3 CO 24/2021 - 1530

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Horáčka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Čurdy a JUDr. Yvony Svobodové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] se sídlem [adresa], zastoupený JUDr. PhDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [anonymizována dvě slova], [obec a číslo], proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa], zastoupená JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa], o ochranu autorského práva, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2020, č. j. 32 C 108/2005-1411, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 268 334 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky od 11. 11. 2005 do zaplacení potvrzuje, jinak se mění tak, že žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1 210 536 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení a na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku 890 968,25 Kč.

III. Žalobce a žalovaná jsou povinni zaplatit státu na náhradu řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobce 14 940 Kč a žalovaná 3 060 Kč.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze shora uvedeným, v pořadí již čtvrtým, rozsudkem rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 478 870 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 11. 11. 2005 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba na zaplacení částky 59 254 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 11. 11. 2005 do zaplacení se zamítá (výrok II.), žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 1 538 124 Kč od 30. 6. 2003 do 10. 11. 2005 se zamítá (výrok III.), žalovaná je povinna zaplatit žalobci část nákladů řízení ve výši 1 060 225 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalovaná je povinna zaplatit České republice náklady znalečného ve výši 38 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Vyšel z podané žaloby, kterou se žalobce požadoval určení, že žalovaná neoprávněně použila projektovou dokumentaci architektonicko-stavební části a interiéru pro dílo [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [příjmení] tím způsobem, že tuto projektovou dokumentaci bez souhlasu jejího autora, tedy žalobce, zpřístupňovala třetím osobám, které do tohoto projektu činily svévolné zásahy a změny. Dále se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení - odměny, která by mu náležela jako autorsko-právní honorář s přihlédnutím ke specifiku celé stavby, a to v částce na základě výpočtu České komory architektů, jejíž posudek v této souvislosti doložil. Dále se žalobce domáhal morální satisfakce - zadostiučinění v penězích ve výši 100 000 Kč. Tvrdil, že na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum] na objednávku pro žalovanou zhotovil projektovou dokumentaci pro dílo nazvané [anonymizována čtyři slova] – [příjmení] [příjmení]. Žalovaná neplatně odstoupila od smlouvy podáním ze dne 2. 12. 1999, přesto žalobce svůj závazek ze smlouvy splnil, i když mu to žalovaná znemožňovala. V průběhu prosince 1999 předal kompletní prováděcí dokumentaci díla žalované, a tato dokumentace byla později s určitými změnami použita k realizaci stavby. Žalobce též tvrdil, že žalovaná tím, že bez souhlasu autora poskytovala jeho autorské dílo třetím osobám, které do něj prováděly zásah bez jeho svolení, hrubě porušila jeho autorská práva. Proto se domáhá určení, že žalovaná neoprávněně použila projektovou dokumentaci architektonicko-stavební části a interiéru pro dílo [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [příjmení] tím způsobem, že tuto projektovou dokumentaci bez souhlasu autora zpřístupňovala třetím osobám, které do něho činily svévolné zásahy a změny. K výzvě soudu pak žalobce upřesnil, že žalovaná porušila jeho autorská práva již v listopadu 1999, kdy svévolně změnila založení a tvar horního mantinelu [anonymizováno] v rozporu s prováděcím projektem žalobce i stavebním povolením, souběžně pak byly pořizovány nezákonné kopie autorského díla žalobce a předány cizím subjektům, které provedly zásahy do jeho autorského díla. Dále se žalobce domáhal zaplacení odměny, která by mu náležela za užití díla žalovanou, protože k realizaci díla stavbou došlo bez zaplacení autorské odměny či uzavření licenční smlouvy. Specifikoval, že se domáhá bezdůvodného obohacení ve výši odměny, která by mu náležela s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen„ AZ“), dále se žalobce domáhal satisfakce, tedy zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za neoprávněné nakládání s jeho dílem, tedy jak za neoprávněné užití, tak za změny, které byly do jeho díla provedeny, a které on zjistil až při návštěvě [anonymizováno] po jeho zpřístupnění veřejnosti.

3. Žalovaná navrhovala žalobu zamítnout. Učinila nesporným, že žalobce je autorem díla označeného jako [anonymizována čtyři slova] - [příjmení] [příjmení], zpochybnila však, že by vlastní projektová dokumentace byla vůbec autorským dílem. Učinila nesporným, že byla uzavřena smlouva o vytvoření díla podle obchodního zákoníku, žalobce pak části této smlouvy nedostál, proto žalovaná odstoupila od smlouvy. Žalovaná za dílo, které si u žalobce objednala, zaplatila. Žalobce dodal projektovou dokumentaci pro stavební povolení, tato je ve vlastnictví žalované a může s ní tedy nakládat. Pokud předala toto dílo jiným odborným subjektům za účelem realizace díla, nemůže se jednat o neoprávněné užití. Co se týče nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pak by to muselo být pouze za to, že žalovaná neoprávněně nakládala s dílem tak, jak se domáhá žalobce v rámci určovacího nároku. Časově však k tomu mělo dojít za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., takže se nemůže o takový nárok jednat, mohlo by se jednat pouze o odměnu, která by autorovi náležela, ale ta by měla vyplývat z uzavřené smlouvy. Žalovaná opakovaně namítala promlčení nároku na zaplacení, ať již odměny nebo vydání bezdůvodného obohacení, stejně tak promlčení nároku na zadostiučinění v penězích. Navrhla zamítnutí žaloby.

4. Soud věc posoudil podle § 32 autorského zákona a uvedl, že na základě znaleckého posudku a předchozího pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, jehož názorem je vázán, má postaveno na jisto, že došlo k zásahu do projektové dokumentace žalobce. Jednalo se o zásah natolik intenzivní, že porušuje osobnostní autorská práva žalobce, tedy porušuje práva žalobce k duševnímu vlastnictví při vytvoření projektové dokumentace. Na základě toho soud shledal žalobu v této části důvodnou, neboť došlo k neoprávněnému zásahu do autorských práv žalobce ze strany žalované. Za zásah je odpovědná žalovaná, neboť v té době byla stavitelem, a tedy objednatelem stavby. V podrobnostech odkázal na závěry soudu odvolacího, které byly uvedeny v předchozím rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobce až v podání ze dne 3. 12. 2019 přesně specifikoval svůj nárok, kdy nad rámec do té doby opakovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (předtím majetkové újmy) specifikoval, že to představuje částku, o co se nezmenšil majetek žalované, tj. částku, kterou by musela žalobci zaplatit za licenci, na základě které by byla oprávněna poskytnout dílo třetím osobám a umožnit jim provádět změny díla. Dále uvedl, že pro stanovení výše není možné použít znalecký posudek [anonymizováno] v [obec], zpracovaný k zadání soudu (viz výše), ani znalecký posudek akad. arch. [jméno] [příjmení] ze dne 27. 11. 2007 zn. SZP C/ III/07 (čl. 84), zpracovaný pro jiné soudní řízení u OS pro [část Prahy] ze stanoviska České komory architektů ze dne [XY 2005] [číslo jednací] (čl. 1232) doloženého žalobcem. Je to z důvodu, že oproti nároku žalobce představujícímu bezdůvodné obohacení spočívající v nezmenšení majetku žalované, které by nastalo, pokud by byla uzavřena licenční smlouva, která by žalovanou opravňovala zpřístupňovat autorské dílo žalobce třetím osobám a provádět do něho zásahy a změny, a žalovaná by musela za tato oprávnění zaplatit odměnu, znalecký posudek [anonymizováno] řešil„ výši finanční sankce stanovené jako doplacení celé částky honoráře, který by příslušel architektovi v případě, že by bylo dílo dokončeno ve spolupráci s jeho autorem bez vypovězení smlouvy + 100% výše uvedeného nedoplatku jako sankce“ (odpověď na otázku č. 8, str. 19 posudku), znalecký posudek znalce [příjmení] se zabýval otázkou, zda projektová dokumentace žalobce byla využita pro dokumentaci, dle které byla stavba realizována a do jaké míry je realizační dokumentace samostatným dílem na původní dokumentaci nezávislým a stanovisko ČKA řešilo výpočet hmotné újmy způsobené neoprávněným výkonem autorského práva a zásahem do něho bez souhlasu autora. Po dalším pečlivém zkoumání však soud uzavřel, že s pravděpodobností rovnající se jistotě, nebude v daném případě možné ani znaleckým posudkem zjistit výši bezdůvodného obohacení, které musí představovat tržní cenu za licenční oprávnění, kterou by žalovaná musela zaplatit žalobci, aby mohla jeho dílo postupovat třetí osobě a činit v něm změny. Je třeba vzít zřetel na to, že projekt žalobce byl ojedinělým dílem, jak vyplývá ze samotné Smlouvy, resp. její přílohy č. 1, kde je toto dílo charakterizováno jako dílo s atypickým architektonickým řešením v nejbližším stupni obtížnosti a stejně takto vyplývá i ze stanoviska České kanceláře architektů ze dne [datum] (viz výše), ale i z předchozího stanoviska ČKA ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], především na straně 6 (čl. 1240). Z toho pro soud vyplynulo, že příp. ustanovený znalec by z důvodu výjimečnosti této stavby měl nedostatečné podklady či nejspíš by neměl žádné pro porovnání, ze kterých by mohl odvodit tržní hodnotu licenční odměny. Po pečlivém uvážení, po závěru, že výši nároku nelze zjistit zadáním posudku, se tedy soud rozhodl posoudit pravděpodobnou výši bezdůvodného obohacení dle vlastní úvahy v souladu s § 136 o. s. ř. Podpůrným podkladem mu bylo stanovisko s výpočtem, které ČKA vypracovala a ve kterém se odborně vyjadřuje a vypočítává„ hmotnou újmu“ způsobenou žalovanou neoprávněným výkonem autorského práva užitím tohoto díla a zásahem do něho bez souhlasu autora. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., o náhradě nákladů vzniklých státu podle § 148 o. s. ř.

5. Proti rozsudku se včas odvolala žalovaná, a to v rozsahu výroků I., IV. a V. V odvolání zopakovala své předcházející argumenty k přechozím rozhodnutím soudů, tedy že nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně i výsledným právním hodnocením, provedeným soudem prvního stupně. Jestliže se nárok žalobce posuzuje jako nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení, pak ve světle již dříve učiněného závěru odvolacího soudu (jenž tehdy z důvodu nedostatku žalobních tvrzení nemohl učinit závěr o povaze nároku) o vztahu projektové dokumentace a stavby musí obohacení vydat hlavní město Praha jako originární, od počátku až do vydání rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) jediný vlastník výsledné stavby a ten, kdo získal na úkor žalobce majetkový prospěch. Žalovaná se měla bezdůvodně obohatit o 1 478 870 Kč tím, že se nezmenšil její majetek o částku, kterou by musela zaplatit žalobci za licenci, na jejímž základě by byla oprávněna poskytnout projektovou dokumentaci třetím osobám a umožnit jim provádět změny díla. V žalobě je tvrzeno deset změn, v předmětném řízení lze posuzovat jen ty, které žalobce tvrdí. Pro věcnou správnost rozhodnutí je podstatné, že soud prvního stupně z hlediska porušení autorského práva, vzniku nároku na žalobce na odměnu a zjištění výše bezdůvodného obohacení nevyhodnotil každou jednotlivou změnu projektové dokumentace. Výše bezdůvodného obohacení dle ceny obvyklé by připadala v úvahu, kdyby smlouva mezi účastníky byla neplatná nebo kdyby zanikla. Pro úplnost je třeba uvést, že k bezdůvodnému obohacení žalované, (pokud se obohatila), došlo za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb. (podle soudu prvního stupně v květnu 2000), a je tak nadbytečná případná úvaha o výkladu nároku podle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb. Navíc, nejsou zde podmínky pro to, aby soud prvního stupně nemohl určit výši žalobcova nároku postupem podle § 136 o. s. ř., navíc s odůvodněním, že již podle smlouvy mezi účastníky i z dalších důkazů vyplývá ojedinělost díla. Úvahu ve smyslu nesprávně aplikovaného zákonného ustanovení soud prvního stupně navíc založil na materiálu ČKA, který je jen teoretický a téměř výlučně pracující s neplatným honorářovým řádem a z něj vycházejícími veličinami místo údaji ze smlouvy. Smlouva o dílo ostatně byla výsledkem žalobcova projevu vůle, kterou byl žalobce po celou dobu (stejně jako žalovaná) vázán. Podle smlouvy lze navíc výši nároku stanovit přesně, což také vylučuje postup podle § 136 o. s. ř. Podle pokynu odvolacího soudu měl soud prvního stupně vyjít z toho, že o existenci porušení se žalobce mohl dovědět až po zhlédnutí faktické realizace díla (stavby), tedy po jejím zpřístupnění veřejnosti v srpnu 2004 (čl. 30 usnesení VS v Praze z 26. 2. 2018), a ne že právo není promlčeno. Podle závěru soudu prvního stupně nebylo podstatné, kdy proběhla realizace autorského díla dle změněné projektové dokumentace, podstatné bylo, kdy byly provedeny samotné změny (odst. 13. rozsudku in fine). Podle zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní lhůta) s tím, že nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky (objektivní lhůta), (viz také NS 33 Odo 1136/2006). Vzhledem k závěru soudu prvního stupně o tom, kdy došlo k porušení žalobcova práva (a vzniku práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení), tj. květen 2000, objektivní lhůta skončila v květnu 2003, resp. podle žádosti o změnu stavby před dokončením, tj. listopad 2001, skončila v listopadu 2004, a proto žalovaná trvá na promlčení žalobcova nároku, pokud by zde byl, když ten předmětné řízení zahájil až v srpnu 2005. Nejpozději v srpnu 2004 také žalobce musel vědět, že stavba je majetkem hlavního města Prahy, a proto kromě opožděně u soudu uplatněného práva v roce 2005 žaloval nesprávný subjekt (podle konstantní judikatury nejvyššího soudu, např. 28 Cdo 4163/2016 předpokladem vzniku vydat bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení; pasivní věcná legitimace stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícím ve zvýšení jejích aktiv nebo snížení pasiv, ač by se tak za běžných okolností stalo). Proto navrhla, aby odvolací soud tímto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalované přizná právo na náhradu nákladů řízení.

6. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání fakticky odkázal na svou předchozí argumentaci opakující se již v průběhu řízení a týkající se porušení jeho autorských práv k projektu [anonymizováno]. Zároveň se odvolal do výroku IV. rozsudku s odůvodněním, že podle jeho názoru neměl soud prvního stupně přistupovat k aplikaci § 150 o. s. ř. a neměl odměnu snižovat o 25%.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalované je v části důvodné.

8. Žalobce v žalobě od počátku tvrdil, že je autorem architektonického díla – [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], které vzniklo na základě smlouvy o dílo [číslo] ze dne [datum]. Na základě této smlouvy o dílo žalobce vytvořil projektovou dokumentaci k realizaci tohoto díla, kterou předal žalované. Žalovaná (a následně jeho právní nástupce [anonymizováno] [územní celek]) na základě této projektové dokumentace pokračovala ve výstavbě samotné stavby. To, že autorem díla je žalobce, nebylo mezi účastníky sporné.

9. Žalovaná zpochybňovala, že by vlastní projektová dokumentace byla vůbec autorským dílem. Učinila nesporným, že byla uzavřena smlouva o vytvoření díla podle obchodního zákoníku, žalobce pak části této smlouvy nedostál, proto žalovaná odstoupila od této části smlouvy. Žalovaná za dílo, které si u žalobce objednala, zaplatila, tvrdila, že i za jeho užití, žalobce dodal projektovou dokumentaci pro stavební povolení. Tato je ve vlastnictví žalované a může s ní tedy nakládat. Pokud předala toto dílo jiným odborným subjektům za účelem realizace díla, nemůže se jednat o neoprávněné užití. Co se týče nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pak by to muselo být pouze za to, že žalovaná neoprávněně nakládala s dílem tak, jak se domáhá žalobce v rámci určovacího nároku. Časově však k tomu mělo dojít za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., takže se nemůže o takový nárok jednat, mohlo by se jednat pouze o odměnu, která by autorovi náležela, ale ta by měla vyplývat z uzavřené smlouvy. Žalovaná opakovaně namítala promlčení nároku na zaplacení, ať již odměny nebo vydání bezdůvodného obohacení, stejně tak promlčení nároku na zadostiučinění v penězích.

10. O věci samé již odvolací soud opakovaně rozhodoval.

11. Ve svém posledním rozhodnutí ze dne 26. 2. 2018, č. j. 5Co 96/2016-1148, které bylo i přezkoumáno Nejvyšším (sp. zn. 30 Cdo 3055/2018) i Ústavním soudem (sp. zn. II. ÚS 635/19), odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je autorem sporné projektové dokumentace, tato dokumentace splňuje kumulativní znaky autorského díla podle § 2 zákona č. 35/1965 Sb., autorský zákon, který je třeba aplikovat s ohledem na dobu vzniku díla a § 106 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Zároveň uzavřel, že objednatel, žalovaná, tedy mohla dílo, v podobě jeho hmotného substrátu – projektové dokumentace – použít, avšak pouze k účelu stanovenému smlouvou, tedy zhotovení stavby [anonymizováno] [příjmení] [příjmení]. K žádnému jinému účelu užití jej smlouva o dílo [číslo] neopravňovala. Dílo, případně jeho části ve formě jednotlivých výkresů projektové dokumentace využila pro zpracování„ upravené“ projektové dokumentace, podle které pozměněné (stavební) dílo následně realizovala, což bylo prokázáno znaleckými posudky předloženými žalobcem. Jestliže tedy žalovaná dílo užila k jinému účelu, pak ho užila neoprávněně a žalobci náleží nároky uvedené v § 32 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., autorský zákon /autor, jehož právo bylo porušeno, může se domáhat zejména toho, aby rušení jeho práva bylo zakázáno, následky porušení odstraněny a poskytnuto mu přiměřené zadostiučinění/ i podle ust. § 40 AZ (s ohledem na skutečnost, že deliktní jednání žalovaného probíhalo od odstoupení od smlouvy o dílo do doby kolaudace stavby, při které je nepochybně třeba projektová dokumentace).

12. Zabýval se též námitkou promlčení vznesenou žalovanou, kde odkázal na předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. 3 Co 79/2011-523, ve kterém je uvedeno, že závěr soudu prvního stupně o tom, že došlo k promlčení peněžitých nároků žalobce, je nesprávný, jelikož žalobce se mohl s reálným provedením díla seznámit až po jeho otevření v srpnu 2004. Argumentace žalované, že z listinných důkazů vyplývá, že byl o této skutečnosti, tedy pozměnění a využití díla, žalobce informován již dříve, proto podle odvolacího soudu neobstojí.

13. V řízení již bylo pravomocně zjištěno, že žalovaná do autorského díla žalobce neoprávněně zasáhla a je třeba se zabývat otázkou, zda nárok není promlčen.

14. K otázce promlčení lze uvést, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Je-li tudíž poskytováno plnění bez právního důvodu postupně po dílčích částkách, objektivní promlčecí doba počíná běžet u každé z nich zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo. Každá z dílčích plateb plněných bez právního důvodu má tak svůj samostatný právní osud, promlčuje se samostatně a samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s jejím vydáním. Pro posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby je irelevantní, kdy (a zda vůbec) se stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení splatným. Okamžik splatnosti má v tomto směru význam toliko pro případné přiznání úroků z prodlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2006, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2191/2017), 2) Bezdůvodné obohacení vzniklé z důvodu neoprávněného užití autorského díla, případně právo na jeho vydání, vzniká postupně den po dni (každým dnem neoprávněného užití autorského díla), a tudíž se (po uplynutí subjektivní či objektivní promlčecí doby) též den po dni promlčuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014, či sp. zn. 30 Cdo 2191/2017).

15. Podle § 107 obč. zák. právo na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (odstavec 3).

16. S ohledem na skutečnost, že žalobce se s finální podobou stavby mohl seznámit až v roce 2004 a žaloba byla podána v roce 2005, nelze souhlasit s argumentací žalované, že dvouletá subjektivní lhůta, již uplynula. Nelze totiž připustit, aby subjektivní promlčecí lhůta uplynula, aniž by se autor o deliktu žalované - porušování svých práv dozvěděl, a to z důvodu, že mu byl odepřen žalovanou přístup na stavbu. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby totiž není podstatná pouze předpokládaná vědomost, ale skutečně prokazatelná vědomost, tedy až konkrétní zjištění žalobce.

17. Pokud jde o objektivní promlčecí dobu, zde je odvolací soud názoru, že ta též uplynout nemohla. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že to byla žalovaná, která vědomě nejenom že odepřela autorovi díla přístup na stavbu (čímž mu odepřela jeho právo na autorský dozor, který je běžný u architektonického díla), ale zcela vědomě použila původní projektovou dokumentaci zpracovanou žalobcem pro další výkonové fáze stavby, přičemž si byla vědoma, že tak činí bez souhlasu autora, tedy žalobce. Jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení (§ 107 odst. 3 obč. zák.).

18. S ohledem na skutečnost, že k využití díla žalovanou došlo při dalších výkonových fází stavby v průběhu roku 2000, nemohlo s ohledem na datum podání žaloby v roce 2005 dojít k uplynutí ani objektivní promlčecí doby.

19. Proto se odvolací soud zabýval poslední otázkou, tedy otázkou, zda žalobci naleží nárok, který jím byl (na základě pokynu odvolacího soudu) upřesněn v podání ze dne 3. 12. 2019. V tomto podání žalobce specifikoval svůj nárok, kdy nad rámec do té doby opakované„ majetkové újmy“, specifikoval jako bezdůvodné obohacení, které představuje částku, o co se nezmenšil majetek žalované, tj. částku, kterou by musela žalobci zaplatit za licenci, na základě které by byla oprávněna poskytnout dílo třetím osobám a umožnit jim provádět změny díla.

20. Soud prvního stupně, veden názorem, že výši bezdůvodného obohacení zjistit nelze, určil tuto výši volnou úvahou (§ 136 o. s. ř.).

21. Tento postup prvního stupně správný však není.

22. Je zřejmé (z již provedeného dokazování), že pokud v řízení před soudem prvního stupně v rámci dokazování bylo soudem provedeno několik znaleckých posudků (poslední např. od [anonymizováno] nebo znalce [příjmení], pak nelze dospět k závěru, že je namístě určit výši nároku volnou úvahou. § 136 o. s. ř. lze použít pouze za situace, kdy„ výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec. Uvedený postup se uplatní například tehdy, je-li najisto postavena odpovědnost žalovaného za vznik předmětné škody při přepravě a nepřiznání náhrady škody s poukazem na to, že nelze zjistit skutečnou škodu, by odporovalo logice věci“ (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 12 Cmo 67/2014). Navíc, volnou úvahu lze použít pouze„ po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženy logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, nebo ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, odkazující na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009).

23. S ohledem na tento závěr a skutečnost, že v průběhu řízení se vyskytovaly rozdíly v závěrech znalců ([anonymizováno], [příjmení]) a i odborných komor (Česká komora architektů), odvolací soud doplnil dokazování o další, revizní, znalecký posudek soudem ustanoveného znalce [titul] [příjmení].

24. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce odvolací soud vzal za prokázané, že znalec je toho názoru, že s ohledem na skutečnost, že předmětem posouzení je projektová dokumentace stavby, která je jedinečná a výjimečná, nelze použit standardní postupy a kritéria. Přirovnal posuzovanou stavbu svou výjimečností k jiným souzeným věcem ([anonymizováno] [obec], [anonymizována tři slova] [obec]), kde též použil atypický způsob zjištění výše odměny architekta, právě protože nelze použít„ běžné“ postupy. Tím při svém výslechu vysvětlil i předchozí dotaz odvolacího soudu (usnesení na čl. 1495), kterým byl vyzván k vysvětlení, proč pojem„ obvyklý“ použil i na cenu samotné stavby, ve které bylo autorské dílo ztělesněno.

25. Z tohoto znaleckého posudku znalce [titul] [příjmení] č. SZP Cv [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] (čl. 1494) tak vzal odvolací soud za prokázané, že obvyklá výše licenčního poplatku, tedy toho, co by musela žalovaná vynaložit, pokud by si řádným způsobem obstarala licenci k dílu, a o což se tedy vědomě obohatila, činí 268 334 Kč.

26. Podle § 451 obč. zák., který je třeba s ohledem na § 3028 o. z. použít, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

27. Podle § 32 zákona č. 35/1995 Sb., autorský zákon autor, jehož právo bylo porušeno, může se domáhat zejména toho, aby rušení jeho práva bylo zakázáno, následky porušení odstraněny a poskytnuto mu přiměřené zadostiučinění. Vznikla-li porušením práva závažná újma nemajetkové povahy, má autor právo na zadostiučinění v peněžité částce, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k rozsahu vzniklé újmy, jakož i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (obdobě podle § 40 odst. 4 AZ) právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem).

28. Žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které měla na jeho úkor žalovaná získat užitím předmětného autorského díla bez licenčního oprávnění respektive bez jiného právního důvodu.

29. Při posouzení tohoto nároku není důvod se odchylovat od eurokonformního výkladu, vycházejícího z čl. 13 směrnice 2004/48/ES podle kterého členské státy zajistí, aby příslušné soudní orgány na žádost poškozeného nařídily porušovateli práv vykonávajícímu činnost, o níž věděl nebo rozumně vědět měl, že porušuje práva, zaplatit nositeli práv náhradu škody (přičemž směrnice nerozlišuje mezi škodou, nemajetkovou újmou ani bezdůvodným obohacením) odpovídající skutečné újmě, kterou skutečně utrpěl v důsledku porušení práva, přičemž při stanovení náhrady škody soudní orgány a) přihlédnou ke všem vhodným aspektům, jako jsou nežádoucí hospodářské důsledky, včetně ztráty zisku, kterou poškozený utrpěl, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je morální újma způsobená nositeli práv porušovatelem; nebo b) jako alternativu k písmenu a) mohou ve vhodných případech stanovit náhradu škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví.

30. V daném případě je tak pro posouzení věci podstatná výlučně otázka, jaká je výše bezdůvodného obohacení, tedy kolik by žalovaná zaplatila nositeli práv při běžném běhu věcí, což odpovídá„ skutečné újmě, kterou žalobce skutečně utrpěl v důsledku porušení práva“.

31. Zde odvolací soud neměl důvod se odchylovat od závěrů znalce [titul] [příjmení], který ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že obvyklá výše licenčního poplatku, který by byla nucena žalovaná uhradit žalobci při sjednání řádné licenční smlouvy k dílu, činí 268 334 Kč.

32. S ohledem na prodlení žalované s vydáním tohoto bezdůvodného obohacení zároveň žalobci přiznal i úroky z prodlení od 11. 11. 2005, tedy od data následujícího po doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení žalované (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2006).

33. S ohledem na změnu napadeného rozhodnutí odvolací soud nově rozhodoval o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení.

34. Vyšel přitom z § 142 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř., a z toho, že žalobce byl co do základu úspěšný, jelikož výše nároku závisela na úvaze soudu (přiměřené zadostiučinění) nebo znaleckém posudku (bezdůvodné obohacení).

35. Tyto náklady jsou pak tvořeny náklady spojenými s řízením: a) před soudem prvního stupně do jeho prvního rozhodnutí ze dne 8. 12. 2008, č. j. 32 C 108/2005-166. Zde se nejprve jedná o uhrazený soudní poplatek ve výši 66 530 Kč. Dále je tvoří odměna za zastoupení advokátem v celkové výši 65 900 Kč. Tato částka se skládá z odměny ve výši 18 000 Kč za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 8. 2006 (převzetí věci, podání žaloby ze dne 2. 8. 2005 a rozšíření žaloby ze dne 1. 2. 2006), se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 6 000 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 298 334 Kč (268 334 Kč a 30 000 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 8. 2006); a dále z odměny ve výši 47 900 Kč za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 9. 2006 (upřesnění žaloby z 20. 2. 2007, jednání před soudem dne [XY 2007], podání ze dne 3. 10. 2007 a jednání před soudy dne [XY 2008] a dne [XY 2008]), se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 580 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 318 334 Kč (268 334 Kč a 50 000 Kč, dle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 9. 2006). Dále je tvoří náhrada režijních paušálů v celkové výši 1 725 Kč, a to za 3 úkony právní služby po 75 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 8. 2006) a za 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 9. 2006), a náhrada 21 % DPH ve výši 14 201,25 Kč (z částky 67 625 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 148 356,25 Kč. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že několik úkonů právní služby žalobce (podání z 10. 4. a 9. 5. 2007 a podání ze 4. 11. 2008) nelze považovat za potřebné, jelikož pouze doplňovala předchozí podání žalobce a zejména tím, že žalobce dlouho neměl ujasněno, co bude předmětem řízení. Účelným úkonem právní služby shledal odvolací soud podání žalobce ze dne 20. 2. 2007, a to na rozdíl od soudu prvního stupně. b) před odvolacím soudem do jeho prvního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009, č. j. 3 Co 26/2009-212. Zde se nejprve jedná o uhrazený soudní poplatek ve výši 66 530 Kč. Náklady dále tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 38 320 Kč, a to za 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (odvolání ze dne 13. 1. 2009, doplnění odvolání ze dne 9. 2. 2009, vyjádření ze dne 17. 8. 2009 a jednání před odvolacím soudem dne [XY 2009]) se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 580 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 318 334 Kč (268 334 Kč a 50 000 Kč, podle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 1 200 Kč, a to za 4 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 8 299,20 Kč (z částky 39 520 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 114 349,20 Kč. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že doplnění odvolání ze dne 9. 2. 2009 není potřebným k účelnému uplatňování práva. Zde je třeba vzít v potaz, že se jedná o skutkově i právně složitý spor, a proto má zde své opodstatnění podání blanketního odvolání a jeho následné doplnění. c) před soudem prvního stupně do jeho druhého rozhodnutí ze dne 6. 11. 2011, č. j. 32 C 108/2005-325. Náklady tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 71 850 Kč, a to za 7,5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu /vyjádření ze dne 13. 4. 2010, jednání před soudem dne [XY 2010], jednání před soudem dne [XY 2010] (nad 2 hod.), závěrečný návrh žalobce z 28. 12. 2010, jednání před soudem dne [XY 2011] a [XY 2011] a námitky proti protokolaci (1/2 sazba) / se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 580 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 318 334 Kč (268 334 Kč a 50 000 Kč, podle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 2 400 Kč, a to za 8 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 16 096,50 Kč (z částky 74 250 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 90 346,50 Kč. Soud prvního stupně nejspíše omylem započítal dvakrát jednání před soudem ze dne [XY 2010], jež ale netrvalo více než dvě hodiny – sám soud prvního stupně poukazuje na 1 hodinu 40 minut. Správně bylo přihlédnuto k trvání jednání dne [XY 2010] nad tuto časovou hranici. d) před odvolacím soudem do jeho druhého rozhodnutí ze dne 19. 2. 2013, č. j. 3 Co 79/2011-523. Náklady tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 76 640 Kč, a to za 8 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (odvolání ze dne 24. 2. 2011, doplnění odvolání ze dne 25. 3. 2011, jednání před odvolacím soudem dne [XY 2012], vyjádření žalobce z 13. 8. 2012, jednání před odvolacím soudem dne [XY 2012], vyjádření žalobce z 29. 11. 2012 a z 11. 2. 2013 a jednání před odvolacím soudem dne [XY 2013]) se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 580 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 318 334 Kč (268 334 Kč a 50 000 Kč, podle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 2 400 Kč, a to za 8 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 16 598,40 Kč (z částky 79 040 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 95 638,40 Kč. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že doplnění odvolání ze dne 25. 3. 2011 není potřebným k účelnému uplatňování práva. Zde je třeba vzít v potaz, že se jedná o skutkově i právně složitý spor, a proto má zde své opodstatnění podání blanketního odvolání a jeho následné doplnění. Souhlasit s uvedeným závěrem soudu prvního stupně lze jen ohledně doplnění ze dne [datum]. Dále je třeba uvést, že soud prvního stupně do nákladů odvolacího řízení nesprávně zahrnul soudní poplatek za odvolání ve výši 78 900 Kč, přičemž odvolací soud ve spisu nenalezl výzvu k úhradě a ani záznam o jeho úhradě. Je také nutné poukázat na tehdy účinné znění bodu 2. poznámek Sazebníku poplatků (nyní § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích); ostatně v obdobném duchu se nejspíše nese poznámka v předkládací zprávě pod čl. 351 spisu. Pokud skutečně došlo k úhradě soudního poplatku na základě nesprávné výzvy (což z obsahu spisu nevyplývá), je na žalobci, aby postupoval dle příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích a požádal soud prvního stupně o vrácení této částky. e) před soudem prvního stupně do jeho třetího rozhodnutí ze dne 21. 4. 2016, č. j. 32 C 108/2005-1072. Zde se nejprve jedná o zálohu 20 000 Kč na znalecký posudek, kterou žalobce uhradil dne [datum] na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2014, č. j. 32 C 108/2005-643. Náklady dále tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 167 650 Kč, a to za 15 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu /vyjádření žalobce z [datum], vyjádření žalobce k součinnosti se znalcem ze dne [datum] včetně doplnění ze dne [datum], návrh na dokazování ze dne [datum], vyjádření žalobce ze dne [datum] k vyjádření žalovaného ke znaleckému posudku (soud prvního stupně tento úkon nepřiznal), jednání před soudem dne [datum] (nad 2 hodiny – 2 úkony), vyjádření žalobce ze [datum], jednání před soudem dne [datum] (celkem 6 hod. 45 min. – 4 úkony), vyjádření žalobce z [datum], jednání před soudem dne [datum], závěrečný návrh z [datum] a jednání před soudem dne [datum] a dále za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu s poloviční sazbou /procesní vyjádření žalobce z [datum] (soud prvního stupně tento úkon vůbec nehodnotil), námitky k protokolaci z [datum], vyjádření žalobce k návrhu žalovaného na doplnění protokolace ze dne [datum], námitky k protokolaci ze [datum] s opakujícím se vyjádřením k věci, námitky proti protokolaci ze dne [datum], tedy 17,5 úkonů právní služby se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 580 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 318 334 Kč (268 334 Kč a 50 000 Kč, podle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 6 000 Kč, a to za 20 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 36 466,50 Kč (z částky 173 650 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 230 116,50 Kč. f) před odvolacím soudem do jeho třetího rozhodnutí ze dne 26. 2. 2018, č. j. 5 Co 96/2016-1148. Náklady tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 28 740 Kč, a to za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu /odvolání žalobce ze dne [datum], doplnění odvolání ze dne [datum], jednání před odvolacím soudem dne [datum] (necelé dvě hodiny) / se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 580 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 318 334 Kč (268 334 Kč a 50 000 Kč, podle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 900 Kč, a to za 3 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 6 224,40 Kč (z částky 29 640 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 35 864,40 Kč. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že doplnění odvolání ze dne [datum] není potřebným k účelnému uplatňování práva. Zde je třeba opět vzít v potaz, že se jedná o skutkově i právně složitý spor, a proto má zde své opodstatnění podání blanketního odvolání a jeho následné doplnění. Souhlasit s uvedeným závěrem soudu prvního stupně lze jen ohledně podání z 22. 2. 2018. g) před dovolacím soudem do jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 3055/2018-1188. Náklady tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 9 580 Kč, a to za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření k dovolání ze dne 24. 10. 2018) se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 580 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 318 334 Kč (268 334 Kč a 50 000 Kč, podle § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 300 Kč, a to za 1 úkon právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 2 074,80 Kč (z částky 9 880 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 11 954,80 Kč. h) před soudem prvního stupně do jeho čtvrtého rozhodnutí ze dne 4. 12. 2020, č. j. 32 C 108/2005-1072. Náklady tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 98 490 Kč, a to za 10 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu /jednání před soudem dne [XY 2019], vyjádření ze dne 27. 3. 2019, vyjádření ze dne 25. 6. 2019 (soud prvního stupně tento úkon nepřiznal), jednání před soudem dne [XY 2019], vyjádření ze dne 3. 12. 2019, vyjádření ze dne 4. 2. 2020 (soud prvního stupně tento úkon nepřiznal), jednání před soudem dne [XY 2020] (nad 2 hodiny – 2 úkony), vyjádření ze dne 16. 3. 2020 a jednání před soudem dne [XY 2020] a dále za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu s poloviční sazbou (vyhlášení rozsudku na jednání dne [XY 2020]), tedy 10,5 úkonů právní služby se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 380 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 268 334 Kč podle § 7 advokátního tarifu. Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 3 300 Kč, a to za 11 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 21 375,90 Kč (z částky 101 790 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 123 165,90 Kč. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vyjádření žalobce ze dne 25. 6. 2019 a 4. 2. 2020 by byla nepotřebnými k účelnému uplatňování práva. Zde je třeba vzít v potaz, že se jednalo o reakci na vyjádření žalovaného, přičemž nelze přehlížet, že se zde jedná o skutkově i právně složitý spor. Souhlasit s uvedeným závěrem soudu prvního stupně lze jen ohledně vyjádření ze dne 5. 8. 2019. i) řízení před odvolacím soudem. Náklady tvoří odměna za zastoupení advokátem ve výši 32 830 Kč, a to za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 6. 4. 2021, vyjádření ze dne 16. 5. 2022 a jednání před odvolacím soudem dne [XY 2022]) a dále za úkon právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu s poloviční sazbou (procesní odvolání ze dne [datum]), tedy 3,5 úkonů právní služby se sazbou mimosmluvní odměny ve výši 9 380 Kč, což je vypočteno z tarifní hodnoty 268 334 Kč podle § 7 advokátního tarifu. Dále je tvoří náhrada režijních paušálů ve výši 1 200 Kč, a to za 4 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21 % DPH ve výši 7 146,30 Kč (z částky 34 030 Kč). Celkem se jedná v tomto řízení o náklady ve výši 41 176,30 Kč. Celkově tak náklady žalobce ve všech dosavadních řízeních, a to včetně tohoto odvolacího řízení, tak činí 890 968,25 Kč.

36. K otázce aplikace § 150 o. s. ř. lze uvést, že odvolací soud se neztotožňuje se soudem prvního stupně, že by zde byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro (byť i částečnou) aplikaci § 150 o. s. ř.

37. Tyto důvody nelze spatřovat v tom, že byl žalovaný nárok řádně a přesně specifikován až na konci roku 2019, neboť nelze přehlížet roli soudů ve sporném řízení, jelikož k této specifikaci došlo na základě pokynu odvolacího soudu prvního stupně.

38. Stejně tak tímto důvodem nemůže být existence nehospodárných či neúspěšných úkonů právní služby pro žalobce, neboť takové úkony lze pouze považovat za neúčelné, a proto nemohly být žalobci přiznány. Z obsahu spisu se pak nepodávají jiné důvody hodné zvláštního zřetele, jež by ospravedlňovaly aplikaci § 150 o. s. ř.

39. Pokud jde o náhradu nákladů vzniklých státu, odvolací soud o nich výrokem III. při vyhlášení rozhodnutí rozhodl s tím, že uvedení výše nákladů vzniklých státu si vyhradil uvést v písemném vyhotovení rozhodnutí.

40. Tyto náklady jsou tvořeny částkou 38 000 Kč (shodně jako na čl. 786 spisu) vyplacenou znaleckému ústavu, z čehož 20 000 Kč je kryto zálohou uhrazenou žalobcem (čl. 643 spisu). K zaplacení tak zbývá 18 000 Kč. Jelikož byl žalobce úspěšný pouze z 17% původně požadované částky 1 538 124 Kč, je povinen zaplatit státu 83% státu vzniklých nákladů, tedy 14 940 Kč. Zbytek připadá na v 17% neúspěšnou žalovanou, tedy 3 060 Kč.

41. Pokud jde o náklady státu vzniklé v odvolacím řízení, s ohledem na skutečnost, že znalec jejich výši odvolacímu soudu nevyčíslil (jak za zpracování znaleckého posudku, tak za účast při jednání odvolacího soudu), soud mu nemohl žádnou odměnu přiznat (§ 34 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech), a tudíž státu žádný náklad nevznikl.