3 C 21/2010-713

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Točíkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1) [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa původní účastnice a žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno]. sídlem [adresa] 2) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] o určení dědického práva takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je jediným dědicem po [jméno] [příjmení], narozeným [datum], naposledy bytem v [obec], [část obce a číslo], který zemřel dne [datum], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 63 712 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno].

III. Ve vztahu žalobce a 2. žalovaná nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě náhradu nákladů řízení ve výši 90 414,50 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

V. Znalecký ústav Psychiatrická nemocnice Brno je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci ve výši 2 109 Kč k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a 1. žalovanému ve výši 2 014 Kč k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno], to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce jako procesní nástupce původní žalobkyně [celé jméno původní účastnice], která v průběhu řízení zemřela, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je dědicem po [jméno] [příjmení], [datum narození], naposledy bytem v [obec], [část obce a číslo], který zemřel dne [datum] (dále jen zůstavitel). Pokud se týká žalobních tvrzení, původní žalobkyně tvrdila, že zůstavitel byl vdovec, neměl žádných potomků, jeho rodiče již zemřeli a z žijících příbuzných zanechal pozůstalé sestru [celé jméno původní účastnice] (žalobkyni), synovce [celé jméno žalovaného] (1. žalovaného) a neteř [celé jméno žalované] (2. žalovanou). Zůstavitel zanechal závěť, sepsanou dne [datum] formou notářského zápisu notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kterou veškerý svůj majetek odkázal žalovanému ad 1). Původní žalobkyně neuznala závěť za platnou, neboť nebyla učiněna svobodně, protože zůstavitel jednal pod nátlakem, a také již nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav učinit takový právní úkon. Bylo jí podezřelé, že zůstavitel sepsal závěť, ačkoliv to v rodině nebylo zvykem. Dále podrobně popisovala, že měla se zůstavitelem úzký sourozenecký vztah, který se přenesl z dětství až do dospělosti. Jejich vztahy se prohloubily zejména poté, co onemocněla manželka zůstavitele. Po její smrti zůstavitel odmítl nabídku žalobkyně přestěhovat se k ní do [obec], zejména z důvodu chovu holubů, králíků a slepic. Následně se nastěhoval do domu Špalkových. Zdravotní stav zůstavitele se zhoršoval, koncem února 2008 upadl, udeřil se do hlavy a musel být hospitalizován. V polovině dubna znovu upadl, podle lékařů ho ranila opakovaná mrtvice. Po jeho smrti se dozvěděla, že ho jeho synovec asi 14 dnů před tím, než byl hospitalizován, dovezl k notáři, kde zůstavitel sepsal závěť a synovce ustanovil univerzálním dědicem. Podle žalobkyně tak neučinil zcela svobodně, byl ovlivněn déletrvajícím špatným psychickým stavem po ztrátě manželky, současným zdravotním stavem a zejména psychickým nátlakem ze strany žalovaného ad 1) a jeho rodiny, která žalobkyni pomlouvala. Neuvědomoval si všechny okolnosti svého momentálního rozhodnutí. Proto trvala na tom, že zůstavitel nesepsal závěť svobodně a o své vůli, naopak činil tak zcela nesvobodně, pod psychickým nátlakem a v důsledku svého špatného fyzického a duševního stavu, který podstatně ovlivňoval jeho jednání. Vyslovila domněnku, že v té době nebyl způsobilý k právním úkonům, případně trpěl duševní poruchou, která jej činila neschopným sepsat závěť. Dále tvrdila, že notářský zápis zachycující zůstavitelovu závěť vykazuje právní vady. Sepisu notářského zápisu byl přítomen též žalovaný ad 1), ale v notářském zápisu tato skutečnost zachycena není. Jde o právní vadu notářského zápisu, která způsobila, že nelze podle žalobkyně danou listinu považovat za notářský zápis a tudíž za veřejnou listinu. Notáři vytýká, že připustil, aby sepisu notářského zápisu byla kromě zůstavitele přítomna i další osoba, která dokonce zůstaviteli napovídala. Tím notář porušil své povinnosti včetně povinnosti mlčenlivosti, čímž se notář dopustil nesprávného úředního postupu.

2. První žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasil. Namítal, že mezi zůstavitelem a jeho sestrou byl rozdíl ve způsobu života. Zatímco zůstavitel byl vesnický typ, jehož zálibou byl chov domácího zvířectva, svoji sestru vnímal jako městského člověka z [obec], který na vesnici přijede jen na rekreaci. Proto odmítl nabídku přestěhovat se k sestře do [obec]. Zůstavitel i jeho bratr se vzdali dědictví po svých rodičích ve prospěch žalobkyně, která tak získala do svého vlastnictví dům v [část obce]. Zůstaviteli nabídl, že může u nich přespávat, čehož po smrti své manželky rád využil, i když se většinu času snažil trávit ve svém domě. Jezdili spolu na výstavy a burzy domácího zvířectva, pomáhali mu vyřizovat úřední záležitosti. Počátkem února ho dovezl k notáři za účelem projednání dědictví po jeho manželce. Po skončení tohoto jednání se u notáře informoval na možnost sepsání závěti a poté s notářem závěť sepsal. Zůstavitel odmítal, aby mu sestra pomáhala v domácnosti, chodila do domu či bytu a zasahovala do jeho věcí. Nejvíce důvěry měl právě k prvnímu žalovanému. Rozhodně popřel, že by zůstavitel učinil právní úkon nesvobodně a pod nátlakem. Pokud jde o zdravotní stav, ten odpovídal jeho věku. Byl fyzicky i psychicky zdatný, vlastnil řidičský průkaz a celkem běžně až do svého úrazu jezdil automobilem. Připustil, že jeho psychika byla ovlivněna smrtí manželky, což se projevovalo v jeho náladě a menším soustředěním, nikoli však ve schopnosti činit právní úkony. Příliš nevyhledával lékaře, teprve když si stěžoval na bolest, nechal se přemluvit a dne 23. 2. 2009 se podrobil vyšetření s následnou hospitalizací. Po celou dobu pobytu v nemocnici ho první žalovaný nebo jeho manželka navštěvovali. Zůstavitel ho také označil jako jednu z osob, která může být informována o zdravotním stavu. Svoji sestru neuvedl.

3. Ani druhá žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Především namítla nedostatek své pasivní legitimace, protože sama po zůstaviteli nic nedědila. Závěť nezpochybňovala a nepřekvapilo jí, že zůstavitel odkázal majetek právě prvnímu žalovanému. Opakovaně to totiž od zůstavitele slýchávala. Oba si náramně rozuměli, zejména ohledně chovu domácích zvířat. Hlavně k prvnímu žalovanému měl zůstavitel důvěru. Svoji sestru respektoval, ale neměli společné zájmy. Mrzelo ho, že když byla jejich matka nemocná, sestra se jí příliš nevěnovala. Zůstavitel byl člověk z vesnice, takový samorost, který si nenechal moc radit. Po smrti své manželky byl smutnější. Na konci února upadl, musel jít do nemocnice a rychle scházel, jako by mu chyběla chuť do života. Nevěří tomu, že by zůstavitele někdo ovlivňoval.

4. Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem dne 20. 9. 2012 č. j. 3 C 21/2010-208, kdy žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že závěť byla pořízena formou notářského zápisu. Pokud byl žalovaný ad 1) přítomen sepisu notářského zápisu, pak pouze jako doprovod zůstavitele, aniž by do jednání nějak zasahoval. Podle názoru soudu žádným důkazem nebylo prokázáno, že by zůstavitel nejednal svobodně a vážně, že by na něho byl vyvíjen fyzický nebo psychický nátlak, naopak před notářem projevil jednoznačnou vůli odkázat svůj majetek žalovanému ad 1), který mu byl v závěru života nejblíže a s nímž si nejvíce rozuměl. Podle konečného názoru soudu zůstavitel v době pořízení závěti netrpěl žádnou duševní chorobou a neobjevovaly se u něho ani známky přítomnosti možné duševní choroby a ani léky, které užíval, ani jeho tělesný stav neovlivnily jeho rozumové a volní schopnosti. Proto závěť nepovažoval za neplatnou z důvodu jednání zůstavitele v duševní poruše, která by ho činila neschopným k tomuto právnímu úkonu. Pokud šlo o žalovanou ad 2) soud shledal na její straně nedostatek věcné pasivní legitimace.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 3. 2013 č. j. 25 Co 18/2013-256 napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž se neztotožnil s jeho závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace na straně žalované ad 2), která byla účastnicí dědického řízení, a dále prvoinstančnímu soudu vytkl, že soud nevyslechl zpracovatele znaleckého posudku, když žalobkyně vznesla výhrady proti znaleckému posudku, byť na jejich výslechu sama netrvala. Odvolací soud proto uložil okresnímu soudu, aby vyslechl zpracovatele znaleckého posudku, a podle jeho výsledku zvážil, zda jsou předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku a znovu ve věci rozhodl.

6. Okresní soud, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dle pokynu dokazování a rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 2014 č. j. 3 C 21/2010-347, kterým žalobu opětovně zamítl, když dospěl k závěru, že 1) závěť byla pořízena formou notářského zápisu, a že nedostatek výslovného uvedení osoby (1. žalovaného), která jen zůstavitele doprovázela, a která zůstala přítomna sepisu notářského zápisu, avšak sama nebyla zúčastněnou osobou vlastního úkonu, je skutečností natolik málo významnou, že není s to způsobit, aby se na posuzovaný notářský zápis nemohlo pohlížet jako na veřejnou listinu, 2) zůstavitel sice v době sepsání závěti trpěl duševní poruchou – lehkou až středně těžkou depresí, ale tato duševní porucha jej nečinila neschopnou k tomuto právnímu úkonu v tom směru, že by nebyl schopen posoudit následky tohoto svého úkonu nebo své jednání ovládnout, přičemž přítomnost jiné klinicky významné duševní choroby nebyla zjištěna, 3) zůstavitel učinil právní úkon svobodně a nikoliv pod nátlakem. Soud nezastíral, že stěžejním důkazem k posouzení otázek, zda zůstavitel trpěl v době sepsání notářského zápisu takovou duševní poruchou, která by činila jeho právní úkon neplatných a zda tento právní úkon učinil svobodně či pod nátlakem, byl znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem – Psychiatrickou léčebnou v [obec], k jehož závěrům se po velmi rozsáhlém výslechu jeho zpracovatelů také přiklonil, když se zároveň vypořádal i s oponentním„ znaleckým“ vyjádřením doc. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc. Jelikož soud neměl žádné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, neshledal také podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku.

7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 9. 10. 2014 č. j. 25Co 228/2014-401 rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až IV. potvrdil, když přitakal skutkovým a právním závěrům okresního soudu. Pokud šlo o vady závěti, v souladu s okresním soudem dospěl k závěru, že nezaznamenání doprovodu zůstavitele a přítomnost další osoby při sepisování notářského zápisu nelze považovat za takové porušení zákona, které by mělo za následek, že se nejedná o veřejnou listinu, stejně tak nelze považovat za zásah do projevu vůle zůstavitele sdělení osobních údajů těch, které zůstavitel z vlastní vůle chtěl ustanovit náhradními dědici. Odvolací soud byl s okresním soudem ve shodě i v tom, že závěry znaleckého posudku jsou v souladu s jinými provedenými důkazy, což shledal za určující i pro vysvětlení rozporu tohoto posudku s oponentním znaleckým vyjádřením. Proto i odvolací soud uzavřel, že nejsou dány předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku s tím, že po velmi podrobném, svým rozsahem až neobvyklém, výslechu zpracovatelů znaleckého posudku nelze o jeho správnosti pochybovat. Konečně odvolací soud odmítl námitku žalobkyně, že nebyla poučena podle § 118a o. s. ř.

8. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 6. 5. 2016 č. j. 21 Cdo 1557/2015-448 rozsudky okresního i krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Pokud se týká posouzení platnosti notářského zápisu, jako jedné ze tří vymezených sporných otázek, dovolací soud odmítl všechny námitky žalobkyně, z nichž dovozovala, že předmětný notářský zápis nelze pro namítané vady považovat za veřejnou listinu, a že z tohoto důvodu je neplatný v notářském zápisu obsažený právní úkon – závěť zůstavitele. Tím Nejvyšší soud ČR uzavřel otázku platnosti notářského zápisu, co by veřejné listiny. Pokud se však týká posouzení zbývajících dvou sporných otázek, tedy zda zůstavitel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl schopen pořídit závěť a zda tak učinil svobodně nebo pod nátlakem, ve shodě se žalobkyní dovolací soud nepovažoval za správný závěr odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku. V projednávané věci byl vypracován znalecký posudek znaleckým ústavem Psychiatrickou léčebnou Brno a žalobkyně předložila vyjádření odborného lékaře doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., jejichž odborné závěry si odporují. Dovolací soud dospěl poté k závěru, že za situace, kdy zejména na základě žalobkyní předloženého listinného důkazu – vyjádření odborné osoby zapsané v seznamu znalců existovaly pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku, které nebyly odstraněny ani vysvětlením poskytnutým jedním ze zpracovatelů znaleckého posudku, měl soud nechat přezkoumat znalecký posudek jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Proto rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud jsa vázán právním názorem dovolacího soudu věc znovu projednal.

9. Soud projednávanou věc posuzoval na základě § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník podle dosavadních právních předpisů, tj. zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zák. č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

10. K otázce platnosti notářského zápisu obsahující závěť zůstavitele.

11. Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti: - z notářského zápisu sepsaného notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum rozhodnutí] pod [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [rok], [anonymizována dvě slova] a záznamem o smlouvě o provedení notářského úkonu sp. zn. [spisová značka], [anonymizována dvě slova] datovaným týmž dnem, že zůstavitel požádal notáře o sepsání notářského zápisu o závěti, že s ním byla závěť sepsána a uložena v notářské úschově. Touto závětí zůstavitel ustanovil universálním dědicem svého synovce – žalovaného ad 1) a jako náhradní dědice rovným dílem jeho děti [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeného [datum], a [jméno] [příjmení], narozenou [datum] Ani v jedné z obou uvedených listin není uvedeno, že by kromě zůstavitele a notáře byla sepisu notářského zápisu přítomna další osoba, - z výpovědi svědka notáře JUDr. Ladislava Vondráka, že se zůstavitelem sepsal závěť po jednání o předběžném šetření v rámci vypořádání dědictví po jeho manželce. Zůstavitel přišel za doprovodu žalovaného ad 1), který však do jednání nijak nezasahoval, to by svědek nepřipustil. Podle jeho názoru není nepřípustné ani neobvyklé, že starší lidi někdo doprovází. Podle jeho předpokladu byl zůstavitel orientován a věděl, co chce a obecně i kterého majetku se závěť týká, byť konkrétní údaje o nemovitostech našel notář na internetu, - z výpovědi žalovaného ad 1/, že jel se zůstavitelem k notáři. Zůstavitel se s notářem domluvil, že sepíší závěť v jeho prospěch. Byl se zůstavitelem v kanceláři, seděl tam a přihlížel. O závěti se spolu bavili jen notář a zůstavitel, sám notáři pouze sdělil data narození svých dětí.

12. Podle § 476 odst. 1 obč. zák. může zůstavitel závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. Podle § 476d odst. 1 obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.

13. Podle § 6 notářského řádu notářské zápisy jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem.

14. Podle § 63 notářského řádu notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok právního jednání, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků a je-li účastníkem nebo zástupcem právnická osoba, její název, sídlo a identifikační číslo, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí samostatně právně jednat v rozsahu právního jednání, o kterém je notářský zápis, e) údaj o tom, že byla notáři prokázána totožnost účastníků, svědků, důvěrníků, tlumočníků a zástupců účastníků anebo údaj o tom, že je notář zná osobně, a je-li účastníkem nebo zástupcem účastníka právnická osoba, údaj o tom, že byla notáři prokázána její existence a totožnost toho, kdo ji zastupuje, f) obsah právního jednání, g) údaj o tom, že byl notářský zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis, j) další náležitosti, stanoví-li tak tento zákon.

15. Podle § 476f obč. zák. závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké, nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.

16. Zůstavitel pořídil závěť formou notářského zápisu. Je sice pravdou, že v notářském zápisu není uvedeno, že by kromě zůstavitele a notáře byla jeho sepisu přítomna další osoba, tedy konkrétně žalovaný ad 1), avšak na druhé straně ten zůstavitele pouze k notáři doprovázel a byť byl přítomen vlastního sepisu notářského zápisu, nevystupoval ani jako úřední osoba, tlumočník, pisatel nebo předčitatel ani jako účastník, svědek nebo důvěrník (§ 63 notářského řádu).

17. Žalobce napadá platnost notářského zápisu z důvodu nedostatku jeho náležitostí a odkazoval na rozhodnutí bývalého Nevyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1976 sp. zn. 4 Cz 34/76, podle něhož chybějí-li u písemnosti sepisované státním notářstvím formou notářského zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno rozeznat formu notářského zápisu, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu, nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu.

18. Soud se však s argumentací žalobce neztotožnil, neboť podle názoru soudu, podpořeného též závazným názorem odvolacího a nakonec i dovolacího soudu, má předmětný notářský zápis všechny náležitosti předepsané v § 63 notářského řádu a lze jej tudíž považovat za veřejnou listinu. Je sice pravdou, že dřívější rozhodovací praxe se držela názoru, že nesplnění byť jen některé z předepsaných náležitostí má za následek, že notářský zápis nelze považovat za veřejnou listinu, avšak tento názor je už v současné době překonaný a dlouhodobě se prosazuje méně formalistický výklad, podle něhož není-li v notářském zápisu obsažena málo významná náležitost, přesto se může jednat o veřejnou listinu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3159/2010 nebo ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 20 Cdo 2525/2013). Příliš formalistický výklad by totiž mohl vést k pokřivení projevené poslední vůle zůstavitele a v krajním případě dokonce jít i proti ní. Čili vztaženo na tuto věc, nebyl-li v notářském zápisu výslovně uveden žalovaný ad 1), který nebyl účastníkem, zástupcem, svědkem úkonu, důvěrníkem ani tlumočníkem, a který jen zůstavitele k notáři doprovázel, byť byl přítomen vlastnímu sepisu notářského zápisu, do něhož však nijak nezasahoval, není toto nedostatkem takové náležitosti notářského zápisu, která by způsobovala, že notářský zápis by nemohl být považován za veřejnou listinu, má-li jinak všechny náležitosti uvedené v § 63 notářského řádu. Pokud žalovaný ad 1) notáři sdělil data narození svých dětí, která nemusel zůstavitel znát, není toto zásah, kterým by byl ovlivněn výsledný obsah notářského zápisu. Jen pro úplnost k dalším námitkám žalobce soud dodává a zdůrazňuje, že žalovaný ad 1) nevystupoval jako svědek při sepisu závěti a jako universální dědic je v závěti patřičně označen jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm. Konečně a ani případné porušení mlčenlivosti notářem, pokud by vůbec k němu došlo, samo o sobě nemůže způsobit, že by notářský zápis nebyl veřejnou listinou, nýbrž spadá do oblasti kárné odpovědnosti notáře. Soud tedy neměl žádný důvod se odchýlit od svého původního závěru podpořeného též názory odvolacího i dovolacího soudu, že předmětný notářský zápis obsahuje veškeré zákonem předepsané náležitosti a je tudíž veřejnou listinou.

19. Jelikož soud shledal, že předmětný notářský zápis má všechny zákonem předepsané náležitosti a je tudíž veřejnou listinou, soud tedy dále zkoumal, zda zůstavitel v době sepisu závěti trpěl duševní poruchou, která ho činila neschopným učinit právní úkon – pořízení závěti formou notářského zápisu a zda tak učinil svobodně, nebo pod nátlakem. K tomu provedl níže uvedené důkazy.

20. Původní žalobkyně [celé jméno původní účastnice] ve své výpovědi uvedla, že si myslí, že zůstavitel nemohl závěť sepsat svobodně, ale pod psychickým nátlakem rodiny [příjmení], která na něho dlouhodobě vyvíjela nátlak tím, že jí pomlouvali, že se vždy starala jen o sebe a nebude se starat ani o něho stejně, jako se nestarala o svoji matku. Manželce žalovaného ad 1) šlo hlavně o byt v [obec], proto nechali zůstavitele sepsat předmětnou závěť. Myslela, že se bude dědit podle zákona. Manželka zůstavitele zemřela a určitě by nesouhlasila s tím, aby po ní dědila rodina [příjmení], protože k ní neměla žádný vztah. Zůstavitel zůstal sám a pochybuje o tom, že by sám o své vůli došel za notářem. Byl takový, že nekomunikoval s úřady a všechno za něho vyřizovala jeho manželka, o nic se nestaral, dokonce ani o peníze. Jediné, o co měl starost, bylo hospodářství. Po smrti manželky žalovaní měli příležitost jak zůstavitele dostat k notáři a sepsat závěť. Nabídla se, že se po smrti manželky bude o zůstavitele starat, ale žalovaní jí řekli, že se postarají sami. Závěť zpochybňuje, protože ví, jak se zůstavitel choval, znala jeho zvyky a ví, že by sám na něco takového nepřišel. Neříká, že by přímo trpěl duševní chorobou, ale po smrti své ženy rozhodně v pořádku nebyl. Měl také problémy se srdcem, občas neudržel rovnováhu, manželka za něho všechno vyřizovala. Po její smrti najednou vůbec nevěděl, co má dělat, byl vykolejený. Nečetl noviny, neposlouchal rádio, jediné, o co se staral, bylo hospodářství. Chodil pravidelně k lékaři a užíval léky. Zajímavé je, že pár dnů po sepsání závěti říkal, že neví, co bude dělat s majetkem. Podle ní nebyl v takovém psychickém stavu, aby byl schopen sepsat závěť. O zdravotním stavu zůstavitele spolu nehovořili, nebyl z těch, kteří se svěřují, ale věděla, že chodil k lékaři, a že se léčil. Věděla, že někde třeba upadl, ale nebyl to pád, který by vyžadoval lékařské vyšetření. Stěžoval si třeba na svoji paměť, že si nic nepamatuje, nebo že ho bolí nohy. Po smrti manželky byl smutný, skleslý, s nikým příliš nehovořil, asi si nedovedl představit, že by měl vyřizovat nějaké záležitosti. Pokud jde například o jednání na úřadech nebo o finanční záležitosti, byl závislý na manželce. V jejich rodě se závěti nepořizovaly a o závěti vůbec nemluvili. Jenom jednou jí říkal, že„ chtějí byt v [anonymizováno]“, na což mu odpověděla, aby o tom raději vůbec neuvažoval. Pak už o tom nemluvili.

21. Žalovaný ad 1) ve své výpovědi uvedl, že po smrti manželky byl zůstavitel pozvaný k notáři JUDr. Vondrákovi a poprosil ho, aby tam jel s ním. Tam před úřednicí notáře říkal, že by potřeboval něco udělat se svým majetkem a ptal se, jestli má notář volno. Notář se ho zeptal, co potřebuje, a říkal, že co může udělat dnes, aby neodkládal na zítra. S notářem se pak domluvili, že sepíšou závěť v můj prospěch, protože zůstavitel chtěl, aby po jeho smrti žalovaný ad 1) nabyl byt v [obec]. Notář se ho ještě zeptal, co s ostatním majetkem a na to zůstavitel odpověděl, že ostatní majetek také, protože za ním chodil, staral se mu o hospodářství, když byl třeba po zranění, a trávil s ním spoustu času. Měli společnou zálibu, a to hospodářství a zvířata. Po smrti manželky byl skleslejší, nabídli mu, zda by nechtěl u nich bydlet. Zprvu to odmítl, ale nakonec to přijal, protože neuměl vařit. V [část obce] měl zvířata, ale asi dvakrát týdně jezdil do bytu v [obec] vykoupat se a pro čisté šaty. Sám mu řekl, že byt na něho napíše. K prodeji bytu nebo k pořízení závěti ho nijak nepřemlouval, sám zůstavitel se domluvil s notářem. Kromě toho, že ho zaskočila smrt manželky, na něm nepozoroval žádné duševní potíže. Do poslední chvíle jezdil automobilem, jezdil do [obec] na burzy zvířat a pamatoval si, kde jaká burza je. Žalovaný ad 1) mu vyřizoval obědy z JZD. Zůstavitel chodil na kontroly k MUDr. Froňkové a se srdcem se léčil u MUDr. Štursové. Léky měl připravené a užíval je. O tom, že na něho chce převést byt, poprvé mluvili asi měsíce před sepisem závěti. Nezmiňoval se o tom, že by nějaký majetek měl převést na svoji sestru. Pořízení závěti bylo spontánní rozhodnutí zůstavitele. Byl s ním v kanceláři u notáře, seděl tam a přihlížel. Zůstavitel říkal, že chce převést na něho byt a s notářem se domluvili na pořízení závěti. Zůstavitel řekl, že nechce majetek dělit. Žalovaný ad 1) pouze do závěti uvedl data narození svých dětí. Úraz hlavy se zůstaviteli stal asi 14 dnů po sepsání závěti.

22. Svědek notář JUDr. Ladislav Vondrák ve své výpovědi uvedl, že mu některá z jeho zaměstnankyň sdělila, že se s ním zůstavitel chtěl poradit o sepisu závěti. Tak mu řekl, že pokud chvíli vydrží, tak že se s ním domluví, protože to byl starší pán a nechtěl ho znovu zvát. Nakonec došlo k sepisu závěti. Pokud si zůstavitele pamatuje, byl to starý smutný muž, který přišel o manželku. Předpokládá, že byl orientován, věděl, co chce. Kdyby zjistil, že zůstavitel není orientován, jak se občas stane, pak by musel úkon odmítnout. Podle svědka zůstavitel věděl, co chce, ale na jednotlivosti si nepamatuje. Přišel s doprovodem, zřejmě se žalovaným ad 1), který do jednání nezasahoval, to by svědek nesnesl a z místnosti ho vykázal. Nepamatuje se na podrobnosti, proč chtěl zůstavitel sepsat závěť.

23. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že ví o tom, že zůstavitel sepsal u notáře závěť, ale neví proč, ani podrobnosti, o tom se nebavili. Zůstaviteli nabídli po smrti jeho manželky, resp. po pohřbu, aby šel k nim bydlet, že se o něho postarají, to ale odmítl s tím, že všechno zvládne sám. Za dva dny po pohřbu je však požádal, zda by u nich mohl bydlet, zřejmě proto, že neuměl vařit a byl sám. S manželem (žalovaným ad 1/) vycházeli dobře, on mu všemožně pomáhal, hlavně se zvířaty, objížděl s ním burzy zvířat nebo známé chovatele. Zůstavitel o závěti nemluvil dopředu, zřejmě se rozhodl až při řízení u notáře. Svědkyně o závěti netušila, věděla, že k notáři pojedou kvůli dědictví po manželce zůstavitele, který jejího manžela sám poprosil, aby ho k notáři doprovodil. Smrt manželky zůstavitele sebrala, ale jinak se sám o všem rozhodoval, byl orientován místem i časem, v tomto směru na něm nic zvláštního nepozorovala. Po fyzické stránce se mu hůře chodilo a marodil se srdcem. Nepozorovala, že by nějaká fyzická nemoc ovlivňovala jeho chování. Sama se s ním o majetku nebavila a neví, zda se s ním o tom bavil manžel. Na zahradě upadl až po sepisu závěti. Od zůstavitele se dozvěděla, že sepsal závěť ve prospěch jejího manžela, nijak blíže to nekomentoval, důvody jí nesdělil, pouze jí řekl, že to tak chtěl. Po smrti své manželky byl smutný, skleslejší, řekl jí, že mu chybí, protože byl na ní fixovaný. Jinak se neprojevoval, dál normálně se chodil starat o zvířata. Už to nijak nerozváděl a nemluvil o svém duševním rozpoložení a stavu. Chodil pomalu, ale nepozorovala, že by měl problémy s rovnováhou, nestěžoval si na bolesti hlavy, nikdy si na nic nestěžoval. Bral léky na srdce a na ředění krve. K ostatním lidem se choval družně a slušně. Pohřeb manželky zajišťoval sám a manžela poslal, aby pomohl hrobníkovi otevřít hrob, také pohřeb sám platil. Po pohřbu byl u lékaře pro léky, šel tam sám. Jezdil autem, s jízdou neměl problém, jezdil krmit i zvířata.

24. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že zdravotní stav zůstavitele se poslední dobou horšil a nakonec na tom byl moc špatně, hlavně pokud šlo o myšlení. Překvapilo jí, jak se zachoval, když našel svoji ženu zkolabovanou na chodbě, když říkal, že ji dotáhl do postele, vůbec nezavolal pomoc, čekal do rána a manželka zemřela. Neměl peníze na pohřeb, přišel si k nim půjčit. Jeho žena vždycky říkala, že musí jezdit s ním, aby si za volantem„ neklimbnul“. Stalo se, že když jel od nich, tak sjel do pole. Byl na operaci se srdcem. Když byl zůstavitel u nich na návštěvě, sedl si na gauč a než uvařili kávu, tak usnul. Na práci byl šikovný, ale například vůbec neznal ceny, nestaral se o to, vedla ho manželka. Katastrofální to s ním bylo po její smrti, třeba řekl dvě, tři slova a usnul. Také se klepal, nepřipadal jí občas orientovaný, chvílemi jakoby o sobě nevěděl. Chodil k obvodní lékařce. Po zdravotní stránce se jí nezdál už za života manželky, měl problémy s rovnováhou, třeba při zouvání se zakymácel, nebo když se ohnul, tak přepadával a také hodně spal a zapomínal. Zájem měl o holuby, zahrádku a dům. Byl závislý na manželce, která ho vedla. Říkala, že je hodně tvárný a strašně hodný. Po smrti své ženy se projevoval tak, že neví, co si má dál počít, působil bezradně. Slyšela si ho stěžovat, jak dopadl, ale nikdy se neprojevil tak, že by nechtěl žít. O rodině mluvil o všech hezky, zvláště o [anonymizováno] (žalovaném ad 1/), ani ji nepřekvapilo, že dům odkázal jemu, komu také jinému.

25. Svědek [příjmení] [příjmení] ve své výpovědi uvedl, že zůstavitel byl po smrti své ženy fakticky už jen v nemocnici. Zdál se mu pořád unavený, padala mu hlava, sám mu ukazoval modřiny, když se někdy svalil ze schodů a potloukl se. Podle svědka se určitě po smrti manželky změnil, byl takový skleslý, zapšklý, říkal, že neví, co bude dál, zapomínal. Mluvili spolu hlavně o holubech a králících, ale ne o majetku nebo majetkovém uspořádání. O závěti nic neví.

26. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že zůstavitel byl po smrti své ženy naprosto mimo. Například na pohřbu viděla, jak jen stál a koukal, jako by se ho to netýkalo. Jeho manželka mu vše vedla a všechno zařizovala, sám byl nepraktický člověk, který nebyl schopen cokoli vyřizovat. Nikdy nebyl moc výřečný, ale teď jen pozdravil, koukal, na všechno kýval, jako by mu bylo všechno jedno, byl dost ovlivnitelný. Určitě neměl něco v hlavě v pořádku, viděla ho, jak se na zahradě motal a byl takový divný, zapomínal, byl spavý. Po smrti manželky byl prostě zvláštní, divný, moc toho nenamluvil, když mu něco řekla, pozorovala, jak pomalu rozvažuje, připadal jí nemocný. Zpočátku si možná ani neuvědomoval, že mu žena zemřela. K původní žalobkyni měl velmi dobrý vztah, dobrý vztah měl ale i k synovcovi (žalovanému ad 1/), jezdili spolu na výstavy a chovali holuby. Bydlel u [anonymizováno], kteří ho všude vodili a nikoho by k němu nepustili.

27. Svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že konkrétně si na zůstavitele nepamatuje, musela si údaje vyhledat, nebyl to její pacient. Poprvé ho ošetřovala 24. 2. 2008 a podruhé 16. 4. 2008, v obou případech po úrazech hlavy. Mozková ateroskleróza znamená úbytek mozkové tkáně dané věkem, ovšem nic nevypovídá o tom, zda dotyčná osoba je či není schopna činit právní úkony. Dá se říci, že touto nemocí trpí každý člověk ve věku zůstavitele, ale nic to nevypovídá o jeho skutečném klinickém stavu. Může, ale nemusí ovlivňovat jeho chování a jednání. Úrazy hlavy, které se staly v roce 2001 nebo 2003, nemohly způsobit krvácení do mozkových plen, ošetřovala akutní úraz, chronické projevy neviděla. Pokud se týká závěrečné zprávy z CT vyšetření mozku Fakultní nemocnice Brno, pak z ní vyplývá, že v oblasti pravé mozkové polokoule je ložisko, které by mohlo svědčit o stavu po prodělaném mozkovém infarktu staršího data nebo o změnách po zhmoždění mozku.

28. Svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že pokud jde o osobu zůstavitele, vůbec neví, o koho jde a nevzpomíná si na něho. O předložených lékařských zprávách prohlásila, že tyto skutečně vyhotovila, a podle jejich obsahu vyšetřená osoba trpěla ischemickou chorobou srdeční, poruchou srdečního rytmu, postižením srdeční chlopně a hypertenzí. Uvedené choroby mohou, ale nemusí způsobit drobné embolizace centrální nervové soustavy. Ve svých zprávách neuvedla, že by u pacienta došlo k nějakému psychickému postižení. Pacient měl podle lékařských zpráv pravidelnou srdeční akci, takže k aritmiím příliš často nedocházelo. Připustila, že mohlo docházet k nedokrvování mozku, což je u osob v tomto věku běžné. Postižení aortální chlopně nebylo významné a neprojevovalo se na postižení mozku.

29. Původní žalobkyně soudu předložila odborné znalecké vyjádření vyhotovené doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc., v němž vyhotovitel kromě výtek k formulačním závěrům, tj. neustále opakovanou„ pravděpodobností“, znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Brno dospěl sám k závěru, že u zůstavitele byl přítomen ke dni sepsání závěti kognitivní deficit blíže nespecifikované kvality, velmi pravděpodobně již forenzně závažného dopadu, což je umocněno i přítomností depresivní symptomatiky, a že o skutečné svobodné vůli při kombinaci kognitivního deficitu a projevech deprese u zůstavitele tak nelze ke dni sepsání závěti hovořit.

30. Doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc., ve své svědecké výpovědi k odbornému vyjádření uvedl, že od dr. Lamače (právního zástupce původní žalobkyně) dostal k dispozici původní posudek primáře Pokory z Brna včetně jeho dodatku. K dispozici měl zřejmě zdravotnickou dokumentaci, ale přesně si na to nevzpomněl. Vycházel z původního posudku primáře Pokory z Brna včetně jeho dodatku. Podle názoru svědka nelze jednoznačně uzavřít, jestli zůstavitel byl schopen právně jednat, zůstavitel nebyl před právním jednáním vyšetřen, viděla ho toliko praktická lékařka a nikoliv psychiatr. Zůstavitel měl v den pořízení závěti difúzní mozkovou atrofii a další přídatná onemocnění jako ischemickou chorobu srdeční, určitě měl kognitivní deficit, ale neexistuje pro to žádný medicínský podklad. Je zde řada nálezů, které neschopnost učinit právní jednání predikují, všechna vyšetření zakládají pochybnosti o schopnosti zůstavitele učinit takové jednání. Nikdo neví, v jaké psychické kondici byl a jakýkoliv jednoznačný závěr by byl spekulací. Na znaleckém posudku brněnského znaleckého ústavu mu vadí formulace„ s největší pravděpodobností“ a že se vůbec nevyjadřují ke kognitivním schopnostem zůstavitele. Neví, jak přišli na to, že byl depresivní, a zároveň uvádí, že to nemělo vliv na jeho schopnosti. Pokud by u zůstavitele byla přítomna deprese, mělo by to vliv na jeho kognitivní schopnosti. Svědek nemohl učinit závěr, že zůstavitel nebyl schopen, ale stejně tak, že byl schopen. S velkou pravděpodobností však může říci, že jeho schopnost učinit takové jednání byla narušena. Podle jeho názoru se ani revizní znalecký posudek s těmito výtkami nevypořádal, stejně tak jako s tím, že ve zprávě (výjezdová karta zdravotnické záchranné služby) je uvedeno, že je běžně spavý a zmatený. Takové příznaky jsou znakem demence. I lehká demence má vliv na paměť, intelekt a myšlení a má forenzní dopad, takoví lidé jsou omezeni ve svéprávnosti a lze je dobře ovlivnit. Trvá na tom, že u posuzovaného byl forenzně podstatný kognitivní deficit. Nález na mozku nepredikuje, že byl dementní, ale dále trpěl ischemickou chorobou srdeční, což značí, že zásobení mozku krví je nedostatečné a má to vliv na kognitivní funkce, zůstavitel padal, mozek nebyl v pořádku. Nadto záchranář dne 24. 2. 2008 uvedl, že zůstavitel je běžně zmatený a spavý, má to validitu, tuto informaci musel od někoho získat, ve znaleckých posudcích to však řešeno nebylo, úplně to pominuly. Nikde není napsáno, že byl dementní, ale z mnoha věcí lze dovodit, že jeho suficience byla narušena. Jsou dvě medicinské školy, znalecké posudky zastávají teorii presumpce zdraví, svědek vycházeje ze znaleckých posudků se přiklání k bio-psychologickému modelu, kdy na základě dostupných podkladů nebyl zůstavitel schopen takového právního jednání. Jde o situaci, kdy lze dojít k rozporujícím si závěrům.

31. Z výjezdové karty Zdravotnické záchranné služby kraje [obec], že dne 24. 2. 2008 záchranná služba zasahovala u zůstavitele, který náhle omdlel. [ulice] karta obsahuje zápis„ bývá běžně spavý, zmatený.“ 32. Ze znaleckého posudku Psychiatrické léčebny v Brně bylo zjištěno, že zůstavitel těžce nesl úmrtí své manželky, a že jeho reakce na tuto událost byla s velkou pravděpodobností intenzivnější než běžný smutek, tudíž je velmi pravděpodobné, že u něho došlo k rozvoji depresivní symptomatologie. Jednalo se však maximálně o depresivní fázi středního stupně, která se projevuje zejména smutnou náladou, pesimistickým pohledem na život a zpomalením psychomotoriky. Na základě dostupné dokumentace lze vyloučit doprovodné psychotické symptomy, jako jsou depresivní bludy obavné či autoakuzační. Jelikož zůstavitel i nadále pokračoval v běžných životních aktivitách, lze vyloučit těžkou depresivní fázi, přičemž depresivní fáze lehkého až středního stupně nenarušuje podstatným způsobem schopnost zřetelně projevovat svoji vůli a vážně a zodpovědně vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Na CT vyšetření byla zachycena difúzní mozková atrofie, která se může vyskytovat u demencí, ale přítomnost a závažnost atrofických změn však nijak nekoreluje s tíží deficitu kognitivních funkcí a nelze z ní při forenzně psychiatrické expertíze vycházet. Ze spisové dokumentace nevyplývá, že by zůstavitel nebyl schopen základních sebe obslužných úkonů, jako je dodržování osobní hygieny, oblékání a podobně, byl dokonce, byť s jistými potížemi, schopen řídit auto. To vše svědčí proti přítomnosti forenzně významné demence. Mezi užívanými léky nebyla žádná psychofarmaka, která by mohla ovlivnit psychické funkce zůstavitele. To, že v ordinovaných lécích chybí jakákoliv psychofarmaka, včetně antidepresiv po smrti manželky, svědčí o tom, že psychický stav zůstavitele nebyl natolik závažný, aby vyžadoval medikaci tohoto druhu. To, že zůstavitel bydlel v rodině závětního dědice, mohlo mít z psychologického hlediska vliv na jeho rozhodování, ale z výsledku rozhodnutí nelze automaticky usuzovat na manipulaci dědice ve vlastní prospěch. Čili Psychiatrická léčebna v Brně uzavřela, že zůstavitel byl s největší pravděpodobností schopen učinit právní úkon, tj. pořídit dne 14. 2. 2008 závěť, a to i s přihlédnutím ke svému tehdejšímu tělesnému a duševnímu stavu, užívaným lékům a duševnímu rozpoložení, když neshledala žádnou duševní poruchu, která by závažným způsobem ovlivňovala vnímání zůstavitele, jako rozumové, rozpoznávací a volní (rozhodovací) schopnosti, které byly s největší pravděpodobností zachovány v plném rozsahu i přesto, že zůstavitel trpěl lehčí až středně těžkou depresí. Nebyla zjištěna žádná duševní porucha, která by podstatným způsobem zesílila vliv bydlení v rodině závětního dědice na volní (rozhodovací) schopnosti zůstavitele.

33. Člen kolektivu zpracovatelů znaleckého posudku MUDr. Jiří Pokora především poukázal na zdravotnickou dokumentaci, ze které znalecký ústav vycházel. Ve své výpovědi uvedl, že za zásadně významnou okolnost považuje to, že v dané věci nezáleží na druhu deprese a demence ani na příčinách jejího vzniku, ale pro forenzní psychiatrii je důležitý její stupeň, výsledný psychiatrický obraz posuzovaného a závěr, zda posuzovaný trpěl v době sepisu závěti duševní poruchou a pokud ano, zda ho tato duševní porucha činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Taková duševní choroba zjištěna nebyla, byť zůstavitel trpěl lehkou až středně těžkou depresí. Zdůraznil, že kdyby zůstavitel nebyl schopen činit právní úkony, pak by si toho musel všimnout i laik, tím spíše ošetřující lékař či notář, a to i při možné disimulaci. Žádné takové markantně patologické chování zůstavitele však pozorováno nebylo. Těžká deprese by se projevovala tak, že by se například jen díval před sebe, nejedl by, nepil, upadl by do stuporu, byl by přímo ohrožen na životě, protože při těžké demenci je pacient natolik nesoběstačný, že musí být krmen a je zcela dezorientovaný. Pokud se týká epileptického záchvatu, epilepsie je neurologickým projevem s bezvědomím a křečemi. Samozřejmě v době záchvatu epilepsie není postižený schopen činit právní úkony, ale po jejím odeznění tomu nic nebrání. Jednoznačně vyloučil existenci doprovodných symptomů, jako jsou bludy a halucinace, které by byly natolik zjevné, že by si jich opět okolí muselo všimnout. Vyloučil, že by závislost na manželce byla duševní chorobou a vysvětlil, že jde o poruchu osobnosti (o anomálii vlastností, charakteru a povahy), se kterou se člověk musí naučit žít. Původní žalobkyní uvedené nové metody zkoumání odmítl jednak s tím, že některé metody nejsou dosud schváleny a standardizovány na českou populaci nebo jsou nedostupné, popř. jsou významné pro klinickou, ale nikoliv forenzní psychiatrii, bez ohledu na to, že závěry by byly stejné. K přeloženému znaleckému vyjádření doc. Žukova se vyjádřil tak, že i nadále setrvává na závěrech vypracovaného znaleckého posudku.

34. Také další členka kolektivu zpracovatelů znaleckého posudku PhDr. Blanka Zapletalová odkázala plně na závěry znaleckého posudku. Uvedla, že jak člověk stárne, tak dochází k psychologickým změnám, k nimž se u zůstavitele připojila i deprese ze smrti manželky. Stárnutím se spolu s fyzickými změnami mění i psychika, inteligence a paměť. Poruchy paměti odpovídaly věku zůstavitele, což vyplynulo ze zprávy MUDr. Froňkové. PhDr. Zapletalová poukázala na rozdíly mezi osobnostmi původní žalobkyně a zůstavitele. Původní žalobkyně byla vysokoškolsky vzdělaná, žila ve velkoměstě, kdežto zůstavitel byl vyučen a byl zvyklý na život na vesnici. Proto si nemuseli zcela rozumět, i když jejich vztah byl jinak dobrý. Synovcovi (žalovanému ad 1/) důvěřoval, měl k němu nejsilnější citovou vazbu, spojovala ho s ním společná záliba v chovu drobného zvířectva a podle jejího názoru zůstavitel v něm našel syna, kterého neměl (byl bezdětný). Závěť ve prospěch synovce je tak logickým pokračováním a vyvrcholením jejich dobrých vztahů a není nijak překvapivá. Neshledala žádný patologický jev, který by mu bránil pořídit závěť. Neshledala žádné nápadnosti, jak by oslabení intelektu a paměti narušovalo jednání zůstavitele. Kdyby trpěl těžkou demencí, nemělo by pro něho nic význam, neměl by zájem jezdit krmit zvířata, nebyl by se schopen převlékat, vykoupat, bylo by mu všechno jedno. Pokud by trpěl středně těžkou až těžkou demencí, pak by zřejmě tušil, že musí zvířata nakrmit, ale zmatkoval by, tj. třeba by přijel, ale nenakrmil je, nebo by tam vůbec netrefil, nebo jim dal jiné krmení. Nic takového v tomto případě nebylo, naopak dokonce byl schopen řídit auto. To, že občas usínal u kávy, se dá vysvětlit tím, že zrovna nebyl pro něho hovor zajímavým. Zůstavitele hodnotila jako člověka se známkami počínající až lehké demence, u něhož však nebyla zjištěna žádná zásadní zřetelná patologie, i když lze připustit určitou rigiditu vzhledem k jeho věku a konzervativnímu založení. Z hlediska pozornosti mu občas něco uniklo a něco ho nezajímalo. Byl to muž jemný, hodný, slušný, nedráždivý, klidný, uvážlivý, neafektivní a méně otevřený. Jeho nálada se musela po smrti jeho manželky zhoršit, jednalo se však o prostý smutek a i nadále pokračoval ve svém způsobu života. Jeho závislost na manželce nebyla patologická. Zjištěná mozková atrofie zůstavitele sice postihla, ale zanedbatelně, zásadně se neprojevila, přičemž důležité je chování člověka, jaké má rozhodovací schopnosti a jak projevuje svoji vůli. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem se zůstavitel choval normálně úměrně svému věku, byl schopen běžného života, nebyla zjištěna žádná bizarnost v jeho chování.

35. Ze závěrů revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, Fakultní nemocnicí Olomouc, a to kolektivem lékařů z oboru neurologie (MUDr. Michal Král, Ph.D., FESO), psychiatrie (MUDr. Jana Zmeková), psychologie (MUDr. Petra Kasalová) a MUDr. Martinem Dobiášem, Ph.D., bylo zjištěno, že revizní znalecký ústav považuje za odborně správné závěry přezkoumávaného znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou léčebnou v [obec] a ve shodě s nimi také revizní znalecký ústav dospěl k závěru, že zůstavitel byl schopen pořízení závěti sepsané formou notářského zápisu, když ze zdravotnické dokumentace ani z dalších zdrojů uvedených ve spisu a v dostupné zdravotnické dokumentaci nelze učinit závěr o zdravotní nezpůsobilosti zůstavitele pro rozpoznání smyslu předmětného právního úkonu a pro posouzení následků svého jednání k rozhodnému dni 14. 2. 2008, když kvalita jeho duševních funkcí nevylučovala učinit tento právní úkon. Psychická kapacita zůstavitele pro vytvoření vlastního úsudku a pro vyjádření svého volního postoje byla dostatečně využitelná, popřípadě mohla být jen mírně a forenzně nevýznamně snížená. Zůstavitel měl v inkriminované době dostatečně využitelné intelektové schopnosti i stenické osobnostní vlastnosti na takové úrovni, že byl schopen odmítnout nabídky, se kterými se rozumově nebo emočně neztotožnil. Byl ve sledovaném období schopen projevovat svoji vůli a samostatně se rozhodovat při hospodaření se svým majetkem a příjmem. Psychické funkce mohly být ovlivněny chronifikovaným tělesným dyskomfortem a také emočním dyskomfortem po náhlé ztrátě nejbližší vztahové osoby, avšak tyto faktory jej významně neomezovaly v jeho obvyklých činnostech. Rozpoznávací a volní schopnosti se pohybovaly v intervalu od normy po nepodstatné snížení, přičemž ze zdravotnické dokumentace nebylo zjištěno podstatné snížení či úplné vymizení těchto forenzně významných schopností. Zůstavitel správně identifikoval vztahové osoby, poznával a využíval svůj majetek, ve svém prostředí mezi svými blízkými jednal s pocitem známé situace. V jeho myšlení se nevyskytovaly žádné bizarní obsahy, které by svědčily pro narušený kontakt s realitou nebo vykloubení myšlení z logických vazeb. Nejsou dokumentovány ani žádné právní úkony, které by se svým obsahem navzájem vylučovaly, nebo kterými by ohrozil své existenční zázemí. I přes možnou lehce zvýšenou ovlivnitelnost osobami naplňujícími jeho emoční a sociální potřeby, zůstalo zachováno racionální sebeřízení. Zůstavitel správně vnímal okolní dění a vnímané podněty správně chápal a reagoval na ně svým obvyklým způsobem chování, které odpovídalo společenským normám. Jeho osobnost byla ovlivněna procesy stárnutí, ale neztratila kontinuitu se svým dlouhodobým životním zaměřením, jeho kognitivní výkonnost nebyla snížena žádnými dalšími mimointelektovými faktory. Podle názoru revizního znaleckého ústavu volní a rozhodovací schopnosti zůstavitele byly ovlivněny pozitivní citovou vazbou na rodinu závětního dědice, ale případná ovlivnitelnost nepřesahovala významně běžnou lidskou zkušenost, jeho schopnost odmítnout případné pokusy o zmanipulování jeho projevu byla funkční.

36. Pokud se týká části posudku z oboru neurologie, v ní MUDr. Michal Král, Ph.D. FESO, uvedl, že původní žalobkyní uváděné odborné články jsou laicky vybrané bez jakéhokoliv zasazení do širšího kontextu odborné neurovaskulární, kardiologické a i obecně cévní problematiky, kdy se ve své většině zabývají již selektovanou populací pacientů s existující demencí. Samotný fakt prodělané jedné nebo několika cévních mozkových příhod neznamená automaticky demenci, pouze se jedná o rizikový faktor zvyšující její pravděpodobnost. To samé platí i o údajích ohledně ostatních onemocnění, diagnóz a nálezech zůstavitele včetně mozkové atrofie. Z dostupné dokumentace vyplývá, že všechny odpovídají jeho věkové skupině a neznamenají automaticky přítomnost demence. Diagnózu demence je třeba stanovit především klinicky na podkladě mentální výkonnosti pacienta, jeho osobnostní charakteristiky a z jeho chování a jednání. Všechna ostatní vyšetření, byť sebevíce sofistikovaná, jsou pouze pomocnými vyšetřeními a diagnózu demence nelze stanovit jen na jejich podkladě. Ztotožnil se se závěry Psychiatrické léčebny v Brně a jako hlavní výsledek spatřuje v jejich argumentaci, že je jedno, jaká je příčina demence či deprese a jaké jsou přidružené diagnózy, důležité je zhodnocení tíže případného výsledného psychiatrického onemocnění a zda narušuje svéprávnost pacienta.

37. Pokud se týká části posudku z oboru psychiatrie, v ní MUDr. Jana Zmeková uvedla, že v průběhu života zůstavitele nebylo vyžádáno psychiatrické vyšetření, protože se u něho neprojevily takové poruchy chování ani jiné nápadnosti, které vyžadovaly psychiatrickou intervenci. Známky emočního dyskomfortu v důsledku úmrtí manželky významně neomezily běžné denní fungování zůstavitele, který nikdy neužíval psychofarmaka, ani mu nebyla doporučována. Zůstavitel řídil auto, staral se o domácí hospodářství, nakládal se svými financemi, navštěvoval své blízké, komunikoval se známými, nejsou zmínky o zanedbávání sebepéče, ani o nepoznávání a či záměnách osob, udržoval si maximální možnou míru osobní autonomie i své ustálené sociální vazby. To, že si na nic nestěžoval, vyhýbal se úřadům a lékařům, je uváděno jako jeho celoživotní osobnostní rys. Zůstavitel byl schopen samostatně fungovat ve svém přirozeném sociálním prostředí, byl schopen rozeznávat a chápat podněty i ovládat své chování natolik, aby neohrožoval sebe i své okolí. Byl schopen prosazovat svůj zájem a odmítnout nechtěné nabídky. Epileptický záchvat prodělaný dne 23. 2. 2008 nemá vliv na kvalitu jeho psychických funkcí a ani z nálezu na CT mozku nelze dovozovat diagnózu kognitivní dysfunkce ani demence. Biochemické parametry nemají v současné době žádný praktický význam. Zůstavitel mohl jevit známky oslabení v některých doménách intelektu důsledkem emočního dyskomfortu a potýkal se také s chronickými tělesnými obtížemi, také některé jeho kognitivní funkce mohly být ovlivněny akcelerovaným stárnutím a mohly být sníženy maximálně do pásma lehkého defektu. Způsobilost zůstavitele k provedení právního úkonu však lze hodnotit jako plně zachovalou nebo jen nevýznamně sníženou. Nelze z jeho zdravotnické dokumentace prokázat takové okolnosti, které by ho činily nezpůsobilým k pořízení závěti.

38. Pokud se týká části posudku z oboru psychologie, v ní PhDr. Petra Kasalová uvedla, že zůstavitel s největší pravděpodobností netrpěl těžkou formou deprese, neboť by nedokázal řídit automobil, trpěl by poruchou spánku, výraznou ztrátou chuti k jídlu, přemýšlel by o sebevraždě, trpěl by stavy úzkosti, ztrátou chuti do života a zejména ztrátou svých zájmů. Nic takového u zůstavitele pozorováno nebylo. Umístěný řídil automobil, staral se o sebe, o hospodářství a o zvířata, měl o zvířata zájem, jezdil po burzách a diskutoval o nich, odebíral jídlo z družstva a nejsou známky, že by hubnul a trpěl výraznou ztrátou chuti k jídlu. Mohl trpět lehkou formou deprese po ztrátě manželky, s níž tvořil stabilní pár, kde ona byla dominantní a on submisivní. Po její smrti se přimkl k rodině [příjmení], kde se cítil v bezpečí, přijatý, rodina měla podobný životní styl a snad i pohled na život. Nicméně nelze říci, že by byl snadno manipulovatelný, či že by nebyl schopen vyjádřit svoji vůli. Zpracovatelka také vzhledem k aktivitám zůstavitele vyloučila přítomnost těžké demence. Zůstavitel by se také při kontrole u praktického lékaře projevoval nápadně, což se nestalo. Jeho kognitivní funkce nebyly natolik narušené, aby nevěděl, co dělá. Zůstavitel však trpěl poměrně vážnými tělesnými problémy, které lehká forma deprese a demence ještě zvýraznily. Avšak nelze říci, že by zůstavitel nebyl schopen vyjádřit svoji vůli, rozpoznat a správně jednat při sepisování závěti.

39. Pokud se týká stanoviska znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Olomouc ke znaleckému vyjádření doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., včetně jeho svědecké výpovědi, byl znaleckým ústavem vypracován dodatek ke znaleckému posudku. V něm za obor neurologie MUDr. Michal Král, Ph.D. FESO, uvedl, že všechny doc. Žukovem uváděné diagnózy a provedená vyšetření jsou opravdu z pohledu klinické medicíny rizikovými faktory zvyšujícími pravděpodobnost poruchy kognitivních funkcí a demence, ale rozhodně nejsou jejich důkazem. Prim totiž hraje reálný psychický a klinický stav, jak je obšírně popsáno ve znaleckém posudku. Diagnóza demence stojí především na psychiatrickém, resp. psychologickém vyšetření, popřípadě též cíleným neurologickým vyšetřením; vše ostatní jsou pouze pomocné metody mající za účel vyloučit jiné onemocnění než skutečnou demenci. Jakýkoli nález na CT nebo MR mozku nevylučuje ani nepotvrzuje demenci, přičemž demence může být přítomna i bez jakéhokoli jiného onemocnění. Jednorázové vyjádření lékaře záchranáře o zmatenosti a spavosti nelze brát jako potvrzení běžného a trvalého stavu, neboť záchranář vidí pacienta jen řádově několik minut a navíc nejde o specialistu psychiatra nebo neurologa. Nejde tedy o zprávu, která by se dala brát jako potvrzení demence. Za obor psychiatrie MUDr. Jana Zmeková uvedla, že i v případě zařazení dat do tzv. bio-psycho-sociálního modelu svědčí spisová i zdravotnická dokumentace z gerontopsychiatrického hlediska pro jeho dostatečnou kognitivní vitalitu ve vztahu ke zkoumanému právnímu úkonu. Biologické faktory, tj. genetické a somatické chorobné stavy nezpůsobovaly klinicky významnou psychopatologii a psychologické faktory zachycené v soudním spisu rovněž svědčí pro zachovanou kontinuitu osobnostních charakteristik, zejména jeho hodnotové hierarchie a stenických osobnostních vlastností, které umožňovaly prosazování jeho vlastních priorit. Z hlediska gerontopsychiatrie je důležitou psychologickou charakteristikou nasvědčující jeho kognitivní vitalitě jeho adaptabilita. Zůstavitel žil v nechráněném prostředí a bez nutnosti psychiatrické intervence se adaptoval na významné změny v jeho primární societě, a to na ztrátu nejbližší vztahové osoby (manželky) a na přestěhování do domácnosti svých příbuzných. Ani sociální faktory nenasvědčují významné psychopatologii, neboť umístěný vystupoval autonomně, pohyboval se samostatně, nakládal se svými financemi, staral se o své hospodářství, komunikoval s osobami, které také správně identifikoval. Za obor psychologie PhDr. Petra Kasalová uvedla, že v prostudované dokumentaci není ani jedna zmínka o tom, že by zůstavitel byl odeslán jakýmkoliv lékařem na psychologické nebo psychiatrické vyšetření. MUDr. Martin Dobiáš, Ph.D. doplnil, že diagnózy zůstavitele uváděné doc. Žukovem žádným způsobem nevypovídají o velikosti či vůbec přítomnosti postižení mozkových funkcí a rovněž tyto změny nelze považovat za specifické pro demenci. Pády zůstavitele mohly, ale také nemusely být projevem mozkového postižení. Zpráva lékaře záchranáře je zápisem pracujícím se sděleným údajem, nikoli zápisem vlastního pozorování. Při stanovení diagnózy demence je třeba získat potřebné informace i od okolí. Pozastavil se nad tím, že doc. Žukov na jedné straně tvrdí, že demenci nelze u zůstavitele stanovit, ale ani vyvrátit, ale nato pak zcela kategoricky tvrdí, že zůstavitel měl forenzně významný kognitivní deficit.

40. Při výslechu zpracovatelů revizního znaleckého posudku MUDr. Král, MUDr. Zmeková i PhDr. Kasalová setrvali na svých stanoviscích a zcela odkázali na závěry znaleckého posudku včetně jeho dodatku. MUDr. Král uvedl, že nezjistil žádný neurologický nález, ze kterého by vyplývalo, že zůstavitel trpěl takovým nedostatkem kognitivních funkcí, že by nebyl schopen pořídit závěť. Doc. Žukov uvádí pouze obecné formulace a nepřípustně generalizuje bez zařazení do kontextu konkrétního pacienta, aniž by pro své závěry měl pádný důkaz a anamnézu. K zápisu lékaře záchranáře uvedl, že záchranář uvede to, co mu řekne buď pacient, nebo lidé v okolí, jedná pod tlakem, kdy nemá čas na nějakou hlubokou anamnézu a takový zápis nelze srovnávat s cíleným vyšetřením. Zmatenost je jedním z příznaků demence, ale nelze klást rovnítko mezi zmatenost = demence a demence = zmatenost. Zůstavitel trpěl atrofií mozku, ale šlo o celkem běžnou atrofii vzhledem k jeho věku, která neznamenala automaticky demenci. Jde o běžný fyziologický proces, důležitá je psychická a mentální výkonnost dané osoby. Ani kombinace poruchy motoriky, zmatenosti a dalších údajů uvedených ve zdravotnické dokumentaci zůstavitele nepotvrzují přítomnost demence. MUDr. Zmeková uvedla, že z ničeho nevyplynula žádná okolnost, která by svědčila pro přítomnost duševní poruchy, která by znemožňovala zůstaviteli pořídit závěť. Zůstavitel zřejmě trpěl určitým dyskomfortem po ztrátě manželky a trpěl také tělesným onemocněním předpokládaným v daném seniorském věku, ale žádný z nálezů nevybočoval z mezí kognitivních funkcí. Nikdy nebyl psychiatricky vyšetřen a ani okolí si nevšimlo jednání vyžadující psychiatrické vyšetření. Neshledala nic, co by mu bránilo učinit tento právní úkon. Ve zdravotnické dokumentaci našla zprávu z následujícího dne po výjezdu záchranné služby, tj. ze dne 25. 2. 2008, v níž je uvedeno, že zmatenost odezněla a vrací se do normálu, tudíž tato zmatenost byla přechodná v důsledku úrazu. Svědci se shodli na tom, že zůstavitel si platil obědy, plnil své finanční závazky, řídil automobil, krmil zvířata, jeho kognitivní schopnosti byly zachovány. Doc. Žukov operuje s vysoce teoretickými věcmi, které se v praktické medicíně nepoužívají a nemají praktické uplatnění ani význam. Dospěli ke stejnému závěru jako Psychiatrická léčebna v Brně a neshledali žádné argumenty pro to, že by zůstavitel nebyl způsobilý tohoto právního úkonu. Žádné metody zmiňované původní žalobkyní nejsou součástí klinické praxe. PhDr. Kasalová uvedla, že volní a rozpoznávací schopnosti zůstavitele zůstaly zachovány. To, že žil v rodině závětního dědice ještě neznamená, že se nemohl svobodně rozhodnout. Svoji roli hypoteticky mohl sehrát blízký vztah k rodině závětního dědice, kde se cítil v bezpečí a komfortně, společné zájmy se synovcem o zvířectvo a burzy zvířat, v čemž však nespatřuje patologický stav. Neshledali u zůstavitele vyšší formu demence nebo deprese, která by ovlivňovala jeho rozhodnutí. Pouze jako svoji domněnku vyslovila, že zůstavitel zvolil nejjednodušší řešení, ale nevidí v tom nic patologického, neboť jeho rozpoznávací a volní vlastnosti byly zachovány.

41. V průběhu řízení žalobce předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc., opatřeným doložkou dle § 127a o. s. ř., v němž znalec víceméně reagoval na dodatek k reviznímu znaleckému posudku. Jako podklady pro vypracování posudku v něm označil blíže nespecifikovanou zdravotní dokumentaci zůstavitele poskytnutou advokátní kanceláří a dodatek ke znaleckému posudku FN EX 50/2019-267. Ve znaleckém posudku znalec uvedl, že provedená zobrazovací vyšetření potvrzují poškození mozku v době právního úkonu a upozornil i na řadu somatickým poruch, které posilují riziko kognitivního deficitu zůstavitele. V inkriminované době byl již mozkový substrát zůstavitele narušen a společně s dalšími faktory toto mělo zásadní forenzní dopad na jeho schopnost disponovat svobodnou vůlí. V souvislosti se zprávou lékaře záchranáře znalec nepochybuje o kognitivním deficitu zůstavitele, absenci skutečné svobodné vůle, závislosti na okolí a tím pádem neschopnosti plně anticipovat. Je faktem, že zůstavitel nebyl schopen samostatně existovat a uchýlil se k příbuzným, na nichž byl jistě i nějakým způsobem závislý, když samostatný život po smrti nejbližší osoby nezvládal. Zůstavitel byl polymorbidním pacientem, který padal, byl závislý na okolí a jehož kognitivní schopnosti byly již nepochybně umenšeny. Fakt, že demence stejně jako forenzně zásadní postižení kognitivních funkcí, nebyly u zůstavitele diagnostikovány, ovšem neznamená, že netrpěl tak silným a forenzně podstatným kognitivním deficitem, že v součtu jeho zdravotní a sociální situace po smrti nejbližší osoby, odkázán na pomoc druhých, tedy závislý na okolí, padající, neschopen zařizovat si věci, již nedisponoval skutečně svobodnou vůlí nutnou k tak zásadnímu právnímu úkonu. Za naprosto zásadní považuje zápis lékaře záchranáře, který zmiňuje insuficienci do minula. Znalec tedy učinil závěr, že zůstavitel byl psychicky natolik alternován, jeho kognitivní schopnosti byly natolik oslabeny, při u něj známých komorbiditách, žijící u části širší rodiny, na níž byl závislý, že již nedisponoval především svobodnou vůlí nutnou k tomuto právnímu úkonu.

42. Následně znalec doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc., ve své výpovědi uvedl, že trvá na závěrech svého znaleckého posudku. Vycházel ze zdravotnické dokumentace, ze spisu a ze znaleckých posudků obou znaleckých ústavů, když zdravotnická dokumentace mu byla poskytnuta advokátní kanceláří. Seznam zdravotnické dokumentace je asi uveden v původním přípisu a je totožný se zdravotnickou dokumentací, kterou uvedla Fakultní nemocnice Olomouc. Zkoumání postmorte lze učinit podle dvou metodik. První metodikou, kterou zřejmě zvolil znalecký ústav, je tzv. presumpce zdraví, tzn. není-li ve zdravotnické dokumentaci jednoznačně uvedeno, že před právním úkonem posuzovaný trpěl nějakým závažným onemocněním, které by bránilo tomuto právnímu úkonu, pak se vychází z toho, že posuzovaný byl schopen tento právní úkon učinit. Znalec však vycházel z druhé metodiky, tedy z bio-psychologicko-sociálního modelu, což je mozaika různých psychických, fyzických, sociálních a jiných aspektů, které pak složené do mozaiky mohou dát odlišný závěr od první metodiky, a to i za předpokladu, že ve zdravotnické dokumentaci není uvedený žádný významný záznam o onemocnění posuzovaného. Těmito střípky podle znalce jsou hlavně tyto: posuzovaný trpěl univerzální arteriosklerózou, což je postižení všech cév včetně mozku, která také byla zobrazena na výsledku vyšetření mozku, klíčová poznámka záchranáře, že posuzovaný bývá obvykle zmatený, posuzovaný nebyl sociálně schopný samostatného života a musel být podporován okolím. Nikdy neříkal, že samo o sobě postižení mozku nutně vede k demenci, ale je to jeden ze střípků mozaiky, který ve svém souhrnu a výsledku vedl k závěru jeho znaleckého posudku. Pokud se týká zprávy záchranáře, v původním znaleckém posudku Fakultní nemocnice Olomouc tuto zprávu úplně ignorovala, poté jí bagatelizovala. Znalce však zarazilo, proč by do zprávy záchranář tento údaj psal, kdyby tomu nepřikládal žádný význam, navíc tuto zprávu napsal pár dní poté, co posuzovaný učinil sporný právní úkon. Vychází z toho, že pro záchranáře to byla důležitá věrohodná informace, a proto ji do zprávy o výjezdu napsal. Znalec se přiklonil k určitému závěru, protože znalci jsou k tomu tlačeni soudem. Spekulativní závěr je však z obou stran, z jeho i ze strany znaleckého ústavu. Zůstavitel nebyl před právním úkonem psychiatricky vyšetřen, takže nikdo nemůže stoprocentně říci, jaký byl skutečný jeho stav, sám se pouze přiklonil k jedné možnosti. I mírný kognitivní deficit, a znalec je přesvědčen, že v případě zůstavitele zde byl, znamená, že takový člověk je absolutně zmanipulovatelný, což stoprocentně platí i u lehké demence. Tím, že uvedl, že zůstavitel nebyl schopen samostatně existovat, i za situace, že řídil auto, měl zájem o zvířata, komunikoval s lidmi, najedl se, napil, udržoval hygienu, myslel to, že měl potřebu uchýlit se do jiného prostředí, protože situace, ve které se ocitl, na něj tak v nejširším slova smyslu padala, že nemohl být sám a musel se uchýlit do jiného prostředí. Takový člověk je pak velice snadno zmanipulovatelný. I mírný kognitivní deficit vede ke zmanipulovatelnosti takového člověka. V popisu CT vyšetření mozku byla zjištěna difusní atrofie mozku, fotografii neviděl. Není automatismem, že lehká demence znamená nutnost omezení svéprávnosti. Znalec byl zajedno s neurologem, že difusní atrofie mozku neznamená to, že takový člověk je automaticky nezpůsobilý k právním úkonům. Znalec pouze konstatuje, že tam atrofie mozku byla a je jedno, jak rozsáhlá. Univerzálně platí, že lidé s mírnou kognitivní poruchou (lehký kognitivní deficit) jsou lehce zmanipulovatelní. Zůstavitel trpěl minimálně takovým kognitivním deficitem, že byl zmanipulovatelný.

43. V reakci na znalecký posudek a výpověď znalce doc. Žukova zpracovatelé revizního znaleckého posudku uvedli následující: MUDr. Král, že obojí nic nemění na závěrech revizního znaleckého posudku včetně jeho dodatku. Pokud se týká záznamu záchranáře o spavosti a zmatenosti, jde o údaj v návaznosti na dva dny předcházející úraz hlavy, kdy na CT mozku ze dne 24. 2. byl zjištěn subdurální hematom, což vše však bylo až po pořízení závěti. Dokumentace, kterou měli k dispozici a vztahující se na dobu před pořízením závěti, nesvědčí o žádném mentálním deficitu zůstavitele. Z CT mozku lze uzavřít, že zůstavitel trpěl difusní atrofií mozku, lze připustit, že trpěl i arteriosklerózou, a objevuje se i encefalopatie, ale nelze hodnotit, jaký měla dopad. Tato onemocnění se nijak nepromítla (nejsou o tom žádné lékařské záznamy) do výkonnosti zůstavitele. MUDr. Zmeková uvedla, že i u zůstavitele se jednalo o běžnou morbiditu úměrnou jeho věku. Nevidí, že by zůstavitel nebyl schopen samostatného života. Za důležité považuje, že se adaptoval v novém prostředí, nebyl zmatený, neutíkal domů, jak tomu bývá u dementních pacientů, a i při hospitalizaci v nemocnici poznával prostředí, neutíkal, nejsou žádné záznamy o tom, že by musel být omezován v pohybu. Nesouhlasí se závěrem znalce, že pacienti s lehkou demencí jsou ve velké míře a zpravidla omezování ve svéprávnosti. Do dne pořízení závěti není žádný záznam o kognitivním deficitu zůstavitele. MUDr. Dobiáš uvedl, dne 22. 2. 2008 (až po pořízení závěti) utrpěl zůstavitel poranění hlavy, kdy dochází k nitrolebečním procesům, jejichž klinickým projevem je spavost a zmatenost.

44. V této věci šlo dále o posouzení schopnosti zůstavitele pořídit závěť a o posouzení jeho svobodné vůle, přičemž se jednalo o posouzení ne zrovna jednoduchých otázek, k jejichž zodpovězení bylo třeba odborných znalostí. Proto soud ustanovil znalecký ústav – Psychiatrickou léčebnu v Brně, která vypracovala znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinické psychologie včetně jeho písemného doplnění. Původní žalobkyně v průběhu řízení předložila soudu oponentní znalecké vyjádření vypracované doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc. Na pokyn Nejvyššího soudu ČR soud ustanovil znaleckým ústavem Fakultní nemocnici Olomouc, která vypracovala revizní znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie a navíc i z odvětví neurologie, včetně jeho dodatku. Žalobce poté předložil znalecký posudek vypracovaný znalcem z odvětví psychiatrie, a to již výše jmenovaným doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc. Proti sobě tak stály znalecké posudky vypracované znaleckými ústavy na straně jedné a znalecké vyjádření a posléze znalecký posudek doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc. na straně druhé.

45. K otázce duševní způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti formou notářského zápisu.

46. Podle § 38 odst. 2 obč. zák. je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

47. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 jakož i v dalším rozhodnutí ze dne 21. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3061/2012 je citována definice duševní poruchy z odborné literatury následujícím způsobem:„ Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a enviromentálních) faktorů.“ Nejvyšší soud dále v rozhodnutí dovodil, že duševní poruchu nelze ztotožňovat s duševní nemocí, neboť duševní nemoc je užším pojmem než duševní choroba. Podle prezentovaného názoru„ duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek“, z hlediska doby trvání může být duševní porucha“ přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin či minut, ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá.“ Duševní poruchou je tedy„ nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.“ Na druhé straně však„ nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout).“ 48. Při posuzování právní způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle mínění J. Bašteckého má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (Brichcín, Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 4).

49. V této věci není pochyb o tom, že posouzení položených otázek záviselo zejména na závěrech znaleckých posudků (a též znaleckém vyjádření), neboť se jednalo o ryze odborné otázky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie a neurologie, přičemž posuzování bylo ztíženo tím, že šlo o zkoumání způsobilosti učinit pořízení závěti již zemřelého zůstavitele.

50. Soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem stejně jako ostatní důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. s těmi rozdíly dané zvláštní povahou tohoto důkazu, že soud též zkoumá, zda znalecký posudek má všechny formální náležitosti, zda uvedené závěry jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal zadaný úkol a zda přihlédl ke všem skutečnostem, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů a zda odůvodnění a závěry znaleckého posudku odpovídají pravidlům logického myšlení, přičemž však soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001 či ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 352/2008).

51. Soud tedy hodnotil znalecké posudky podle citovaných kritérií. Lze konstatovat, že znalecké posudky obou znaleckých ústavů včetně jejich dodatků těmto požadavkům zcela vyhovují. Znalecké posudky totiž neobsahují jen vlastní odborný závěr, ale i jmenovitý seznam všech podkladů, z nichž znalecký ústav vycházel a myšlenkový proces, jak znalecké ústavy ke svému odbornému závěru dospěly. Pokud se týká znaleckého vyjádření doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., které také obsahuje odborný závěr (proti znaleckému posudku zcela opačný), ale už z něho není zřejmé, z jakých konkrétních podkladů vycházel, jak jednotlivá zjištění hodnotil a jakými úvahami se řídil. Ani následně předložený znalecký posudek neobsahuje konkrétní seznam podkladů, z nichž znalec vycházel, pouze je v posudku uvedeno, že jde o„ zdravotní dokumentaci posuzovaného – poskytnuto AK, doplněk ke znaleckému posudku FN EX 50/2019-267“ 52. Znalecký ústav - Psychiatrická léčebna v Brně dospěl k závěru, že zůstavitel byl s největší pravděpodobností (s pojmem vysoká pravděpodobnost, i když v opačném gardu, operuje v obdobné věci i Ústavní soud, viz níže bod 62. odůvodnění) schopen učinit právní úkon, tj. dne 14. 2. 2008 pořídit závěť, a to i s přihlédnutím ke svému tehdejšímu tělesnému a duševnímu stavu, užívaným lékům a duševnímu rozpoložení, když neshledal žádnou duševní poruchu, která by závažným způsobem ovlivňovala vnímání zůstavitele, jako rozumové, rozpoznávací a volní (rozhodovací) schopnosti, které byly s největší pravděpodobností zachovány v plném rozsahu i přesto, že zůstavitel trpěl lehčí až středně těžkou depresí.

53. Revizní posudek Fakultní nemocnice Olomouc byl původně vyžádán k odstranění rozporu odborných závěrů znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou léčebnou v Brně a znaleckého vyjádření vypracovaného doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc. Revizním znaleckým posudkem pak byly zcela potvrzeny závěry přezkoumávaného znaleckého posudku a též revizní znalecký posudek ve shodě s revidovaným znaleckým posudkem dospěl k závěru, že ze zdravotnické dokumentace ani z dalších zdrojů uvedených ve spisu a v dostupné zdravotnické dokumentaci nelze učinit závěr o zdravotní nezpůsobilosti zůstavitele pořídit závěť dne 14. 2. 2008, čili že byl schopen tohoto právního úkonu. Zároveň se podle názoru soudu zcela vypořádal i s oponentními závěry znaleckého vyjádření i znaleckého posudku doc. Žukova.

54. Závěry obou znaleckých posudků pak oba znalecké ústavy obhájily před soudem, kdy byli zpracovatelé znaleckých posudků velmi obšírně a podrobně vyslechnuti soudem, když v rámci svého výslechu zodpověděli i otázky účastníků řízení. Podle názoru soudu závěry znaleckých posudků včetně jejich dodatků doplněné výslechy jejich odborných zpracovatelů mají oporu v podkladech, které měl znalecký ústav k dispozici, je z nich zcela jasně zřejmý myšlenkový proces, jak znalecké ústavy ke svému odbornému závěru dospěly, přičemž myšlenkové postupy odpovídají pravidlům logického myšlení, a v podstatných skutečnostech jsou ve shodě i s ostatními důkazy (výpověďmi účastníků a svědků). Zde má soud na mysli výpověď původní žalobkyně, která mimo jiné uvedla, že neříká, že by zůstavitel přímo trpěl duševní chorobou a také potvrdila, že se i po smrti manželky staral o hospodářství, chodil k lékaři a bral léky. Také žalovaný ad 1) k chování zůstavitele uvedl, že jezdil do bytu v [obec] se 2x týdně vykoupat a pro čisté šaty, řídil automobil, chodil k lékaři a jezdil na burzy zvířat, což potvrdila i svědkyně [jméno] [příjmení], a podle svědkyně [jméno] [příjmení] byl zůstavitel moc šikovný na práci, měl zájem o holuby, zahrádku a o dům. Oba znalecké ústavy také přikládaly velkou váhu lékařské zprávě praktické lékařky zůstavitele MUDr. Zuzany Froňkové, která jej vyšetřovala dne 7. 1. 2008, tedy cca 1 měsíc před sepisem závěti, podle níž zůstavitel jezdil na kontroly automobilem, který řídil, při kontrole nebyly zjevné známky závažnější demence, kromě mírné zapomnětlivosti přiměřené věku, zůstavitel byl orientován místem, časem i osobou a byla s ním dobrá spolupráce. Závěry obou znaleckých posudků podporuje také svědecká výpověď JUDr. [jméno] [příjmení], který je zkušeným notářem s dlouholetou praxí, zvyklý jednat s osobami v podobném věku a životní situaci, který by na základě svých zkušeností byl schopen rozpoznat nezpůsobilost zůstavitele pořídit závěť. Ani svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] nezjistila u zůstavitele psychické postižení, i když připustila, že mohlo docházet k nedokrvování mozku, což je však u osob v tomto věku běžné. Podle zjištění obou znaleckých ústavů zůstavitel neužíval žádná psychofarmaka (nebylo jich třeba), která by mohla ovlivnit psychické funkce (vigilitu, náladu, myšlení, paměť atd.). Ve světle těchto přesvědčivých důkazů se jeví tvrzení svědků o velmi špatném zdravotním stavu zůstavitele („ katastrofální“ – svědkyně [příjmení],„ byl úplně mimo“ – svědkyně [příjmení]) v tomto smyslu jako přehnaná a nevěrohodná.

55. Pokud se týká oponentního znaleckého vyjádření a poté i znaleckého posudku doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., jejich závěry o nezpůsobilosti zůstavitele pořídit závěť z důvodu nedostatku kognitivních schopností při u něj známých komorbiditách, zůstaly ve světle shodných závěrů znaleckých posudků obou znaleckých ústavů osamoceny. Především znalec neuvedl a následně nebyl schopen uvést, na základě jakých konkrétních podkladů učinil svůj znalecký závěr, jak tyto jednotlivé podklady hodnotil a jaké z nich učinil jednotlivě a zároveň ve vzájemné souvislosti znalecké závěry. Znalec opřel svůj závěr o tělesná onemocnění zůstavitele, o poznámku o spavosti a zmatenosti zůstavitele napsanou lékařem záchranářem při výjezdu záchranné služby k zůstaviteli dne 24. 2. 2008, kterou dokonce považoval za klíčovou, a konečně o to, že zůstavitel nebyl sociálně schopný samostatného života a musel být podporován okolím. Znaleckými posudky znaleckých ústavů ve shodě s výpověďmi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] však bylo vyloučeno, že by se odkazovaná tělesná onemocnění zůstavitele promítla do mentální výkonosti zůstavitele tak, že by nebyl schopen předmětného právního úkonu. Také zpráva praktické lékařky zůstavitele MUDr. Zuzany Froňkové, která jej vyšetřovala krátce před pořízením závěti, neobsahuje žádný záznam o projevech závažnější duševní choroby. Pokud se týká zápisu lékaře záchranáře, pak soud podotýká, že tento zápis byl učiněn až při jeho zásahu u zůstavitele 10 dnů po pořízení závěti, navíc bez jakýchkoli dalších skutkových a časových souvislostí s tímto právním úkonem. Názor znalce, že zůstavitel nebyl schopen (sociálního) samostatného života, vyvracejí provedené důkazy prokazující jeho schopnost pečovat jak o sebe, tak o svůj majetek, hospodářství a zvířata, jakož i udržování svých zájmů a kontaktů s okolím. I znalecké posudky znaleckých ústavů jasně a shodně hovoří o zachování maximální míry osobní autonomie. Ani ve své výpovědi před soudem znalec dostatečně nevysvětlil a neodůvodnil své závěry, která tak nemohou zpochybnit závěry velice podrobně a precizně zpracovaných znaleckých posudků znaleckými ústavy. Soud totiž nepřehlédl tu část svědecké výpovědi doc. Žukova učiněné při jeho výslechu dne 3. 5. 2021 (čl. 634 spisu), kde uvedl, že:„ Nemohu uzavřít, že zůstavitel nebyl schopen, stejně tak nemohu napsat, že byl schopen. Neexistují robustní závažné medicínské podklady k tomu, abych se mohl vyjádřit, že nebyl schopen – to odpovídá zásadě presumpce zdraví. Ale mohu s velkou pravděpodobností říci, že jeho schopnost učinit takové jednání byla narušena.“ Na to už jako znalec při jednání soudu konaném dne 1. 12. 2021 (čl. 683 spisu) uvedl, že:„ posuzovaný nebyl před uzavřením právního úkonu psychiatricky vyšetřen … já jsem se pouze přiklonil k jedné z možností.“ Vzhledem k tomu, že znalecký posudek neobsahuje přehled konkrétní zdravotnické dokumentace, ze které znalec vycházel, když uvedl, že k dispozici měl znalecké posudky obou znaleckých ústavů,„ zdravotnická dokumentace mi byla poskytnuta advokátní kanceláří“ a„ seznam zdravotnické dokumentace je totožný se zdravotnickou dokumentací, kterou uvedla FN Olomouc“, lze z obsahu posudku dovodit, že jednoznačný závěr znalce o nedostatku duševní způsobilosti zůstavitele pořídit závěť (když zároveň tvrdil, že nemůže uzavřít, že nebyl schopen, ale ani že byl schopen) vychází spíše z předpokladu, než z procesu hodnocení konkrétních relevantních podkladů, na jejichž základě by bylo možné takový odborný závěr učinit. Tomu dále nasvědčuje i znalcem prezentovaná zevšeobecnění, že lidé i s lehkou demencí jsou omezeni ve svéprávnosti, a že i mírný kognitivní deficit znamená, že takový člověk je absolutně zmanipulovatelný.

56. Soud se proto ztotožnil se závěry znaleckých posudků obou znaleckých ústavů, o jejichž správnosti nemá vzhledem k výše uvedeným skutečnostem žádné pochybnosti a které, na rozdíl od znaleckého vyjádření i znaleckého posudku doc. Žukova, vytváří logický a přesvědčivý základ a skutkovou oporu pro konečné rozhodnutí soudu, přičemž revizní znalecký posudek zcela potvrdil odborné závěry revidovaného znaleckého posudku. Soud tedy uzavřel, že zůstavitel sice v době sepsání závěti trpěl lehkým duševním dyskomfortem, který jej však nečinil neschopným k tomuto právnímu úkonu z důvodu v tom směru, že nebyl schopen posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout. Přítomnost klinicky významné duševní choroby zjištěna nebyla. Soud se přiklonil k názoru obou znaleckých ústavů, že důležitá byla výkonnost zůstavitele, která i při řadě jeho tělesných onemocnění a duševním rozpoložení po ztrátě manželky zůstala zachována do té míry, že byl schopen učinit předmětný právní úkon, když ve zdravotnické dokumentaci není do dne pořízení závěti žádný záznam o kognitivním deficitu zůstavitele.

57. K otázce, zda zůstavitel učinil právní úkon svobodně, nebo pod nátlakem.

58. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

59. Předně je třeba konstatovat, že nebylo prokázáno, že by na zůstavitele byl vyvíjen fyzický nebo psychický nátlak. Skutečnost, že bydlel v rodině závětního dědice, že si s ním rozuměl v oblasti hospodaření a chovu domácích zvířat, mohly jako pohnutka ovlivnit jeho rozhodnutí, komu odkáže svůj majetek, nicméně v žádném případě zde nelze hovořit o nedostatku svobody vůle. Zůstavitel měl nejsilnější citovou vazbu právě na svého synovce, s nímž si rozuměl a poslední vůle, v níž mu odkázal svůj majetek, byla jen logickým a nepřekvapivým vyvrcholením jejich vztahu (viz závěr PhDr. Zapletalové z Psychiatrické léčebny v Brně). Ani svědkyni [příjmení] nepřekvapilo, že synovcovi odkázal dům, když uvedla, že:„ o všech mluvil hezky, zvláště o [anonymizováno], ani mne nepřekvapilo, že odkázal dům jemu, komu také jinému.“ Také revizní znalecký posudek potvrdil závěry Psychiatrické léčebny v Brně, že jeho rozpoznávací a volní schopnosti zůstaly zachovány a v jeho rozhodnutí sepsat závěť ve prospěch svého synovce, kterého měl rád, měl s ním společné zájmy, byl rád v jeho rodině, kde se o něho starali, nezjistili žádnou patologii. Zůstavitel projevil před notářem jednoznačnou vůli odkázat svůj majetek svému synovcovi. Notář JUDr. Ladislav Vondrák byl přítomen po celou dobu sepisování notářského zápisu a měl tak možnost sledovat chování zůstavitele. Vůbec nepochyboval o pravé a svobodné vůli zůstavitele ustanovit svým jediným dědicem žalovaného ad 1) ani o jeho způsobilosti takový právní úkon učinit. Logickým vyústěním pak bylo prohlášení zůstavitele, že závěť učinil po zralé úvaze, při zdravém rozumu a bez jakéhokoliv nátlaku či donucení, že notářský zápis v celém jeho rozsahu schválil a podepsal.

60. Jelikož podání žaloby bylo původní žalobkyni uloženo usnesením podepsaného soudu ze dne 10. 2. 2010 č. j. 25 D 2012/2008-138, nebylo třeba se zabývat otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 písm. c) o. s. ř.

61. Pasivní legitimaci žalované ad 2) je dána tím, že je účastníkem dědického řízení. Účastníkem sporného řízení pak musí být všichni, kdož byli (jsou) účastníky dědického řízení v době vydání usnesení podle § 175k o. s. ř.

62. Jelikož se žalobci nepodařilo prokázat, že 1) notářský zápis o závěti zůstavitele trpí takovou vadou, že jej nelze považovat za veřejnou listinu, že 2) zůstavitel trpěl takovou duševní poruchou, jejímž důsledkem nebyl schopen učinit právní úkon (pořídit závěť), protože nemohl posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout ani, že 3) právní úkon učinil nesvobodně a pod nátlakem, soud žalobu zamítl. Pokud se týká důvodů ad 2) a ad 3) soud ještě pro úplnost připomíná i názor Ústavního soudu uvedený v nálezu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13-1 (Sb.n.u.US č. 74, ročník 2014, strana 333), podle něhož spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Taková (vysoká) míra pravděpodobnosti, že zůstavitel jednal v duševní poruše, která ho v daný moment činila neschopným právně jednat, tak jak ji stanovil Ústavní soud, však provedenými důkazy v žádném případě prokázána nebyla, nýbrž prokázán byl pravý opak, tedy vysoká míra pravděpodobnosti, že zůstavitel byl schopen právně jednat a pořídit předmětnou závěť.

63. Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou dohledatelná na internetových stránkách www.nsoud.cz.

64. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalovanému ad 1), který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, který úspěšný ve věci nebyl. Náklady řízení představují náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když soud vyšel z tarifní hodnoty uvedené v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, neboť předmětem řízení je (obecné) určení, že žalobce je dědicem, což je penězi neocenitelná hodnota práva, na rozdíl od žaloby, jejímž předmětem by byl vlastní rozsah dědického práva, který by již byl penězi ocenitelným plněním či právem. Náklady řízení tvoří: - za řízení před okresním soudem: odměna za 7 úkonů právní služby po 2 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ citované vyhlášky ve znění platném do 31. 12. 2012), 7 x 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 1, 3) a 8 x 100 Kč náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3 citované vyhlášky), náhrada cestovních výdajů advokáta na cestě z [obec] do [obec] a zpět, osobním automobilem tov. zn. Ford Escort, při ujeté celkové vzdálenosti 136 km (4 x 34 km), průměrné spotřebě 7,3 l BA Natural 95/100 km, ceně PHM 31,60 Kč (3 cesty), resp. 34,90 Kč (1 cesta) a základní sazbě 3,70 Kč/km (advokát účtoval stejnou výši i za cesty uskutečněné v roce 2010), - za řízení před odvolacím soudem: odměna za 1 úkon právní služby 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ citované vyhlášky ve znění platném do 31. 12. 2013), 1 x 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 1, 3), - za další řízení před okresním soudem: odměna za 4 úkony právní služby po 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. d/, g/), 4 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3) a 4 x 100 Kč náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3) a náhrada cestovních výdajů na cestě advokáta z [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem ve výši 396 Kč, - za další řízení před odvolacím soudem za 2 úkony právní služby po 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. d/, g/), 2 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3), 8 x 100 Kč náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3) a náhrada cestovních výdajů na cestě advokáta z [obec] do [obec] a zpět osobní automobilem ve výši 930 Kč, - za další řízení před okresním soudem za 6 úkonů právní služby po 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. d/, g/), 6 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4), 8 x 100 Kč náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3) a náhrada cestovních výdajů na cestě advokáta z [obec] k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a zpět osobním automobilem ve výši 1 543 Kč. Advokátu byla dále přiznána podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. 21 % DPH ve výši 4 020 Kč Náklady řízení je třeba zaplatit advokátu (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Pokud již žalobce (původní žalobkyně) žalovanému ad 1) náhradu nákladů řízení zčásti uhradil, jde zatím v této výši o bezdůvodné obohacení, protože nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které však bylo následně Nejvyšším soudem ČR v celém jeho rozsahu zrušeno. Proto soud znovu rozhodl o celkové náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

65. Podle stejného ustanovení o. s. ř. posuzoval soud i náhradu nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou ad 2). Jelikož té v řízení žádné náklady nevznikly a nejsou patrné ani z obsahu spisu, soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

66. Také stát má podle § 148 odst. 1 o. s. ř. proti neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení, kterým je zbývající část znalečného nekrytá zálohou a vyplacená z rozpočtových prostředků soudu. Pokud již žalobce (původní žalobkyně) státu náhradu nákladů řízení zčásti uhradil, jde zatím v této výši o bezdůvodné obohacení, protože nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které však bylo následně Nejvyšším soudem ČR v celém jeho rozsahu zrušeno. Proto soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.

67. Podle § 147 odst. 2 o. s. ř. soud může uložit svědkům, fyzickým osobám uvedeným v § 126a, znalcům, tlumočníkům nebo těm, kteří při dokazování měli nějakou povinnost, jestliže zavinili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, aby je nahradili účastníkům. Na den 3. 9. 2013 bylo nařízení jednání, k němuž byl také řádně předvolán znalecký ústav Psychiatrická léčebna v Brně (podle údajů na doručence mu bylo předvolání doručeno dne 13. 6. 2013). K jednání se však znalecký ústav (zpracovatelé znaleckého posudku) bezdůvodně nedostavil, čímž bylo jednání zmařeno. Původní žalobkyni a žalovanému ad 1) tak vznikly zbytečné náklady, které je podle výše uvedeného ustanovení povinen zaplatit ten, kdo jejich vznik zavinil. Náklady tehdy vznikly podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to původní žalobkyni ve výši 2 109 Kč za 1 úkon právní služby ve výši 1 250 Kč (§ 14 odst. 2), paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3) a 2 x 100 Kč náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3), když soud vycházel z předloženého vyúčtování, kdy advokát účtoval za další celkem 4 jednání konaná před soudem 1. stupně, kterých se advokát zúčastnil, celkem 6 půlhodin ztráty času, a náhrada cestovních výdajů na cestě advokáta vlakem z [obec] do [obec] a zpět ve výši 359 Kč. Žalovanému ad 1) vznikly náklady za 1 úkon právní služby ve výši 1 250 Kč (§ 14 odst. 2), paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3), 2 x 100 Kč náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3) a náhrada cestovních výdajů na cestě advokáta z [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem ve výši 264 Kč. Pokud již znalecký ústav náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti uhradil, jde zatím v této výši o bezdůvodné obohacení na straně oprávněných osob, protože nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které však bylo následně Nejvyšším soudem ČR v celém jeho rozsahu zrušeno. Proto soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozhodnutí.

68. Lhůty k plnění soud stanovil tak, aby povinní měli dostatek času náklady řízení zaplatit a oprávněným se dostalo plnění v přiměřené době (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení