3 C 498/2018 - 501

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Gabrielou Antonií Bartovou ve věci žalobců: a) [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] b) [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], narozený [Datum narození žalobce], bytem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] oba zastoupeni advokátem [Anonymizováno]. [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Jméno žalované B], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 3. [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 4. [Jméno advokáta C] [Anonymizováno], IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] 5. [Jméno advokáta D]., IČO [IČO advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] zastoupený advokátem [Jméno advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] 6. [Jméno advokáta F], IČO [IČO advokáta F] sídlem [Adresa advokáta F] 7. [Jméno advokáta G], IČO [IČO advokáta G] sídlem [Adresa advokáta G] o vyklizení a určení vlastnického práva k nemovitostem takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo prvému žalovanému uloženo vyklidit a předat žalobcům: [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo prvému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo prvému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 10 000 Kč, se zamítá.

IV. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo druhému žalovanému uloženo vyklidit a předat žalobcům: [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] se zamítá.

V. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

VI. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

VII. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo třetímu žalovanému uloženo vyklidit a předat žalobcům: [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] se zamítá.

VIII. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo třetímu žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

IX. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo třetímu žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

X. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo čtvrtému žalovanému uloženo vyklidit a předat žalobcům: [Anonymizovaný odstavec] se zamítá.

XI. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo čtvrtému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

XII. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo čtvrtému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

XIII. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo pátému žalovanému uloženo vyklidit a předat žalobcům: [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] se zamítá.

XIV. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo pátému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá.

XV. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo pátému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá XVI. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo šestému žalovanému uloženo vyklidit a předat žalobcům: [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] se zamítá. XVII. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo šestému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá. XVIII. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo šestému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá. XIX. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo sedmému žalovanému uloženo vyklidit a předat žalobcům: [Anonymizovaný odstavec] se zamítá. XX. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo sedmému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá. XXI. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo sedmému žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 100 000 Kč, se zamítá. XXII. Žaloba, kterou se žalobkyně a) domáhala, aby bylo určeno, že žalobkyně a) je vlastníkem [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] se zamítá. XXIII. Žalobkyně a) je povinna uhradit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 290 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXIV. Žalobce b) je povinen uhradit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení 210 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXV. Žalobkyně a) je povinna uhradit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 18 885 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce druhého žalovaného. XXVI. Žalobce b) je povinen uhradit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 9 729 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce druhého žalovaného. XXVII. Žalobkyně a) je povinna uhradit třetímu žalovanému na náhradě nákladů řízení 990 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXVIII. Žalobce b) je povinen uhradit třetímu žalovanému na náhradě nákladů řízení 510 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXIX. Žalobkyně a) je povinna uhradit čtvrtému žalovanému na náhradě nákladů řízení 792 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXX. Žalobce b) je povinen uhradit čtvrtému žalovanému na náhradě nákladů řízení 408 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXXI. Žalobkyně a) je povinna uhradit pátému žalovanému na náhradě nákladů řízení 25 312 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce pátého žalovaného. XXXII. Žalobce b) je povinen uhradit pátému žalovanému na náhradě nákladů řízení 13 040 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce pátého žalovaného. XXXIII. Žalobkyně a) je povinna uhradit šestému žalovanému na náhradě nákladů řízení 594 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXXIV. Žalobce b) je povinen uhradit šestému žalovanému na náhradě nákladů řízení 306 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXXV. Žalobkyně a) je povinen uhradit sedmému žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 898 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XXXVI. Žalobce b) je povinen uhradit sedmému žalovanému na náhradě nákladů řízení 977 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali vůči žalovaným vyklizení nemovitých věcí uvedených ve výroku tohoto rozsudku, eventuálně náhrady ve výši 100 000 Kč pro případ, že by nemovitosti nebyly vydány, dále náhrady za ušlé plody a užitky a náhrady škody za snížení hodnoty těchto nemovitostí v době od 1. 1. 1951 do současnosti ve výši 10 000 Kč u prvního žalovaného, resp. 100 000 Kč u ostatních žalovaných a žalobkyně a) též určení vlastnického práva k těmto nemovitým věcem, přičemž uvedla, že tento nárok uplatňuje pouze subsidiárně s ohledem na požadavky katastrálního zákona pro zápis vlastnictví do katastru nemovitostí, jehož lze dosáhnout pouze na základě žaloby na určení vlastnictví. Naléhavý právní zájem shledává v zabránění mimořádnému vydržení předmětných pozemků ze strany žalovaných. Žalobkyně a) je nadací sui generis založenou podle [Anonymizováno] práva, jedná se o zvláštní vázaný majetkový fond, jehož správa a především použití jsou vyhrazeny výlučně [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a z tohoto titulu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Žalobkyně a) tak mimo jiné zajišťuje výkon [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] (žalobce b)) tím, že hradí veškeré náklady s výkonem této funkce spojené, protože tyto nejsou hrazeny ze státních daňových příjmů. Žalobce b) je [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], který drží svým jménem práva k veškerým výnosům, plodům a užitkům z veškerého [Anonymizováno] majetku a je oprávněn uplatňovat veškeré nároky vážící se k tomuto majetku (tedy i k majetku žalobkyně a)) vlastním jménem. Kdokoli tedy zadržuje takové výnosy, plody a užitky může být žalován na ukončení tohoto protiprávního stavu rovněž [Anonymizováno] [Anonymizováno] – žalobcem b). V žalobních důvodech žalobci uvedli, že původním vlastníkem sporných nemovitých věcí byl [jméno FO][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno], otec žalobce b), který je nabyl na základě odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno], a ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno], a odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v Praze ze dne [datum], č.j. [právnická osoba]/[Anonymizováno])/[Anonymizováno]. Další sporné nemovitosti pak [jméno FO]. nabyl po roce [Anonymizováno] prostřednictvím koupě nebo směny. Všeobecným právním nástupcem [jméno FO]. je žalobkyně a), když v rámci dědického řízení po [jméno FO]. vedeného před [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byla žalobkyně a) rozhodnutím uvedeného soudu ze dne [datum] potvrzena jako univerzální dědic [jméno FO]. Československý stát se však v roce 1945 chopil držby sporných nemovitostí na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále také jen „dekret“), přestože [jméno FO][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] nebyl [Anonymizováno], nýbrž [Anonymizováno] národnosti, a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu se něj již z tohoto důvodu nevztahovala. Žalobci mají za to, že z žádného dokumentu obsaženého ve spisu nevyplývá, že bylo o konfiskaci rozhodnuto nebo že ke konfiskaci došlo. Pokud se odkazuje na prostou kopii listiny, dle které měl být v roce [adresa] [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] konfiskován blíže nespecifikovaný majetek ležící v historických zemích [právnická osoba], žalobci uvádějí, že sporné nemovitosti nemohly být konfiskovány vzhledem k jurisdikční a exekuční imunitě [Anonymizováno] [Anonymizováno], které měla absolutní povahu, a že konfiskační akty jsou nicotné. Žalobci zpochybnili samu existenci bývalého Okresního národního výboru v Olomouci, který vyhláškami ze dne [datum] rozhodl, že právní předchůdce žalobců je osobou německé národnosti ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V době vydání uvedené listiny orgán tam uvedený - Okresní národní výbor v Olomouci - ani neexistoval, neboť jediným existujícím politickým okresem dle tehdejších právních předpisů byl okres Olomouc-venkov. Pokud by se mělo jednat pouze o chybné označení právního orgánu, pak toto vedlo dle tehdejších předpisů k nicotnosti správního aktu. Nadto Okresní národní výbor, i kdyby existoval, neměl pravomoc vydat správní akt ve vztahu k příslušným nemovitostem, neboť tyto se nacházely mimo hranice jeho územního obvodu. Pokud úřední jednání přesahovalo obvod jednoho okresního úřadu, prováděl jej v souladu s čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb. zemský úřad, pokud přesahovalo obvod jednoho zemského úřadu, provádělo jej ministerstvo. Majetek [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] se nacházel na území 3 zemí, záležitost jednoznačně přesahovala území jedné země, a mělo se jí tak zabývat příslušné ministerstvo. Nejvyšší správní soud, který tehdy konfiskační správní akt přezkoumával, rozhodl pod vlivem tehdejšího totalitního komunistického režimu. Odkaz na § 7 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. je dle žalobců nepřípadný, neboť tam jde o tradiční princip úpravy místní příslušnosti, o kterou se zde nejedná. Okresní národní výbory byly navíc správními orgány bez širší politické legitimity a bez příslušných úředních, právních a odborných znalostí, a bylo tak dle žalobců nemyslitelné, aby posuzovaly tak výjimečně složité případy, a to i s ohledem na jejich citlivost a možné následky v zahraničně-právní, bezpečností či vojenské oblasti. [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] byl nadto chráněn imunitou [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve smyslu mezinárodního práva, která zásah do majetkových práv [Anonymizováno] [Anonymizováno] vylučuje. Dále uvedli, že na [Anonymizováno] [jméno FO]. se vztahovala jurisdikční i exekuční imunita, i kdyby byla konfiskační rozhodnutí platně vydána, nemohla být vykonána. Konfiskace ze strany státu je veřejnoprávním aktem, v takovém případě je tvrzení žalovaných, že imunita [Anonymizováno] [Anonymizováno] nechrání vlastníka před aplikací soukromoprávních předpisů upravujících nabývání a zcizování majetku, bezpředmětné. Imunita [Anonymizováno] [Anonymizováno] je absolutní a vztahuje se i na soukromý majetek, bez ohledu na to, zda [Anonymizováno] cizího státu jedná při výkonu veřejné moci nebo jako soukromá osoba. Jurisdikční i exekuční imunita je chápána jako nedostatek pravomoci orgánu státu ve vztahu k cizímu státu a [Anonymizováno] cizího státu, rozhodnutí orgánem s nedostatkem pravomoci přitom vede k nicotnosti správního aktu. Podle názoru žalobců aplikují státní orgány České republiky v roce 2021 konfiskační opatření tím, že po prosté faktické ztrátě držby v roce 1945 poskytují právní účinky konfiskace nulitnímu aktu z minulosti, který je založen na etnické a rasové kvalifikaci hlavy evropského státu, která do působnosti dekretů nespadala. Dekrety byly zaměřeny na Němce jako osoby přidružené k Třetí říši a dnes je nelze použít diskriminačním způsobem. Pokud soud neprovede přezkum konfiskačních aktů, odmítne se tím zabývat sporem v plném rozsahu, což dle žalobců představuje odepření spravedlnosti a přístupu k soudu, tedy zásah do práva na spravedlivý proces. Judikaturu je dle žalobců soud povinen používat v souladu s procesními zárukami, které se na řízení před soudem vztahují v době, kdy řízení probíhá, a to včetně záruk dle Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Judikatura soudům podle názoru žalobců nebrání přezkoumávat správní akty o konfiskaci, smysl citované judikatury je zabránit soudům v nahrazování správních aktů o konfiskaci, které nebyly přijaty, vlastním rozhodnutím. Soudy v občanskoprávním řízení mají proto pravomoc přezkoumávat správní akty, včetně aktů o konfiskaci, a to nejen ve vztahu k jejich nicotnosti, ale i zákonnosti či vadám včetně procesních. V této souvislosti odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu R II 172/46 a na znění § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle kterého soud z rozhodnutí správního orgánu o předběžné otázce pouze „vychází", ale není jím „vázán". Soud je tedy dle žalobců povinen konfiskační správní akt věcně přezkoumat, zejména když žalobci doložili, že jejich právní předchůdce byl [Anonymizováno] národnosti. Poukázali také na to, že označení právního předchůdce žalobců za osobu německé národnosti není výrokem rozhodnutí ve formálním smyslu, otázka národnosti byla pouze otázkou předběžnou. Dodali, že žádný správní orgán neměl pravomoc přiřknout národnost jakékoli osobě, natož [Anonymizováno] [Anonymizováno] státu, subjektivním prohlášením o národnosti nebyl správní orgán oprávněn nahradit dokazování, ke kterému byl povinen. Důkaz o tom, že by se právní předchůdce žalobců přihlásil k německé národnosti, však neexistoval, bez dokazování bylo odkázáno na notorietu. Otázka národnosti tak dle názoru žalobců nebyla pravomocným rozhodnutím orgánů Československé republiky nikdy vyřešena, neboť ta může být zjištěna jen z prohlášení dané osoby. Žalobce b) k tomu dodal, že takové stanovení národnosti právního předchůdce žalobce b) také implicitně určuje jeho národnost a tímto způsobem tedy byla popřena rovněž skutečná [Anonymizováno] národnost žalobce b). Jakékoli rozhodnutí orgánů státu o národnosti osoby proti její vůli a v rozporu s jejím vlastním sebeurčením představuje zásah do práva této osoby na respektování jejího soukromého života podle článku 8 Úmluvy. Také prohlášení v tom smyslu, že právní předchůdce žalobce b) byl osobou, na kterou se dekret vztahuje, je jasným a urážlivým pošpiněním pověsti a cti zesnulého [Anonymizováno], resp. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Žalobci mají také za to, že žalovaní porušují zákaz diskriminace na základě etnického původu, když žádají soud, aby zabránil jejich žalobě na vyklizení s odkazem na správní akt označující žalobce za Němce.

2. Žalobci rovněž nesouhlasí s aplikací stanoviska pléna Ústavního soudu pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které bylo uveřejněno pod č. 477/2005 Sb. (dále také jen „stanovisko“), na projednávaný případ. Stanovisko dle jejich názoru není aplikovatelné na žaloby o vyklizení nemovitostí, neboť (na rozdíl od případů nároků na určení vlastnictví učiněných dle § 80 o. s. ř.) u žaloby na vyklizení nemovitosti není vyžadováno, aby byla podána pouze v naléhavém právním zájmu. Stanovisko se tedy zjevně nevztahuje na projednávaný případ a nemůže odůvodnit odmítnutí žádného soudu zabývat se předloženým návrhem na vyklizení nemovitostí. Stanovisko se dále dle názoru žalobců vztahuje na případy zániku vlastnického práva před 25. únorem 1948, žalobci však tvrdí, že žalobkyně a) je nadále vlastníkem, neboť text sepsaný neexistujícím správním orgánem nemá jako pakt žádné právní účinky, není proto ani rozhodnutím o konfiskaci. K zániku vlastnického práva žalobkyně a), resp. jejího právního předchůdce, tak nedošlo a stanovisko tudíž nelze na projednávaný případ aplikovat. Stanovisko také dle názoru žalobců není aplikovatelné na žaloby směřující výlučně proti státu, když cílem stanoviska měla být ochrana zájmů osob odlišných od státu, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, před nároky vlastníků, kteří vlastnické právo pozbyli před únorem 1948. V dané věci je ale vlastníkem sporného majetku stále stát, který zabrání majetku sám provedl a je si vědom okolností, za kterých k zabrání došlo, i opakovaných námitek a odporu žalobců i jejich právních předchůdců, nemůže tedy být v dobré víře, že předmětné nemovitosti drží oprávněně. Státu by neměly být vytvářeny podmínky pro získání prospěchu plynoucího z jeho vlastního jednání nebo opomenutí. Dále mají žalobci za to, že stanovisko je aplikovatelné pouze na žaloby týkající se majetku, ke kterému existuje konfiskační správní akt. V projednávané věci však rozhodnutí o konfiskaci neexistuje (je nicotné), k žádné konfiskaci tak nemohlo dojít. V opačném případě by se dle žalobců vytvořil prostor pro morální hazard, kdy osoby fyzicky okupující majetek by se mohly úspěšně bránit pouhým tvrzením o konfiskaci doložené vadnými listinami nebo dokonce prostými kopiemi, jak tomu bylo v této věci. Žalovaní nadto odkazují na vyhlášku Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 3. 7. 1945, č. j. 470/přes., která se ovšem vztahuje k majetku v Moravské zemi a neříká nic o konfiskaci majetku v okrese Praha-východ. Nelze ji tak považovat za akt, kterým by došlo ke konfiskaci pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení. Žalobci nesouhlasí s názorem, že ke konfiskaci došlo již dekretem samotným, přičemž nebylo třeba vydávat žádný správní akt. Odkazovali na judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 70/99, II. ÚS 405/98), dle které bylo ke konfiskaci nutné správní řízení ukončené vydáním správního aktu vymezujícího, na koho se dekret vztahuje a jaký majetek se konfiskuje, neboť samotný dekret byl konstruován obecně a nestanovil, kdo a jaký konkrétní majetek spadá do jeho působnosti. Žalobci poukazovali také na to, že stanovisko bylo přijato již v roce 2005 a změnilo samotnou podstatu restitučních zákonů, neboť dříve bylo možné se v občanskoprávním řízení domáhat ochrany vlastnického práva i mimo období od 25. 2. 1948. Žalobci mají za to, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „restituční zákon“) se vztahuje pouze na křivdy, ke kterým došlo po 25. 2. 1948, nikoliv před tímto datem. Jeho účelem bylo umožnit osobám, vůči jejichž majetku stát zasáhl v rozhodném období způsobem v zákoně popsaným, získat tento majetek zpět co nejjednodušším způsobem, tj. bez toho, aby oprávněné osoby musely svá vlastnická práva uplatňovat standardním a komplikovaným způsobem, tedy soudní cestou pořadem občanského práva. Restituční zákon tak procesně zvýhodňoval oprávněné osoby oproti ostatním osobám, které svá vlastnická práva uplatňovaly standardní cestou, tedy podle občanského práva. Od roku 2005 však soudy nově odmítají projednat a rozhodnout spory vlastníků, jejichž majetek stát v době vstupu restitučních zákonů v účinnosti stále okupoval bez nabývacího titulu a žalobců, kteří se domáhají ochrany vlastnického práva, odpírá přístup k soudům s plnou pravomocí věc projednat. Stanovisko je tak dle názoru žalobců v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právem na účinný prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Sice nestanoví, že vlastnictví majetku okupovaného státem v důsledku přijetí restitučních zákonů zanikají, ale zbavením možnosti právní ochrany před soudem dochází de facto ke stejným účinkům. Žalobci navíc nejsou osobou oprávněnou dle restitučního zákona, jejich žalobu tedy nelze považovat za obcházení restitučních předpisů. Žalobci dále připomněli, že žalobu nesměřují proti osobám odlišným od státu, žaloba proto nesměřuje na žádný soukromý majetek, ale jen na majetek okupovaný státem, v takovém případě nelze dovodit žádný legitimní cíl ve veřejném zájmu u zabavení majetku, a stanovisko proto nelze aplikovat, neboť by to bylo v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Zbavení majetku nepovažují žalobci ani za přiměřené, neboť mezi veřejným zájmem (i kdyby byl) a porušením práva žalobce není rovnováha. Vzhledem ke změně právní ochrany vlastnického práva přijaté v roce 2005, která vedla k méně příznivému zacházení s vlastníky v řízeních vedených po přijetí stanoviska, je stanovisko i diskriminační, neboť celému jednomu okruhu osob je v důsledku stanoviska upřeno právo uplatnit svá vlastnická práva u soudu a jen proto, že jejich majetek byl fyzicky ovládnut do roku 1991 státem (a ne jinou osobou). Stát má přitom dle § 21 občanského zákoníku stejné postavení jako kterákoliv jiná osoba soukromého práva, stanovisku mu však zaručuje privilegované zacházení, neboť v jeho prospěch zakládá soudní imunitu před nároky vlastníků, které žádné jiné osobě nesvědčí.

3. Shledá-li soud, že žalovaní nemají povinnost vydat předmětné nemovitosti dle § 1040 o. z., pak žalobci požadují náhradu za nezákonné odejmutí nemovitostí. K peněžní náhradě za zkonfiskované pozemky žalobci dále uvedli, že pokud byl majetek občanovi cizího státu konfiskován, měl právo na náhradu, která byla pro takové případy obsažena také v československém právním řádu. Nepřiznáním takové náhrady byla porušena obecná zásada mezinárodního práva, že majetek cizinců nelze zabrat bez náhrady, čímž byla založena i mezinárodně právní odpovědnost žalovaných. Žalobci odkázali také na novelizované ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., který stanovil podmínky pro poskytnutí náhrady za pozemky konfiskované během první pozemkové reformy a po novelizaci vyloučil možnost vyvlastnění majetku cizinců bez poskytnutí náhrady. Odkázali na rozhodnutí mezinárodněprávních orgánů soudní moci a rozhodčích tribunálů z 20. a 30. let minulého století a uvedli, že o protiprávnosti konfiskace majetku cizích státních příslušníků bez náhrady věděly i orgány československého státu v době po druhé světové válce, mezi lety 1946 až 1982 tak byla uzavřena řada mezinárodních smluv se státy, kterých se konfiskace bez náhrady dotkla, vyjma [Anonymizováno] [Anonymizováno]. S ohledem na proběhlá jednání nemohla přitom česká vláda očekávat, že se [Anonymizováno] svých nároků na nápravu trvajícího porušování mezinárodního práva vzdá. Odmítnutí dalších jednání o poskytnutí náhrad za konfiskovaný majetek [Anonymizováno] občanů ze strany České republiky lze považovat z její strany za přímou diskriminaci, a to v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina"), i mezinárodněprávními závazky České republiky i základními principy mezinárodního práva, které jsou zakotveny v Chartě OSN a kodifikovány v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy. Česká republika neprojevila žádnou snahu o včasné a spravedlivé řešení sporu a před vlastními soudy a správním orgány zahájila na základě tvrzené státní příslušnosti zůstavitele soudní a správní řízení. Vyvlastněním majetku vznikla přitom povinnost k úplné náhradě majetkové a nemajetkové újmy, reparace má být provedena formou restituce, pokud to není možné, poskytnutím náhrady včetně ušlého zisku, a to dle návrhu článku 31 zpracovaného komisí OSN pro mezinárodní právo.

4. Žalobci vycházejí z právního názoru, že vlastnická práva ke spornému majetku jejich právní předchůdce nikdy nepozbyl, přičemž žalobci b) náleží právo požívat plody a užitky z veškerého [Anonymizováno] [Anonymizováno], tedy i ze sporných pozemků. Jako osoby, které se nezákonně chopily moci nad předmětnými nemovitostmi, jsou žalovaní povinni vydat dle občanského zákona veškerý užitek, kterého svým protiprávním činem nabyli, a nahradit ten, který by získali žalobci, jakož i veškerou škodu, která žalobcům vznikla. Žalobci tedy mají nárok na vydání plodů (dřeva vytěženého na nemovitostech) a dalších užitků (nájmu či pachtovného apod.), o které se žalovaní bezdůvodně obohatili. Pokud byly plody žalovanými prodány, požadují žalobci zaplacení peněžních prostředků včetně úroků z prodlení utržených žalovanými z těchto prodejů, anebo, není-li možné tento užitek vydat a nebyly-li plody prodány, tj. byly-li např. zničeny, požadují žalobci zaplacení částky rovnající se hodnotě těchto plodů. Žaloba dále uplatňuje zaplacení ostatních peněžitých výnosů žalovaných z nemovitostí, tj. z nájemného, pachtovného a z dalších způsobů nakládání s nemovitostmi žalovanými. Všechny plody a užitky žalobci nárokují za období od 1. ledna 1951 do vydání nemovitostí. Konečně žaloba požaduje náhradu škody vzniklé ve shora uvedeném období na nemovitostech z jejich užívání a požívání žalovanými. Tuto škodu představuje snížení hodnoty nemovitostí v důsledku nehospodárné, neodborné správy nemovitostí žalovanými či dispozicí s nimi. Výše uvedený nárok na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu potenciální škody nejsou žalobci schopni přesně vyčíslit a blíže specifikovat bez údajů o hospodaření s nemovitostmi zachycených v účetnictví a obchodních listinách žalovaných týkajících se nárokovaných nemovitostí, prozatím ho tedy vyčíslují částkou 10 000 Kč u prvního žalovaného, resp. 100 000 Kč u ostatních žalovaných.

5. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. 1., 2., 4., 5. a 7. žalovaný pak ve svých vyjádřeních shodně uvedli, že žalobkyně a) nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a proto již z tohoto důvodu je třeba žalobu o určení vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem zamítnout. Na straně žalobců je rovněž dán nedostatek aktivní věcné legitimace, protože žalobkyně a) předložila potvrzení o své existenci z roku 2015, nedokládá však stav ke dni podání žaloby. Dále zde chybí důvod nabytí sporných nemovitých věcí žalobkyní a). Takový důvod nevyplývá ani z potvrzení [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], jehož se žalobci dovolávají, protože z obsahu této listiny je zřejmé pouze to, že ve prospěch žalobkyně a) měla znít závěť zůstavitele, avšak dědické řízení bylo ukončeno bez vydání listiny o odevzdání pozůstalosti, neboť zůstavitel údajně již za svého života věnoval veškerý svůj majetek žalobkyni a), pozůstalost po právním předchůdci žalobců tak ve skutečnosti nebyla projednána. Žalovaní poukázali i na okolnost, že podle právní úpravy účinné v době úmrtí právního předchůdce žalobců se co do nemovitých věcí ležících na území Československé socialistické republiky vyžadovalo projednání dědictví československým státním notářstvím, k němuž však nedošlo. Chybí-li vlastnické právo žalobkyně a), nemůže od něj žalobce b) odvozovat tvrzené požívací právo. K samotnému průběhu konfiskace žalovaní uvedli, že československý stát nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem konfiskací dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb."). Dle dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na Československý stát dnem jeho účinnosti, tj. dnem 23. 6. 1945. Konfiskační vyhláška jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak pouze vymezovala, které nemovité věci jsou dekretem dotčeny. Vyhláškami Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 30. 7. 1945, č. j. 470/přes. byl právní předchůdce žalobců označen podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé národnosti. Tyto konfiskační vyhlášky byly vyvěšeny dne 2. 8. 1945, čímž došlo i k jejich doručení. Z vymezení majetku, na který se dekret č. 12/1945 Sb. vztahoval, je zřejmé, že byl vždy konfiskován veškerý majetek označeného vlastníka (viz § 1 odst. 1 a § 4 dekretu č. 12), tj. konfiskace působila vůči majetku ad personam. Právní předchůdce žalobců byl považován za osobu německé národnosti na základě jeho národnosti, kterou uvedl při sčítání lidu v roce 1930. Proti konfiskaci majetku právní předchůdce žalobců vznesl námitky (zejména, že nebyl osobou stanovenou v § 1 dekretu č. 12/1945 Sb., že nebyl při prováděném sčítání lidu v naší republice, že konfiskační vyhláška má vady stran jejího doručení, vydání nepříslušným úřadem i nemožností být slyšen a vyjádřit se), a současně podal žádost o připuštění výjimky. S námitkami i žádostí o připuštění výjimky se vypořádal Zemský národní výbor v Brně ve svém rozhodnutí o stížnosti právního předchůdce žalobců proti konfiskaci, č. j. 86/VIII-26/46 ze dne 16. ledna 1946, kde uzavřel, že stížnosti se nevyhovuje, neboť byly dány zákonné důvody konfiskace, a proto i námitky jsou nedůvodné, neboť je všeobecně známo, že právní předchůdce žalobců je německé národnosti, že je bezvýznamné, zda někdo, jemuž se zemědělský majetek konfiskuje, je cizincem nebo naším státním příslušníkem, [Anonymizováno] nebo občanem neutrálního nebo jiného státu. ZNV v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] v Československu nebyly exteritoriální. Podstatné pro posouzení oprávněnosti konfiskace bylo, kdo je jako jejich vlastník zapsán v příslušných vložkách pozemkových knih. Dále se z odůvodnění rozhodnutí podává, že „vyvlastnění“ majetku osoby, vůči které rozhodnutí směřovalo, se nepříčí ustanovením mezinárodního práva, když toto „vyvlastnění (správně konfiskace) bylo provedeno podle ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., které nařizovalo konfiskaci bez náhrady všem osobám německé nebo maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. Konfiskace tedy postihovala cizí státní příslušníky podle stejných zásad jako státní příslušníky ČSR. Pokud jde o namítané formální vady konfiskační vyhlášky, dospěl ZNV v Brně k závěru, že konfiskační vyhláška sice nebyla právnímu předchůdci žalobců doručena, právní předchůdce žalobců však podal svou stížnost včas, takže nebyl na svých právech poškozen. Dále byla odmítnuta námitka právního předchůdce žalobců o vydání konfiskační vyhlášky nepříslušným úřadem, když ZNV v Brně zaujal stanovisko, že tvrzení zůstavitele o tom, že vyhlášku mělo vydat přímo ministerstvo, nemá oporu v zákoně. Pokud jde o námitku nemožnosti uplatnění práv na slyšení právního předchůdce žalobců, přijal ZNV v Brně závěr, že zákon nijak nenařizoval jeho slyšení a dával mu možnost svá právo po vydání vyhlášky plně uplatniti podáním stížnosti k ZNV v Brně o připuštění výjimky. ONV Olomouc- venkov č. j. 160/8/pres. 47 ze dne 7. února 1947 rozhodl o žádosti právního předchůdce žalobců o připuštění výjimky z konfiskace tak, že byla tato žádost zamítnuta jako neodůvodněná. ONV v Olomouci uvedl, že výjimku z konfiskace lze připustit jen osobám německé národnosti, které se aktivně účastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. Žádný z nabídnutých důkazů však této podmínce nevyhověl. Shodně rozhodl v otázce připuštění výjimky z konfiskace i ONV v Olomouci ve svém rozhodnutí č. j. 220/3 pres. ze dne 21. 3. 1946. Proti rozhodnutí o konfiskaci, tj. proti rozhodnutí ZNV v Brně ze dne 16. ledna 1946 č. 86/VIII/26-1946 podal právní předchůdce žalobců stížnost ke Správnímu soudu v Bratislavě, který v nálezu č. j. 138/46-5 rozhodl dne 21. 11. 1951 tak, že stížnosti se zamítají. Správní soud v Bratislavě učinil závěr, že základní předpoklady konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. k tomuto majetku byly naplněny a správní soud uznal, že zjištění žalovaného úřadu, že právní předchůdce žalobců je Němec, zůstalo stížností neotřeseno a že je tato skutečnost všeobecně známa, přičemž právní předchůdce žalobců proti této všeobecně známé skutečnosti nepodal protidůkaz. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobců brojil proti výše uvedeným rozhodnutím týkajícím se konfiskace všemi dostupnými prostředky, o stížnostech bylo rozhodováno příslušnými orgány, tudíž nedošlo ke zkrácení či k omezení jeho práv uplatnit námitky proti konfiskaci majetku. Právní předchůdce žalobců v době své smrti ([datum]) proto nebyl vlastníkem předmětných nemovitých věcí, a je tudíž vyloučeno, aby vlastnické právo k nim přešlo v rámci dědického řízení vedeného u [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] na žalobkyni a) jako univerzálního dědice. Žalobci tak nejsou v tomto řízení aktivně věcně legitimováni. S námitkami žalobců, jež se týkají rozhodnutí vydaných v souvislosti s konfiskací majetku jejich právního předchůdce, se přitom ve skutkově obdobné věci vypořádal i dovolací soud. Žalovaní přitom odkazují na jeho rozhodnutí týkající se nemožnosti domáhat se odčinění majetkových křivd způsobených před 25. 2. 1948 a tvrzené nicotnosti rozhodnutí o konfiskaci (rozhodnutí NS ČR ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016) s tím, že v projednávaném případě nelze dospět k závěru, že konfiskační správní akt je nicotný. Konfiskace mimoto dopadala na všechny osoby, které se při sčítání lidu přihlásily k německé národnosti, bez zřetele na jejich státní příslušnost. Žalovaní dále odkazují na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, dle kterého se tvrzené křivdy, ke kterým došlo před 25. 2. 1948, neodčiňují, přičemž toto platí jak pro občany České republiky, tak i pro občany jiných států. Obecnou správnost uvedeného stanoviska judikatura nikdy nezpochybnila, pokud byly připuštěny výjimky, šlo o zcela mimořádné případy, o které se v projednávaném případě nejedná. Ústavní soud se také vyjádřil negativně k otázce možnosti zrušení tzv. Benešových dekretů, naposledy v usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. US 2130/17. Žalobci přitom nenavrhují ani nepředkládají žádné nové důkazy ani nová tvrzení, která by předchozí rozhodnutí mohla zvrátit. Zpochybnění vlastnického práva státu ke sporným nemovitým věcem po takto dlouhé době se pak žalovaným jeví jako rozporné se zásadou právní jistoty, když žalovaní více jak 70 let oprávněně vlastní nemovitosti, které jsou předmětem žaloby a nakládají s nimi jako s věcmi vlastními. Pokud jde o mezinárodněprávní rámec tohoto případu, žalovaní uvedli, že veškerá argumentace žalobců odvolávající se na mezinárodněprávní závazky ČR vyplývající z mezinárodních smluv, které pro Československo vstoupily v platnost po 23. 6. 1945, tedy po konfiskaci nemovitého majetku, není relevantní, neboť v té doby jimi Československo nebylo vázáno. Žalobci dále argumentují tím, že neexistuje mezinárodněprávní závazek státu poskytnout náhradu za vyvlastněný majetek neloajálním cizincům, přičemž poukazují na případy, kdy se právní předchůdce žalobce 2) nezachoval vůči československému státu loajálně. Dále žalovaní uvádějí, že na straně žalobců nelze aplikovat princip [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], neboť majetek byl konfiskován jako soukromé vlastnictví, nikoliv jako majetek suveréna. Podanou žalobou pak nelze nahradit rozhodnutím vlády ČR v otázce odškodnění žalobců, když v žádném případě nedošlo k porušení práva na ochranu vlastnictví a majetku, porušení zákazu diskriminace, ani porušení práva na spravedlivý proces. Žalovaní také namítají, že žalobci neunáší povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní ve vztahu k náležité specifikaci dotčených nemovitostí, resp. peněžité náhrady za nemovitosti. To platí i o žalobci uplatněných nárocích na vydání plodů a užitků, které také nejsou určitě a konkrétně vymezeny. Žalovaní tedy uzavírají, že žalobkyně a) nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí, naopak vlastnické právo svědčí žalovaným. Nelze tedy shledat důvodnými ani ostatní nároky žalobců, které jsou od existence vlastnického práva odvislé. 6. 5. žalovaný v doplňujícím vyjádření ze dne 29. 4. 2019 dále namítl, že o všech otázkách, které žalobci opětovně v této žalobě uvádí jako důvody pro oprávněnost podané žaloby, již bylo opakovaně soudy rozhodnuto (jedná se tedy ve většině případů o překážku rei iudicatae). Žalovaný dále uvedl, že nároky uplatněné v tomto řízení uplatňuje jak tvrzený vlastník, tak jejich tvrzený nájemce/uživatel, tj. žalobce b). Tento postup však není z hlediska českého práva právně přípustný. 5. žalovaný dále uvádí příklady, kdy právní předchůdce žalobců spolupracoval s německým nacistickým režimem, pročež považuje za zcela nepřijatelné, aby se konfiskovaný majetek vracel žalobcům, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

7. Soud nejprve přezkoumal svou mezinárodní pravomoc a příslušnost, přičemž konstatoval, že tyto jsou dány. Mezinárodní příslušnost českých soudů plyne z čl. 24 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Pokud jde o pravomoc, pak podle § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, jsou z pravomoci českých soudů vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. Vynětí z pravomoci českých soudů se podle § 7 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity a tím k nemožnosti vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního poměru, z něhož vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých soudů v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7 tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Je mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu. Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v závěr, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2009). V této věci jde o spor, který vyplývá z poměrů soukromého práva a žalobci vystupují ve sporu jako soukromé osoby (shodně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. Ncp 77/2019-78). Podáním žaloby u českého soudu navíc sami žalobci projevili vůli se pravomoci českého soudu podrobit, a to i žalobce b) jako [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].

8. Soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že žaloba není dostatečně určitá. Žalobci přiléhavě poukázali na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1562/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 2194). Pokud tedy vymezili části pozemků označených v žalobní žádosti údaji z evidence v pozemkové knize (zemských deskách) o původních stavebních nebo pozemkových parcelách, je toto vymezení dostatečně určité a žaloba má stanovené náležitosti. Pokud jde o neurčitost žalobního požadavku na náhradu škody, která měla žalobcům vzniknout tím, že se měla v době od 1. 1. 1951 cena sporných nemovitých věcí snížit v důsledku nehospodárné a neodborné péče o ně, a žalobního požadavku na náhradu za plody a užitky sporných nemovitých věcí za totéž období, soud v tomto směru neučinil výzvu dle 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně výše náhrady škody a výše náhrady za plody a užitky, neboť by to bylo nadbytečné s ohledem na právní hodnocení soudu, které bude uvedeno níže.

9. Důvodná není ani námitka 5. žalovaného, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté. Jednou z podmínek řízení je podle § 159a odst. 5 o. s. ř., aby o téže věci nebylo již pravomocně rozhodnuto; tato překážka brání, aby věci byla projednána znovu. Překážka věci rozhodnuté nastává tehdy, jestliže je v novém řízení uplatněn tentýž nárok (tj. vyplývá-li ze stejných skutkových tvrzení) a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Ačkoli tedy jsou v tomto řízení uplatňována velmi podobná skutková tvrzení, jako ve sporech, které již soudy rozhodly, nejde o totožný předmět řízení, neboť žalobci požadují vydání jiných nemovitostí a náhradu škody vztahující se taktéž k odlišným nemovitým věcem.

10. Pro úplnost soud dodává, že žalobci v žalobním žádání ze dne 20. 12. 2018 uvedli, že požadují, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit tam specifikované pozemky a vydat je žalobcům spolu s jejich plody a užitky a nahradit veškerou škodu žalobcům od okamžiku zabrání nemovitostí do jejich předání žalobcům. Pokud následně uvedli v doplňujícím podání ze dne 7. 7. 2021, že požadují náhradu za ušlé plody a užitky a náhradu škody za snížení hodnoty předmětných nemovitostí v době od 1. 1. 1951 do současnosti ve výši 10 000 Kč u prvního žalovaného, resp. 100 000 Kč u ostatních žalovaných, tak toto soud hodnotí jako doplnění návrhu v režimu ustanovení § 43 o. s. ř., kdy toto doplnění provedli ještě před tím, nežli byla soudem dána výzva dle tohoto ustanovení. Soud tedy nerozhodoval o připuštění změny žaloby, neboť se jednalo pouze o doplnění žaloby, nikoliv o její změnu. Skutková zjištění:

11. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k následujícím skutkovým zjištěním:

12. Z úředního potvrzení [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že jediným dědicem [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] je žalobkyně a), které zůstavitel již za svého života převedl veškerý svůj majetek věnovací listinou ze dne [datum].

13. Z dopisu zástupce žalobkyně a) prvé žalované ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala prvou žalovanou, aby jí vydala nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil prvé žalované dne 6. 12. 2018, jak vyplývá z potvrzení o odeslané zprávě do datové schránky.

14. Z dopisu zástupce žalobkyně a) druhé žalované ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala druhou žalovanou, aby jí vydala nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil druhé žalované dne 6. 12. 2018, jak vyplývá z potvrzení o odeslané zprávě do datové schránky.

15. Z dopisu zástupce žalobkyně a) třetí žalované ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala třetí žalovanou, aby jí vydala nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil třetí žalované dne 6. 12. 2018, jak vyplývá z potvrzení o odeslané zprávě do datové schránky.

16. Z dopisu zástupce žalobkyně a) čtvrtému žalovanému ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala čtvrtého žalovaného, aby jí vydal nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil čtvrtému žalovanému dne 6. 12. 2018, jak vyplývá z potvrzení o odeslané zprávě do datové schránky.

17. Z dopisu zástupce žalobkyně a) páté žalované ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala pátou žalovanou, aby jí vydala nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil páté žalované dne 6. 12. 2018, jak vyplývá z potvrzení o odeslané zprávě do datové schránky.

18. Z dopisu zástupce žalobkyně a) šestému žalovanému ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala šestého žalovaného, aby jí vydal nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil šestému žalovanému dne 6. 12. 2018, jak vyplývá z potvrzení o odeslané zprávě do datové schránky.

19. Z dopisu zástupce žalobkyně a) sedmému žalovanému ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a) vyzvala sedmého žalovaného, aby jí vydal nemovité věci, jejichž vyklizení se domáhá v projednávané věci. Tuto výzvu zástupce žalobkyně a) doručil sedmému žalovanému dne 6. 12. 2018, jak vyplývá z potvrzení o odeslané zprávě do datové schránky.

20. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], a z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], soud zjistil, že jako vlastník pozemků uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku je zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a první žalovaný je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky.

21. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], soud zjistil, že jako vlastník pozemků uvedených ve výroku IV. tohoto rozsudku je zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a druhý žalovaný je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky.

22. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota] a z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], soud zjistil, že jako vlastník pozemků uvedených ve výroku VII. tohoto rozsudku je zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a třetí žalovaný je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky.

23. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], soud zjistil, že jako vlastník pozemků uvedených ve výroku X. tohoto rozsudku je zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a čtvrtý žalovaný je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky.

24. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], soud zjistil, že jako vlastník pozemků uvedených ve výroku XIII. tohoto rozsudku je zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a pátý žalovaný je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky.

25. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], soud zjistil, že jako vlastník pozemků uvedených ve výroku XVI. tohoto rozsudku je zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a šestý žalovaný je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky.

26. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa], list vlastnictví č. [hodnota], soud zjistil, že jako vlastník pozemků uvedených ve výroku XIX. tohoto rozsudku je zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a sedmý žalovaný je zapsán jako subjekt příslušný hospodařit s těmito pozemky 27. Z výměru o zavedení národní správy a jmenování národního správce ze dne 26. 6. 1945, č. j. 20037/V-1/1945 soud zjistil, že Ministerstvo zemědělství ve smyslu dekretu č. 5/1945 prezidenta republiky zavedlo národní správu na pozemkový majetek [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] na území všech tří českých zemí a jmenovalo národního správce.

28. Z vyhlášek bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres., soud zjistil, že bývalý Okresní národní výbor v Olomouci označil [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a poučil jej o jeho právu uplatnit výjimku z konfiskace zemědělského majetku, pokud se aktivně účastnil boje za zachování celistvosti a osvobození republiky. Současně bylo konstatováno, že vyhlášením dekretu byl podle § 1 odst. 1 [jméno FO][Anonymizováno] zkonfiskován pro účely pozemkové reformy, a to bez náhrady, zemědělský majetek dle § 4 dekretu prezidenta ležící v politickém [adresa]. K námitce žalobců, že se jedná pouze o prostou kopii této listiny, soud uvádí, že za důkaz mohou dle § 125 o. s. ř. sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Pravost listiny (kopie) žádný z účastníků nezpochybnil a soud sám pochybnosti o pravosti kopie neměl (zejména, když na listinu obsahově navazovala další rozhodnutí zemského národního výboru a Správního soudu), neměl proto důvod trvat na předložení originálu listiny.

29. Z rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v Brně ze dne 16. 1. 1946, č. j. 86/VIII/26-1946, soud zjistil, že bývalý Zemský národní výbor v Brně zamítl stížnost [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti vyhlášce bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres., a uložil bývalému Okresnímu národnímu výboru v Olomouci, aby rozhodl o jeho návrhu na připuštění výjimky z konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

30. Z rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 21. 3. 1946, č. j. 220/3 pres., soud zjistil, že bývalý Okresní národní výbor v Olomouci zamítl návrh [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

31. Z výměru bývalého Zemského národního výboru v Brně ze dne 21. 1. 1947, č. j. 31.714-VII/44-46, soud zjistil, že bývalý Zemský národní výbor v Brně zrušil rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 21. 3. 1946, č. j. 220/3 pres., protože obsahovalo nezákonné poučení o přípustnosti opravného prostředku.

32. Z výměru bývalého Okresního národního výboru Olomouc – venkov ze dne 7. 2. 1947, č. j. 160/8/pres. 47, soud zjistil, že bývalý Okresní národní výbor Olomouc – venkov zamítl návrh [jméno FO][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

33. Z nálezu bývalého Správního soudu ze dne 21. 1. 1951, č. j. 138/46-5, soud zjistil, že bývalý Správní soud zamítl stížnosti [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v Brně ze dne 16. 1. 1946, č. j. 86/VIII/26-1946.

34. Vyhláškami bývalého Okresního národního výboru v Českém Brodě ze dne 22. 6. 1945 č. 1/1945 a ze dne 11. 7. 1945 č. 6954/45 byl [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] označen za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a poučen o jeho právu uplatnit výjimku z konfiskace zemědělského majetku, pokud se aktivně účastnil boje za zachování celistvosti a osvobození republiky. Současně bylo konstatováno, že vyhlášením dekretu byl podle § 1 odst. 1 [jméno FO][Anonymizováno] zkonfiskován pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek v obci [Anonymizováno] a v obci [adresa].

35. Z protokolů vyhotovených ve dnech 23. 7. 1945 až 27. 7. 1945 a 2. 8. 1945 až 3. 8. 1945 soud zjistil, že zkonfiskovaný majetek [jméno FO][Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], byl v politických okresech [adresa] převzat do správy Ministerstva zemědělství – Ústředního ředitelství Státních lesů a statků.

36. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 83/2020-863, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. listopadu 2019, č. j. 19 C 318/2018-650, jímž byla zmítnuta žaloba žalobců v obdobné věci.

37. Soud zamítl návrh žalobců na provedení důkazu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] s úředním překladem relevantních článků, zákonem o organizaci [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum] uveřejněným v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], roč. 1993, pod č. 100, úředním potvrzením [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 29. 1. 2015, dopisem žalobce b) předsedovi vlády České republiky ze dne 3. 8. 2018, dopisem ministryně financí České republiky žalobcům ze dne 24. 8. 2018, dopisem ministryně zahraničí [Anonymizováno] [Anonymizováno] ministru zahraničních věcí České republiky ze dne 1. 6. 2018, dopisem prvního místopředsedy vlády a ministra vnitra pověřeného řízením ministerstva zahraničních věcí České republiky ministryni zahraničí [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze 13. 7. 2018, dopisem ministryně zahraničí, spravedlnosti a kultury [Anonymizováno] [Anonymizováno] prvnímu místopředsedovi vlády a ministru vnitra pověřenému řízením ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 7. 8. 2018, návrhem prvého žalovaného na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ze dne 31. 5. 2016, rozhodnutím Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa][Anonymizováno][Anonymizováno] ze dne 23. 8. 2016, č. j. V-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], oznámením Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa] ze dne 28. 2. 2017, zn. OR 76/2017-709-6, návrhem prvého žalovaného na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ze dne 21. 3. 2017, rozhodnutím Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa] ze dne 8. 6. 2017, č. j. V-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], žádostí prvého žalovaného ze dne 15. 9. 2017, rozhodnutím Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa] ze dne 3. 11. 2017, č. j. V-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], žalobou, kterou dne 1. 12. 2017 podal prvý žalovaný u Krajského soudu v Brně, úmrtním listem [jméno FO][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum], závětí ze dne [datum], dovětkem ze dne [datum], odevzdací listinou bývalého Krajského soudu civilního v Brně ze dne 13. 5. 1930, č. j. [právnická osoba]/[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], odevzdací listinou bývalého Krajského soudu civilního v Brně ze dne 16. 9. 1930, č. j. D [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], odevzdací listinou bývalého Krajského soudu civilního v Praze ze dne 7. 6. 1930, č. j. [právnická osoba]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], výpisy z českých zemských desek, vložky č. [hodnota] pro bývalé panství [adresa], č. [hodnota] pro bývalé panství [adresa], č. [hodnota] pro bývalé panství [adresa], výpisy z pozemkové knihy, vložky č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota] a [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa], č. [hodnota][Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] pro katastrální území [Anonymizováno], porovnáními totožnosti parcel před obnovou katastrálního operátu s parcelami po obnově katastrálního operátu, zápisem o poradě rozšířeného senátu bývalého Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 1947, záznamem o poradě v ministerstvu vnitra ze dne 28. 2. 1946, záznam o poradě v ministerstvu zemědělství ze dne 30. 10. 1946, oběžníkem ministerstva vnitra č. 5 ze 25. 8. 1945, dokumenty z archivu ministerstva zahraničních věcí o konfiskaci majetku příslušníků neutrálních států, Věstníkem ministerstva zahraničních věcí z let 1922 až 1938, svazek 3, str. 136-137, dopisem místopředsedy federální vlády a federálního ministra zahraničních věcí předsedovi vlády a ministru zahraničních věcí [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 7. 11. 1990, memorandem vlád České republiky a [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 8. 9. 2009, usnesením vlády České republiky ze dne 13. 7. 2009, č. [hodnota], sdělením velvyslanectví [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve Švýcarské konfederaci ze dne 29. 8. 1972, dopisem bývalého Místního národního výboru [právnická osoba] ze dne 12. 7. 1945, potvrzením vyslanectví Švýcarské konfederace v Československé republice ze dne 22. 12. 1945, sčítacím archem ze sčítání lidu z roku 1930, prezenční listinou k návštěvě členů rodu [Anonymizováno] na panství [právnická osoba] z roku 1909, zprávami hospodářského ředitelství velkostatku [právnická osoba] z let 1909 až 1917 pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], listinou o úpravě mezd pro rok 1922, protokolem o výslechu dr. [adresa] ze dne 22. 2. 1949, zprávou o chování právního předchůdce žalobce b) v době nesvobody, výzvou Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa][Anonymizováno][Anonymizováno] ze dne 29. 1. 2019, č. j. Z-[č. účtu]-[Anonymizováno], sdělením Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa][Anonymizováno][Anonymizováno] ze dne 31. 1. 2019, č.j. Z-[č. účtu]-209, kopií ZMPZ zaslanou KÚ pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] – východ, rozhodnutím [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] sp. zn. V-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] ze dne 23. 8. 2016, rozhodnutím Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], č.j. V-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] ze dne 3. 11. 2017, interními úředními dokumenty Ministerstva zahraničních věcí ČSR; opravou záznamu ohledně diplomatických vztahů mezi ČSR a [Anonymizováno] [Anonymizováno], záznamy z porad Ministerstva zemědělství ČSR ohledně provádění konfiskace dle dekretu 12, č. j. 472.024/46-TX/A-21; směrnicí ministra vnitra č. 5, č. j. 4-10,396/45 ze dne 25. 8. 1945; zprávou a doporučením k urychlení národní správy na majetku [Anonymizováno] [Anonymizováno], archiv Ministerstva zahraničních věcí ČSR, právní oddělení MZV, kt. 34, včetně vložky č. 30.528/VI/47 ze dne 17. 3. 1947; potvrzením archivu ministerstva vnitra č. j. 11867/A/45 ze dne 26. 6. 1945 Ministerstvu zemědělství ČSR označený jako důvěrný; diplomatickými notami mezi ČSR a Švýcarskou konfederací; vyjádřením právní komise C III k č. 128.294/49A III 2. (č. 333.695/49 C III); právními posudky o úředních zákonech proti [Anonymizováno] [Anonymizováno] od prof. F. Weyra; článkem Mazanec, M.: Zánik bývalého Nejvyššího správního soudu ve světle dokumentů státního ústředního archivu in: Pocta Doc. JUDr. Vladimíru Mikule k 65. narozeninám. Praha: ASPI publishing, 2002. s. 177; článkem Nedvědický K. - Právní řád po roce 1989 a tzv. historická paměť; spisy NSS - k č. j. NSS 138/469, 244/46, 245/46 a 246/46, 562/47 a 358/47, 325/45; právními rozbory Dr. Procházky: Zavedení národní správy a konfiskace zemědělského majetku [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] z roku 1945; projevem ministra zemědělství Ďuriše „Odčiňujeme Bílou horu", který je součástí spisu k věci konfiskace majetku zůstavitele u NSS v Bratislavě; kádrovými posudky zaměstnanců Nejvyššího správního soudu 1948 - archiv Ústavu dějin KSČ v Praze Fond 29, sign. 84; zprávou kádrového tajemníka Formánka o stavu Správního soudu v Bratislavě archiv Ústavu dějin KSČ v Praze Fond 29, sig. 92; knihou Juřík: Život v právu i bezpráví; knihou [jméno FO]: [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], str. 128-163, domovským listem [Anonymizováno] potvrzujícím jeho [Anonymizováno] [Anonymizováno]; dokumentem s autentickým podpisem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]; autentickou korespondencí [Anonymizováno] - sadou pohlednic; autentickou korespondencí [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]; článkem Bubeník J., Křesťan J.: Zjišťování národnosti jako problém statistický a politický, zkušenosti ze sčítání lidu za první republiky; doplněním odvolání [Anonymizováno] vůči textu ze dne 31. 12. 1946; zprávou o chování právního předchůdce žalobce b) za druhé světové války; záznamy Zemského archivu v Opavě - Státního okresního archivu v Olomouci o bývalém Okresním národním výboru Olomouc-venkov a bývalém Ústředním národním výboru v Olomouci; vyjádřením ONV Olomouc-venkov k odvolání právního předchůdce žalobců ke ZNV v Brně; devátým vydáním publikace Oppenheim’s International Law (Jennings, Watts), str. 416-417; články 24, 25, 35 a 36 zprávy Komise pro mezinárodní právo a komentáři k nim; zápisem z porady konané na Ministerstvu zemědělství dne 19. 8. 1947 a návrhem na jmenování Dr. Budníka; rozsudkem československého Nejvyššího soudu sp. zn. R II 281928; dopisem žalobce b) [Anonymizováno] [Anonymizováno]; dopisem předsedy [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 15. 11. 2019 žalobci b); účetními a obchodními listinami žalovaných a jejich právních předchůdců týkající se nemovitostí od 1. 1. 1951 až do současnosti, listinou ze dne 10. 9. 1938, znaleckým posudkem k určení hodnoty věcí, které nemohou být ze zákonných důvodů vydány, návrh pátého žalovaného na provedení důkazu fotografií právního předchůdce žalobce b) na schůzce s Adolfem Hitlerem, důvěrnými listinami bývalého ministerstva národní obrany z roku 1938, internetovými články o chování právního předchůdce žalobce b) v době nesvobody, výslechem bývalého předsedy vlády [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO], výpisem z pozemkových knih a návrh prvého, druhého, čtvrtého, pátého a sedmého žalovaného na provedení důkazu sčítacím archem ke sčítání lidu z roku 1930, rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 7. 3. 1946, č. 23500/V-1/1946, rozsudkem Nejvyššího soudu Československé republiky R II 28/1928, protože již provedené důkazy ustavují skutkový děj v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci a provedení dalších důkazů by nemohlo ničeho změnit na meritorním posouzení věci, které bude rozvedeno níže. Další důkazní návrhy tak byly z důvodu hospodárnosti řízení zamítnuty.

38. Na základě výše uvedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

39. Pozemkový majetek [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] v bývalých politických okresech [adresa], převzalo dle protokolů ze dne 23. 7. 1945 až 27. 7. 1945 a 2. 8. 1945 až 3. 8. 1945 do správy Ministerstvo zemědělství – Ústřední ředitelství státních lesů a statků, držby se československý stát chopil na základě úsudku, že [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] spadá jako osoba německé národnosti do osobní působnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označil [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] bývalý Okresní národní výbor v Českém Brodě vyhláškami ze dne 22. 6. 1945 č. 1/1945 a ze dne 11. 7. 1945 č. 6954/45, jakož i Okresní národní výbor v Olomouci ve vyhláškách ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres, a poučil jej o jeho právu uplatnit výjimku z konfiskace zemědělského majetku, pokud se aktivně účastnil boje za zachování celistvosti a osvobození republiky. Bývalý Zemský národní výbor v Brně stížnost [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti uvedeným vyhláškám Okresního národního výboru v Olomouci z 31. 7. 1945 rozhodnutím z 16. 1. 1946, č. j. 86/VIII/26-1946, zamítl a uložil bývalému Okresnímu národnímu výboru v Olomouci, aby rozhodl o návrhu na připuštění výjimky z konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Rozhodnutím z 21. 3. 1946, č. j. 220/3 pres., bývalý Okresní národní výbor v Olomouci zamítl návrh [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., Zemský národní výbor v Brně výměrem ze dne 21. 1. 1947, č. j. 31.714-VII/44-46, toto rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Olomouci zrušil pro nezákonné poučení o přípustnosti opravného prostředku. Výměrem ze dne 7. 2. 1947 č. j. 160/8/pres. 47, zamítl bývalý Okresní národní výbor Olomouc-venkov návrh [jméno FO][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Stížnost [jméno FO][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] proti rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v Brně ze dne 16. 1. 1946, č. j. 86/VIII/26-1946, byla nálezem Správního soudu z 21. 1. 1951, č. j. 138/46-5, zamítnuta. Všeobecnou právní nástupkyní [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] se stala žalobkyně a), které zůstavitel už za své života převedl veškerý svůj majetek. Jako vlastník nemovitých věcí, jejichž vyklizení se žalobci domáhají, je nyní v katastru nemovitostí zapsána [Anonymizováno] [Anonymizováno] a žalovaní jsou zapsáni jako subjekty příslušné hospodařit s tímto majetkem státu. Zákonná ustanovení:

40. Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost.

41. Podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.

42. Podle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o tom, lze-li připustiti výjimku podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.

43. Podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

44. Podle § 2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. výjimky z ustanovení § 2 odst. 1 tohoto dekretu budou určeny zvláštním dekretem.

45. Podle § 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. zemědělským majetkem (§ 1 odst. 1 tohoto dekretu) jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části.

46. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, domáhat žalobou jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

47. Podle § 1000 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho držby.

48. Podle § 1039 o. z. za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen. Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným způsobem, pokud si to strany ujednají.

49. Podle § 1040 zákona o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Právní posouzení:

50. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce, jak jest níže uvedeno.

51. Předmětem řízení byl požadavek žalobců na vyklizení nemovitostí označených ve výroku rozsudku (eventuálně zaplacení náhrady při jejich nevydání), dále požadavek na zaplacení náhrady za ušlé plody a užitky a náhrady za snížení hodnoty těchto nemovitostí a požadavek žalobkyně a) na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. K požadavku na určení vlastnického práva a naléhavému právnímu zájmu na takovém určení:

52. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně a) má nárok na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť úspěch žalobkyně a) s touto částí žaloby by předurčoval posouzení žaloby o vyklizení nemovitostí. Pro úspěch tzv. určovací žaloby je však třeba ve smyslu § 80 o. s. ř., aby žalobkyně a) prokázala, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, resp. vyklizení nemovitosti, byť důvodem pro toto rozhodnutí bylo vlastnické právo toho, jemuž byla věc soudním rozhodnutím vydána.

53. Ústavní soud k tomu ve svém stanovisku uvedl, že ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem pouze na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci. Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen pro dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena.

54. Ústavní soud tedy ve svém stanovisku uzavřel, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Nejedná se přitom o překonaný názor Ústavního soudu, jak namítali žalobci. Ústavní soud se k němu opakovaně hlásí i v současných rozhodnutích (aktuálně např. v nálezech z 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18-2, nebo z 22. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 4121/18). K aktuálnosti a přiléhavosti Stanoviska ve věci týkající se žalobkyně a) a pozemků, kterých se stát v roce 1945 fakticky chopil na základě konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. se kladně vyjádřil také Nejvyšší soud v usnesení z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016. Uvedený závěr nemůže zpochybnit ani skutečnost, že žalobkyně a) se domáhá určení vlastnictví pouze ve vztahu k nemovitostem v současné chvíli vlastněné státem, příp. jím zřízenými korporacemi. Závěry vyjádřené Ústavním soudem totiž musí platit univerzálně, neboť ani státu nelze v soukromoprávních vztazích upřít právo na právní jistotu.

55. Soud tedy uzavírá, že žalobkyni a) nemůže svědčit naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných na základě zpochybnění správnosti rozhodnutí správních orgánů i soudu vydaných v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku jejich právního předchůdce, od jejichž vydání uplynulo vesměs více než sedmdesát let. Uvedený závěr je v souladu s dlouhodobou rozhodovací činností Ústavního i Nejvyššího soudu ČR, přičemž soud prvního stupně neshledal důvod se od tohoto závěru odchýlit. Z uvedených důvodů tak soud zamítl žalobu žalobkyně a) o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to ve výroku XXII. K požadavku na vyklizení:

56. Soud se dále zabýval požadavkem žalobců na vyklizení předmětných nemovitostí, přičemž dospěl k závěru, že ani tento nárok není důvodný. Ze stejných důvodů, jako není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně a), se totiž nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ani žalobou na vyklizení, která u nemovitých věcí obvykle plní funkci žaloby reivindikační dle § 1040 o. z. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku, žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se proto účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Žalobci nikdy nebyli oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, žalobou uplatněná práva o restituční předpisy ani neopírají, žalobou však brojí proti zásahu státu do vlastnického práva jejich právního předchůdce, ke kterému došlo před 25. 2. 1948. I kdyby bylo možné uznat, že faktickým zásahem či konfiskačními akty byla právnímu předchůdci žalobců způsobena křivda, šlo by o křivdu, která se neodčiňuje, neboť k ní došlo před rozhodným obdobím (tj. před 25. 2. 1948).

57. Na základě výše uvedeného se tedy soud nezabýval věcnou správností konfiskačních aktů, tedy ani nezkoumal, jaká byla národnost právního předchůdce žalobců, zda byly splněny další zákonné podmínky konfiskace a zda se konfiskace mohla vztahovat na [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Z tohoto důvodu soud také prováděl důkazy pouze ke zjištění skutečnosti, že se stát chopil sporných pozemků na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (bez ohledu na to, zda oprávněně, nebo nikoli), že došlo k vydání konfiskačního aktu a právní předchůdce žalobců se konfiskaci tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. Veškeré tyto skutečnosti byly v řízení prokázány. K nemožnosti přezkoumat splnění zákonných podmínek pro konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. lze odkázat na závěr stanoviska Ústavního soudu, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít, a zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret sám. Vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945); rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu (viz usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Z těchto důvodů také pro právní posouzení věci neměla význam skutková tvrzení žalobců ani žalovaných o chování právního předchůdce žalobců v době nesvobody ani o jeho národnosti, popřípadě o tom, zda a kdy se přihlásil k německé národnosti, protože rozhodnutími správních orgánů o tom, že se na právního předchůdce žalobců vztahuje konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jakož i zamítnutí jeho návrhu na připuštění výjimky, je soud vázán a nemůže je podrobit přezkumu.

58. Jak již bylo výše uvedeno, účinky dekretu č. 12/1945 Sb. tedy nastaly dnem jeho vyhlášení (23. 6. 1945). Podle usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, došlo-li k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., pak postačilo, byl-li původní vlastník konfiskovaných nemovitostí konfiskačními správními akty „kategorizován“. I tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebyla vydána, nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege. Proto není důvodná námitka žalobců, že konfiskační vyhláška se předmětných pozemků netýkala, protože v ní nebyly výslovně zmíněné. Je sice pravdou, že konfiskační vyhlášky vydané Okresním národním výborem v Olomouci, jakož i Okresním národním výborem v Českém Brodě výslovně zmiňovaly pouze majetek v konkrétně vymezených okresech či obcích, avšak ve všech těchto vyhláškách byl [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] označen za osobu německé národnosti podle dekretu č. 12/1945 Sb., z čehož vyplývá, že této osobě byly zkonfiskovány bez náhrady všechny pozemky, tedy i ty nacházející se mimo ve vyhlášce výslovně uvedeném území.

59. Pro úplnost soud dodává, že mimo rámec správního soudnictví není soud ani oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. K vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu učinil tento závěr Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V případě správních rozhodnutí totiž zásadně platí presumpce věcné správnosti, již soudům mimo rámec správního soudnictví nepřísluší přezkoumávat. Z toho vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu vydané v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku právního předchůdce žalobců nepodléhá přezkumu v projednávané věci, ani kdyby bylo vskutku věcně nesprávné, protože soud v projednávané věci nemůže dobře – co do řešení otázky, zda zemědělský majetek právního předchůdce žalobců podléhal konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. – přijmout jiný závěr, než jaký vyplývá z rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkum mu v projednávané věci nepřísluší. I kdyby tedy správní orgán rozhodnutím vydaným na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nesprávně určil národnost právního předchůdce žalobců, jak skutkově tvrdí žalobci, nebo v rozporu s objektivním právem zasáhl do exekuční imunity právního předchůdce žalobců, tj. do právní ochrany cizího státu a jeho majetku před donucovacími opatřeními v jiném státu, jak v žalobních důvodech uvedli žalobci, neměla by žádná z těchto okolností význam pro úsudek, zda se na zemědělský majetek právního předchůdce žalobců na základě takového rozhodnutí správního orgánu vztahovala pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

60. Je třeba zároveň konstatovat, že závěr o nemožnosti přezkoumat rozhodnutí správního orgánu platí jen za předpokladu, že takové rozhodnutí existuje, tj. že nejde o nicotné rozhodnutí (paakt). Žalobci vytýkali rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Olomouci o označení právního předchůdce žalobců za osobu německé národnosti absolutní nedostatek věcné příslušnosti tohoto správního orgánu, přičemž správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014). Správní akt v projednávaném případě však nelze hodnotit jako nicotný. K vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že osoba, které se zemědělský majetek konfiskuje podle § 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. je národnosti německé nebo maďarské, byl příslušný okresní národní výbor, proti jehož rozhodnutí bylo přípustné odvolání k zemskému národnímu výboru (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, uveřejněné ve sbírce Bohuslav pod poř. č. A 1512/1946). Odkázat je namístě i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46, uveřejněného ve sbírce Bohuslav pod poř. č. A 1578/1947, kdy je jím vyvrácena pochybnost, zdali vydávání deklaratorních rozhodnutí o tom, jsou-li splněny zákonné předpoklady konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., náleží do působnosti národních výborů – okresního, resp. zemského – jakožto orgánů veřejné správy politické. K tomuto závěru se opakovaně přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001 nebo v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018).

61. Pokud pak jde o námitku neexistence správního orgánu označeného jako Okresní národní výbor Olomouc, tak dle obsahu přezkumných správních a soudních rozhodnutí žádná taková skutečnost není uváděna. Zároveň pak z jejich obsahu neplyne ani to, že by právní předchůdce žalobců v té době samu existenci správního orgánu zpochybnil. Zde se tak může jednat nanejvýš o nesprávné formální označení správního orgánu. I pokud by označení okresního národního výboru, který vyhlášku vydal, nebylo zcela odpovídající, šlo by pouze o nepřesnost v označení správního orgánu, nikoli o rozhodnutí orgánu neexistujícího, když jeho správní akty byly opakovaně přezkoumány Zemským národním výborem v Brně a poté i Správním soudem. Rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Olomouci proto nevykazuje vady, pro které by je bylo možné považovat za nicotné. Nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Jazykový výklad § 135 odst. 2 o. s. ř., který zastávají žalobci a podle kterého není soud rozhodnutím správního orgánu o předběžné otázce „vázán“, ale pouze z něho „vychází“, a je tedy oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost (a tedy z něj vycházet, jen když je věcně správný, případně prostý závažných procesních vad), se míjí s účelem tohoto zákonného ustanovení, neboť při takovém výkladu by byl soud vždy povinen vydané rozhodnutí o předběžné otázce věcně přezkoumat, a úprava povinnosti z vydaného rozhodnutí vycházet by tak postrádala smyslu. Pokud soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu, nepřezkoumává ani otázky, které správní orgán řešil jako předběžné, pokud se jejich řešení může promítnout jen do závěru o věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 83/2020-863).

62. Ve vztahu ke konfiskacím Ústavní soud ve svém stanovisku dále uvedl, že soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu. Samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické.

63. Ústavní soud ve stanovisku dále poznamenal, že je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci (případně jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem) tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR zn. Rc 187/47 ze dne 5. února 1947, podle kterého nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně [shodně Vážný 625]; a ve vztahu k dekretu č. 12/1945 Sb. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 683/2002. Uvedl také, že k ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný.

64. K namítanému rozporu s Listinou a Úmluvou, resp. Protokolem k ní, je třeba odkázat na to, co ve stanovisku zdůraznil Ústavní soud, tedy že bylo svobodnou vůlí (nikoli povinností) státu, zda umožní bývalým vlastníkům usilovat o vrácení dotčeného majetku, a že ve svobodě při stanovení působnosti restitučních norem z hlediska časového a věcného a při výběru podmínek, za kterých k navrácení majetku přistoupí, tedy při vymezení z hlediska časového a věcného, není stát nijak omezen. V usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, k tomu Ústavní soud dodal, že je zapotřebí akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva dal jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd a že k posuzované věci přiléhavá část judikatury Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního soudu, ze kterého citoval: „Takovýto postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další).“ Námitku, že je na v minulosti proběhlou konfiskaci nutno pohlížet prismatem dnes platných úmluv, označil v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud za nepřípadnou.

65. Pokud jde o námitku žalobců, že konfiskace předmětných nemovitostí nebyla provedena za náhradu, k tomu soud uvádí, že konfiskace majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. byla i na základě § 1 odst. 1 písm. a) dekretu provedena bez náhrady, absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro niž z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (shodně např. usnesení Ústavního soudu z 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), a to bez ohledu na to, zda konfiskací postižená osoba byla cizím státním příslušníkem. Nelze se tedy dovolávat nepřípustnosti či neúčinnosti uchopení se majetku ze strany státu pro neposkytnutí náhrady. Náhrada je sice (zejména v současnosti) nezbytnou podmínkou vyvlastnění, o vyvlastnění však v dané věci nešlo, nýbrž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu (a přinejmenším v letech 1945 – 1948 tu taková možnost byla) nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoha desetiletí legitimně očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva (viz stanovisko ÚS).

66. Na základě výše uvedeného soud tedy uzavírá, že ani neexistence či nulita správního aktu vztahujícího se ke konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. a pocházejícího z doby před rozhodným obdobím by nemohla v tomto případě vést k úspěšnosti žaloby na vyklizení (ani jiné ochraně vlastnického práva), neboť nejde o posouzení v rámci restitučních předpisů a nebylo ani zjištěno, že by došlo ke zneužití dekretů v rozhodném období, tedy po únoru 1948 (srovnej nález Ústavního soudu z 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97). Jinými slovy, případné majetkové křivdy, ke kterým došlo před počátkem rozhodného období vytýčeného restitučními předpisy, tj. před 25. 2. 1948, se neodčiňují, bez zřetele k tomu, zda se jejich odčinění nebo zmírnění dotčená osoba domáhá, protože neuznává správní akty přijaté podle právních předpisů o konfiskaci majetku nebo protože uplatněním ochrany svého (domnělého) vlastnického práva obchází pravidla podle zvláštní právní úpravy restituce majetku.

67. Uvedený výklad vztahu zvláštní právní úpravy obsažené v restitučních předpisech a obecné právní úpravy ochrany vlastnického práva přitom nevede k vyvlastnění osob, které vlastnické právo pozbyly před 25. 2. 1948. Je tomu tak proto, že k přechodu vlastnického práva těchto osob na stát došlo mimo rozhodné období podle tehdy účinných právních předpisů, tj. na základě právního důvodu, který obstojí i se zřetelem k právní úpravě zmírnění některých majetkových křivd. I v projednávané věci tak důvodem pro přechod vlastnického práva právního předchůdce žalobců na československý stát zůstal dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a stejně tak nedotčena zůstala i rozhodnutí správních orgánů vydaná vůči právnímu předchůdci žalobců na základě tohoto dekretu prezidenta republiky. K obnovení vlastnického práva žalobců pak nemohlo dojít ani na základě právních předpisů o restituci, protože na projednávanou věc nedopadaly. Zároveň nejde v důsledku o diskriminaci podle majetku ani podle státní příslušnosti. Žalobci přehlížejí, že restituční předpisy směřovaly ke zmírnění některých majetkových křivd a období, ve kterém k nim došlo, vymezily tak, že do něj nespadaly postupy podle dekretů prezidenta republiky v době před 25. 2. 1948. Účelem restitučního zákonodárství od samého počátku nebylo (nemohlo dobře být) odstranění všech majetkových křivd, ke kterým v minulosti došlo. Samo stanovení rozhodného období proto nepůsobí diskriminačně, protože dopadá na všechny adresáty právních norem shodně. Výklad poměru mezi obecnou právní úpravou ochrany vlastnického práva a zvláštní právní úpravou restitucí pak nevede ani k diskriminaci podle státní příslušnosti, protože se uplatňuje bez zřetele na státní občanství. Ostatně i konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nezávisely na státní příslušnosti vlastníka konfiskovaného majetku, jak vyplývá z § 1 odst. 1 písm. a) tohoto dekretu prezidenta republiky (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).

68. Soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že Československo se ujalo panství nad žalovanými nemovitostmi na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy že [jméno FO][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pozbyl své vlastnické právo na základě konfiskace provedené s účinností ke dni 23. 6. 1945. V souladu s výše citovanou judikaturou tak soud žalobu na vyklizení předmětných pozemků ve výrocích I., IV., VII., X., XIII., XVI., XIX. zamítl, neboť i v případě, že by správní akt, kterým došlo ke konfiskaci předmětných nemovitostí, byl vadný či nulitní, nemohl by soud žalobě na vyklizení vyhovět, neboť k případné majetkové křivdě došlo před počátkem rozhodného období vytýčeného restitučními předpisy, tj. před 25. 2. 1948, přičemž tyto křivdy se neodčiňují. K požadavku na peněžité náhrady:

69. Po zamítnutí základní žalobní žádosti se soud dále zabýval eventuálním žalobním nárokem, jímž se žalobci domáhali, aby jim žalovaní zaplatili peněžitou náhradu pro případ, že žalobci neuspějí se žalobním požadavkem na vyklizení sporných nemovitých věcí. V řízení však nebylo uzavřeno, že by žalobcům k těmto nemovitým věcem příslušelo právo, jež by žalovaní porušovali, a byli proto povinni poskytnout žalobcům náhradu. Soud proto zamítl žalobu i co do eventuální žalobní žádosti, a to ve výrocích II., V., VIII., XI., XIV., XVII., XX. Totéž pak platí i pro právo na náhradu škody, která žalobcům měla vzniknout tím, že československý stát neodborně a nehospodárně spravoval předmětné nemovitosti, jakož i pro právo na náhradu za jejich plody a užitky za období od 1. 1. 1951. Žalobci tento nárok vyčíslili na částku 100 000 Kč, přičemž u jednání upravili tento nárok tak, že ve vztahu k prvnímu žalovanému se domáhali pouze částky 10 000 Kč. Soud proto žalobu zamítl i co do těchto žalobních požadavků, a to ve výrocích III., VI., IX., XII., XV., XVIII., XXI.

70. Případná mezinárodněprávní odpovědnost státu za skutečné nebo domnělé porušení norem mezinárodního práva veřejného v souvislosti s konfiskací majetku osoby, která byla současně orgánem cizího státu, jakož i za konfiskaci majetku ve vlastnictví cizích státních příslušníků bez náhrady se pak vymyká předmětu řízení v projednávané věci. Žalobci sice už v žalobě popsali okolnosti, kterými je dle jejich názoru porušováno mezinárodní právo upravující jednání a řešení sporů mezi státy, zejména zásada pokojného ujednání mezinárodních sporů, zásada povinné spolupráce mezi státy a zásada svrchované rovnosti států, v řízení však vystupují jako soukromá osoba a soukromá nadace a předmětem žaloby je ochrana soukromého majetku (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. Ncp 77/2019-78). Uvedené principy mezinárodního práva se uplatní mezi suverénními státy a nespadají do pravomoci zdejšího soudu. Soud proto rozhodoval pouze o uplatněných právech žalobců coby soukromých osob na ochranu jejich soukromého majetku. Pro rozhodnutí dané věci je také nerozhodné, že v době po druhé světové válce byla uzavřena řada mezinárodních smluv se státy, kterých se konfiskace bez náhrady dotkla, vyjma [Anonymizováno] [Anonymizováno], jak žalobci namítají. Náklady řízení:

71. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

72. Při určení výše odměny za zastupování advokátem u druhého a pátého žalovaného soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o požadavek žalobců na vyklizení nemovité věci, v tomto případě se za tarifní hodnotu považuje cena věci v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká, podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 590/2002). V projednávané věci však nebyl podán znalecký posudek o ceně nemovitých věcí, jejichž vyklizení se žalobci po žalovaných domáhali, a hodnotu těchto nemovitých věcí lze pro účely řízení v projednávané věci určit jen s nepoměrnými obtížemi. Šlo by totiž o zjištění jejich ceny jen za účelem určení výše náhrady nákladů řízení. Z tohoto důvodu soud při stanovení tarifní hodnoty vycházel z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč (shodný závěr přijal i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2651/2013). Pokud jde o požadavek žalobců na zaplacení peněžitých náhrad, zde tarifní hodnota dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 100 000 Kč. Pokud jde o požadavek žalobců na určení vlastnického práva, zde tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu činí 50 000 Kč. Celkem tak tarifní hodnota činí 160 000 Kč. Z tarifní hodnoty potom činí odměna za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 5 advokátní tarifu 7 500 Kč.

73. Povinnost nahradit žalovaným náklady řízení soud rozdělil mezi žalobce podle poměru jejich účastenství jako samostatných společníků na věci a na řízení (Drápal., L. in Drápal, L., Bureš, J. – Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 593). Tento poměr určil poměrem tarifních hodnot, které ve vztahu k prvnímu žalovanému činí 50 000 Kč u žalobního požadavku na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, 10 000 Kč u žalobního požadavku na vyklizení a 10 000 Kč u žalobního požadavku na peněžité plnění. U ostatních žalovaných tarifní hodnoty činí 50 000 Kč u žalobního požadavku na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, 10 000 Kč u žalobního požadavku na vyklizení a 100 000 Kč u žalobního požadavku na peněžité plnění. Na těchto tarifních hodnotách se každý ze žalobců podílí jednou polovinou co do žalobních požadavků na vyklizení a peněžité plnění a žalobkyně a) sama pak na tarifní hodnotě 50 000 Kč u žalobního požadavku na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. U prvního žalovaného tak z celkového součtu tarifních hodnot ve výši 70 000 Kč připadá na žalobkyni a) 60 000 Kč, tj. 86 %, a na žalobce b) 10 000 Kč, tj. 14 %. U ostatních žalovaných připadá z celkového součtu tarifních hodnot ve výši 160 000 Kč na žalobkyni a) 105 000 Kč, tj. 66%, a na žalobce b) 55 000 Kč, tj. 34 %.

74. Plně procesně úspěšnému prvnímu žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, které sestávají z pěti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (vyjádření k žalobě ze dne 24. 4. 2019, vyjádření k návrhu na přerušení řízení ze dne 5. 8. 2020, příprava účasti na jednání, účast při jednání konaném dne 14. 7. 2021 a účast při vyhlášení rozsudku dne 21. 7. 2021) podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalobkyně a) je povinna nahradit prvému žalovanému 86 % nákladů řízení, které platil, tj. 1 290 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit prvému žalovanému 14 % nákladů řízení, které platil, tj. 210 Kč.

75. Plně procesně úspěšnému druhému žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 28 614 Kč, které sestává z paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za 1 úkon (vyjádření ze dne 2. 5. 2019) podle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a dále z odměny za zastupování advokátem dle § 11 písm. a), d), g) advokátního tarifu v celkové výši 22 500 Kč za tři úkony právní služby po 7 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 31. 7. 2021 na čl. 303 /podání shodného obsahu pak druhý žalovaný soudu zaslal rovněž dne 20. 8. 2020 na čl. 307/ a účast při jednání konaném dne 14. 7. 2021), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 900 Kč za 3 úkony po 300 Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 4 914 Kč (21% z částky 23 400 Kč). Žalobkyně a) je povinna nahradit druhému žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 18 885 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit druhému žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 9 729 Kč. Pro úplnost soud dodává, že nepřiznal druhému žalovanému odměnu za vyjádření ze dne 21. 5. 2021, neboť toto podání neobsahovalo žádnou právní argumentaci, jeho obsahem bylo pouze shrnutí jiných obdobných řízení probíhajících u jiných soudů a zaslání rozhodnutí vydaných v těchto řízeních. Dle názoru soudu se tak nejedná o úkon právní služby ve smyslu § 11 písm. d) advokátního tarifu. Soud také nepřiznal náhradu za daň z přidané hodnoty, pokud jde o úkon, který druhý žalovaný učinil sám bez právního zástupce, neboť k paušální náhradě dle vyhl. č. 254/2015 Sb. se daň z přidané hodnoty nepřipočítává, když jednak k tomuto není podklad v § 137 odst. 3 o. s. ř. a jednak paušální náhrada dle vyhl. č. 254/2015 nepodléhá pod předmět daně vymezený v § 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění. Žalobci jsou povinni uhradit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce druhého žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

76. Plně procesně úspěšnému třetímu žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, které sestávají z pěti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (vyjádření k návrhu na přerušení ze dne 6. 8. 2020 na čl. 295 a ze dne 31. 8. 2020 na č. l. 315, příprava účasti na jednání, účast při jednání konaném dne 14. 7. 2021 a účast při vyhlášení rozsudku dne 21. 7. 2021) podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalobkyně a) je povinna nahradit druhému žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 990 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit druhému žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 510 Kč.

77. Plně procesně úspěšnému čtvrtému žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, které sestávají ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (vyjádření k žalobě ze dne 30. 4. 2019 na čl. 163, vyjádření k návrhu na přerušení řízení ze dne 24. 8. 2020 na čl. 311, příprava účasti na jednání a účast při jednání konaném dne 14. 7. 2021) podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalobkyně a) je povinna nahradit druhému žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 792 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit druhému žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 408 Kč.

78. Plně procesně úspěšnému pátému žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 38 352 Kč, které sestává z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč za 2 úkony po 300 Kč (vyjádření ze dne 25. 3. 2018 na čl. 103 a vyjádření ze dne 15. 4. 2019 na čl. 114) podle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a dále z odměny za zastupování advokátem dle § 11 písm. a), d), g) advokátního tarifu v celkové výši 30 000 Kč za čtyři úkony právní služby po 7 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 29. 4. 2019 na čl. 136, vyjádření k návrhu na přerušení řízení ze dne 4. 8. 2020 na čl. 288 a účast při jednání konaném dne 14. 7. 2021), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč za 4 úkony po 300 Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 6 552 Kč. Žalobkyně a) je povinna nahradit druhému žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 25 312 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit druhému žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 13 040 Kč. Pro úplnost soud dodává, že nepřiznal pátému žalovanému odměnu za vyjádření ze dne 29. 4. 2019 na čl. 198, neboť toto podání neobsahovalo právní argumentaci, jeho obsahem bylo pouze založení listinných důkazů do spisu. Nejedná se tak o úkon právní služby ve smyslu § 11 písm. d) advokátního tarifu. Rovněž soud nepřiznal pátému žalovanému odměnu za vyjádření ze dne 12. 12. 2019 na čl. 241, neboť jeho obsahem je pouze zpětvzetí námitky nepříslušnosti zdejšího soudu, kterou pátý žalovaný ve svém dřívějším vyjádření sám vznesl. Žalobci jsou povinni uhradit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce pátého žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

79. Plně procesně úspěšnému šestému žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, které sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony po 300 Kč (vyjádření k návrhu na přerušení ze dne 14. 8. 2020 na čl. 300, příprava účasti na jednání a účast při jednání konaném dne 14. 7. 2021) podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalobkyně a) je povinna nahradit druhému žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 594 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit druhému žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 306 Kč.

80. Plně procesně úspěšnému sedmému žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 875 Kč, které sestávají z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1 200 Kč za 4 úkony po 300 Kč (vyjádření k žalobě ze dne 3. 5. 2019 na čl. 186, vyjádření k návrhu na přerušení ze dne 30. 7. 2020 na čl. 285, příprava účasti na jednání a účast při jednání konaném dne 14. 7. 2021) podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, cestovného ve výši 1 475 Kč při cestě Hradec Králové – Praha a zpět dne 14. 7. 2021 v délce 242 km, průměrné spotřebě 6,1 l/100 km a průměrné ceně benzinu automobilového 95 oktanů ve výši 27, 80 Kč za litr podle § 4 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, a při náhradě za používání osobních silničních motorových vozidel ve výši 4, 40 Kč za kilometr jízdy podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 333/2018 Sb. a náhrady za parkovné, které sedmý žalovaný dle přiložené stvrzenky uhradil ve výši 200 Kč. Žalobkyně a) je povinna nahradit druhému žalovanému 66 % nákladů řízení, které platil, tj. 1 898 Kč. Žalobce b) je povinen nahradit druhému žalovanému 34 % nákladů řízení, které platil, tj. 977 Kč. Pro úplnost soud dodává, že nepřiznal sedmému žalovanému odměnu za vyjádření k předžalobní výzvě ze dne 30. 12. 2018, neboť tato listina není součástí spisu.

81. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci soud neshledal důvody pro stanovení delší lhůty ani ke stanovení splátek.

Poučení