3 C 230/2025 - 72

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 26 390,51 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 849,67 Kč, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 540,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 26 390,51 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 26 390,51 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel ([právnická osoba], se [adresa], IČO: [IČO]) uzavřel s žalovanou dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytl žalované úvěr v původní výši 25 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum] společně se smluvním úrokem ve výši 6 892,14 Kč. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem prostřednictvím webových stránek [Anonymizováno] Úvěruschopnost žalované byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalovaná dále dle odst. 1.[právnická osoba] podmínek prohlásila, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědoma, že by byla evidována v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů [právnická osoba] a nejsou jí známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jejích dluhů a povinností. Žalovaná následně úvěr načerpala v celkové výši 19 498,37 Kč. Žalovaná se poté dostala do prodlení se splácením úvěru, když uhradila pouze dne [datum] částku 3 550,11 Kč, dne [datum] částku 3 550,11 Kč, dne [datum] částku 3 550,11 Kč a dne [datum] částku 1 500 Kč, celkem 12 150,33 Kč (z toho bylo 5 501,63 Kč započteno na jistinu a 6 648,70 Kč započteno na příslušenství). Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], se [adresa], IČO: [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Předmětem žalobního návrhu je tedy pohledávka v celkové výši 26 390,51 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 19 498,37 Kč a ze smluvního úroku 6 892,14 Kč nejpozději splatných dne [datum], to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru.

2. Žalovaná nesporovala uzavření předmětné smlouvy o úvěru ze dne [datum], avšak namítla, že smlouva je absolutně neplatná, a to s ohledem na ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť původní věřitel před poskytnutím úvěru neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Pokud by totiž původní věřitel úvěruschopnost řádně prověřil, musel by dojít k závěru, že žalovaná není schopna poskytnutý úvěr splácet. V tomto směru též žalobkyně odkázala na ustálenou soudní judikaturu a sice: na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Co 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023; rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 ze dne 20. 9. 2018 a na nález Ústavního soudu ČR sp. zn.

III. ÚS 4129/18, ze dne

26. února 2019. Při nahlédnutí do výpisu z bankovního a nebankovního registru žalované by původní věřitel zjistil, že souhrn měsíčních splátek úvěrů žalované činil s připočtením splátky z předmětného úvěru částku 8 355 Kč. Výše čistého průměrného výdělku žalované nepřesahoval částku 11 000 Kč (od měsíce listopadu 2023 do konce měsíce května 2024 byla žalovaná evidována na úřadu práce, čistá mzda za měsíc červen 2024 činila částku 16 442 Kč, navíc byla v té době žalovaná ve zkušební době) a náklady na bydlení činily měsíčně částku minimálně 4 000 Kč. Co se týče přiznání práva na zákonný úrok z prodlení, ten navrhla žalovaná zamítnout a odkázala na závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ve kterém NS uvedl, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Ze shora uvedených důvodů proto žalovaná soudu navrhla, aby žalobu zamítl, případně aby žalované uložil zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou jistinou úvěru a žalovanou provedenými platbami, a to v měsíčních splátkách po 500 Kč, to pak počínaje dalším měsícem po měsíci, ve kterém rozhodnutí soudu nabyde právní moci, přičemž úhradu ve splátkách žalovaná odůvodnila svou tíživou ekonomickou situací, kdy na ni byla již zahájena exekuce.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně i žalovaná omluvily a souhlasily s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Dne [datum] právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], se [adresa], IČO: [IČO]) a žalovaná podepsali Smlouvou o úvěru č. [hodnota], ve které se původní věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně nákladů spotřebitelského úvěru 12 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 550,11 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne [datum] a poslední dne [datum]. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost poskytnout úvěr splnil dne [datum] bezhotovostním převodem částky 25 000 Kč na účet žalované č. [č. účtu], pod VS [var. symbol]. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky.

5. Z výplatní pásky žalované za měsíc červen 2024 bylo prokázáno, že čistá mzda žalované činila v tomto měsíci 16 442 Kč.

6. Právní předchůdce žalobkyně na jistině úvěru poskytl žalované částku 25 000 Kč.

7. Žalobkyně zaplatila na předmětný úvěr celkem tři splátky po 3 550,11 Kč a dne [datum] částku 1 500 Kč, celkem tedy 12 150,33 Kč.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla shora uvedená pohledávka původního věřitele z předmětné Smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum].

9. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě celého dluhu ve výši 33 138,54 Kč nejpozději do 3 dnů na blíže uvedený bankovní účet. Tato výzva byla odeslána dne [datum], jak vyplývá z podacího lístku.

10. Proti žalované byla zahájena exekuce k vymožení jiné pohledávky z úvěru vedené u exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka].

11. Z výstupu bankovního a nebankovního registru [právnická osoba]. vytvořeného dne [datum] se podává, že žalovaná měla v červenci 2024 nejméně 2 další úvěry a sice: u [právnická osoba]. splácela měsíční splátku úvěru ve výši 2 134 Kč, u [Anonymizováno]. splácela měsíční splátku ve výši 2 570 Kč, celkem tedy i s připočtením splátky předmětného úvěru 3 550,11 Kč by její měsíční splátky činily 8 254,11 Kč. V současné době má v registru 7 existujících úvěrů.

12. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

13. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti „nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), jak to v tomto případě učinila žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

14. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

16. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

17. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „O]becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

20. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

21. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

22. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 23. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

24. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

25. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

26. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

27. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

28. Pokud žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie, pak odkazuje soud znovu na závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy nejen příjmy, ale i výdaje a je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ani netvrdila, že by před uzavřením úvěrové smlouvy byly příjmy a výdaje žalované blíže zkoumány.

29. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by věřitel při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřil úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

30. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

31. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, shledal soud úvěrovou smlouvu neplatnou, a žalovaná je tedy povinna vrátit pouze jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Dlužnou jistinu poskytnutého spotřebitelského úvěru soud vyčíslil částkou ve výši 12 849,67 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou právní předchůdce žalobkyně poskytl a kterou na danou pohledávku žalovaná uhradila (25 000 – 12 150,33 = 12 849,67). V této části proto soud důvodně podané žalobě vyhověl.

32. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

33. Za této situace má poskytovatel úvěru, resp. jeho právní nástupce nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. věřiteli vznikne teprve v okamžiku, kdy dlužník nesplní svou povinnost k vrácení zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru ve lhůtě určené podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

34. Žalovaná ke svým možnostem úhrady jistiny uvedla, že je v nepříznivé ekonomické situaci, navíc na ni byla v jednom případě již zahájena exekuce. Proto soud maje na paměti zvýšenou ochranu spotřebitele určil žalované povinnost vracet zbývající poskytnutou jistinu ve splátkách po 500 Kč měsíčně, které odpovídají aktuálním možnostem žalované (výrok I.).

35. Pro úplnost soud odkazuje na § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

36. Co do úroku z prodlení soud žalobu zamítl, neboť prodlení žalované ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru doposud nenastalo. Také pokud jde o požadovaný smluvní úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti (výrok II.).

37. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků je v podstatě stejný, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.