3 CO 61/2021 - 312

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2020, č. j. 36 C 189/2011-260 a odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020, č. j. 36 C 189/2011-270, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a IV. potvrzuje, ve výroku III. se mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 60 984 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

II. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 500 000 Kč (výrok I.), ohledně částky 500 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 188 792,50 Kč (výrok III.) a uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení v plném rozsahu ve výši, která bude specifikována samostatným usnesením (výrok IV.). Usnesením ze dne 21. 9. 2020 uložil soud prvního stupně žalované zaplatit státu soudní poplatek ve výši 20 000 Kč.

2. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu odčinění nemajetkové újmy, která jí byla způsobena na jejích osobnostních právech v důsledku pochybení zaměstnanců žalované v souvislosti s plánovanou operací pravé dolní končetiny, která byla v zařízení žalované provedena dne [datum], resp. s následnou pooperační péčí, jež vedla ke vzniku proleženiny na patě operované končetiny a následné„ amputaci“ její patní části. Podle tvrzení žalobkyně si uvedený stav její dolní končetiny vyžádal opakované operace (čištění) a s tím související velké bolesti, žalobkyně byla nucena užívat velké množství léků, přetrvávala u ní inkontinence, byla nucena nosit pleny, na nohu se nemohla vůbec postavit a byla tak vyřazena ze samostatného pohybu a v péči odkázána na své rodiče. V souvislosti s tím došlo u žalobkyně ke zhoršení jejího psychického stavu. Žalobkyně byla na počátku svého dospělého života odloučena od svého sociálního prostředí, nemohla navštěvovat školu, trpěla depresemi, přičemž trvalé následky si ponese do konce života.

3. Žalovaná odpovědnost za vzniklou újmu žalobkyně odmítla. Uvedla, že léčení žalobkyně v nemocničním zařízení žalované bylo provedeno lege artis, ke komplikacím došlo výlučně z důvodu zvláštního předchozího stavu pacientky, jehož vliv na vznik komplikací nebylo možno jednoznačně předpokládat. U žalobkyně totiž již před operací přetrvával stav ztráty funkčnosti dolní končetiny pod kolenem, který se v důsledku operace naopak zlepšil. Pokud jde o psychický stav žalobkyně, má žalovaná za to, že by mělo být přihlédnuto k tomu, že žalobkyně od narození do svých 18 let pro svou těžkou vrozenou vadu strávila v nemocnicích řadu let a je tedy na toto prostředí zvyklá, když v souvislosti s tím měla zpoždění ve vzdělání asi 5 let. Co se týče bolestivosti ošetřování, žalovaná uvedla, že jelikož většina výkonů byla prováděna v zóně, kterou žalobkyně vzhledem ke své vrozené vadě necítila a výkony, kde bylo možno bolest očekávat, byly prováděny v celkové anestezii, byla bolestivost ošetřování minimální. Žalovaná má dále za to, že další žalobkyní uváděné problémy nejsou v příčinné souvislosti s předmětnou pooperační komplikací. Péči, která byla žalobkyni poskytnuta, žalovaná považuje spíše za nadstandardní než za nedostatečnou.

4. Soud prvního stupně dále v odůvodnění napadeného rozsudku popsal, co zjistil z jednotlivých provedených důkazů (výslechy žalobkyně a svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení], znalecký posudek Fakultní nemocnice [anonymizováno] [část obce] ze dne [datum] s revizním posudkem Fakultní nemocnice [obec] ze dne [datum] a výslechem znalce MUDr. [jméno] [jméno], znalecký posudek a výslech znalkyně Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], sdělení sestry Mgr. [příjmení] ze dne [datum], nález psychiatrické ambulance ze dne [datum]), z nichž učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně dne [datum] podstoupila v nemocnici žalované plánovanou operaci vrozené vady pravé dolní končetiny. Tato operace byla provedena lege artis. V důsledku nedostatečné ošetřovatelské péče a nedodržení nastavených ošetřovatelských standardů nemocnice spočívající v nedostatečné prevenci vzniku dekubitu, kdy absentovala edukace žalobkyně i jejích rodičů, polohování a používání antidekubitních pomůcek, u žalobkyně došlo k pooperačním komplikacím, konkrétně ke vzniku proleženiny (dekubitu) na patě operované nohy, a to přesto, že nemocnici bylo již od počátku hospitalizace známo, že u žalobkyně existuje větší riziko vzniku dekubitu, zejm. z důvodu nedostatku citu v dolních končetinách. Proleženina byla navíc zjištěna a následně řešena až v pozdějším stádiu, kdy již vykazovala známky nekrózy, a to až na základě upozornění rodičů žalobkyně. Teprve poté začala být péče o žalobkyni zaměřena na prevenci vzniku dekubitu, kdy byla noha žalobkyně dána do závěsu nebo byla podložena polštáři. Léčení dekubitu si vyžádalo několik desítek chirurgických zákroků spočívajících v opakovaném čištění rány a odstraňování nekrotické tkáně v narkóze, přičemž v rámci tohoto léčení musela být žalobkyni odstraněna patní část postižené končetiny. V důsledku toho byla funkčnost této končetiny trvale omezena. Žalobkyně zameškala značnou část školní docházky na střední škole, takže musela opakovat ročník. To vše se podepsalo i na jejím psychickém stavu. Dále soud prvního stupně uvedl, že nevzal za prokázané, že by žalobkyně s ošetřujícím personálem nemocnice nespolupracovala, neboť v ošetřovatelských záznamech byl uveden pouze jeden záznam o tom, že žalobkyni nevyhovoval závěs a že měla nohu mimo polštář. Na základě této jedné informace nelze učinit závěr o tom, že by žalobkyně péči, která jí začala být poskytována až po vzniku předmětné proleženiny, tzv. bojkotovala.

5. Částečné vyhovění žalobě (a částečné zamítnutí ohledně zbývající částky) bylo s odkazem na ustanovení § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) a na závěry Nejvyššího soudu z jeho rozsudku ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, zdůvodněno tím, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že pochybením zdravotnického personálu žalované nemocnice, resp. jeho nesprávným postupem při pooperační ošetřovatelské péči o žalobkyni došlo v přímé příčinné souvislosti k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na ochranu jejího zdraví. Zanedbání preventivních opatření k zamezení vzniku dekubitu bylo zcela zjevně způsobilé přivodit vznik dekubitu a následky s tím spojené. V důsledku tohoto (ne) jednání žalované žalobkyně utrpěla újmu v její tělesné a duševní integritě spočívající jednak v nutnosti podstoupení několika desítek chirurgických zákroků, s čímž souviselo i podstoupení opakovaných narkóz, delší hospitalizace a následného ambulantního léčení, což vedlo i ke zvýšené potřebě pomoci od jejích blízkých a omezení jejích běžných aktivit včetně vzdělávání, a dále v odstranění patní části pravé nohy a s tím souvisejícím trvalým omezením funkčnosti této končetiny (omezení její nosné funkce), resp. ztrátou možnosti lepšího života, přičemž všechny tyto okolnosti se negativně odrazily i v jejím psychickém stavu. Teoretickou otázkou, zda by i přes vynaložení veškeré péče došlo u žalobkyně ke vzniku dekubitu, se soud prvního stupně nezabýval, když taková péče poskytnuta žalobkyni nebyla, takže za primární příčinu vzniku dekubitu je nutné považovat právě zanedbání preventivních opatření, která měla vzniku tohoto defektu zamezit. Soud prvního stupně odmítl také argumentaci žalované týkající se skutečnosti, že žalobkyně strávila v nemocnici od jejího narození do své zletilosti řadu let a měla proto být na uvedené prostředí zvyklá, když podle soudu má právě na takovou osobu každé další prodloužení pobytu frustrující dopad, a to navíc po operaci, na kterou čekala skoro do své zletilosti a jejímž účelem bylo mobilitu žalobkyně zlepšit. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalované spočívající v tom, že nebylo její povinností zanášet do dokumentace komunikaci s pacienty včetně jejich edukace a nebylo to (tehdy) ani běžnou praxí ve zdravotnictví, když z výpovědi znalkyně Mgr. [příjmení] vyšlo najevo, že na jiném oddělení stejné nemocnice, kde byla žalobkyně následně hospitalizována, byla zdravotní dokumentace vedena perfektně. Okolnost, že ve zdravotnictví byl podstav personálu a zdravotničtí pracovníci proto neměli na zapisování komunikace s pacienty čas, nelze podle soudu prvního stupně připsat k tíži žalobkyně.

6. V další části odůvodnění soud prvního stupně popsal své úvahy k přiměřenosti žalobkyní požadovaného zadostiučinění podle § 13 obč. zák. tak, že vycházel jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností posuzovaného případu a přihlédl jak k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, tak také k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti a trvání a šíři vzniklé nemajetkové újmy. Zohlednil, že žalobkyně již od narození trpěla těžkou vadou dolních končetin, operaci u žalované podstoupila za účelem srovnání vrozeného defektu pravé dolní končetiny, přičemž zcela rozumně předpokládala, že u žalované se jí dostane náležité a profesionální zdravotní péče, a to nejen pokud jde o samotný chirurgický zákrok, ale také po celou dobu její hospitalizace. Tato její očekávání však nebyla v důsledku nedostatečné ošetřovatelské péče naplněna. Přestože u žalobkyně hrozilo vyšší riziko vzniku dekubitu, péče o ní tomu nebyla přizpůsobena a došlo k zanedbání jak preventivní péče, tak včasné detekce vzniklého defektu. To vše ve svém souhrnu vedlo k vážné poruše zdraví žalobkyně a jejímu dlouhodobému léčení. Žalobkyně přitom již od svého narození trpěla a trpí řadou onemocnění (vrozených vad), které její život podstatně znesnadňují a ovlivňují tak jeho kvalitu. Další zásah do oblasti jejího zdraví je proto značnou komplikací. Žalobkyně na prahu své dospělosti byla nucena trávit další čas v nemocnici a podstoupit léčení na místo toho, aby se zapojila do společenského života, věnovala se svým aktivitám, studiu na střední škole a trávila čas se svými vrstevníky. Všechny tyto okolnosti se zcela zjevně musely negativně podepsat i na jejím psychickém stavu. Z uvedených důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním, jehož smyslem je podle § 13 odst. 2 obč. zák. výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy (nikoli její celková reparace), je peněžní částka ve výši 500 000 Kč, neboť ta podle jeho uvážení reflektuje veškeré shora uvedené okolnosti, které při jejím stanovení musí být brány v potaz.

7. O vzájemné náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), co do základu věci úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů zcela, neboť výše přiznané částky závisela na úvaze soudu a přiznal žalobkyni náhradu za náklady právního zastoupení podle podrobné specifikace (odměna za 14,5 úkonů právní služby á 10 300 Kč vycházejících z tarifní hodnoty sporu v přiznané výši 500 000 Kč, 15 režijních paušálů á 300 Kč, náhrady za promeškaný čas s navýšením o daň z přidané hodnoty 20 % u úkonů provedených do 31. 12. 2012 a 21 % u úkonů provedených po tomto datu) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.

8. Rozhodnutí o náhradě nákladů státu odůvodnil soud prvního stupně tak, že v průběhu řízení vznikly náklady důkazů (svědečné a znalečné), které byly, příp. budou vynaloženy z rozpočtových prostředků státu. S ohledem na výsledek řízení, kdy žalobkyni byly vůči žalované přiznány náklady v plné výši, uložil soud ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost k náhradě nákladů státu žalované, a to rovněž v plném rozsahu, o jehož konkrétní výši zatím nerozhodl, neboť ke dni vyhlášení jeho rozsudku nebyly všechny tyto náklady pravomocně přiznány a jejich konečná výše tedy nebyla známa s tím, že tato bude specifikována v samostatném rozhodnutí. Odvolací soud k uvedenému poznamenává, že do předložení spisu k rozhodnutí o odvoláních proti rozsudku a proti usnesení o uložení povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek ze žaloby, nebylo, jak z obsahu spisu vyplývá, avizované usnesení s konkrétní výší nákladů státu vydáno.

9. Uložení povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku ve výši 20 000 Kč (usnesením ze dne 21. 9. 2020) bylo soudem prvního stupně odůvodněno tím, že jelikož žalobkyně byla v řízení od placení soudních poplatků zcela osvobozena (usnesením ze dne 6. 9. 2011, č. j. 36 C 189/2011-21), přešla v důsledku 50% úspěchu žalobkyně ve věci poplatková povinnost v rozsahu 50 % podle § 2 odst. 3 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, na žalovanou a soud jí proto tímto usnesením, vydaným v souladu s § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř., uložil povinnost zaplatit odpovídající část soudního poplatku, který činí podle položky 1 písm. b) sazebníku poplatků, ve znění účinném do 31. 8. 2011, částku 40 000 Kč (tj. 4 % z částky 1 000 000 Kč), tedy povinnost k úhradě částky 20 000 Kč.

10. Proti výroku II. a na něm závislému výroku III. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které doplnila podáním ze dne 10. 11. 2020. Soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně určil výši zadostiučinění, neboť podle ní přiznaná částka 500 000 Kč není s to splnit jeho satisfakční funkci, tj. zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy, která na osobnosti žalobkyně v důsledku pochybení žalované vznikla. Žalobkyně se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaná při poskytování pooperační ošetřovatelské péče v období od [datum] do [datum] vážným způsobem pochybila, když žalobkyni neposkytla kvalitní péči stran prevence vzniku a ošetřování dekubitu na pravé patě, který rovněž velmi pozdě detekovala, v důsledku čehož se dekubit rozvinul až do nekrózy III. stupně a žalobkyně tak utrpěla vážnou poruchu zdraví s trvalými následky. O ošetřování žalobkyně nebyla žalovanou také řádně vedena zdravotní dokumentace. V řízení bylo rovněž prokázáno, že újma žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s výše popsaným pochybením žalované. Žalobkyně je přesvědčena, že jí požadované zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč je spravedlivé a přiměřené, přičemž naturální restituce možná principiálně není, takže místo ní nastupuje jediná možná forma odškodnění, tj. v penězích, které podle judikatury Nejvyššího soudu má mít v případech újmy na zdraví především charakter kompenzační. Podle Světové zdravotnické organizace se za„ zdraví“ považuje„ stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody“, k čemuž žalobkyně konstatuje, že porucha zdraví, způsobená jí pochybením žalované, se podstatně dotkla kvality jejího života ve všech těchto aspektech. Fyzické zdraví bylo dotčeno tím, že způsobenou nekrózu byla žalobkyně nucena dlouhodobě a strastiplně léčit, absolvovala několik desítek zákroků/ operací, při kterých jí byla nekróza z postižené paty čištěna a nakonec musela podstoupit resekci, tj. částečnou amputaci paty. Přitom v podstatě nepřetržitě musela užívat antibiotika a opakovaně podstoupit celkovou narkózu, což je také pro zdraví škodlivé. Léčení újmy trvalo více jak 6 let, následky si žalobkyně nese dodnes. V důsledku amputace má žalobkyně též potíže s již tak obtížným pohybem (vlivem vrozených vad). Přetrvává u ní také strach z dalších zákroků, zatím nenašla psychickou sílu a odvahu k tomu, aby svolila k zákroku i na levé dolní končetině. Léčením žalobkyně strávila několik let svého mladého života, namísto aby žila vlastním životem, rozvíjela se a věnovala svůj čas přípravě na produktivní život v mezích svých možností. Porucha zdraví působila svého času také jako překážka lepšího života žalobkyně, aktivního zapojení do společnosti nebo vzdělání. I v jejích 23 letech jsou u ní vyhlídky na aktivní, pracovní a samostatný život velmi zkomplikovány. Psychická a sociální pohoda žalobkyně byla narušena tím, že namísto svého života musela trávit 6 let ve zdravotnických zařízeních, musela opakovat ročník, nemohla trávit čas s kamarády a známými, byly zpřetrhány rodinné vazby. Tím vším se roztočila hluboká spirála psychické nepohody a sociálního vykořenění. Žalobkyně dodnes trpí úzkostnými a depresivními stavy, navštěvuje psychiatrii, užívá medikaci. Podle žalobkyně je významné pro určení výše zadostiučinění i to, že na stav předmětné nohy upozornila zdravotníky až její rodina, teprve pak začali konat a je možné, že nebýt zásahu rodiny, mohl být následek na jejím zdraví ještě mnohem horší. Ze strany žalované došlo tedy k elementárnímu pochybení, které podtrhují i další okolnosti, např. ta, že tehdy nezletilé žalobkyni dali pracovníci žalované podepsat tzv. informovaný souhlas bez jakéhokoliv informování jejích zákonných zástupců. Konečně žalobkyně poukázala i na časové hledisko poskytnutí zadostiučinění, když pokud by jí byla přiznaná částka 500 000 Kč vyplacena před 10 lety, měla by zcela jinou hodnotu, než má dnes, když v mezidobí stouply ceny např. zdravotnických pomůcek, doučování či speciální úpravy bydliště, kterým odpovídá minimálně částka žalobkyní požadovaná 1 000 000 Kč, kterou je tedy nutné považovat za částku spravedlivou, přičemž zároveň nejde o částku, která by pro žalovanou byla likvidační.

11. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni plnou náhradu tomu odpovídajících nákladů řízení.

12. Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku podala odvolání také žalovaná. Je, na rozdíl od žalobkyně, přesvědčena, že především provedenými ústavními znaleckými posudky byla tvrzení žalobkyně o porušení povinností žalovanou při poskytování zdravotní péče žalobkyni a vniku újmy v jeho důsledku, spolehlivě vyvrácena. Výše uvedené vyplývá podle ní jak z posudku Fakultní nemocnice [anonymizováno] [část obce] ze dne [datum], kterým bylo konstatováno, že postup žalované při léčbě žalobkyně byl v souladu s uznávanými postupy a pravidly lékařské vědy a žalovaná žádné své povinnosti neporušila. Tyto závěry podle žalované potvrdil i žalobkyní vyžádaný revizní posudek Fakultní nemocnice [obec], který k němu dodal, že pokud jde o vznik proleženin, nelze obvykle vždy zabránit jejich vzniku, a to ani v podobných případech, jako je případ žalobkyně, jejíž neurologické onemocnění představuje vyšší riziko pro vznik proleženin, takže je těžší jim zabránit. Ke vzniku proleženiny přitom mohly přispět i defekty kůže jiných částí operované končetiny, jež mohly být příčinou sekundární infekce, dále špatné používání antidekubitních prostředků žalobkyní nebo šlapání na postiženou končetinu. Tento posudek také upozornil na to, že předmětem jeho hodnocení nebyla ošetřovatelská péče. Posudek k hodnocení této péče byl vypracován znalkyní ustanovenou soudem Mgr. [příjmení], který vyzněl pro žalovanou kriticky s tím, že měla a mohla více dbát na prevenci dekubitů u žalobkyně, současně však znalkyně v posudku i při svém výslechu před soudem uvedla, že stupeň, který již představuje nekrózu, může vzniknout velmi rychle a nečekaně v řádu např. 12 hodin, a je těžké jeho vzniku zabránit. V případě žalobkyně navíc vznikl dekubit na těžko viditelném a neobvyklém místě, tj. na patě, a jestliže se tak mohlo stát v průběhu tak krátkého času, lze těžko vinit personál, že si tohoto defektu ihned nevšiml. V tomto ohledu je logické, že si tohoto defektu všimla a upozornila na něj matka žalobkyně, pokud s ní pobývala v nemocnici. Podle žalované bylo v řízení rovněž prokázáno, že žalobkyně řádně nedodržovala léčebný režim, odmítala nohu zavěšovat do závěsu, což je pro prevenci a léčbu dekubitu velmi podstatné, takže musela být opakovaně personálem upozorňována na to, že si tímto svým postupem poškozuje své zdraví. Přitom není podstatné, že zápis o nedodržování léčebného režimu ze strany žalobkyně je ve zdravotní dokumentaci uveden pouze jednou, neboť není obvyklé, aby každé upozornění pacienta ošetřujícím personálem na nutnost dodržování léčebného režimu, byl zapisován, taková povinnost nevyplývá ani z právních předpisů o vedení zdravotnické dokumentace. Žalovaná je přesvědčena, že ošetřovatelská péče o žalobkyni ohledně prevence dekubitů a léčby byla na úrovni odpovídající dobovým standardům, připouští však, že záznamy o ní nebyly vedeny zcela precizně. Jakmile byl vznik dekubitů u žalobkyně zjištěn, zdravotní sestry okamžitě povolaly lékaře a další péče nebyla již ošetřovatelská, ale lékařská, veškeré převazy prováděli lékaři a rozhodovali také o dalším postupu léčby a ošetřovatelský personál pouze plnil jejich pokyny. Jestliže tedy znalkyně [příjmení] hodnotila ve svém posudku z oboru ošetřovatelství léčbu dekubitů, hodnotila práci lékařů, což jí nepřísluší. Pokud ze všech tří znaleckých posudků vyplývá, že vzniku dekubitu se prakticky nedá zabránit a může vzniknout v řádu hodin, je podle žalované vlastně nemožné mu zabránit a jestliže bylo prokázáno, že postupy při jeho léčbě byly lege artis, není možné uzavřít, že by se žalovaná dopustila pochybení. Žalovaná nesouhlasí ani se závěry soudu prvního stupně ohledně existence příčinné souvislosti údajného nesprávného postupu žalované a vzniku újmy. Je přesvědčena, že tuto souvislost není možné považovat za vysoce pravděpodobnou hraničící s jistotou, když je nepochybné, že i při vyšší ošetřovatelské péči, než byla v předmětné době obvyklé a standardní, by dekubit vzniknout mohl, zvláště na takto neobvyklém místě a u pacientky, u které byla z anamnestických důvodů větší pravděpodobnost jeho vzniku. Konečně podle žalované je žalobkyni přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích zcela nepřiměřená v porovnání s náhradami za jiná poškození zdraví s danou situací. Žalované nelze připisovat odpovědnost za celkový zdravotní stav žalobkyně, který nebyl dán žádným odborným pochybením žalované, ale zcela jinými okolnostmi. V tomto ohledu žalovaná odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které poskytovatel zdravotní služby neodpovídá za výsledek, ale pouze za správný odborný postup a vždy je postup poskytovatele nutné hodnotit z pozice ex ante, tedy jak se stav pacienta jevil v okamžiku, kdy bylo rozhodováno o dalším postupu, nikoliv z pozice ex post, kdy už je znám výsledek. Hodnocení znalkyně [příjmení], které soud prvního stupně zcela nekriticky převzal, bylo však podle žalované hodnocením z pozice ex post.

13. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ, že by odvolací soud argumenty žalované o neexistenci její odpovědnosti za újmu vzniklou žalobkyni nepřijal, navrhla žalovaná, aby přiznanou náhradu podstatně snížil a podobně změnil i výrok o náhradě nákladů řízení, když oba ústavní znalecké posudky, které si žaloba vynutila, vyzněly v její prospěch, takže zejména revizní ústavní znalecký posudek byl pořizován zcela nadbytečně. Proto podle žalované není spravedlivé, aby veškeré náklady řízení nesla žalovaná.

14. Žalovaná podala odvolání také proti usnesení, kterým jí bylo uloženo zaplatit polovinu (podle výsledku řízení) soudního poplatku ze žaloby ve výši 20 000 Kč. Toto odvolání odůvodnila tím, že pokud napadený rozsudek nenabyl právní moci, bylo vydání takového usnesení předčasné a navrhla jeho zrušení.

15. Usnesením ze dne 23. 2. 2022 vyzval odvolací soud žalobkyni, aby mu sdělila, zda v mezidobí od podání žaloby v této věci [datum] dosud, došlo z její strany k uplatnění nároků na bolestné a ztížení společenského uplatnění (mimosoudně či před soudem) a s jakým výsledkem (zda byly tyto nároky žalovanou nějak odškodněny a jak konkrétně který z nich) za účelem posouzení, zda by přiznáním zadostiučinění z titulu ochrany osobnosti nedošlo k nedovolenému duplicitnímu odškodnění téhož (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010) a aby mu předestřela srovnání s konkrétními případy obdobnými s projednávanou věcí (a vysvětlila, v čem jsou případy stejné či podobné, takže je lze ke srovnání použít) svědčící její odvolací námitce, že jí přiznané zadostiučinění„ neodpovídá míře závažnosti postižení žalobkyně, které jí vzniklo v důsledku pochybení žalované“, tj. že toto jí přiznané zadostiučinění (500 000 Kč) je ve srovnání s jinými obdobnými případy nepřiměřeně nízké, protože újma žalobkyně z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se obvykle přiznává minimálně žalovaná částka (1 000 000 Kč) nebo částka vyšší než žalobkyni přiznaná (tj. vyšší než 500 000 Kč). Na výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 25. 3. 2022, kterým soudu sdělila, že požadované zadostiučinění určila při podání žaloby podle dostupné judikatury Nejvyššího soudu, čerpala také z odborných článků a dalších podobných veřejně přístupných zdrojů (např. z internetu). Konkrétně (bez uvedení konkrétní sp. zn. či data vydání níže uvedených rozhodnutí o nichž uvedla, že s ohledem na jejich neveřejnost nemá informace o tom, zda proti nim byly podány opravné prostředky a s jakým výsledkem) odkázala na rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, jímž bylo dítěti, kterému bylo způsobeno nevratné poškození mozku, přiznáno odškodnění ve výši 4,2 milionu korun (manželé [anonymizováno] proti [nemocnice]) či Krajského soudu v Brně, kdy za nevratné poškození mozku novorozence pochybením [nemocnice] ve [obec] bylo přiznáno odškodnění ve výši 9,5 milionu korun. Podle žalované se v uvedených případech sice jednalo o mladší poškozené, než byla žalobkyně, avšak případy jsou podobné vzhledem k charakteru pochybení lékařů a vzniklé újmě, když i v případě žalobkyně došlo k sociálnímu vyloučení, vzniku vysokých nákladů na léčbu a rehabilitaci, celkové náhlé změně dosavadního života, vzniku psychických obtíží a také k zadlužení, které vedlo až k jejímu úpadku, jenž je řešen formou oddlužení v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že má nárok na odškodnění ve výši požadované žalobou, tj. 1 000 000 Kč.

16. Podobným způsobem byla k doplnění svých tvrzení vyzvána odvolacím soudem i žalovaná, které bylo usnesením ze dne 23. 2. 2022 uloženo, aby předestřela odvolacímu soudu srovnání s konkrétními případy obdobnými s projednávanou věcí (a vysvětlila, v čem jsou případy stejné či podobné, takže je lze ke srovnání použít) svědčící její odvolací námitce, že žalobkyni přiznané zadostiučinění (500 000 Kč) je nepřiměřeně vysoké, protože újma žalobkyně z hlediska spravedlnosti je menší než újma jiná, za kterou se přiznává žalobkyni přiznaná částka. Žalovaná na výzvu reagovala svým podáním ze dne 9. 3. 2022, kterým soudu sdělila, že předně setrvává na svém stanovisku, že se nedopustila žádného pochybení, neboť postup lékařů i dalšího personálu byl standardní a obvyklý, takže by žaloba měla být zamítnuta. Pokud jde o výši přiznané újmy, poukázala na skutečnost, že žalobkyně nijak nedoložila, z jakého důvodu se domáhá právě částky 1 000 000 Kč, neuvedla, jaká část z ní připadá na bolestné, jaká na ztížení společenského uplatnění a jaká případně na další nemajetkovou újmu. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, které zastává stanovisko, že i v případě, kdy jde o pracovněprávní spor a stanovení výše náhrady na újmu na zdraví, je třeba vycházet z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen„ Metodika“). Z toho žalovaná vyvozuje, že i v případě této žaloby by žalobkyně měla své nároky opřít o tuto Metodiku, nebo o v té době platný právní předpis o bodovém ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění. To však neučinila a sama si stanovila náhradu ve výši 1 milionu korun. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud po žalobkyni bližší specifikaci náhrady ve výše uvedeném smyslu nepožadoval a její výši stanovil vlastní subjektivní úvahou, což je v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, které poukazuje na skutečnost, že jde-li o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, je třeba vždy nárok rozdělit na jednotlivé položky (bolestné, ztížení společenského uplatnění a případně další nemajetkovou újmu) a z toho pak sestavit celkovou náhradu nemajetkové újmy. K žádanému doložení rozhodnutí v případě podobném projednávanému (náhrada újmy za vznik dekubitů, které samy o sobě nebyly hlavní příčinou újmy) žalovaná uvedla, že je nemá k dispozici, neboť takové případy nastávají v praxi zcela sporadicky, a jelikož dekubity mohou vzniknout i přes náležitou péči ošetřujícího personálu, bývá žaloba v podobných případech zpravidla spíše zamítnuta.

17. Na jednání před odvolacím soudem obě účastnice zopakovaly svou dosavadní argumentaci, žalovaná nad její rámec doplnila námitku k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že má za to, že i kdyby odvolací soud jejímu odvolání nevyhověl, měl by napadený rozsudek v této části změnit, protože soud prvního stupně při výpočtu náhrady, kterou má žalovaná žalobkyni zaplatit, chybně vyšel z přiznané částky 500 000 Kč, avšak měl vycházet z tarifní hodnoty sporu ve výši 50 000 Kč, jak je již dle jejího názoru standardně judikováno.

18. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek a následné usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná, s výjimkou argumentace žalované ohledně nesprávně určené výše náhrady nákladů řízení.

19. Podle § 11 obč. zák., který je třeba s ohledem na § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) na věc použít, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti.

20. Pokud jde o požadované přiměřené zadostiučinění v penězích, to plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Aplikováno na projednávanou věc bylo tedy nutné posoudit, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně v příčinné souvislosti s tvrzeným pochybením žalované, a zda byly tyto důsledky tak intenzivní, že je dán důvod k přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

21. Ještě před hodnocením existence v předchozí větě zmíněných předpokladů pro přiznání zadostiučinění žalované se odvolací soud zabýval námitkou žalované o tom, že nebyl správný postup žalobkyně, pokud nepostupovala ve smyslu závěrů žalovanou odkazovaných judikátů a nerozdělila svůj nárok na jednotlivé položky (bolestné, ztížení společenského uplatnění a případně další nemajetkovou újmu) a sama si stanovila výši zadostiučinění na 1 milion korun, jakož i soudu prvního stupně, který jí k takovému rozdělení nevyzval. Odvolací soud nijak nepolemizuje se závěry žalovanou zmíněných judikátů (č. j. 21 Cdo 3687/2018-247 a 25 Cdo 2596/2018-61), avšak konstatuje, že touto žalobou se žalobkyně nedomáhá jednotlivých nároků na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák. (bolestné, ztížení společenského uplatnění, ztráta na výdělku, účelné náklady spojené s léčením), k čemuž jí jistě není možné nutit, ale (jiného) nároku za zásah do osobnosti (zejména do práva na ochranu zdraví) ve smyslu § 11 a násl. obč. zák. (zejména § 13 odst. 2, 3). Přitom ustálená judikatura podobný postup umožňuje, když i v případech, kdy bylo již poskytnuto např. odškodnění za ztížení společenského uplatnění, je možné žádat i zadostiučinění z titulu zásahu do osobnosti, neboť se jedná o rozdílné nároky, které mohou existovat vedle sebe (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2007, č. j. 24 C 54/2004-95, který je rozhodnutím o žalobě na ochranu osobnosti s právní větou:„ Částka připadající na náhradu nemajetkové újmy nepředstavuje odškodnění za ztížení společenského uplatnění žalobce, ale imateriální újmu, která žalobci vznikla neoprávněným zásahem do práva na zdraví, a je zcela nesporné, že tyto dva nároky mohou existovat vedle sebe. Přiznáním náhrady za ztížení společenského uplatnění nedochází k zániku práva žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť se jedná o zcela jiné nároky“ nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011 s právní větou:„ Pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením podle § 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti.“). Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že i když žalobkyně, jak uvedla k dotazu odvolacího soudu, vůbec neuplatnila nároky podle § 444 a násl. obč. zák. a z tohoto titulu jí tedy také nebylo žalovanou poskytnuto žádné plnění, není vyloučeno, aby uplatnila samostatně nárok na finanční zadostiučinění za zásah do své osobnosti (za jiné imateriální újmy než by mohly být odškodněny bolestným či náhradou za ztížení společenského uplatnění, tj. např. za psychické útrapy, obavy podstoupit další operace potřebné k nápravě vrozených vad, nutnost pobývat další dlouhou dobu v nemocnici, podstupovat další nezbytné celkové anestezie, trpět odloučením od rodiny a vrstevníků atd., protože tento samostatný nárok nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení jako nároky podle § 444 an. obč. zák. – viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010)), jak to učinila touto žalobou, která je proto projednatelná (nárok je nutné posoudit podle kritérií uvedených v odst. 20 tohoto odůvodnění).

22. Odvolací soud dále konstatuje, že při svém posouzení věci vyšel ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, které považuje za správné a dostatečné pro posouzení věci, proto na ně pro stručnost odkazuje. Za zcela správné lze považovat i jeho právní závěry o tom, že pochybením zdravotnického personálu žalované (které bylo prokázáno zejména znaleckým posudkem znalkyně [příjmení]) při pooperační ošetřovatelské péči o žalobkyni došlo v příčinné souvislosti s ním k neoprávněnému zásahu do jejího práva na ochranu zdraví, a to takové intenzity, která dosáhla výše potřebné pro poskytnutí zadostiučinění v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. Konečně se odvolací soud zcela ztotožňuje s podrobně a logicky vysvětlenými úvahami a závěry soudu prvního stupně ohledně stanovení výše zadostiučinění, v nichž vycházel, jak mu ukládá § 13 odst. 3 obč. zák., z celkové povahy i jednotlivých okolností případu a přihlédl k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, jakož i k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti a šíři vzniklé nemajetkové újmy (podrobně popsáno v bodě 28. odůvodnění napadeného rozsudku). I podle odvolacího soudu je tedy finanční zadostiučinění za zásah do osobnostního práva žalobkyně na ochranu (zejména psychického) zdraví ve výši 500 000 Kč přiměřené, a to i s přihlédnutím ke snížení hodnoty peněz od podání žaloby do rozhodnutí odvolacího soudu. K výši zadostiučinění ještě odvolací soud poznamenává, že žalobkyní odkazované ne zcela konkrétní případy (žalobkyně je nepředložila, ani neuvedla spisové značky, takže ani nebylo možno ověřit, zda jsou rozhodnutími konečnými) soudy přiznaných zadostiučinění za zásah do práva na zdraví (k potřebě srovnání s podobnými případy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 441/2020-133) byly nepřípadné, protože se (jak žalobkyně uvádí) jednalo o zásahy výrazně vyšší intenzity (nevratná poškození mozku malého dítěte a novorozence) než u žalobkyně. Protože tedy ani jedna z účastnic řízení nepředložila použitelné případy, svědčící o tom, že v obdobných případech jsou přiznávány za podobné zásahy částky výrazně nižší/vyšší než v projednávaném případě, a s ohledem na to, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje částku 500 000 Kč za přiměřenou všem okolnostem případu, byl napadený rozsudek ve výrocích I. a II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

23. Nákladový výrok byl změněn, protože soud prvního stupně sice správně přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, i když jí nebyla přiznána celá žalovaná částka, avšak nesprávně určil jejich výši. Tarifní hodnota sporu na ochranu osobnosti, v němž je žádána náhrada nemajetkové újmy, totiž podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“) činí 50 000 Kč, které podle § 7 bod 5. AT odpovídá sazba odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč Odvolací soud, vycházeje z obsahu spisu, zjistil, že zástupcem žalobkyně byly účelně provedeny tyto úkony (za které náleží plná /§ 11 odst. 1/, poloviční /§ 11 odst. 2/ nebo dvojnásobná / § 11 odst. 1 písm. g) AT mimosmluvní odměna): 1) převzetí věci 2) podání žaloby 3) účast na jednání [datum] 4) účast na jednání [datum] 5) vyjádření ze dne [datum] 6) účast na jednání [datum] 7) vyjádření ze dne [datum] 8) účast na jednání [datum] 9) nahlížení do spisu dne [datum] 10) vyjádření ze dne [datum] 11) účast na jednání [datum] 12) odvolání proti usnesení č. l. 165 o přiznání znalečného 1/2 13) odvolání proti usnesení č. l. 186 o přiznání znalečného 1/2 14) účast na jednání [datum], které trvalo více než 2 hodiny 2x Součástí přiznaných nákladů je tedy odměna za 11 úkonů v plné výši, 2 úkony v poloviční výši a 1 úkon ve dvojnásobné výši á 3 100 Kč. Dále bylo připočteno 14 režijních paušálů á 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu, náhrada za 28 půlhodin (á 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu) promeškaného času na 7 cestách (á 4 půlhodiny) zástupce žalobkyně z [obec] do [obec] k 6 jednáním a 1 nahlížení do spisu, a zpět. Konečně je součástí nákladů řízení žalobkyně i 21 % DPH (jehož sazba se řídí úpravou účinnou v době, kdy je náhrada nákladů soudem přiznána, a tedy vznikne povinnost DPH odvést), o které byl celkový součet nákladů (50 400 Kč) navýšen (DPH činí 10 584 Kč). Celkem náklady žalobkyně činí 60 984 Kč.

24. Výrok IV. o náhradě nákladů státu (§ 148 o. s. ř.) byl odvolacím soudem shledán správným, neboť odpovídá výsledku řízení (tj. že nárok žalobkyně byl shledán co do základu důvodným), proto i on byl odvolacím soudem potvrzen s tím, že až soud prvního stupně vydá avizované usnesení, jímž určí výši nákladů, které je žalovaná povinna státu zaplatit, bude proti němu přípustné odvolání.

25. Usnesení o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek ve výši 20 000 Kč bylo rovněž jako věcně správné potvrzeno, protože odpovídá úpravě § 2 odst. 3 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (přechod povinnosti k zaplacení alikvotní části soudního poplatku z osvobozené žalobkyně na žalovanou).

26. O nákladech odvolacího řízení bylo podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto tak, jak uvedeno ve výroku III., protože ani jedna z účastnic nebyla se svým odvoláním úspěšná.

Poučení