3 C 223/2018 - 660

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobců: a) [název žalobkyně] sídlem [adresa], [anonymizováno] [země] b) [anonymizována dvě slova]. [příjmení] [jméno] [jméno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [datum] [anonymizováno] [adresa], [země] oba zastoupeni advokátem Dr. iur. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [země] [anonymizováno 8 slov], [IČO] [anonymizováno] [adresa žalované] [anonymizována dvě slova] [země], [anonymizováno], [IČO] [anonymizováno] [adresa žalované] [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] 3. [název žalované], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o vyklizení a zaplacení peněžité náhrady a o určení vlastnického práva k nemovitostem takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla 2. žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemek v [katastrální uzemí] parcelní číslo [anonymizována dvě slova] v rozsahu odpovídajícím původní pozemkové parcele/původním pozemkovým parcelám číslo [anonymizována dvě slova] v původním k. ú. [obec] u [obec], se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla 2. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla 2. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, se zamítá.

IV. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla 3. žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemky v [katastrální uzemí], a to pozemek parcelní číslo KN [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původní pozemkové parcely/původních pozemkových parcel číslo [anonymizována dvě slova] v původním k. ú. [obec] u [obec], pozemek parcelní číslo KN [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původní pozemkové parcely/původních pozemkových parcel číslo [anonymizována dvě slova] v původním k. ú. [obec] u [obec] a pozemek parcelní číslo KN [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původní pozemkové parcely/původních pozemkových parcel PK [číslo] v původním k. ú. [obec] u [obec]; se zamítá.

V. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla 3. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, se zamítá.

VI. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla 3. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, se zamítá.

VII. Žaloba o určení, že žalobkyně a) je vlastníkem nemovitostí v [katastrální uzemí], a to pozemku parcelní číslo KN [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původní pozemkové parcely/původních pozemkových parcel číslo [anonymizována dvě slova] v původním k. ú. [obec] u [obec], pozemku parcelní číslo KN [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původní pozemkové parcely/původních pozemkových parcel číslo [anonymizována dvě slova] v původním k. ú. [obec] u [obec] a pozemku parcelní číslo KN [číslo] v rozsahu odpovídajícímu části původní pozemkové parcely/původních pozemkových parcel PK [číslo] v původním k. ú. [obec] u [obec] a dále pozemku v [katastrální uzemí] parcelní číslo [anonymizována dvě slova] v rozsahu odpovídajícímu původní pozemkové parcele/původním pozemkovým parcelám číslo [anonymizována dvě slova] v původním k. ú. [obec] u [obec], se zamítá.

VIII. Žalobkyně a) je povinna zaplatit 1. žalovanému na náhradu nákladů řízení 1 626 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IX. Žalobce b) je povinen zaplatit 1. žalovanému na náhradu nákladů řízení 265 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

X. Žalobkyně a) je povinna zaplatit 2. žalovanému na náhradu nákladů řízení 21 247 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce 2. žalovaného.

XI. Žalobce b) je povinen zaplatit 2. žalovanému na náhradu nákladů řízení 3 459 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce 2. žalovaného.

XII. Žalobkyně a) je povinna zaplatit 3. žalovanému 20 196 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce 3. žalovaného.

XIII. Žalobce b) je povinen zaplatit 3. žalovanému 3 288 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce 3. žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali vyklizení nemovitých věcí označených ve výroku I. a IV. rozsudku, eventuálně náhrady ve výši 10 000 Kč pro případ, že by nemovitosti nebyly vydány, dále náhrady škody za snížení hodnoty těchto nemovitostí v době od [datum] do současnosti a také určení, že žalobkyně a) je vlastníkem těchto sporných nemovitých věcí. Základem žaloby je tvrzení, že právní předchůdce žalobců nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem v roce 1930 na základě tří odevzdacích listin, a to odevzdací listiny č. [spisová značka] [anonymizována tři slova] v [obec] ze dne [datum], odevzdací listiny č. [spisová značka] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] ze dne [datum] a odevzdací listiny č. [anonymizováno] ([číslo]) / [číslo] vydané [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [datum], jako dědictví po předchozím vlastníku předmětných nemovitých věcí, kterým byl [jméno] [příjmení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [datum narození], zemřelý dne [datum] ve [obec]. Dle žalobní narace měl žalobce a) nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem jako univerzální dědic [příjmení] v dědickém řízení vedeném u [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [spisová značka]. Československý stát tyto nemovitosti na jaře 1945 bez souhlasu vlastníka - právního předchůdce žalobců a hlavy nezávislého cizího státu, fakticky ovládl, a to bez náhrady a aniž by měl k nabytí vlastnictví právní titul. Vlastnické právo zůstavitele k Nemovitostem se tak ve smyslu elasticity vlastnického práva zúžilo na holé vlastnictví, nicméně v souladu s právní úpravou nezaniklo, neboť Česká republika k tomuto majetku nemá žádný nabývací titul. Z žádného dokumentu obsaženého ve spise dle názoru žalobců nevyplývá, že bylo o konfiskaci rozhodnuto nebo že ke konfiskaci došlo. Pokud se odkazuje na prostou kopii listiny, dle které měl být v roce 1945 [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] konfiskován blíže nespecifikovaný majetek ležící v historických zemích Moravy a Slezska, žalobci uvádějí, že sporné nemovitosti nemohly být konfiskovány vzhledem k jurisdikční a exekuční imunitě hlavy státu, které měla absolutní povahu, a že konfiskační akty jsou nicotné. Žalobci zpochybnili samu existenci bývalého Okresního národního výboru v [obec], který vyhláškami ze dne [datum] rozhodl, že právní předchůdce žalobců je osobou německé národnosti ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. V době vydání uvedené listiny orgán tam uvedený - Okresní národní výbor v [obec] - ani neexistoval, nebyl zmíněn v dekretu č. 52/ [rok] Sb., a i kdyby existoval, neměl by pravomoc k provedení konfiskace rozsáhlého majetku hlavy cizího státu, neboť taková pravomoc byla svěřena jen ministerstvům. Pokud úřední jednání přesahovalo obvod jednoho okresního úřadu, prováděl jej v souladu s čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb. zemský úřad, pokud přesahovalo obvod jednoho zemského úřadu, provádělo jej ministerstvo. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] se nacházel na území 3 zemí, záležitost jednoznačně přesahovala území jedné země, a mělo se jí tak zabývat příslušné ministerstvo. Odkaz na § 7 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. je dle žalobců nepřípadný, neboť tam jde o tradiční princip úpravy místní příslušnosti, o kterou se zde nejedná. [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] byl nadto chráněn imunitou hlavy státu i státní imunitou ve smyslu mezinárodního práva, které zásah do majetkových práv hlavy státu vylučují. Dále uvedli, že na knížete [jméno] [jméno] [příjmení] se vztahovala jurisdikční i exekuční imunita, i kdyby byla konfiskační rozhodnutí platně vydána, nemohla být vykonána. Konfiskace ze strany státu je veřejnoprávním aktem, v takovém případě je tvrzení žalovaných, že imunita hlavy státu nechrání vlastníka před aplikací soukromoprávních předpisů upravujících nabývání a zcizování majetku, bezpředmětné. Imunita hlavy státu je absolutní a vztahuje se i na soukromý majetek, bez ohledu na to, zda panovník cizího státu jedná při výkonu veřejné moci nebo jako soukromá osoba. Jurisdikční i exekuční imunita je chápána jako nedostatek pravomoci orgánu státu ve vztahu k cizímu státu a hlavě cizího státu; rozhodnutí orgánem s nedostatkem pravomoci vede k nicotnosti správního aktu. Okresní národní výbory byly správními orgány bez širší politické legitimity a bez příslušných úředních, právních a odborných znalostí, a bylo tak dle žalobců nemyslitelné, aby posuzovaly tak výjimečně složité případy, a to i s ohledem na jejich citlivost a možné následky v zahraničněprávní, bezpečností či vojenské oblasti. Podle názoru žalobců aplikují státní orgány České republiky v roce 2021 konfiskační opatření tím, že po prosté faktické ztrátě držby v roce 1945 poskytují právní účinky konfiskace nulitnímu aktu z minulosti, který je založen na etnické a rasové kvalifikaci hlavy evropského státu, která do působnosti dekretů nespadala. Dekrety byly zaměřeny na Němce jako osoby přidružené k Třetí říši a dnes je nelze použít rasově diskriminačním způsobem. Pokud soud neprovede přezkum konfiskačních aktů, odmítne se tím zabývat sporem v plném rozsahu, což dle žalobců představuje odepření spravedlnosti a přístupu k soudu, tedy zásah do práva na spravedlivý proces. Judikaturu je dle žalobců soud povinen používat v souladu s procesními zárukami, které se na řízení před soudem vztahují v době, kdy řízení probíhá, a to včetně záruk dle Evropské úmluvy na ochranu lidských práv. Judikatura soudům podle názoru žalobců nebrání přezkoumávat správní akty o konfiskaci, smysl citované judikatury je zabránit soudům v nahrazování správních aktů o konfiskaci, které nebyly přijaty, vlastním rozhodnutím. Soudy v občanskoprávním řízení mají proto pravomoc přezkoumávat správní akty, včetně aktů o konfiskaci, a to nejen ve vztahu k jejich nicotnosti, ale i zákonnosti či vadám včetně procesních. V této souvislosti odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu R II 172/46 a na znění § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle kterého soud z rozhodnutí správního orgánu o předběžné otázce pouze„ vychází“, ale není jím„ vázán“. Soud je tedy dle žalobců povinen vyhlášky věcně přezkoumat, zejména když žalobci doložili, že jejich právní předchůdce byl lichtenštejnské národnosti. Poukázali také na to, že označení právního předchůdce žalobců za osobu německé národnosti není výrokem rozhodnutí ve formálním smyslu, otázka národnosti byla pouze otázkou předběžnou. Dodali, že žádný správní orgán neměl pravomoc přiřknout národnost jakékoli osobě, natož hlavě cizího státu, subjektivním prohlášením o národnosti nebyl správní orgán oprávněn nahradit dokazování, ke kterému byl povinen. Důkaz o tom, že by se právní předchůdce žalobců přihlásil k německé národnosti, však neexistoval, bez dokazování bylo odkázáno na notorietu. Otázka národnosti tak dle názoru žalobců nebyla pravomocným rozhodnutím orgánů Československé republiky nikdy vyřešena, neboť ta může být zjištěna jen z prohlášení dané osoby. České soudy se proto musí zdržet etnického označování hlavy státu v rozporu s jeho vůlí, mezinárodním a vnitrostátním právem tím, že odmítají přijmout fakta důkazy a opakují fingované postupy z období nesvobody a ohýbají zákony.

2. Za chybnou označili žalobci také aplikaci Stanoviska pléna Ústavního soudu č. 21/05 Stanovisko se vztahuje na případy zániku vlastnického práva před 25. únorem 1948, žalobci však tvrdí, že žalobkyně a) (a před ní její právní předchůdce) je nadále vlastníkem, neboť text sepsaný neexistujícím správním orgánem nemá jako paakt žádné právní účinky, není proto ani rozhodnutím o konfiskaci. Navíc cílem stanoviska měla být ochrana zájmů osob odlišných od státu, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, před nároky vlastníků, kteří vlastnické právo pozbyli před únorem 1948. V dané věci je ale vlastníkem sporného majetku stále stát, který zabrání majetku sám provedl a je si vědom okolností, za kterých k zabrání došlo, i opakovaných námitek a odporu žalobců i právních předchůdců. Státu by neměly být vytvářeny podmínky pro získání prospěchu plynoucího z jeho vlastního jednání nebo opomenutí. Stanovisko se také zaměřuje na případy, kdy k rozhodnutí o konfiskaci došlo, a v odůvodnění stanoviska je uvedeno, že se nevztahuje na majetek, u kterého žádné rozhodnutí o konfiskaci vydáno nebylo. V dané věci však rozhodnutí o konfiskaci neexistuje. V opačném případě by se dle žalobců vytvořil prostor pro morální hazard, kdy osoby fyzicky okupující majetek by se mohly úspěšně bránit pouhým tvrzením o konfiskaci doložené vadnými listinami nebo dokonce prostými kopiemi, jak tomu bylo v této věci. Poukazovali také na to, že stanovisko bylo přijato již v roce 2005 a změnilo samotnou podstatu restitučních zákonů, neboť dříve bylo možné se v občanskoprávním řízení domáhat ochrany vlastnického práva i mimo období od [datum]. Od roku 2005 tak soudy nově odmítají projednat a rozhodnout spory vlastníků, jejichž majetek stát v době vstupu restitučních zákonů v účinnosti stále okupoval bez nabývacího titulu a žalobců, kteří se domáhají ochrany vlastnického práva, odpírá přístup k soudům s plnou pravomocí věc projednat. Stanovisko je tak dle názoru žalobců v rozporu s mezinárodním právem. Sice nestanoví, že vlastnictví majetku okupovaného státem v důsledku přijetí restitučních zákonů zanikají, ale zbavením možnosti právní ochrany před soudem dochází de facto ke stejným účinkům. Žalobci připomněli, že žalobu nesměřují proti osobám odlišným od státu, žaloba proto nesměřuje na žádný soukromý majetek, ale jen na majetek okupovaný státem, v takovém případě nelze dovodit žádný legitimní cíl ve veřejném zájmu u zabavení majetku, a Stanovisko proto nelze aplikovat, neboť by to bylo v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Zbavení majetku nepovažují žalobci ani za přiměřené, neboť mezi veřejným zájmem (i kdyby byl) a porušením práva žalobce není rovnováha. Vzhledem ke změně právní ochrany vlastnického práva přijaté v roce 2005, která vedla k méně příznivému zacházení s vlastníky v řízeních vedených po přijetí stanoviska, je Stanovisko i diskriminační.

3. K peněžní náhradě žalobci uvedli, že pokud byl majetek občanovi cizího státu konfiskován, měl právo na náhradu, která byla pro takové případy obsažena také v československém právním řádu. Nepřiznáním takové náhrady byla porušena obecná zásada mezinárodního práva, že majetek cizinců nelze zabrat bez náhrady. Odkázali také na novelizované ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., který stanovil podmínky pro poskytnutí náhrady za pozemky konfiskované během první pozemkové reformy a po novelizaci vyloučil možnost vyvlastnění majetku cizinců bez poskytnutí náhrady, kterou stanovila jako podmínku vyvlastnění. Odkázali na rozhodnutí mezinárodněprávních orgánů soudní moci a rozhodčích tribunálů z 20. a 30. let minulého století a uvedli, že o protiprávnosti konfiskace majetku cizích státních příslušníků bez náhrady věděly i orgány československého státu v době po druhé světové válce, v letech 1946 a 1982 tak byla uzavřena řada mezinárodních smluv se státy, kterých se konfiskace bez náhrady dotkla, vyjma [anonymizována dvě slova]. S ohledem na proběhlá jednání [anonymizováno] nemohla přitom česká vláda očekávat, že se [země] svých nároků na nápravu trvajícího porušování mezinárodního práva vzdá. Odmítnutí dalších jednání o poskytnutí náhrad za konfiskovaný majetek lichtenštejnských občanů ze strany České republiky lze považovat z její strany za přímou diskriminaci, a to v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), i mezinárodněprávními závazky České republiky i základními principy mezinárodního práva, které jsou zakotveny v Chartě OSN a kodifikovány v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy. Česká republika neprojevila žádnou snahu o včasné a spravedlivé řešení sporu a před vlastními soudy a správním orgány zahájila na základě tvrzené státní příslušnosti zůstavitele soudní a správní řízení. Vyvlastněním majetku vznikla přitom povinnost k úplné náhradě majetkové a nemajetkové újmy, reparace má být provedena formou restituce, pokud to není možné, poskytnutím náhrady včetně ušlého zisku, a to dle návrhu článku 31 zpracovaného komisí OSN pro mezinárodní právo.

4. Dále žalobce b) uvedl, že použitím konfiskačních rozhodnutí, která označujícího jeho otce za osobu německé národnosti, se propůjčují účinky„ rozhodnutí“ žalovaného státu, že právní předchůdce žalobců byl německé národnosti. Takové stanovení národnosti knížete také nevyhnutelně nepřímo nebo implicitně určuje národnost jeho syna, žalobce b) a tímto způsobem byla popřena skutečná lichtenštejnská národnost knížete a žalobce b). Jakékoli rozhodnutí orgánů státu o národnosti osoby proti její vůli a v rozporu s jejím vlastním sebeurčením představuje zásah do práva této osoby na respektování jejího soukromého života podle článku 8 Úmluvy. Také prohlášení v tom smyslu, že otec knížete [jméno] [jméno] [příjmení] byl osobou, na kterou se Dekret vztahuje, je jasným a urážlivým pošpiněním pověsti a cti zesnulého knížete.

5. Žalobci tedy vycházejí z právního názoru, že vlastnická práva ke spornému majetku jejich právní předchůdce nikdy nepozbyl, žalobci b) náleží právo požívat plody a užitky z veškerého knížecího majetku, tedy i ze sporných pozemků, panující kníže z [příjmení] je oprávněn veškeré své nároky na výnosy svým jménem uplatňovat, jde o právo sui generis, které má veřejný charakter. Soubor zahraničních norem, která uvedená práva žalobci b) zakládají, musí dle žalobců české instituce uznávat a respektovat. Tvrzená konfiskace do nich nemohla zasáhnout, dekret č. 12/ 1945 Sb. ustanovení o zániku tohoto práva ani neobsahuje. Stát, který užívá nemovitosti a své právo odvozuje od znění dekretu č. 12/ 1945 Sb., neodpovídá dle názoru žalobců státu právnímu.

6. Všichni žalovaní navrhli, aby byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu ohledně všech uplatněných žalobních nároků. Uvedli, že československý stát nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem konfiskací dle dekretu presidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. (dále jen„ dekret č. 12/ 1945 Sb.“). Dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na Čsl. stát dnem jeho účinnosti, tj. dnem 23. 6. 1945. Konfiskační vyhláška jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak pouze vymezovala, které nemovité věci jsou dekretem dotčeny. K samotnému průběhu konfiskace: Výměrem MZe č. j. 20037/V-1/1945 ze dne 26. června 1945 byla dle dekretu č. 5/ 1945 Sb. zavedena národní správa a jmenován národní správce do všech podniků/závodů/ i jiných majetkových podstat knížete [jméno] [jméno] [příjmení] na území Československé republiky z toho důvodu, že se vlastník přihlásil k německé národnosti a i v době okupace vedení a správa majetku byla v rukou Němců a to jak v ústředním ředitelství v Olomouci, tak na jednotlivých velkostatcích a podnicích. Vedoucí němečtí úředníci a německý personál byli většinou organizovanými nacisty a spolupracovali s okupantským režimem. Tak bylo [anonymizována dvě slova] po stránce národností a státní spolehlivosti značně kompromitováno. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] byl Zůstavitel rovněž označen podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé národnosti. Tyto konfiskační vyhlášky byly vyvěšeny dne [datum], čímž došlo i k jejich doručení. Z vymezení majetku, na který se dekret č. 12/ 1945 Sb. vztahoval, je zřejmé, že byl vždy konfiskován veškerý majetek označeného vlastníka (viz § 1 odst. 1 a § 4 dekretu č. 12), tj. konfiskace působila vůči majetku ad personam. Proti konfiskaci majetku Zůstavitel vznesl námitky (zejména, že nebyl osobou stanovenou v ust. § 1 dekretu č. 12/1945 Sb., že nebyl při prováděném sčítání lidu v naší republice, že konfiskační vyhláška má vady (stran jejího doručení, vydání nepříslušným úřadem i nemožností být slyšen a vyjádřit se), a současně podal žádost o připuštění výjimky. S námitkami i žádostí o připuštění výjimky se vypořádal [příjmení] národní výbor v [obec] (dále také jen„ ZNV v [obec]“) ve svém rozhodnutí o stížnosti Zůstavitele proti konfiskaci, [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], kde uzavřel, že stížnosti se nevyhovuje, neboť byly dány zákonné důvody konfiskace, a proto i námitky jsou nedůvodné, neboť je všeobecně známo, že Zůstavitel je německé národnosti, že je bezvýznamné, zda někdo, jemuž se zemědělský majetek konfiskuje, je cizincem nebo naším státním příslušníkem, hlavou nebo občanem neutrálního nebo jiného státu. ZNV v [obec] v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že [anonymizována dvě slova] v Československu nebyly exteritoriální. Podstatné pro posouzení oprávněnosti konfiskace bylo, kdo je jako jejich vlastník zapsán v příslušných vložkách pozemkových knih. Dále se z odůvodnění rozhodnutí podává, že„ vyvlastnění“ majetku osoby, vůči které rozhodnutí směřovalo, se nepříčí ustanovením mezinárodního práva, když toto„ vyvlastnění“ (správně konfiskace) bylo provedeno podle ustanovení dekretu č. 12/ 1945 Sb., které nařizovalo konfiskaci bez náhrady všem osobám německé nebo maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. Konfiskace tedy postihovala cizí státní příslušníky podle stejných zásad jako státní příslušníky ČSR. Pokud jde o namítané formální vady konfiskační vyhlášky, dospěl [anonymizována dvě slova] [obec] k závěru, že konfiskační vyhláška sice nebyla zůstaviteli doručena, Zůstavitel však podal svou stížnost včas, takže nebyl na svých právech poškozen. Dále byla odmítnuta námitka Zůstavitele o vydání konfiskační vyhlášky nepříslušným úřadem, když [anonymizováno] v [obec] zaujal stanovisko, že tvrzení zůstavitele o tom, že vyhlášku mělo vydat přímo ministerstvo, nemá oporu v zákoně. Pokud jde o námitku nemožnosti uplatnění práv na slyšení Zůstavitele, přijal [anonymizováno] v [obec] závěr, že zákon nijak nenařizoval jeho slyšení a dával mu možnost svá právo po vydání vyhlášky plně uplatniti podáním stížnosti k [anonymizována dvě slova] [obec] o připuštění výjimky. [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] rozhodl o žádosti Zůstavitele o připuštění výjimky z konfiskace tak, že byla tato žádost zamítnuta jako neodůvodněná. [anonymizována dvě slova] [obec] uvedl, že výjimku z konfiskace lze připustit jen osobám německé národnosti, které se aktivně účastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. Žádný ze Zůstavitelem nabídnutých důkazů však této podmínce nevyhověl. Shodně rozhodl v otázce připuštění výjimky z konfiskace i [anonymizována dvě slova] [obec] ve svém rozhodnutí [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] [číslo jednací] [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] rozhodl o odvolání proti výměru [anonymizována dvě slova] [obec] [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí] [anonymizováno],„ …že výměr zrušuje a ukládá ONV v [obec] vydání nového výměru…“, a to z důvodu, že ONV připustil ve svém poučení možnost odvolání proti jeho rozhodnutí k ZNV v [obec], přičemž ZNV v [obec] učinil závěr, že takové poučení je protizákonné a zdůraznil, že případy nepochybně rozhodne ONV sám s konečnou platností. Rozhodnutí pak vydal [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] – viz výše. Proti rozhodnutí o konfiskaci, tj. proti rozhodnutí ZNV v [obec] ze dne 16. ledna 1946 [číslo] VIII/26-1946 podal Zůstavitel, zast. gen. zmocněncem [jméno] [jméno] princem z [anonymizováno], stížnost ke [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo jednací] rozhodl dne 21. listopadu 1951 tak, že stížnosti se zamítají. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] učinil závěr, že základní předpoklady konfiskace dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. k tomuto majetku byly naplněny a správní soud uznal, že zjištění žalovaného úřadu, že Zůstavitel je [příjmení], zůstalo stížností neotřeseno a že je tato skutečnost všeobecně známa. Správní soud naopak konstatoval, že Zůstavitel proti této všeobecně známé skutečnosti nepodal protidůkaz. Z výše uvedeného je zřejmé, že Zůstavitel brojil proti výše uvedeným rozhodnutím týkajícím se konfiskace všemi dostupnými prostředky, o stížnostech bylo rozhodováno příslušnými orgány, tudíž nedošlo ke zkrácení či k omezení jeho práv uplatnit námitky proti konfiskaci majetku. Zůstavitel v době své smrti ([datum]) proto nebyl vlastníkem předmětných nemovitých věcí, a je tudíž vyloučeno, aby vlastnické právo k nim přešlo v rámci dědického řízení po [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [spisová značka] na žalobce a) jako univerzálního dědice. Na straně žalobců je tedy nedostatek aktivní věcné legitimace, 7. Dále žalovaní uvedli, že žalobci na požadovaném určení nemají ani naléhavý právní zájem; na straně žalobců nelze aplikovat princip imunity hlavy státu; je zde nutné naopak aplikovat princip právní jistoty, kdy žalovaní více jak 70 let oprávněně vlastní nemovitosti, které jsou předmětem žaloby a nakládají s nimi jako s věcmi vlastními; Ústavní soud se již i vyjádřil negativně k otázce možnosti zrušení tzv. Benešových dekretů, naposledy v usnesení sp. zn. III. ÚS 2130/17 dne 20.2.2020; žalobci nenavrhují ani nepředkládají žádné nové důkazy ani nová tvrzení, která by předchozí rozhodnutí mohla zvrátit; podanou žalobou nelze nahradit rozhodnutí vlády ČR v otázce odškodnění žalobců, když v žádném případě nedošlo k porušení práva na ochranu vlastnictví a majetku, porušení zákazu diskriminace, ani porušení práva na spravedlivý proces atd.; žalobci neunáší povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní ve vztahu k náležité specifikaci dotčených požadovaných plodů a jejich užitků, resp. peněžité náhrady za nemovitosti.

8. Žalovaný 2) také namítl, že o všech otázkách, které žalobci opětovně v této žalobě uvádí jako důvody pro oprávněnost podané žaloby, již bylo opakovaně soudy rozhodnuto, (jedná se tedy ve většině případů o překážku rei iudicatae).

9. Soud nejprve přezkoumal svou mezinárodní pravomoc a konstatoval, že tato je dána. Mezinárodní příslušnost českých soudů plyne z čl. 24 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Soud považuje za nedůvodnou námitku vynětí projednávané věci z pravomoci českých soudů. V projednávané věci jde o spor, který vyplývá z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.). Z pravomoci českých soudů jsou podle § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. Vynětí z pravomoci českých soudů se podle § 7 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity a tím k nemožnosti vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního poměru, z něhož vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých soudů v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7 tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Je mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu (par in parem non habet jurisdictionem). Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v závěr, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity – vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl – ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát – nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] 2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017). V této věci jde o spor, který vyplývá z poměrů soukromého práva a žalobci vystupují ve sporu jako soukromé osoby (shodně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. Ncp 77/2019-78). Podáním žaloby u českého soudu navíc sami žalobci projevili vůli se pravomoci českého soudu podrobit, a to i žalobce b) jako lichtenštejnská hlava státu. Projednáním a rozhodnutím této věci české soudy do suverenity Lichtenštejnského knížectví nepřípustně nezasahují.

10. Věcná příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci byla určena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. Ncp 77/2019-78, jehož závěry shledal ústavně konformními také Ústavní soud, který svým usnesením ze dne 22. 4. 2020, č. j. II. ÚS 2860/19-792, ústavní stížnost žalobců odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

11. Soud zaprvé neshledal důvodnou námitku žalovaných, že žaloba není dostatečně určitá. Žalobci přiléhavě poukázali na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1562/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 2194). Pokud tedy vymezili části pozemků označených v žalobní žádosti údaji z evidence v pozemkové knize (zemských deskách) o původních stavebních nebo pozemkových parcelách, je toto vymezení dostatečně určité a žaloba má stanovené náležitosti. Neurčitostí netrpí ani žalobní požadavek na náhradu škody, protože šlo o škodu, která měla žalobcům vzniknout tím, že se měla v době od 1. 1. 1951 cena sporných nemovitých věcí snížit v důsledku nehospodárné a neodborné péče o ně, ani žalobní požadavek na náhradu za plody a užitky sporných nemovitých věcí za totéž období.

12. Soud se dále neztotožnil s námitkou, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté. Jednou z podmínek řízení je podle § 159a odst. 5 o.s.ř., aby o téže věci nebylo již pravomocně rozhodnuto; tato překážka brání, aby věci byla projednána znovu. Překážka věci rozhodnuté nastává tehdy, jestliže je v novém řízení uplatněn tentýž nárok (tj. vyplývá-li ze stejných skutkových tvrzení) a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Ačkoli tedy jsou v tomto řízení uplatňována velmi podobná skutková tvrzení, jako ve sporech, které již soudy rozhodly, nejde o totožný předmět řízení, neboť žalobci požadují vydání jiných nemovitostí a náhradu škody vztahující se taktéž k odlišným nemovitým věcem.

13. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Z výměru o zavedení národní správy a jmenování národního správce ze dne 26. 6. 1945, č. j. 20037/V - 1// 1945 soud zjistil, že Ministerstvo zemědělství ve smyslu dekretu č. 5/ 1945 prezidenta republiky zavedlo národní správu na pozemkový majetek [jméno] [jméno] [anonymizována dvě slova] na území všech tří českých zemí a jmenovalo národního správce.

14. Z vyhlášek bývalého [anonymizována čtyři slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], soud zjistil, že bývalý Okresní národní výbor v [obec] označil [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a poučil jej o jeho právu uplatnit výjimku z konfiskace zemědělského majetku, pokud se aktivně účastnil boje za zachování celistvosti a osvobození republiky.

15. K námitce žalobců, že se soud neměl spokojit pouze s provedením důkazu prostou kopií této listiny, soud uvádí, že za důkaz mohou dle § 125 o. s. ř. sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, důkaz listinou byl proveden při ústním jednání v souladu s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. Pravost listiny (kopie) žádný z účastníků nezpochybnil a soud sám pochybnosti o pravosti kopie neměl (zejména, když na listinu obsahově navazovala další rozhodnutí zemského národního výboru a Správního soudu), neměl proto důvod trvat na předložení originálu listiny.

16. Z rozhodnutí bývalého [příjmení] [anonymizována tři slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], soud zjistil, že bývalý [příjmení] národní výbor v [obec] zamítl stížnost [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] proti vyhláškám bývalého [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a uložil bývalému [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec], aby rozhodl o jeho návrhu na připuštění výjimky z konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb.

17. Z rozhodnutí bývalého [anonymizována čtyři slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizováno], soud zjistil, že bývalý Okresní národní výbor v [obec] zamítl návrh [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb.

18. Z výměru bývalého [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [spisová značka], soud zjistil, že bývalý [příjmení] národní výbor v [obec] zrušil rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizováno], protože obsahovalo nezákonné poučení o přípustnosti opravného prostředku.

19. Z výměru bývalého [anonymizována tři slova] [obec] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], soud zjistil, že bývalý Okresní národní výbor [obec] [anonymizována dvě slova] zamítl návrh [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb.

20. Z nálezu bývalého [anonymizována čtyři slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], [anonymizováno] zjistil, že bývalý Správní soud zamítl stížnosti [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] proti rozhodnutí bývalého [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka].

21. Z úředního potvrzení [anonymizováno] zemského soudu ve [anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že jediným dědicem [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] je žalobkyně a), které zůstavitel již za svého života převedl veškerý svůj majetek věnovací listinou ze dne [datum].

22. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Olešná u Blanska, list vlastnictví [číslo] soud zjistil, že jako vlastník pozemku parcelní [číslo] v [katastrální uzemí] je zapsána Česká republika a žalovaný 2) je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s tímto pozemkem.

23. Z výpisu z katastru nemovitostí pro [katastrální uzemí], list vlastnictví [číslo] soud zjistil, že jako vlastník pozemků [katastrální uzemí], a to pozemku parcelní [číslo] pozemku parcelní [číslo] pozemku parcelní [číslo] je zapsána Česká republika a žalovaný 3) je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky.

24. Z dopisu zástupce žalobkyně a) prvé žalované ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala prvou žalovanou, aby jí vydala nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil prvé žalované dne [datum], jak vyplývá z výpisu ze systému datových schránek.

25. Z dopisu zástupce žalobkyně a) druhé žalované ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala druhou žalovanou, aby jí vydala nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil druhé žalované dne [datum], jak vyplývá z výpisu ze systému datových schránek.

26. Z provedených důkazů tedy vyplývá, že držby předmětných nemovitých věcí, které byly původně ve vlastnictví [jméno] [jméno] [příjmení] z Lichtenštejnu, se československý stát chopil v roce 1945 na základě úsudku, že [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] spadá jako osoba německé národnosti do osobní působnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., jak rozhodl bývalý Okresní národní výbor v [obec]. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] proti rozhodnutí zamítl bývalý [příjmení] národní výbor v [obec] rozhodnutím ze dne [datum] a stížnost proti tomuto rozhodnutí bývalého [příjmení] národního výboru v [obec] pak bývalý Správní soud nálezem ze dne [datum] taktéž zamítl. K návrhu [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] pak bývalý Okresní národní výbor [obec] – venkov výměrem ze dne [datum] nepřipustil výjimku z konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., protože v řízení nevyšlo najevo, že by se [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] aktivně účastnil boje za zachování celistvosti a osvobození republiky. Všeobecnou právní nástupkyní [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] se stala žalobkyně a), které zůstavitel už za své života převedl veškerý svůj majetek. Právní předchůdce žalobců se konfiskaci tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil.

27. Jako vlastník nemovitých věcí, jejichž vyklizení se žalobci domáhají, je nyní v katastru nemovitostí zapsána Česká republika a žalovaní 2) a 3) jsou zapsáni jako subjekty příslušné hospodařit s tímto majetkem státu.

28. Soud zamítl návrh žalobců na provedení důkazu [anonymizována tři slova], zákonem o panovnickém domě ze dne [datum] uveřejněným v [anonymizována tři slova] [anonymizováno], roč. 1993, pod [číslo]; úředním potvrzením [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ze dne [datum]; korespondencí mezi žalobci a Ministerstvem zahraničí ČR a korespondencí mezi vládami ČR a [anonymizováno] knížectví; návrhem prvého žalovaného na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ze dne [datum]; rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště Praha – východ ze dne 23. 8. 2016, [číslo jednací]; oznámením Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj – Katastrální pracoviště Prostějov ze dne [datum], zn. OR [číslo]; návrhem prvého žalovaného na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ze dne [datum]; rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj – Katastrální pracoviště Prostějov ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]; žádostí prvého žalovaného ze dne [datum]; rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj – Katastrální pracoviště Prostějov ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]; žalobou, kterou dne [datum] podal prvý žalovaný u Krajského soudu v Brně; úmrtním listem [jméno] [příjmení] vládnoucího knížete von a zu [anonymizováno] ze dne [datum]; závětí ze dne [datum], dovětkem ze dne [datum]; odevzdací listinou bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka]; odevzdací listinou bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka]; odevzdací listinou bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka]; výpisy z vložky pozemkové knihy [číslo] pro [katastrální uzemí]; porovnáními parcel, srovnávacími sestaveními parcel, identifikací a grafickými porovnáními parcel, kopiemi katastrálních map; stanoviskem rozšířeného senátu NSS k zákazu extenzivního výkladu § 2 odst. 1 dekretu č. 12/ 1945; zápisem o poradě rozšířeného senátu bývalého Nejvyššího správního soudu ze dne [datum]; záznamem o poradě v ministerstvu vnitra ze dne [datum]; záznamem o poradě v ministerstvu zemědělství ze dne [datum]; oběžníkem ministerstva vnitra ze [datum]; dokumenty z archivu ministerstva zahraničních věcí o konfiskaci majetku příslušníků neutrálních států, Věstníkem ministerstva zahraničních věcí z let 1922 až 1938, svazek 3; dopisem místopředsedy federální vlády a federálního ministra zahraničních věcí předsedovi vlády a ministru zahraničních věcí [anonymizováno] knížectví ze dne [datum]; společným prohlášením ministrů zahraničních věcí ze dne [datum]; sdělením velvyslanectví [anonymizováno] knížectví ve [anonymizována dvě slova] ze dne [datum]; dopisem bývalého Místního národního výboru [obec] ze dne [datum]; potvrzením vyslanectví [anonymizována dvě slova] v Československé republice ze dne [datum], kopií sčítacího archu z roku 1930; listinou přítomných z roku 1909, zprávami hospodářského ředitelství velkostatku [obec] z let 1909 až 1917, listinou o úpravě mezd pro rok 1922; protokolem o výslechu dr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum]; interními úředními dokumenty Ministerstva zahraničních věcí ČSR; opravou záznamu ohledně diplomatických vztahů mezi ČSR a Lichtenštejnským knížectvím, [stát. instituce] [číslo] [číslo]; záznamy z porad Ministerstva zemědělství ČSR ohledně provádění konfiskace dle dekretu 12, [číslo jednací]; směrnicí ministra vnitra [číslo] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]; zprávou a doporučením k urychlení národní správy na majetku [anonymizována dvě slova] archiv Ministerstva zahraničních věcí ČSR, právní oddělení MZV, [anonymizována dvě slova], [anonymizována tři slova] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí]; [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] [anonymizováno] [číslo] [spisová značka] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí] [stát. instituce] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]; [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]; vyjádřením právní komise [anonymizována tři slova] [číslo] [anonymizována dvě slova] ([číslo] [anonymizována dvě slova]); [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]. [příjmení]; [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno]: [anonymizována dvě slova] [název soudu] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]: [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [příjmení]: [anonymizována dvě slova], [rok] [anonymizována dvě slova]; [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova] [rok] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]; [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [číslo jednací] [číslo], [číslo] [anonymizováno] [číslo], [číslo] [číslo], [číslo]; [anonymizována tři slova] [příjmení]: [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [rok]; [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [příjmení]„ [příjmení] [příjmení] [anonymizováno]“, [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]; [anonymizována tři slova] [název soudu] [rok] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [obec] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova]; [anonymizována tři slova] [příjmení] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [obec] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova]; [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [příjmení]; [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [příjmení], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]; [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [jméno] [anonymizována dvě slova]; [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova]; [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizováno] [jméno] [anonymizována dvě slova]; [anonymizováno] [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]; [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [datum]; [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizováno]) [anonymizována tři slova] [anonymizováno]; [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [obec]; [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizována tři slova] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [obec] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]; [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] ([příjmení], [příjmení]), [anonymizováno] [číslo]; [anonymizována dvě slova], [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]; [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [příjmení]; [anonymizována dvě slova] [název soudu] [anonymizována tři slova] [číslo]; [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno]) [anonymizována dvě slova]; dopisem předsedy [anonymizováno] vlády ze dne [datum] žalobci b); účetními a obchodními listinami žalovaných a jejich právních předchůdců týkající se nemovitostí od [datum] až do současnosti; srovnávacím sestavením parcel vyhotoveným žalobci a výřezy katastrálních map, a to s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie, neboť již provedené důkazy prokazují skutkový děj v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí o věci.

29. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Předmětem řízení byly nároky na vyklizení nemovitostí označených ve výroku rozsudku (eventuálně zaplacení náhrady při jejich nevydání), dále nárok na náhradu škody a požadavek na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Ohledně uplatněného nároku na vyklizení nemovitostí (ale i ve vztahu k dalším uplatněným nárokům) bylo na místě nejprve se zabývat otázkou tvrzeného vlastnického práva žalobkyně a), a to jako předběžnou otázkou pro posouzení důvodnosti všech žalobou uplatněného nároků.

30. Žalobci vycházejí z tvrzení, že jim svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě posloupnosti nabývacích titulů nejméně od 20. let minulého století až do současnosti, přičemž v roce 1945 československý stát nemovitosti fyzicky ovládl, a to bez náhrady a bez právního titulu. Žalobci zároveň zpochybnili správnost rozhodnutí správních orgánů i soudu vydaných v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku jejich právního předchůdce, od jejichž vydání uplynulo vesměs více než sedmdesát let. Tvrdí také, že sporné nemovitosti nemohly být konfiskovány vzhledem k jurisdikční a exekuční imunitě jejich právního předchůdce jako hlavy státu, které měla absolutní povahu. Žalobci ani netvrdili postavení oprávněných osob dle restitučních předpisů, žalobu založili na úvaze, že na jejich právního předchůdce se právní předpisy o konfiskaci majetku nevztahovaly a že rozhodnutí vydaná na základě těchto předpisů jsou nicotná. Podle názoru žalobců se převzetím držby vlastnické právo právního předchůdce žalobců ve smyslu elasticity vlastnického práva zúžilo na holé vlastnictví, nicméně nezaniklo.

31. V projednávané věci k převzetí předmětného majetku československým státem v roce 1945 došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. Podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje. Podle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o tom, lze-li připustiti výjimku podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra. Podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. Podle § 2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. výjimky z ustanovení § 2 odst. 1 tohoto dekretu budou určeny zvláštním dekretem. Podle § 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. zemědělským majetkem (§ 1 odst. 1 tohoto dekretu) jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části. Rozhodnutí vydané správním orgánem v souvislostí s konfiskací majetku podle dekretu prezidenta republika č. 12/ 1945 Sb. mělo deklaratorní povahu, neboť – jak bezvýhradně plyne z 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. – k přechodu vlastnického práva ke konfiskovanému majetku došlo již nabytím účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., a to za předpokladu, že byly splněny podmínky, za kterých na konfiskovaný majetek dopadala pravidla vyslovená dekretem prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. Rozhodovací činnost soudů se proto ustálila v závěru, že rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu (tak již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1993, sp. zn. 4 Cdo 40/92, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, roč. 1993, č. 6, s. 205 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, na něž ve vyjádření k žalobě přiléhavě poukázal druhý žalovaný). Opačný závěr – oproti očekávání žalobců – nevyplývá ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, roč. 1999, s. 87, pod poř. č.

146. Konfiskace podle dekretů č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03, nepublikováno). Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný.

32. Pojem národnost dekret č. 12/ 1945 Sb. sám vymezil v § 2 odst.

2. Národnost ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. nebyla tedy chápána tak, jak je tomu v současném pojetí, kterému odpovídá čl. 3 odst. 2, věty první Listiny, podle kterého každý má právo svobodně rozhodovat o národnosti.

33. V tomto soudním řízení bylo prokázáno, že československý stát se v roce 1945 chopil sporných nemovitostí na základě úsudku, že [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] spadá do osobní působnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., že proběhl s tím spojený konfiskační proces a že se uvedený právní předchůdce žalobců konfiskaci tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. Tyto skutečnosti žalobci ani nezpochybňovali. (proto není podstatné, zda rozhodnutí spojená s konfiskačním procesem byla předložena v originále či v kopii). Právní důvodem přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát byla konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., rozhodnutí správního orgánu vydaná na základě tohoto dekretu měla jen deklaratorní povahu, neboť k přechodu došlo již účinností dekretu.

34. Konfiskace majetku na základě dekretu č. 12/ 1945 Sb. byla i na základě ust. § 1 odst. 1 písm. a) dekretu provedena bez náhrady, absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro niž z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (shodně např. usnesení Ústavního soudu z 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), a to bez ohledu na to, zda konfiskací postižená osoba byla cizím státním příslušníkem. Nelze se tedy dovolávat nepřípustnosti či neúčinnosti uchopení se majetku ze strany státu pro neposkytnutí náhrady. Náhrada je sice (zejména v současnosti) nezbytnou podmínkou vyvlastnění, o vyvlastnění však v dané věci nešlo.

35. Věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu nemůže soud mimo meze správního soudnictví přezkoumávat. V případě správních rozhodnutí totiž zásadně platí presumpce věcné správnosti, již soudům mimo rámec správního soudnictví nepřísluší přezkoumávat (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/ 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, roč. 2013, č. 5, s. 371, pod poř. č. 60, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2019). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96 Obecné soudy jsou oprávněny zkoumat správní akty mimo rámec správního soudnictví zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do,záporné kvality' vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Mimo povinnost zkoumat, zda předkládaný správní akt vůbec je správním aktem (zda není paaktem) a zda jde o akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, jsou soudy rovněž povinny zabývat se tím, zda správní akt nabyl právní moci nebo zdaje vykonatelný (srov. též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 220/1950 Sbírky rozhodnutí československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky).

36. Žalobkyně a) přitom již při přezkumu konfiskačního rozhodnutí ve 40. letech minulého století uplatnila shodné námitky jako v tomto řízení - že její právní předchůdce nebyl německé národnosti, dekret se na něj jako na hlavu státu nemohl vztahovat a konfiskační vyhlášky byly nicotné. Tyto námitky však tehdejší orgány včetně správního soudu neshledaly důvodnými.

37. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. 2. 1947, podle kterého nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně (shodně Vážný 625); a ve vztahu k dekretu č. 12/ 1945 Sb. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 22 Cdo 683/2002. K ochraně práva, pro nějž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný.

38. Vázanost správním rozhodnutím se neuplatní pouze v případě, že by šlo o správní akty nulitní, tedy trpící tak závažnými vadami, které by zpochybňovaly jejich podstatu. Soud však vydané konfiskační akty za nicotné nepovažuje. Vyhlášky vydal existující okresní národní výbor. Skutečnost, že národní výbor označený jako Okresní národní výbor Olomouc není uveden v dekretu 121/ 1945 Sb., jak žalobci namítají, tento závěr nevyvrací, neboť k účinnosti uvedeného dekretu došlo až po vydání předmětných vyhlášek. V dekretu č. 52/ 1945 Sb., na který žalobci také odkazovali, není zmíněn žádný národní výbor. V § 2 zákona č. 320/1948 Sb. je Okresní národní výbor Olomouc uveden jako již dříve zřízený správní orgán. I pokud by označení okresního národního výboru, který vyhlášku vydal, nebylo zcela odpovídající, šlo by pouze o nepřesnost v označení správního orgánu, nikoli o rozhodnutí orgánu neexistujícího, zejména když jeho správní akty byly opakovaně přezkoumány Zemským národním výborem v Brně a poté i Správním soudem a nebylo ani zjištěno, že by neexistence byla namítána v rámci tehdy uplatněné obrany právního předchůdce žalobců.

39. K namítanému nedostatku pravomoci okresního národního výboru vydat konfiskační správní akt odkázal již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46, ze dne 31. 12. 1946, č. j. 337/45, a poznamenal, že shodnou námitkou, jakou uplatnil dovolatel (a jakou uplatňují žalobci v této věci, když odkazují na čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy) se zabýval Správní soud v Bratislavě, který konfiskační akty přezkoumával a který v souladu se starší judikaturou odkázal na § 7 vládního nařízení č. 8/1928, správního řádu, a dospěl k závěru, že vydávání deklaratorních rozhodnutí o tom, jsou-li splněny zákonné předpoklady konfiskace podle dekretu [číslo] 1945 Sb., náleží do působnosti národních výborů – okresního, resp. zemského – jakožto orgánů veřejné správy politické Nejvyšší soud označil uvedený výklad za nikoli zjevně nepřiměřený a poukázal na to, že zemský národní výbor přezkoumával prvostupňové rozhodnutí již v roce 1947 a uvedenou námitku neshledal důvodnou. Podle názoru Nejvyššího soudu také toto rozhodnutí odpovídá citované judikatuře z doby před rokem 1947.

40. K nemožnosti přezkoumat splnění zákonných podmínek pro konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. lze také odkázat na závěr stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS – st. 21/05, uveřejněného pod č. 477/ 2005 Sb. (dále jen Stanovisko), že konfiskace podle dekretů č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. mohlo dojít, a zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret sám. Vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945); rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu (usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).

41. Ani skutečnost, že právní předchůdce žalobců byl hlavou neutrálního státu, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho vlastnického práva k majetku, který stát fakticky ovládl na základě dekretu č. 12/ 1945 Sb. před únorem 1948 a jeho faktické panství trvá více než 70 let. Tento závěr je v souladu i se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17. V této souvislosti lze však odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 3. 2. 1928, sp. zn. R II 28/28, publikované v Soudních rozhledech [číslo] s., který ke svému závěru, že„ majetek liechtensteinský není vyjmut ze záboru“, uvedl,„ že zřízením československého státu práva stěžovatelova ([jméno] [anonymizováno], panující kníže z [anonymizováno]) z [anonymizována tři slova] [číslo] na území československém mu dříve příslušící pominula a nepřísluší mu nic více než prosté soukromé vlastnictví pozemkové, jež je podrobeno obecnému zákonodárství. Proto také podléhá záboru. Na tom nic nemění, že vlastník jest suverénem, osobou mezinárodního postavení…Podle § 20 OZ měl i pozemkový majetek tuzemského vladaře povahu majetku soukromoprávního a podléhal obecnému zákonodárství, to platí i o pozemkovém majetku státním, a nemůže nic jiného platiti ani o pozemkovém majetku cizích států a vladařů, neníť pro něj nikde v zákoně stanovena žádná výsada…Uvážíme-li však všecek obsah zákona záborového, nemůže býti nejmenší pochybnosti, že zákonodárce chtěl všecka privilegia pozemkové reformě odporující, obzvláště pak toto liechtensteinské zrušiti.“ 42. Odtud vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu vydané v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku právního předchůdce žalobců nepodléhá přezkumu v projednávané věci, ani kdyby bylo vskutku věcně nesprávné, protože soud v projednávané věci nemůže dobře – co do řešení otázky, zda majetek právního předchůdce žalobců podléhal konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. – přijmout jiný závěr, než jaký vyplývá z rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkum mu v projednávané věci nepřísluší. I kdyby tedy správní orgán rozhodnutím vydaným na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. nesprávně určil národnost právního předchůdce žalobců, jak skutkově tvrdí žalobci, nebo v rozporu s objektivním právem zasáhl do exekuční imunity právního předchůdce žalobců, tj. do právní ochrany cizího státu a jeho majetku před donucovacími opatřeními v jiném státu, jak v žalobních důvodech uvedli žalobci, neměla by žádná z těchto okolností význam pro úsudek, zda se na zemědělský majetek právního předchůdce žalobců na základě takového rozhodnutí správního orgánu vztahovala pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb.

43. Nutno však připomenout, že i v případě, že by správní akty související s konfiskací majetku právního předchůdce žalobců vykazovaly vady, které by způsobovaly jejich nicotnost, neotevírala by se ani tak možnost přezkoumat podmínky přechodu vlastnického práva na československý stát. Je tomu tak proto, že soudům – až na výjimky připuštěné v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, mezi něž projednávaná věc nenáleží – nepříslušelo zabývat se otázkou přechodu vlastnického práva na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., a to ani jako předběžnou otázkou ( (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1946, sp. zn. R II 121/46, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských (Vážný) z roku 1946, ročník 27, pod č. 144 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 1947, sp. zn. R II 172/46, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských (Vážný) z roku 1947, ročník 28, pod č. 187)). K témuž závěru se přihlásil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 683/2002, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, roč. 2003, č. 9, s. 477). Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS – st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/ 2005 Sb. - Stanovisko). Ze smyslu a účelu restitučního zákonodárství a jím vytvořeného časového rámce je zřejmé, že ani neexistence či nulita správního aktu vztahujícího se ke konfiskaci dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. a pocházejícího z doby před rozhodným obdobím by nemohla v tomto případě vést k úspěšnosti žaloby na vyklizení (ani jiné ochraně vlastnického práva), neboť nejde o posouzení v rámci restitučních předpisů (srovnej usnesení Ústavního soudu z 28. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 107/04) a nebylo ani zjištěno, že by došlo ke zneužití dekretů v rozhodném období, tedy po únoru 1948 (srovnej nález Ústavního soudu z 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97).

44. Proto se soud věcnou správností konfiskačních aktů nezabýval, tedy ani nezkoumal, jaká byla národnost právního předchůdce žalobců, zda byly splněny další zákonné podmínky konfiskace a zda se konfiskace mohla vztahovat na hlavu státu. Proto jsou také právně nevýznamná tvrzení žalobců o chování jejich právního předchůdce v době nesvobody a o jeho skutečné národnosti.

45. Soud dále považuje za nutné zdůraznit, že dekret prezidenta č. 12/ 1945 Sb. měl především historický kontext. Jak připomněl např. již Ústavní soud v nálezu č. 5/1995 Sb. ze dne 8. 3. 1995 Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa (hlava XIII) a že touto dohodou bylo současně rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení jaltské konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradit, v pokud možno největší míře, škody a útrapy, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý lid nemůže vyhnout odpovědnosti (hlava IV). Na tyto body Postupimské dohody navazuje Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná dne 21. 12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti Československa, jež byla publikována pod č. 150/ 1947 Sb. V části I článku 6 A této pařížské dohody se stanoví, že "každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích...". Podle části I článku 6 D této dohody "při provádění ustanovení A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávat od jejích reparací...". Konfiskace nepřátelského majetku nachází nejen vnitrostátní zákonný podklad v dekretu prezidenta republiky, připouštějícím vyvratitelnost domněnky odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege, ale jen vůči těm osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst. 4), ale je založena i na mezinárodním konsensu vyjádřeném v již citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského ujednání. Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož nepřípustnost byla stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv (nález Ústavního soudu ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález. č. 14; vyhlášen pod č. 55/1995 Sb.).

46. V souvislosti s obnovením demokratického uspořádání státu od roku 1990 přijal československý stát několik právních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 298/1990 Sb., zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 172/1991 Sb. spolu s předpisy vydanými k jejich provedení, a v některých svých aspektech rovněž zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, případně zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tyto předpisy jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 35, nález č. 192). Shodně to vyjádřil rovněž maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. 4. 1991 a 15/ 1993 ze dne 12. 3. 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva,„ nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny.“ (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není.

47. Tento koncept - tedy že samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu přesně vymezeným z hlediska osobního, časového a věcného - je nutné mít na paměti při řešení otázek vlastnického práva souvisejících s historickými majetkovými přesuny. Ústavní soud opakovaně připomněl, že restituční předpisy tvoří komplex a je třeba je vždy vykládat v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen (srov. např. nález ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 691/01, věta první), a to zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období. Lze mít za to, že výsledkem jejich přijetí a následné aplikace mělo být rovněž nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Takový požadavek je nezbytný pro další existenci České republiky jako právního státu, jehož základním pilířem je rovněž princip právní jistoty. Vyjádřil-li zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba. Pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.).

48. Obecně vzato procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí presumpce správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti – například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu. Právní jistota všech osob a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen.

49. Účinky plynutí času nastávají bez ohledu na to, zda byly či nebyly právním řádem aprobovány, neboť tyto účinky veřejnoprávního postupu jako titulu přechodu vlastnického práva ani přechod vlastnického práva (bez ohledu na existenci nebo správnost titulu tohoto přechodu) nebyly úspěšně zpochybněny v rámci stanoveného přezkumu a na základě takového aktu (o jehož správnosti nevznikly pochyby) mohlo dojít k dalším změnám v právních vztazích k věci. Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštních restitučních zákonů v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními (srov. např. usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 797/05 ze dne 12. 7. 2006, ale i další).

50. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než sedmdesáti pěti lety, by tak byla výrazným způsobem narušena právní jistota. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny - je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny – Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení.

51. Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpověděl Ústavní soud záporně (srov. mutatis mutandis stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS – st. 21/05, uveřejněného pod č. 477/ 2005 Sb.)

52. Závěry Stanoviska pléna Ústavního soudu se uplatní i v této věci. Ústavní soud sice odůvodnil závěry Stanoviska i tím, že je třeba chránit právní jistotu a dobrou víru osob, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem. Šlo však jen o jeden z argumentů na podporu závěru o tom, že majetkové křivdy způsobené před 25. 2. 1948 se neodčiňují, a nelze tedy dovozovat, že se závěry Stanoviska uplatní jen v případě, že majetek již není v dispozici státu. Je proto nerozhodné, že žalobci směřují žalobu jen proti státu nebo státním organizacím. Žalobkyně a) ostatně v nedávné minulosti neuspěla v řízení, ve kterém se státní podnik domáhal určení vlastnického práva k majetku, který stát konfiskací dle dekretu 12/ 1945 Sb. nabyl a na soukromé osoby nepřevedl, a to i přesto, že takové pozemky byly projednány v dědickém řízení po právním předchůdci žalobců a žalobkyně a) byla jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Tím spíše nemohli žalobci legitimně očekávat, že uspějí s žalobou na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, u kterých žádný z žalobců jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán není a které nebyly jako dědictví po jejich právním předchůdci v České republice ani projednány, a která byla založená na stejné skutkové a právní argumentaci, se kterou žalobkyně a) u českých soudů neuspěla ani v dovolacím řízení ani u Ústavního soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a usnesení Ústavního soudu z 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně a) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná).

53. Nejde ani o překonaný názor Ústavního soudu, Ústavní soud se k němu opakovaně hlásí i v současných rozhodnutích (aktuálně např. v nálezech z 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18-2, nebo z 22. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 4121/18). K aktuálnosti a přiléhavosti Stanoviska ve věci týkající se žalobkyně a) a pozemků, kterých se stát v roce 1945 fakticky chopil na základě konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. se kladně vyjádřil také Nejvyšší soud v usnesení z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016. K námitkám žalobců je třeba dodat, že stanovisko nevedlo k diskriminační změně právní ochrany vlastnického práva, neboť i v předchozí judikatuře (viz. např. citovaný nález č. 5/1995 Sb. ze dne 8. 3. 1995, ale i další) Ústavní soud v zásadě odmítal revokaci historických majetkových přesunů.

54. Naproti tomu Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 987/18 konstatoval, že o obcházení restitučních zákonů nejde v případech, v nichž oprávněná osoba nikdy nepozbyla dobrou víru v její skutečné vlastnictví. O dobré víře lze však hovořit, byla-li oprávněná osoba zapsána jako vlastník v pozemkové evidenci a současně nebyla zbavena oprávněné držby nebo ji alespoň následně neobnovila (srov. nález ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10 (N 54/69 SbNU 81) či stěžovatelkou zmiňovaný nález ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 (N 260/55 SbNU 509)). S ohledem na nesporné, více než 75 let trvající, nakládání státu s nemovitostmi však v projednávaném případě soud neshledal důvody pro uplatnění výjimky z postupu podle Stanoviska. Z téhož důvodu nelze na věc pohlížet prizmatem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 71/04 (srov. bod 9), neboť v případě přechodu vlastnického práva k nemovitostem ex lege nelze posuzovat dobrou víru českého státu; to by ostatně bylo irelevantní vzhledem ke konstatovanému přechodu vlastnického práva dnem účinnosti dekretu. Pro tytéž důvody nebyla podstatná otázka případného vydržení nemovitostí státem ani jím nemohla být legalizována jakákoli neoprávněná držba konfiskovaného majetku.

55. Soud se neztotožnil s právním hodnocením žalobců, že v důsledku převzetí držby československým státem jim zůstalo zachováno pouze tzv.„ holé vlastnictví“. O„ holém vlastnictví“ právní věda hovoří v situaci, kdy jsou„ vyčerpána“ jednotlivá dílčí vlastnická oprávnění a nikoli v případě, kdy dojde k úplnému pozbytí vlastnického práva v souladu s právními předpisy, jako je tomu v tomto případě. Jelikož tedy došlo ke konfiskaci majetku na základě dekretu č. 12/ 1945, došlo na podkladě správního rozhodnutí rovněž k zániku vlastnického práva žalobce (resp. původního vlastníka – právního předchůdce současného žalobce), nikoli k jeho omezení.

56. V projednávaném případě se tak nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ani žalobou na vyklizení, která u nemovitých věcí obvykle plní funkci žaloby revindikační dle § 1040 o. z. Žalobci nikdy nebyli oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, žalobou uplatněná práva o restituční předpisy ani neopírají, brojí však proti zásahu státu do vlastnického práva jejich právního předchůdce, ke kterému došlo před 25. 2. 1948. I kdyby bylo možné uznat, že faktickým zásahem či konfiskačními akty byla právnímu předchůdci žalobců způsobena křivda, šlo by o křivdu, která se neodčiňuje, neboť k ní došlo před rozhodným obdobím. K tomuto závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud, a to ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016.

57. Soud se na rozdíl od žalobců nedomnívá, že by účinky zásahu do majetkových práv byly posíleny přijetím nového občanského zákoníku. Podle institutu mimořádného vydržení (§ 1095 a § 3066 OZ) totiž osoby, které dlouhodobě fyzicky ovládají věci, jsou prostým uplynutím času (20 let) zbaveny povinnosti prokazovat nabývací vlastnický titul k věci a nabydou po uplynutí uvedené lhůty věc bez dalšího do svého vlastnictví. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, ani v době předcházející novému občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. české justiční orgány nepřipouštěly revizi dlouhodobě ustálených vlastnických vztahů zejména z důvodu možného narušení právní jistoty. Nadto sám žalobce připouští, že tato právní úprava není nic neobvyklého a je standardní (viz úprava v § 1477 ABGB, byť s rozdílným způsobem formulovanými vydržecími dobami). Za této situace nemůže tato žalobcem uplatněná námitka odůvodnit existenci tvrzeného nároku.

58. Postup soudu a dalších státních orgánů v této věci není ani v rozporu s ochranou lidských práv zakotvenou jak ve vnitrostátních, tak v mezinárodních právních dokumentech. Podle čl. 10 (zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Jak Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednaná v Římě dne 4. listopadu 1950, a další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazující, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., tak Mezinárodním pakt o občanských a politických právech, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. i Listina základních práv a svobod, č. 2/ 1993 Sb. byly přijaty teprve po ztrátě vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem, proto není možné zánik vlastnického práva posuzovat jejich prizmatem.

59. Argumentace, podle níž je postup státu v rozporu s mezinárodním právem (především čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy) není případná ani z pohledu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen ESLP). Článek 1 Protokolu 1 nezaručuje právo na nabytí majetku (viz rozsudek ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983). Nemůže být vykládán ani jako zavádějící jakoukoliv obecnou povinnost smluvních států navrátit majetek, který byl vyvlastněn před tím, než Úmluvu ratifikovaly, ani jako zakládající jakákoliv omezení jejich svobody určit rozsah a podmínky jakéhokoliv navrácení majetku bývalým vlastníkům (viz, mutatis mutandis, Kopecký proti Slovensku (GC), č. 44912/98, odstavec 35, ECHR 2004). Také v rozsudku ze dne 9. 2. 2012 (byť se týkal restitučních otázek), ve věci Kinský proti České republice (stížnost č. 42856/06) ESLP konstatoval následující:„ (s ) oud připomíná, že státy mají volnost, pokud jde o určení rozsahu restituce majetku a stanovení podmínek, za kterých jsou ochotny obnovit majetková práva původních vlastníků. Zejména mají smluvní strany široký prostor pro uvážení, pokud jde o nepřiznání práva restituovat majetek určitým kategoriím původních vlastníků.“ Nejedná se přitom o rozhodnutí svým charakterem ojedinělé, jelikož obdobným způsobem se ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva vyslovil i v předcházejícím rozsudku ze dne 28. 9. 2004 ve věci Kopecký proti Slovensku (číslo stížnost 44912/98), v němž konstatoval (bod 35. tohoto rozsudku), že čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy nezaručuje právo nabývat majetek. Tento článek může být porušen jedině tehdy, pokud by se napadená rozhodnutí vztahovala k „ majetku“ stěžovatele, a to v tom smyslu, že musí jít o majetek existující nebo majetek (včetně majetkoprávních nároků), ohledně něhož stěžovatel (žadatel) může tvrdit, že má alespoň„ legitimní očekávání“ k nabytí vlastnického práva. Naději na navrácení majetku nelze považovat za„ vlastnictví“ ve smyslu článku 1 protokolu č. 1 Článek 1 protokolu č. 1 proto nelze vykládat tak, že stranám Úmluvy ukládá obecnou povinnost navrátit majetek, který byl získán před ratifikací úmluvy. Článek 1 Protokolu č. 1 neukládá žádná omezení smluvních států v tom, určit rozsah restituce majetku a zvolit podmínky, za kterých se dohodnou s osobami bývalých vlastníků na obnovení vlastnických práv – navrácení majetku (viz Jantner proti Slovensku, č. 39050/97, § 34 ze dne 4. března 2003). Smluvní státy mají široký prostor k úvaze, pokud jde o vyloučení některých kategorií bývalých vlastníků z takového nároku. Pokud jsou tímto způsobem vyloučeny kategorie vlastníků, nemohou jejich nároky na restituci poskytnout důvodnost pro„ legitimní očekávání“ spadající pod ochranu podle čl. 1 Protokolu č. 1.

60. K namítanému rozporu s Listinou a Úmluvou, resp. Protokolem k ní, je třeba odkázat na to, co ve Stanovisku zdůraznil Ústavní soud, tedy že bylo svobodnou vůlí (nikoli povinností) státu, zda umožní bývalým vlastníkům usilovat o vrácení dotčeného majetku, a že ve svobodě při stanovení působnosti restitučních norem z hlediska časového a věcného a při výběru podmínek, za kterých k navrácení majetku přistoupí, tedy při vymezení z hlediska časového a věcného, není stát nijak omezen. K posuzované věci přiléhavá část judikatury Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního soudu, ze kterého lze citovat: "Takovýto postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat' (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další) ." k vyvlastnění majetku žalujících či jejich předchůdců došlo krátce po druhé světové válce před téměř padesáti lety, dlouho předtím, než Úmluva vstoupila pro Českou republiku v platnost.

61. Výše uvedený postup však nelze považovat za aplikaci konfiskační opatření v současné době„ tím, že po prosté faktické ztrátě držby v roce 1945 poskytuje právní účinky konfiskace nulitnímu aktu z minulosti, který je založen na etnické a rasové kvalifikaci hlavy evropského státu, která do působnosti dekretů nespadala. Dekrety byly zaměřeny na Němce jako osoby přidružené k Třetí říši a dnes je nelze použít rasově diskriminačním způsobem.“ Podle precedenčního práva Úmluvy zbavení vlastnictví či jiných práv in rem je v zásadě okamžitým činem a nevytváří pokračující stav„ zbavení práva“ (viz Malhous proti České republice (rozhodnutí) (GC), č. 30071/96, ECHR 2000, s dalšími odkazy). Soud je tudíž názoru, že žalující neměli v době vstupu Úmluvy v platnost pro Českou republiku či v době podání své žaloby k soudu žádný„ existující majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu 1. Skutečnost, že konfiskace majetku žalujících byla provedena podle presidentských dekretů, které jsou nadále součástí vnitrostátního právního systému, na tomto postoji nic nemění. (srov. rozhodnutí ESLP č. j. 103801/2006-OSE o přípustnosti žaloby č. 17120/04 Josefa BEGAUERA a 89 dalších osob proti České republice). Stížnosti žalujících vyplývají z konkrétních událostí, tedy z individuálních případů vyhnání a konfiskace, které se odehrály krátce po druhé světové válce a na které nelze pohlížet jako na akty, za něž nese nadále odpovědnost následnický stát - Česká republika.

62. Lze také odkázat na názor Evropského soudu pro lidská práva, který byl vyjádřen v rozsudku ve věci skutkově úzce související s projednávanou věcí - ve věci knížete [anonymizována dvě slova] proti Německu. Soud připomněl, že k vyvlastnění v tomto případě došlo před téměř padesáti lety a konstatoval (bod 85.):„ Co se týče této předběžné záležitosti, soud poznamenává, že vyvlastnění (obrazů náležejících otci žalujícího) bylo provedeno úřady bývalého Československa v roce 1946, jak potvrdil bratislavský správní soud v roce 1951, tedy před 3. zářím 1953, kdy vstoupila Úmluva v platnost, a před 18. květnem, kdy vstoupil v platnost Protokol č.

1. Soud tudíž není ratione temporis příslušný zkoumat okolnosti vyvlastnění či následků, které v jeho důsledku trvají dodnes (viz Malhous, citováno výše, a precedenční právo Komise, například Mayer a ostatní proti Německu, č. 18890/91, 19048/91, 19049/91, 19342/92 a 19549/92, rozhodnutí Komise ze 4. března 1996, DR 85-A, str. 5). Nejedná se ani o pokračující porušování Úmluvy. V důsledku tohoto opatření otec žalujícího a žalující sám nemohli vykonávat žádná vlastnická práva k obrazům, které se nacházely v kanceláři brněnského historického muzea v České republice. Za těchto okolností nemohl žalující jako dědic svého otce být pro účely článku 1 Protokolu 1 považován na osobu mající vlastnické právo k majetku a ani nemohl požadovat od Spolkové republiky Německo navrácení ve smyslu„ oprávněného očekávání“ ve smyslu precedenčního práva soudu. Za těchto okolností nemohou být rozhodnutí německého soudu a následné navrácení obrazu České republice považovány za porušení„ majetku“ žalujícího ve smyslu článku 1 Protokolu 1...“.

63. V tomto případě chce soud zopakovat, že Česká republika nemá žádnou obecnou povinnost vrátit majetek, který byl vyvlastněn časově před tím, než ratifikovala Úmluvu. Navíc je jasné, že podle platných zákonů nemají žalující ani právo ani nárok plynoucí z oprávněného očekávání, jak je chápáno v precedenčním právu soudu, na takovou restituci, protože neměli„ majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu 1.

64. Stanovením podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd, včetně časového vymezení, však došlo nikoli k vyvlastnění, jak se žalobci domnívají, ale jen k zániku možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení). Podstata Stanoviska tkví v tom, že v konkurenci více principů, které jsou chráněny, v tomto případě historických převodů majetku (ke kterým došlo ve čtyřicátých letech 20. století, tedy více než 70 let před podáním žaloby v této věci) upřednostnil ochranu právní jistoty.

65. S přihlédnutím ke skutečnosti, že vlastnické právo bylo na základě konfiskace právnímu předchůdci žalobců odňato před více než 75 lety, přičemž zůstavitel neúspěšně využil právní prostředky k obraně proti konfiskaci, a žádný restituční právní předpis nestanovil možnost domáhat se ochrany vlastnického práva odňatého dle Dekretu č. 12/ 1945 Sb., nelze na straně žalobců shledat ani legitimní očekávání, že by vlastnické právo odňaté zůstaviteli mohlo být po tak dlouhé době obnoveno. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, v projednávaném případě nejde o majetkové pohledávky ani práva zařaditelná pod ochranu podle čl. 1 Protokolu, nýbrž domnělý právní stav, jehož restituci si žalobci nárokují. Legitimní očekávání se však vztahuje k existujícímu majetku, jehož stav má být zachován (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 12. 2003 ve věci Stretch proti Spojenému království, č. 44277/98), nikoli k navrácení vlastnictví, jehož přechod se podle restitučních zákonů a rozhodovací praxe nepřezkoumává. Smyslem vyloučení obcházení restitučních předpisů je právě zachování právní jistoty; přezkum dávno minulých změn v právních vztazích může vést k nespravedlnostem, byl-li by prováděn na základě důkazů, jež se v průběhu let stávají méně spolehlivými a neúplnými ( (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 Sb. NU 273)).

66. V usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, k tomu Ústavní soud dodal, že je zapotřebí akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva dal jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. Náhrady se proto v těchto případech nelze dovolávat odkazem na Listinu či Úmluvu a její Protokol a tam zakotvená práva pro případ vyvlastnění. K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud již ve Stanovisku.

67. U žalobce b) se nejedná ani o zásah do práva na respektování jeho soukromého života podle článku 8 Úmluvy. Jak soud již uvedl, národnost ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. nebyla chápána tak, jak je tomu v současném pojetí, kterému odpovídá čl. 3 odst. 2, věty první Listiny, podle kterého každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Je nutné stále mít na zřeteli historické období, kdy dekret vznikl a byl aplikován, že se jednalo o reakci na události 2. světové války a o dobu před tím, než vstoupily v platnost mezinárodní smlouvy o lidských právech a Listina práv a svobod. Nicméně pouhým odkazem na historickou aplikaci dekretu vůči otci žalobce b), soud nijak (ani nepřímo či implicite) neurčil národnost žalobce b), a tedy ani nezasáhl tvrzeným způsobem do práva žalobce b) na respektování jeho soukromého života. Řečené platí mutatis mutandis i ve vztahu k údajnému pošpinění pověsti a cti zesnulého knížete.

68. U žalobců se nemůže jednat ani o diskriminaci dle majetku nebo státní příslušnosti. Stále je nutné mít na paměti, že restituční předpisy jsou beneficiem státu (nikoli plněním jeho povinnosti) a směřovaly ke zmírnění některých majetkových křivd. Období, ve kterém ke zmírňovaným křivdám došlo, restituční předpisy vymezily tak, že do něj nespadaly postupy podle dekretů prezidenta republiky v době před 25. 2. 1948. Účelem restitučního zákonodárství od samého počátku nebylo (nemohlo dobře být) odstranění všech majetkových křivd, ke kterým v minulosti došlo. Samo stanovení rozhodného období proto nepůsobí diskriminačně, protože dopadá na všechny adresáty právních norem shodně. Výklad poměru mezi obecnou právní úpravou ochrany vlastnického práva a zvláštní právní úpravou restitucí pak nevede ani k diskriminaci podle státní příslušnosti, protože se uplatňuje bez zřetele na státní občanství. Ostatně i konfiskace podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. nezávisela na státní příslušnosti vlastníka konfiskovaného majetku, jak vyplývá z § 1 odst. 1 písm. a) tohoto dekretu prezidenta republiky. Shodné závěry jsou uvedeny např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016. Uvedený výklad vztahu zvláštní právní úpravy obsažené v restitučních předpisech a obecné právní úpravy ochrany vlastnického práva přitom nevede k vyvlastnění osob, které vlastnické právo pozbyly před 25. 2. 1948. Je tomu tak proto, že k přechodu vlastnického práva těchto osob na stát došlo mimo rozhodné období podle tehdy účinných právních předpisů, tj. na základě právního důvodu, který obstojí i se zřetelem k právní úpravě zmírnění některých majetkových křivd. I v projednávané věci tak důvodem pro přechod vlastnického práva právního předchůdce žalobců na československý stát zůstal dekret prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a stejně tak nedotčena zůstala i rozhodnutí správních orgánů vydaná vůči právnímu předchůdci žalobců na základě tohoto dekretu prezidenta republiky. K obnovení vlastnického práva žalobců pak nemohlo dojít ani na základě právních předpisů o restituci, protože na projednávanou věc nedopadaly.

69. Soud nemá za to, že by v tomto případě došlo k porušení práva žalobců na spravedlivý proces, neboť soud přezkoumal všechny jednotlivé otázky (jak právní, tak skutkové), které jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci. Soud tedy projednal žalobu v plné jurisdikci, přičemž věc posoudil podle českých právních předpisů a mezinárodních smluv, které jsou součástí českého právního řádu. Pouhý fakt, že soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než žalobci (že právní předchůdce žalobců své vlastnické právo pozbyl), nezakládá porušení práva žalobců na spravedlivý proces.

70. Soud tedy neshledal, že by došlo k jakémukoli porušení práva na ochranu vlastnictví a majetku, k zásahu do práva na respektování jeho soukromého života, k porušení zákazu diskriminace, ani k porušení práva na spravedlivý proces.

71. Žalobci dále v žalobě popsali okolnosti, kterými je dle jejich názoru porušováno mezinárodní právo upravující jednání a řešení sporů mezi státy, zejména zásada pokojného ujednání mezinárodních sporů, zásada povinné spolupráce mezi státy a zásada svrchované rovnosti států. Žalobci dále namítají, že Česká republika neuzavřela k dnešnímu dni náhradovou smlouvu ohledně majetku, který byl odňat [anonymizována dvě slova] a taktéž s ním odmítá jednat stran náhrady. Tato skutečnost podle názoru žalobce vyústila ve stav, jenž zakládá porušení zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1, čl. 24 Listiny, čl. 2 odst. 1 písm. a), c), čl. 5 písm. a), b), d) alinea 5 a 6 a čl. 6 Úmluvy OSN, čl. 2 Charty OSN) a mezinárodní odpovědnost žalovaného.

72. Žalobci však v řízení vystupují jako soukromá osoba a soukromá nadace a předmětem žaloby je ochrana soukromého majetku (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. Ncp 77/2019-78), což zcela odpovídá skutkovému vymezení uplatněných nároků. Případná mezinárodněprávní odpovědnost státu za skutečné nebo domnělé porušení norem mezinárodního práva veřejného v souvislosti s konfiskací majetku osoby, která byla současně orgánem cizího státu, jakož i za konfiskaci majetku ve vlastnictví cizích státních příslušníků bez náhrady, však není a nemůže být předmětem řízení v projednávané věci s ohledem na vymezení pravomoci civilního soudu (§ 7 o. s. ř.). V pojetí Ústavního soudu vyjádřeném ve Stanovisku však skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi i z pohledu práva mezinárodního. Případná mezinárodněprávní odpovědnost státu však není předmětem tohoto řízení.

73. Pro rozhodnutí dané věci je proto také nerozhodné, že v době po druhé světové válce byla uzavřena řada mezinárodních smluv se státy, kterých se konfiskace bez náhrady dotkla, vyjma [anonymizována dvě slova], jak žalobci namítají. Soud totiž v rámci své pravomoci nemůže v žádném případě nahradit rozhodnutí vlády ČR přijmout případná rozhodnutí o tzv. náhradových smlouvách jako v případě jiných v žalobě uvedených států.

74. Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu a po výše uvedeném právním posouzení tedy soud dospěl k závěru, že vlastnické právo právního předchůdce žalobců k předmětným pozemkům zaniklo ex lege v roce 1945, proto ani nemohlo přejít děděním na žalobkyni a), ani kdyby byly tyto pozemky předmětem projednání před pozůstalostním soudem v [anonymizováno], a to bez zřetele na otázku jeho mezinárodní pravomoci k projednání takového majetku jako pozůstalosti. Z toho pak také vyplývá, že není-li žalobkyně a) vlastníkem sporných nemovitých věcí, nemůže se s úspěchem domáhat ani jejich vyklizení. Stejné závěry se uplatní i ve vztahu k žalobci b). Proto soud zamítl uplatněné vyklizovací nároky (výroky I. a IV. rozsudku).

75. Po zamítnutí základní žalobní žádosti se soud dále zabýval eventuální žalobní žádostí, jíž se žalobci domáhali, aby jim žalovaní zaplatili peněžitou náhradu pro případ, že neuspějí se žalobním požadavkem na vyklizení sporných nemovitých věcí. Žalobci tvrdili, že zbavením možnosti právní ochrany před soudem byli de facto vlastnictví ke spornému majetku (a možnosti jeho užívání) zbaveni, tímto nepřímým (skrytým) vyvlastněním majetku jim proto vznikl nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy. V řízení však vyšlo najevo, že vlastnické právo právního předchůdce žalobců zaniklo před více než 75 lety a žalobcům k těmto nemovitým věcem nepřísluší žádné právo, jež by žalovaní porušovali, a byli by proto povinni poskytnout žalobcům náhradu. Soud proto zamítl žalobu i co do eventuální žalobní žádosti (výrok II. a V. rozsudku).

76. Žalobci tvrdí, že žalobce b) drží svým jménem práva na všechny výnosy, plody a užitky z veškerého knížecího majetku, a tedy i z majetku ve vlastnictví žalobkyně a), s tím spojené nároky je oprávněn vlastním jménem vymáhat a je držitelem zvláštního majetkového práva k majetku žalobkyně a), která je univerzálním dědicem [jméno] [jméno] [příjmení], knížete z [anonymizováno], na základě zvláštního zákona. Žalobce b) tedy tvrzená práva odvozuje od vlastnictví žalobkyně a), která však vlastníkem sporného majetku není. [příjmení] majetek není ani ve vlastnictví [anonymizováno] knížectví, vlastníkem sporného majetku nebyl vzhledem ke shora uvedeným závěrům ani [jméno] [jméno] [příjmení], kníže z [anonymizováno] v době, když ještě za svého života převedl na žalobkyni a) veškerý svůj majetek věnovací listinou ze dne [datum]. Je přitom nerozhodné, jakým právním řádem se požívací právo žalobce b) řídí, neboť již ze samotných tvrzení žalobců lze uzavřít, že je odvozeno od vlastnictví žalobkyně a), případně od vlastnictví samotného knížectví. K námitce žalobců, že konfiskace nemohla do požívacího práva, které je právem sui genesis založeným lichtenštejnským právním řádem zasáhnout, když dekret č. 12/ 1945 Sb. ustanovení o zániku tohoto práva ani neobsahuje, je třeba uvést, že § 4 dekretu zahrnuje mezi konfiskovaný zemědělský majetek výslovně rovněž všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části a v ust. § 5 ruší (až na výjimky, které se na žalobce ani jejich právní předchůdce nevztahovaly) nájemní (pachtovní smlouvy) a patronátní práva a povinnost na pozemcích váznoucí. Slovy„ práva, která jsou spojena s držbou“ užitými v dekretu se podle názoru soudu nemíní jen věcná práva, ale veškerá práva, která se vztahují k držbě konkrétního pozemku, bez ohledu na jejich povahu, neboť není požadováno spojení nerozlučné. Soud proto dospěl k závěru, že obsah požívacího práva tak, jak jej žalobci vymezili, odpovídá požívacímu právu upravenému v § 509 a násl. obecného zákoníku občanského, tedy věcnému právu, které bylo s držbou sporných nemovitostí spojeno. Možnost sporné nemovitost držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky byla navíc státem rovněž fakticky odňata již v roce 1945, kdy byly převzaty do správy Ministerstva zemědělství – Ústředního ředitelství státních lesů a statků, na shora učiněné závěry o nemožnosti odčinění případné majetkové křivdy způsobené v tomto období, lze proto rovněž odkázat.

77. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a) (a ani její právní předchůdce), nebyla v době od [datum] vlastníkem sporného majetku, a žalobce b) tudíž neměl k tomuto majetku požívací právo, nevznikl žalobcům ani nárok na náhradu za ušlé plody a užitky, případě snížení hodnoty pozemků způsobené nesprávným hospodařením v době od [datum], neboť v tomto období jim ze sporného majetku nemohly plody ani užitky ujít, protože nebyli jeho vlastníky již od roku 1945. Zamítnutí nároku na náhradu škody však v žádném případě není skrytým vyvlastněním. Pokud ke snížení hodnoty pozemků došlo, nezasáhlo to nijak do majetkových poměrů žalobců. Se zřetelem k tomuto právnímu posouzení se soud ani nemusel zabývat vznesenou námitkou promlčení a vznesený nárok na náhradu za ušlé plody a užitky rovněž zamítl jako nedůvodný (výrok III. a VI. rozsudku).

78. Žalobkyně a) se dále domáhala určení, že je vlastníkem sporných nemovitých věcí, ohledně nichž jsou v katastru nemovitostí jako vlastníci zapsáni žalovaní. Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitým věcem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobkyně a) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo právního předchůdce žalobců zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před více než sedmdesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobkyně a), nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (shodně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS – st. 21/05 uveřejněné pod č. 477/ 2005 Sb.). Nicméně v situaci, kdy soud s přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem a jejich právnímu posouzení dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobců pozbyl své vlastnické právo ex lege ke dni 23. 6. 1945, tudíž toto vlastnické právo nemohlo přejít na žalobce jako jeho právní nástupce, soud musel i žalobu na určení vlastnického práva zamítnout jako nedůvodnou (výrok VII. rozsudku).

79. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalovaným, již byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení.

80. Povinnost nahradit žalovaným náklady řízení soud rozdělil mezi žalobce podle poměru jejich účastenství jako samostatných společníků na věci a na řízení (Drápal., L. in Drápal, L., Bureš, J. – Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 593). Tento poměr určil poměrem tarifních hodnot - přičemž tarifní hodnota sporu o určení vlastnického práva k nemovitým věcem činí 50 000 Kč, tarifní hodnota sporu o vyklizení činí 10 000 Kč a 10 000 Kč u sporu o peněžité plnění. Na sporech o vyklizení a o peněžité plnění se každý ze žalobců podílí jednou polovinou a žalobkyně b) sama pak na tarifní hodnotě 50 000 Kč u žalobního požadavku na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Z celkového součtu tarifních hodnot ve výši 70 000 Kč tak připadá na žalobkyni a) 60 000 Kč, tj. 86 % a na žalobce b) 10 000 Kč, tj. 14 %.

81. Plně procesně úspěšné první žalované přísluší právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 891 Kč, které sestávají ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava k jednání, účast při jednání konaném dne [datum] a účast při vyhlášení rozsudku dne [datum]) podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu a z cestovného v celkové výši 691 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 345,49 Kč za 58 ujetých km (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 5,6 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) a v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 4. 2021 náhrada 345,49 Kč za 58 ujetých km (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 5,6 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. Z těchto nákladů je žalobkyně a) povinna zaplatit 86%, tedy částku 1 626 Kč (výrok. VIII.) a žalobce b) 14%, tedy částku 265 Kč (výrok IX.).

82. Při určení výše odměny za zastupování advokátem soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] 2013). I v řízeních, jejichž předmětem je vyklizení nemovité věci, se za tarifní hodnotu považuje cena věci v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká, podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 590/2002). V projednávané věci však nebyl podán znalecký posudek o ceně nemovitých věcí, jejichž vyklizení se žalobci po žalovaných domáhali, a hodnotu těchto nemovitých věcí lze pro účely řízení v projednávané věci určit jen s nepoměrnými obtížemi. Šlo by totiž o zjištění jejich ceny jen za účelem určení výše náhrady nákladů řízení. Z tohoto důvodu soud při stanovení tarifní hodnoty vycházel z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč (shodný závěr přijal i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2651/2013).

83. Plně procesně úspěšnému žalovanému 2) přísluší právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 24 706 Kč, které spočívají v odměně za zastupování advokátem a náhradě jeho hotových výdajů v celkové výši 28 197 Kč (tři úkony právní služby po 3 900 Kč při tarifní hodnotě 70 000 Kč, a to převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum] a účast při jednání konaném dne [datum] a dva úkony právní služby po 1 950 Kč při tarifní hodnotě 70 000 Kč, a to vyjádření ze dne [datum] a vyjádření ze dne [datum]), dále pět paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč a v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět náhrada 3 762,69 Kč za 458 ujetých km v částce 2 562,69 Kč (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 4,3 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) a náhrada za ztrátu času v trvání 12 × 30 minut v částce 1 200 Kč podle § 14 a. t., celkem tedy 20 63 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3 843 Kč). Z těchto nákladů je žalobkyně a) povinna zaplatit 86%, tedy částku 21 247 Kč (výrok. X.) a žalobce b) 14%, tedy částku 3 549 Kč (výrok XI.).

84. Procesně úspěšnému žalovanému 3) přísluší právo na plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 23 483,44 Kč, které spočívají v odměně za zastupování advokátem (tři úkony právní služby po 3 900 Kč při tarifní hodnotě 70 000 Kč, a to převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast při jednání konaném dne [datum] a dva úkony právní služby po 1 950 Kč při tarifní hodnotě 70 000 Kč, a to vyjádření ze dne [datum] a vyjádření ze dne [datum]), náhrada hotových výdajů advokáta (pět paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč), cestovní výdaje ze dne [datum] ve výši 164 Kč, náhrada za promeškaný čas při cestě [obec] – [obec] a zpět v trvání 7 hod., tj. 14 půlhodin ve výši 1 400 Kč a dále náhrada DPH ve výši 3 919,44 Kč. Žalovanému 3) přísluší i náhrada za úkony učiněné před udělením plné moci advokátu - 3 x paušální náhrada, která náleží procesně nezastoupenému účastníku dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za jeden úkon, a to za odvolání ze dne [datum], návrh ze dne [datum] a vyjádření ze dne [datum], tedy v celkové výši 900 Kč Náklady žalovaného 3) tedy celkem činí 23 483,44 Kč. Z těchto nákladů je žalobkyně a) povinna zaplatit 86%, tedy částku 20 196 (výrok. XII.) a žalobce b) 14%, tedy částku 3 288 Kč (výrok XIII.).

85. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud žádný důvod. [obec] plnění náhrady nákladů řízení u žalovaných 2 a 3 byla určena dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

86. Všechna výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.nalus.usoud.cz. Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva jsou k dispozici v překladu na www.eslp.justice.cz.