3 Cmo 14/2021 - 108

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a Mgr. Michala Výtiska ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Anonymizováno], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o ochranu pověsti právnické osoby, k odvolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 41 Cm 5/2020-43 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 17 249,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. uložil žalovanému 1) povinnost omluvit se žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku dopisem na adresu žalobce ve znění: Omluva spolku [Anonymizováno]. Vážení, dne 14. 12. 2019 jsem na 9. zasedání [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ve svém projevu uvedl, že „ti, kteří usilují o ,český Majdan‘, o státní převrat, nabírají sílu a krok za krokem zkoušejí, co české bezpečnostní složky jsou schopny tolerovat. Tak si nazkoušeli dostat lidi na Letnou, sice trochu nafoukli počet účastníků, ale přesto se jim to podařilo, těch lidí tam bylo poměrně hodně. Teď si vyzkoušeli blokádu hlavního nádraží, vyzkoušeli si kybernetický teroristický útok na nemocnici a zatím jim to prochází“, čímž jsem reagoval na činnost spolku [právnická osoba]., což jsem následně v rozhovoru pro Český rozhlas potvrdil. Tvrzení, že si spolek [právnická osoba]., vyzkoušel kybernetický teroristický útok na nemocnici, je nepravdivé, a z tohoto důvodu dehonestující a urážlivé, a za toto tvrzení se tímto omlouvám., ve výroku II. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému 2) omluvit se žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku dopisem na adresu žalobce ve znění: Omluva spolku [Anonymizováno]. Vážení, Dne 14. 12 2019 na 9. zasedání [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ve svém projevu předseda [Anonymizováno] uvedl, že „ti, kteří usilují o ,český Majdan‘, o státní převrat, nabírají sílu a krok za krokem zkoušejí, co české bezpečnostní složky jsou schopny tolerovat. Tak si nazkoušeli dostat lidi na Letnou, sice trochu nafoukli počet účastníků, ale přesto se jim to podařilo, těch lidí tam bylo poměrně hodně. Teď si vyzkoušeli blokádu hlavního nádraží, vyzkoušeli si kybernetický teroristický útok na nemocnici a zatím jim to prochází“, čímž reagoval na činnost spolku [právnická osoba]., což následně v rozhovoru pro Český rozhlas potvrdil. Tvrzení, že si spolek [Anonymizováno]., vyzkoušel kybernetický teroristický útok na nemocnici je nepravdivé, a z tohoto důvodu dehonestující a urážlivé, a za toto tvrzení se tímto omlouváme., ve výroku III. uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 26 684 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta], do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů řízení 10 091,40 Kč k rukám advokátky [Jméno advokátky], do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Při svém rozhodování vyšel soud z tvrzení žalobce o tom, že dne 14. 12. 2019 se uskutečnilo 9. zasedání [Anonymizováno] v [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“), na němž žalovaný 1), který je předsedou [Anonymizováno], ve svém projevu uvedl: „Tím se dostávám k situaci vnitropolitické, která je poměrně vážná, a možná víc, než si uvědomujeme. Ti, kteří usilují o ,český Majdan‘, o státní převrat, nabírají sílu a krok za krokem zkoušejí, co české bezpečnostní složky jsou schopny tolerovat. Tak si nazkoušeli dostat lidi na Letnou, sice trochu nafoukli počet účastníků, ale přesto se jim to podařilo, těch lidí tam bylo poměrně hodně. Teď si vyzkoušeli blokádu hlavního nádraží, vyzkoušeli si kybernetický teroristický útok na nemocnici a zatím jim to prochází. Nemohu říct, že by bezpečnostní složky jednaly tak, aby svým způsobem byly schopny veřejně odpovědět na to, jak to bude vyšetřeno a jestli organizátoři budou po zásluze potrestáni. To není žádné strašení, to je realita.“. Tento projev byl zveřejněn na portálu www.[Anonymizováno] a rovněž dne 16. 12. 2019 na portálu www.[Anonymizováno] pod názvem „Řídí se koordinovaná akce proti suverenitě v ČR“. Žalovaný 1) následně v rozhovoru pro Český rozhlas uveřejněný dne 17. 12. 2019 na portálu www.[Anonymizováno] s názvem „Kdo podle [Anonymizováno] napadl nemocnici v Benešově? Nejen [Anonymizováno]. Prostě ti, kteří to zorganizovali“ řekl, že reagoval na činnost žalobce. Žalovaný 1) v tomto rozhovoru také uvedl, že informace o kybernetickém útoku na Nemocnici v Benešově v noci na středu 11. 12. 2019, který ochromil provoz celé nemocnice, může být spojena s informací o pořádání demonstrace na Letné žalobcem v jedné větě s tím, že žalobce nemusí být jediným viníkem, následně žalovaný 1) odpověděl vyhýbavě na otázku redaktora, zda má nějaké důkazy k obvinění žalobce z kybernetického útoku, tak, že „tohle se v České republice děje a jestli za tím stojí [právnická osoba] nebo někdo jiný, je otázka orgánů činných v trestním řízení“, na přímou otázku, zda si stojí za svými slovy „vyzkoušeli kybernetický útok na nemocnici a zatím jim to prochází“ odpověděl, že nejen [právnická osoba], ale ti, kteří to zorganizovali. Žalobce byl pořadatelem demonstrace na Letné dne 16. 11. 2019 a v rámci další demonstrace konané dne 10. 12. 2019 na Václavském náměstí zorganizoval pochod na pražské Hlavní nádraží. Žalobce se ohradil proti tvrzení, že je strůjcem kybernetického útoku na nemocnici v Benešově, které žalovaný 1) veřejně prezentoval. Podle žalobce se jedná o nepravdivé skutkové tvrzení, k němuž nemá žalovaný 1) důkaz a výrok považuje podle § 135 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), za zásah do svého práva na zachování dobré pověsti právnické osoby, přičemž odkázal na účel spolku s tím, že vstoupil do povědomí občanů České republiky díky pořádání demonstrací. Žalovaný 1) je veřejně známou osobou, je předsedou parlamentní strany [Anonymizováno] a místopředsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jeho výroky tak mohou ovlivnit mínění mnoha lidí. Žalobce vytýká žalovanému 1), že napadený výrok pronesl ze zášti způsobené občanským aktivismem žalobce, aby povzbudil negativní postoj části společnosti vůči žalobci.

3. Žalovaný 2) je podle žalobce pasivně legitimován z důvodu, že žalovaný 1) pronesl projev v rámci zasedání [Anonymizováno], z pozice předsedy a jménem celé strany, jejímž je statutárním orgánem a je tak nutné přičíst odpovědnost žalovanému 2), nicméně výrok pronesený v rozhovoru pro Český rozhlas zveřejněný dne 17. 12. 2019 žalobce považuje za exces z výkonu činnosti předsedy politické strany a v případě tohoto výroku se tak jedná o přímou odpovědnost žalovaného 1).

4. Žalovaný 1) navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v projevu na zasedání [Anonymizováno] hodnotil vnitropolitickou situaci a z žalobcem citovaného textu nevyplývá, že by hovořil o žalobci, toho ve svém projevu nejmenoval a ani ve svém rozhovoru pro Český rozhlas nepotvrdil, že ve svém projevu reagoval na činnost žalobce. Žalovaný 1) také namítl neexistenci dobré pověsti žalobce, s tím, že k její ztrátě mělo dojít v srpnu 2019, kdy předseda žalobce pan [Anonymizováno] roztrhal v rámci žalobcem organizovaného protestního pochodu na Hradčanském náměstí Ústavu ČR. Žalovaný 1) zde odkázal na články v médiích, které tento čin předsedy žalobce kritizovaly.

5. Žalovaný 2) rovněž navrhl zamítnutí žaloby. Shodně se žalovaným 1) uvedl, že z obsahu projevu žalovaného 1) na zasedání [Anonymizováno] nelze dovodit, že by se uvedený výrok vztahoval k žalobci a také nesouhlasí s tím, že by žalovaný 1) potvrdil v rozhovoru pro Český rozhlas, že by v projevu reagoval na žalobce. Podle žalovaného 2) nevyvolalo předmětné tvrzení velkou mediální pozornost, jelikož média se případu začala výrazněji věnovat až v souvislosti s veřejnými výzvami žalobce k omluvám. Shodně se žalovaným 1) namítl žalovaný 2) ztrátu dobré pověsti žalobce, roztrhání Ústavy ČR považuje za čin hulvátství a za akt znevážení základního zákona České republiky. Žalovaný 2) také namítl nedostatek své pasivní legitimace s tím, že žalovaný 1) napadené výroky nepronesl na základě usnesení [Anonymizováno] či výkonného výboru, ale vystoupil z vlastní iniciativy.

6. Žalobce k tvrzením žalovaných o ztrátě jeho pověsti uvedl, že symbolický akt roztrhání Ústavy ČR je podložen pouze subjektivním postojem žalovaného. Cílem gesta předsedy žalobce bylo poukázat na křehkost materie v ní obsažené v souvislosti s tehdejším porušováním Ústavy ČR prezidentem republiky, na němž se ve značné míře shodla i odborná veřejnost. Tímto aktem tak nedošlo ke snížení či ztrátě dobré pověsti žalobce. Žalobce zdůraznil, že ke ztrátě či oslabování dobré pověsti dochází při dlouhodobé nepoctivé či protiprávní činnosti právnické osoby, není přitom rozhodné, zda je pověst žalobce negativně vnímána pouze úzkou skupinou, když jde spíše o politický názor, žalobce má jinak značnou podporu občanů.

7. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Uvedl, že pokud žalovaní spatřují ztrátu dobré pověsti žalobce v jimi popsaném jednání předsedy žalobce, pak není sporu, že žalobce byl založen za účelem občanské angažovanosti a veřejné diskuze v České republice týkající se věcí veřejných a již ze samé podstaty jeho činnosti lze předpokládat, že má své příznivce, ale i odpůrce. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaných, že žalobce v rozhodné době nepožíval dobré pověsti, s tím, že o opaku svědčí i skutečnost, že demonstrace na Letné se dne 16. 11. 2019 účastnilo velké množství občanů. Roli v očích veřejnosti podle soudu zřejmě sehrálo i vyjádření pana [Anonymizováno], který uznal chybu, a také snaha žalobce předmětný symbolický akt vysvětlit na svých internetových stránkách. Soud prvního stupně zdůraznil, že pověst právnické osoby nelze posuzovat izolovaně na základě ojedinělé události a na základě subjektivního hodnocení novinářů či žalovaných.

8. Soud prvního stupně dále přisvědčil námitce žalovaného 2) o nedostatku jeho pasivní legitimace, neboť žalovaný 1) pronesl napadené výroky v rámci svého projevu k vnitropolitické situaci v České republice z vlastní iniciativy, nikoliv na mimostranické akci jako statutární orgán žalovaného 2), když nebylo ani tvrzeno, že by napadený výrok žalovaného 1) byl přijat oprávněným orgánem žalovaného 2) jako politické strany.

9. Soud prvního stupně dále vzal za prokázané, že zmiňovaný „kybernetický útok na nemocnici“ žalovaný 1) spojuje se žalobcem, byť ho přímo nejmenoval, zmiňovanou „blokádu hlavního nádraží“ žalovaný 1) ve vztahu k žalobci potvrdil i v rozhovoru pro Český rozhlas. Vzhledem k tehdejší medializaci aktivit žalobce nemůže být podle soudu pochyb o tom, že zveřejněný projev žalovaného č. 1) takto vnímala i veřejnost. Žalovaný 1) měl možnost věc vysvětlit na základě opakovaných a jasně formulovaných otázek redaktora Českého rozhlasu, což neučinil, a naopak, byť vyhýbavě, potvrdil, že napadené výroky směřovaly proti žalobci. Soud prvního stupně ve shodě se žalobcem považuje napadený výrok týkající se „teroristického útoku na nemocnici“ za skutkové tvrzení, nikoliv za hodnotící úsudek. Žalovaný 1) navíc v rámci předmětného rozhovoru ani v rámci řízení před soudem prvního stupně nijak nevysvětlil, co ho k takovému tvrzení vedlo, přestože byl soudem poučen o důkazním břemenu ohledně pravdivosti sporného výroku. Na základě zprávy ČTK o odložení věci týkající se kybernetického útoku na benešovskou nemocnici dospěl soud prvního stupně k závěru, že sporné tvrzení žalovaného 1) je nepravdivé. Uvedl, že není sporu, že kybernetický útok na benešovskou nemocnici se skutečně stal dne 11. 12. 2019, což bylo medializováno v době těsně předcházející předmětnému projevu žalovaného 1). Nařčení z tak závažného trestného činu, jako je teroristický kybernetický útok na nemocnici, je podle soudu způsobilé zasáhnout do pověsti žalobce, a to i za situace, kdy osoba na veřejné scéně musí počítat s vyšší mírou kritiky, přičemž intenzita zásahu do osobnostních práv takové osoby se posuzuje benevolentněji. Podle soudu prvního stupně však nemůže být svoboda projevu ve vztahu k ochraně pověsti bezbřehá, neboť nepravdivé nařčení žalobce ze závažného trestného činu je za hranicí tolerance, byť se jedná o právnickou osobu veřejně známou. Soud prvního stupně uzavřel, že namítané jednání žalovaného 1) je neoprávněným zásahem do pověsti žalobce ve smyslu § 135 o. z. a žalobě ve vztahu k žalovanému 1) vyhověl. Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem na § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) přiznal jejich náhradu úspěšnému žalobci, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) pak úspěšnému žalovanému 2).

10. Rozsudek v rozsahu vyhovujícího výroku I. a souvisejícího výroku III. o nákladech řízení napadl odvoláním žalovaný 1). Vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s námitkou nedostatku jeho pasivní legitimace, když sice nepopírá, že předmětné výroky na zasedání [Anonymizováno] pronesl, nicméně text, který byl zveřejněn na internetových stránkách žalovaného 2), žalovaný 1) nijak neautorizoval. Záznam jeho projevu rovněž vyšel v deníku Haló noviny, ani ten žalovaný 1) neautorizoval, navíc se jedná o přepis, který může být ovlivněn dalším zpracováním. Ohledně rozhovoru pro Český rozhlas žalovaný 1) uvedl, že neví, jakým způsobem byl převeden do písemné podoby. Nadále má za to, že média se začala případu věnovat až v souvislosti s aktivitou žalobce. Vytkl soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním v důsledku chybné interpretace provedených důkazů. Nesouhlasí se závěrem, že označil žalobce za strůjce kybernetického útoku, když v projevu pouze hovořil o vnitropolitické situaci a hovořil o subjektech, které se vymezují proti establishmentu a snaží se brojit proti demokraticky zvoleným institucím a jejich představitelům, přičemž s ohledem na faktickou činnost žalobce k takovým subjektům patří. Žalovaný 1) pouze řadí osoby, které zorganizovaly kybernetický útok na nemocnici v Benešově, mezi osoby usilující o státní převrat v České republice, nicméně žalobce nijak neobviňuje. Žalovaný 1) má dále za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkazy předložené žalovanými k prokázání ztráty dobré pověsti žalobce, neboť pověst právnické osoby je nezbytné v konkrétním případě hodnotit podle jejího konkrétního chování a postavení ve společnosti. Žalobce přitom pravidelně organizuje akce, kterými útočí na demokraticky zvolené instituce a jejich představitele, čímž dochází ke zvyšování napětí ve společnosti, nebo veřejně ničí symboly české státnosti a demokratického právního pořádku. Žalovaný 1) poukázal na to, že většina společnosti s jednáním žalobce nesouhlasí, podle žalovaného 1) pak neodpovídá závěr soudu prvního stupně o tom, že předložené novinové články reprezentují názor novinářů, nikoliv veřejnosti. Na závěr žalovaný 1) shrnul, že výroky nebyly adresovány žalobci, pokud by však byla kritizována činnost žalobce jakožto osoby veřejného zájmu, platí presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalovaný 1) sám ve svém odvolání uvádí, že nepopírá skutečnost, že výroky na zasedání [Anonymizováno] dne 14. 12. 2019 pronesl a v daném případě tak nepochybně byla splněna podmínka odpovědnosti žalovaného 1), neboť ten byl způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu na dobré pověsti žalobce. Podle žalobce nelze nedostatek pasivní legitimace odůvodnit tím, že zveřejněný text žalovaný 1) neautorizoval, jelikož článek pouze reprodukoval vlastní slova žalovaného 1). Žalobce také upozornil na to, že žalovaný 1) je osoba veřejně činná a musel tak předpokládat, že jeho veřejně pronesené výroky budou v médiích prezentovány. K argumentu žalovaného 1), že jeho výroky nebyly mířeny na osobu žalobce, žalobce uvedl, že žalovaný 1) měl v rozhovoru pro Český rozhlas možnost vysvětlit, že uvedený kybernetický útok nespojuje se žalobcem, ale naopak to nepřímo potvrdil. K otázce dobré pověsti žalobce uvedl, že dobrá pověst právnické osoby se presumuje a je tak na žalovaném 1), aby prokázal svá tvrzení ohledně ztráty dobré pověsti žalobce. Žalobce také poukázal na to, že z právem aprobované činnosti, která působí na zkvalitnění politického prostředí formou aktivistické činnosti, nemůže dojít bez dalších doprovodných znaků ke ztrátě dobré pověsti. Hodnoty voličů, které odevzdali hlas politické straně, jejímž představitelem je žalovaný 1) nebo s ní sympatizují, nelze v žádném případě považovat za hlas celé veřejnosti, počet podporovatelů žalobce je navíc obdobný počtu podporovatelů žalovaného 2), jehož je žalovaný 1) předsedou. Žalovaný 1) rozhodně nevyslovil hodnotový soud, ani nešlo o nadsázku, ale jeho výrok byl pronesen jako skutkové tvrzení. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.

12. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 14/2021-67, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a žalobu o uložení povinnosti žalovanému 1) omluvit se žalobci zamítl, současně rozhodl, že se žalovanému 1) nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že právnická osoba nemá v důsledku (samotného) zásahu do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. právo na odčinění způsobené nemajetkové újmy.

13. Dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 2494/2022-87, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

14. Ústavní soud nálezem ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 20/24, výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze zrušil s tím, že oba soudy uzavřely, že žalobce se coby právnická osoba nemůže domáhat poskytnutí přiměřeného zadostiučinění při tvrzeném neoprávněném zásahu do pověsti, porušily jeho ústavně zaručené právo na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, a to se zohledněním závěru, že stěžovatel coby právnická osoba se může (obecně) domáhat přiměřeného zadostiučinění při tvrzeném neoprávněném zásahu do jeho pověsti analogicky jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z.

15. Vrchní soud v Praze v dalším řízení přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1) není důvodné.

16. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, který žalobce uplatnil z titulu ochrany pověsti právnické osoby podle § 135 o. z. Zásah do své pověsti spatřoval žalobce v projevu žalovaného 1), v němž dne 14. 12. 2019 o žalobci nepravdivě uvedl, že si vyzkoušel kybernetický teroristický útok na nemocnici v Benešově. Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně k dispozici dostatek skutkových zjištění, z těchto i odvolací soud při svém přezkumu vycházel a pro stručnost zde na tato zjištění, jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku, odkazuje. Se soudem prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje i ohledně právních závěrů, které soud prvního stupně při právním posouzení zjištěného skutkového stavu vyvodil.

17. Pokud jde o dobrou pověst žalobce, je třeba uvést, že v souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. Pokud žalovaný 1) takový důkaz spatřoval zejména v (mezi účastníky nesporném) aktu roztrhání Ústavy České republiky předsedou žalobce v rámci žalobcem pořádané akce, pak ani podle odvolacího soudu nelze na základě ojedinělé události, která vyvolala různá subjektivní hodnocení v kontextu události, činnosti žalobce a množství jeho podporovatelů dovodit, že by žalobce dobrou pověst neměl. Dále je nutno uvést, že při posuzování, zda jednání žalovaného 1) bylo objektivně způsobilé snížit vážnost žalobce, je třeba vzít v úvahu, že úroveň vážnosti je „měřena“ pohledem veřejnosti na konkrétní osobu, o jejíž vážnost se jedná. Právo na svobodu projevu a šíření informací patří mezi základní práva (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) a zaručují právo každého vyjadřovat své názory a činit hodnotící soudy. Obecně pak platí, že má-li být svoboda projevu kritizující osoby omezena rozhodnutím soudu, musí být prokázáno, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o „fair“ kritiku. Presumpcí dovolené kritiky je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, jejichž pravdivost musí naopak prokazovat sám kritik – obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. Dále je třeba připomenout, že samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se (dobré) pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této (dobré) pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004). Nadále rovněž platí východiska, na nichž je založeno posuzování střetu práva na ochranu pověsti právnické osoby s jinými právy, nejčastěji s právem na svobodu projevu a právem na informace, garantovanými čl. 17 Listiny základních práv a svobod, podle nichž právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu nebyla jednomu z těchto práv bezdůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2997/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97).

18. Soud prvního stupně, jak z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, touto optikou věc posuzoval a dospěl k závěru, že vytýkané tvrzení žalovaného 1) je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti žalobce. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil již ve svém předchozím rozhodnutí a na tomto svém závěru nemá ani nyní důvod cokoli měnit. Skutkové tvrzení o tom, že si žalobce vyzkoušel kybernetický teroristický útok na kritickou infrastrukturu, jehož pravdivost se žalovaný 1) ani nepokoušel prokazovat (svou obranu soustředil zejména na to, že s tímto útokem nespojoval žalobce, že nemůže odpovídat za písemný přepis svého projevu a že žalobce nepožívá dobré pověsti), je bezpochyby zásahem přesahujícím přípustnou intenzitu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017). Správně soud prvního stupně dovodil, že ačkoliv žalovaný 1) žalobce ve svém prvotním projevu přímo nejmenoval, z obsahu tohoto projevu a následného rozhovoru žalovaného 1) pro Český rozhlas jednoznačně vyplývá, že svým tvrzením mínil (i) žalobce. Žalovaný 1) nepopíral (naposledy v odvolání to výslovně uvedl), že předmětný výrok na inkriminovaném zasedání [Anonymizováno] pronesl. Pokud tento jeho projev byl následně medializován a stejnou cestou se veřejnosti dostala informace, že s útokem na nemocnici spojoval žalobce, není z hlediska posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného 1) nijak relevantní skutečnost, zda či nikoli převedení svého projevu do písemné podoby autorizoval. Připomenout lze v tomto ohledu, že pro posouzení vytýkaného jednání z hlediska zásahu do pověsti právnické osoby není podstatné subjektivní vnímání sporného výroku žalovaným 1), ale to, jak objektivně tento výrok vnímá veřejnost, když jejím pohledem je měřena úroveň vážnosti žalobce.

19. Pokud jde o důvodnost uplatněného nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, tu je třeba (v intencích právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného ve výše citovaném nálezu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 20/24) posuzovat analogicky jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z., kdy zákon přiznává osobě, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, možnost domáhat se proti rušiteli, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav, dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění v jeho základní formě - omluvou - je zcela na místě, když již prokázání existence neoprávněného zásahu do pověsti žalobce (jenž je podmíněn tím, že vytýkané jednání je objektivně způsobilé nemajetkovou újmu dotčené osobě přivodit) je pro tento závěr dostatečným podkladem.

20. S ohledem na výše uvedené odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. a související výrok III. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) jako věcně správný potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení včetně řízení dovolacího bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. a úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů ve výši 17 249,50 Kč, sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, sepis dovolání) po 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do 31. 12. 2024, a odměny za 1 úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu dne 24. 11. 2025) ve výši 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu v platném znění, dále z dvou režijních náhrad po 300 Kč a jedné režijní náhrady ve výši 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu ve znění ke dni učinění příslušného úkonu, vše se zvýšením o 21% DPH, a náhrady zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 o. s. ř.

Poučení