3 Cmo 2/2025 - 266

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a Mgr. Michala Výtiska ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení práva k užitnému vzoru, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2024, č. j. 2 Cm 10/2022-167 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku III. se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 73 013,69 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, ve výrocích IV. a V. se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze na náhradu nákladů řízení 4 844 Kč do tří od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 28 257,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. určil, že ve vztahu ke stavu zápisu v rejstříku užitných vzorů vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví, platnému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, právo na ochranu užitným vzorem zapsaným pod č. [Anonymizováno] s názvem „[právnická osoba] pro výstavbu zejména pasivních domů a sestava s tímto stavebním panelem“, jehož původcem je pan [Anonymizováno], [adresa], přísluší žalobkyni, ve výroku II. zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že ve vztahu ke stavu zápisu v rejstříku užitných vzorů vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví, platnému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, právo na ochranu užitným vzorem zapsaným pod č. [Anonymizováno] s názvem „[právnická osoba] pro výstavbu zejména pasivních domů a sestava s tímto stavebním panelem“, jehož původcem je pan [Anonymizováno], [adresa], nepřísluší žalované, ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi tak, že žádná z nich nemá právo na jejich náhradu, ve výroku IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 2 422 Kč na účet Městského soudu v Praze do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku V. uložil žalované povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 2 422 Kč na účet Městského soudu v Praze do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobkyně, že původcem užitného vzoru č. [Anonymizováno] s názvem „[právnická osoba] pro výstavbu zejména pasivních domů a sestava s tímto pasivním panelem“ je pan [Anonymizováno], narozený [Anonymizováno], který převedl na žalobkyni dne 20. 2. 2020 písemnou smlouvou právo na ochranu technického řešení, které zahrnovalo i právo podat přihlášku užitného vzoru a být zapsán na základě přihlášky jako jeho majitel do rejstříku užitných vzorů vedeného ÚPV. Dne 5. 3. 2020 uzavřela žalobkyně se společností [právnická osoba]. příkazní smlouvu, jejímž předmětem bylo zpracování a podání přihlášky užitného vzoru k Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „ÚPV“). Žalobkyně současně dne 1. 3. 2020 na základě plné moci zmocnila společnost [právnická osoba]. k zastupování před ÚPV ve věcech týkajících se přihlášky užitného vzoru. Dne 10. 11. 2020 podala společnost [právnická osoba]. přihlášku užitného vzoru u ÚPV, jako majitelka však byla zapsána žalovaná, které však nikdy nesvědčilo právo na ochranu technického řešení a jako majitelka užitného vzoru byla do rejstříku zapsána neoprávněně. K dotazu žalobkyně společnost [právnická osoba]. sdělila, že práva a povinnosti z příkazní smlouvy byly postoupeny dohodou o postoupení příkazní smlouvy ze dne 9. 10. 2020 na žalovanou, přičemž tato dohoda byla uzavřena mezi žalobkyní jako postupitelem, žalovanou jako postupníkem a společností [právnická osoba]. jako postoupenou stranou. Žalobkyně však takovou smlouvu se žalovanou uzavírala ani s ní nikdy nekomunikovala. Podpis na této smlouvě není jejím pravým podpisem. Žalované proto právo na ochranu technického řešení užitným vzorem nikdy nepříslušelo, tímto právem disponuje výlučně žalobkyně, která jako jediná měla být zapsána jako majitelka užitného vzoru do rejstříku užitných vzorů.

3. Žalovaná namítla, že v průběhu roku 2020 pan [Anonymizováno] oslovil [právnická osoba] a sdělil mu, že je původcem užitného vzoru a současně nabídl užitný vzor panu [Anonymizováno] za úplatu k dalšímu využití. Pan [Anonymizováno] založil žalovanou, která si měla užitný vzor přihlásit, následně zavést do výroby a využívat pro stavby rodinných domů. K podání přihlášky se společně dostavili do kanceláře [právnická osoba]., kde podepsali příslušné dokumenty včetně přihlášky. Vše vyřizovala patentová kancelář, která následně sdělila, že je vše vyřízené. Žalovaná předpokládala, že tato společnost jako odborník na danou problematiku učinila vše potřebné pro řádný zápis užitného vzoru do rejstříku. Po zápisu užitného vzoru si jednatel žalované v patentové kanceláři vyzvedl osvědčení o zápisu užitného vzoru do rejstříku užitných vzorů, čímž považoval celou záležitost za ukončenou.

4. Soud prvního stupně se s ohledem na povahu žaloby nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dovodil jeho existenci v případě požadovaného pozitivního určení, že žalobkyni přísluší právo na ochranu užitným vzorem č. [Anonymizováno] s názvem „[právnická osoba] pro výstavbu zejména pasivních domů a sestava s tímto pasivním panelem“, když na základě rozhodnutí o požadovaným určením by následně k návrhu žalobkyně došlo k jejímu zápisu jako majitelky užitného vzoru do rejstříku ÚPV. Ve vztahu k negativnímu určení že právo na ochranu užitným vzorem nepřísluší žalované, soud naléhavý právní zájem neshledal, řízení o tomto požadavku však zastavil poté, co žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět.

5. Dále soud prvního stupně skutkový stav zjištěný z provedeného dokazování posoudil podle § 19 zák. č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech (dále jen „ZUV“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzal za prokázané, že pan [Anonymizováno] jako původce užitného vzoru na základě smlouvy o převodu práva na ochranu technického řešení užitným vzorem převedl dne 20. 2. 2020 na žalobkyni veškerá práva k užitnému vzoru včetně práva být zapsána na základě přihlášky užitného vzoru jako majitelka užitného vzoru do rejstříku vedeného ÚPV. Žalobkyně udělila plnou moc patentové kanceláři [právnická osoba]. k jejímu zastupování při zápisu užitného vzoru do rejstříku ÚPV. Následně se na patentovou kancelář obrátil bratr žalobkyně [Anonymizováno] s tím, že jako majitel užitného vzoru nebude zapsána žalobkyně, nýbrž žalovaná, patentová kancelář proto připravila návrh postupní smlouvy, který [Anonymizováno] zaslala, tato smlouva se jí vrátila poštou podepsaná žalobkyní. Patentová kancelář podala návrh na zápis užitného vzoru, tento byl dne 9. 2. 2021 zapsán s tím, že jako původce je zde uveden [Anonymizováno] a jako majitel žalovaná. Znaleckým zkoumáním bylo následně prokázáno, že žalobkyně předmětnou postupní smlouvu o postoupení práv k užitnému vzoru na žalovanou nepodepsala. Skutečnost, že žalobkyně tuto smlouvu nepodepsala, podle soudu vyplývá i z dalších okolností případu, zejména pak ze skutečnosti, že sama žalobkyně za převod práv k užitnému vzoru jeho původci poskytla úplatu a zároveň se dohodli na vyplácení průběžné provize. Je potom značně nepravděpodobné, že by žalobkyně práva k užitnému vzoru převedla na žalovanou zcela bezúplatně a bezpodmínečně. K námitce žalované, že jednala v dobré víře, neboť neměla vědomí o padělání podpisu žalobkyně, soud uvedl, že k ochraně dobrou vírou nepostačuje, že žalovaná neměla vědomost o okolnosti, která k neplatnosti smlouvy vedla, nýbrž je třeba, aby její dobrá víra byla aktivní, tedy aby se sama žalovaná přesvědčila, že tu není skutečnost, která by převodu bránila. Již však sama skutečnost, že žalobkyně na žalovanou měla převést veškerá práva k užitnému vzoru bezúplatně, o dobré víře žalované nesvědčí, když za dané situace žalované nic nebránilo se se žalobkyní sejít a o jejím úmyslu převést práva k užitnému vzoru se přesvědčit. To však žalovaná neučinila, podepsala smlouvu o bezúplatném postoupení práv k užitnému vzoru, aniž by žalobkyni kontaktovala a tuto informaci si ověřila. Její absolutně nulovou investigaci podle soudu nelze považovat za přiměřenou povaze dané transakce. Navíc podle soudu v daném případě nelze hovořit o tom, že by došlo k převodu práv, tj. k nabytí od neoprávněného ve smyslu § 1109 OZ, neboť zde není platný právní titul, na základě kterého by k nabytí došlo. Dobrá víra nabyvatele totiž nepokryje další nedostatky smlouvy a v žádném případě nemůže sanovat její neplatnost. Pokud žalobkyně předmětnou smlouvu nepodepsala, je smlouva neplatná s účinky ec tunc a o dobré víře žalované tudíž nelze vůbec uvažovat. Navíc lze konstatovat, že žalobkyně pozbyla práva k užitnému vzoru činem povahy úmyslného trestného činu (viz § 1111 OZ).

6. K žalovanou zmiňovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020, soud uvedl, že v tam řešené věci byl skutkový stav odlišný, neboť tam byl žalobce původce užitného vzoru a Nejvyšší soud konstatoval, že žalobou uplatněnou pouze z důvodu původcovství užitného vzoru nelze úspěšně zpochybnit vznik (resp. zápis vzniku) právního postavení přihlašovatele užitného vzoru jako majitele tohoto vzoru (resp. majitele absolutních majetkových práv k jeho ochraně), a to z toho důvodu, že původce technického řešení, jež bylo na základě přihlášky jiné osoby zapsáno jako užitný vzor do rejstříku užitných vzorů, se nestává pouze z titulu svého původcovství majitelem tohoto užitného vzoru. Tím je vždy osoba, která užitný vzor přihlásila. V nyní projednávaném případě žalobkyně není původcem užitného vzoru, když o jeho původci nebylo mezi účastníky sporu a původce se zápisu jako majitel užitného vzoru z důvodu svého původcovství nedomáhá. Žalobkyně v daném případě prokázala, že na ni původce řádně převedl práva k ochraně užitným vzorem, proto měla být jako majitel užitného vzoru zapsána do rejstříku. Pokud se tak nestalo a v řízení bylo prokázáno, že to bylo v důsledku neplatného právního jednání, pak má žalobkyně nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť na základě tohoto určení soudem následně úřad na její návrh odejme užitný vzor majiteli, jestliže z rozhodnutí soudu zjistí, že mu právo na užitný vzor podle § 6 nepříslušelo (§ 19 odst. 1 ZUV).

7. Žalobě proto soud prvního stupně vyhověl, výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a s ohledem na vyrovnaný úspěch účastnic rozhodl, že žádná z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo. Podle úspěchu ve věci rozhodl soud o nákladech státu, tedy každé z účastnic uložil povinnost zaplatit polovinu nákladů, které stát platil za znalecký posudek Mgr. Aleše Čulíka ve výši 20 376 Kč a svědečné přiznané [Anonymizováno] ve výši 699 Kč, [Anonymizováno] ve výši 1 615 Kč a [tituly před jménem] ve výši 2 530 Kč, a které nebyly kryty zálohou zaplacenou účastnicemi.

8. Rozsudek v rozsahu výroků I., III. a V. napadla odvoláním žalovaná. Namítla, že žalobkyně nemá v této věci naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť má možnost podat v této záležitosti žalobu na plnění a že soud prvního stupně rozhodl v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, a to například v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020, podle kterého vzájemný střet subjektivních práv podle zákona o užitných vzorech řeší zákon o užitných vzorech „prostřednictvím úpravy institutu odejmutí užitného vzoru jeho majiteli a jeho případného přepisu osobě, které přísluší právo na ochranu užitným vzorem (§ 19 ZUV)“. Podle žalované není žalobkyně aktivně věcně legitimovaná k podání žaloby na určení, že jí přísluší právo na ochranu užitným vzorem, ochrany svých práv mohla dosáhnout žalobou na plnění, tedy konkrétně žalobou na odejmutí užitného vzoru žalované a přepis užitného vzoru na žalobkyni, tak jak je tento postup upraven v § 19 ZUV. Žalovaná nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že na věc nelze aplikovat závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020, když podstatou tohoto judikátu je právní závěr, že pokud lze spor mezi osobou zapsanou jako majitel v rejstříku užitných vzorů a osobou, která tvrdí, že by měla být jako majitel tohoto užitného vzoru v rejstříku zapsána ona, řešit žalobou na odejmutí užitného vzoru majiteli zapsanému v rejstříku užitných vzorů a jeho přepis na osobu, která měla být jako majitel užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů zapsána, není možné domáhat se ochrany žalobou určovací. Soud prvního stupně pochybil také při posuzování existence dobré víry žalované. Žalovaná zdůraznila, že veškerá jednání s patentovou kanceláří vedl [Anonymizováno], přičemž žalovaná žalobkyni v té době vůbec neznala a neměla tedy důvod a v podstatě ani možnost zfalšovat na postupní smlouvě její podpis. Žalovaná navíc vycházela z toho, že pokud jí pracovníci patentové kanceláře předkládají k podpisu nějaké listiny, jedná se o listiny, jejíchž pravost, pravdivost či věrohodnost není třeba ověřovat. Neměla tedy důvod pro jakoukoli „investigaci“ ve vztahu k listinám, které v patentové kanceláři podepsal její jednatel. Co se týká otázky, zda je pravděpodobné či nepravděpodobné, že by [Anonymizováno] „nežádal za převod veškerých práv k užitnému vzoru od žalované žádnou úplatu“, je nutné připomenout, že [Anonymizováno] poté, co byl předmětný užitný vzor zapsán do rejstříku užitných vzorů, s žalovanou zpočátku spolupracoval, a jak sám ve své svědecké výpovědi uvedl, měl zájem na tom, aby žalovaná společnost prosperovala a aby z panelů vyrobených podle předmětného užitného vzoru postavila co nejvíc rodinných domů, aby měl z této činnosti žalované provizi. Jestliže tedy soud prvního stupně nedostatek dobré víry na straně žalované dovozuje z toho, že je nepravděpodobné, že by [Anonymizováno] dopustil převod předmětného užitného vzoru na žalovanou, aniž by měl za převod práv úplatu, je tento závěr soudu prvního stupně zcela v rozporu s provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí svědka [Anonymizováno]. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a žalobu na určení zamítl.

9. Rozsudek v rozsahu výroků III., V. a VI. napadla odvoláním žalobkyně. Předně uvedla, že pokud soud při jednání dne 7. 10. 2024 konstatoval, že návrh žalobního petitu, který byl soudu předložen žalobkyní „in eventum“, je petitem eventuálním, pak má s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. 27 Cdo 333/2022-294 a srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020), že jde o názor nesprávný. Oba návrhy žalobních petitů jsou co do výroku I. zcela totožné, když pouze návrh žalobního petitu předložený soudu „in eventum“ obsahuje nad rámec určení skutečnosti, že právo na ochranu užitným vzorem přísluší žalobkyni, také určení, že současně toto právo nepřísluší žalované. Návrh žalobního petitu předložený soudu „in eventum“ byl učiněn pouze se záměrem, kdy by vznikla potřeba rozhodnutí jakožto podkladu pro vymazání původního vlastníka užitného vzoru, jemuž právo na ochranu užitným vzorem nepřísluší. Tato skutečnost zcela jednoznačně vyplývá ze znění obou návrhů žalobních petitů. Ostatně takto nahlížel na druhý žalobní návrh i soud, když v rozporu se svým tvrzením učiněným při jednání dne 7. 10. 2024 výrokem II. rozsudku řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že právo na ochranu užitným vzorem nepřísluší žalované, zastavil po prohlášení žalobkyně, že v této části na žalobě netrvá. V případě, že by se jednalo skutečně o tzv. eventuální petit, nemělo být soudem o něm vůbec rozhodováno, když bylo zcela vyhověno tzv. primárnímu petitu. Dále žalobkyně namítla, že posouzení úspěšnosti účastníka řízení v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník podle konečného rozhodnutí uspěl. To platí i v případě zčásti nesprávného právního posouzení věci účastníkem řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 721/2017). Nelze tak uvažovat byť jen o částečném neúspěchu žalobkyně ve věci. Žalobkyni bylo v plném rozsahu přiznáno právo, kterého se v řízení domáhala, když bylo určeno, že jí právo na ochranu užitným vzorem zapsaným přísluší. Zastavení řízení co do části, v níž bylo navrhováno rozhodnutí, že právo na ochranu užitným vzorem současně nepřísluší žalované, je nutné považovat za pouze pro forma návrh, který nemá na posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci žádný vliv. Navíc totožný závěr je nutné aplikovat i v případě, že by se snad o tzv. eventuální petit jednalo. V takovém případě by se nahlíželo na situaci tak, že žalobkyně měla plný úspěch ve věci, kdy jí bylo zcela vyhověno v rozsahu tzv. primárního petitu a o tzv. eventuálním petitu by nebylo vůbec rozhodováno. V této souvislosti by tedy nebylo možné považovat nevyhovění tzv. eventuálnímu petitu za neúspěch ve věci, který by vedl k nepřiznání náhrady nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2550/2015). Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek ve výroku III. změnil tak, že přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši a výroky IV. a V. tak, že uloží žalované zaplatit plnou náhradu nákladů státu.

10. Ve vyjádření k odvolání žalované uvedla žalobkyně, že žalovaná zjevně nepochopila podstatu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020, a chybně ho vykládá. Nejvyšší soud v něm nezpochybňuje adekvátnost podání určovací žaloby v případě, že se aktivně věcně legitimovaná osoba domáhá určení, že ona má být zapsána jako majitel užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů namísto dosud zapsaného majitele, ba naopak přímo v bodě 28. tohoto rozhodnutí uvádí: „Vzhledem k tomu, že rejstřík užitných vzorů vedený Úřadem průmyslového vlastnictví podle § 20 zákona o užitných vzorech má povahu veřejného seznamu nehmotných věcí, s nimiž lze nakládat jako s předměty vlastnictví, lze v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přisvědčit závěru odvolacího soudu, že na určení majitele užitného vzoru je dán naléhavý právní zájem tehdy, má-li být soudním rozhodnutím o takovém návrhu odstraněn nesoulad mezi stavem zaznamenaným v rejstříku užitných vzor se skutečným právním stavem.“. Nejvyšší soud však odděluje naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby od aktivní věcné legitimace k podání takové žaloby. Ze závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že pouhá skutečnost, že je někdo původcem užitného vzoru, nezakládá aktivní věcnou legitimaci této osoby k podání určovací žaloby, neboť se jedná o střet dvou subjektivní práv, a to práva původce (či jeho nástupce) na ochranu užitného vzoru a absolutního práva majitele užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů, kdy zápis užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů má povahu konstitutivní a nejedná se o pouhý deklaratorní zápis dříve existujícího právního stavu. Proto nelze určovací žalobou pouze z důvodu původcovství užitného vzoru úspěšně zpochybnit ani vznik právního postavení přihlašovatele užitného vzoru jako majitele tohoto vzoru. Z uvedeného tedy vyplývá, že tento judikát nelze aplikovat na spor mezi žalobkyní a žalovanou, a dojít tak závěru, že by snad žalobkyně nebyla aktivně věcně legitimována k podání určovací žaloby. V případě žalobkyně se nejedná o původce užitného vzoru, kdy by se z tohoto titulu domáhal svého zapsání jako majitel. Žalobkyně se zapsání jako majitel užitného vzoru domáhá z titulu smlouvy o převodu práva na ochranu technického řešení užitným vzorem ze dne 20. 2. 2020 uzavřené mezi ní a původcem užitného vzoru ve spojení s příkazní smlouvou ze dne 5. 3. 2020 uzavřenou mezi ní a společností [právnická osoba]., na jejímž základě mělo dojít k zápisu žalobkyně jakožto majitelky předmětného užitného vzoru.

11. Pokud jde o dobrou víru žalované, ani zde námitky žalované nelze považovat za adekvátní. Argumentace, že předpokládala, že veškeré dokumenty předložené patentovou kanceláří jsou zcela nepochybně věrohodné ve spojení se skutečností, že na ni původce užitného vzoru hodlal převést tento užitný vzor zcela zdarma a ponechat tak žalované veškeré zisky pramenící z užívám tohoto užitného vzoru, působí přinejmenším úsměvně. V běžném obchodním styku je zcela zvykem, že se za „know-how“ platí, nadto pokud jde o užitný vzor z oblasti stavebnictví, kde lze předpokládat jeho značnou použitelnost a s tím související zisky. Skutečnost, že by se o výnos původce užitného vzoru dobrovolně připravil, nelze rozumně předpokládat.

12. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že žalobkyně v žalobě formulovala dva určovací petity. Soud pak správně dovodil, že na negativním určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem, což je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2589/98, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, sp. zn. 22 Cdo 1052/2005), podle níž „naléhavý právní zájem na negativním určení, že žalovaný není subjektem určitého (například vlastnického) práva, není dán, může-li se žalobce domáhat pozitivního určení svého práva, protože z negativního určení nevyplývá jistě, kdo je skutečným oprávněným (vlastníkem)“. V této části žaloby tak žalobkyně nemohla být úspěšná a nic na tom nemůže změnit ani to, jestli žalobkyně označuje žalobní petity za eventuální či zda se jedná o dva souběžně formulované petity.

13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobkyně shledal důvodným.

14. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým určil, že právo na ochranu užitným vzorem zapsaným pod č. [Anonymizováno] s názvem „[právnická osoba] pro výstavbu zejména pasivních domů a sestava s tímto stavebním panelem“, jehož původcem je pan [Anonymizováno], [adresa], přísluší žalobkyni. Tento nárok uplatnila žalobkyně s odůvodněním, že do rejstříku užitných vzorů vedeného ÚPV byla jako majitel užitného vzoru užitného vzoru č. [Anonymizováno] s názvem „[právnická osoba] pro výstavbu zejména pasivních domů a sestava s tímto pasivním panelem“ zapsána žalovaná, ačkoli jí právo na ochranu technického řešení užitným vzorem nikdy nepříslušelo, když původce užitného vzoru toto právo převedl na žalobkyni smlouvou ze dne 20. 2. 2020. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že na věc nelze aplikovat právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020, když ta se týká situace, kdy se určení, že je majitelem užitného vzoru, domáhá původce užitného vzoru pouze z důvodu svého původcovství. Opřít se však lze o závěry, které v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil k otázce naléhavého právního zájmu na určení majitele užitného vzoru a k otázce aktivní věcné legitimace. Nejvyšší soud připomněl, že vzhledem k povaze rejstříku užitných vzorů jako veřejného seznamu nehmotných věcí, s nimiž lze nakládat jako s předměty vlastnictví, je na určení majitele užitného vzoru dán naléhavý právní zájem tehdy, má-li být soudním rozhodnutím o takovém návrhu odstraněn nesoulad mezi stavem zaznamenaným v rejstříku užitných vzorů se skutečným právním stavem. Tvrdí-li tedy účastník řízení, že zde jsou skutečnosti, v jejichž důsledku je zápis majitele užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů v rozporu se (skutečným) právním stavem, má účastník řízení na takovém určení, jímž se svojí žalobou domáhá odstranění tohoto rozporu, naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení není pouze naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nýbrž také aktivní věcná legitimace a že v řízení, v němž se účastník řízení domáhá určení, že je majitelem užitného vzoru, může být tento účastník úspěšný pouze tehdy, pokud mu podle právní úpravy (na ochranu užitných vzorů) toto právní postavení přísluší, tedy že mu svědčí právní titul, s nímž tato právní úprava vznik právního postavení majitele užitného vzoru spojuje a jehož účinky dosud trvají.

15. Již z toho je zřejmé, že námitky žalované o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby na určení nemohou obstát. Žalobkyni svědčí (jak bylo v řízení prokázáno) právní titul, s nímž právní úprava spojuje vznik právního postavení majitele užitného vzoru, tímto titulem je smlouva ze dne 20. 2. 2020 uzavřená s původcem technického řešení, kterou bylo na žalobkyni převedeno právo na ochranu užitným vzorem. Žalobkyně tedy je aktivně legitimována k podání určovací žaloby, současně jí svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se domáhá odstranění rozporu mezi zápisem majitele užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů a skutečným právním stavem. Námitka žalované, že žalobkyně se mohla domáhat ochrany svých práv žalobou na plnění ve smyslu § 19 ZUV, je zcela lichá, resp. žádná žaloba k soudu na rozhodnutí podle citovaného ustanovení nepřichází do úvahy. Citované ustanovení pouze upravuje postup ÚPV pro případ, kdy soud rozhodne o tom, komu přísluší právo na ochranu užitným vzorem (odejme užitný vzor majitele, zapíše majitele užitného vzoru podle rozhodnutí soudu, a to na návrh osoby, které podle rozhodnutí soudu přísluší právo na ochranu užitným vzorem, nebo jejího právního nástupce, jinak - není-li takový návrh podán ve stanovené lhůtě - provede výmaz užitného vzoru z rejstříku z moci úřední).

16. Správně pak soud prvního stupně dovodil, že právo na ochranu užitným vzorem přísluší žalobkyni. Proti jeho závěru o tom, že dohoda o postoupení smlouvy ze dne 9. 10. 2020 je neplatná z důvodu neplatnosti podpisu žalobkyně, žalovaná ostatně v odvolání nijak nebrojí. Svou odvolací argumentaci pak staví na dobré víře při nabytí užitného vzoru. V tomto ohledu však již soud prvního stupně správně poukázal na to, že dobrá víra nemůže sanovat neplatnost smlouvy. Podstatné však je, že dohodou o postoupení smlouvy ze dne 9. 10. 2020 mělo dojít k převodu práv a povinností vyplývajících mezi žalobkyní a společností [právnická osoba]. z příkazní smlouvy ze dne 5. 3. 2020, na jejímž základě měla společnost [právnická osoba]. provést zpracování a podání přihlášky užitného vzoru a zastupovat přitom žalobkyni v řízení před ÚPV. Tato smlouva však není právním titulem, s nímž ZUV spojuje vznik právního postavení majitele užitného vzoru. Takovým titulem je, jak uvedeno shora, smlouva o převodu práva na ochranu technického řešení užitným vzorem, uzavřená mezi žalobkyní a původcem užitného vzoru. Takový titul ale nesvědčí žalované, a pokud byla zapsána jako majitel užitného vzoru, pak ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že se tak stalo neoprávněně, neboť práva majitele užitného vzoru svědčí žalobkyni.

17. Pokud tedy soud prvního stupně žalobě na požadovaném určení vyhověl, rozhodl správně a odvolací soud proto rozsudek ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

18. Pokud jde o související výroky o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení, které platil stát, shodně se žalobkyní má odvolací soud za to, že žalobkyni je třeba považovat za zcela úspěšnou. Pokud žalobkyně navrhla, aby soud určil, že jí přísluší právo na ochranu užitným vzorem a dále že toto právo nepřísluší žalované, pak požadavek na negativní určení skutečně nelze považovat za petit eventuální. Jedná se o petit alternativní, jako další varianta toho, čeho se žalobkyně domáhá, tedy ochrany práv majitele užitného vzoru. Toho žalobkyně v řízení zcela dosáhla, když jí bylo (správně) vyhověno v požadavku na určení, že je majitelkou předmětného užitného vzoru. Za této situace by soud již o alternativním petitu nerozhodoval, tedy ani nebyl důvod ve vztahu k tomuto petitu řízení zastavovat poté, co žalobkyně prohlásila, že na něm netrvá. Pokud tedy soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu, když považoval míru úspěchu obou účastnic za vyrovnanou, pochybil. Odvolací soud proto výrok III. rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. (per analogiam) změnil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů ve výši 73 013,69 Kč, sestávající z odměny za 12 úkonů právní služby podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze 7. 1. 2022, sepis žaloby dne 22. 3. 2022, porady s klientem ve dnech 12. 5. 2023, 8. 9. 2023 a 4. 10. 2024, účast na jednání soudu ve dnech 15. 5. 2023, 11. 9. 2023 a 7. 10. 2024, když v případě prvních dvou jednání přesáhlo dvě hodiny, návrh otázek pro znalce ze dne 15. 11. 2023), 12 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024, náhrady za ztrátu času za 42 půlhodin podle § 14 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024, náhradě cestovních výdajů za tři cesty k jednání u soudu prvního stupně po 4 563 Kč, vše se zvýšením o 21% DPH, a náhrady zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. K náhradě za zaplacený soudní poplatek je třeba dodat, že pokud žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, pak ve výši 2 000 Kč vznikl přeplatek, který je soud povinen vrátit.

19. Výroky IV. a V. o nákladech státu odvolací soud s ohledem na závěr o plném úspěchu žalobkyně změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. (per analogiam) tak, že povinností k plné náhradě těchto nákladů zavázal v řízení neúspěšnou žalovanou.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu ve výši 28 257,13 Kč přiznal v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni. Tato náhrada sestává z 1,5 úkonu právní služby (odvolání do rozhodnutí o nákladech řízení a vyjádření k odvolání žalované) podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarif ve znění platném do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty 50 000 Kč a odměny advokáta za 2 úkony právní služby (porada s klientem dne 17. 10. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 20. 10. 2025) podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v platném znění z tarifní hodnoty 113 000 Kč, dvěma režijním náhradám po 300 Kč a dvěma režijním náhradám po 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu ve znění ke dni učinění příslušného úkonu, náhradě za ztrátu času za 14 půlhodin podle § 14 advokátního tarifu v platném znění a náhradě cestovních výdajů za cestu k jednání odvolacího soudu ve výši 4 563 Kč, vše se zvýšením o 21% DPH. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 o. s. ř.

Poučení