3 CO 105/2018 - 377

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Macka a soudců Mgr. Jiřího Čurdy a JUDr. Gabriely Kučerové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] trvale bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017, č. j. 37 C 83/2012-260, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III. v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 2 800 000 Kč a V. potvrzuje, ve výroku IV. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 75 710 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že - výrokem I. zamítl žalobu, že žalovaná je povinna odstranit sdělení„ Skandální [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] o [jméno] [příjmení] ([anonymizováno]) [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ ze stránek na doméně [webová adresa] a zdržet se dalšího šíření tohoto sdělení, - výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni k náhradě nemajetkové újmy 1 200 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, - výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení dalších 3 800 000 Kč, - výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků a žalované uložil zaplatit žalobkyni k jejich náhradě 75 212 Kč, - výrokem V. uložil žalované zaplatit ČR k náhradě vynaložených nákladů 5 823,40 Kč na účet Městského soudu v Praze.

2. Vyšel přitom ze žaloby, v níž žalobkyně – vdova po zesnulém [anonymizována dvě slova] [jméno] [jméno] - tvrdila, že žalovaná v jím vydávaném týdeníku [anonymizována dvě slova], [číslo] [rok], který byl vydán [datum], publikovala článek pod titulkem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]: [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“, na který je výrazně upoutáno již na titulní straně titulkem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno] [příjmení]: [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno]“ s velkou fotografií žalobkyně. Podstatou článku je sdělení, že si žalobkyně měla„ najít milence“ a být s ním i [anonymizována dvě slova], kdy zemřel její manžel. Článek obsahuje nepravdivá tvrzení týkající se žalobkyně, která jsou objektivně způsobilá zasáhnout do jejích osobnostních práv. Žalovaná svými skutkovými tvrzeními naznačuje, že žalobkyně je morálně a lidsky zkažená, neboť měla za trvání manželství s [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] udržovat milenecký mimomanželský poměr s jinou osobou, přičemž jej má udržovat doposud i po manželově smrti. Toto tvrzení je vylhanou pomluvou. U článku byla připojena fotografie, přičemž žalobkyně uvedla, že mužem na fotografii je [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] a fotografie byla pořízena při [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a jmenovaný ji doprovázel na nákup. Žalobkyně má za to, že informacemi publikovanými v článku a rovněž i na internetových stránkách [webová adresa] došlo k extrémnímu zásahu do jejích osobnostních práv, zvláště pak její dobré pověsti, lidské důstojnosti, občanské cti a práva na soukromí. Žalobkyně po žalované vedle odstranění sdělení ze stránek na doméně [webová adresa] a zdržení se dalšího šíření tohoto sdělení požadovala omluvu a finanční satisfakci ve výši 5 000 000 Kč.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že není pravdou, že by žalovaná o žalobkyni uveřejnila nepravdivé informace, kterými by zasáhla do jejích osobnostních práv. Předmětem článku není žádné hodnocení chování žalobkyně a ani jejích morálních či lidských kvalit, jak žalobkyně dovozuje, předmětem článku jsou dvě skutečnosti, jednak v celostátním měřítku řešená kauza mužského doprovodu žalobkyně v prostorách [anonymizována dvě slova] a přinejmenším v oblasti [obec] šířená informace o tamním pobytu žalobkyně. Žalovaná žádnou z těchto kauz, které jsou popsány v článku, nijak nevyvolávala a na jejich vzniku se nepodílela, žádnou z uvedených popisovaných záležitostí neprezentovala jako pravdivou, ani se za jejich pravdivost svým vyjádřením nestavěla. Důsledně uváděla, že ani jedna z kauz nemusí mít pravdivý základ, a že je dokonce ani sama za pravdivé nepovažuje. Pokud se týká první části článku týkající se zastižení žalobkyně na [anonymizována dvě slova] v doprovodu jiného muže, do kterého byla žalobkyně„ zavěšena“, je předmětný článek pouze reakcí na mediálně intenzivně řešenou událost. Základem byl článek uveřejněný v deníku [anonymizováno] dne [datum], na který navazovaly další články a reakce žalobkyně uveřejněná prostřednictvím řady tuzemských médií. Zpracování v časopise [anonymizována dvě slova] bylo dle žalované vyvážené. Vedle úvodní informace o mediální kauze žalovaná popsala možnou reakci veřejnosti a stanovisko k této záležitosti vydala sama žalobkyně. To žalovaná uveřejnila v rozsahu, který rozhodně není nijak zanedbatelný. Žalobkyně uvádí v žalobě nepravdivé informace o tom, že žalovaná žádné vyjádření od žalobkyně nežádala. Žalovaná totiž dne [datum] prostřednictvím [jméno] [příjmení], šéfredaktorky časopisu [anonymizována dvě slova], zaslala žalobkyni sms zprávu se žádostí o vyjádření, toho se jí však nedostalo. V souvislosti s uvedenou mediální kauzou žalovaná v předmětném článku zmínila další ze spekulací o žalobkyni, které byly v dané době veřejně diskutovány, a to její údajné pobyty ve [obec], a to ještě po dobu trvání jejího manželství. Stejně jako v prvním případě však žalovaná pouze důsledně popisuje existenci spekulací, jejichž pravdivost se pokoušela potvrdit či vyvrátit, nečiní však žádné závěry o jejich pravdivosti. Z této části předmětného článku nelze vyvodit ani to, že by žalovaná čtenáři nějak podsouvala, že by se informace měly zakládat na pravdě. Tyto zprávy sama žalovaná označuje jako zprávy, kterým se nechce věřit. V závěrečné části článku se žalovaná zamýšlí nad tím, že se může jednat pouze o pomluvy, že se chování žalobkyně, o kterém se spekuluje, jeví velmi nepravděpodobné. Žalovaná tedy odmítá, že by tvrdila či jako pravdivé informace prezentovala zprávy o pobytu žalobkyně s milencem ve [obec]. Pokud se týká citace třetích osob, v článku nejsou uvedena jména, avšak totožnost osob je žalované známa. Žalovaná zdůrazňuje, že tyto citace jsou použity nikoliv k prokázání pravdivosti tvrzení, že žalobkyně po dobu trvání manželství pobývala ve [obec] s jiným mužem, nýbrž k prokázání skutečnosti, že tyto informace byly přinejmenším v tomto městě ve veřejnosti šířeny. Žalovaná má tudíž za to, že do osobnostních práv žalobkyně nezasáhla, uplatněné peněžité zadostiučinění odmítla jako zcela nepřiměřené. K odvoláním napadenému rozsudku soudu prvního stupně 4. Soud prvního stupně připomenul, že jde o druhý v této věci vydaný rozsudek, prvním rozsudkem č. j. 37 C 83/2012–202 ze dne 13. listopadu 2015 zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala, že žalovaná je povinna odstranit předmětné sdělení ze stránek na doméně [webová adresa] a zdržet se dalšího šíření tohoto sdělení. Dále soud rozhodl, že žalovaná je povinna doručit žalobkyni písemnou omluvu tam uvedeného znění a zaplatit finanční satisfakci ve výši 1 200 000 Kč, v části, v níž žalobkyně požadovala dalších 3 800 000 Kč, soud žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Co 15/2016-248 ze dne 8. března 2017 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni potvrdil, ve výroku I. v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zdržení se dalšího šíření sdělení a ve zbývajících výrocích rozsudek zrušil a věc vrátil soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení, s tím, že ve vztahu k peněžité náhradě soud řádně neodůvodnil, proč neprovedl listinné důkazy navržené žalovanou, jak jsou uvedeny v odvolání, nezabýval se všemi žalobkyní tvrzenými a prokazovanými zásahy článku do jí namítaných osobnostních práv, jak na to bylo poukazováno v odvolání, zejména dopadem článku na její charitativní činnost.

5. Soud prvního stupně dále popsal svá zjištění, jež poté skutkově a právně hodnotí. Měl k dispozici zjištění, učiněná z obsahu předmětného článku i dalších článků, jak je tam uvádí, z výpovědí žalobkyně, její dcery, výpovědí řady svědků včetně v článku označeného [jméno] [příjmení], spoluautorek článku žalované [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], řadu dalších listinných materiálů, jak je tam uvádí, a dovodil, že vedle již pravomocně přiznaného morálního zadostiučinění žalobkyně důvodně uplatnila i právo na zadostiučinění peněžité. Poukázal přitom na zákonnou úpravu § 11 a § 13 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ obč. zák.“) i východiska, z nichž rozhodnutí soudů ve věcech ochrany osobnosti vycházejí, a dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni přiznat finanční satisfakci a za přiměřené považoval zaplacení částky 1 200 000 Kč. Soud vycházel z toho, že k zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo jednak ve sféře soukromí, které je chráněno vždy, i za situace že žalobkyně je osobou veřejného zájmu. Tou byla žalobkyně jako manželka [jméno] [jméno], [anonymizována dvě slova], jako [anonymizováno] a je osobou veřejného zájmu dále jako vdova po [jméno] [jméno], jako uznávaná [anonymizováno] i osoba zabývající se [anonymizována dvě slova]. Žalované žádným způsobem nepříslušelo se soukromím žalobkyně zabývat. Okolnosti týkající se žalobkyně, jak tomu bylo v článku publikovaném žalovanou, jsou kromě jejich nepravdivosti jejím soukromím. Vedle soukromí zasáhla žalovaná i do profesní cti žalobkyně jako [anonymizováno] a zasáhla do sféry jejího působení na poli [anonymizována dvě slova]. To, že došlo k zásahu do soukromí i profesní cti žalobkyně, bylo potvrzeno výpověďmi slyšených svědkyň. V jejím okolí se o článku hovořilo, článek jako celek vzbuzoval pochybnosti ([jméno] [anonymizováno]) a někteří lidé mu věřili. Pokud mělo pochybnosti blízké okolí žalobkyně, jistě u běžného čtenáře tohoto periodika byla situace horší. Tvrzeními uvedenými v článku byla snížena čest a důstojnost žalobkyně. Soud měl za to, že pokud žalovaná dala do souvislosti tvrzení uvedená v článku s osobou žalobkyně s tím, že takto měla jednat a zvláště v období, kdy umíral [příjmení] [jméno], tak právě s přihlédnutím k této časové souvislosti se jedná o velmi dehonestující nepravdivé tvrzení se značnou intenzitou zásahu. Soud dále podrobně rozvedl vliv statě a vzniklých pochyb k osobě žalobkyně na její [anonymizována dvě slova] a tvrzený úbytek [anonymizována dvě slova] ve vztahu k projektům [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno]. I kdyby vznikla pochybnost o tom, že nenastal až takový pokles [anonymizována dvě slova] na [anonymizována dvě slova] žalobkyně, soud měl za to, že žalobkyni náleží finanční zadostiučinění v uvedené výši 1 200 000 Kč. Na straně žalované soud zvážil čtenost periodika a jeho vliv na mínění čtenářů, poukázal na to, že k přesvědčivosti informací bylo užito i fotografií, soud přihlédl ke způsobu získání informací pro sepsání článku, dále k prezentaci článku pro zvýšení prodejnosti týdeníku a k přisouzené částce také přihlédl jako k sankci na straně žalované. Při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je rovněž nezbytné, jak soud uvedl, přihlédnout k samotnému účelu a funkcím tohoto institutu při ochraně osobnosti, jak dále je i soud rozvedl, s tím, že satisfakce by měla plnit i preventivně-sankční funkci. V tomto případě, jak soud doplnil, nebyl sice prokázán zlý úmysl žalované, ta se však – jak soud doplnil – vedena cílem zvýšení prodejů své tiskoviny – uchýlila k publikaci bulvární zprávy bez náležitého ověření. Soud dále přihlédl k celkovému dehonestujícímu vyznění článku spolu s fotografiemi, které obsahovaly hotelový pokoj a navozovaly zcela jasně amorálnost žalobkyně, připojil též odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu o potřebě bránit bulvarizaci veřejného mínění i soudními rozhodnutími tam, kde jsou neefektivní jiné nástroje, zejména administrativně-správní, sloužící k regulaci či postihu takového jednání. Soud uzavřel, že částku 1 200 000 Kč považuje za přiměřenou vzhledem k okolnostem uvedeným na straně žalobkyně a žalované s tím, že bylo zasaženo do osobnostní sféry soukromí, profesní cti a lidské důstojnosti na straně žalobkyně a dále do sféry rodinných vazeb, ohledně výše též soud vzal v úvahu dosavadní rozhodovací praxi. V závěru pak ještě odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, s tím, že žalobkyni považoval za plně úspěšnou, výši náhrady nákladů pak propočetl dle advokátního tarifu, o nákladech státu pak rozhodl podle § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. K odvolání účastníků 6. Rozsudek napadli oba účastníci, žalobkyně v rozsahu zamítavého výroku III. rozsudku, žalovaná v rozsahu vyhovujícího výroku II. a souvisejících výroků o nákladech řízení. Žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že soud prvního stupně sice dospěl ke správným skutkovým zjištěním a závěrům, ve svém právním hodnocení závažnosti zjištěného zásahu do osobnostních práv však měl s přihlédnutím k okruhu zasažených právem chráněných hodnot, způsobu vedení útoku, míry zavinění žalované, jejím osobním poměrům a obsahu napadeného článku dospět k závěru, že žalobkyni náleží zadostiučinění vyšší než jím přiznané. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1879/11 a tzv. desetibodový test Benátské komise a navrhla závěrem, aby odvolací soud ve výroku III. rozsudek změnil a žalobě o zaplacení dalších 3 800 000 Kč vyhověl.

7. Žalovaná napadla rozsudek svým odvoláním, v němž poukázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“) a připomněla první ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně s tím, že v něm uloženou povinnost zaslat žalobkyni omluvu splnila. Pokud se pak soud zabýval v novém řízení zejména [anonymizována dvě slova] žalobkyně, pak ačkoliv správně posoudil přípustnost žalovanou navržených důkazů výročními zprávami nadace, chybně setrval na svém nesprávném závěru, že předmětný článek negativně ovlivnil činnost a hospodářské výsledky [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], což se pak v jeho rozhodnutí projevilo ve výši přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalovaná vytýká soudu prvního stupně, že v tomto ohledu a po hodnocení i dodatečně provedených důkazů nekriticky uvěřil provedeným důkazům navrženým žalobkyní, byť si sám byl vědom rozporů, které mezi výpověďmi a listinnými důkazy byly. Ani v jednom roce (tj. [rok] a [rok]) po uveřejnění článku nedošlo k poklesu příspěvků [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] oproti roku [rok], výpověď svědka [příjmení] z [anonymizováno] se ukázala nevěrohodnou a rozpornou s faktem, že na konci roku [rok] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] žádný propad v příspěvcích neevidovala a přijaté dary převyšovaly předchozí rok více než třikrát. V dalším - tak jako v průběhu řízení – setrvala žalovaná na své argumentaci o nezávadnosti obsahu článku, jenž pouze popisuje fámy ohledně žalobkyně a nebyl proto způsobilý k zásahu do práv žalobkyně, soud dále nesprávně v této souvislosti posuzoval otázku soukromí žalobkyně a možného zásahu do něj, stejně jako tvrzenou existenci nemajetkové újmy žalobkyně. Jak uvedla, žalovaná je přesvědčena, že zcela zásadní pochybení představují závěry soudu prvního stupně v otázce postavení žalobkyně a případného (pokud k němu vůbec došlo či za dané situace vůbec mohlo dojít) snížení její důstojnosti, coby předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil postavení žalobkyně a její vnímání veřejností, aniž správně zohlednil všechny provedené důkazy, se nesporně podílelo na jeho úvaze, že si osobnost žalobkyně zaslouží větší ochranu než jiné osoby veřejného zájmu. Vedle již zmíněného svého názoru o nevěrohodnosti důkazů o zhoršení hospodářských výsledků [anonymizováno] žalobkyně, kdy žalobkyně i svědek [příjmení] se pokoušeli dokumentovat snížení důstojnosti a vážnosti žalobkyně na zhoršení hospodářských výsledků [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], žalovaná shrnula, že ať již tedy bylo postavení žalobkyně a její vnímání veřejností před uveřejněním předmětného článku jakékoliv, v řízení nebyla prokázána žádná skutečná újma, kterou by žalobkyni předmětný článek způsobil nebo mohl způsobit, nad rámec toho naopak bylo prokázáno, že na výsledky [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], kterou žalobkyně zastupuje, předmětný článek neměl žádný negativní vliv. Žalovaná je přesvědčena, jak k tomu doplnila, že je tomu tak právě proto, že veřejnost, resp. čtenáři, na rozdíl od soudu prvního stupně správně pochopili obsah předmětného článku, který pojednával o fámách a drbech okolo žalobkyně, a nikoliv o tom, zda k nevěře došlo či nikoli. Vedle nesprávného hodnocení provedených důkazů, jak tam odvolatelka rozebrala, vytkla soudu jako zásadní pochybení, že ani v opakovaném řízení přes výslovné poučení odvolacího soudu neprovedl důkaz zprávou CVVM zpracovanou v březnu 2015 (k postoji veřejnosti k nevěře). V závěru pak žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku II. změnil a žalobu o zaplacení [částka] zamítl, žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popř. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K prvnímu rozsudku odvolacího soudu 8. Je třeba uvést, že o odvolání účastnic již odvolací soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, změnil jej v části výroku III tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 2 800 000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co v obecném úvodu poukázal na pojmové vymezení zásahu do osobnostních práv a řešení střetu práv na ochranu osobnosti a svobody projevu, přístup k otázce (ne) pravdivosti informací médií a mezím přípustnosti hodnocení jednání veřejně činné osoby, na vymezení relevantní právní úpravy a zásad jejího uplatňování, zabýval se předmětem přezkumu a dále zejména pak povahou a hloubkou zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Vzal za prokázané tvrzení žalobkyně, že žalovaná v obsahu týdeníku [anonymizována dvě slova], [číslo] [rok], který byl vydán [datum], otiskla článek pod titulkem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]: [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“, na který je výrazně upoutáno již na titulní straně titulkem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno] [příjmení]: [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno]“ s velkou fotografií žalobkyně, s tím, že podstatou článku je sdělení („ [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]“), že si„ prý“ žalobkyně měla„ najít milence“ a být s ním i [anonymizována dvě slova], kdy skonal její manžel. Článek zahrnuje dále fotografii žalobkyně s mužským doprovodem, přičemž žalobkyně uvedla a bylo prokázáno, že mužem na fotografii byl [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], pomáhající ji s nákupem, další fotografie zobrazovaly [anonymizována dvě slova] s popiskem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [obec], žalobkyni a [jméno] [jméno]. Byť obsah článku je již uveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 6 – 7), je na místě poukázat na formu podání informací, odvolávání se na„ místní zdroj“ a„ nevěřícný“ postoj listu k dané„ pikantnosti“: Doneslo se nám, že hrdličky měly trávit společné chvíle v [anonymizováno] romantického městečka na [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] Františkových Lázní. Do vyhlášeného [anonymizováno] přitom paní [jméno] s oblibou jezdívala s chotěm. Ještě víc šokující jsou další pikantní obvinění: [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] s tajemným pánem prožila i předvečer manželovy smrti! Zatímco pan [jméno] odpočítával na [anonymizována dvě slova] své poslední okamžiky, obklopen [anonymizována dvě slova], jeho osudová žena měla být [anonymizována dvě slova] daleko s jiným.„ Byla tu s milencem. Přijeli v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], měli zamluvený dvoulůžkový pokoj v [anonymizována dvě slova]. Povídá si o tom celé město.“, řekl [anonymizována dvě slova] jeden z místních občanů.„ Pokoj měli zamluvený až do [anonymizováno]. V [anonymizováno] večer ale narychlo odjeli, druhý den ráno [příjmení] [jméno] zemřel. Asi ji zavolali k němu. Nevím, proč by si to někdo vymýšlel. Říkalo mi to víc lidí.“ Uvedeným přístupem žalovaná argumentovala v obraně s tím, že tvrzení ani sama neprezentovala jako pravdivé. Jak soud zjistil, osoby (označené za zdroje údajných informací) o pobytu žalobkyně ve [obec] jen„ něco zaslechly“ a„ povídalo se to“, žalobkyně prokázala, že šlo vesměs o lživá tvrzení. Pokud jde o enormní rozsah a dopad šíření lživých tvrzení, pak – jak žalobkyně tvrdila (a v řízení nebylo zpochybněno) - dle vlastních údajů žalované náklad časopisu byl v r. [rok] průměrně cca [anonymizováno] tis. ks (s čteností čísla [anonymizováno] tis. osob), že upoutávky na časopis proběhly ve dnech [anonymizováno] - [datum] ve vysílání předních komerčních televizí ([příjmení] [příjmení], [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno], [příjmení] [anonymizováno], [příjmení] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova]) se zobrazením titulní strany časopisu s fotografií žalobkyně, vnitřní dvoustrany s článkem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno]“ a sdělením: [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] – [jméno] [příjmení] – romantika s milencem ve [obec] (přičemž, jak žalobkyně z publikovaných údajů sledovanosti dovodila, reklamu mohlo sledovat cca 2/3 televizních diváků v kategorii 15+). [příjmení] číslo časopisu prezentovala žalovaná, jak žalobkyně prokázala, i na svých webových stránkách s textem: [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [anonymizováno]. [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ([anonymizováno]), [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]

9. Jak dále odvolací soud uvedl, pokud žalobkyně tvrdila, že informacemi publikovanými v článku došlo k extrémnímu zásahu do jejích osobnostních práv, zvláště pak její dobré pověsti, lidské důstojnosti, občanské cti a práva na soukromí, pak odvolací soud s tímto souhlasí. V řízení byl prokázán zásah do práv žalobkyně textem předmětného článku s jeho bombastickými titulky o šokujícím odhalení nevěry a o podvádění umírajícího manžela – [anonymizována tři slova], byť pak v textu – avšak s použitím„ výmluvných“ fotografií, bylo toto částečně převedeno na„ fámy a drby“, jimž„ se nechce ani věřit“. Zásah tímto článkem byl o to větší, že titulky a prezentace„ šokujícího odhalení“ byly prezentovány v televizní reklamě na hlavních komerčních televizních stanicích k propagaci časopisu (tedy aniž by si divák mohl obsah článku, jenž tyto titulky následně převedl na„ zvěsti, jež se nám donesly“, přečíst) a dojem divácké veřejnosti ohlášenými titulky v prezentaci daného čísla týdeníku založený proto nemohl být nijak dále ovlivněn a přetrval. Je však třeba zde odmítnout jako zcela nepatřičnou obranu žalované o tom, že sama zpochybňovala pravdivost prezentovaných tvrzení – v takovém případě, kdy žalovaná nijak neměla potvrzen alespoň reálný základ informace, nemělo k jejich otištění vůbec dojít - srovnej žalobkyní v odvolání uváděný tzv. test Benátské komise, zejm. body 3 a 4 (k uvedenému testu srovnej nález Ústavního soudu I. ÚS 453/03 ze dne [datum], rovněž např. čl. 30 nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012), rovněž výpovědi spoluautorek článku k údajným zdrojům přetištěných informací. Žalovaná fakticky nevyvinula žádné úsilí k ověření pravdivosti uváděných„ zvěstí“ o údajné„ nevěře“ a s cílem ohromit veřejnost a zajistit svůj profit své„ zvěsti“ publikovala, navíc k fázi života žalobkyně, jenž byl ve veřejnosti dobře znám a jí sledován (spojené s posledními dny života [anonymizována dvě slova] [jméno] [jméno]). I pro tuto věc je zcela případným názor vyslovený v čl. 31 naposled shora uváděného nálezu Ústavního soudu: Jinými slovy, vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany. Legitimitu zveřejnění nelze dovodit a ústavní ochranu svobody projevu nelze poskytnout informaci, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat přednost až "bombastické" síle výrazů, jimiž "své názory" tlumočí a prezentuje, neboť zasáhne-li do ústavně garantovaných práv jednotlivců nebo jiných Ústavou či zákonem chráněných hodnot a zájmů, musí být připravena nést z takových jednání důsledky, byť má na nich založenou svou marketingovou strategii a dokonce i samotný účel své existence. Z toho důvodu je zcela nepřípustné, pokud se tyto subjekty při takovém způsobu jednání, téměř permanentně zasahujícím do osobnostních práv jednotlivců, dovolávají ochrany svobody projevu (svobody tisku), neboť zlému úmyslu nelze v žádném případě takovou ochranu poskytnout.

10. Odvolací soud uzavřel, že tvrzený extrémní zásah do osobnostních práv žalobkyně žalovanou byl prokázán a naplněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované dle § 11, 13 odst. 1 a 2 obč. zák., tj. i jak vymezil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4577/2007, splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Při úvaze o formě zadostiučinění odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že již soudem přiznané morální zadostiučinění (písemnou omluvou ve znění:„ Vážená paní [příjmení], omlouváme se Vám za to, že jsme o Vás v časopise [anonymizována dvě slova], vydaném dne [datum], nepravdivě uvedli, že jste za dobu trvání manželství s panem [jméno] [jméno] v době jeho smrti, jakož i v době po jeho smrti, udržovala milenecký poměr.“) je zcela nedostačující k vyrovnání žalobkyni vzniklé újmy na jejích - úpravou § 11 občanského zákoníku - chráněných právech, jež je natolik závažnou, že je na místě i přiznání peněžitého zadostiučinění. Pro tento závěr postačí jen poukázat na to, že se lživými tvrzeními, naznačujícími amorální jednání žalobkyně, se seznámilo cca 500 000 čtenářů a z upoutávek téměř dvě třetiny televizních diváků starších 15 let a že byla volně dostupná na internetu. Byla to ostatně velká fotografie žalobkyně na titulní straně časopisu s hlavním titulkem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno], jež měla zájemce ke koupi časopisu přilákat.

11. Poté, co se zabýval hledisky a okolnostmi, na základě nichž soud podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí (s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo) postupem podle ustanovení § 136 o. s. ř., při úvaze o výši újmě žalobkyně přiměřeného zadostiučinění v penězích dále nad hlediska, vážící se k osobě žalobkyně a její újmě, odvolací soud přihlédl i k osobě žalované, zde lze již jen stručně shrnout, že zjištění soudu prvního stupně prokazují, že žalovaná zveřejnila tvrzení naznačující nevěru žalobkyně ve vztahu k - v té době umírajícímu – manželovi [jméno] [jméno] bez jakékoli opory ve skutečnosti, a tedy lživé, nijak tato tvrzení ani fakticky neověřovala a užila je v článku výlučně v „ honbě“ za senzacemi a zvýšením prodejnosti své tiskoviny: osoba žalobkyně (včetně její fotografie) spojená se jménem [anonymizována dvě slova] [jméno] [jméno], spolu s bombastickými titulky o naznačovaném jejím zavrženíhodném jednání, jí celý náklad tiskoviny (s hrubým ziskem bez reklam ve výši cca 3,6 mil. Kč) spolehlivě vyprodala. Odvolací soud vedle toho nemohl opomenout zásadu již výše uvedenou, že zadostiučinění v penězích plní sice především satisfakční funkci, úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění však také nelze vylučovat. Preventivně-sankční funkci zadostiučinění v tomto případě zřejmě již sice nelze spojovat se žalovanou, jež v mezidobí ukončila vydávání předmětného týdeníku, ale zprostředkovaně ji lze dovodit pro okruh vydavatelů zejména tzv. bulvárního tisku. Již proto je na místě i s touto obecně preventivní výchovnou stránkou přiznávaného zadostiučinění uvažovat. Zde je na místě odkázat na úvahu, převzatou z publikace K. Eliáš a kol.: Velký akademický komentář, 1. sv., Praha: Linde, 2008, str. 157, a citovanou v čl. 36 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012: …Odstrašujícím působením zadostiučinění lze čelit sociálně patologickému nebezpečí ekonomizace výnosů a nákladů protiprávních jednání. Bylo-li by zadostiučinění pokaždé či převážně... jen nízké bez ohledu na okolnosti, mohlo by to vést k objektivně nežádoucí myšlence, že se zásahy mohou původci vyplatit, zejména docílil-li jimi svého přímého či nepřímého obchodního nebo jiného hospodářského prospěchu (např. vyšší prodejností nákladu bulvárního tisku nebo vyšší sledovaností televizního pořadu pokleslého obsahu, psychologicky zacíleného na pudové či horší stránky diváckých osobností).

12. Na základě uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že podle § 136 o. s. ř. za přiměřenou všem tam popsaným hlediskům a funkcím zadostiučinění, zejména pak vzhledem k již podrobně rozebranému rozsahu nehmotné újmy žalobkyně na jejích osobnostních právech, chráněných § 11 obč. zák., s přihlédnutím k okolnostem, povaze a intenzitě zásahu (jenž byl veden vedle obsahu tištěného týdeníku i v dalších médiích v rámci propagace daného čísla - na internetu a v komerčních televizích, včetně čtenosti tiskoviny a jejímu nákladu), tedy vedle rozsahu působení nepravdivých tvrzení na veřejnost a ovlivnění pohledu na žalobkyni, s přihlédnutím k osobě rušitele – žalované (zde rovněž i k pravděpodobnému hrubému zisku žalované z prodeje daného čísla cca 3,6 mil. Kč), dovodil, že protiprávnímu zásahu a jím způsobené nehmotné újmě žalobkyně odpovídá zaplacení zadostiučinění v částce 4 mil. Kč. Byť tato částka, jak odvolací soud uvedl, přesahuje běžně přiznávané částky, odpovídá jak mimořádným okolnostem této věci, tak rovněž hledisku přiměřenosti (§ 13 odst. 1 a 3 obč. zák.). Zásah do osobnostních práv žalobkyně, jak byl v řízení prokázán, byl natolik extrémní, že bylo na místě k odstranění nemajetkové újmy na její cti, důstojnosti, vážnosti ve společnosti a její dobré pověsti přiznat peněžité zadostiučinění v uvedené výši. K rozhodnutí dovolacího soudu 13. Rozsudek odvolacího soudu (mimo části výroku, kterou byla potvrzena část výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do zaplacení 1 000 000 Kč) napadla žalovaná dovoláním a dovolací soud svým rozhodnutím ze dne 16. 12. 2020, č. j. 25 Cdo 1004/2020-356, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, a změněn v části výroku III tak, že žalobě bylo vyhověno co do 2 800 000 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc se v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. V odůvodnění, poté co shledal důvodnost dovolání, poukázal na relevantní právní úpravu bývalého občanského zákoníku, připomněl postup soudu při úvaze o závažnosti zásahu do osobnostních práv ve vztahu k možnému zadostiučinění. Podrobněji se pak zabýval zásadami pro přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák., s tím, že je v souladu s ustálenou judikaturou závěr, že dle něhož byla-li osobnostní práva porušena ve značné míře, může být poškozenému přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák., odkázal na další rozhodnutí, jež shodně vycházejí z toho, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě zásahem dotčené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Jakékoliv snížení lidské důstojnosti je nezbytné vnímat jako zásah stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou neporovnatelnou s ostatními ústavně chráněnými hodnotami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či exaktně vyčíslitelnou v penězích. Jak k tomu uvedl: Úloha náhrady nemajetkové újmy v penězích je primárně satisfakční, jejím smyslem je tedy přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, když nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění - satisfakci (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1586/09). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a to nejen okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby. Základem úvah podle § 136 o. s. ř. je proto seznání takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Ze shora uvedeného plyne, že při rozhodování o nároku podle § 13 odst. 2 obč. zák. nemá soud k dispozici žádné obecně platné pravidlo pro kvantifikaci, tedy stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 3 obč. zák., ale je na něm, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké finanční zadostiučinění je v konkrétní posuzované věci "přiměřené". Pro jeho vyčíslení neexistuje žádná tabulka a případné není ani zcela mechanické porovnávání obdobných nároků, neboť každá osobnost je jedinečná a situace, v níž k narušení jejích základních práv došlo, jsou rozmanité, nicméně je nutné usilovat též o proporcionalitu výše náhrad v obdobných či srovnatelných případech (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, k náhradě podle § 2959 o. z., či nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16, k výkladu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sbírky, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Jde o odčinění nemajetkové újmy, u níž se jiný způsob satisfakce nejeví dostatečným. Peněžitá náhrada má umožnit poškozenému lépe se vyrovnat s neoprávněným zásahem do jeho osobnosti, nikoli potrestat toho, kdo zásah způsobil.

14. Uvedené zásady dovolací soud v dalším textu svého rozhodnutí pak rozvedl ve prospěch závěru, že je třeba respektovat primární význam kompenzačně-satisfakční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv informačním médiem, přičemž preventivně-sankční funkce se uplatní v rámci primární funkce a sama o sobě není důvodem pro stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v případech zmírnění jiných zásahů do osobnostních práv (způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním poškozením blízké osoby). Připustil, že o (O) kolnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako závažnost zásahu, význam práva, které bylo zásahem napadeno, trvání či opakování zásahu nebo výjimečné okolnosti na straně poškozeného (jeho povolání, sociální postavení, věk, zdravotní stav apod.). Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k odklonu od dosavadní ustálené judikatury, podle níž preventivní úloha zákonu odpovídajícího a spravedlivého relutárního zadostiučinění sice není vyloučena, nicméně jeho hlavní funkce je satisfakční., a vyjádřil posléze svůj závěr: Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze tedy zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu. Není tak namístě jen proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média, stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od čeho žalovaného odrazovat. Dovolací soud dospěl k závěru, že byť zde jsou dány okolnosti, odůvodňující přiznání vysokého finančního zadostiučinění, jeví se přiznaná částka nepřiměřeně vysoká a napadené rozhodnutí tak nemůže obstát. Jak k tomu uvedl: Jeho výše však musí být v přijatelné relaci k náhradám přiznávaným za závažné zásahy do jiných osobnostních práv v dané době (rok 2012), neboť v opačném případě by došlo k neospravedlnitelné disproporci, vnímané jako extrémní nespravedlnost zejména oběťmi násilné trestné činnosti či tzv. sekundárními oběťmi. Pro člověka, který ztratil člena rodiny v důsledku protiprávního jednání škůdce, by nebylo žádným způsobem odůvodnitelné, že jeho ztráta bude odčiněna náhradou pohybující se v rozmezí pěti set tisíc až milionu korun, jen výjimečně více, zatímco náhrada za utrhání na cti, byť závažná, by vedla k přiznání finančního zadostiučinění ve výši několika milionů. Obdobně nepřiměřeně by vyznělo srovnání takového zadostiučinění s částkou 500 000 Kč, která byla jako náhrada nemajetkové újmy přiznána v adhezním řízení přímé oběti zvlášť závažného zločinu znásilnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestněprávní, pod č. 14/2014). Přitom je třeba si uvědomit, že ve všech těchto případech jde o zásah do typově obdobných a hierarchicky srovnatelných osobnostních práv – práva na čest, důstojnost, vážnost, soukromí a rodinný život, byť se liší způsob a provedení zásahu i povaha následku. Argumentace žalobkyně pro přiznání zvýšené náhrady ztrátami v jejích [anonymizováno] aktivitách, jakož i polemika žalované s těmito argumenty, nemají pro stanovení výše náhrady bezprostřední význam vzhledem k tomu, že finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv nelze ztotožňovat s náhradou majetkové újmy (například ztráty zisku), kterou poškozený v důsledku zásahu do jeho pověsti mohl utrpět. Stalo-li se tak, může jít jen o jednu z okolností, které bude soud při posouzení věci brát v úvahu. Stejně tak zisk, kterého škůdce dosáhl při publikování závadné informace o populární osobě, není jediným, ba ani nejvýznamnějším činitelem, který by měl ovlivnit výši relutární náhrady, kterou nelze stanovit výpočtem„ zisk škůdce = relutární náhrada“, a to ani v případě, že by byl zisk stanoven ekonomicky správným způsobem. Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin. Odvolacím soudem stanovená výše náhrady 4 000 000 Kč je s ohledem na shora uvedené nepřiměřeně vysoká, napadené rozhodnutí proto nemůže obstát. Závěry odvolacího soudu v řízení po vrácení věci dovolacím soudem 15. V novém řízení odvolací soud znovu přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. k odvolání obou účastnic rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl jeho předchozí rozsudek zrušen (tj. v rozsahu zaplacení částky 4 mil. Kč), a poté, co umožnil účastnicím předložit svá stanoviska, jimiž ve světle závěrů dovolacího soudu podpořily argumentaci svých odvolání a navrhly odvolacímu soudu vydání tomu odpovídajícího rozhodnutí, dospěl, při respektování shora popsaných závěrů rozsudku dovolacího soudu, k závěru, že odvolání obou účastnic důvodné není.

16. Odvolací soud předně odkazuje na předchozí své rozhodnutí ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, jež – jak shora uvedeno – neobstálo výlučně co do posouzení přiměřenosti přisouzené výše peněžitého zadostiučinění, a odkazuje rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 6. 9. 2017, č. j. 37 C 83/2012-260, s tím, že na tomto místě dále zcela odkazuje na skutková zjištění, jež soud prvního stupně měl k dispozici pro své rozhodnutí, jež i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal s tím, že (jak již uvedl v předešlém svém rozhodnutí) nejsou na místě námitky žalované ohledně neprovedení dalších důkazů, ani odvolací soud neshledal potřebu jejich provedení, neboť skutek a jeho dopad na jednotlivé stránky osobnosti žalobkyně byly v řízení v dostatečné míře prokázány. Lze již zde též uvést, že se odvolací soud ztotožnil s výsledným hodnocením zjištěného skutkového stavu a závěry soudu prvního stupně, že došlo k výraznému zásahu do osobnostních práv žalobkyně a že žalobkyni náleží vedle morálního i peněžité zadostiučinění, a ve své úvaze dle § 136 o. s. ř., v níž posuzoval závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo, dovodil, že újmě žalobkyni vzniklé je přiměřené (již soudem prvního stupně nepravomocně přiznané) finanční zadostiučinění 1 200 000 Kč (vedle již pravomocně přiznané omluvy), s tím, že podle názoru odvolacího soudu jde o závěr odpovídající i zásadám, jež zdůraznil dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Odvolací soud přitom přihlížel i k následně vydaným rozhodnutím dovolacího soudu v obdobných věcech (jako např. k rozsudku ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, dále k usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021), s tím, že na závěry tam vyjádřené je třeba pohlížet i optikou rozhodování Ústavního soudu, tak jak byly vyjádřeny například v nálezu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21.

17. Odvolací soud nemá za potřebné i vzhledem k závěru dovolacího soudu jakkoli měnit a doplňovat v předchozím svém rozsudku již uvedené obecné zásady a odkazy na relevantní judikaturu, jakož i své závěry, jež uvedl - k vymezení zásahu do osobnostních práv a ke střetu práv na ochranu osobnosti a svobody projevu, k otázce (ne) pravdivosti informací médií a mezím přípustnosti hodnocení jednání veřejně činné osoby (bod 10 odůvodnění předešlého rozsudku); - vymezení relevantní právní úpravy a zásad jejího uplatňování (body 11-13, 17-18 odůvodnění); - k vymezení předmětu přezkumu (s omezením dle již shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu), k prokázaným tvrzením žalobkyně (bod 14) a k povaze a hloubce zásahu do jejích osobnostních práv (body 15, 19-20 odůvodnění), jež pro stručnost proto takto činí součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí.

18. Jak bylo již uvedeno, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedle již pravomocně přiznaného morálního zadostiučinění důvodně žalobkyně uplatnila i právo na zadostiučinění peněžité, vycházel z toho, že prokázaný zásah žalované dehonestujícím obsahem článku mířícího do soukromí žalobkyně byl natolik zásadním a snižujícím její důstojnost, občanskou a profesní čest, že je na místě uložit žalované zaplatit k vyrovnání nemajetkové újmy žalobkyně i peněžitou satisfakci; za odpovídající považoval zaplacení částky 1 200 000 Kč Odvolací soud má za zcela správný závěr soudu prvního stupně, že k takovému zásadnímu zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, s uvedeným závěrem se odvolací soud plně ztotožnil a lze na jeho odůvodnění v obsahu napadeného rozsudku včetně odkazované judikatury odkázat, přitom odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně z rozsáhlého dokazování měl k dispozici dostatek skutkových zjištění, jež mu umožnila v tomto směru věc řádně posoudit a o nároku podle § 11 a 13 obč. zák. (tj. úpravy dnes odpovídající § 81, § 82 a § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 nového občanského zákoníku - zákona č. 89/2012 Sb.) rozhodnout. Dle názoru odvolacího soudu způsobené nehmotné újmě žalobkyně odpovídá i soudem přiznaná výše zadostiučinění. V tomto lze znovu poukázat na závěry dovolacího soudu, jenž závěr o zcela zásadním zásahu do práv žalobkyně akceptoval, pokud zdůraznil: V daném případě oba nalézací soudy shledaly zásah do cti a dobré pověsti žalobkyně natolik závažným, že odůvodňuje přiznání finančního zadostiučinění, a to v mimořádné výši. S tím se dovolací soud ztotožňuje. Nepravdivé nařčení pozůstalé manželky, že se ve dnech, kdy její manžel umíral, odjela bavit s milencem do [anonymizováno], je skutečně nehorázné a nepochybně způsobilé výrazně negativně zasáhnout nejen dotčenou osobu, ale také značně poškodit její dobrou pověst. Takové jednání je totiž obecně vzato vnímáno jako nepřijatelné, nemorální a odsouzeníhodné. Na manželku [anonymizována dvě slova] jsou pak kladeny veřejností vyšší morální nároky, je více sledována a hodnocena, a dopustí-li se obecně nepřijatelného jednání, má to pro ni vážnější důsledky než pro ženu, která nezastává tak výjimečné společenské postavení. Lze tudíž uzavřít, že každý člověk v postavení žalobkyně by obdobné obvinění vnímal velmi úkorně. Negativní působení takové informace je v daném případě dále zvyšováno nejen tím, že žalobkyně je populární [anonymizována dvě slova], ale zejména tím, že byla manželkou [anonymizováno] [jméno] [jméno] a difamující nepravdivá informace souvisela s jeho úmrtím. Tím více bylo pravděpodobné, že veřejnost žalobkyni za shora popsané jednání odsoudí. Žalovanou vznesené pochybnosti, zda byla žalobkyně veřejností jako [anonymizována dvě slova] skutečně tak kladně přijímána a zda tedy její obliba byla taková, aby zásah pro ni byl citelný, nejsou namístě. Právě proto, že působení žalobkyně na pozici [anonymizována dvě slova] nebylo zpočátku jednoduché, že žalobkyně musela svým jednáním a vystupováním veřejnost roky přesvědčovat, že je skutečně milující manželkou a důstojnou [anonymizována dvě slova], jsou smyšlená tvrzení o jejím mileneckém poměru na sklonku manželova života tím spíše způsobilá těžce zasáhnout její pověst a zprostředkovaně i zpochybnit její morální kredit při jejích charitativních aktivitách. Všechny tyto okolnosti jsou tedy dostatečnými důvody pro stanovení vysokého finančního zadostiučinění.

19. Na tomto místě je třeba poukázat i na dovolacím soudem zdůrazněnou zásadu nutnosti užití principu proporcionality, při němž soud porovná částky zvažované náhrady nemajetkové újmy s náhradami, přisouzenými v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv. Odvolací soud má z tohoto hlediska soudem prvního stupně přiznané finanční zadostiučinění ve výši 1,2 mil. Kč za uvedeným závěrům odpovídající, nijak podstatněji nevybočující z dosud soudně přiznávaných částek v obdobných případech. Odvolací soud v tomto poukazuje např. na (jako srovnatelnou) věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 99/2011 (s rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 34 C 99/2011-247, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, č. j. 1 Co 66/2011-289, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2016, č. j. 1 Co 66/2014-312, s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 3341/16), v níž bylo vedle morálního zadostiučinění přiznáno i právo na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve shodné výši 1,2 mil. Kč. Poukázat lze dále i na věc, vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 18/2009 (v níž mj. rozhodoval i Nejvyšší soud pod sp. zn. 30 Cdo 2108/2012 dne 22. 11. 2012, jež byla uzavřena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, č. j. 3 Co 58/2016-355), v níž vedle omluvy bylo přiznáno požadované zadostiučinění zaplacením 1 mil. Kč. Odkázat lze dále na náhrady nemajetkové újmy, přiznávané soudy v dalších věcech, řešených i u Nejvyššího soudu (např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1490/2020 – peněžité zadostiučinění 900 000 Kč, v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 506/2021 - náhrada byla přiznána ve výši 1 200 000 Kč).

20. Na základě uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že podle § 136 o. s. ř. za přiměřenou všem shora popsaným hlediskům a kompenzačně-satisfakční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy, zejména pak vzhledem k již výše podrobně rozebranému rozsahu nehmotné újmy žalobkyně na jejích osobnostních právech, chráněných § 11 obč. zák., s přihlédnutím k okolnostem, povaze a intenzitě zásahu (jenž byl veden vedle obsahu tištěného týdeníku i v dalších médiích v rámci propagace daného čísla - na internetu a [anonymizováno] komerčních televizích, včetně čtenosti tiskoviny a jejímu nákladu), tedy vedle rozsahu působení nepravdivých tvrzení na veřejnost a ovlivnění pohledu na žalobkyni, i s přihlédnutím k osobě rušitele – žalované - dovodil, že protiprávnímu zásahu a jím způsobené nehmotné újmě žalobkyně odpovídá zaplacení již soudem prvního stupně (nepravomocně) přiznané částky 1,2 mil. Kč. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalované napadeném výroku II. o její povinnosti zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně tak ale i odvoláním žalobkyně napadený výrok III. v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení dalších 2 800 000 Kč (nad již pravomocně zamítnutý požadavek na zaplacení 1 mil. Kč), a to dále spolu s výrokem o nákladech státu V., jenž odpovídá výsledku řízení a úpravě § 148 odst. 1 o. s. ř.

21. Pokud jde o náklady řízení (vzniklé před soudem prvního stupně i soudem odvolacím – za první odvolací řízení – a v dalším řízení před soudem prvního stupně do vydání napadeného rozsudku ze dne 6. 9. 2018), rozhodl o nich soud prvního stupně výrokem IV. správně, pokud považoval žalobkyni za plně úspěšnou v tomto řízení, nikoli správně (byť nepatrně) však určil výši této náhrady; odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tento výrok proto změnil a přiznal žalobkyni právo na náhradu těchto nákladů podle 142 odst. 3, § 137 o. s. ř. a § 11 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a/, 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ advokátní tarif“, v rozsahu zaplacení částky 75 710 Kč, sestávající z odměny advokáta za 15 úkonů právní služby - převzetí věci, sepis žaloby, podání vyjádření z [datum] a účast na jednáních soudu dne [datum] (delší 2 hodin), [datum] (delší 2 hodin), [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], vyjádření k odvolání protistrany z [datum], účast na jednání dne [datum] - po 3 100 Kč, 15 režijních náhrad po 300 Kč, DPH 10 710 Kč, náhrady soudních poplatků (odpovídající přiznanému nároku na omluvu a peněžitého zadostiučinění 1,2 mil. Kč) v částce 14 000 Kč (ze žaloby); další náklady (jako např. první odvolání žalobkyně, soudní poplatek z něho) již odvolací soud vzhledem k výsledku řízení k náhradě nepřiznal. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 o. s. ř.

22. Vzhledem k výsledku odvolacího řízení, v němž se svým odvoláním neměla úspěch žádná ze stran sporu, rozhodl podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. o nákladech tohoto odvolacího řízení odvolací soud tak, že právo na náhradu těchto nákladů nemá žádný z účastníků.

Poučení