3 C 8/2026 - 49

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Kubrickou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 194 979,58 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 177 529 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 450,58 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 36 679,31 Kč, s úrokem 12 % ročně z částky 193 379,58 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 950,87 Kč od 6. 8. 2025 do 10. 11. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 194 979,58 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 322,86 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 194 979,58 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], jejíž součástí byly také úvěrové podmínky. Žalobkyně před podpisem smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného kontrolou v dostupných registrech, výpočtem tzv. MLS (částky, která žalovanému zbývá po odečtení výdajů) a důsledným zjišťováním kreditního skóre. Žalobkyně popsala, jakým způsobem obecně probíhá zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019. K samotné smlouvě uvedla, že na jejím základě byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky až do výše 200 000 Kč. Tento úvěrový rámec bylo možné v souladu s úvěrovými podmínkami měnit i v průběhu trvání úvěrového vztahu. Celkem žalovaný načerpal částku 204 389 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách, jejichž výše byla stanovena na 3,31 % sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný však uhradil pouze 26 860 Kč. Jelikož žalovaný úvěr řádně nehradil, prohlásila jej žalovaná ke dni 22. 7. 2025 za splatný. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek předžalobní výzvou, ani poté však žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 193 379,58 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč. Dále žalobkyně požadovala příslušenství v podobě úroku kapitalizovaného ke dni podání žaloby ve výši 36 679,31 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 193 379,58 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného ke dni sepsání žaloby ve výši 5 950,87 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 194 979,58 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení. V doplňujícím podání ze dne 15. 1. 2026 žalobkyně zopakovala postup, jakým prověřovala úvěruschopnost žalovaného a odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 79 ICm 1788/2024 a 106 VSPH 186/2025. Žalobkyně si vyžádala výpis z účtu žalovaného za období od 30. 4. do 9. 7. 2024, přičemž v té době žalovaný disponoval částkou 600 000 Kč, kterou žalobkyně do výpočtu nezahrnula. Prostřednictvím výpisu z účtu si žalobkyně ověřila také výdaje žalovaného, přičemž zbytné výdaje mohl žalovaný omezit. Žalovaný zjevně část svých výdajů hradil hotovostně tak, že si z účtu vybíral peníze prostřednictvím bankomatů. Žalobkyně také zjistila výdaje žalovaného na další závazky, což činilo částku 4 103 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že předmětem podnikání žalobkyně je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne 9. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 40 000 Kč, s roční úrokovou sazbou 27,90 %. Úvěr byl čerpán bezhotovostně a v souladu s bodem 3. úvěrových podmínek bylo možné zvýšit úvěrový rámec až do výše 500 000 Kč. Výše prvního čerpání úvěru činila 40 000 Kč, přičemž úvěr byl žalovanému vyplacen na účet č. [č. účtu]. Žalovaný při podpisu smlouvy uvedl, že je důchodce s příjmem ve výši 22 700 Kč měsíčně, jeho výdaje na bydlení činí 1 500 Kč měsíčně, na splátky úvěrů vynakládá 5 500 Kč měsíčně a na ostatní výdaje částku 2 000 Kč. Příjem ostatních členů domácnosti činí částku 20 000 Kč. Z připojených úvěrových podmínek platných od 1. 6. 2023 (bod 2.4) soud zjistil, že úvěrovým rámcem je maximální částka, kterou je možné čerpat, přičemž výše konkrétního úvěrového rámce je uvedena ve smlouvě.

6. Z listiny označené jako karta klienta soud zjistil specifikaci úvěru č. [hodnota]. Jako datum schválení je uvedeno datum 9. 7. 2024; výše úvěru činila 200 000 Kč. Pokud jde o finanční údaje žalovaného, v kartě klienta jsou uvedeny příjmy ve výši 22 700 Kč, zdroj příjmů: důchodce; příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč a jako měsíční výdaje domácnosti je uvedena částka 9 000 Kč.

7. Z listiny označené jako úvěrová zpráva soud zjistil, že žalovaný má již přidělen kontrakt, u kterého činí zbývající částka k uhrazení 425 539 Kč.

8. V listině označené jako „ověření bonity MLS“ žalobkyně popisuje obecný způsob výpočtu MLS a v návaznosti na to vypočítává tento údaj k žalovanému. Žalobkyně odečetla od příjmu žalovaného životní minimum a tvrzené splátky, včetně splátky schváleného úvěru. Zbývající MLS žalovaného mělo činit 12 703 Kč.

9. Z výpisu čerpání splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný čerpal od žalobkyně dne 9. 7. 2024 částku 40 000 Kč, dne 19. 12. 2024 částku 162 648 Kč a dne 19. 3. 2025 částku 1 741 Kč. Celkem žalovaný čerpal 204 389 Kč. Žalovaný naopak hradil úvěr původně splátkami ve výši 1 400 Kč, po čerpání druhé části úvěru ve výši 6 620 Kč. Poslední splátku hradil 27. 3. 2026, přičemž celkem žalobkyni uhradil částku 26 860 Kč.

10. Dopisem ze dne 22. 7. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého poskytnutého úvěru. Podle připojeného poštovního podacího archu byla výzva žalovanému odeslána 23. 7. 2025.

11. Dopisem ze dne 10. 9. 2025 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby. Podle připojeného poštovního podacího archu byla výzva žalovanému odeslána 10. 9. 2025.

12. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 7. 2024 do 31. 7. 2024 soud zjistil, že deklarovaný příjem žalovaného odpovídá skutečnosti, žalovaný je poživatelem invalidního důchodu 3. stupně, který v uvedeném měsíci činil 22 797 Kč. Na účtu žalovaného jsou zřejmé vysoké obraty, dne 9. 7. 2024 byla na účet žalovaného připsána částka 50 000 Kč z jiného účtu žalovaného. Dne 9. 7. 2024 žalovaný čerpal od žalobkyně částku 40 000 Kč, avšak následujícího dne tuto částku odeslal na jiný účet. Dne 11. 7. 2024 odešly z účtu žalovaného platby 19 000 Kč a 49 000 Kč (jednalo se o platby kartou). Dne 18. 7. 2024 vložil žalovaný na svůj účet částku 130 000 Kč, avšak dne 22. 7. 2024 tuto částku opět odeslal na jiný účet. Dne 22. 7. 2024 je zřejmá splátka úvěru ve výši 4 103 Kč. Konečný zůstatek na účtu žalovaného činí za měsíc červenec 2024 částku 3 761 Kč.

13. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 12. 2024 do 31. 12. 2024 soud zjistil, že důchod žalovaného činil v tomto měsíci 22 797 Kč. I v tomto měsíci jsou na účtu žalovaného zřejmé vysoké obraty, např. dne 10. 12. 2024 byla připsána částka 149 495 Kč, dne 13. 12. 2024 byla však odečtena částka 154 242 Kč (jako protiúčet je uvedeno číslo účtu se jménem žalovaného). Dne 19.12. 2024 byla na účet žalovaného připsána částka od žalobkyně ve výši 162 648 Kč, avšak téhož dne byla odeslána částka ve výši 185 385,60 Kč (opět je jako protiúčet uvedeno číslo účtu se jménem žalovaného). Dne 20. 12. 2024 byla na účet žalovaného připsána částka 105 000 Kč a ještě téhož dne byla opět částka 104 364,45 Kč odeslána na jiný účet žalovaného. Dne 31. 12. 2024 čerpal žalovaný částku 17 000 Kč od společnosti [právnická osoba]. Konečný zůstatek na účtu žalovaného činil v měsíci prosinec 2024 částku 17 746,20 Kč.

14. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2025 do 31. 3. 2025 soud zjistil, že důchod žalovaného činil v tomto měsíci 23 168 Kč. Téhož dne, co byl na účet žalovaného připsán důchod (20. 3. 2025), odešla z účtu žalovaného částka 25 640,62 Kč; v názvu protiúčtu je uvedeno jméno žalovaného. Pokud jde o další významnější platby v tomto měsíci, dne 10. 3. 2025 z účtu žalovaného odešla částka 89 579 Kč, opět je zde uvedeno jako protiúčet jméno žalovaného. Dne 19. 3. 2025 byla na účet žalovaného připsána částka od žalobkyně ve výši 1 741 Kč. Dne 19. 3. 2025 čerpal žalovaný od společnosti [právnická osoba]. částku 17 580,75 Kč. Dne 31. 3. 2025 odešla z účtu žalovaného částka 25 845,20 Kč, opět s poznámkou o protiúčtu žalovaného. Konečný zůstatek na účtu činil v březnu 2025 částku 971,77 Kč. 15. [adresa] obraty na účtu žalovaného jsou zřejmé také na výpisu z účtu žalovaného, který doložila samotná žalobkyně (jedná se o období od 30. 4. 2024 do 9. 7. 2024). Např. dne 20. 5. 2024 byla na účet žalovaného připsána částka 279 000 Kč, avšak ještě téhož dne tato částka opět odešla s poznámkou „[adresa]“. Dne 21. 5. 2024 opět přišla na účet žalovaného částka 279 000 Kč s popisem „vratka“; dne 22. 5. 2024 však odešla částka ve výši 148 500 Kč s poznámkou „[jméno FO]“ a částka 132 0000 Kč s poznámkou „[Anonymizováno]“. Dne 7. 6. 2024 opět přišla na účet žalovaného částka 296 501 Kč, avšak dne 14. 6. 2024 odešla platba ve výši 250 000 Kč s poznámkou „[Anonymizováno]“.

16. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu, ve které se s žalovaným dohodla původně na poskytnutí částky 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit ve splátkách. Při uzavření smlouvy si žalobkyně vyžádala výpis z účtu žalovaného, na kterém ověřila jeho příjem (důchod). Žalovaný obdržel od žalobkyně dne 9. 7. 2024 částku 40 000 Kč, dne 19. 12. 2024 částku 162 648 Kč a dne 19. 3. 2025 částku 1 741 Kč. Celkem žalovaný obdržel 204 389 Kč, avšak žalobkyni dosud uhradil částku v celkové výši 26 860 Kč. Dopisem ze dne 22. 7. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu a před podáním žaloby jej znovu vyzvala k úhradě dopisem ze dne 10. 9. 2025, odeslaným téhož dne.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 5. 2024 do 31. 8. 2024 (tj. i ke dni podpisu smlouvy dne 9. 7. 2024), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí věřitelem poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

18. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Spotřebitelem je podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícím právním závěrům. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Sám žalovaný se při podpisu smlouvy neidentifikoval jako podnikatel a uvedl, že je příjemcem důchodu. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně [blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (na který žalobkyně odkazovala), oba uvedené rozsudky jsou aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru].

21. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně dostatečným způsobem neprověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. I když si žalobkyně vyžádala výpis z účtu žalovaného za období od 30. 4. 2024 do 9. 7. 2024, na kterém ověřila jeho příjem spočívající v invalidním důchodu (a tento příjem i uvedeným výpisem z účtu žalovaného doložila), neprověřila zejména výdajovou stránku žalovaného, tedy jeho faktickou schopnost splácet poskytnutý úvěr. Na účtu žalovaného jsou zřejmé vysoké obraty, avšak není zřejmé, na co žalovaný vynakládá vysoké finanční částky. Opakovaně jsou na účet žalovaného připisovány desetitisícové až statisícové částky, které jsou však ještě téhož dne, případně jen několik málo dní po jejich připsání odesílány na jiné účty. Přestože žalovaný při podpisu smlouvy uvedl, že jeho výdaje činí na bydlení částku 1 500 Kč, na splátky jiných úvěrů částku 5 500 Kč a ostatní výdaje částku 2 000 Kč, tato tvrzení zjevně neodpovídají reálným výdajům na účtu žalovaného. Již tyto skutečnosti měly být pro žalobkyni jako profesionálního poskytovatele spotřebitelských úvěrů varovné a měla se výdaji žalovaného více zabývat, a to přesto, že žalovaný vykazoval také vysoké příjmové platby (žalobkyně uváděla příjem 600 000 Kč). Vysoké příjmy byly totiž bezprostředně následovány vysokými výdaji. Nadto z výpisů z účtu žalovaného vyplynulo, že žalovaný čerpal finanční prostředky také od další společnosti poskytující spotřebitelské úvěry ([právnická osoba].). Konkrétně dne 19. 3. 2025 čerpal částku 17 580,75 Kč a dne 31. 12. 2024 částku 17 000 Kč. Již samotné informace uvedené žalovaným při podpisu smlouvy měly vést žalobkyni k bližšímu zkoumání příjmové i výdajové stránky žalovaného, neboť tyto údaje nekorespondovaly s pohyby na účtu žalovaného (žalobkyně měla výpis z účtu žalovaného k dispozici, avšak tvrzené výdaje žádným způsobem neověřovala). Bližší tvrzení ani důkazy k posuzování úvěruschopnosti pak žalobkyně neposkytla ani na základě výzvy soudu učiněné podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne 4. 3. 2026, čímž neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde o svou povinnost s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost žalovaného.

22. S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a proto soud posoudil uzavřenou smlouvu mezi žalobkyní a žalovaným jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu, jak stanoví zákon. Je-li pak absolutně neplatná smlouva, jsou absolutně neplatná i ujednání o smluveném úroku a poplatcích vyplývajících ze smlouvy.

23. Na závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy nemění ničeho ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019. I podle tohoto rozhodnutí je nezbytné hodnotit úvěruschopnost žadatele o úvěr porovnáním zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí (byť nelze jednoznačně určit jediný možný způsob zkoumání úvěruschopnosti). Žalobkyně měla indicie o tom, že výdaje žalovaného jsou mnohem vyšší, než jaké sám tvrdil při podpisu smlouvy, proto se zejména jeho výdajovou stránkou měla zabývat více. Neobstojí ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. Tento rozsudek se týká trestného činu podvodu a úvěrového podvodu, tj. jde o posouzení naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, nikoli primárně toho, jaké podmínky jsou na úvěrující společnosti kladeny z hlediska soukromoprávního. Konečně, pokud jde o odkazy na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. [incidenční spisová značka] a [spisová značka], ani tato rozhodnutí závěr o neplatnosti smlouvy nevyvrací. Z uvedených rozhodnutí žalobkyně dovozovala, že využití prezentovaného mechanismu tzv. „credit scoringu“ v podobě výpočtu MLS dlužníka představovalo dostatečné prověření úvěruschopnosti. To, že žalobkyně využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, výdaje na bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek dalších úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24). Využití statistických modelů bez reálného ověření skutečných (nikoli pouze tvrzených) výdajů s ohledem na individuální okolnosti konkrétního žadatele o úvěr dostatečné ověření úvěruschopnosti nepředstavuje. V nyní řešeném případě žalovaný vykazoval takové příjmy a výdaje, které měla žalobkyně dále prověřovat a neměla počítat pouze s částkou životního minima, jak je uvedeno ve výpočtu MLS žalovaného, který žalobkyně doložila.

24. Žalobkyně však prokázala, že žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové výši 204 389 Kč, jakož i to, že žalovaný dosud uhradil žalobkyni pouze částku 26 860 Kč. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně mu plnila bez právního důvodu. Žalobkyně tak má právo na vrácení toho, co žalovanému poskytla. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil, resp. ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou a dosud neuhrazenou jistinu. Rozdíl mezi získanou a již vrácenou částkou činí 177 529 Kč, což je částka, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit.

25. Pokud se jedná o úrok z prodlení a s tím související dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení dlužné části jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu. Nicméně § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení obsažené v o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli úvěru teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Splatnost poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele je tak určena až rozhodnutím soudu a do té doby se spotřebitel s úhradou poskytnuté jistiny do prodlení dostat nemůže.

26. S ohledem na skutečnost, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením sloužícím k ochraně spotřebitele, je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. V nyní řešené věci byl však žalovaný pasivní, jednání dne 4. 3. 2026 se nezúčastnil. O této své procesní povinnosti proto nemohl být poučen. Ani ze spisu nevyplynuly skutečnosti svědčící o aktuálních majetkových možnostech žalovaného. Soud proto určil lhůtu k vrácení poskytnuté jistiny v délce 30 dnů, neboť má za to, že jde o lhůtu dostatečnou pro případné obstarání finančních prostředků a současně jde o lhůtu přiměřenou z hlediska oprávněných zájmů žalobkyně (výrok I.).

27. S ohledem na vše výše uvedené soud ve výroku II. zamítl zbývající část žaloby, tj. vše nad rámec poskytnuté a žalovaným dosud neuhrazené jistiny, včetně požadovaných úroků z neplatné smlouvy, poplatků, jakož i úroků z prodlení (ať už vyjádřených kapitalizovanou částkou či procentní sazbou).

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Při posuzování procesního úspěchu účastníků soud zohledňoval celý předmět řízení, tj. i požadované příslušenství, a to kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015; či ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017). Žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 251 860,75 Kč, vyhověno jí však bylo jen do částky 177 529 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná co do 70,5 %. Oproti tomu procesní úspěch žalovaného představuje zamítnutá část žaloby, což činí 29,5 %. Čistý úspěch žalobkyně tak činí 41 %.

29. Náklady žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 7 800 Kč. Pokud jde o ocenění jednoho úkonu právní služby, tarifní hodnota představuje částku 194 979,58 Kč, jeden úkon právní služby je tak oceněn částkou 8 900 Kč [§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „a. t.“]. Žalobkyni byla přiznána odměna za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepsání předžalobní výzvy, podání žaloby, účast na jednání dne 4. 3. 2025). Za doplnění žaloby učiněné podáním ze dne 15. 1. 2025 soud náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal, neboť jím byla k výzvě soudu doplněna skutková tvrzení, jež měla být vylíčena již v žalobě. Tuto skutečnost pak nelze klást k tíži žalovaného, náklady na tento úkon proto soud nepovažuje za účelně vynaložené. Dále žalobkyni přísluší paušální náhrada hotových výdajů stanovená podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 4 x 450 Kč. Ve vztahu k účasti na jednání doložila žalobkyně výši cestovních výdajů, které představují náklady za cestu k jednání dne 4. 3. 2025 z [adresa] a zpět v délce 2 x 90 km podle § 13 odst. 5 a. t., za které náleží náhrada 1 332 Kč [34,10 Kč za litr paliva podle § 4 písm. c) vyhlášky č. 573/2025 Sb., při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla podle § 1 písm. b) téže vyhlášky]. Dále náleží zástupci žalobkyně náhrada za promeškaný čas na cestě k jednání ve výši 4 x 150 Kč podle § 14 odst. 3 a.t. Náklady spojené s cestou tak činí celkem 1 932 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně se téhož dne účastnila i dalšího jednání ve věci sp. zn. [spisová značka], přiznal jí soud pouze poloviční náklady spojené s cestou, jak ostatně žalobkyně také sama účtovala, tj. ve výši 966 Kč. Na druhou stranu, jednání bylo v důsledku předchozích jednání zpožděno o 53 minut, proto byla zástupci žalobkyně přiznána také náhrada za toto zmeškání ve výši 2 x 150 Kč [§ 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 a. t.]. Odměna advokáta a náhrada hotových výdajů a promeškaného času se pak zvyšuje o náhradu za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % o 7 980 Kč (u náhrady za čas strávený na cestě počítáno pouze z částky 300 Kč). Celkové náklady řízení žalobkyně tak představuje částka 54 446 Kč. Žalobkyni byla přiznána náhrada s ohledem na čistý úspěch ve věci v rozsahu 41 %, což činí částku 22 322,86 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení