3 C 9/2005-511

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, v právní věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem tamtéž oba právně zastoupeni [titul] [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa žalované] právně zastoupena [titul] [jméno] [příjmení], advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 2 000 772 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 1 670 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 1 670 000 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 330 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 330 772 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 254 128,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u podepsaného soudu dne 10. 1. 2005, se žalobci domáhali po žalované zaplacení (původně jen jistiny, tj.) částky 2 000 772 Kč. Tato žalovaná jistina se sestává jednak z částky 1 590 000 Kč dle žalobců představující bezdůvodné obohacení žalované za přijetí kupní ceny od žalobců při uzavření kupní smlouvy ohledně převodu vlastnického práva k pozemku [parcelní číslo] a na něm stojí budovy [adresa] s vedlejší stavbou v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] (dále též„ nemovitosti“). A dále z částky 410 772 Kč představující náhradu škody, jež v souvislosti s předmětným neplatným převodem těchto nemovitostí vznikla žalobcům, sestávající z částky 50 057 Kč - představující náklady žalobců za vyřízení předmětného hypotečního úvěru, dále z částky 80 000 Kč za žalobci zaplacenou zprostředkovatelkou provizi realitní kanceláři za zajištění koupě nemovitostí shora, a konečně z částky 280 715 Kč za náklady, jež žalobci v mezidobí do nemovitostí vynaložili.

2. Žalobci v žalobě dále uvedli, že dne 18. 12. 1996 podala původní vlastnice nemovitostí – paní [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], bytem [obec a číslo], žalobu o určení neplatnosti převodní smlouvy u [název soudu] proti [právnická osoba]. [anonymizována čtyři slova], [IČO], se sídlem v [obec], [ulice a číslo], kterou posléze změnila na žalobu na určení, že je vlastnicí předmětných pozemků z důvodu, že kupní smlouva, kterou tyto nemovitosti převedla na uvedenou společnost (a ta je posléze převedla kupní smlouvou ze dne 2. 12. 1996 na žalovanou, a žalovaná pak kupní smlouvu ze dne 7. 3. 2003 na žalobce), je absolutně neplatná. Z toho pak žalobci dovozovali, že pakliže by původní vlastnice byla v takovém řízení úspěšná, vznikl by žalobcům vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení, stejně jako nárok na náhradu škody, neboť podle žalobců žalovaná věděla, že probíhá předmětné řízení zaktivizované paní [jméno] [příjmení], a přesto žalobce o této právně významné okolnosti neinformovala, tedy jednala protiprávně a svým jednáním žalobcům způsobila uvedenou škodu, kterou je povinna žalobcům nyní nahradit.

3. Žalovaná ve svém vyjádření (ze dne 7. 6. 2012, které bylo elektronicky doručeno podepsanému soudu dne 8. 6. 2012) navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná předně zdůraznila, že nevěděla o podání uvedené žaloby paní [jméno] [příjmení], takže nemohla ani žalobce o této okolnosti před uzavřením předmětné kupní smlouvy informovat. Žalovaná ani neshledává důvod k vrácení kupní ceny dle tvrzení žalobců představující její bezdůvodné obohacení. Rovněž žalovaná neuznává žalobci uplatněný nárok na náhradu škody, neboť nemovitosti prodávala prostřednictvím realitní kanceláře, celý převod byl prověřován katastrálním úřadem, v katastru nemovitostí nebyl zapsán žádný údaj stran existence vedení soudního sporu. Pokud jde o výši žalobci tvrzené škody, ta dle žalované není ani řádně doložena. Pokud žalobci uskutečnili výdaje do nemovitostí, pak by měly být uplatňovány„ v rámci zhodnocení po paní [příjmení], které dům byl předán.“ Kromě toho žalobci měli nemovitosti údajně pronajímat.

4. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

5. Dne 7. 3. 2003 byla mezi žalovanou coby prodávající a žalobci coby kupujícími uzavřena kupní smlouva, dle které žalovaná prodala žalobcům pozemek [parcelní číslo] (na kterém je postavena budova [adresa], objekt bydlení s vedlejší stavbou garáže) a budovu [adresa], vše v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova], a to za kupní cenu 1 590 000 Kč (zjištěno z cit. kupní smlouvy na č. l. 3-5). Právní účinky vkladu práva dle této smlouvy nastaly dne 11. 3. 2003 (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 9).

6. Mezi účastníky je současně nesporné, že žalovaná neinformovala žalobce o okolnosti, že v době uzavření shora cit. kupní smlouvy probíhal u [název soudu] (na základě žaloby podané paní [jméno] [příjmení]) soudní spor o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Žalovaná v řízení namítala, že o této okolnosti v době uzavření kupní smlouvy nevěděla, což je ovšem v rozporu s obsahem dohody o vypořádání vzájemných vztahů, kterou žalovaná uzavřela dne 17. 8. 2001 s [jméno] [příjmení], bytem [adresa], jenž v tu dobu bydlel v uvedeném domě a v níž se mj. (v čl. II. větě druhé) uvádí, že:„ [jméno] [příjmení] podala dne 18. 12. 1996 k [název soudu] žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, dne 17. 5. 1999 byla žaloba změněna na žalobu o určení vlastnického práva [jméno] [příjmení] k nemovitostem uvedeným v čl. I. této dohody. Do dnešního dne nebylo o této žalobě soudem rozhodnuto.“ (zjištěno z cit. dohody na č. l. 216-217).

7. V souvislosti s koupí předmětných nemovitostí žalobce a) zaplatil dne 10. 1. 2003 [titul] [jméno] [příjmení] z [anonymizována tři slova], se sídlem [adresa], z titulu uzavřené„ smlouvy o zprostředkování koupě“ zprostředkovatelskou provizi ve výši 80 000 Kč (zjištěno z cit. zprostředkovatelské smlouvy na č. l. 6-7 a z příjmového dokladu na č. l. 8).

8. Dne 4. 9. 2003 žalobci coby dlužníci uzavřeli s [právnická osoba], smlouvu o hypotečním úvěru na poskytnutí úvěru ve výši 1 580 000 Kč (zjištěno z cit. úvěrové smlouvy na č. l. 78-81).

9. Řízení v této právní věci bylo nejprve přerušeno do pravomocného skončení řízení (o určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnického práva k nemovitostem) vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno žalobkyní [jméno] [příjmení], původní vlastnicí předmětných nemovitostí, proti žalovaným – 1) [celé jméno žalované] (v tomto řízení rovněž vystupující v procesním postavení žalované), 2) [anonymizováno 5 slov] se sídlem shora, a nynějším žalobcům (v onom řízení vystupujícím v procesním postavení žalovaných 3) a 4). Uvedené řízení pravomocně skončilo vydaným, respektive účastníkům doručeným rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který (k odvolání žalobkyně) mj. výrokem I. c) změnil rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a určil, že žalobkyně [jméno] [příjmení] je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, a to s ohledem na závěr, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996, jíž uvedená žalobkyně převedla tyto nemovitosti na [anonymizována tři slova], je absolutně neplatná. K dovolání žalované 1) a žalovaných 3) a 4) (nyní žalobců) pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], dovolání žalované 1) odmítl a dovolání žalovaných 3) a 4) zamítl, neboť ve shodě s odvolacím soudem dospěl k závěru, že shora uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná pro obcházení zákona. Uvedené rozsudky odvolacího soudu a Nejvyššího soudu však byly na základě podaných ústavních stížností nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], zrušeny s tím, že soudy musejí posuzovat dobrou víru při nabytí nemovitostí, a to z hlediska v té době nálezovou judikaturou Ústavního soudu nastavených parametrů. Poté odvolací soud v dalším řízení rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], mj. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně [jméno] [příjmení] je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, a to z důvodu, že žaloba směřovala vůči osobám, jež v době rozhodování odvolacího soudu uvedené nemovitosti nevlastnily. Dovolání žalovaných 3) a 4) (nyní žalobců v této právní věci) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] odmítnuto. Rovněž následně žalovanými 3) a 4) podaná ústavní stížnost proti posledně zmíněnému usnesení dovolacího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], odmítnuta (zjištěno z cit. rozsudků [název soudu] na č. l. 29-40, [název soudu] na č. l. 23-26, Nejvyššího soudu na č. l. 167-171, z cit. nálezu Ústavního soudu na č. l. 289-292, a dále z usnesení Nejvyššího soudu na č. l. 371-373 a z usnesení Ústavního soudu na č. l. 381-382).

10. Žalobci se poté v roce 2015 žalobou podanou u [název soudu] (řízení bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]) proti žalovaným [jméno] a [jméno] [příjmení], bytem [adresa], domáhali určení, že jsou vlastníky (v režimu SJM) předmětných nemovitostí, neboť je (dle žalobního tvrzení) nabyli od nyní žalované v dobré víře na základě předmětné kupní smlouvy (zjištěno z cit. žaloby na č. l. 334-335). Z tohoto důvodu zdejší soud usnesením ze dne 16. 10. 2019, č. j. 3 C 9/2005-399, řízení přerušil, a to do pravomocného skončení uvedeného řízení u [název soudu] (zjištěno z cit. usnesení zdejšího soudu na č. l. 399-400); k odvolání žalobců pak cit. usnesení zdejšího soudu potvrdil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 16 Co 359/2019-415 (zjištěno z cit. usnesení na č. l. 415). 11. [název soudu] rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. [číslo jednací], předmětnou určovací žalobu (i v této věci v procesním postavení vystupujících) žalobců proti žalovaným manželům [jméno] a [jméno] [příjmení] zamítl, a k odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. [číslo jednací], rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí dle § 219 o. s. ř. potvrdil, vycházeje z toho, že dobrá víra při nabytí předmětných nemovitostí svědčí žalovaným (manželům [anonymizováno]), kterým je třeba (při konkurenci vlastnických práv) s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu k právní otázce„ nemo plus iuris“ poskytnout soudní ochranu. Nutno zdůraznit, že bylo mj. nezpochybněno i dílčí skutkové zjištění [název soudu] o tom, že:„ [příjmení] [celé jméno žalované] v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005 k dohodě o vypořádání vzájemných vztahů ze dne 17. 8. 2001 uváděla, že neví, zda ji podepsala a zda jde o její pravý podpis a že článku II. nevěnovala pozornost, protože se jí to netýkalo, předložila ji v řízení [spisová značka] sama prostřednictvím své právní zástupkyně k důkazu s údajem, že tuto dohodu uzavřela. Z dohody o vypořádání vzájemných vztahů ze dne 17. 8. 2001 je tak patrno, že [celé jméno žalované] o vedení žaloby věděla.“ (zjištěno z cit. rozsudků [název soudu] na č. l. 468-478 a Krajského soudu v Brně na č. l. 479-483, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2023).

12. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci.

13. Žalovaná na základě kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2003 prodala žalobcům za kupní cenu ve výši 1 590 000 Kč (kterou žalobci žalované uhradili) pozemek p. č. 2050 s objektem bydlení [adresa] na cit. pozemku, aniž by žalobce informovala, ač tak učinit mohla a měla, o tom, že předmětné nemovitosti jsou dotčeny určovací žalobou podanou jejich původní vlastnicí paní [jméno] [příjmení], a že předmětný soudní spor, probíhající u [název soudu] v době uzavírání cit. kupní smlouvy, nebyl pravomocně skončen. Žalobci v souvislosti s koupí těchto nemovitostí mj. uhradili předmětné realitní kanceláří zprostředkovatelskou provizi ve výši 80 000 Kč. Jelikož v mezidobí byla katastrálním vlastníkům předmětných nemovitostí – manželům [jméno] a [jméno] [příjmení] poskytnuta (v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. z. zn. [spisová značka]) soudní ochrana z důvodu, že nabyli v dobé víře vlastnické právo k těmto nemovitostem, žalobcům se tím definitivně ukončila možnost domáhat se vlastnického práva k těmto nemovitostem, přičemž v uvedeném soudním řízení byla jimi uzavřená kupní smlouva žalovanou shledána absolutně neplatnou (neboť žalovaná podle práva nebyla jejich vlastnicí a tudíž nemohla na žalobce převést neexistující vlastnické právo).

14. Soud dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 1 670 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 1 670 000 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení důvodná, zatímco ve zbytku, tj. co do částky 330 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 330 772 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení naopak důvodná není.

15. Soud předně konstatuje, že vzhledem k tomu, že účastníci předmětnou kupní smlouvu uzavřeli před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba dle přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. postupovat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále již„ obč. zák.“).

16. Žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 1 590 000 Kč, a to z následujících důvodů.

17. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

18. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

19. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

20. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

21. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

22. Vzhledem k tomu, že v (nyní již pravomocně skončeném) řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], byla vyřešena předběžná otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to na základě nálezové judikatury týkající se problematiky tzv. nemo plus iuris, považuje soud v této věci za nezbytné připomenout předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jež se vztahuje k předmětnému„ institutu“, a to rovněž ve světle proběhnuvší změny v judikatuře Nejvyššího soudu.

23. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/, vyložil a odůvodnil právní názor, že„ podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky„ nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.

24. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:

25. Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

26. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.

27. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.

28. Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci).

29. Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

30. Právě ve shora již zmíněném (k dnešnímu dni pravomocně skončeném) řízení u [název soudu] byla otázka nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem od nevlastníka ve světle cit. nálezové judikatury vyřešena, přičemž nyní rozhodnutá věc tímto rozsudkem je důsledkem vyřešení předběžné otázky – nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem dobrověrnými nabyvateli.

31. Je třeba dále zdůraznit, že kupní smlouva ze dne 7. 3. 2003, kterou žalovaná coby prodávající uzavřela s žalobci coby prodávajícími ohledně předmětných nemovitostí je dle § 39 obč. zák. stižena absolutní neplatností, neboť žalovaná podle práva nebyla vlastnicí těchto nemovitostí, a to v důsledku toho, že původní vlastnice těchto nemovitostí paní [jméno] [příjmení] dne 2. 7. 1996 uzavřela kupní smlouvu s [anonymizováno 5 slov], se sídlem shora, jež byla pro obcházení zákona dle § 39 obč. zák absolutně neplatná. Sama okolnost, že soudy posléze ve vazbě na nálezovou judikaturu Ústavního soudu řešily otázku„ nemo plus iuris“ a posuzovaly dobrou víru žalobců a manželů [příjmení], když nakonec poskytly soudní ochranu právě manželům [příjmení], jak již shora bylo zreferováno, nemá a ani nemohla mít vliv na absolutní neplatnost v časové posloupnosti jdoucích (tehdy v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, učiněných) právních úkonů – převodních smluv. Opačný právní názor by vedl ke zcela absurdní situaci, respektive k absurdnímu právnímu důsledku, totiž, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou a žalobci je platná a pouze z důvodu nepřiznání soudní ochrany žalobcům se tito nestali vlastníky (v režimu SJM) předmětných nemovitostí. Při tomto výkladu ad absurdum by ovšem žalovaná vůči žalobcům neměla žádnou povinnost vydat bezdůvodné obohacení (protože v tomto nesprávném nazírání by mělo platit, že kupní smlouva mezi účastníky tohoto řízení je stále platná, avšak žalobci neměli natolik silnou dobrověrnou pozici jako manželé [příjmení] –„ koncoví katastrální vlastníci“, a proto jim soudy nakonec nebyla poskytnuta ochrana formou deklarování jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť soudy ve shora uvedeném řízení, jež probíhalo u [název soudu], závěr o dobrověrném nabytí vlastnického práva učinily právě ve vztahu k manželům [příjmení]).

32. Jestliže tedy mezi účastníky tohoto sporu byla dne 7. 3. 2003 uzavřena absolutně neplatná kupní smlouva ohledně převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a jestliže žalobci žalované dle této smlouvy uhradili sjednanou kupní cenu ve výši 1 590 000 Kč, pak dle shora již vyložených ustanovení o bezdůvodném obohacení je třeba konstatovat, že se žalovaná právě ohledně částky 1 590 000 Kč na úkor žalobců obohatila a že dle § 457 obč. zák. je povinna žalobcům tuto částku coby bezdůvodné obohacení vydat, respektive zaplatit.

33. Pokud jde o zbylou částku 80 000 Kč, soud ohledně ní dospěl k závěru, že žalovaná je povinna tuto částku žalobcům, (jako manželům) oprávněným společně a nerozdílně, zaplatit z titulu náhrady škody, a to na základě následující právně kvalifikační úvahy soudu.

34. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

35. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

36. V daném případě žalovaná neinformovala žalobce před uzavřením předmětné kupní smlouvy o tom, že ohledně vlastnictví k převáděným nemovitostem probíhá (shora již zreferovaný) soudní spor u [název soudu], ačkoliv žalovaná prokazatelně více jak rok a půl před uzavřením této smlouvy získala právně významnou informaci o existenci tohoto soudního sporu (viz shora učiněné dílčí skutkové zjištění z dohody o vypořádání vzájemných vztahů ze dne 17. 8. 2001, kterou žalovaná uzavřela s [jméno] [příjmení]). Tvrzení žalované o tom, že této informaci nevěnovala pozornost, je právně irelevantní a ve světle provedeného dokazování navíc značně nevěrohodné.

37. Žalovaná tak porušila prevenční povinnost předcházení škodě, neboť neinformovala žalobce o existenci zmíněného soudního sporu, přičemž s velkou pravděpodobností tak učinila úmyslně, neboť z učiněných zjištění dle provedených důkazů je zřejmé, že se domáhala prodeje předmětných nemovitostí, pročež pakliže by žalobci obdrželi informaci o vedení soudního sporu vztahujícího se k předmětným nemovitostem, s pravděpodobností rovnající se jistotě by uvedené nemovitosti od žalované nekupovali, tedy kupní smlouvu by s žalovanou neuzavřeli. Žalovaná proto měla motiv okolnost existence soudního sporu ve vztahu k jí prodávaným nemovitostem žalobcům nesdělovat.

38. Pokud tedy – jak plyne z výše učiněného dílčího skutkového zjištění – žalobci předmětné realitní kanceláři, respektive realitnímu makléři [titul] [jméno] [příjmení] uhradili zprostředkovatelkou odměnu v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy ve výši 80 000 Kč (učinil tak žalobce a) dne 10. 1. 2023, jak se podává z příjmového pokladního dokladu na č. l. 8), pak je třeba tuto částku považovat za škodu, která žalobcům v důsledku popsaného protiprávního jednání (v příčinné souvislosti) vznikla.

39. Z tohoto důvodu proto byla žalované rovněž uložena povinnost, aby z titulu náhrady škody žalobcům uhradila částku 80 000 Kč.

40. Celkem je tedy žalovaná povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku (z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) ve výši 1 670 000 Kč.

41. Žalobcům současně byl vůči žalované přiznán úrok z prodlení z částky 1 670 000 Kč, a to dle následující právně kvalifikační úvahy.

42. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

43. V této věci žalobci výzvu žalované k zaplacení zažalované částky učinili podanou žalobou, která byla žalované doručena do vlastních rukou dne 22. 6. 2011.

44. Jelikož žalovaná následující den, respektive do 23. 6. 2011 žalobcům nyní přisouzenou částku neuhradila, pak je třeba konstatovat, že právě dnem 23. 6. 2011 se žalovaná ocitla v postavení dlužníka v prodlení.

45. Pole § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

46. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění rozhodném k datu 23. 6. 2011, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů. Výše úroku z prodlení tehdy činila 7,75 % p. a.

47. Z posledně vyloženého důvodu proto soud žalobcům přiznal též předmětný úrok z prodlení, jak se podává z výroku I. tohoto rozsudku.

48. Naopak ve zbytku – tj. v rozsahu částky 330 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 330 772 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení – shledal soud žalobu nedůvodnou, a to z následujících důvodů.

49. Pokud se jedná o žalobci požadovaný nárok na náhradu škody v rozsahu částky 50 057 Kč, jež měla souviset s poskytnutím úvěru ([právnická osoba]) žalobcům, navíc v podstatné části žalobci neprokázané, pak v tomto případě soud neshledal naplnění podmínek pro vznik škody.

50. Je tomu tak již z toho důvodu, že žalobci uzavřeli s [právnická osoba] úvěrovou smlouvu až dne 4. 9. 2003, tj. v době kdy již byli – od 11. 3. 2003 – vlastníky (v režimu SJM) předmětných nemovitostí. V tomto směru tedy nelze dovodit příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované spočívajícím v neoznámení informace žalobcům o existenci vedení soudního sporu ohledně prodávaných nemovitostí u [název soudu] a žalobci tvrzenou škodou ve výši 50 057 Kč, jež jim měla vzniknout v souvislosti s náklady na zajištění předmětného hypotečního úvěru.

51. Za náhradu škody, ale ani za bezdůvodné obohacení žalované pak nemohla být požadována částka 280 715 Kč, která podle žalobců měla představovat jejich výdaje do předmětných nemovitostí, navíc žalobci prokázaných toliko v rozsahu částky 122 162,30 Kč. V případě náhrady škody v tomto případě nebyly splněny zákonné znaky, tj. příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a žalobci tvrzenými výdaji. Nejedná se ovšem ani o bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobců, neboť žalovaná není vlastnicí ani (s ohledem na absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou dne 2. 12. 1996 (s právními účinky vkladu ke dni 3. 12. 1996) uzavřela s předchozím„ katastrálním vlastníkem“ [právnická osoba]) po právu nemohla být vlastnicí předmětných nemovitostí.

52. Z vyložených důvodů proto soud výrokem II. žalobu ve zbytku, tj. ohledně zaplacení částky 330 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 330 772 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení, zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., jenž stanoví, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

54. Jelikož měli žalobci v tomto řízení pouze částečný úspěch, bylo nezbytné pro účely náhrady nákladů posoudit míru (ne) úspěchu účastníků nejen podle jistiny, ale též i podle (ne) přiznaného příslušenství, pročež bylo (za účelem zjištění míry (ne) úspěchu) nezbytné kapitalizovat příslušenství ke dni vydání tohoto rozsudku.

55. Jestliže byla žalobcům přisouzena jistina ve výši 1 670 000 Kč a dále příslušenství – úrok z prodlení v výši 7,75 % z částky 1 670 000 Kč od 23. 2011, pak bylo nezbytné kapitalizovat uvedené příslušenství ke dni 8. 9. 2023 (aby bylo možné poměřit míru procesního (ne) úspěchu té které procesní strany), což činí částku 1 581 821,71 Kč. S připočtením uvedené jistiny tak úspěch žalobců činí (jistina ve výši 1 670 000 Kč + kapitalizované příslušenství ve výši 1 581 821,71 Kč) 3 251 821,71 Kč.

56. Byla-li naopak zamítnuta žaloba žalobců ohledně požadované jistiny (zbytku) ve výši 330 772 Kč a dále zamítnuta žaloba v části žalobního požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 330 772 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení, pak kapitalizovaný úrok ve výši 7,75 % p. a. z cit. částky za období od 23. 6. 2011 do 8. 9. 2023 činí 313 306,79 Kč. S připočtením uvedené jistiny představující část zamítnuté žaloby ve výši 330 772 Kč tak úspěch žalované činí (330 772 Kč + kapitalizované příslušenství ve výši 313 306,79 Kč) 644 078/, 79 Kč.

57. Žalobci tak z výše uvedeného poměření byli úspěšní co do částky 3 251 821,71 Kč, tj. v rozsahu 83,47 %, a naopak neúspěšní co do částky 644 078,79 Kč, tj. v rozsahu 16,53 %. Konečný úspěch žalobců (po zohlednění dílčího úspěchu žalované) tak odpovídá 66,94 %.

58. Výše náhrady nákladů žalobců, po redukci na 66,94 %, celkově činí 254 128,10 Kč a sestává se:

59. I. Z odměny advokáta žalobců (dále též„ PZ“): 60. (1.) Převzetí a příprava právního zastoupení – 1 úkon právní pomoci dle § 13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerční právníků, v rozhodném znění, ve výši (4 100 Kč – 20 % za zastupování dvou osob, tj. 3 280 Kč x 2=) 6 560 Kč. 61. (2.) Sepis žaloby dle 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již„ AT“) (vzhledem ke zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaného pod č. 116/2013 Sb.) – odměna vypočtená dle tarifní hodnoty ve výši 2 000 772 Kč dle § 7 bodu 6 AT, s přihlédnutím k zastupování dvou osob dle § 12 odst. 4 AT, činí částku (16 340 Kč – 20 %, tj. 3 268 Kč = 13 072 Kč x 2 =) 26 144 Kč.

62. Soud neshledal účelně vynaloženým výdajem podání žalobců (učiněné jejich PZ) za sepis návrh na pokračování v řízení ze dne 20. 8. 2010, doručený zdejšímu soudu (dále též„ soud“) dne 24. 8. 2010 (na č. l. 22), neboť soud řízení přerušil a z moci úřední pak byl povinen v řízení pokračovat, jakmile pominul důvod pro přerušení řízení, na čemž okolnost podání žalobců uvedeného druhu neměla žádný význam. 63. (3.) Odměna dle § 11 odst. 3 AT v rozsahu , tj. ve výši (26 144 Kč: 2=) 13 072 Kč za sdělení ze dne 16. 3. 2011, doručeného soudu dne 18. 3. 2011 (na č. l. 53), a to na základě předchozí soudní výzvy (viz referát soudu ze dne 13. 12. 2010 na č. l. 49 verte).

64. Soud neshledal žalobci (prostřednictvím jejich PZ) učiněné podání ze dne 13. 6. 2011, doručené soudu dne 14. 6. 2011 (na č. l. 60-61) za účelně vynaložený výdaj. Je tomu tak již z toho důvodu, že žalobci v tomto podání reagovali na usnesení soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 3 C 9/2005-57, kterým byli vyzváni k doplnění žaloby o zákonem stanovené náležitosti (v rozsahu plynoucím z výroku I. cit. usnesení). Nemůže být proto žádných pochyb o tom, že pokud účastník podá vadné, respektive neúplné podání a je následně soudem vyzván k jeho precizaci či k odstranění jeho vad, pak výdaje právního zástupce účastníka spojené s realizací tohoto podání nelze považovat za účelně vynaložené, což se týká i zmíněného podání žalobců. 65. (4.) Odměna v rozsahu ve výši 13 072 Kč dle § 11 odst. 3 AT za sepis vyjádření k návrhu žalované na delegaci vhodnou ze dne 20. 10. 2011 podaný soudu dne 21. 10. 2011 (na č. l. 128). 66. (5.) Odměna v rozsahu ve výši 13 072 Kč dle § 11 odst. 3 AT za (k výzvě soudu ze dne 14. 3. 2023 – viz referát na č. l. 179 verte) sepis sdělení ze dne 25. 3. 2013, doručený soudu dne 26. 3. 2013 (na č. l. 190). 67. (6. a 7.) Odměna za dva úkony právní služby po 26 144 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) AT za účast PZ žalobců při jednání konaném u soudu dne 15. 5. 2013 v době od 9:00 hod. do 12:05 hod. (viz protokol o tomto jednání na č. l. 193-197), tj. celkem ve výši 52 288 Kč.

68. Soud neshledal účelně vynaloženým výdajem podání žalobců (prostřednictvím jejich PZ) ze dne 30. 7. 2013, doručené soudu dne 1. 8. 2023 (na č. l. 214-215), v němž žalobce jednak zčásti opakuje svá žalobní tvrzení, případně je dále rozvádí a navrhuje rozšíření žaloby o požadavek stran přiznání příslušenství (úroku z prodlení) ze žalované jistiny. Důvodem je okolnost, že tento požadavek žalobci mohli učinit již v rámci podání své žaloby, a proto toto jejich podání nelze považovat za účelně vynaložený výdaj. 69. (8.) Účast PZ žalobce při jednání soudu konaném dne 15. 8. 2013 v čase od 9:00 hod. do 9:30 hod. (viz protokol o tomto jednání na č. l. 229-230) – 1 úkon právní služby po 26 144 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) AT. 70. (9. a 10.) Odměna dle § 11 odst. 1 písm. g) AT za 2 úkony právní služby v souvislosti s účastí PZ žalobců při jednání soudu konaném dne 17. 10. 2013 v čase od 9:00 hod. do 11:10 hod. (viz protokol o tomto jednání na č. l. 246-249), s to v celkové výši 52 288 Kč.

71. Z důvodu obdobného jako u ad 68 soud neshledal podání žalobců (učiněné jejich PZ) ze dne 23. 10. 2013, doručené soudu dne 25. 10. 2013 (na č. l. 257), účelně vynaloženým výdajem. V tomto podání žalobci„ upřesňují návrh žalobního petitu“ a„ doplňují svá tvrzení“, která však dle svého obsahu představují změnu skutkových tvrzení, aniž by ovšem žalobci v tomto směru soudu učinili příslušný procesní návrh. Z tohoto důvodu proto soud při jednání konaném dne 30. 8. 2023 konstatoval, že s přihlédnutím k obsahu tohoto podání se nejedná o návrh na rozšíření žaloby ať již v narativní nebo petitorní části. Kromě toho, i kdyby takový procesní návrh žalobci učinili, beztak by se nejednalo o účelně vynaložený výdaj, neboť okolnosti, které v uvedeném podání zmiňují, jim byly známé již v době, kdy podanou žalobou zahájili toto řízení.

72. Za účelně vynaložený výdaj nelze rovněž považovat (byť k výzvě soudu) sdělení PZ žalobců ze dne 11. 8. 2015 (na č. l. 314) o nesouhlasu žalobců s tím, aby bylo soudem vyhověno žádosti manželů [jméno] a [jméno] [příjmení] s nahlédnutím do procesního spisu, neboť tento výdaj přímo nesouvisí s právním sporem v této věci, nýbrž s žádostí třetích osob, jež se domáhaly nahlédnutí do uvedeného soudního spisu.

73. Podle názoru soudu účelně vynaloženým výdajem žalobců není ani (prostřednictvím jejich PZ) podané odvolání ze dne 9. 2. 2018, doručené soudu dne 12. 2. 2018 (na č. l. 358) proti usnesení soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 3 C 9/2005-356, jímž bylo přerušeno řízení do pravomocného skončení dovolacího řízení vedeného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, č. j. 14 Co 378/2009-598 Odvolací soud usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 16 Co 71/2018-362, cit. usnesení zdejšího soudu potvrdil a v kontextu toho pak nelze tento výdaj žalobců považovat za účelně vynaložený. 74. (11.) Účast PZ žalobců při jednání konaném u soudu dne 16. 10. 2019 v čase od 12:30 hod. do 12:35 hod. dle § 11 odst. 1 písm. g) AT – odměna ve výši 26 144 Kč.

75. Z obdobného důvodu jako u ad 73. soud neshledal odvolání žalobců ze dne 2. 12. 2019, doručené soudu dne 3. 12. 2019 (na č. l. 404) proti usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 10. 2019, č. j. 3 C 9/2005-399, jímž bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], účelně vynaloženým výdajem. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 16 Co 359/2019-415, cit. usnesení zdejšího soudu potvrdil a v kontextu toho pak nelze tento výdaj žalobců považovat za účelně vynaložený.

76. Z důvodu obdobného jako u ad 62. soud neshledal účelně vynaloženým výdajem návrhy žalobců na pokračování v řízení ze dne 20. 4. 2023 (na č. l. 441) a ze dne 29. 5. 2023 (na č. l. 466). 77. (12.) Účast PZ žalobců při jednání konaném u soudu dne 30. 8. 2023 v čase od 9:00 hod. do 10:36 hod. dle § 11 odst. 1 písm. g) AT – odměna ve výši 26 144 Kč. 78. (13.) Účast PZ žalobců při jednání konaném u soudu dne 8. 98. 2023, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku – odměna v rozsahu ve výši 13 072 Kč dle § 11 odst. 2 písm. f) AT, s přihlédnutím k tomu, že PZ žalobců cestovné neúčtoval.

79. II. Cestovné PZ žalobců z jeho sídla z [obec] ke zdejšímu soudu a zpět – celkem 80 km dále uvedenými osobním automobilem (dále již„ OA“):

80. Cestovné za cestu k soudnímu jednání dne 15. 5. 2023 OA [značka automobilu] [registrační značka], při prům spotřebě 7 l benzínu Natural 95 na 100 km) ve výši 490 Kč.

81. Cestovné za cestu k soudnímu jednání dne 15. 8. 2023 OA ad 79 ve výši 490 Kč.

82. Cestovné za cestu k soudnímu jednání dne 17. 10. 2013 OA dle ad 79 ve výši 490 Kč.

83. Cestovné za cestu k soudnímu jednání dne 16. 10. 2019 OA [značka automobilu] [registrační značka] (při prům. spotřebě 5,5 l nafty na 100 km) ve výši 476 Kč.

84. Cestovné za cestu k soudnímu jednání dne 30. 8. 2023 OA dle ad 82. ve výši 476 Kč.

85.

III. Paušální náklady:

86. Za 1 režijní paušál ve výši 30 Kč dle vyhl. č. 270/1990 Sb. v souvislosti s úkonem právní pomoci ad 60, a dále za 11 režijní paušálů dle § 13 odst. 4 AT po 300 Kč, celkem 3 330 Kč.

87. Náhrady za promeškaný čas PZ žalobců za cestovné dle ad 79 až 83 dle § 14 odst. 3 AT za 10 půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 1 000 Kč.

88. IV. DPH – částka odpovídající 21 % DPH za ad 60 až 87 ve výši 51 997,68 Kč.

89. Žalobci uhrazený soudní poplatek ve výši 80 030 Kč.

90. Při plném procesním úspěchu by žalobci vůči žalované měli nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 379 635,68 Kč.

91. Vzhledem k tomu, že žalobci měli v tomto řízení procesní úspěch v rozsahu 66,94 % (viz ad 57), činí náklady řízení vůči žalované částku ve výši (66,94 % z částky 379 635,68 Kč) 254 128,10 Kč.

92. Žalovaná je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení ve výši 254 128,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejich právního zástupce.

93. Pro úplnost soud konstatuje, že neshledal na straně žalované důvod pro výjimečnou aplikaci dle § 150 o. s. ř., a to již s ohledem na shora popsané protiprávní jednání žalované, která žalobce před uzavřením předmětné kupní smlouvy neinformovala o existenci předmětného soudního sporu ve vztahu k předmětným nemovitostem. Sama okolnost, že je nyní žalovaná v postavení nemajetné důchodkyně, rovněž dle názoru soudu není důvodem pro výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř.

94. Jelikož není pochyb o tom, že žalovaná je nemajetná a ze svého starobního důchodu zjevně není schopna přisouzené plnění včetně náhrady nákladů řízení žalobcům uhradit, soud v kontextu tohoto faktu se ani nezabýval otázkou prodloužení lhůty k plnění dle tohoto rozsudku.

Poučení