3 C 209/2024 - 96

Rubrum

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Fuksem, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený 5. 6. 1975 bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [právnická osoba] sídlem [adresa] proti žalovaným:

1. Česká republika - [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A]

2. Česká republika - [Jméno žalované B]., IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] o určení vlastnického práva k pozemkům takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, jíž se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem pozemků č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] nebo určení, že [Jméno žalobce], nar. [datum] posledně bytem [adresa] zemřelý [datum], byl ke dni svojí smrti vlastníkem pozemků č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v kat. území [adresa].

II. Žalobce je povinen nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 3300 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 6770,20, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 26. 9. 2024 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se určení vlastnického práva k pozemkům výše popsaným. Tvrdil, že je získal do vlastnictví vydržením, když je on a jeho právní předchůdci užívají nejméně od první poloviny 20. století, minimálně od r. 1950. Sousedé rodiny žalobce - [jméno FO] opustili oba pozemky v první polovině 20. století a přenechali je do vlastnictví a užívání dědovi žalobce. Oba pozemky navazují na ostatní pozemky žalobce a tvoří s nimi jeden celek. Žalobce a jeho právní předchůdci je užívali nejméně 80 let v dobré víře, bez zlých úmyslů, starali se o ně a obhospodařovali je. Ani neřešili, kde přesně vedou jejich vlastnické hranice. Jejich vlastnictví nikdo nezpochybňoval, nikdo je v užívání nerušil. Teprve v r. 2024 si žalobce povšiml zprávy ve veřejných sdělovacích prostředcích, že stát získal do vlastnictví tisíce pozemků v návaznosti na uplynutí 10leté přechodné lhůty od účinnosti nového občanského zákoníku. Tehdy se začal zajímat o rodinné pozemky a zjistil, že dva z nich mají v katastru zapsané jiné vlastníky. Žalobce tvrdil, že v tomto případě jsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení, když se jeho předkové ujali vlastnictví na základě dohody s [jméno FO], nikomu tím neškodili, starali se nepřetržitě o oba pozemky, chovali se jako vlastníci a nebyli nikým rušeni. [Jméno žalobce], děd žalobce na pozemcích hospodařil. Asi rok před smrtí daroval veškerý hospodářský majetek (živý a mrtvý inventář) svému synovi [jméno FO] a vnukovi (žalobci), s výjimkou dvou dotčených pozemků po [jméno FO] ([Anonymizováno]), jež daroval svému synovi s tím, aby je na vnuka převedl i s dalšími pozemky a majetkem, pokud se ukáže, že to vnuk myslí s hospodařením vážně. Děd zároveň zavázal svého syna slibem, že když bude vnuk dobrý hospodář, daruje syn vnukovi ve vhodnou dobu (dle vlastní úvahy) všechny zapsané pozemky včetně dvou nezapsaných pozemků po [jméno FO] a že se postarají o babičku. Když děd žalobce v r. 1996 zemřel, zdědili po něm majetek otec žalobce a jeho sestry. Od 90. let 20. stol. hospodařil žalobce na obou pozemcích – pásl ovce na pozemku [Anonymizováno] a provádí prořezávku stromů na [Anonymizováno], to vše se souhlasem příbuzných (otce a tet). V letech 2000 – 2001 žalobce dokončil přestavbu usedlosti a rozhodl se pro hospodaření na plný úvazek a rozšíření hospodářství o chov hovězího dobytka. V tu samou dobu jeho otec [Jméno žalobce] převedl na žalobce veškerý majetek související s hospodářstvím a s usedlostí. Žalobce dostal okolní pozemky darem od svého otce v r. 2001. Jejich přítel [jméno FO] jim připravil darovací smlouvu o darování živého a mrtvého inventáře hospodářství a také pozemků [Anonymizováno] Upozornil je, že věc je potřeba dořešit u notáře (právníka) do podoby právně bezvadných smluv a že ohledně pozemků [Anonymizováno] by to chtělo nějakého právníka, který se specializuje na pozemkové právo. Žalobce i jeho otec podepsali listinu a předali ji spolu s dalšími listinami notáři. Ten sepsal jinou darovací smlouvu, tu žalobce se svým otcem podepsali a podali s návrhem vkladu na katastrální úřad. V této nové smlouvě již nebylo uvedeno nic o pozemcích [Anonymizováno]. Smlouva připravená [jméno FO] se někde ztratila.

2. První žalovaný nesouhlasil se žalobou a navrhl její zamítnutí. Tvrdil, že mezi domem žalobce a pozemkem [Anonymizováno] je příjezdová cesta k domu žalobce a sousednímu domu. Pozemek [Anonymizováno] tak není souvislým pokračováním plochy ostatních pozemků, které patří žalobci. Již v r. 2010 muselo být žalobci jasné, že pozemek [Anonymizováno] má jiného vlastníka. Toho roku byl v kat. úz. [adresa] projednán návrh jednoduchých pozemkových úprav. Žalobce byl účastníkem tohoto řízení, pozemková úprava se týkala všech vlastníků v katastrálním území [adresa] mj. všech pozemků žalobce v tomto katastrálním území. I žalobce dostal písemné upozornění, u kterýchže pozemků vlastnické právo nabývá a u kterýchže je pozbývá. Již z toho mělo být žalobci patrné, že není vlastníkem pozemku [Anonymizováno]. Od r. 1932 až do r. 2010 byli jako vlastníci pozemku [Anonymizováno] stále zapsáni [jméno FO]. Do 31. 12. 1950 platil ABGB a intabulační princip. Je tedy nepravděpodobné, že by snad právní předchůdci žalobce nezaknihovali vlastnické právo, pokud by je získali k pozemkům, na kterých hospodařili. Pokud by se žalobce dovolával výprosy, potom ta nemohla být základem získání vlastnického práva. Dále tvrdil, že žalobce by měl platit daně z pozemků, o kterých byl přesvědčen, že mu patří.

3. Ani 2. žalovaný nesouhlasil se žalobou. Také navrhl její zamítnutí. Argumentoval tím, že občasné užívání cizího pozemku nelze považovat za držbu práva. Tvrdil, že Lesy ČR hospodaří na pozemku [Anonymizováno] od r. 1987, kdy jim byl svěřen rozhodnutím MNV [adresa] do užívání. Upozornil, že žalobce si je vědom, že pozemky patří jinému vlastníku. Zabrání cizího pozemku nevede k získání vlastnictví, stejně tak ani užívání na základě výprosy či trvalého nájmu. Pokud žalobce tvrdí, že užívá pozemek [Anonymizováno], potom by měl také tvrdit, jakým způsobem jej užívá a že se stará jako vlastník. Protože se jedná o lesní pozemek, nepřipadá u něj tedy v úvahu užívání sečením a lesní zákon podrobně stanoví, co se rozumí hospodařením v lese. Naproti tomu musí druhý žalovaný lesní pozemek obhospodařovat a udržovat. Druhý žalovaný tak činil a činí. Pozemek je zařazen v lesních hospodářských osnovách (LHO) a druhý žalovaný v něm hospodaří, včetně těžby.

4. Žalobce tvrdil, že v rámci pozemkových úprav se jednotliví vlastníci zajímali pouze o svoje pozemky, nikoliv o pozemky jiných vlastníků. Tak ani žalobce se nezajímal o pozemky jiných vlastníků. Pozemkové úpravy se netýkaly všech jeho pozemků. Odmítl, že by snad z pouhé účasti v onom řízení plynula nutnost jeho vědomí o tom, že mu nepatří pozemek [Anonymizováno]. Potvrdil, že mu v rámci řízení o pozemkových úpravách bylo doručeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Rychnov n/Kn ze dne 29. 9. 2010, č. j. PÚ 2271/10 DI o výměně nebo přechodu vlastnických práv a zřízení nebo zrušení věcného břemene, včetně přílohy (soupisu pozemků v katastrálním území [adresa], ke kterým nabyl či pozbyl vlastnické právo). Žalobce se dovolával toho, že je právní laik a právo nezná. Žalobce rovněž tvrdil, že na pozemku [Anonymizováno] není les (ve smyslu lesní porost), že 2. žalovaný se o tento pozemek nikdy nestaral jako o lesní kulturu. Naopak se o tento porost vždy staral pouze žalobce.

5. Nebylo sporu o tom, že Česká republika je zapsána v Katastru nemovitostí jako vlastník obou výše uvedených pozemků a že 2. žalovaný má zapsané právo hospodaření s pozemkem [Anonymizováno]. Z výpisu z Katastru nemovitostí soud zjistil, že v katastrálním území [adresa]. je žalobce zapsán jako vlastník pozemků St. [Anonymizováno] včetně domu č. p.[Anonymizováno][Anonymizováno] dále č. [Anonymizováno]. Nemovitosti získal darovací smlouvou ze dne 20. 11. 2001. Tomu odpovídá i darovací smlouva, datovaná 20. 11. 2001, uzavřená mezi žalobcem a jeho stejnojmenným otcem. Z ní soud ověřil, že jí byly převedeny dům č. p. [Anonymizováno] na St. p. č. [Anonymizováno] a pozemky St. p. č. [Anonymizováno] a pozemky ve zjednodušené evidenci podle původního Pozemkového katastru č. [hodnota] Smlouva se netýkala pozemků [Anonymizováno].

6. Z dědického spisu tohoto soudu D 349/96 plyne, že v dědickém řízení po [jméno FO] (nar. [Anonymizováno], dědovi žalobce) se vůbec neprojednávala otázka přechodu vlastnictví k pozemkům [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Prarodiče žalobce koupili dům č.p. [Anonymizováno] (dnes č.p.[Anonymizováno], jak plyne z protokolu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. D 349/96, Nd 83/96) trhovou smlouvou datovanou 10. 8. 1949. Okresní národní výbor v Rychnově n/Kn udělil souhlas k převodu dne 8. 11. 1949, rada ONV Rychnov n/Kn schválila převod (ve smyslu zákona č. 65/1951 Sb.) dne 28. 2. 1952, a vlastnické právo bylo zapsáno do Pozemkové knihy podle usnesení Okresního soudu v Rychnově n/Kn ze dne 29. 5. 1952, č. d. 349/52. Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Rychnově n/Kn ze dne 1. 12. 1994, č. j. PÚ 6106/94-1979 SR (2846/00/2) byla schválena restituční dohoda [jméno FO] (prarodičů žalobce) se Státním statkem [adresa] o vydání 7 pozemků v katastrálním území [adresa]. Rozhodnutím téhož úřadu ze dne 21. 2. 1996, č. j. PÚ 848/96 (2846/00/4) bylo rozhodnuto, že [Jméno žalobce] (děd žalobce) je vlastníkem dalších 46 pozemků a naproti tomu není vlastníkem 8 pozemků, všech v katastrálním území [adresa]. Čísla pozemků zde netřeba uvádět, když se vesměs jednalo o pozemky, které prarodiče žalobce získali přídělovou listinou č. j. 86917/50-11/22 ze dne 26. 7. 1950, hospodařili na nich od r. 1945 a pod nátlakem opustili příděl v r. 1950. Podstatným pro toto řízení se soudu jeví zjištění, že ve výčtu vydaných a nevydaných pozemků vůbec nefigurovaly pozemky č. [Anonymizováno] ani [Anonymizováno] (v žádném z obou výše popsaných rozhodnutí). Dále z dědického spisu plyne, že děd žalobce zemřel 5. 4. 1996 a že účastníky dědického řízení byli jeho manželka [jméno FO], jeho děti [Jméno žalobce] (otec žalobce), [jméno FO] a [jméno FO] a jeho vnuci [jméno FO] a [jméno FO]. Veškerý majetek zůstavitele zdědil [Jméno žalobce] (otec žalobce). V řízení se vůbec nejednalo o pozemcích [Anonymizováno] ani [Anonymizováno].

7. Z výpisu z Katastru nemovitostí soud dále zjistil, že až do 31. 12. 2023 byli evidováni [jméno FO] jako podíloví spoluvlastníci pozemků [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]

8. Z výpovědi žalobce soud zjistil, že jeho děd obhospodařoval oba pozemky pro jejich vlastníka p. [jméno FO]. V r. 1949 či [adresa] opustili [Anonymizováno] a před odchodem řekl p. [jméno FO] dědovi žalobce: „že kdyby se neviděli, tak prostě, že bude mít nějaké dříví, bude mít kde pást“ … „kdybychom se neviděli, je to tvoje, máš tady dřevo, máš tady louku“. Nic o tom rozhovoru nesepsali, děd žalobce na pozemcích hospodařil a čekal, že se [jméno FO] vrátí. Žalobce několikrát během řízení připomněl, že neví přesně, jak vypadala ona dohoda jeho děda se sousedy a že výše popsané se dozvěděl od svého děda v r. 1992 či 1993, když společně vyřizovali restituci jeho pozemků (jiných pozemků než č. [Anonymizováno]). V tu dobu se žalobce radil i se svým švagrem, jak vyřešit vlastnictví pozemků č. [Anonymizováno]. Švagr žalobce se vydal do Prahy hledat [jméno FO] a vyřešit s nimi vlastnictví pozemků, ale nenašel je. Jiné kroky v tomto směru již nepodnikli – až do zahájení tohoto sporu.

9. Dále plyne z výpovědi žalobce, že v rámci pozemkových úprav v r. 2010 byla vyrovnána klikatá vlastnická hranice mezi pozemkem [jméno FO] ([Anonymizováno] a pozemkem [Anonymizováno]. Žalobce o tom jednal s obcí [adresa], za účasti geodetky, která zajišťovala provedení pozemkových úprav. V řízení nebylo sporu o tom, že [jméno FO] byli v řízení zastoupeni opatrovníkem – právě obcí [adresa] a dokládá to i příloha č. 3 k rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 29. 9. 2010, č.j. 2271/10 Di.

10. Dále plyne z výpovědi žalobce, že i po skončení pozemkových úprav žalobce věděl, že s Katastru nemovitostí jsou stále [jméno FO] zapsáni jako vlastníci obou dotčených pozemků. Z výpovědi žalobce plyne, že nejpozději v době kácení stromů na [Anonymizováno] (90. léta 20. stol., patrně po r. 1996) to věděl i jeho otec - viz výpověď: „… připadalo nám to absurdní, abychom za nimi šli s tím, že jim jdeme vynadat, že kácejí na pozemku, kde jsou v katastru zapsáni [jméno FO] a my na to žádný papír nemáme. Chtěli jsme tehdy na to reagovat, ale nereagovali. … Otec tehdy říkal, tak tam na ně půjdem´, ale já jsem mu odporoval, že nemáme v ruce žádný papír, a že těžko na ty dřevaře můžeme jít, když nemáme k pozemku žádné doklady.“ 11. Ze zprávy Státního pozemkového úřadu, pobočky v Rychnově n/Kn soud zjistil, že v katastrálním území [adresa] proběhly pozemkové úpravy dvakrát. Jednak v r. 2007 tzv. JPÚ [adresa] III. etapa, zapsaná do Katastru nemovitostí rozhodnutím PÚ 2263/2007 ze dne 10. 7. 2007, jež zasáhla pouze malou část katastrálního území [adresa] v prostoru mezi katastrální hranicí a silnicí. Tato pozemková úprava se dotkla pozemku žalobce č. [Anonymizováno] (není předmětem tohoto sporu). A jednak jednoduchá pozemková úprava v r. 2010, zapsaná do Katastru nemovitostí rozhodnutím PÚ 2271/2010 Di ze dne 29. 9. 2010, jež proběhla na téměř celé ploše katastrálního území. V rámci této pozemkové úpravy se jednalo o všech ostatních pozemcích žalobce v Katastrálním území [adresa] (mimo č. [Anonymizováno]).

12. V řízení nebylo sporu o tom, že mezi domem žalobce a pozemkem [Anonymizováno] je příjezdová cesta k domu žalobce a sousednímu domu. Odpovídají tomu průmět snímku kat. mapy do ortofotomapy i ilustrační snímky daného místa, jež předložil 1. žalovaný. V řízení bylo zjištěno, že příjezdová cesta je ve spoluvlastnictví žalobce a jeho sestřenice [jméno FO]. Ta získala spoluvlastnický podíl děděním po dědovi žalobce, poté si upravila sousední stavbu k bydlení. Na tuto okolnost upozornil 1. žalovaný jako na hledisko významné pro okolnost proti sounáležitosti pozemku [Anonymizováno] s okolními pozemky ve vlastnictví žalobce. Toto zjištění však nemá bezprostřední význam ve sporu a není základem soudního rozhodnutí. V této věci nikdo netvrdil, že by snad žalobce užíval pozemky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] omylem, jako organicky navazující součást větší plochy jeho dalších pozemků, bez viditelných hranic v terénu apod. Proto se soudu jeví jako nevýznamné zjištění, že mezi pozemkem [Anonymizováno] a okolními pozemky vede přístupová cesta k domu žalobce (v katastrální mapě jiný pozemek a v terénu viditelná hranice). 13. 2. žalovaný doložil zřízení práva užívání lesních pozemků (ve vztahu k pozemku [Anonymizováno]) rozhodnutím MNV [adresa] z 1. 12. 1987. Jak správně namítl žalobce, toto právo zaniklo účinností zákona o půdě, ve smyslu ust. § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Nad rámec tohoto řízení by bylo možno uvažovat, zdali v intencích ust. § 22 odst. 8 téhož zákona mohl vzniknout dnem účinnosti tohoto zákona nájemní vztah mezi vlastníkem a dosavadním uživatelem (pokud byli [jméno FO] v tu dobu ještě živi). Taková úvaha však nemá bezprostřední význam pro toto řízení a není základem rozhodnutí v této věci – protože předmětem tohoto řízení nejsou práva 2. žalovaného. 14. 2. žalovaný doložil, že obhospodařuje les na pozemku č. [Anonymizováno] – fotografií porostu na pozemku, snímkem porostní mapy z lesního hospodářského plánu, s vyznačením porostní skupiny 502A0v a 502A1d, dále pěstebním nápočtem podle příslušných porostních skupin. Z listin plyne, že s. r. o. [právnická osoba] provedla v červnu 2008 prořezávku porostu pro 2. žalovaného. Tomu odpovídá i výpověď žalobce, který popsal prořezávku z té doby. Takové zjištění již má přímý dopad na toto řízení, protože z výpovědi žalobce plyne, že o tom věděl a nic proti tomu nepodnikl (nebránil zásahu, nedomáhal se náhrady). Tzn., že se ani v tomto případě nechoval jako vlastník.

15. Držba se tradičně definuje jako všeobecné panství nad věcí. Vyjadřuje kontrolu, kterou držitel (posesor) úmyslně vykonává nad věcí tím, že s ní nakládá jako s vlastní. Tím se držba liší od pouhé detence, kde detentor věc pouze ovládá (fakticky, bez vlastnického úmyslu). Držitelem může být především samotný vlastník věci, ale kromě něho i jiná osoba, pokud se chová tak, jako by jí věc patřila. V platném právu je držba upravena v občanském zákoníku (ust. § 987 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).

16. V platném právu je držba upravena v občanském zákoníku. Podle ust. § 987 o. z. platí, že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podle ust. § 990 odst. 2 o. z. platí, že držbu lze nabýt odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce dosavadního držitele. Odvozeně se nabývá držba v rozsahu, v jakém ji měl dosavadní držitel a v jakém ji na nového držitele převedl.

17. Podle ust. § 994 o. z. se má za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

18. Podle ust. § 991 o. z. platí, že držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem. Podle ust. § 991 odst. 1 o. z. platí, že poctivý držitel je ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

19. Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. (ust. § 993 o. z.)

20. Naproti tomu výprosa (tzv. precarium) je smluvní typ upravující přenechání věci k užití jinému. Podobá se výpůjčce, liší se však od ní tím, že není předem dohodnuta doba ani účel bezplatného vypůjčení věci. Půjčitel tak může po tzv. výprosníkovi (prekaristovi) požadovat vrácení věci kdykoli. V tomto smyslu je upravena v ust. § 2189 a násl. o. z.

21. Pravidla pro vydržení upravuje ust. § 1089, odst. 1,2 o. z.: Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.

22. Podle ust. § 1090 odst. 1, 2 o. z. platí, že k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného právního nástupce právnické osoby.

23. Podle ust. § 1091 odst. 2 o. z. platí, že k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle ust. § 1092 o. z. se do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.

24. Žalobce se ve sporu dovolával mimořádného vydržení. To je upraveno v ust. § 1095 o. z.: Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

25. Podle ust. § 1096 odst. 1, 2 o. z. se započítává vydržecí doba předchůdce tomu, kdo nabyl poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1). Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

26. S ohledem na tvrzení žalobce se soud zabýval i otázkou, zdali snad nedošlo k vydržení vlastnického práva ještě před účinností platné právní úpravy. Přechodné ust. § 3028 odst.1, 2 o.z. stanoví, že tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Těmi se rozumí úprava v předchozím občanském zákoníku č. 40/1964 Sb.: Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (ust. § 134 odst. 1 obč. zák). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (ust. § 134 odst. 3 obč. zák). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák).

27. Vývoj právní úpravy vydržení od r. 1964 shrnul Nejvyšší soud v rozhodnutí 22 Cdo 3773/2020: Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983), nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej § 135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že jestliže oprávněný držitel pozemku splnil v této době podmínky vydržení, vlastníkem pozemku se stal stát a držitel měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)]. Judikatura pak dovodila i možnost zápočtu vlastní držby před 1. 1. 1992 (R 50/2000).

28. Pro posouzení tohoto případu má význam i obecná úprava převodu nemovitostí před r. 1951. Před 1. 1. 1951 platil při převodu nemovitostí tzv. intabulační princip, vyjádřený zejm. v ust. § 431 obecného zákoníku občanského (č. 946/1811 ř.z.): „Ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace).“ A dále v ust. § 4 knihovního zákona (č. 95/1871 ř.z.): „Knihovních práv (§9) se nabývá a tato práva se převádějí, omezují a zrušují toliko zápisem těchto jednání do knihy hlavní.“ Od 9. 10. 1938 platilo, že v době branné pohotovosti státu je potřebí souhlasu okresního úřadu k smluvnímu zcizení nemovitostí zemědělských, nemovitostí zastavěných obytnými domy nebo provozovnami a stavebních parcel (ust. § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 218/1938 Sb.), a to pod sankcí neplatnosti (ust. § 1 odst. 3 téhož nařízení). Platnost tohoto vládního nařízení byla prodloužena v r. 1941 a 1943 a nebyla dotčena ani depuračním zákonem v r. 1946 (zk. č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody) Stejnou podmínku platnosti převodu vlastnictví zachovala i následující právní úprava: Podle ust. § 1 odst. 1 zákona 65/1951 Sb. platilo, že k převodu nemovitosti a k pronájmu zemědělské nebo lesní půdy je třeba přivolení okresního národního výboru. Jako převod nemovitosti se posuzuje i její rozdělení. Zákon nabyl účinnosti 29. 8. 1951 a umožnil prohlásit za neplatné i spekulační převody provedené před jeho účinností, po 1. 1. 1946 (§ 5).

29. Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil. (ust. § 1050 odst. 2 o. z.) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu. (ust. § 1045 odst. 2 o. z.) Podle ust. § 3067 o. z. platí, že v případě opuštění nemovité věci počne běžet doba uvedená v § 1050 odst. 2 ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2014).

30. Podle ust. § 13 o. z. platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Otázka vydržení byla již opakovaně řešena v rozhodovací praxi českých soudů a judikaturu vyšších soudů v tomto směru lze mít za ustálenou. Proto se tento soud přidržel ustáleného názoru právní praxe, jak byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 3387/2021-221: K (řádnému) vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§ 1090 odst. 1 o. z.). Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem (§ 991 o. z.). Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (§ 992 odst. 1 o. z.). Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu (§ 993 o. z.). K (řádnému) vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let (§ 1091 odst. 1 a 2 o. z.). Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z. – mimořádné vydržení). Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce (§ 1096 odst. 1 o. z). Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (§ 1096 odst. 2 o. z.). Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“ Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného). K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095 o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná. Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod, způsobilý k nabytí drženého práva (§ 316 o. z. o.). Poctivá (§ 326 o. z. o.) a pravá držba (§ 345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl VI., s. 471). Konstrukce § 1095 o. z. je jiná, než úprava v § 1477 o. z. o. Základní norma („Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“), je obdobná jako v § 1477 o. z. o., protinorma je však formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele. Že v § 1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje „nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.). „Ustanovení § 6 o. z. a na něj navazující § 7 o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§ 1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Podobně věc pojímají i další autoři (Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle § 995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. Ze systematiky zákona je zřejmé, že v § 1091 až § 1094 je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení neaplikují. To vyplývá z toho, že tato ustanovení jsou zařazena před § 1095 o. z., připouštějící mimořádné vydržení, které má v § 1096 vlastní úpravu vydržecí doby. Z textu zákona pak vyplývá, že ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak i mimořádného (stejně Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, výklad k § 1093 o. z., v aktualizované verzi in beck-online). Podle výslovného znění zákona platí: „Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (§ 1096 odst. 2 o. z.)“. Formulace „poctivého předchůdce“ vyvolává dojem, jako by šlo o poctivého držitele (§ 992 odst. 1 o. z.). Takové řešení by však nedávalo smysl; není jasné, proč by zákon vázal mimořádné vydržení na držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, zatímco pro zápočet předchůdce by vyžadoval „poctivou držbu“, tedy držbu, na kterou se kladou vyšší nároky. K uvedenému nesouladu se v literatuře uvádí: „K mimořádnému vydržení (§ 1095) se nevyžaduje ani poctivá držba; držiteli postačí, že mu nebyl prokázán nepoctivý úmysl (§ 1095 věta druhá). Máme za to, že k započtení předchůdcovy doby držby postačí u mimořádného vydržení, že se neprokázal předchůdcův nepoctivý úmysl (jeho poctivá držba se nevyžaduje). Text § 1096 („poctivého předchůdce“) sice zdánlivě vyžaduje i pro mimořádné vydržení, aby držba právního předchůdce byla poctivá, má-li si nynější držitel započíst její dobu, nicméně tento text je třeba pro případ mimořádného vydržení korigovat (§ 2). Není tu totiž legitimní důvod, proč vyžadovat u právního předchůdce vyšší kvalitu držby než u vydržitele, zvláště ne v případě všeobecného právního nástupnictví (§ 1096 odst. 1). Navíc nesoulad mezi § 1095 („prokáže nepoctivý úmysl“) a mezi § 1096 odst. 1 (jehož text se vztahuje pouze k poctivosti držby a nepamatuje na prokázání nepoctivého úmyslu) představuje nezamýšlený nedostatek občanského zákoníku, který vznikl tím, že v dřívější verzi návrhu občanského zákoníku (§ 974 ve verzi květen 2007) se pro mimořádné vydržení vyžadovala poctivá držba (shodně jako v § 1471 o. z. o.), zato v pozdější verzi návrhu občanského zákoníku (§ 1030 ve verzi leden 2009) se nově stanovilo, že k mimořádnému vydržení postačí absence nepoctivého úmyslu. Tato změna se však nepromítla… do § 1096 o započtení vydržecí doby“. (Petrov, J. in: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1167, marg. č. 10.). Dovolací soud uzavírá, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Podle výslovného znění zákona se jak při řádném, tak při mimořádném vydržení započítává „vydržecí doba“ předchůdce. Jde tedy o zápočet držby způsobilé k vydržení, resp. směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat. Již proto nelze držiteli započíst dobu, po kterou držel věc jeho předchůdce jako vlastník. Dále: Vydržení je způsob nabytí vlastnického práva držitelem a jeho ztráty vlastníkem. Vydržecí doba je stanovena na ochranu vlastníka tak, aby měl možnost důsledkům držby jeho věci nevlastníkem zabránit. Bylo by protismyslné, aby držba vlastníka byla započtena ve prospěch toho, jehož držba má vlastníka o vlastnické právo připravit. Může se ovšem stát, jako v této věci, že předchůdcem toho, kdo se vydržení dovolává, je osoba jemu blízká (resp. více takových osob), která, jak lze předpokládat, by proti započtení vlastnické držby nic nenamítala. Ani v takovém případě však zákon takové započtení neumožňuje. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci spornou věc nabyli od předchůdců, kteří vlastnické právo již vydrželi, do vlastnictví jiným způsobem, např. smlouvou nebo děděním. V prvém případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě dědění je předpokladem nabytí vlastnictví nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu, ze kterého vyplývá, že dědic spornou věc nabyl. Pokud se tak dosud nestalo, platí, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Nestala-li se sporná věc dosud předmětem řízení o dědictví nebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečné projednání dědictví, podle ustálené soudní praxe přichází pro žalobce v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Stále tedy platí to, co Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, a v rozsudku ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem, jehož držby se chopil spolu s držbou pozemku skutečně do vlastnictví nabytého, započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Lze uzavřít, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.). Z § 3066 vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.

31. S ohledem na obranu 1. žalovaného nelze rovněž pominout ustálenou rozhodovací praxi českých soudů při výkladu účinků pozemkových úprav, jak je vyjádřena např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014: Podle § 19 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jsou pozemkovými úpravami změny v uspořádání pozemků v určitém území provedené za účelem vytvoření půdně ucelených hospodářských jednotek podle potřeb jednotlivých vlastníků půdy a s jejich souhlasem a podle celospolečenských požadavků na tvorbu krajiny, životního prostředí a na investiční výstavbu. Podle § 2 PozÚpr se pozemkovými úpravami ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle § 11 odst.

8. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení kvality života ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství zejména v oblasti snižování nepříznivých účinků povodní a řešení odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako neopomenutelný podklad pro územní plánování. Pozemkové úpravy jsou determinovány na jedné straně (soukromým) zájmem jednotlivých vlastníků na kvalitativním zlepšení výkonu jejich vlastnického práva, a to především prostřednictvím směny pozemků a vybudování společných zařízení (viz § 9 odst. 8 PozÚpr), a na druhé straně veřejným zájmem na zlepšení kvality života ve venkovských oblastech, na zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, na zlepšení životního prostředí, na ochraně a zúrodnění půdního fondu, vodního hospodářství a na zvýšení ekologické stability krajiny (srovnej § 2 PozÚpr). Přítomnost veřejného zájmu dokládá i znění § 17 odst. 1 věty první PozÚpr, podle něhož náklady na pozemkové úpravy hradí v zásadě stát, nejedná-li se o zvláštní situaci, na niž pamatuje zákon o pozemkových úpravách. Ve své rozhodovací praxi se pozemkovými úpravami probíhajícími podle zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen zákon č. 284/1991 Sb. ), zabýval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 27. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl: Není nejmenších pochybností o tom, že pozemky, zejména určené k zemědělskému využívání, byly v historii lidské společnosti považovány za součást přírody a krajiny, přitom názory na vhodné uspořádání přírody a krajiny prošly určitým vývojem. Zásahy provázející toto uspořádání byly však ve všech případech považovány za činnost prováděnou ve veřejném zájmu. Nezbytným produktem pozemkových úprav byly i zásahy do vlastnických a jiných práv k pozemkům. Principiálně se tak dělo za náhradu, a to buď náhradu věcnou (přidělením náhradního pozemku), či relutární (přiznáním adekvátní náhrady v penězích). Jde o postup obvyklý ve všech vyspělých zemích také v dnešní době, i když k němu nedochází v takovém rozsahu jako v České republice. Přitom však neexistují signály, že by v těchto případech byl takový postup klasifikován jako porušování základních lidských práv. Ústavní soud tak neshledal, že by právní úprava pozemkových úprav byla v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s ochranou vlastnického práva podle článku 11 Listiny. K samotnému průběhu pozemkových úprav, v jehož rámci dochází ke směně pozemků v obvodu pozemkových úprav, Ústavní soud v uvedeném nálezu uvedl: Směna vlastnických práv v rámci pozemkové úpravy je velmi náročný proces, který musí být formálně proveden v jeden okamžik na celém území pozemkové úpravy. Není totiž možné, aby jeden účastník vlastnické právo k pozemku v rámci mnohonásobné výměny vlastnických práv směnil, zatímco jiný nikoliv. Jinak by došlo k tomu, že k určitým pozemkům by mělo plné vlastnické právo současně několik vlastníků, což je vzhledem k jeho obsahu pojmově vyloučeno (nejde-li o spoluvlastnictví). Pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví. Ústavní soud se následně zabýval otázkou náhrad za případné omezení vlastnického práva, přičemž dospěl k závěru, že zákon č. 284/1991 Sb. zakotvuje právo na náhradu věcnou přidělením náhradního pozemku či náhradu relutární přiznáním adekvátní náhrady v penězích (např. § 9c odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb.), nicméně pokud by tomu tak nebylo, je třeba vzít v úvahu možnost přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny, který náhradu jednoznačně předpokládá (věcnou či relutární) . Uvedené závěry Ústavního soudu nejsou determinovány stavem právní úpravy, a proto je lze vztáhnout i na v současnosti platný a účinný zákon o pozemkových úpravách. Pozemkové úpravy tak jsou složitým a náročným procesem, který musí být formálně proveden v jeden okamžik v celém obvodu pozemkových úprav, aby se eliminovalo riziko nežádoucího stavu, kdy by více osob mělo ve stejný okamžik vlastnické právo k jednomu pozemku. Vzhledem k tomu zákon o pozemkových úpravách stanovuje, že pozemkové úpravy probíhají v podobě správního řízení, které je podle § 11 odst. 8 PozÚpr zakončeno rozhodnutím pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv. Povahou nabytí vlastnického práva na základě uskutečněných pozemkových úprav se v minulosti zabýval Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 21. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007 a 30 Cdo 4802/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), když uvedl: Právní teorie rozlišuje dva základní způsoby nabývání vlastnického práva originární (vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tedy jinak než z vůle dosavadního vlastníka), a derivativní (vlastnictví vzniká odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. se hovoří o nabytí vlastnického práva z vůle předchozího vlastníka). Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva je teorií řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu (§ 132 obč. zák.), tj. např. soudu či správního orgánu (úřadu). Vlastnictví se v těchto případech nabývá v den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu (úřadu) stalo pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příkladem nabytí vlastnického práva rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění, nabytí vlastnického práva k nemovitosti restituované podle zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutím pozemkového úřadu apod. (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol., Občanské právo hmotné, 1. díl, ASPI, 2005, str. 346 a násl.). Nejvyšší soud se v uvedeném usnesení dále zaobíral otázkou důsledků originárního nabytí vlastnického práva rozhodnutím soudu či správního orgánu. Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné, dřívější, právní skutečnosti. Nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka, a tudíž pro přechod vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží.

32. V tomto sporu se soud nejprve zabýval posouzením, zdali žalobce má naléhavý právní zájem na určení. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. (ust. § 80 o.s.ř.) Žalobce vysvětlil naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tím, že rozsudek má být podkladem pro změnu zápisu v Katastru nemovitostí. Takové vysvětlení hodnotí soud jako dostatečné – je zjevné, že v případě vydržení vlastnictví by žalobce nemohl dosáhnout změny zápisu v Katastru nemovitostí jinak než právě na základě určovacího rozsudku.

33. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru o tom, že žalobce není vlastníkem pozemků 206/1 a 206/2, a to z následujících důvodů:

34. V r. 2010 proběhly pozemkové úpravy v katastrálním území [adresa]. Žalobce dostal od pozemkového úřadu seznam pozemků, u kterých pozbyl vlastnické právo a seznam pozemků, u kterých nabyl vlastnické právo (v tomto řízení nesporné). V seznamu vůbec nefigurují pozemky [Anonymizováno]. Pozemkové úpravy se týkaly všech pozemků žalobce v katastrálním území [adresa]., s výjimkou pozemku č. [Anonymizováno] projednaného v pozemkové úpravě z r. 2007. Žalobce tedy nemohl mít pochybnosti o tom, co vše vlastní v tomto katastrálním území. Stejně tak nemohl mít pochybnost o tom, že není vlastníkem pozemků [Anonymizováno] I vlastníci pozemků [Anonymizováno] nabyli jejich vlastnictví schválením pozemkové úpravy v r. 2010, tedy originárně, na základě rozhodnutí správního úřadu. Není předmětem tohoto řízení zjišťování, zdali v tu dobu žili či nikoliv. U správního rozhodnutí se předpokládá jeho obsahová správnost (jak výše uvedeno v citovanému judikátu) a nebylo sporu o tom, že rozhodnutí o pozemkových úpravách nabylo právní moci. Od pozemkové úpravy dosud neuběhlo 20 let. Mimořádné vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. tak nepřipadá v úvahu. Lze mít za vyvrácenou námitku žalobce v tom směru, že se v rámci pozemkové úpravy nezajímal o pozemky jiných vlastníků – žalobce popsal v rámci svojí výpovědi, jak jednal s obcí [adresa] - opatrovníkem vlastníka p. č. [Anonymizováno] - o narovnání hranice mezi pozemky. Pochybnosti žalobce o správnosti postupu správního úřadu v řízení o pozemkových úpravách (při ustanovení opatrovníka [jméno FO]) jsou právně nevýznamné. Nejenom kvůli presumpce správnosti pravomocného správního rozhodnutí, ale především pro popis chování a myšlení žalobce – jednal se zástupcem vlastníka sousedního pozemku. V takové souvislosti není významné, co si nyní myslí o zákonnosti či nezákonnosti takového postupu. Podstatné je, že se tomu nebránil, v řízení o pozemkových úpravách neuplatnil tvrzené právo a nebrojil ani proti rozhodnutí. Argument žalobce v tom směru, že připuštěním vlivu rozhodnutí o pozemkové úpravě na přetržení vydržecí doby by snad bylo možno vyloučit mimořádné vydržení v České republice, kde pozemkové úpravy již proběhly na celém území státu, chápe soud jako rétorickou hyperbolu, bez právních konsekvencí. Takové tvrzení by se zjevně míjelo s realitou (postačí nahlédnout do veřejně přístupného přehledu všech pozemkových úprava na internetových stránkách ministerstva zemědělství).

35. Pokud by mělo dojít k vydržení před r. 2010, potom by žalobce musel mít možnost započítat držbu svých právních předchůdců, protože tvrdil, že dostal pozemky darem od svého otce teprve v r. 2001. Na základě výše citovaného přechodného ust. § 3028 odst.1, 2 o.z. by se vydržení v takovém případě řídilo úpravou v obč. zák. (40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podmínkou byly držba, 10letá vydržecí doba a dobrá víra držitele (jak již výše citováno), že mu právo náleží. Pokud žalobce tvrdí, že vždy byl přesvědčen o tom, jak oba pozemky patří jejich rodině, potom soudu připadá, že zde je spíše přání otcem myšlenky, protože až do podání této žaloby se žalobce ani jeho předci nechovali v souladu s předestřeným přesvědčením. Ba právě naopak, z výpovědi žalobce přímo plyne, že se žalobce ani jeho otec nechovali jako vlastníci – ať již šlo o nečinnosti při kácení stromů na pozemku [Anonymizováno] po r. 1996 či při prořezávce v r. 2008. Oba věděli o těchto zásazích, nic proti nim nenamítli, nebránili jim a nedomáhali se náhrady škody. Žalobce vypověděl, že neplnil povinnosti vlastníka lesa ani po těžbě na pozemku [Anonymizováno] (např. povinnost zalesnit pozemek a zajistit porost ve smyslu ust. § 31, § 2 písm. i), j) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů), ačkoliv zná povinnosti vlastníka lesa, jak plyne z jeho výpovědi. Již to svědčí o tom, že žalobce před r. 2014 nebyl oprávněným držitelem – nebyl v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (ve smyslu ust. § 130 odst. 1 obč. zák.). Nedosti na tom, jak bude rozvedeno níže.

36. Z výpovědi žalobce plyne, že jeho děd nebyl držitelem pozemků, nýbrž detentorem využívajícím oba pozemky bez vlastnické vůle. Tuto otázku soud má za jednoznačně prokázanou – vlastník pozemků p. [jméno FO] svěřil pozemky dědovi žalobce do užívání (arg. „…kdybychom se neviděli, je to tvoje…“) a ten očekával, že se původní vlastník vrátí (arg. „…prostě se o to staral, …, on si furt myslel, že pan [jméno FO] se vrátí, ale ten se prostě nevrátil…“). Přestože se žalobce snažil vykreslit sebe i svoje předky jako lidi prosté, právem nedotčené a neznající pravidla převodu nemovitostí, soud takovému výkladu neuvěřil. Zde je namístě vycházet z obecné zásady, že neznalost zákona neomlouvá. A to tím spíše, že jak z jednání žalobce, tak i z jednání jeho děda plyne jejich vědomost podmínek převodu vlastnického práva (tj. jejich informovanost o podmínkách platného převodu) či přinejmenším schopnost si takové znalosti opatřit od právního profesionála a postupovat podle nich. Děd žalobce využil v r. 1949 služeb notáře pro sepsání trhové smlouvy, žalobce využil služeb advokáta v tomto sporu. Minimálně od r. 1811 se na našem území nepřevádělo vlastnictví k nemovitostem ústní smlouvou a podmínku písemné smlouvy lze mít za notorietu, nespornou i mezi právními laiky. Do konce roku 1950 platil intabulační princip a vlastnictví k nemovitostem bylo možné převést pouze zápisem do pozemkové knihy. Navíc byl podmínkou převodu též souhlas okresního úřadu. Tato pravidla znal i děd žalobce a řídil se jimi, když v r. 1949 kupoval dům s pozemky (jak dokládá trhová smlouva výše popsaná). To, že tak nepostupoval v případě pozemků [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nesvědčí o jeho právní neznalosti, ale o nedostatku vlastnické vůle. (V terminologii obč. zák. o nedostatku dobré víry.) Stejně tak proti ní svědčí i jeho rozhovor se žalobcem v r. 1992 či 1993 (jak plyne z výpovědi žalobce), ve kterém popsal jednání s p. [jméno FO]. Děd žalobce vůbec nebyl držitelem (chyběl mu animus possidendi), slovy obč. zák. nebyl držitelem v dobré víře a slovy o. z. nebyl držitelem řádným, poctivým ani pravým. Vydržení podle § 134 obč. zák. u něho nepřipadá v úvahu, stejně tak ani započtení vydržecí doby právního předchůdce na držbu žalobce (ve smyslu ust. § 1096 o.z.) Univerzálním právním nástupcem [jméno FO] (děda žalobce) byl [Jméno žalobce] (otec žalobce), který po něm zdědil veškerý majetek v r. 1996, nikoliv však pozemky [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalobce tvrdil, že pozemky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] dostal jeho otec darem od svého otce (děda žalobce) asi rok před jeho smrtí. To neprokázal – a naopak, z výpisu z Katastru nemovitostí plyne, že takové darování nebylo zapsáno.

37. Pokud žalobce tvrdil, že jeho otec mu daroval oba pozemky v r. 2001, potom ani toto tvrzení neprokázal. Z výpovědi svědka [jméno FO] plyne úmysl žalobce a jeho otce tak učinit, jejich příprava na darování a součinnost svědka, již jim k tomu poskytl. Nebylo však sporu o tom, že vůle a snaha nedošly svého naplnění, protože uzavřená darovací smlouva se netýká obou pozemků (jak výše popsáno). Výpověď svědka [jméno FO] o okruhu věcí, kterých se měla týkat připravovaná další darovací smlouva, nepostačí k závěru o její existenci a obsahu – maximálně o přípravě jejího konceptu určeného k dalšímu jednání. Již tehdy byl žalobce upozorněn, „že si to budou muset vyžalovat u soudu“. Soud nezamítl žalobu z toho důvodu, že žalobce neprokázal žádné z obou tvrzených darování. Zamítl ji, protože zjistil nepoctivý úmysl žalobce. Jak již bylo výše citováno, nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (§ 992 odst. 1 o. z.). Žalobce se dozvěděl od svého děda již v r. 1992 či 1993 okolnosti získání pozemků do užívání, poté si byl vždy vědom, že v Katastru nemovitostí jsou u nich zapsáni jiní vlastníci, radil se se svým švagrem, jak získat („vyřešit“) vlastnictví obou pozemků a pokusil se kvůli tomu kontaktovat zapsané vlastníky. Znovu jej na to upozornili právníci [jméno FO] v r. 2001. Znovu si to připomněl v r. 2010 při projednávání pozemkových úprav. Podle ust. § 4 odst. 1 o. z. se má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Od průměrného člověka lze očekávat, že po tolika upozorněních a vysvětleních se nebude považovat za vlastníka obou pozemků. A z provedeného dokazování má soud za prokázané, že minimálně takový rozum a schopnosti žalobce opakovaně projevil, když se nechoval jako vlastník v situacích, kdy by se tak chovat mohl a měl. Ze strany žalobce se jedná o pokus o nabytí vlastnictví, který je vedený nepoctivým úmyslem. Nepoctivost plyne z toho, že se žalobce vetřel v držbu svémocně – věděl, že neexistuje žádný právní důvod, který by k tomu opravňoval jeho či jeho předky. Žalobce již déle než 30 let zná skutečný stav věci – že užívání pozemků bylo jeho dědovi povoleno výprosou. Minimálně od r. 1992 či 1993 tedy ví, že jeho děd nedržel v dobré víře (terminologií tehdejší právní úpravy), již od r. 1996 věděl, že ani jeho otec nedržel v dobré víře. Teprve od 20. 11. 2001 získal žalobce vlastnictví okolních pozemků, již tehdy věděl, že nedrží v dobré víře, a od 1. 1. 2014 si je vědom toho, že přeměna užívání obou pozemků ve vlastnictví by byla proměnou toho, co bylo povoleno jeho dědovi jen výprosou, v trvalé právo. Není-li vzdělán v právu, nemůže se toho úspěšně dovolávat jako polehčující okolnosti, protože byl schopen si zajistit právní pomoc (v r. 2001 i v r. 2024). Přesto se žalobce dovolává vydržení, jako kdyby toho všeho vůbec nebylo. A v takovém jednání soud vidí nepoctivý úmysl žalobce. To je (vedle nedostatku 20leté vydržecí doby) důvodem zamítnutí žaloby.

38. Ani s alternativním žalobním petitem žalobce neuspěl – z důvodů výše podrobně vyložených. Jeho děd nedržel oba pozemky, nedržel je v dobré víře, a tak je nemohl vydržet.

39. Soud nevyužil osvědčení o zápisu žalobce do evidence samostatně hospodařících rolníků (č. l. 57) ani fotografie skládky na obou pozemcích, protože konkrétní způsob využití pozemků nebyl v tomto případu rozhodným hlediskem – podstatný byl vnitřní psychický vztah žalobce a jeho předků, jejich vědomosti a úmysly. Mezi držbou a užíváním (využíváním, jeho rozsahem, konkrétním způsobem využití či nevyužíváním) není vztah kauzality, nýbrž vztah korelace. Jedno nepodmiňuje druhé a naopak. Rozhodnutí soudu se tak neodvíjí od zjištění o hospodaření žalobce a jeho předků na pozemcích či o jejich využití [jméno FO], protože pro výsledek sporu to nebylo stěžejní.

40. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

41. Účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. (ust. § 151 odst. 3 občanského soudního řádu). Soud přiznal 1. žalovanému 11 x 300 Kč jako paušální náhradu hotových výloh za účast při 5 jednáních, 5x za přípravu na ona jednání a za písemný závěrečný návrh, celkem 3300 Kč. Druhému žalovanému přiznal stejnou náhradu a dále náhradu cestovních výloh 3470,20 Kč za 5 cest k jednání soudu, z Hradce Králové do Rychnova n/Kn a zpět, vždy 86 km, automobilem Škoda Rapid [Anonymizováno], o průměrné spotřebě motorové nafty 3,9 l/100 km, při ceně pohonných hmot 38,70 Kč/l a paušální náhradě 5,60 Kč, vše podle vyhlášky č. 398/2023 Sb. (k cestě 25. 11. 2024) a při ceně pohonných hmot 34,70 Kč/l a paušální náhradě 5,80 Kč, vše podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. (k cestám ve dnech 8. 1. 2025, 13. 1. 2025, 29. 1. 205 a 17. 2. 2025). Celkem soud přiznal 2. žalovanému 6770,20 Kč.

42. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu).

43. Soud zvážil, zdali snad v tomto případu nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 občanského soudního řádu. Nenalezl takové důvody.

Poučení