3 Cmo 28/2025 - 67

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a Mgr. Michala Výtiska ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupené advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o ochranu pověsti právnické osoby, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2024, č. j. 41 Cm 14/2024-33 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. mění jen tak, že žalovaná je povinna odstranit z názvu stížnosti „#75604 Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny“ umístěné na internetových stránkách žalované www.dtest.cz slova „nekalé“ a „podvodné“ a zdržet se užívání původního názvu stížnosti při jejím dalším šíření, jinak se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 10 164 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z internetových stránek žalované www.dtest.cz stížnosti s názvem „#75213 Nekorektní jednání - vyúčtování pronájmu" a „#75604 Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny" včetně všech navazujících komentářů, ve výroku II. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se jakékoli další publikace, sdělování a rozšiřování stížností s názvem „#75213 Nekorektní jednání - vyúčtování pronájmu" a „#75604 Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny" včetně všech navazujících komentářů, jakož i jakýchkoli odkazů na ně či jejich záznamy a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na jejich náhradu 10 164 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Vyšel přitom z tvrzení žalobkyně, že provozuje autopůjčovnu a žalovaná, která je obecně prospěšnou společností zaměřenou mj. na práva spotřebitelů a jejich ochranu, zveřejnila na webových stránkách vasestiznosti.cz stížnost „#75213 Nekorektní jednání - vyúčtování pronájmu" od uživatele [Anonymizováno] ohledně smlouvy o nájmu motorového vozidla [Anonymizováno]. V rámci této stížnosti jsou uváděny nepravdivé, neúplné a zavádějící informace o činnosti žalobkyně týkající se toho, že smlouva měla být údajně uzavřena na právnickou osobu (šlo o smlouvu na fyzickou osobu), že měla být neoprávněně účtována smluvní pokuta ve výši celkem 50 000 Kč (20 000 Kč + doplatek 30 000 Kč) a že neoprávněně měla být připočtena položka mytí vozidla ve výši 999 Kč. Dále pak žalovaná zveřejnila nepravdivé, neúplné a zavádějící informace ohledně stížnosti „#75604 Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny" od uživatele [Anonymizováno] ohledně smlouvy o nájmu motorového vozidla [Anonymizováno], kdy se nepravdivě uvádí, že stěžovateli byla neoprávněně účtována smluvní pokuta za opakované překročení rychlosti 150 km/hod., přičemž vozidlo mělo být vybaveno omezovačem rychlosti a obecně si stěžovatel stěžuje na to, že vozidlo bylo monitorováno systémem GPS (Sherlog). Žalobkyně k tomu uvedla, že veškeré sjednané smluvní pokuty nejsou nepřiměřené a jsou sjednány za účelem krytí zvýšeného nebezpečí nehody při překročení rychlosti a zamezení rizika vyššího opotřebení vozidla při překračování rychlosti. Kontrola vozidla pomocí GPS je přiměřená, sleduje ochranu hodnotného majetku žalobkyně. Žalovaná zveřejnila na svém webu o žalobkyni stížnosti, aniž by ověřila jejich pravdivost a neodstranila je ani poté, co se od žalobkyně dozvěděla o jejich nepravdivosti. Stížnosti obsahují řadu nepravdivých, zkreslených a neúplných informací a na jejich podkladě nepřiměřené hodnotící soudy. Celkové vyznění stížnosti je nepravdivé, neboť jsou vynechány podstatné skutečnosti s tím, že jednání žalobkyně vůči zákazníkům je popisováno mj. podvodné, což je samo o sobě způsobilé vyvolat zásah na straně žalobkyně do její dobré pověsti. Samotné zveřejnění nepravdivých stížností na portálu vasestiznosti.cz je nedůvodné. Žalovaná tak publikuje nepravdivé tvrzení bez zákonného důvodu a zasahuje tak do pověsti žalobkyně.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že pokud jde o nájem vozidla [Anonymizováno], pan [Anonymizováno] dne 2. 4. 2024 vznesl stížnost na vyúčtování smluvní pokuty a částky za mytí vozidla, dne 4. 4. 2024 na toto reagoval žalovaná, dne 29. 5. 2024 se vyjádřila žalobkyně spolu s komentářem žalované, dne 28. 7. 2024 pak reagovala žalovaná se žádostí na stěžovatele, aby se tento vyjádřil, a jelikož tento nereagoval, byla celá záležitost dne 29. 7. 2024 uzavřena. Pokud jde o nájem vozidla [Anonymizováno], pak dne 12. 3. 2024 pan [Anonymizováno] vznesl stížnost proti účtování smluvní pokuty za překročení limitu rychlosti a neposkytnutí bonusového dne zdarma, dne 18. 3. 2024 reagovala žalovaná svým komentářem, dne 10. 5. 2024 vyzvala žalovaná žalobkyni k reakci na stížnost zákazníka, dne 13. 5. 2024 pak zákazník sdělil, že mu finance byly vráceny s tím, že dne 29. 5. 2024 žalovaná ještě zveřejňuje vyjádření žalobkyně a následně dne 5. 6. 2024 i vyjádření nezávislé právní poradny. Žalovaná uvedla, že od roku 2013 nabízí na svém internetovém serveru [Anonymizováno] platformu, jejímž prostřednictvím se snaží dosáhnout smíru mezi spotřebiteli a podnikateli. Na tuto mohou spotřebitelé napřímo vkládat své stížnosti nebo dotazy obecně. Z povahy této služby vyplývá, že stížnost nemusí být oprávněná či důvodná. Proto také redakce žalované na toto reaguje svým stanoviskem a snaží se dosáhnout smíru s příslušným podnikatelem, který je vyzván k reakci. Žalovaná poukazuje na to, že ve svých stanoviscích upozornila spotřebitele na to, že smluvní pokuty byly platně sjednány, zpochybňovala pouze výši smluvní pokuty či její přiměřenost. Jde o běžnou polemiku, jakých je ve veřejném prostoru nespočet. Totéž se týká sledování vozidla prostřednictvím GPS. Pokud jde o další den nájmu vozidla [Anonymizováno], zde žalobkyně sama nakonec spotřebiteli vyhověla, a pokud jde o mytí vozidla [Anonymizováno], pak zde sama žalovaná upozornila na ustanovení smlouvy, které je poměrně v tomto směru standardní. Žalovaná uveřejnila podstatnou část stanovisek žalobkyně, tedy nikterak nezasáhla do pověsti žalobkyně a její právo na svobodu projevu zde musí být respektováno. I pokud jde o náhled na výši účtovaných smluvních pokut, jedná se o právní názor nikoliv excesivní, naopak poměrně vyvážený, rovněž tak názor, že přesnost měření pomocí nainstalovaného GPS může být sporná, není nikterak nepřiměřený.

4. Soud prvního stupně skutkový stav zjištěný z nesporných tvrzení účastnic a z provedeného dokazování posoudil podle § 135 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Poukázal na to, že ve věci jde o konflikt mezi právem na svobodu slova podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právem na ochranu pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny (ochrana dobré pověsti je chápána jako ústavní hodnota bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické, či právnické), kdy ustálená judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu je založena na tom, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, nebo ze dne 22. 10. 2014, č. j. 23 Cdo 2997/2013, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97). Řešení kolize svobody projevu na straně jedné a práva na ochranu osobnosti závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Omezení základních práv totiž nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého případu vycházet ze zásad proporcionality, tj. dbát na to, aby jednomu ze základních práv nebyla bezdůvodně dávána přednost před právem druhým. Současně pokud nelze zachovat práva, je třeba dát přednost tomu z nich, v jehož prospěch svědčí obecný princip spravedlnosti. Připomněl dále, že při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky „hvězdy showbyznisu“), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Tento výčet však není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14, ze dne 3. 2. 2015).

5. Při aplikaci těchto zásad na projednávanou věc uvedl, že zde je sdělovatelem informací, resp. subjektem, který provozuje webové stránky www.[Anonymizováno], kde jsou předmětné stížnosti a související texty zveřejněny, obecně prospěšná společnost založená za účelem ochrany práv spotřebitelů. Kritický projev takovéhoto subjektu - zahrnující skutečnost, že prostřednictvím jeho webové platformy jsou přímo prezentovány kritické stížnosti spotřebitelů - nelze zásadně v řadě aspektů klást na roveň jiným projevům veřejné kritiky, jež mají difamační potenciál. Tento projev sice vykazuje znaky komerčního projevu (commercial speech), ale jeho působení je nasměrováno nikoli soutěžně či reklamně s cílem zainteresovat spotřebitele ke koupi výrobku (sortimentu), ale v „obráceném gardu“. Účelem projevu je tu ochrana spotřebitele, spočívající, např. ve varování před nežádoucími vlastnostmi, resp. parametry výrobků či služeb (srovnej nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3819/14). Samotné postavení žalované tak z tohoto důvodu svědčí pro závěr, že k zásahu do pověsti kritizovaného subjektu nedochází prostou kritikou či vyjádřením pochyb nebo nesouhlasu s postupem kritizovaného subjektu, ale až při zásazích výrazně intenzivnějších (jednoznačně nepravdivých, pomlouvačných apod.). Dále uvedl, že platforma www.[Anonymizováno] umožňuje spotřebitelům nahrát a zveřejnit stížnost v jimi formulovaném znění. Cílem projektu je umožnit spotřebitelům přímo, vlastními slovy vyjádřit nesouhlas s jednáním konkrétních podnikatelů, přičemž žalovaná na takovéto stížnosti reaguje svým stanoviskem, přičemž se snaží problém po skutkové stránce (podklady) i odborně, zejména právně, analyzovat a poskytnout doporučení. Žalovaná následně kontaktuje dotyčného podnikatele, žádá jej o jeho vlastní stanovisko a usiluje o smírné řešení problému. Tento postup byl aplikován i ve dvou žalovaných případech. Klíčovým aspektem v této věci je tak povaha zmíněné webové stránky. Žalovaná totiž neusiluje o zveřejňování pouhé kritiky podnikatelů, ale o vytvoření platformy, kde spotřebitelé mohou prezentovat své stížnosti, žalovaná zde vystupuje jako prostředník, který zprostředkovává komunikaci s podnikateli a snaží se dosáhnout dohody či smírného vyřešení sporu. Informace získává od spotřebitelů, které ověřuje z dostupných zdrojů, a následně je objektivně posuzuje. Tento koncept hovoří pro závěr, že je třeba posuzovat zveřejněné informace jako celek a že teprve v situaci, kdy by celkový kontext informací byl nepravdivý, zavádějící či pomlouvačný, bylo by možno shledat zásah do pověsti kritizovaného subjektu. Opačně vyjádřeno, nelze vytrhnout nejvíce kritické pasáže, většinově samu původní stížnost a tuto posuzovat izolovaně, neboť na ni právě navazují kontextové informace od žalované jako zprostředkovatele a vyjádření samotného kritizovaného subjektu.

6. Pokud jde o další posuzované parametry, uvedl soud, že žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele, jehož podnikatelské činnosti se týkají předmětné stížnosti. V tomto ohledu musí žalobkyně počítat s tím, že jí uzavřené smlouvy mohou být předmětem veřejné debaty ohledně jejich výkladu či chování žalobkyně, zejm. za situace, kdy vzory svých smluv na webu sama prezentuje. Samy výroky se týkají podnikatelské sféry žalobkyně, nejedná se o ryze soukromoprávní charakter informací, které by byly zveřejňovány (poměry žalobkyně apod.). Pokud jde o chování žalobkyně jakožto kritizované osoby, je třeba zohlednit, že to byla žalobkyně, kdo uzavřel se spotřebitelem předmětnou smlouvu ve znění, které je předmětem sporného výkladu, zejm. pokud jde o vymahatelnost některých ujednání. Tato kritéria soud považuje v tomto případě spíše za neutrální, neboť jak spotřebitel, tak žalobkyně vstoupili do smluvního vztahu, který je předmětem stížností. Stejně tak pokud jde o obsah výroku, tento se týká podnikatelské činnosti žalobkyně a spotřebitelských zájmů stěžovatelů, a i toto kritérium soud považuje za neutrální. Pokud jde o kritérium formy výroku, jsou krom nadpisu „Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny“ formy výroků neutrální, bez excesivních výrazů. I v případě nadpisu této stížnosti však stěžovatel uvádí, že se jedná o jeho vlastní vnímání celé věci, a že má pouze podezření na podvod a nekalé praktiky, které hodlá řešit případným trestním oznámením. Nejedná se tedy o kategorický závěr o podvodu či nekalém jednání žalobkyně, které by bez dalšího žalovaná umožnila prezentovat, v kontextu celého článku je zcela zřejmé, že se jedná o nadpis článku a hodnocení stěžovatele, nikoliv o výsledek projednání celé stížnosti.

7. Z hlediska povahy výroků soud připomněl § 5 zák. č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti (dále jen „ZNSIS“), a uvedl, že žalovaná, jakožto poskytovatel služeb na webu www.vasestiznosti.cz, umožnila oběma spotřebitelům/stěžovatelům, aby uložili na tyto stránky jimi formulované stížnosti. Za obsah těchto stížností tak odpovídají primárně sami tito stěžovatelé. Ustanovení § 5 ZNSIS žalované umožňuje, aby i při vysokém počtu uživatelů a značeném objemu dat nezjišťovala a neposuzovala sama od sebe legálnost či nelegálnost veškerého obsahu uložených informací. Je odpovědností obou stěžovatelů, jak stížnosti formulovali. Žalovaná by byla povinna zakročit proti zveřejňování buď v případě, měla-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah stížností je protiprávní – tato situace však nenastala; z povahy provozované služby se podává, že zde spotřebitelé zveřejňují nesouhlas s postupem konkrétních podnikatelů, tedy že jsou na počátku zveřejňovány jednostranné informace o předmětu sporu; nejedná se tedy o obsah automaticky protiprávní, ale pouze sporný mezi spotřebitelem a podnikatelem, což je třeba odlišit; stejně jako spotřebitel zveřejní svoji verzi skutkového děje (stížnost), umožnila žalovaná i žalobkyni zveřejnit její verzi skutkového děje (reakce na stížnost); tato výjimka tak naplněna není. Žalovaná by byla proti zveřejňování povinna zakročit dále v případě, pokud se prokazatelně dozví o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele – ani toto nenastalo, výzvy žalobkyně učiněné na žalovanou v tomto směru byly vyjádřením nesouhlasu s tím, že je stížnost vůbec zveřejněna a jako prezentace opačného stanoviska, zejm. pokud jde o výši smluvních pokut; podstatou stížností přitom je zejm. rozčarování stěžovatelů nad výší vyúčtované smluvní pokuty za překročení rychlosti (50 000 Kč); ani sdělení (s doložením neverifikovaných GPS záznamů) žalované, že k překročení rychlosti v obou případech došlo a že je pokuta účtována řádně není prokazatelným doložením protiprávnosti obsahu stížností; je nutno právě zohlednit i to, že jakkoli k překročení rychlosti pravděpodobně došlo a smluvní pokuta byla platně smluvně zakotvena, i tak tato může být reálně pro svoji výši nevymahatelnou (pro nepřiměřenost); tedy i přes oznámení žalobkyně žalované nenastal stav prokazatelného prokázání protiprávnosti stížností (tyto zůstaly co do své oprávněnosti nadále sporné, resp. takto je žalovaná legitimně nadále vnímala a nebyla povinna zakročit).

8. Pokud jde o povahu stížností stěžovatelů, dovodil soud, že tyto jsou založeny částečně na skutkových tvrzeních, týkajících se obsahu smlouvy či ujednání mezi spotřebitelem a žalobkyní a částečně na hodnotových soudech, v nichž spotřebitelé vyjadřují nesouhlas s tím, že něco mělo či nemělo být součástí smlouvy, resp. jak by toto mělo být vykládáno, či jaká byla jiná související ujednání. Vyjádření žalované podle soudu jsou převážně hodnotícími soudy, krom částí, kde popisuje obsah dostupných smluv.

9. Skutková tvrzení obsažená ve stížnostech je podle soudu třeba vykládat v kontextu navazujících komentářů žalované a vyjádření samotné žalobkyně, příp. vyjádření právních poraden. V případech obou stížností je v celém kontextu konstatováno, že strany skutečně uzavřely smlouvu, jejímž obsahovým ujednáním je zejm. ujednání o smluvních pokutách pro případ porušení maximální povolené rychlosti s částkou smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč. Toto skutkové tvrzení je tak v kontextu celých stížností řádně vylíčeno. Stejně tak není po skutkové stránce v kontextu celku textů tvrzeno, že by si překročení rychlosti žalobkyně vymyslela, obsah se soustředí až na smluvní pokutu na to navázanou. Skutková tvrzení o možnosti sledovat vozidlo prostřednictvím GPS systému jsou rovněž potvrzena jakožto smluvně ujednaná. Tato skutková tvrzení jsou pro obě stížnosti shodná. Ve vztahu ke zbývajícím skutkovým tvrzením (nad rámec překročení rychlosti a užití GPS), pak soud uzavřel, že pokud jde o stížnost pana [Anonymizováno] ohledně neposkytnutí bonusového dne pronájmu, žalovaná uvádí, že se jednalo o interní jednání mezi stěžovatelem a žalobkyní, o němž podrobnosti nemá, nicméně je zveřejněna i reakce žalobkyně, která takové ujednání popírá, i to, že tato záležitost byla uspokojivě vyřešena dohodou. Nepravdivá skutková tvrzení prezentována nejsou. Pokud jde o skutková tvrzení, že vozidlo [Anonymizováno] mělo být osazeno omezovačem rychlosti, po skutkové stránce nebylo v rámci stížností vyřešeno, zda to bylo mezi stranami ujednáno, nicméně jsou zveřejněny oba názory – jak názor stěžovatele, že mu to bylo sděleno, tak tvrzení žalobkyně, která to popírá. Ani zde nepravdivá skutková tvrzení prezentována nejsou. V závěru této stížnosti je pak zveřejněn názor právní porady, ve kterém je mimo jiné rada nevyužívat služeb žalobkyně, pokud s nimi má stěžovatel spor (což nelze považovat za zásah, ale konstatování důsledku sporu) a je-li doporučováno nevyužívat služeb ani personálně propojených autopůjčoven, mohlo by se jednat teoreticky o zásah do práv těchto jiných subjektů, nikoli žalobkyně. Ani zde nepravdivá skutková tvrzení prezentována nejsou.

10. Pokud jde o stížnost pana [Anonymizováno], pak povinnost vrátit vozidlo zpět vyčištěné (resp. vyúčtování nákladů na vyčištění vozidla) je podle soudu v kontextu celku stížnosti vylíčena řádně, včetně citace příslušného smluvního ujednání, které k tomu žalobkyni opravňovalo. Je konstatováno, že záleží na tom, jak bylo vozidlo předáno, aniž by však bylo skutkově tvrzeno, jak toto proběhlo. Ani zde nepravdivá skutková tvrzení prezentována nejsou. Pokud jde o otázku, že smlouva ohledně vozidla [Anonymizováno] měla být původně uzavřena na společnost, jak tvrdil stěžovatel, žalovaná tento problém vyřešila tím, že ke stížnosti přistoupila jako ke stížnosti spotřebitele, tedy ke smlouvě uzavřené fyzickou osobou, což bylo tvrzení žalobkyně.

11. Podle soudu tak stížnosti a související informace neobsahovaly nepravdivá tvrzení, která by zasahovala do práv žalobkyně. Pokud jde o hodnotící soudy, ty se v obou stížnostech vztahují primárně k otázce sjednané smluvní pokuty. Z kontextu textu celých stížností a dalších reakcí, zejm. z vyjádření žalované a žalobkyně i případných právních odborníků vyplývá, že smluvní pokuta byla sjednána platně. Je odkazováno na smluvní ujednání a toto hodnocení je i tvrzením žalobkyně. Pokud jde o hodnotící soudy žalované, které uvádí, že výše smluvní pokuty je dle jejího názoru nepřiměřená, vždy je uvedeno, že se jedná o nezávazný právní názor, který mohou soudy vykládat jinak, což je dovolenou prezentací právního výkladu platného smluvního ujednání, nejde o nic excesivního. Stejně tak není zásahem do práv žalobkyně, pokud žalovaná (či jiné subjekty, právní poradna) připojují hodnotící vyjádření v tom smyslu, že sledování systémem GPS bylo sice platně ujednáno, ale že toto považují za příliš invazivní prostředek ochrany vlastního majetku. Ani v tomto směru do práv žalobkyně zasahováno není, jedná se o dovolený hodnotový soud nepoškozující či nehanobící žalobkyni. Kontext celých stížnost včetně vyjádření žalované tak neobsahuje kategorické či excesivní hodnotící soudy, je prezentováno, že jde o jeden z možných právních názorů, čemuž tak skutečně je, přičemž je odkazováno na to, že s konečnou platností by musely rozhodnout soudy (a je doporučována dohoda). Ani v rovině hodnotících soudů tak podle soudu stížnosti neobsahovaly vyjádření zasahující do práv žalobkyně.

12. Zveřejněním předmětných stížností podle soudu nedošlo k zásahu do dobré pověsti či soukromí žalobkyně. Žalobu proto jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl, výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a jejich náhradu přiznal úspěšnému žalované.

13. Rozsudek v celém jeho rozsahu napadla odvoláním žalobkyně. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že veškeré její nároky za oběma uživateli vozidel byly zcela v souladu se smlouvou s nimi uzavřenou. Se závěrem soudu o tom, že s ohledem na § 5 odst. 1 ZNSIS žalovaná nebyla povinna stížnosti (nebo jejich část), ani k nim připojené komentáře (nebo jejich část) odstraňovat a že obsah stížností ani připojených komentářů neoprávněně nezasahuje do práv žalobkyně, se žalobkyně neztotožňuje. Žalovaná je poskytovatelem služby informační společnosti, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, nepravdivá skutková tvrzení, excesivní (nepodložené, difamační) hodnotící soudy o žalobkyni a slovní útoky na žalobkyni založené na nepravdivých skutkových tvrzení, které zasahují do pověsti žalobkyně, představují protiprávní jednání uživatelů. Žalobkyně uznává, že na žalovanou nedopadá § 5 odst. 1 písm. a) ZNSIS, neboť ze samotného znění stížností nemusela žalovaná rozpoznat jejich protiprávní povahu. Nicméně od okamžiku, kdy byla žalobkyní upozorněna na podstatné okolnosti těchto dvou případů a byly jí doloženy nájemní smlouvy, faktury, předávací protokoly a záznamy o překročení rychlosti, z nichž vyplýval difamační charakter stížností, žalovaná za protiprávní obsah stížností odpovídala a odpovídá, neboť neučinila dostatečná opatření k tomu, aby text stížností nezasahoval do pověsti žalobkyně, jak žalované ukládá § 5 odst. 1 písm. b) ZNSIS. Text první stížnosti bez právního podkladu mimo jiné již v názvu obviňuje žalobkyni z „podvodného jednání“ a „nekalých obchodních praktik“, toto označení je navíc prokazatelně použito v trestně právním významu a kontextu, kdy uživatel uvádí: „zvažuji podání trestního oznámení za podezření z podvodu a nekalého jednání, protože vrácení vozu a předání proběhlo bez výhrad a teprve poté byly vzneseny další finanční požadavky“. Dle ustálené judikatury vyšších soudů je už samotné nepodložené označení někoho za pachatele trestné činnosti (byť je daný výraz použit i třeba jen kolokviálně) vážným zásahem do osobnostních práv poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1413/2012) a nepravdivé označení osoby za „podvodníka“ je zásahem do osobnostních práv dané osoby, tj. analogicky do pověsti právnické osoby (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. VSOL 1 Co 182/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1607/2017). Relevantní judikatura opakovaně potvrdila, že negativní kritiku nelze právoplatně založit na nepravdivých skutkových tvrzeních (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 25 Cdo 3615/2022-268). V případě první stížnosti je navíc třeba vzít v úvahu nejen skutečnost, že hodnotící soud v ní obsažený je extenzivní svou expresivitou, když obviňuje žalobkyni z podvodu, ale že tento hodnotící soud je celý založen na zcela překrouceném popisu průběhu smluvního vztahu, čehož si musel být autor stížnosti vědom. Žalovaná tento hodnotící soud nijak nekorigovala ani poté, co byla na jeho protiprávnost upozorněna. Není pravda, že by obsahem stížností byl pouze nesouhlas s výší smluvní pokuty, jak je tvrzeno soudem prvního stupně. Uživatelé naopak primárně rozporují vůbec fakt, že rychlostní limity porušili, resp. že se vůbec k úhradě smluvní pokuty zavázali a že měla žalobkyně právo po nich smluvní pokutu žádat. První stížnost neobsahuje na žádném místě textu připuštění skutečnosti, že uživatel skutečně během nájmu opakovaně překračoval rychlostní limit, ani to, že s tímto smluvním závazkem předem souhlasil. Uživatel jednoznačně implikuje, že smluvní pokuta mu byla účtována účelově, aby mu nemusela žalobkyně vracet depozit, a že se závazkem hradit smluvní pokutu (a čištění vozidla) nebyl dopředu seznámen. Stížnost obsahuje také nepravdivá skutková tvrzení, že žalobkyně nedodržela své slovo ohledně pronajmutí vozu obchodní společnosti a že slíbila uživateli, že nemusí vozidlo vrátit vyčištěné, resp. že nemusí hradit jeho čištění. Nepravdivé je i jeho tvrzení o převzetí vozidla žalobkyní bez výhrad, kdy je na předávacím protokolu zaznamenáno (a uživatelem podepsáno), že vozidlo nebylo vráceno čisté.

14. Druhá stížnost explicitně zpochybňuje, že by došlo k výraznému překročení rychlosti uživatelem a připouští pouze zcela minimální překročení rychlosti o jednotky km/h, přestože jel během nájmu i rychlostí 193 km/hod. Uživatel tvrdí, že omezovač rychlosti nevypnul, což však vzhledem k tomu, v jaké míře opakovaně rychlost porušil, nemůže odpovídat skutečnosti. Uživatel dále tvrdí: „přitom si absolutně nejsem vědom, že bych v jakémkoliv okamžiku jel takto rychle“. Tím naznačuje, že žalobkyně lže či falšuje záznamy o překročení rychlosti. Obdobnou rétoriku drží uživatel po celou dobu stížnosti s tím, že označuje překročení rychlosti za „údajné“ a podsouvá žalobkyni podvodné, klamavé či jinak protiprávní jednání, když píše: „Působí to na mě dojmem, že se společnost snaží bezdůvodně obohatit zamlčováním určitých zkušeností ohledně způsobu konečného vyúčtování.“ Přitom ze smluvní dokumentace muselo být uživateli od počátku zjevné, že se zavazuje nepřekračovat rychlost 150 km/hod. a že je vozidlo sledováno GPS systémem. Žalobkyně v žádné fázi smluvního vztahu nic ohledně vyúčtování uživateli nezatajila, přesto je jednání žalobkyně, které bylo zcela v souladu se smlouvou, označeno už v nadpisu druhé stížnosti za „nekorektní“.

15. Žalobkyně proto považuje obsah stížností za difamační, a proto protiprávní, a žalovanou odpovědnou za zveřejňování tohoto obsahu navzdory tomu, že byla upozorněna na jeho nepravdivost a nepřiměřenost hodnotících soudů.

16. Pokud dospívá soud prvního stupně na základě textu první stížnosti k závěru, že uživatelem tvrzený rozpor mezi původní dohodou o osobě nájemce (právnická osoba) a konečným uzavřením nájemní smlouvy (fyzická osoba) nemohl zasáhnout do pověsti žalobkyně, jde o nesprávné posouzení dopadu textu stížnosti na pověst žalobkyně, když žalobkyně je popisována jako subjekt, který nedodržuje dohody, přestože skutkové okolnosti byly zcela jiné. Nadto jde o další tvrzený „prohřešek“ žalobkyně, který ve spojení s dalšími nepravdami a polopravdami uživatele vytváří dojem permanentního porušování práv žalobkyní, čímž její pověst jednoznačně utrpěla. Připojení komentářů žalované, krácených odpovědí žalobkyně a dalších textů (studentská právní poradna), není v tomto případě dostatečnou nápravou zásahu do pověsti žalobkyně.

17. Žalobkyně považuje za nesprávné právní posouzení věci jak nezohlednění povinností žalované podle § 5 odst. 1 písm. b) ZNSIS, tak závěr soudu prvního stupně zlehčující dopad nepravdivých skutkových tvrzení a dopad difamačních hodnotících soudů obsažených ve stížnostech. Jakkoliv žalobkyně souhlasí, že je třeba hodnotit stížnosti jako celek, nesouhlasí s právním názorem, že jednotlivé části stížností nemohou být samy o sobě difamační, zejm. obvinění žalobkyně z podvodného jednání. Vršení dalších komentářů za fakticky nepravdivé a pomlouvačné stížnosti nijak nezmenšuje dopad těchto nepravdivých skutkových tvrzení a difamujících hodnotících soudů. Žalobkyně považuje za nesprávný právní názor soudu prvního stupně, že „nelze vytrhnout nejvíce kritické pasáže, většinově samu původní stížnost, a tuto posuzovat izolovaně“, když zásahem do pověsti právnické osoby může být i jediný expresivní výraz či ojedinělé nepravdivé sutkové tvrzení či nepodložený hodnotící soud. Skutečnost, že zbytek textu nepřekračuje limity svobody projevu, nemění nic na tom, že bezdůvodné označení jednání žalobkyně za „podvodné“, „nekalé“ a „nekorektní“, je difamační i samo o sobě (srov. např. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, případně rozhodnutí ESLP Salumäki proti Finsku, stížnost č. 23605/09). Žalobkyně má současně za to, že stížnosti jsou difamační právě i ve svém souhrnu, když není pravda, že by uživatelé pouze polemizovali s přiměřeností smluvní pokuty (tak činí pouze žalovaná ve svých komentářích), ale naopak prezentují nepravdivou verzi událostí tak, aby uživatelé byli vnímáni jako oběti a žalobkyně jako pachatel protiprávního jednání, ačkoliv to byli uživatelé, kdo jednal v daném případě protiprávně. Hlavním obsahem stížností je jednak popření, že vůbec k porušení rychlostního limitu došlo, jednak nepravdivé a nepodložené obvinění žalobkyně z protiprávního jednání. Ani jedna ze stížností nevyjadřuje názor, že byla smluvní pokuta nepřiměřená, jak tvrdí soud prvního stupně. Žalovaná pak do značné míry přebírá verzi uživatelů a tím dodává jejich nepravdivým tvrzením na důvěryhodnosti.

18. Ve vztahu ke stížnostem pro zhodnocení souladu či rozporu postupu žalované s § 5 odst. 1 písm. b) ZNSIS je klíčová otázka, zda se stížnosti pohybují v limitech svobody projevu. Žalobkyně má za to, že stížnosti tento limit překračují, když obsahují nepravdivý popis skutkových okolností smluvního vztahu, zejm. v otázce (ne)překročení rychlostního limitu uživateli, a hodnotící soudy, které jsou jednak na těchto nepravdivých skutkových tvrzeních založené, jednak s ohledem na svou expresivitu („podvodné“, „nekalé“, snaha se „bezdůvodně obohatit“) překračují akceptovatelnou hranici pro odůvodněný hodnotící soud a usilují o pošpinění žalobkyně. Z tohoto důvodu bylo na místě, aby soud prvního stupně zkoumal i skutkové okolnosti smluvního vztahu vylíčeného ve stížnostech uživateli, zejm. otázku, zda došlo k překročení smluveného rychlostního limitu uživateli, a rovněž otázky přiměřenosti smluvní pokuty vzhledem k okolnostem případu a přiměřenosti monitoringu vozidel pomocí GPS. Jedině tak by mohl soud prvního stupně postavit na jisto, zda je obsah předmětných webových stránek v souladu s právem, jelikož z jejich případné protiprávnosti vyplývají právní povinnosti, které měla žalovaná dodržet (zejm. odstranit protiprávní obsah webových stránek vložený uživateli). Žalobkyně je v tomto aspektu přesvědčena, že záznamy z monitoringu GPS dostatečně dokládají, že uživatelé své smluvní závazky jednoznačně a opakovaně (27x a 56x) porušili. Soud tyto důkazy nezohledňoval, nicméně zároveň v rozsudku uvádí, že k prokázání protiprávnosti stížností (konkrétně nepravdivosti vylíčených skutkových okolností, přiměřenosti smluvní pokuty a monitoringu) žalobkyní vůči žalované údajně nedošlo, neboť záznamy GPS nejsou v tomto ohledu údajně dostatečné. Soud zároveň označuje záznamy GPS za „neverifikované“, avšak ani žalovaná, ani soud nikdy nevyzvali žalobkyni k předložení dalších důkazů k prokázání jejích tvrzení o porušení smluvních závazků uživateli. Žalobkyně je přesvědčená, že soud v rozporu s právem nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a jí předloženým důkazům, a to ke skutečnosti, že uživatelé skutečně porušili své smluvní povinnosti.

19. Podle žalobkyně soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, nesprávně vyhodnotil zejména obsah obou stížností. Nadto je velmi nepravděpodobné, že budou návštěvníci předmětného webu skutečně číst celé uveřejněné texty, a i v náhledu vyhledávačů se vždy zobrazí jen identifikace žalobkyně a výrazy jako „podvodné jednání“. Ač soud prvního stupně v rozsudku vytyčil jako hranici pro porušení práv žalobkyně takové výroky, které jsou nepravdivé, pomlouvačné apod., v rozporu s obsahem stížností a na ně navazujících komentářů však dospívá k závěru, že tyto závadné nejsou, tedy nutně musí jít o závěr, že jsou pravdivé a nikoliv pomlouvačné. Vzhledem k tomu, že obě stížnosti vykreslují okolnosti nájmu vozidel v rozporu se skutečností a na základě takto vyfabulovaného popisu útočí na žalobkyni, má žalobkyně za to, že obsah stížností nebyl soudem prvního stupně správně interpretován. Žalobkyně nijak neproblematizuje samotnou podstatu webové stránky žalované, ale skutečnost, že slouží k uveřejňování nepravdivých informací, které nejsou ani po sdělení skutečného stavu uvedeny na pravou míru.

20. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, nebo aby ho zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

21. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Poukázal na kontext věci s tím, že tržním transakcím především na poli poskytování služeb se stal vlastní nejen elektronický marketing, ale často také elektronická forma kontraktace a rovněž následného hodnocení zboží a služeb, kdy jde především o hodnocení spotřebitelů formou recenzí na různých portálech a na sociálních sítích. Jde o výraz svobody projevu a digitální ekonomiky, která v konečném důsledku pomáhá vyrovnávat informační nerovnost mezi výrobci zboží a poskytovateli služeb na jedné straně a spotřebiteli na straně druhé. Je přitom zjevné, že recenze, komentáře či stížnosti zpravidla vyjadřují subjektivní hodnocení, nemusí se shodovat s hodnocením jiných spotřebitelů a takto je jim rovněž na trhu rozuměno. Žalovat za to, že je někdo nespokojen s poskytnutou služnou a smluvní podmínkami, je absurdní. Obvykle nejsou recenze primárně moderovány, což ale není případ žalované internetové platformy, do které žalovaná vstupuje svými stanovisky a snahou o vysvětlení a smír mezi stěžujícím si spotřebitelem a poskytovatelem služby. Jde tedy o nadstandardní moderační přístup, který překračuje to, co je v oblasti recenzí běžné.

22. Existující a skuteční zákazníci žalobkyně v daném případě vložili na internetovou platformu žalované svoji kritickou recenzi na zcela konkrétní skutečnosti týkající se poskytnuté služby a jejích podmínek. Zcela zjevně na základě své autentické zkušenosti a bez toho, aby žalobkyni excesivně napadali či vulgárně osočovali. Žalobkyně se domáhá jejich odstranění s tím, že nebyla ani spokojena s odpověďmi žalované na tyto stížnosti uveřejněnými ani s rozsahem uveřejnění stanoviska žalobkyně na týchž stránkách. Ničím z toho nebylo při uvážení kontextu recenzí v digitální ekonomice a jejich vnímání veřejností neoprávněně zasaženo do dobré pověsti žalobkyně. Naopak nad rámec svých povinností žalovaná vstoupila do moderace a uváděla stížnosti na pravou míru. Pokud vyjádřila určité názory, s nimiž žalobkyně polemizuje, ať již ohledně přiměřenosti výše smluvní pokuty nebo sledování vozidla prostřednictvím GPS, šlo o hodnotící soudy, na něž má žalovaná právo a které se opírají o reálné základy existujícího skutkového děje. Obecně z povahy služby vyplývá, že stížnost nemusí být oprávněná či ve všem nemusí mít pravdu. Proto také redakce žalované na stížnosti reaguje svým stanoviskem, ve kterém, ještě před vyjádřením druhé strany, uvádí stížnost v určitém ohledu do reálného rámce, samozřejmě bez možnosti prověřit konkrétní skutkové údaje ve stížnosti tvrzené. Podnikatel, proti němuž stížnost míří, je vyzván, aby se vyjádřil, což také většinou učiní a žalovaná se po uveřejnění jeho stanoviska snaží zprostředkovat smírnou dohodu.

23. Po právní stránce spadá platforma [Anonymizováno] pod zvláštní režim § 5 odst. 1 ZNSIS. Ve smyslu tohoto ustanovení ani z korespondence se žalobkyní nevyplynula „prokazatelně protiprávní povaha uživatelem uložených informací.“ Ostatně těžko mohla vyplynout prokazatelně, když i soud prvního stupně publikované informace za protiprávní nepovažoval. Přesto žalovaná proaktivně do služby svojí moderací vstoupila a v některých aspektech dala veřejně za pravdu poskytovateli služby, současně však vyjádřila své hodnotící soudy k velice specifickým otázkám, jakou je přiměřenost výše smluvní pokuty nebo sledování vozu za pomoci GPS. Jde o právo na hodnotící soudy kryté svobodou projevu a nijak excesivní. Ani žalovaná tedy neuveřejnila nic protiprávního. V obou případech, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, mířila podstata stížnosti i výtek v žalobě na účtování smluvní pokuty. Žalovaná ve svých stanoviscích upozornila spotřebitele na to, že smluvní pokuta byla platně sjednána. Určitým způsobem činila spornou výši smluvní pokuty. Jde o legitimní právní názor, který by jistě vyslovila i část právnické veřejnosti, jakkoliv by se jistě vyskytly i právní názory považující smluvní pokutu v daném případě za přiměřenou. Především však žalovaná má na takové vyjádření právo v rámci svobody projevu i výkonu svojí činnosti v oblasti ochrany práv spotřebitelů. Totéž se týká otázky sledování vozidla se zákazníkem prostřednictvím stopy GPS. Pokud jde o bonusový den u nájmu vozu [Anonymizováno], tak zde sama žalobkyně zákazníkovi nakonec vyhověla. V případě mytí vozidla [Anonymizováno] se jednalo o interpretaci smluvního ustanovení, kde dTest upozornil na jedno ustanovení smlouvy (poměrně standardní, že se vozidlo vrací ve stavu, v jakém bylo převzato…).

24. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen částečně.

25. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o nárocích, které žalobkyně uplatnila z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby ve smyslu § 135 o. z. Podle odvolacího soudu měl soud prvního stupně k dispozici dostatek skutkových zjištění, z těchto i odvolací soud vycházel a pro stručnost na tato zjištění, jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku, odkazuje. Již nyní lze uvést, že soud prvního stupně z těchto zjištění vyvodil i správný právní závěr o tom, že vytýkané jednání žalované není (až na výjimku, jak o tom dále) projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobce.

26. Předně je třeba uvést, že se odvolací soud neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že jednání žalované je třeba posuzovat v intencích § 5 odst. 1 ZNSIS. Z toho, že žalovaná (jak sama uvádí) reaguje na stížnosti vložené spotřebiteli na jí provozovanou platformu vasestiznosti.cz svým stanoviskem a snaží se vést spotřebitele a podnikatele dotčeného konkrétní stížností ke smíru, nelze vyvodit jiný závěr, že tato její činnost představuje výkon vlivu předvídaný v § 5 odst. 2 ZNSIS, tedy vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele. K tomu je třeba poznamenat, že službu je třeba posuzovat jako celek, nelze tedy oddělovat samotnou stížnost spotřebitele a k ní následně připojená vyjádření žalované a případně dalších osob. Pak ovšem dochází ke ztrátě režimu bezpečného přístavu (vyloučení jakékoli odpovědnosti informační společnosti za uživateli ukládaný obsah, jsou-li splněny všechny podmínky pro nabytí a udržení bezpečného přístavu, a vyloučení povinnosti dohledu nad uživatelským obsahem ze strany informační společnosti) a žalovaná jako poskytovatel hostingu za obsah uložených informací odpovídá podle § 5 odst. 2 ZNSIS. Toto pochybení však nemá vliv na věcnou správnost dalších závěrů, které soud přijal při posouzení obsahu uložených informací z hlediska jejich způsobilosti zasáhnout do pověsti žalobkyně.

27. Jak odvolací soud pravidelně připomíná, obsah pojmu pověst právnické osoby nedoznal změn oproti dříve (v § 19b zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) užívanému pojmu dobrá pověst právnické osoby. Nadále tedy platí, že pověst právnické osoby má povahu osobního práva a v souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se předpokládá, že právnická osoba má (dobrou) pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. Protože takový důkaz opaku v řízení proveden nebyl, lze uzavřít, že žalobkyně dobrou pověst má. Dále bylo tedy třeba posoudit, zda konkrétním vytýkaným jednáním žalovaná neoprávněně do pověsti žalobkyně zasáhla, jinými slovy, zda jí vytýkané jednání bylo objektivně způsobilé snížit vážnost žalobkyně. Přitom je třeba vzít v úvahu, že úroveň vážnosti je „měřena“ pohledem veřejnosti na konkrétní osobu, o jejíž vážnost se jedná. Je třeba připomenout, že právo na svobodu a šíření informací patří mezi základní práva (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) a zaručují právo každého vyjadřovat své názory a činit hodnotící soudy. Obecně pak platí, že má-li být svoboda projevu kritizující osoby omezena rozhodnutím soudu, musí být prokázáno, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o „fair“ kritiku. Presumpcí dovolené kritiky je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, jejichž pravdivost musí naopak prokazovat sám kritik – obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. Pro posouzení zásahu do práva na dobrou pověst právnické osoby je tak nutné rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporovala právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007). Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se dobré pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této dobré pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Nadále rovněž platí východiska, na nichž je založeno posuzování střetu práva na ochranu pověsti právnické osoby s jinými právy, nejčastěji s právem na svobodu projevu a právem na informace, garantovanými čl. 17 Listiny základních práv a svobod, podle nichž právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu nebyla jednomu z těchto práv bezdůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2997/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97).

28. Při aplikaci těchto zásad je podle odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně o tom, že vytýkané jednání žalované projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně není. Jak správně dovodil soud prvního stupně při posouzení celkového vyznění obsahu informací uložených na platformě vasestiznosti.cz (v kontextu celého obsahu stížností a k nim připojených vyjádření a dalších příspěvků), jejich nosným tématem byla stížnost klientů žalobkyně na jí poskytované služby pronájmu vozidel. Ani podle odvolacího soudu nic nenasvědčuje tomu, že by primárním cílem kritiky obsažené v hodnotících soudem spotřebitelů či žalované byla hanobení žalobkyně. Soud přitom správně přihlédl k postavení žalované, coby obecně prospěšné společnosti založené za účelem ochrany práv spotřebitelů a z toho vyplývajících měkčích kritérií při posuzování jejího kritického projevu, správně přihlédl i k formě kritiky, která nebyla vedena za užití excesivních výrazů (vyjma nadpisu „Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny“), správně pak posoudil i povahu vytýkaných sdělení tak, že obsahem stížností uživatelů jsou dílem nikoli nepravdivá skutková tvrzení a dílem přípustné hodnotící soudy, převážně (přípustnými) hodnotícími soudy jsou pak připojená vyjádření žalované. V tomto ohledu lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku a tam uvedené závěry. Drobné výhrady lze vznést pouze k té části odůvodnění, která může vyznívat tak (byť to ale explicitně v odůvodnění rozsudku uvedeno není), že by žalobkyně měla snášet větší míru kritiky vzhledem k tomu, že jí uzavřené smlouvy mohou být předmětem veřejné debaty ohledně jejich výkladu či chování žalobkyně. Podle odvolacího soudu nelze na žalobkyni pohlížet jako na osobu veřejného zájmu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).

29. Lze tedy uzavřít, že v předestřeném střetu práva žalobkyně na ochranu pověsti právnické osoby s právem žalované na svobodu projevu a šíření informací je třeba dát přednost právu žalované, jak správně dovodil soud prvního stupně.

30. Uvedené ovšem podle odvolacího soudu neplatí v případě stížnosti pana [Anonymizováno] ohledně názvu jeho stížnosti „Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny“. Takové označení jednání žalobkyně evokuje v očích průměrného spotřebitele jeho protizákonnou a trestněprávní povahu, aniž by k tomu byl rozumný důvod (neodpovídá obsahu stížnosti a účelu, pro který byla stížnost uveřejněna). Název této stížnosti je v rozporu s principem presumpce neviny a takové jednání je v rozporu s právem na ochranu osobnosti, resp. ochranu pověsti žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012). Pouze v tomto rozsahu tak lze odvolací námitky žalobkyně shledat důvodnými.

31. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil jen tak, že žalovaná je povinna odstranit z názvu stížnosti „#75604 Stížnost na nekalé obchodní praktiky a podvodné jednání autopůjčovny“ umístěné na internetových stránkách žalované www.dtest.cz slova „nekalé“ a „podvodné“ a zdržet se užívání původního názvu stížnosti při jejím dalším šíření, jinak výroky I. a II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

32. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž žalované, jejíž neúspěch spočíval jen v nepatrné části, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast na jednání před soudem prvního stupně) po 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do 31. 12. 2024, 3 režijní paušály po 300 Kč, vše se zvýšením o 21 % DPH.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované (jejíž neúspěch spočíval jen v nepatrné části) byla přiznána náhrada nákladů ve výši 10 043 Kč, sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu v platném znění z tarifní hodnoty 65 000 Kč, dvou režijních náhrad po 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu ve znění ke dni učinění příslušného úkonu, vše se zvýšením o 21% DPH. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 o. s. ř.

Poučení