3 CO 73/2019 - 264

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a Mgr. Michala Výtiska ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] adresa pro doručování [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 37 C 192/2013-155, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. až IV. a ve výroku VI. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 16 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Vrchního soudu v Praze na náhradu nákladů řízení 1 442,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výrocích I. – IV. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uveřejnit do 30 dnů od právní moci rozsudku v celostátním vydání deníku [příjmení] [anonymizováno], vydavatel [právnická osoba], [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova] [číslo], v celostátním vydání časopisu [anonymizováno], vydavatel [právnická osoba], na internetových stránkách [webová adresa], provozovatel [právnická osoba], a na internetových stránkách [webová adresa], provozovatel [právnická osoba] omluvu ve znění:„ [role v řízení] [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] se nedopustili trestného činu podvodu vůči [anonymizováno] a OSA. Tvrzení, že manželé [příjmení] neoprávněně vykazovali autorskou odměnu za užitou hudbu, jsou nepravdivá. Tvrzením o trestné činnosti manželů [příjmení] byl způsoben zásah do jejich osobnostních práv a [anonymizováno] se tímto omlouvá.“, ve výroku V. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 5 000 000 Kč a ve výroku VI. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na jejich náhradu 1 500 Kč.

2. Při rozhodování vyšel soud prvního stupně ze žaloby, kterou se žalobkyně původně se svým manželem [příjmení] [jméno] [příjmení] domáhala specifikovaných nároků z titulu ochrany osobnosti (ve smyslu § 13 odst. 1, 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“) s odůvodněním, že pracovali pro žalovanou, žalobkyně na pozici správy autorských děl, její manžel měl uzavřenou smlouvu o tvůrčí činnosti jako hudební skladatel a hudební režisér a byl evidován jako autor Ochranného svazu autorského (dále jen OSA) s oficiálně zaregistrovaným pseudonymem„ [anonymizována dvě slova]. [příjmení]“. Po ukončení pracovního poměru se žalobci uveřejnila žalovaná ve sdělovacích prostředcích informace, že se manželé [příjmení] dopustili podvodu, konkrétně [datum] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] bylo uvedeno, že žalobkyně měla neoprávněně zkreslovat hlášení o použité hudbě v pořadu a hlášení o autorech, měla neoprávněně připisovat autorství užité hudby [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a že toto hlášení bylo žalobkyní a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] učiněno úmyslně s cílem se obohatit a žalované způsobit škodu. Dne [datum] bylo na stránkách [webová adresa] v článku„ Bývalá pracovnice [anonymizováno] posílala poplatky za hudbu na soukromý účet“, uvedeno, že žalobkyně a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] falšovali údaje o použité hudbě a neoprávněně inkasovali autorské poplatky. Téhož dne bylo v [anonymizována dvě slova] & [anonymizováno] uveřejněno, že žalobkyně měla místo skutečných autorů hudby uvádět jako autora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a dále vyjádření tiskového mluvčího žalovaného, že restrukturalizaci oddělení správy autorských děl a sekretariátu ředitele výroby odstartoval podvod žalobkyně. Dne [datum] bylo v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] uvedeno, že pomocí nepravdivých údajů přisuzovaly výkazy část použité hudby ve prospěch skladatele [jméno] [příjmení], alias„ [příjmení] [příjmení]“ a že zkreslené údaje měla vydávat žalobkyně. Dne [datum] bylo na internetovém portálu [webová adresa] uvedeno, že žalovaná podala trestní oznámení na dva své bývalé zaměstnance, kteří se měli dopustit podvodu. Mluvčí žalované pan [jméno] [příjmení] uvedl, že žalobci uváděli jméno autora„ [anonymizována dvě slova]. [příjmení]“ i v případě, že hudba použita nebyla. Totéž bylo uvedeno dne [datum] v časopise [anonymizováno]. Na internetových stránkách [webová adresa] bylo uvedeno, že peníze za hudbu končily na účtu někoho jiného a v této souvislosti je vyšetřována žalobkyně a její zemřelý manžel. Žalovaná měla dále učinit na žalobce oznámení o podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b/ trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství. Usnesením Policie ČR ze dne 4. 10. 2010, č. j. ORIV-5612-65/TČ-2009-001493, bylo žalobcům sděleno obvinění ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b/ trestního zákona Trestní stíhání bylo vedeno po dobu více než dvou let a bylo ukončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 4 T 20/2011, kterým byli žalobci v plném rozsahu zproštěni obžaloby. V důsledku jednání žalované měla žalobkyni a jejímu zesnulému manželovi vzniknout značná újma, proto žalobci požadovali i peněžitého zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč, poté, co manžel žalobkyně dne [datum] zemřel a řízení ve vztahu k němu bylo usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. 37 C 192/2013-44, zastaveno, se žalobkyně tohoto nároku domáhala z titulu posmrtné ochrany osobnosti zesnulého manžela ve smyslu § 15 obč. zák.

3. Žalovaná se uplatněným nárokům bránila tím, že není autorkou ani jednoho z článků, ani nebyla a není vydavatelem označených periodik či provozovatelkou označených webových stránek. Podle žalované absentuje vymezení příčinné souvislosti mezi zásahem do osobnostních práv a vznikem újmy.

4. Soud prvního stupně dále připomněl, že o věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 37 C 192/2013-83, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl, když dovodil, že uplatněné nároky jsou promlčeny. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně (při posouzení věci podle § 11, § 13 a § 15 obč. zák.) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by původcem neoprávněného zásahu byla žalovaná. Podle soudu nebylo prokázáno, že by to byla žalovaná nebo některý z jejích pracovníků, kdo by o žalobkyni a jejím manželovi uvedl, že se dopustili trestného činu nebo že neoprávněně vykazovali autorskou odměnu za užitou hudbu. Pokud se k celé kauze vyjadřoval tehdejší tiskový mluvčí žalované, pak i formulace užité v jednotlivých článcích nejsou ve vztahu k žalobkyni či jejímu zesnulému manželovi nijak dehonestující, naopak to byl tiskový mluvčí, kdo uvedl, že se jedná o šestákovou záležitost a nikoli o miliónové částky, jak byl uvedeno v článku zveřejněném v [anonymizována dvě slova]. Podle soudu to nebyla žalovaná, kdo publikoval jakékoli dehonestující údaje o žalobkyni či jejím manželovi, nadto podle názoru soudu objektivně nelze uložit žalované, aby publikovala omluvu v periodiku, jehož není vydavatelkou. Pokud jde o úhradu nemajetkové újmy v penězích, ta je podle soudu prvního stupně jednak promlčená, když k zásahu mělo dojít v době od [anonymizováno] do [datum] a žaloba byla podána až [datum], a jednak nárok, pokud se žalobkyně nyní domáhala zaplacení částky 2 500 000 Kč za postmortální ochranu svého manžela, není dán, když již Vrchní soud v Praze ve zrušovacím usnesení vyslovil, že není možné se v rámci postmortální ochrany domáhat finanční satisfakce. Soud prvního stupně proto žalobu znovu v celém rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a jejich náhradu přiznal v řízení úspěšné žalované.

5. Proti rozsudku v celém jeho rozsahu se odvolala žalobkyně. Závěry soudu prvního stupně považuje za nesprávné a zdůraznila, že již ze žaloby a dalších jejích podání jednoznačně vyplývá, že dehonestující informace byly na veřejnost sděleny zaměstnanci žalované, jejichž chování je přičitatelné žalované. To žalobkyně řádně doložila označenými články, v nichž jako zdroj informací vystupuje žalovaná, tiskový mluvčí žalované či další„ dobře informovaný zdroj z [anonymizováno]“. Tiskový mluvčí žalované hovořil v článcích nejen o případu lidského selhání, o podávání trestního oznámení na žalobkyni, o chybném vykazování hudebních děl, ale dokonce i o podvodech, které měly žalované způsobit ztráty. Nejen obsah těchto informací, ale i jejich celkové vyznění, kdy nešlo o žádné hodnotící soudy, je takové, že se žalobkyně a její manžel dopustili trestného činu podvodu a neoprávněně vykazovali autorskou odměnu za užitou hudbu. Žalovaná byla jediným zdrojem informací poskytovaných o žalobkyni a jejím manželovi do veřejných médií a prokazatelně se dopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně a jejího manžela. [příjmení] tom, že celý incident se negativně promítl do osobnostní sféry žalobkyně a jejího manžela, není podle žalobkyně pochyb, když má i za to, že to bylo hlavní příčinou nečekaného úmrtí jejího manžela na infarkt. Žalobkyně nesouhlasí ani s názorem soudu, že nelze ani objektivně uložit žalované, aby publikovala omluvu v jiném periodiku, než jehož je provozovatelkou či vydavatelkou. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že se v rámci postmortální ochrany svého manžela nemůže domáhat nemajetkové újmy v penězích, ani se závěrem o promlčení nároku. Zde vytkla soudu, že nezohlednil jednak to, že podání žaloby byla důsledkem neochoty žalované se žalobkyní a jejím manželem se mimosoudně dohodnout, a dále to, že bylo nutno vyčkat skončení trestního řízení, resp. vydání zprošťujícího rozsudku. Uplatnění námitky promlčení tak bylo výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně a jejího manžela, kteří uplynutí promlčecí doby nezavinili. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, popř. aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla tvrzení žalobkyně o tom, že sdělila veřejnosti nepravdivé údaje o údajném podvodném jednání žalobkyně a jejího manžela a že je tedy odpovědná za obsah článků v [anonymizováno 5 slov], v [anonymizováno] a na webových stránkách [webová adresa], [anonymizováno], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa]. Poukázala na to, že informace na webových stránkách [webová adresa] s titulkem„ Bývalá pracovnice [anonymizováno] posílala poplatky za hudbu na soukromý účet“ jsou evidentně převzaté ze serveru [webová adresa]. K věci se měl vyjadřovat tehdejší mluvčí žalované, který sdělil [anonymizováno], že žalovaná zjistila v několika případech, že nesedí výkazy pro OSA a že je zjišťován rozsah škody, ale že nejde o miliónové částky, jak skandálně uvedl deník [příjmení] [anonymizováno], ale že se jedná o šestákovou záležitost a že žalovaná o peníze nepřišla, protože OSA platí roční paušál bez ohledu na to, kolik hudby použije. Žalovaná rovněž namítla, že to, co uvedl tehdejší tiskový mluvčí pan [jméno] [příjmení], byly pouze odpovědi na dotazy redaktorů. Je přesvědčena, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečnosti, na základě provedených důkazů úplně zjistil skutkový stav a dospěl ke správnému závěru, že žaloba není důvodná. Pokud jde o nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že tento nárok je promlčen a ani není důvodný. K tvrzení žalobkyně, že soud prvního stupně nezohlednil neochotu žalované se mimosoudně dohodnout ani nutnost vyčkat pravomocného zproštění obžaloby, žalovaná uvedla, že na předžalobní upomínku reagovala dopisem ze dne [datum], ve kterém vyzvala zástupce žalobců, aby sdělil, kdy konkrétně a jak měla žalovaná zasáhnout do jejich osobnostních práv, tento dopis však zůstal bez odpovědi. Žádné podklady k porušení osobnostních práv žalobců již žalovaná neobdržela, nelze proto hovořit o její neochotě řešení sporu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2020, č. j. 3 Co 73/2019-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně zaplacení 5 000 000 Kč, ve výrocích I. až IV. ho změnil tak, že uložil žalované do 30 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit v celostátním vydání deníku [příjmení] [anonymizováno] a časopisu [anonymizováno] a po dobu jednoho týdne na internetových stránkách [webová adresa] a [webová adresa] omluvu v požadovaném znění a rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalobkyně se nemohla podle § 15 obč. zák. domáhat peněžité satisfakce za manžela, navíc byly tyto nároky žalobkyně i jejího manžela před podáním žaloby promlčeny. Ani odvolací soud neshledal, že by žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná zasáhla do osobnosti žalobkyně a jejího manžela, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že v článku„ [anonymizováno] se brání, podala trestní oznámení“ ze dne [datum] bylo uvedeno jméno žalobkyně a jejího manžela s tím, že jsou podezřelí z trestného činu podvodu a žalovaná na ně podala trestní oznámení. Ačkoli samotné podání trestního oznámení není zásahem do osobnostních práv, údaje v článku uvedené – jména žalobkyně a jejího manžela ve spojitosti s trestným činem podvodu podle odvolacího soudu nepochybně od žalované pochází a byly zásahem do osobnosti, který měl potenciál ztížit, ne-li zcela znemožnit, další profesní uplatnění žalobkyně a jejího manžela. K vyjádřením tiskového mluvčího žalované odvolací soud dodal, že bez ohledu na jejich zkratkovité vyjádření médii nelze říci, že by jeho výrok o„ šestákové záležitosti a nikoli o miliónových částkách“ byl méně dehonestujícím, než kdyby tvrdil, že žalobkyně s manželem připravili žalovanou o částky miliónové.

8. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním žalobkyně (v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok V. rozsudku soudu prvního stupně) a žalovaná (v rozsahu, v němž byly změněny výroky I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 25 Cdo 3442/2020-236, dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dovolání žalované shledal důvodným a rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku, kterou byly změněny výroky I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. V odůvodnění svého zrušovacího rozhodnutí dovolací soud uvedl, že soud prvního stupně vedl rozsáhlé a dlouhotrvající dokazování, z něhož učinil skutkové závěry, že vydavateli periodik, v nichž byly uveřejněny předmětné články, jsou subjekty odlišné od žalované, jejich autoři nebyli zaměstnanci žalované a v článcích byly citovány výroky tiskového mluvčího žalované (který pro jednotlivé deníky v závislosti na fázi interního šetření postupně uvedl, že„ žalovaná v několika případech zjistila nesrovnalosti ve výkazech pro OSA a zjišťuje rozsah škody, nejedná se však o milionové částky; žalovaná o žádné peníze nepřišla, neboť OSA platí roční paušál bez ohledu na to, kolik hudby použije; šlo o případ lidského selhání, v rámci interní kontroly žalovaná zjistila chybné vykazování hudebních děl v hlášení použité hudby, výše ztrát není zatím známa a věc vyřizuje právní oddělení žalované; žalovaná podala na žalobkyni a jejího manžela trestní oznámení pro podezření spáchání trestného činu podvodu“). Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že původcem neoprávněného zásahu do její osobnosti je žalovaná. Odvolací soud po zopakování důkazu jedním z článků („ [anonymizováno] se brání, podala trestní oznámení“ ze dne [datum], uveřejněným na webových stránkách [anonymizováno]) uzavřel, že„ jména žalobkyně a jejího manžela ve spojitosti s trestným činem podvodu nepochybně od žalované pochází“, aniž by jakkoli vysvětlil, na základě kterých skutkových zjištění, opřených o jaké konkrétní důkazy k takovému skutkovému závěru dospěl. Neuvedl také, jaký význam má takový závěr ve vztahu k posouzení otázky, zda se žalovaná dopustila protiprávního jednání v podobě uveřejnění předmětných článků. Zopakovaným dokazováním bylo podle dovolacího soudu nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně zjištěno totiž jen to, že uvedený článek obsahuje jména žalobkyně a jejího manžela, nikoli to, jakým způsobem a od koho autor či vydavatel článku zmíněné údaje získal. Odvolací soud neoznačil žádné důkazy, ze kterých by mělo vyplývat, že žalovaná nebo někdo z jejích zaměstnanců je autorem předmětných článků, nebo že by si jejich uveřejnění s konkrétním obsahem objednala (to, že v článcích je jako zdroj informací uváděný„ zdroj blízký [anonymizováno]“, nejlépe„ dobře informovaný“, těžko odůvodní závěr, že autorem článků nebo jejich částí je žalovaná). Odvolací soud také nevysvětlil, zda a případně jaký podíl na tvrzeném zásahu mají mít konkrétní výroky tiskového mluvčího žalované (které by se samozřejmě žalované přičítaly), nehodnotil tyto výroky v kontextu celého obsahu článků, v nichž byly citovány, ani s přihlédnutím k tomu, jak tiskový mluvčí jako svědek popsal způsob, jímž bylo obvykle s jeho odpověďmi ze strany tisku nakládáno. Měl-li by být nějaký jeho výrok pokládán za jeho doslovné vyjádření, pak jen jestliže by bylo prokázáno, že konkrétní vyjádření skutečně učinil a pro uveřejnění autorizoval. Teprve v případě, že by byly prokázány skutečnosti svědčící pro závěr o pasivní věcné legitimaci žalované, bylo by podle dovolacího soudu namístě zabývat se otázkou, zda a případně které články (či jejich části) mohly skutečně zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, přičemž ani tento závěr odvolací soud ve svém rozhodnutí neodůvodnil konkrétně, ale jen zcela obecným konstatováním, že k zásahu došlo. Dovolací soud uzavřel, že výše popsaným postupem, jímž změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně bez vlastních skutkových zjištění, která by takovou změnu odůvodňovala, odvolací soud porušil ústavně zaručená práva účastníků na spravedlivý proces a vydal překvapivé rozhodnutí odůvodněné právním závěrem, jehož správnost nelze přezkoumat v důsledku absence skutkových zjištění, na nichž je založen.

10. Vrchní soud v Praze v dalším řízení (/jehož předmětem bylo již jen odvolání žalobkyně proti zamítavým výrokům I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, doplnil dokazování výpověďmi autorů předmětných článků a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Veden závazným pokynem dovolacího soudu zabýval se odvolací soud v prvé řadě otázkou pasivní věcné legitimaci žalované. Za situace, kdy již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že vydavateli periodik (popř. provozovateli internetových médií), v nichž byly uveřejněny předmětné články, jsou subjekty odlišné od žalované a jejich autoři nebyli zaměstnanci žalované, přičemž v uveřejněných článcích byly citovány výroky tiskového mluvčího žalované, bylo (v intencích pokynu dovolacího soudu) podstatné posoudit, zda a jaký podíl na tvrzeném zásahu mají mít výroky tiskového mluvčího žalované, přičemž k tomu, aby byly citované výroky tiskového mluvčího žalované přičitatelné, je nutno posoudit, zda tiskový mluvčí takové výroky skutečně učinil a pro uveřejnění autorizoval. Odvolací soud proto doplnil dokazování výslechem pana [jméno] [jméno] a paní [jméno] [příjmení] [příjmení] (kteří byli společně s již zesnulou paní [jméno] [příjmení] označeni společností [právnická osoba] jako autoři článků uveřejněných v touto společností provozované internetové mutaci deníku [příjmení] [anonymizováno] a internetových mediích [anonymizováno 5 slov] a [anonymizováno]), výslechem paní [jméno] [příjmení] (která byla [právnická osoba] a.s. označena jako autorka článku uveřejněného na touto společností provozovaného internetového média [anonymizováno]) a paní [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]), autorky článku uveřejněného v časopise [anonymizováno] a na internetovém médiu na stránkách [webová adresa]. Předně je třeba uvést, že z takto doplněného dokazování vyplynulo, že dovolacím soudem akcentovaný požadavek autorizace výroků tiskového mluvčího před jejich uveřejněním se míjí s realitou novinářské praxe v případě tohoto typu uveřejňovaných článků (článků zpravodajského charakteru). Dále z výpovědí svědků vyplynulo, že první o věci informovalo periodikum [příjmení] [anonymizováno] (na své internetové mutaci) v článku ze dne [datum], další média tam uveřejněné informace přebírala pro své články, jejichž autoři si informace ověřovali u tiskového mluvčího žalované. To ostatně koresponduje i s výpovědí tiskového mluvčího žalované, učiněnou před soudem prvního stupně, v níž takovou praxi médií popsal jako běžnou s tím, že běžně komunikace mezi ním a redaktory probíhá telefonicky nebo mailem. Pokud v souvislosti s uveřejněním informací, které takto redaktorům poskytl, uvedl tiskový mluvčí, že běžně novináři i to, co je jim řečeno, ještě zkracují, popř. i formulačně upravují, i to bylo potvrzeno výpovědí v odvolacím řízení slyšených svědků, kteří však zdůraznili, že přitom nedochází ke změně obsahu jim poskytnuté informace.

12. V kontextu uvedeného a s přihlédnutím k obsahu sporných článků nelze než dovodit, že to, co uvedl tiskový mluvčí žalované novinářům k jejich dotazům (byť současně nelze postavit najisto, že jde o přesnou citaci), se na tvrzeném zásahu do osobnostních práv žalobkyně nepodílí. Tento zásah měl spočívat v to, že žalovaná měla o žalobkyni (a jejím již zesnulém manželovi) uveřejnit informaci o tom, že se dopustili podvodu v souvislosti s vykazováním užití hudebních děl. Takovou informaci však nelze přičítat žalované, neboť žádný z označených článků neobsahuje citaci tiskového mluvčího žalované s takovým obsahem. Pokud je o podvodu v souvislosti s vykazováním užití hudebních děl v článcích hovořeno, pak zejména v „ původním“ článku ze dne [datum], kde ovšem autorka článku paní [jméno] [příjmení] (paní [jméno] [příjmení] [příjmení], byť je uvedena jako spoluautorka článku, se podle svých slov podílela pouze technickou pomocí) odkazuje na (blíže neurčený)„ zdroj, který má blízko k interním televizním informacím“. Je však nutno připomenout (jak ostatně zdůraznil i dovolací soud), že jediným zdrojem informací, které lze přičítat žalované, je její tiskový mluvčí. Ten, pokud by i doslovně odpovídaly v tomto i v následných článcích uvedené citace jím poskytnutých informací, hovořil (zjevně v reakci na dotazy novinářů ohledně záležitosti, o níž se dozvěděli„ neoficiální“ cestou) pouze obecně o nesrovnalostech v souvislosti s vykazováním užití hudebních děl a mírnil informace uveřejněné v článku z [datum] ohledně vzniklé škody. S ohledem na to, že z pohledu pasivní legitimace žalované je podstatné (a žalované přičitatelné) toliko to, co uvedl její tiskový mluvčí, je pak pro rozhodnutí ve věci nepodstatné, že se žalovaná vůči žalobkyní označeným článkům neohradila.

13. Podle odvolacího soudu tak nebylo prokázáno, že by žalovaná byla pasivně věcně legitimována. Za této situace již nebylo třeba zabývat se otázkou, zda a případně které články (či jejich části) mohly skutečně zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Pokud tedy soud prvního stupně žalobu o nárocích na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy ve výrocích I. až IV. zamítl, je toto jeho rozhodnutí věcně správné a jako takové bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno, včetně správného souvisejícího výroku VI. o nákladech řízení.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení (a současně i dovolacího řízení) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána náhrada ve výši 16 100 Kč, odpovídající sedmi paušálním náhradám po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu za 7 úkonů učiněním v souvislosti s odvolacím a dovolacím řízením (vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 3. 3. 2020, příprava účasti na jednání, účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 2. 2020, dovolání ze dne 2. 7. 2020, účast na jednání ve dnech 26. 4. 2022, 23. 8. 2023 a 16. 10. 2023) a náhradě zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč.

15. V souvislosti s výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] [příjmení] vznikly náklady, které platil stát a které odpovídají ušlému výdělku svědkyně ve výši 998,75 Kč (za 8,5 hodiny po 117,50 Kč podle § 3 nař. vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě) a jízdnému ve výši 444 Kč O těchto nákladech, které platil stát, rozhodl odvolací soud v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost k jejich náhradě uložil neúspěšné žalobkyni.

Poučení