3 CO 76/2022 - 77

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudkyň JUDr. Gabriely Kučerové a JUDr. Yvony Svobodové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o ochranu autorských práv, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022, č. j. 41 C 18/2021-48, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu o zákazu žalovanému výroby, prodeje nebo jiného užití knihy [příjmení] [příjmení], [jméno] a [příjmení] [příjmení]„ [anonymizována čtyři slova]“ [obec]: [anonymizováno], 2018 [tel. číslo] [číslo], ve výroku II. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému nahradit žalobkyni ušlý zisk ve výši 50 000 Kč, ve výroku III. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 100 000 Kč a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobkyně o tom, že byla v letech 2001 až 2009 provdána za [jméno] [příjmení] a užívala příjmení [příjmení], je spoluautorkou díla s názvem„ [anonymizována čtyři slova]“ (dále jen„ originál“), vydaného vlastním nákladem spoluautorů v roce 2004 v nakladatelství [právnická osoba] (spoluautoři [jméno] a [příjmení] [příjmení]), na jeho vzniku se spolupodílela a přispěla svou tvůrčí činností (kromě receptů i na textu všech kapitol) a jako spoluautorka je uváděna jak v samotné knize, tak ve všech databázích. Žalovaný vydal v roce 2018 knihu s názvem„ [anonymizována čtyři slova]“ spoluautorů [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dále jen„ kniha“), v níž byly použity částečně upravené průvodní texty originálu, a to aniž by k tomu žalovaný jako nakladatel získal od žalobkyně jako spoluautora souhlas. Zkopírované texty originálu tvoří významnou část knihy, když text první části originálu až do jeho strany 69 je obsahově totožný s textem knihy do strany 84 z celkového počtu [anonymizováno] stran. Rozdílné množství stránek je dáno odlišným grafickým zpracováním originálu a knihy. Podle žalobkyně jediným významným rozdílem v knize zkopírovaného textu je, že zatímco originál byl psaný v plurálu („ za nás, autory“), v případě knihy je text upravený do singuláru („ já, autor“). Zdůraznila, že v případě spoluautorského díla dochází k jeho tvorbě společnou tvůrčí činností, tedy i činností spočívající ve vzájemném sdílení námětů a myšlenek, frází, dílčích pasáží, tvorbě příběhů kapitol apod., které by v některých případech samostatně nebyly chráněny autorským právem, ale v případě vytvoření spoluautorského díla zakládají jejich původcům spoluautorské právo k výslednému dílu.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dne 18. 1. 2018 uzavřel s [anonymizováno] [příjmení] licenční nakladatelskou smlouvu o dílo slovesné, v rámci které autor prohlásil, že jsou společně s [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] jedinými nositeli autorských práv ke knize, zároveň dne [datum] uzavřel žalovaný také licenční nakladatelskou smlouvu s paní [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení]. Na základě výzvy žalobkyně kontaktoval žalovaný [příjmení] [příjmení], který mu sdělil, že publikace„ [anonymizována čtyři slova]“ je výhradně jeho samostatným autorským dílem s výjimkou některých receptů, které se ale v knize neobjevují. Žalovaný připustil, že části literárního textu originálu se objevují i v knize, přijal ale argumentaci [anonymizováno] [příjmení] jakožto dlouholetého partnera a známého tvůrce literárních textů, o jehož ujištění nemá důvod pochybovat a za nositele autorských práv k předmětné části knihy považuje [anonymizováno] [příjmení], nikoliv žalobkyni. Žalovaný dále zdůraznil, že text knihy do strany 69 je zcela oddělitelný od receptů pocházejících od žalobkyně, které jednak nejsou autorským dílem a zároveň na nich text [anonymizováno] [příjmení] není závislý. Má za to, že v situaci, kdy každý ze spoluautorů sepíše několik kapitol, je možno o integrálním díle hovořit pouze tehdy, lze-li prokázat nemožnost separátního užití těchto kapitol. Ke vzniku spoluautorství by v daném případě mohlo dojít za předpokladu, že jednotlivé technicky oddělitelné části díla nejsou způsobilé samostatného užití. V tomto případě by však jednotlivé kapitoly („ [anonymizována čtyři slova]“,„ [anonymizována čtyři slova]“,„ [anonymizována tři slova]“ a„ [anonymizována tři slova]“) obstály i jako samostatné články, ať v periodické či neperiodické publikaci. Ostatně krátká samostatná autorská díla, obsahově velmi podobná těmto kapitolám, zasílal [anonymizováno] [příjmení] formou ručně psaných dopisů svým přátelům před vznikem originálu. Na tyto kapitoly tedy nelze nahlížet jako na autorská díla spojená s recepty žalobkyně. Dále žalovaný zdůraznil, že spoluautorem může být pouze ten, jehož intelektuální aktivita se bezprostředně projevila na díle, resp. na jeho objektivně vnímatelné formě, přičemž takové aktivity žalobkyně na předmětném díle absentují. Spoluautorem není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo kdo dal pouze ke vzniku díla podnět. Stejně tak se na vzniku spoluautorství nelze dohodnout jen tím, že se obě fyzické osoby uvedou na obálce.

4. Soud prvního stupně skutkový stav zjištěný z provedeného dokazování posoudil podle § 2, § 8 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen„ AZ“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uvedl, že o spoluautorské dílo jde tehdy, jestliže společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů vznikne dílo jediné, i když jednotlivé příspěvky spoluautorů výsledného jednotného a nedílného díla lze rozeznat. Kritériem pro posouzení jednotnosti a nedílnosti díla je zásadní otázka, zda jsou příspěvky jednotlivých autorů způsobilé k samostatnému užití či zda tuto způsobilost má pouze celek díla. Předmětem ochrany autorského práva není pomoc technická, administrativní či odborné povahy. Předmětem ochrany autorského (spoluautorského) práva není použitá metoda, respektive nápad, nýbrž tvůrčí, a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byl takový nápad (myšlenka, metoda) ve své vnější i vnitřní formě zpracován (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2023/2019 ze dne 24. 3. 2021). Soud vzal za prokázané, že originál sestává z literární části o čtyřech samostatných kapitolách a dále z části obsahující jednotlivé recepty. Uvedl dále, že v řízení nebylo sporu o tom, že literární část originálu naplňuje definici autorského díla ve smyslu § 2 AZ. Oproti tomu recept na přípravu jídla není autorským dílem. Literární část originálu je podle soudu oddělitelná od části obsahující recepty a je způsobilá k samostatnému užití, ať se jedná o celou část či jednotlivé 4 kapitoly. V řízení bylo dále prokázáno, resp. nebylo v řízení sporné, že literární část originálu byla plně převzata do knihy. Spornou otázkou bylo podle soudu, zda je žalobkyně spoluautorkou díla (literární části originálu) ve smyslu § 8 AZ, či zda jediným autorem je [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], přičemž podle soudu pro posouzení této otázky není relevantní, že žalobkyně dodala do originálu převážnou část receptů, dále (ve shodě s názorem žalovaného) nelze podle soudu autorství či spoluautorství k dílu stanovit dohodou.

5. Podle soudu obecná tvrzení žalobkyně o tom, že navrhla koncept originálu a vybrala témata, nebyla pro posouzení otázky vzniku spoluautorství dostatečná, proto ji vyzval, aby uvedla, v čem konkrétně spočívala její tvůrčí činnost na literární části originálu (jednotlivých kapitolách). Protože žalobkyně žádná tvrzení nedoplnila a neoznačila k tomu žádné důkazy, pak podle soudu jediným relevantním důkazním prostředkem k posouzení této otázky byla svědecká výpověď [anonymizováno] [jméno] [příjmení], z níž vyplynulo, že žalobkyně se žádným způsobem nepodílela na vytvoření literární části originálu obsahující 4 kapitoly. Soud vyhodnotil výpověď svědka jako věrohodnou, poukázal na to, že žalobkyně ji důkazně ani konkrétním skutkovým tvrzením nevyvrátila a nezpochybňovala ani tvrzení žalovaného o literární tvůrčí činnosti svědka. Podle soudu svědek i věrohodně a logicky tím, že žalobkyně se nesporně podílela na tvorbě větší části receptů, které tvoří (oddělitelnou) součást originálu, objasnil skutečnost, že je žalobkyně uvedena jako spoluautorka na obalu originálu. V závěru odůvodnění soud odůvodnil neprovedení žalobkyní navrhovaného důkazu jejím účastnickým výslechem a se závěrem, že žalobkyně neprokázala tvrzené spoluautorství, a naopak žalovaný prokázal, že jediným autorem literární části originálu je [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl, aniž se zabýval dalšími námitkami žalovaného ve vztahu k uplatněným nárokům. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému.

6. Rozsudek v celém jeho rozsahu napadla odvoláním žalobkyně. Trvá na tom, že se aktivně podílela na vzniku originálu, tedy jak na zmíněných receptech, tak také na všech textových kapitolách, a krom toho, že je jako spoluautorka uvedena na titulní straně originálu, je též spoluautorkou faktickou. Vydání knihy bez jejího souhlasu s užitím textů originálu proto považuje za neoprávněný zásah do svého autorského práva a podanou žalobou se tak domáhá odstranění tohoto neoprávněného zásahu formou zákazu další distribuce knihy a dále zaplacení ušlého zisku a vydání bezdůvodného obohacení v souladu s § 40 odst. 4 AZ. Připomněla, že v řízení opakovaně uváděla, že je spoluautorkou celého díla a upozorňovala na právní domněnku ve smyslu § 6 AZ, soud prvního stupně však zákonnou právní domněnku nijak nereflektoval a převážnou část svého rozhodování zaměřil na povahu receptů, oddělitelnost částí originálu a jejich autorskou ochranu. Podle žalobkyně presumpce autorství (resp. spoluautorství) nebyla dosud vyvrácena a soud nedůvodně klade k tíži žalobkyně, že nedoplnila skutková tvrzení, v čem spočívala její tvůrčí činnost v jednotlivých kapitolách, která by zakládala její spoluautorství. Žalobkyně přitom soudu sdělila, že je z pochopitelných důvodů velmi obtížné prokazovat kvalifikovanou participaci na 18 let starém díle. Právě z toho důvodu má však za to, že zde existuje institut presumpce autorství, který by měl zajišťovat ochranu autorům v tom smyslu, že vznese-li někdo v budoucnu pochybnosti o autorství, nese právě on důkazní břemeno k prokázání těchto pochybností, resp. vyvrácení daného autorství. Skutečnost, že žalobkyně blíže nespecifikovala svou tvůrčí činnost, která patrně měla být následně prokazována, tak nemůže být k tíži žalobkyně. K unesení důkazního břemene žalovaného k vyvrácení spoluautorství žalobkyně nepostačuje podle žalobkyně svědecká výpověď [anonymizováno] [příjmení], který je též spoluautorem a který tím, že část originálu vydává za výlučně vlastní, získal finanční prospěch na úkor žalobkyně a pro něhož by naopak úspěch žalobkyně mohl mít negativní finanční dopad. Jeho výpověď proto nelze považovat za věrohodnou, navíc je jeho svědectví zjevně nepravdivé, když tvrzení, že žalobkyni uvedl na originále pouze kvůli tomu, že byli tehdy manželé, je v rozporu s jeho předešlými vyjádřeními, na které žalobkyně poukazovala svými důkazními návrhy – dobovým tiskem a osobním blogem [anonymizováno] [příjmení], ve kterých sám aktivně zmiňoval společnou přípravu a tvorbu originálu. Žalobkyně zdůraznila, že spoluautorství je založeno na základě společné tvůrčí činnosti autorů, jejímž výsledkem je dílo. Tento proces se může skládat i z činností a částí, které samotné nemusí podléhat ochraně autorského zákona. V případě definice autorského díla je nutnou podmínkou ochrany tvůrčí duševní činnosti autora její vyjádření ve vnímatelné podobě (pro okolní svět). Z hlediska spoluautorství je však zásadní, že tvůrčí duševní činnost byla společnou tvůrčí činností více osob bez ohledu na to, kdo provedl výsledné vyjádření ve vnímatelné podobě. Mimo to, v případě knižních publikací, je výsledné zpracování zpravidla již několikátou verzí podléhající stylistickým úpravám a dalším korekturám. Podle žalobkyně si lze jen velmi obtížně představit, že by měl každý autor, jehož spoluautorství je zpochybňováno, dokázat specifikovat, které konkrétní pasáže jsou jeho tvůrčí činností a není-li schopen autorství k těmto pasážím přesvědčivě prokázat, měl by být svého spoluautorství k dílu jako celku zbaven. Podle žalobkyně autorský zákon reaguje i na situace, kdy autoři mají zájem tvořit společně za účelem tvorby jediného společného díla. Společná tvorba, která není v okamžiku vzniku díla rozporována jejími autory, pak požívá další zvláštní ochrany v podobě presumpce autorství. Ve vztahu k namítané dohodě o spoluautorství uvedla, že touto skutečný autor vyjadřuje svou ochotu sdílet autorská práva a povinnosti s třetí osobou a přijímá, že bude-li v budoucnu chtít toto spoluautorství zpochybnit, bude muset prokázat, že třetí osoba spoluautorem není. V případě žalobkyně však nedošlo k uvedení jejího spoluautorství na základě jakési dohody, ale z titulu skutečné spoluautorské účasti na vzniku originálu. Institut zákonné domněnky je tak v jejím případě relevantní pouze z pohledu přenesení důkazní povinnosti na toho, kdo její autorství zpochybňuje. Soud pochybil, pokud nezohlednil zákonnou domněnku autorství a vyvodil, že žalobkyně není autorkou originálu, čímž věc i nesprávně právně posoudil. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby ho změnil a žalobě vyhověl.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že ani on ani svědek [příjmení] [příjmení] nikdy netvrdili, že k originálu žalobkyně nijak nepřispěla, nicméně žalovaný rozporoval, že by mohlo dojít k naplnění podmínky spoluautorství, neboť základním pojmovým znakem spoluautorství je totiž společná tvůrčí činnost nejméně dvou fyzických osob, jejímž výsledkem je dílo jediné (nedílné) ve smyslu způsobilosti k užití díla jako celku. Žalovaný pak zcela rozporuje, že se v případě originálu jedná o dílo jediné a nedílné, a že ze strany žalobkyně došlo k tvůrčí činnosti. Žalobkyně dle názoru žalovaného zcela pomíjí druhou část § 8 odst. 1 AZ. Originál až do strany 69 je dle vyjádření [anonymizováno] [příjmení] jeho výlučným autorským dílem a je zcela oddělitelný od receptů pocházejících od žalobkyně, které jednak nejsou autorským dílem a zároveň na nich není text [anonymizováno] [příjmení] závislý. Podle žalovaného se jedná pouze o spojení dvou samostatných věcí - autorského díla (úvodního textu) a receptů, nikoli o jediné dílo spoluautorů. Jednotlivé kapitoly („ [anonymizována čtyři slova],„ [anonymizována čtyři slova],„ [anonymizována tři slova] a„ [anonymizována tři slova]) by obstály i jako samostatné články, ať už v periodické či neperiodické publikaci. Ostatně krátká samostatná autorská díla, obsahově velmi podobná těmto předmětným kapitolám, zasílal [anonymizováno] [příjmení] formou ručně psaných dopisů svým přátelům před vznikem originálu. Na tyto kapitoly tedy nelze nahlížet jako na autorská díla nedílně spojená s recepty žalobkyně. S odkazem na soudem prvního stupně zmiňovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2023/2019 má žalovaný za to, že ze strany žalobkyně nedošlo k žádné tvůrčí činnosti autora při její participaci na originálu, když tato spočívala v dodání receptů. Poukázal na to, že z § 8 odst. 2 a § 2 odst. 6 AZ jednoznačně plyne, že spoluautorem může být pouze člověk, jehož intelektuální aktivita se bezprostředně projevila na díle, resp. na jeho objektivně vnímatelné formě ve smyslu § 2 odst. 1 AZ. Takováto aktivita žalobkyně na předmětném díle absentuje. Na vzniku spoluautorství se podle žalovaného nelze dohodnout prostě tím, že se uvedou obě fyzické osoby na obálce. Pokud žalobkyně na jednu stranu uvádí, že je velmi obtížné prokazovat kvalifikovanou participaci na 18 let starém díle, ale zároveň odmítá svědeckou výpověď [anonymizováno] [příjmení], která její participaci vyvrací a požaduje od žalované dokázat absenci její tvůrčí participace jiným způsobem, pak má žalovaný za to, že právě svědectví autora je jasným [anonymizováno] [příjmení] navíc vystupoval v pozici svědka a byl poučen o trestněprávních následcích křivé výpovědi, zatímco žalobkyně jako účastník řízení nemůže být trestně stíhána. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně o tom, že svědectví [anonymizováno] [příjmení] je zjevně nepravdivé, a stejně jako soud prvního stupně nepovažuje její důkazní návrhy za jakkoliv relevantní. Má za to, že svědectvím [anonymizováno] [příjmení] bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně spoluautorkou jeho autorského textu není, a to ani domnělou. Pokud není nositelem žádných autorských práv, nemohou být důvodné ani další jí uplatněné nároky, jejich výši má navíc žalovaný za neodpovídající realitě. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

8. Žalobkyně v replice na vyjádření žalovaného uvedla, že žalovaný svou argumentaci zakládá plně na vyjádření [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kterému bezmezně věří, zcela nekriticky přijímá jeho tvrzení o tom, které části publikace vytvořil on a které žalobkyně, a to překvapivě přesně tak, že by [anonymizováno] [příjmení] měla příslušet veškerá autorská práva, zatímco žalobkyně se na díle podílela pouze způsobem nepožívajícím ochrany autorského práva, tedy patrně pouze recepty, které jsou navíc oddělitelné od jiných částí textu. Tato tvrzení [anonymizováno] [příjmení] se však nezakládají na pravdě a jsou významně ovlivněna jeho vlastními zájmy. Přejímá-li žalovaný tvrzení [anonymizováno] [příjmení], přebírá tím na sebe i povinnost v případě sporu prokázat pravdivost těchto tvrzení. Musí prokázat, že žalobkyně není spoluautorkou užitých částí publikace, a tvrdí-li, že jsou jednotlivé části publikace od sebe oddělitelné, a že byly užity jen ty části díla, jejichž autorem je [anonymizováno] [příjmení], musí prokázat, že tomu tak skutečně je. I nadále zde totiž platí princip přechodu důkazního břemene zakotveného § 6 AZ.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

10. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o nárocích (zdržovací nárok, nárok na náhradu škody a nárok na vydání bezdůvodného obohacení), které žalobkyně uplatnila z titulu tvrzeného porušení spoluautorského práva. K porušení jejích práv mělo dojít vydáním knihy, která obsahovala text obsažený v originále, jehož je (jak žalobkyně tvrdila) spoluautorkou. Soud prvního stupně proto správně jako základní prejudiciální otázku řešil to, zda originál, resp. jeho textová část (když i podle odvolacího soudu k textu připojené recepty nemají povahu autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1 AZ) je společným dílem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a žalobkyně jako spoluautorů (ve smyslu § 8 AZ), nebo zda je výlučným autorem tohoto díla pouze [anonymizováno] [příjmení], jak tvrdil ve své obraně žalovaný. Správně přitom dovodil, že textová část originálu, sestávající ze čtyř kapitol, je oddělitelná od části obsahující recepty a je způsobilá k samostatnému užití, ať se jedná o celou textovou část či jednotlivé její kapitoly. S jeho závěrem, že žaloba není důvodná, se odvolací soud zcela ztotožnil.

11. Podle § 6 AZ, autorem díla je fyzická osoba, jejíž pravé jméno je obvyklým způsobem uvedeno na díle nebo je u díla uvedeno v seznamu předmětů ochrany vedeném příslušným kolektivním správcem, není-li prokázán opak; to neplatí v případech, kdy je údaj v rozporu s jiným údajem takto uvedeným. Toto ustanovení se použije i tehdy, je-li toto jméno pseudonymem, pokud autorem přijatý pseudonym nevzbuzuje pochybnosti o autorově totožnosti.

12. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

13. Domněnka autorství ve smyslu § 6 AZ je domněnkou vyvratitelnou, bylo tedy na žalovaném, aby prokázal, že žalobkyně není autorem, resp. spoluautorem textové části originálu, když ohledně části originálu, obsahující recepty, které nejsou autorským dílem, nelze o autorství, resp. spoluautorství uvažovat. I podle názoru odvolacího soudu žalovaný unesl důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení o tom, že výlučným autorem textové části originálu je [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], když relevantním důkazem byla v tomto ohledu jeho svědecká výpověď, v níž uvedl, že žalobkyně se na vytvoření literární části originálu žádným způsobem nepodílela a logicky vysvětlil skutečnost, proč byla žalobkyně na titulní straně originálu uvedena jako spoluautorka. Pokud žalobkyně namítala nevěrohodnost svědecké výpovědi s ohledem na to, že svědek má zájem na výsledku řízení, pak je třeba uvést, že tento zájem sám o sobě nečiní svědeckou výpověď nevěrohodnou. Skutečnosti, které ze svědecké výpovědi [anonymizováno] [příjmení] vyplynuly, žalobkyně žádným způsobem účinně nezpochybnila, ač byla soudem prvního stupně vyzvána ke sdělení, v čem konkrétně spočíval její tvůrčí přínos při vzniku předmětného díla. V tomto postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat pochybení a nejde o výraz nerespektování zákonné domněnky autorství, jak namítá žalobkyně ve svém odvolání. Pokud žalobkyně zůstala v tomto hledu pasivní, nelze soudu prvního stupně ani vytýkat pochybení, jestliže za této situace neprovedl důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně. Neuvedla-li žalobkyně, v čem spočívá její tvůrčí přínos k literární části originálu, pak nesplnila povinnost tvrzení, kterou (jak správně zdůraznil soud prvního stupně) nelze obcházet cestou plnění důkazního břemene.

14. Vzhledem k tomu, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný prokázal neexistenci žalobkyní tvrzených spoluautorských práv k originálu, je správný, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného souvisejícího výroku IV. o nákladech řízení.

15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšný žalovaný se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal.

Poučení