3 Co 61/2024 - 277

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a Mgr. Michala Výtiska ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno] 2) [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B] bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno] oba zastoupeni advokátem prof. Dr.h.c. [Jméno advokáta B] sídlem Rybná 678/9, 110 00 Praha 1 o ochranu autorských práv, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2024, č. j. 34 C 52/2019-254 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. až IV. zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu o určení, že hudba písně [název], ISWC [Anonymizováno] vznikla neoprávněným zpracováním hudby písně [Anonymizováno], [ISWC], jejímž autorem je otec žalobce, ve výroku II. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se nakládáním s hudbou písně [název], ISWC [Anonymizováno], bez souhlasu žalobce, ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na jejich náhradu [částka] k rukám právního zástupce žalovaných do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV. rozhodl o nákladech státu tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na jejich náhradu [částka] na účet Městského soudu v Praze do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Vyšel přitom z tvrzení žalobce (s nímž je v řízení pokračováno jako s právním nástupcem původního žalobce pana [jméno FO] na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 12. 2021, č. j. 34 C 52/2019-118) o tom, že původní žalobce je jediným autorem hudby písně [Anonymizováno], jako skladatel této písně je uveden i na přebalu LP desce [název] i přebalu kompaktního disku [jméno FO] vydaném v roce 2000, hudební dílo je registrováno u kolektivního správce OSA od [datum]. Píseň [Anonymizováno] má německou verzi s názvem [Anonymizováno] a v roce [Anonymizováno] byla vydána na LP desce [název] u společnosti [Anonymizováno] a byla pravidelně zařazována do koncertních programů [jméno FO]. Píseň má i anglickou verzi s názvem [Anonymizováno], kterou nazpívali interpreti [jméno FO] a [jméno FO], a tato verze spolu s verzí českou byla v roce 2010 vydána na kompaktním disku [Anonymizováno]. Skladba [Anonymizováno] byla odvysílána Československou televizí v pořadu [Anonymizováno] ve dnech [datum] a [datum], píseň [Anonymizováno] v podání [jméno FO] byla v ČR vydána na LP desce [název] dne [datum], na kompaktním disku [název] Zlatá albová kolekce dne [datum] a na bonusovém kompaktním disku [název] ke kompletu [název], Zlatá albová kolekce dne [datum].

3. Žalovaní se prezentují jako spoluautoři hudby a textu písně [název], která byla v roce 2015 vydána na albu s názvem [Anonymizováno]. Píseň [název] byla zveřejněna ve všech zemích světa včetně České republiky dne [datum], je dostupná prostřednictvím digitálních hudebních služeb - YouTube, Apple Music (iTunes), album [Anonymizováno] je v tuzemsku distribuováno, kolektivní správce OSA vybírá za užití písně [název] licenční odměny. Píseň byla na území České republiky velmi populární, umísťovala se na předních příčkách hudebních žebříčků ([Anonymizováno]) a byla sdělována veřejnosti také rozhlasovým vysíláním.

4. Podle žalobce je hudební složka písně částečným plagiátem písně [Anonymizováno] a zasahuje tak do autorských práv žalobce. Konkrétně je hudba písně [název] melodicky, harmonicky i rytmicky zcela shodná s prvními osmi takty písně [Anonymizováno], i když je zde odlišnost tónin obou skladeb (As-dur x F-dur). Píseň [Anonymizováno] se po těchto prvních taktech harmonicky i melodicky vyvíjí, píseň [název] využívá motiv písně [Anonymizováno] v repeticích. Oběma skladbám je společná právě melodicky i harmonicky určující část písně [Anonymizováno], podle níž je okamžitě identifikovatelná. Tyto závěry podle žalobce potvrdila i Komise pro otázky tvorby OSA ve svém odborném vyjádření ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]. Stejně tak se otázkou podobnosti zabýval český hudební skladatel a pedagog [tituly před jménem] [jméno FO], který konstatoval ve svých odborných vyjádřeních ze dne [datum] a [datum], že skladby vychází ze společného invenčního základu, že se jedná o úvodní osmitaktové téma, které je hudebním těžištěm obou skladeb a několikrát se opakuje, invenčním základem obou skladeb je tato základní perioda, kde je stejnost naprosto evidentní, a v tomto rozsahu je nejedná o původní hudební dílo žalovaných.

5. Žalovaní se bránili tím, že z žaloby není jednoznačné, čeho se žalobce domáhá, zda toho, že je autorem písně žalovaných, nebo že došlo k nespecifikovanému zásahu do autorských práv žalobce nebo že žalovaní přímo užili dílo žalobce ve svém díle, když každý tento nárok má jiné požadavky na prokazování. Odmítli, že by se dílem původního žalobce mohli inspirovat tak, aby píseň [název] mohli vědomě či nevědomě odvodit od písně [Anonymizováno], když žalobce netvrdí ani neprokazuje, jak konkrétně jeho melodie do podvědomí žalovaných vstoupila. S poukazem na svůj věk a dobu, kdy píseň [Anonymizováno] byla populární (tj. okolo r. [Anonymizováno]) namítli, že nelze dovodit, že by dílo žalobce v jakékoli jazykové verzi jim bylo přístupno, když sám žalobce hovoří pouze o zásluze na rozvoji československé a české hudební scény, a nikoli zahraniční. Podle žalovaných jsou nadto díla odlišná, prvky, na které poukazuje žalobce, jsou nepůvodní a sledy výšek tónů jsou hodně známé, běžně používané v mnoha hudebních žánrech. Nemohou tak být považována za jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora. K tomu odkázali na vyjádření forenzního muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum].

6. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení, že autorem hudební složky písně [Anonymizováno] byl [jméno FO], byla registrována u OSA od [Anonymizováno]/[Anonymizováno], píseň měla i německou (v roce [Anonymizováno] vydaná na desce [jméno FO]) a anglickou verzi (vydaná v roce [Anonymizováno]), že spoluautory hudby a textu písně [název] jsou žalovaní a jejich skladba byla zveřejněna v říjnu [Anonymizováno]. Dále soud vycházel z toho, že současný žalobce je právním nástupcem původního žalobce, kterému svědčí aktivní legitimace ve sporu, a to jak k osobnostním právům (určení autorství) dle § 11 odst. 5 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „AZ“), tak k majetkovým právům (zdržení se nakládání) dle § 12 AZ. Dále soud vycházel z nesporné skutečnosti, že píseň [Anonymizováno] je písní dodnes známou a oblíbenou na české scéně, běžně dostupnou ve všech jazykových verzích na (mezinárodních) sociálních sítích, mobilních aplikacích, např. YouTube, Spotify, a že píseň [název] je celosvětově známá.

7. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil podle § 2 odst. 1 AZ. Uvedl, že zásadními otázkami bylo posouzení, zda část skladby [Anonymizováno], tedy srovnávaný úsek v délce osmi taktů, lze považovat za autorské dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti původního žalobce, a zda žalovaní toto dílo (jeho část) užili ve své písni [název] bez vědomí či licence původního žalobce. Při posuzování první otázky vycházel především z žalobcem předloženého znaleckého posudku ústavu Akademie múzických umění v Praze (HAMU) č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne [datum], znaleckého posudku Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (JAMU) ze dne [datum] předloženého žalovaným, výslechů zpracovatelů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], a [tituly před jménem] [jméno FO] a z posouzení muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum] a jeho vyjádření ze dne [datum].

8. Podle soudu z obsahu obou znaleckých posudků a následných vyjádření lze vyvodit, že oba znalecké ústavy se shodují v tom, že zkoumané úseky skladeb, představující opakujících se osm taktů (i když posudek JAMU hovoří toliko o čtyřech taktech) vykazují podobnost, zatímco zbytek skladeb se liší. Posudky se pak liší jiným postupem při hodnocení podobnosti, jak soud v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Zpracovatelé posudku JAMU pak podle soudu své závěry, které korespondují se závěry muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno], obhájili při výslechu při jednání. Soud dále přihlédl k závěru muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno], který přesto, že identifikoval jistý stupeň objektivní podobnosti obou skladeb z hlediska určitých úseků, nezjistil žádné přímé důkazy pro přijetí závěru, že by podobnost byla výsledkem nápodoby, když v obou písních použité vokální a instrumentální melodie jsou založeny na použití tónových skupin a sekvencí, které nejsou původní a jsou natolik běžné, že se lze s nimi setkat v celé řadě dalších skladeb různých žánrů u skladeb, které vznikly dřív než samotná píseň [Anonymizováno]. Dále pak uvedl, že podobnost obou skladeb spočívá v určitém množství shodných tónových výšek jejich vokálních melodií, které jsou založeny na durové pentatonické stupnici, ačkoli jsou provedeny v odlišném rytmu i délkách, s jinými podkladovými sekvencemi akordů. Podle jeho názoru přes určité zjištěné podobnosti jsou zde i značné rozdíly, přičemž podobnost se týká prvků, které nejsou původní, jsou běžné, dohledatelné v četných skladbách jak hudby populární, tak vážné či lidové.

9. Dále soud odmítl jako nepřiléhavé rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 34 C 86/2006-12, a na něj navazují rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 3 Co 24/2009-178. Uvedl, že se přiklonil k tvrzením žalovaných, které byly podpořeny závěry znaleckého ústavu JAMU a muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno], tedy i když lze uzavřít, že srovnávané úseky jsou velmi podobné, nelze hovořit o plagiátorství, neboť taková podobnost skladeb v populární hudbě není neobvyklá a nelze dovozovat, že ani jedna ze skladeb není autorským dílem pro chybějící jedinečnost, když v obou písních použité vokální a instrumentální melodie jsou založeny na použití tónových skupin a sekvencí, které nejsou původní a jsou natolik běžné, že se lze s nimi setkat v celé řadě dalších skladeb různých žánrů u skladeb, které vznikly dřív než samotná píseň [Anonymizováno], samotné aranžmá písně je velmi podstatnou součástí skladeb populární písně, stejně jako poloha vokálního partu, která je u posuzovaných skladeb odlišná. Se závěrem, že nebylo prokázáno, že píseň [Anonymizováno] je jedinečným dílem, jehož část byla použita žalovanými v jejich písni [název], žalobu jako nedůvodnou zamítl, když se ještě v závěru odůvodnění vypořádal s námitkami žalobce ve vztahu ke znaleckému posudku předloženému žalovanými. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem na § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a jejich náhradu přiznal úspěšným žalovaným. Výrok o nákladech státu odůvodnil soud odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř.

10. Rozsudek v celém jeho rozsahu napadl odvoláním žalobce a navrhl, aby ho odvolací soud změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, nebo aby ho zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle žalobce soud prvního stupně správně vymezil v předmětném sporu dvě klíčové otázky, tyto však nezodpověděl správně a k odpovědi navíc nedospěl korektní procesní cestou. Vytkl soudu, že svou právní argumentaci omezil na citaci znaleckých posudků, ač otázka, zda jsou v konkrétním případě splněny legální pojmové znaky díla, je otázkou právní, která je vyhrazena soudu. Znalci se mohou vyjádřit pouze k tomu, zda a v čem se označené části obou hudebních děl shodují či liší a posoudit kritické pasáže z hlediska hudební vědy. Soud pak měl v odůvodnění rozhodnutí uvést, jaké skutečnosti zjistil z předložených posudků. Namísto toho toliko shrnul jejich obsah, aniž by vysvětlil, jaká skutková zjištění z nich dovodil, co učinil podkladem pro své rozhodnutí a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V klíčové pasáži odůvodnění rozsudku pak v podstatě uvedl jen to, že se „přiklonil k tvrzení žalovaných, které byly podpořeny závěry znaleckého ústavu JAMU a muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno]“. Soudem citovaná věta ze znaleckého posudku JAMU je podle žalobce navíc z právního hlediska vnitřně rozporná, když na jednu stranu uvádí, že „nelze dovozovat, že ani jedna ze skladeb není autorským dílem pro chybějící jedinečnost“ a na druhé straně uvádí, že „použité vokální a instrumentální melodie jsou založeny na použití tónových skupin a sekvencí, které nejsou původní a jsou natolik běžné, že se lze s nimi setkat v celé řadě dalších skladeb různých žánrů“. V autorském právu přitom podle žalobce platí, že vyskytnou-li se dva shodné výtvory různých fyzických osob, pak je jeden plagiátem převzatým z druhého, anebo, vznikly-li oba výtvory nezávisle na sobě, pak oba postrádají autorskoprávní jedinečnou individualitu a nepatří mezi předměty práva autorského.

11. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že „nebylo prokázáno, že píseň [Anonymizováno] je jedinečným dílem, jehož část byla použita žalovanými v písni [název]“, je podle žalobce tento závěr v rozporu se soudem citovanou větou z posudku JAMU, navíc je irelevantní k předmětu právního zkoumání, tedy k tomu, zda právě příslušná část písně označená žalobcem splňuje sama o sobě znaky autorského díla. Závěr, že by píseň [Anonymizováno] nebyla původní, má žalobce za nesprávný a přinejmenším předčasný. Vytkl soudu, že i s dalšími otázkami se vypořádal nedostatečně, např. neuvedl, v čem má spočívat jím tvrzená rozdílnost oproti žalobcem tvrzené totožnosti případu s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Zprávu komise pro otázky tvorby spolku OSA soud okomentoval lakonickým tvrzením, že její závěry „nezvrátily“ závěry soudu. Za překvapivé považuje žalobce to, že se soud nekriticky přiklonil ke znaleckému posudku předloženému žalovanými, když ten podle žalobce kromě neodborných právních závěrů obsahuje řadu vnitřně rozporných tvrzení, která jsou navíc manipulativní nebo emočně zaujatá. V odůvodnění rozsudku podle žalobce s výjimkou úvodního odkazu na § 2 odst. 1 AZ absentuje právní posouzení, lze-li v rozsudku vysledovat právní posouzení, jeho nesprávnost zjevně spočívá vtom, že právní normu (§ 2 odst. 1 AZ) neaplikuje soud na příslušné části předmětných hudebních děl, ale na celá tato díla. Odůvodnění rozsudku má žalobce za rozporné s § 157 odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí proto za nepřezkoumatelné.

12. Pokud by odvolací soud měl za to, že rozhodnutí přezkoumat lze a odkaz na právní stanoviska znaleckého posudku JAMU je dostatečnou právní argumentací soudu prvního stupně, pak má žalobce za to, že na posouzení věci nedopadá jen § 2 odst. 1 AZ, ale rovněž § 2 odst. 3, 4 a 6 a § 12 odst. 1 AZ a soud měl věc podle těchto ustanovení posoudit. Podle žalobce posouzení obou klíčových právních otázek tohoto sporu vyžaduje poměrně komplikovanou právní úvahu, při níž je třeba posoudit skutkové závěry, které vyplývají zejména z předložených znaleckých posudků, a aplikovat na ně citované právní normy a závěry právní vědy. Podle žalobce pak znalecký posudek HAMU rozlišuje primární a sekundární složky hudebního díla a primární a sekundární skladatelskou invenci, žalobcem označená část písně [Anonymizováno] je právě onou primární invencí, která je určující pro originalitu díla, vyznačuje se výrazným melodickým vrcholem umístěným na nejdůležitější pozici s největší délkou trvání a tento melodický vrchol se ještě jednou opakuje. Tato část písně [Anonymizováno] je dle posudku HAMU v podstatných prvcích shodná s označenou částí díla [název], liší se jen v malé, v podstatě zanedbatelné ornamentální variaci a podle znaleckého posudku JAMU se příslušná osmitaktová sekvence vyskytuje v díle [název] ve 44% délky skladby. Znalecké posudky JAMU a [Anonymizováno] [Anonymizováno] zdůrazňují rozdíly sporných částí skladeb, přičemž uvádějí např. rozdíl ve výrazu vokálního partu, v aranžmá, v celkovém vyznění písně či drobné rozdíly v rytmu a harmonizaci. Podle žalobce ale právě posudek HAMU nejvíce vyhovuje autorskoprávní teorii o silných a slabých prvcích díla, které odpovídají primární a sekundární invenci z pohledu hudební vědy. Je-li primární invence z hlediska hudební vědy podstatou zamýšleného hudebního sdělení, půjde zpravidla i o ten prvek, který nese autorskoprávní individualitu díla. Označenou část skladby [Anonymizováno] jako primární invenci lze považovat za autorské dílo ve smyslu § 2 odst. 1 a 3 AZ. Tato se pak v silných autorskoprávních prvcích shoduje s označenou částí díla [název], tj. v charakteristické melodické lince s důrazem na opakovaný melodický vrchol, když tato melodie je velmi podobně rytmizovaná a rozdílná drobná variace je pro běžného posluchače obtížně rozeznatelná a nijak nemění hlavní hudební sdělení. V souladu s tímto závěrem je konstatování soudu prvního stupně, že komise pro otázky tvorby spolku OSA potvrdila, že „hlavní nosný motiv je identický“, což dle soudu prvního stupně ani nebylo mezi účastníky sporné. Z uvedeného vyplývá, že do písně [název] byla zařazena část díla [Anonymizováno] a při užití písně [název] dochází k užití části skladby [Anonymizováno] ve zpracované podobě ve smyslu § 2 odst. 4 AZ a 5 12 odst. 1 AZ. Převzetí dané části skladby [Anonymizováno] přitom došlo v podstatné míře, když ona pasáž tvoří 44% celkové délky skladby.

13. Rozdíly mezi spornými částmi obou děl, na které poukazuje znalecký posudek JAMU a vyjádření [Anonymizováno] [Anonymizováno], se týkají slabých prvků díla, které z hlediska autorského práva nemají význam. Aranžmá či výraz vokálního partu je otázkou interpretace, tedy uměleckého výkonu, nikoli díla samotného. Znalci JAMU podle žalobce usilují o odvedení pozornosti od melodie poukazem na odlišnosti v tempu, tónině, dynamice či výrazu, což však nejsou kritéria právně vzato klíčová pro posouzení plagiátu. Posudek JAMU dokonce vůbec nepracoval s notovým zápisem a oba skladatelé se ani při výslechu nijak netajili tím, že si sporné skladby pouze poslechli. Soud prvního stupně podle žalobce nesprávně zdůrazňuje závěry znaleckého posudku JAMU a vyjádření [Anonymizováno] [Anonymizováno], že sporné části obou hudebních děl využívají postup pentatonické stupnice, který se vyskytuje v řadě dalších hudebních skladeb. Pokud by však byla odepřena autorskoprávní ochrana všem skladbám používajícím pentatonickou stupnici, znamenalo by to konec autorského práva v populární hudbě. Pentatonické stupnice je jen vyjadřovacím prostředkem (metodou), který však není předmětem autorského práva. Skladby [Anonymizováno] a [název] ovšem nesdílejí jen užití pentatonické stupnice, ale shodují se v konkrétním uměleckém zpracování této látky, tedy v silných autorskoprávních prvcích, v kombinaci podstatných prvků melodie, harmonie, rytmu a skladatelského sdělení. Proto žalovaní neoprávněně zasáhli do práv žalobce a žaloba byla podána po právu.

14. Žalovaní ve vyjádření k odvolání žalobce navrhli potvrzení napadeného rozsudku, který považují za věcně správný, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalovaní neužili část díla žalobce ve své písni. Provedenými znaleckými posudky HAMU, JAMU a odborným vyjádřením předního britského muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno] bylo v řízení spolehlivě prokázáno, že společná látka obou děl není původní a je běžná v mnoha hudebních žánrech, resp. že obdobné pentatonické motivy jsou součástí paradigmatu současné populární hudby. Skladby [Anonymizováno] a [název] sdílejí toliko volný elementární motiv, tj. základní hudební myšlenku - základní pojmenovatelnou sekvenci zvuků, která je navíc v obou písních umělecky zpracována a užita odlišně. Z odborných závěrů znalců vyplynulo, že jde o výsledek konkrétní harmonizace pentatonické stupnice pomocí sekvence S-D-T (subdominanta - dominanta - tónika), nikoliv jen o užití samotné pentatonické stupnice jako takové, jak tvrdí žalobce ve svém odvolání. Zpracování předmětného hudebního motivu není původní ani skladbě [Anonymizováno] a ke shodnému výsledku může dojít (a taky dochází) nezávisle řada jiných autorů nejen populární hudby. Žalobce neprokázal, že by jeho otec byl autorem tohoto melodického motivu, a naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že se tento motiv používá ve všech hudebních žánrech odnepaměti. V obou písních je pak tento volný melodický motiv užit odlišně za pomocí variačních technik, které dávají oběma písním autorskoprávní individualitu, resp. z nich činí svébytná autorská díla.

15. Jak znalci shrnují, optikou žalobce by byla i jeho píseň, resp. srovnávaný úsek, plagiátem písní předešlých. Melodicky podobných 8 taktů ve skladbě [název] a skladbě [Anonymizováno] samy o sobě nejeví známky jedinečného výsledku tvůrčí duševní činnosti autorů. Podobnost obou písní je zcela motivistického rozměru, tedy na úrovni základní hudební myšlenky, a nepřekračuje míru v daném žánru běžnou, což znalci dokládají mj. na zmíněných písních [Anonymizováno] ([název], [jméno FO], 1979) a [název] ([jméno FO], [Anonymizováno]). Takový společný motiv nemůže naplňovat kritéria pro přiznání autorskoprávní ochrany, resp. jej nelze izolovaně považovat za chráněnou část žádného hudebního díla. Dílo žalovaných tedy nepřebralo žádné tvůrčí prvky hudebního díla žalobce z hlediska autorského práva, a nejde proto o zneužití cizí tvorby.

16. Podle žalovaných navíc žalobce v odvolání přichází s nepřípustnými novotami, ať jde o tvrzení, že se má melodie písně [Anonymizováno] vyznačovat „melodickým vrcholem umístěným na nejdůležitější pozici s největší délkou trvání a jeho opakováním“ nebo o obecné napadání znalců JAMU pro „podjatost, zjevnou neodbornost, manipulativnost, emoční zaujatost a vnitřní rozpornost“. Výslovně nepravdivé je podle žalovaných tvrzení žalobce o tom, že znalci vůbec nepracovali s notovým zápisem. Notový zápis je jednak součástí spisu, je uveden hned na straně třetí posudku JAMU, a znalci tuto námitku dokonce dementují ve svém vyjádření na žádost soudu ze dne [datum], a opakovaně pak při svém výslechu. Jak znalci JAMU, tak muzikolog [Anonymizováno] [Anonymizováno] dokonce výslovně označili notové zápisy žalobce za zavádějící pro krkolomnou transpozici, záměrné vynechávání hudebních prvků a zavedení dalších chyb, pro které vypadají obě skladby podobněji, než ve skutečnosti jsou.

17. Podle žalovaných splňuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně všechny náležitosti dle § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud spolehlivě zjistil, že se nejedná o užití nebo zpracování části díla žalobce, protože se skladby neshodují v tvůrčí, a proto chráněné, činnosti otce žalobce. Řešení této otázky vyžadovalo mimo jiné odborné posouzení, k němuž soud nebyl povolán, a proto vyšel ze znaleckého zkoumání obou hudebních fakult a obsáhlého odborného vyjádření předního britského forenzního muzikologa. Soudu prvního stupně přitom nelze vytýkat, že závěry posudků částečně parafrázoval, když znalecké zkoumání v oblasti autorského práva se vždy bude pohybovat na pomezí skutkového zjištění a jeho právního hodnocení. Pokud soud neprovedl výslech zpracovatele posudku HAMU, takový výslech nebyl ani žalobcem navržen, nadto by byl nadbytečný, protože závěry znaleckého posudku HAMU nebyly zpochybněny. HAMU totožně uvádí, že na skladbě [název] je patrná samostatná výrazná tvůrčí práce - je přidána odlišná relační myšlenka „b“, přidán celý díl „c“ a skladba má jiný výraz. Posudek HAMU byl ale neúplný, protože opomenul zohlednit otázku původnosti dotčených hudebních úseků, tedy historii zpracování sporného volného melodického motivu, kterou přesvědčivě vysvětlil znalecký posudek JAMU a v podrobnosti i odborné vyjádření britského soudního znalce - forenzního muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Důkazy předložené žalovanými tvoří sami o sobě spolehlivý podklad pro rozhodnutí soudu o otázce, že napadený srovnávaný úsek písní není autorským dílem pro svoji nepůvodnost, neboť je tvořen běžnými tónovými skupinami nebo sekvencemi, které jsou známé v mnoha předchozích hudebních dílech. Z toho potom vychází závěr, že každá z předmětných skladeb je hudebním dílem samostatným, neodvozeným od skladeb předešlých, a proto skladba [název] nebyla vytvořena na základě skladby [Anonymizováno], její hudba nevznikla zpracováním nebo užitím hudby písně [Anonymizováno], jejímž autorem je otec žalobce.

18. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné ve vztahu k zamítavému výroku I. napadeného rozsudku, ve zbývajícím rozsahu však nejsou předpoklady pro potvrzení, ale ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně.

19. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o nárocích, které původní žalobce uplatnil z titulu ochrany autorských práv, když zásah do jeho práv měl spočívat v tom, že žalovaní (jako spoluautoři hudební složky písně [název]) užili v označené skladbě část hudební složky písně [Anonymizováno], jejímž autorem je původní žalobce, a to bez jeho souhlasu.

20. Již zde je třeba připomenout, že právo autorské se rozděluje do dvou skupin práv, a to na práva osobnostní, jež jsou spojena pouze s osobou autora a smrtí autora zanikají, a na práva majetková, která jsou způsobilá být předmětem dědictví (srov. § 10, § 11 a § 12 AZ). Nároky, které autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, jsou upraveny v § 40 AZ. Po smrti autora pak vzniká osobám autorovi blízkým a příslušným právnickým osobám sdružujícím nebo zastupujícím autory ve výkonu jejich práv právo na to, aby jméno autora bylo uvedeno a aby dílo bylo užíváno způsobem nesnižujícím jeho hodnotu, jde však o nárok od nároku na určení autorství ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) AZ zcela odlišný a lze se ho domáhat pouze v případě, pokud si po smrti autora někdo osobuje jeho autorství k dílu či dílo užívá způsobem snižujícím jeho hodnotu. K tomu je třeba zdůraznit, že nic takového v projednávané věci nebylo současným ani původním žalobcem tvrzeno.

21. Pokud jde o první z uplatněných nároků, ten byl původním žalobcem formulován jako určení, že hudba písně [název] vznikla neoprávněným zpracováním hudby písně [Anonymizováno], jejímž autorem je žalobce. Tento nárok původní žalobce uplatnil výslovně jako nárok podle § 40 odst. 1 písm. a) AZ. Poté, co původní žalobce zemřel, soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 12. 2021, č. j. 34 C 52/2019-118, rozhodl postupem podle § 107 o. s. ř. tak, že v řízení bude pokračováno se současným žalobcem, s odůvodněním, že současný žalobce se na základě výsledků dědického řízení stal procesním nástupcem původního žalobce (na základě dohody dědiců na něj přešla majetková autorská práva k autorskému dílu - hudební složce písně [Anonymizováno]). V návaznosti na to došlo k formulačnímu zpřesnění petitu s ohledem na vstup současného žalobce do řízení.

22. Soudní praxe s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1995, sp. zn. Cdon 18/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/1995, dovozuje, že žaloba o určení autorství není žalobou o určení existence právního vztahu nebo práva ve smyslu žaloby na určení podle § 80 o. s. ř. (nárok na určení autorství je formou odčinění nemajetkové újmy vzniklé zpochybněním autorství), k její důvodnosti se tedy nevyžaduje existence naléhavého právního zájmu na určení. Byť žalobcem formulovaný požadavek na určení neodpovídá nároku přiznanému autorovi v § 40 odst. 1 písm. a) AZ, ale jde spíše o formulaci předběžné otázky, kterou si soud musí vyřešit před rozhodnutím o dalším uplatněném nároku na zdržení se nakládání s hudbou písně [název] bez souhlasu žalobce (k tomu je třeba poznamenat, že za situace, kdy žalobce současně žaluje na plnění, resp. zdržení se závadného jednání, je vyloučena existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, který by byl jinak podmínkou úspěšného domáhání se takového určení ve smyslu § 80 o. s. ř.), je zjevné, že aktivně legitimován k uplatnění tohoto nároku vyplývajícího z osobnostního autorského práva původního žalobce nemůže být současný žalobce. Současně (jak uvedeno shora) nelze tento nárok podřadit pod nárok vyplývající z postmortální ochrany ve smyslu § 141 odst. 5 AZ, když navíc není procesně přípustné, aby se nárok na určení autorství ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) AZ, uplatněný autorem, stal bez dalšího (pouze v důsledku vstupu právního nástupce autora do řízení) nárokem podle § 11 odst. 5 AZ, neboť obsah nároku vyplývajícího z postmortální ochrany je odlišný od nároku autora podle § 40 odst. 1 písm. a) AZ.

23. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že soud prvního stupně pochybil, pokud usnesením ze dne 31. 12. 2021, č. j. 34 C 52/2019-118, rozhodl o tom, že v [Anonymizováno] bude pokračováno se současným žalobcem, když správně měl řízení v rozsahu určovacího nároku po smrti autora zastavit, neboť současný žalobce je právním nástupcem autora toliko v rozsahu majetkových práv autorských (jak přitom soud prvního stupně v odůvodnění citovaného usnesení sám uvedl). Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vstupu současného žalobce do řízení nikdo nebrojil odvoláním, nelze toto pochybení soudu napravit jinak než zamítnutím žaloby pro nedostatek [Anonymizováno] věcné legitimace současného žalobce. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Pokud jde o výrok II. rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se nakládáním s hudbou písně [název] bez souhlasu žalobce, jedná se o nárok ve smyslu § 40 odst. 1 písm. b) AZ, vyplývající z majetkových autorských práv a k uplatnění takového nároku je i současný žalobce, který majetková práva k hudební složce písně [Anonymizováno] nabyl děděním. Závěr soudu prvního stupně, že žaloba v rozsahu tohoto nároku není důvodná, je však podle odvolacího soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

25. Předně je třeba uvést, že soudu prvního stupně nelze nic vytknout, pokud pro rozhodnutí o takto uplatněném nároku vymezil dvě základní otázky, a sice že nejdříve je nutné postavit najisto, zda žalobcem vymezená část hudební složky písně [Anonymizováno] je dílem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, a dále zda žalovaní toto dílo užili ve své písni [název] bez vědomí či licence původního žalobce. Vytknout mu nelze ani to, že při řešení těchto otázek vycházel ze znaleckých posudků a o odborných vyjádření předložených účastníky, neboť k tomu je nutné posoudit řadu odborných otázek (zejména originalitu a jedinečnost původní části, rozsah shody, míru tvůrčí invence apod.), k nimž není povolán soud, ale znalec. Z odůvodnění rozsudku však nelze seznat, jak soud prvního stupně tyto jím vymezené otázky vyřešil. V podstatě jediný seznatelným právním závěrem je věta, že „nebylo prokázáno, že píseň [Anonymizováno] je jedinečným dílem, jehož část byla použita žalovanými v jejich písni [název]“, kterou soud uvedl v bodu 27 odůvodnění. V bodu 26 předtím uvedl, že se „přiklonil k tvrzením žalovaných, které byly podpořeny závěry znaleckého posudku JAMU a muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno]“ s tím, že považoval za správné závěry, že „i když lze uzavřít, že srovnávané úseky jsou velmi podobné, nelze hovořit o plagiátorství, neboť taková podobnost skladeb v populární hudbě není neobvyklá a nelze dovozovat, že ani jedna ze skladeb není autorským dílem pro chybějící jedinečnost, když v obou písních použité vokální a instrumentální melodie jsou založeny na použití tónových skupin a sekvencí, které nejsou původní a jsou natolik běžné, že se lze s nimi setkat v celé řadě dalších skladeb různých žánrů u skladeb, které vznikly dřív než samotná píseň [Anonymizováno]“ a že „i samotné aranžmá písně je velmi podstatnou součástí skladeb populární písně, stejně jako poloha vokálního partu, která je u posuzovaných skladeb odlišná“. Část odůvodnění před body 26 a 27 je již jen opisem zjištění ze znaleckých posudků a odborného vyjádření, body 28 až 30 pak obsahují jen vypořádání se s námitkami žalobce ve vztahu k posudku JAMU, poukaz na stanovisko komise pro otázky tvorby OSA a názor soudu prvního stupně na závěry znaleckého posudku HAMU o možné inspiraci žalovaných písní [Anonymizováno]. Zda žalobcem vymezená část hudební složky písně [Anonymizováno] požívá ochrany ve smyslu § 2 odst. 1 AZ a v případě kladné odpovědi zda toto dílo bylo užito žalovanými v hudební složce jejich písně [název] se z odůvodnění rozsudku dozvědět nelze.

26. Navíc pokud soud prvního stupně uvedl, že se přiklonil k tvrzením žalovaných, která byla podpořena závěry znaleckého posudku JAMU a muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno], pak ale i tvrzení žalobce byla podpořena znaleckým posudkem HAMU. Oba účastníky předložené posudky pak mají všechny zákonem požadované náležitosti a obsahují doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, proto se při provádění tohoto důkazu postupuje stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem (srov. § 127a o. s. ř.). Soud prvního stupně tak zjevně upřednostnil znalecký posudek předložený žalovanými a tento postup odůvodnil tím, že závěry znaleckého posudku JAMU korespondují se závěry odborného vyjádření muzikologa [Anonymizováno] [Anonymizováno] a znalci své závěry obhájili při svém výslechu. Pokud ale měl pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku HAMU, popř. ho měl za neúplný, měl požádat znalce o vysvětlení či mu uložit posudek doplnit. Pokud by pak výslech znalce či jím podané doplnění posudku (s následným výslechem) nevedly k výsledku, měl soud pro přetrvávající rozpory znaleckých posudků nařídit přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, tedy nařídit revizní znalecký posudek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

27. Odvolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle § 219a odst. 1, písm. b) o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm nejprve postaví najisto, zda žalobcem vymezená část hudební složky písně [Anonymizováno] splňuje znaky díla ve smyslu § 2 odst. 1 AZ a teprve po kladném vyřešení této otázky posoudí (po odstranění rozporů znaleckých posudků předložených účastníky řízení), zda žalovaní dílo neoprávněně užili ve své písni [název].

28. O nákladech tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně v novém rozhodnutí o uplatněných nárocích (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení