený státní podnik ke dni 15. 5. 1994 vymazán z obchodního rejstříku. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je příslušný hospodařit s majetkem státu na základě článku II bodu 3 zákona č. 253/2016 Sb., respektive dle § 10 písm. b) ve spojení s § 13 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., neboť se jedná o majetek státu, o němž bylo zjištěno, že s ním žádná organizační složka podle zákona 219/2000 Sb. nehospodaří.

15. Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 9. 2008 je prokázáno, že žalovaný a [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO] uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor: dílna o výměře 50,76 m2, dílna o výměře 57,33 m2, kotelna o výměře 7,02 m2, sklad o výměře 13,50 m2, kancelář o výměře 9,09 m2, sociální zařízení a šatna o výměře 9,45 m2, sklad (garáž) o výměře 14 m2 a sklad (garáž) o výměře 33,60 m2 v předmětné budově na stavební parc. [číslo] v k.ú. [obec] v [anonymizováno], zapsané na LV [číslo] v katastru nemovitostí. Žalovaný tak pronajal uvedenému nájemci nebytové prostory v celkové výměře 194,75 m za roční nájemné 97.269,50 Kč s tím, že měsíční splátka bude činit 8.105,50 Kč. Nájem byl sjednán na dobu od 1. 9. 2008 do 30. 6. 2013 za účelem prodeje a výroby hydraulických komponentů. Jak prokazují dodatky [číslo] ke smlouvě o nájmu nebytových prostor, v průběhu doby docházelo ke změně nájemní smlouvy zejména ve výši nájemného, jež bylo zvyšováno s ohledem na míru inflace. Dodatkem [číslo] z 24. 6. 2009 bylo roční nájemné zvýšeno na 103.397,50 Kč, měsíční splátka tak vzrostla na [číslo], 50 Kč. Dodatkem [číslo] z 27. 6. 2011 bylo roční nájemné zvýšeno na 104.948,50 Kč, což představuje měsíční splátku 8.746 Kč. Dodatkem [číslo] z 28. 6. 2012 bylo roční nájemné zvýšeno na 106.942,50 Kč, což činí měsíční splátku 8.912 Kč. Dodatkem [číslo] ze dne 28. 6. 2013 byla upravena doba trvání nájmu tak, že se nájemní vztah sjednává na dobu neurčitou od 1. 7. 2013. Dodatkem [číslo] z 1. 7. 2013 bylo roční nájemné zvýšeno na 110.471,60 Kč, měsíční splátka tak vzrostla na 9.206 Kč. Dodatkem [číslo] ze dne 24. 6. 2014 bylo roční nájemné zvýšeno na 112.018,20 Kč, což představuje 9.334,90 Kč měsíčně. Dodatkem [číslo] ze dne 27. 6. 2018 bylo roční nájemné zvýšeno na 116.308,20 Kč, což představuje měsíční splátky 9.692,40 Kč.

16. Výzvou k úhradě bezdůvodného obohacení ze dne 5. 9. 2019 je prokázáno, že žalobkyně žalovanému s odkazem na předchozí elektronickou komunikaci oznámila, že po něm požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jež mu vzniklo přijímáním nájemného za přenechání užívání nebytových prostor v předmětné budově v období od 1. 4 2013 do 30. 7. 2019. Žalovaný byl vyzván k úhradě [číslo], 40 Kč na účet žalobkyně do 19. 9. 2019.

17. Vyjádřením k výzvě k úhradě ze dne 11. 9. 2019 je prokázáno, že žalovaný namítl promlčení veškerých plateb. 18. [příjmení] smlouvou [číslo] z 30. 4. 1968 je prokázáno, že MěNV [obec] převedl správu národního majetku -zděné garáže s dílnou, skladištěm a mycí plochou na pozemcích [číslo] v [obec] na [anonymizována dvě slova] [obec] ke dni 1. 5. 1968. Důvodem převodu byl protipřevod kolen-garáží KS [obec] k ucelení areálu ZUŠ v [obec]. 19. [Název ] smlouva [číslo] z 25. 6. 1991 prokazuje, že Okresní podnik služeb v likvidaci převedl správu národního majetku -zděné garáže s dílnou, skladištěm a mycí plochou na pozemku MěÚ [obec] [číslo] v [obec] na Městský úřad Hořice. Správa majetku byla převedena ke dni 1. 1. 1991. Důvodem převodu byl dle smlouvy zánik Okresního podniku služeb [obec], neboť podnik se rozdělil na osm podniků a podnik Služby města Hořice, na který měla být budova převedena, rovně vstoupil do likvidace. Správa tak byla přenechána zakladateli.

20. Listinou s názvem Vyjádření ke stavbě ze dne 14. 2. 1997 je prokázáno, že vedoucí odboru výstavby sdělil MěÚ v [obec], že na stavební parc. [číslo] v [katastrální uzemí] se nachází budova garáží a dílen. Na základě provedeného šetření bylo zjištěno, že stavba byla realizována v první polovině padesátých let.

21. Žádostí žalovaného ze dne 18. 2. 1997, adresovanou Katastrálnímu úřadu v [obec] je prokázáno, že žalovaný požádal o zápis předmětné budovy do listu vlastnictví.

22. Žádostí žalovaného z 10. 3. 1997, adresovanou Katastrálnímu úřadu v [obec], je prokázáno že žalovaný požádal o zápis pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Hořice do jeho vlastnictví dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

23. Dopisem Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Jičín žalované ze dne 17. 2. 2020 je prokázáno, že prošetřením operátu evidence nemovitostí a katastrálního operátu bylo zjištěno, že předmětná stavba byla podle hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku č [číslo] z 30. 4. 1968 převedena [anonymizováno] službám [obec]. V evidenci nemovitostí byla uvedená stavba zapsaná na list vlastnictví [číslo] na kterém bylo evidováno vlastnické právo pro Československý stát – [anonymizováno] služby [obec], později pro Československý stát – Okresní podnik služeb [obec], následně pro Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu pro Okresní podnik služeb Cíl [obec] v likvidaci a konečně pro Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu pro Okresní podnik služeb [obec]. Dne 18. 3. 1997 byla katastrálnímu úřadu doručena žádost žalovaného z 18. 2. 1997 o zápis stavby garáže na stavební parc. [číslo] v katastrálním území Hořice v Podkrkonoší do vlastnictví žalovaného. Na základě této žádosti, jejíž přílohou bylo mimo jiné vyjádření ke stavbě, byla uvedená stavba do katastru nemovitostí zapsána jako vlastnictví žalovaného. Při digitalizaci popisných informací v [katastrální uzemí] v [anonymizováno] v roce 1998 vyšlo najevo, že předmětná budova byla již před doručením výše uvedené žádosti o zápis stavby z roku 1997 zapsána do listu vlastnictví [číslo] ve prospěch Československého státu – Okresního podniku služeb [obec], a to dle již zmiňované hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku [číslo] ze dne 30. 4. 1968. Po zjištění tohoto nesouladu v údajích katastru nemovitostí byla předmětná stavba opětovně zapsána jako vlastnictví Československého státu - Okresního podniku služeb [obec]. V době doručení žádosti města Hořice o zápis stavby, tedy v roce 1997 byl soubor popisných informací v katastrálním území Hořice veden většinou v analogové podobě, nebylo tak možné skutečnost, že předmětná stavba již byla zapsána do vlastnictví Československého státu- Okresního podniku služeb [obec] okamžitě odhalit. K tomu došlo až při digitalizaci souboru popisných informací katastru nemovitostí o rok později, do té doby byla předmětná stavba evidována takzvaně duplicitně a zápis v katastru nemovitostí byl následně opraven. Katastrální úřad však připustil, že měl s opravou seznámit dotčené vlastníky, což se nestalo. Dále katastrální úřad vysvětlil, že při obnově katastrálního operátu v katastrálním území Hořice v Podkrkonoší v roce 2003 byla parc. [číslo] na níž se nachází předmětná stavba, rozdělena dle záznamu podrobného měření změn č. 2098 na stavební parc. [číslo] a na stavební parc. [číslo]. Podle prohlášení o vzniku práva příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 7. 8. 2019 přešla příslušnost k hospodaření s majetkem státu, tedy k předmětné budově, na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zápis vlastnického práva je v katastru nemovitostí veden v souladu s listinami založenými ve sbírce listin Katastrálního úřadu a tedy správně.

24. Z výše uvedených důkazů vyplývá, že předmětná budova, postavená v padesátých letech náležela do vlastnictví státu, a jako národní majetek byla svěřována hospodářskými smlouvami do správy socialistických organizací, které s ní hospodařily v souladu s předpisy o správě národního majetku. Takto byla již po roce 1989 převedena správa národního majetku k předmětné budově na žalovaného hospodářskou smlouvou [číslo] z 25. 6. 1991 zpětně k 1. 1. 1991. Žalovaný následně nepostupoval dle zák.č. 172/1991 Sb., ale 18. 2. 1997 požádal katastrální úřad o zápis budovy do listu vlastnictví a k žádosti přiložil vyjádření odboru výstavby o tom, že budova byla postavena v padesátých letech. Katastrální úřad žádosti vyhověl, ač v katastru nemovitostí byl již proveden zápis vlastnického práva ve prospěch žalobkyně na základě [příjmení] smlouvy [číslo] z 30. 4. 1968. Po té, co katastrální úřad zjistil v roce 1998 své pochybení, zápis opravil, i když nedodržel zákonem předpokládaný postup a o provedené změně žalovaného neinformoval. Od roku 1998 pak byla v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětné budovy zapsána žalobkyně, později došlo pouze ke změně subjektu příslušného k hospodaření. To žalovaný zřejmě nezjistil, nebránil se tomu ani nežaloval o určení vlastnictví. Žalovaný v řízení netvrdil, a proto ani neprokazoval, že by ve spojitosti s předmětnou budovou podal u katastrálního úřadu jinou žádost, dle níž by mohlo být její vlastnické právo do katastru nemovitostí zapsáno. Protože žalobkyně byla stále zapsána v katastru nemovitostí jako její vlastnice a žalovaný neuplatil návrh na zápis vlastnictví k předmětné budově u katastrálního úřadu do 31. 3. 2013 ani v téže lhůtě nepodal žalobu o učení vlastnického práva, žalobkyně učinila prohlášení o vzniku práva vůči katastrálnímu úřadu. Mezitím žalovaný s předmětnou budovou hospodařil, zejména její část poskytoval za úplatu [právnická osoba] hydraulika, od níž za to inkasoval nájemné, vyplývající z žalovaným uzavřené nájemní smlouvy a jejich dodatků, ačkoliv jej k tomu neopravňoval žádný právní důvod a žalobkyni neposkytoval žádnou protihodnotu.

25. Také tvrzení žalobkyně, že výše obvyklého nájemného, jíž mohlo být dosaženo pronájmem předmětné budovy, resp. částí této budovy, jež byla pronajata [právnická osoba], v rozhodném období činila od 1. 10. 2016 do 30. 6. 2018 ve výši 9.334,90 Kč a v období od 1. 7. 2018 do 31. 8. 2019 výši 9.692,40 Kč, bylo sporné. Žalobkyně proto navrhla prokázat výši bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem, jímž by byla zjištěna výše obvyklého nájemného objektivně. Jde přitom o výši bezdůvodného obohacení z pronájmu nebytových prostor, které žalovaný pronajal [právnická osoba] dle smlouvy o nájmu nebytových prostor, neboť ohledně dalších prostor se o bezdůvodném obohacení žalobkyně s jejich uživatelem již dohodla.

26. Soud za daného stavu ustanovil ve věci znalkyní [celé jméno znalkyně], které uložil vypracovat znalecký posudek, jímž bude stanoveno obvyklé nájemné, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit podle nájemní smlouvy, jíž by mu pro období od 1. 10. 2016 do 31. 8. 2019 byly pronajaty obdobné nebytové prostory jako v budově bez č.p./č.e.- garáž - postavené na stavebních parcelách st. [číslo] ([list vlastnictví]) a st. [číslo] ([list vlastnictví]), a to konkrétně: dílna o výměře 50,76 m2, dílna o výměře 57,33 m2, kotelna o výměře 7,02 m2, sklad o výměře 13,50 m2, kancelář o výměře 9,09 m2, sociální zařízení a šatna o výměře 9,45 m2, sklad (garáž) o výměře 14 m2 a sklad (garáž) o výměře 33,60 m2. Znalkyně ve znaleckém posudku [číslo] provedla rozbor nájemného z nájemních smluv, nabídek a informací o výši nájemného od žalovaného při zohledněné stavu prostor, jejich vybavení a umístění a u dílen, kanceláří a sociálních zařízení stanovila obvyklé nájemné ve výši 55 Kč na m2 za měsíc, u nevytápěných garáží (skladů) na 30 Kč na m2 za měsíc a dospěla k závěru, obvyklé nájemné dosáhlo výše 9.625 Kč za měsíc a jeho výše platí pro celé období od 1. 10. 2016 do 31. 8. 2016, neboť nárůst obvyklého nájemného dle míry inflace představuje jen velmi malou odchylku. Za celé rozhodné období, které čítá 35 měsíců, pak dle znalkyně mohlo být dosaženo obvyklého nájmu v celkové výši 336.875 Kč. Uvedené závěry znaleckého posudku byly oběma stranami sporu akceptovány, nebyly ničím zpochybněny a vzhledem k úplnosti a přesvědčivosti posudku soud z jeho závěrů při svém rozhodování vychází.

27. K tomu, aby mohl být učiněn závěr, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému tím, že s předmětnou nemovitostí disponoval a dosahoval tak dlouhodobého pravidelného příjmu z nájmu, bylo nutno nejprve vyřešit spor účastníků o to, komu z nich je možno přičítat v rozhodném období vlastnické právo k předmětné budově.

28. Podle § 1 odst. 2 zák. č.172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, účinného od 24. 5. 1991, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přešly věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona. Podle § 8 téhož zákona platí, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, nebylo zapsáno v katastru nemovitostí, byla obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplnila-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

29. V dané věci je nade vší pochybnost zřejmé, že žalovaný nebyl až na období mezi rokem 1997 a 1998, kdy trval duplicitní zápis vlastnického práva obou účastníků, zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné budovy. Nepodal u katastrálního úřadu návrh dle zák. č. 172/1991 Sb. ani určovací žalobu u soudu. Žádost o zápis stavby do listu vlastnictví z 18. 2. 1997 nebyl návrhem, podaným ve smyslu zák. č. 172/1991 Sb., což potvrzuje i skutečnost, že byla doložena pouze vyjádřením odboru výstavby z 14. 2. 1997 o době, kdy byla stavba realizována. Je otázkou, zda příčinou popsaného postupu žalovaného byla neznalost zákona č. 172/1991 Sb., nebo nedbalost při jeho aplikaci, pro kterou zákona nevyužil, nebo, a to se soudu jeví jako pravděpodobnější, zda dle zákona 172/1991 Sb., nepostupoval proto, že sám uznával, že nebyly splněny všechny podmínky, které § 1 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. požadoval, především podmínka faktického hospodaření s předmětnou budovou ke dni účinnosti zákona, tj. k 24. 5. 1991, na což lze usuzovat z toho, že smlouva byla uzavřena 25. 6. 1991 se zpětnou účinností k 1. 1. 1991 a o faktickém využití předmětné budovy k rozhodnému dni nevypovídá. Sám žalovaný uvádí, že o budovu měl v držení od roku 1994, kdy ji zaevidoval evidenční kartou jako svůj majetek, platil pojistné a prováděl její údržbu. 30. [Název ] smlouvou [číslo] z 25. 6. 1991 byla tedy na žalovaného předvedena správa předmětné stavby zpětně k 1. 1. 1991 a pokud byla splněna podmínka faktického hospodaření s předmětnou budovou, za jejího vlastníka od 25. 6. 1991 bylo třeba pokládat bez ohledu na stav zápisů v katastru nemovitostí žalovaného, jenž však uvedeného zákona v zákonné lhůtě nevyužil a zákonem předvídaným způsobem směrem ke katastrálnímu úřadu nejednal. Přešlo-li vlastnické právo na žalovaného ze zákona a nebylo-li zapsáno do katastru nemovitostí v zákonné lhůtě, pak o něj žalovaný skutečně dnem 1. 4. 2013 přišel, neboť ze zákona přešlo zpět na žalobkyni. Posledně uvedené evidentně vylučuje správnost úvah žalovaného o možném vydržení vlastnického práva v jeho prospěch. Pokud totiž žalovaný na základě zákona č.172/1991 Sb. byl bez ohledu na stav zápisu v katastru nemovitostí v době od 25. 6. 1991 do 31. 3. 2013 vlastníkem předmětné budovy a pokud o budovu pečoval, opravoval a udržoval ji, realizoval svá vlastnická oprávnění, neboť se staral o budovu, která mu patřila. V uvedeném období nelze proto uvažovat o vydržení vlastnického práva, neboť vydržení vlastní věci je pojmově vyloučeno. Řádným vydržením se rozumí originární nabytí vlastnického práva, které u nemovité věci vyžaduje platný právní titul, vůli držitele nakládat s věcí jako s věcí vlastní, faktické ovládání věci tj. tzv. výkon faktického panství nad věcí, dobrou víru držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří a nepřetržitou oprávněnou držbu po dobu deseti let. Jestliže žalovaný vlastnické již právo měl, nemohl mít vůli s předmětnou stavbou nakládat„ jako“ s vlastní, ale jeho vůle směřovala k tomu, aby realizoval obsah svého vlastnického práva ke své vlastní věci a podmínky vydržení tak splněny být nemohly. O běhu vydržecí doby by snad bylo možno uvažovat až od 1. 4. 2013, kdy žalovaný své vlastnictví ztratil. Od tohoto data do okamžiku, kdy se žalovaný o vlastnictví žalobkyně před zahájením tohoto řízení dozvěděl, však zcela jistě neuplynula vydržecí doba 10 let, ani pak k vydržení nedošlo a žalovaný vlastníkem v rozhodném období proto nebyl.

31. V případě, že žalovaný nesplňoval podmínky § 1 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb., a vlastnictví předmětné budovy tak stále zůstávalo žalobkyni, jíž svědčil také (až na příslušnost k hospodaření s majetkem státu) zápis v katastru nemovitostí, nelze rovněž dospět k závěru, že žalovaný s přihlédnutím ke všem okolnostem byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětné budovy a že své vlastnictví vydržel. V roce 1991 totiž žalovaný uzavřel hospodářskou smlouvu [číslo] o převodu správy národního majetku k předmětné budově, s jistotou tedy věděl, že budova je ve vlastnictví státu a že tudíž jejím vlastníkem není. Protože po roce 1991 nebyla uzavřena ohledně převodu předmětné budovy žádná další smlouva a nenastala evidentně ani žádná jiná právní skutečnost, z níž by žalovaný své vlastnictví mohl nově vyvozovat, nemohl být v dobré víře o svém vlastnictví ani v roce 1997, kdy žádal o zápis budovy do katastru nemovitostí, a ani později po té, co katastrální úřad nesprávnou procedurou chybný zápis o jeho vlastnictví odstranil. Navíc po vlastníku nemovité věci je třeba právem požadovat, aby v rámci běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat po každém, prověřoval stav zápisu v katastru nemovitostí, usiloval soulad katastrálních informací s právním stavem a své vlastnictví bránil. To žalovaný rozhodně nečinil, ponechal bez dalšího zápis v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně, i když s předmětnou budovou přesto hospodařil a např. v nájemní smlouvě uzavřené s [právnická osoba] o sobě s odkazem na [list vlastnictví] v k. ú. [obec] i prohlašoval, že je výlučným vlastníkem předmětné budovy. Se zřetelem ke všem okolnostem však nemohl být ani v tomto případě v dobré víře, že je vlastníkem věci, a k vydržení jeho vlastnického práva nedošlo.

32. Vzhledem k uvedenému tedy nelze učinit jiný závěr, než že žalobkyně v rozhodném období byla zcela nepochybně vlastnicí předmětné budovy, k vydržení vlastnického práva žalovaným nedošlo. Pokud přesto žalovaný s předmětnou budovou v rozhodném období nakládal, pronajímal ji, udržoval a opravoval, hospodařil tak stále k cizí věci. Pro úplnost soud poznamenává, že dovolával-li se žalovaný v řízení a rozhodnutí ÚS sp. zn. II ÚS 2599/2016, je soud přesvědčen, že pro zásadní skutkové odlišnosti s posuzovanou věcí se jeho závěry v dané věci nemohou uplatnit.

33. Dále soud poznamenává, že sdílí závěr žalobkyně o tom, že v rozhodném období žalobkyně v žádném případě již nemohla být vázána nájemní smlouvou, kterou uzavřel žalovaný s [právnická osoba] Nájemní smlouva, pokud by bylo možno dospět k závěru, že k jejímu platnému uzavření byl žalovaný oprávněn, byla původně sjednána na dobu určitou od 1. 9. 2008 do 30. 6. 2013. K 1. 4. 2013 zcela jistě již zaujímala postavení pronajímatele žalobkyně, která směrem k nájemci zůstala po 30. 6. 2013 nečinná, takže podle se podle 676 odst.2 obč. zák. se doba nájmu prodloužila o 1 rok tj. do 30. 6. 2014. K tomuto datu však již platil o. z., dle jehož ustanovení § [číslo] s přihlédnutím k § 2311 o. z. došlo k prodloužení nájmu o maximální dobu dvou let, tj. do 30. 6. 2016. Od 1. 7. 2016 již žádný nájemní vztah třetí osoby k předmětné budově nemohl trvat. Tato skutečnost však pro rozhodnutí věci nemá žádný význam.

34. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za užívání. Uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit a je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Judikatura vyšších soudů je dlouhodobě ustálena na závěru, že užívání cizí nemovitosti bez právního důvodu zakládá právo vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení a výše bezdůvodného obohacení se poměřuje výší obvyklého nájemného, jež se vytváří na trhu s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 6. 2009 sp.zn. 30 Cdo 5252/2007). Výši peněžité náhrady však nelze ztotožňovat s výší plnění, na které by vznikl nárok v případě, že by mezi stranami byla uzavřena platná smlouva, a bez dalšího ani s výší plnění, které obohacený obdržel od třetí osoby v důsledku dispozice s předmětem plnění nabytým bez právního důvodu.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2009 28 Cdo 1404/2009)

36. V řízení proto byla z uvedených důvodů zjišťována výše obvyklého nájmu, jehož by žalobkyně mohla dosáhnout v rozhodném období pronájmem té části předmětné budovy, kterou pronajímal žalovaný. Z jednoznačných a v řízení nijak nezpochybněných závěrů znaleckého posudku [celé jméno znalkyně] vyplynulo, že v celém rozhodném období dosahovala tato výše obvyklého nájemného 9.625 Kč, což za dobu 35 měsíců rozhodného období představuje částku 336.875 Kč. Žalobkyně se domáhala přisouzení částky nižší, a protože její požadavek byl shledán po právu, bylo její žalobě v celém rozsahu vyhověno, včetně požadovaného úroku z prodlení, o němž bylo rozhodováno podle § 1970 o. z., výše se řídí ustanovením § 2 vl. nařízení 351/2013 Sb.

37. Žalovaný v řízení dále namítal, že žaloba žalobkyně se dostává do rozporu žaloby s dobrými mravy, neboť žalobkyně se dlouhodobě o předmětnou budovu nezajímala, nestarala se o ní, byla do roku 2019 pasivní, otálela i s návrhem na zápis změn do katastru nemovitostí, zatímco žalovaný o budovu pečoval, v domnění že mu patří. Měl za to, že z těchto důvodů by nemělo být žalobě žalobkyně vyhověno.

38. Výklad pojmu "dobré mravy“ podal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. [číslo]), v nichž konstatoval, že lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V prvé řadě pokud jde o danou věc je soud názoru, že nelze odmítnout ochranu vlastníku, byť by to byl stát, jehož majetek je bez jeho souhlasu řadu let užíván, aniž je mu za toto užívání poskytnuta jakákoli náhrada. Je pravda, že žalobkyně svého vlastnického práva dlouho nedbala, ač byla prakticky nepřetržitě jako vlastník předmětné budovy zapsána v katastru nemovitostí, o budově neměla přehled, a to se nezměnilo ani po 1. 4. 2013, neboť zápis orgánu příslušného k hospodaření s předmětnou budovou obstarala až v roce 2019. Na druhé straně aniž by řešil skutečnost, že není v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, o předmětnou budovu fakticky pečoval žalovaný, jenž ji však také pronajímal a z jejího pronájmu těžil, to vše za situace, kdy, objektivně posuzováno, od počátku musel o svém vlastnictví mít důvodné pochybnosti. Na tom, že dlouhodobou nežádoucí situaci žalobkyně začala konečně řešit a svá práva uplatňovat, nelze shledávat nic odsouzeníhodného, nic co by se střetávalo s morálními normami. Rozpor žaloby či výkladu práva s dobými mravy soud v daném případě neshledává a nemá důvod, proč žalobkyni v řízení uplatněné právo měl odepřít.

39. Pro nadbytečnost nevyhověl soud návrhům na provedení důkazu upřesněním žádostí z 25. 9. 2018, mailovou komunikací z 12. 2. 2019, 13. 2. 2019, 2. 7. 2019 a návrhem souhlasného prohlášení stran.

40. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § l42 odst. l občanského soudního řádu („o. s. ř.“), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu účelně vynaložených nákladů proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V řízení uspěla žalobkyně, má proto proti žalovanému právo na náhradu v řízení účelně vynaložených nákladů, neboť žalovaného před zahájením řízení řádně vyzvala k plnění a o právo na náklady řízení se tak nepřipravila. Žalobkyně v řízení nebyla zastoupena advokátem, podle § 151 odst. 3 o. s. ř., má proto právo na paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení. Žalobkyni přiznaná částka nákladů řízení ve výši 3.600 Kč představuje paušální náhradu 300 Kč za 12 úkonů (podání ve věci samé –žaloba, stanovisko z 4. 12. 2019, stanovisko z 15. 6. 2020, stanovisko z 2. 11. 2020, výzva k plnění z 5. 9. 2019, výzva k plnění z 25. 11. 2019, příprava na jednání dne 4. 5. 2020, 22. 6. 2020 a 8. 2. 2021, účast na jednání dne 4. 5. 2020, 22. 6. 2020 a 8. 2. 2021).

41. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř., stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V průběhu řízení Česká republika vynaložila z rozpočtových prostředků částku 7.902 Kč na znalečné, vyplacené znalkyni [příjmení] [celé jméno znalkyně]. V řízení podlehl žalovaný, soud proto rozhodl o jeho povinnosti náklady České republice nahradit. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. byla lhůta ke splnění této povinnosti stanovena v trvání 3 dnů.

42. Žalobkyně byla v řízení ze zákona osvobozena od placení soudních poplatků. Podle § 2 odst.3 zák. č. 549/1991 Sb., přešla poplatková povinnost podle výsledků řízení na žalovaného. Soud mu proto uložil k úhradě soudní poplatek ve výši 5% z předmětu tohoto řízení (pol. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků), tj. 16.587 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jež je pro splnění poplatkové povinnosti přiměřená.

Poučení