3 CO 78/2021 - 1246

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Gabriely Kučerové a JUDr. Yvony Svobodové v právní věci žalobkyň: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] obě bytem [adresa] zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [anonymizováno 6 slov], o. p. s., [IČO] sídlem [adresa] zastoupené JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou sídlem [adresa] 2) Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČO 00022985, sídlem Karmelitská 529/5, 110 00 Praha 1 3) [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, k odvolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2021, č. j. 16 C 80/2007-1163, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7 599,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované 1).

III. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou žalobkyně žádaly, aby bylo uloženo žalované 1): 1. zaslat žalobkyni a) dopis s omluvou ve znění:„ Vážená slečno [příjmení], ve školních rocích [rok] [rok] a [rok] [rok] jste byla v rámci naší školy zařazena do výuky podle osnov zvláštní školy, a to přesto, že Vaše vzdělávací potřeby takové zařazení neodůvodňovaly. Tím jste byla diskriminována v přístupu ke vzdělání z důvodu svého zdravotního postižení a bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na vzdělání. V červnu [rok] pak bylo ukončeno Vaše vzdělávání v naší škole nezákonným postupem vedení školy, čímž Vám bylo zkomplikováno vyhledávání a zahájení dalšího vzdělávání ve školním roce [rok] [rok]. Tím bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na vzdělání. Za výše uvedené neoprávněné zásahy do Vašich přirozených práv se Vám naše škola tímto omlouvá.“, 2. zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, 3. zaslat žalobkyni b) dopis s omluvou ve znění:„ Vážená paní [příjmení], v článku„ [příjmení] [jméno] [anonymizováno 6 slov]“ otištěném v [anonymizována tři slova] dne [datum] byla citována slova tehdejší ředitelky naší školy [jméno] [příjmení], která uvedla, že se s Vámi dohodla, že když svoji dceru [datum] do školy nepřivedete, bude to znamenat, že přestoupila jinam. Toto sdělení tisku bylo nepravdivé, neboť taková dohoda uzavřena nebyla a ukončení školní docházky Vaší dcery v naší škole bylo v rozporu se zákonem. V televizním pořadu [anonymizována dvě slova] vysílaném na televizní stanici [příjmení] [jméno] dne [datum] tehdejší učitelka naší školy [jméno] [příjmení] uvedla, že jste trochu ignorovala fakt, že Vaše dcera [jméno] skoro neslyší. Toto sdělení bylo nepravdivé, neboť jste v době nástupu Vaší dcery do naší školy žádné informace o případné ztrátě sluchu Vaší dcery neměla. Ve stejném pořadu uvedla naše tehdejší ředitelka [jméno] [příjmení], že jste nevyvíjela žádnou aktivitu při hledání vhodného vzdělání pro svoji dceru a nebyla jste schopna doložit žádná jména žádné školy. Toto sdělení je nepravdivé, neboť jste ve skutečnosti vhodnou školu pro svoji dceru neustále hledala a možnosti prověřovala. [jméno] [příjmení] v pořadu dále uvedla, že jste škole zatajila, že je Vaše dcera hluchá. Toto sdělení je nepravdivé, neboť jste v době nástupu Vaší dcery do naší školy žádné informace o případné ztrátě sluchu Vaší dcery neměla. [jméno] [příjmení] konečně uvedla, že škola nabízela spolupráci a objížděla po celé republice školy, které dysfatické děti vzdělávají, tato spolupráce však pro Vás neměla být dost dobrá. Toto sdělení je nepravdivé, protože jste žádná doporučení ani nabídky neodmítala, ke vzdělání Vaší dcery v nabízených školách nedošlo proto, že objektivně nebyly schopny vzdělávací potřeby Vaší dcery v odpovídající míře uspokojit. Výše uvedenými výroky bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na ochranu cti a dobré pověsti, za což se Vám naše škola tímto omlouvá.“, 4. zaplatit žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, dále, aby bylo uloženo žalované 2): 5. zaslat žalobkyni a) dopis s omluvou ve znění:„ Vážená slečno [příjmení], Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jakožto ústřední orgán státní správy odpovědný za fungování školského systému v České republice se Vám tímto omlouvá za porušení Vašeho práva na vzdělání a za diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu Vašeho zdravotního postižení, kdy jste v letech [rok] [rok] byla vzdělávána dle osnov určených pro děti s mentálním handicapem či sníženou intelektovou kapacitou, přičemž důvodem pro takové zařazení bylo Vaše zdravotní postižení, které nesouvisí s intelektovou kapacitou.“, 6. aby zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, 7. zaslat žalobkyni b) dopis s omluvou ve znění:„ Vážená paní [příjmení], Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jakožto ústřední orgán státní správy odpovědný za fungování školského systému v České republice se Vám tímto omlouvá za zásahy do Vaší osobnostní integrity způsobenými porušením práva na vzdělání a diskriminací Vaší dcery [jméno] v přístupu ke vzdělání z důvodu jejího zdravotního postižení v letech [rok] [rok], když tyto zásahy do práv Vaší dcery způsobily i Vám pocity stresu, bezmoci, pokoření a úzkosti a další s neoprávněnými zásahy spojené obtíže a omezení ve Vašem běžném životě. V televizním pořadu [anonymizována dvě slova] vysílaném na televizní stanici [příjmení] [jméno] dne [datum] paní [jméno] [příjmení], která zde vystupovala jako zaměstnankyně našeho ministerstva, uvedla, že jste nespokojená se všemi druhy a typy škol, které Vám byly nabídnuty, k těmto školám jste byla kritická, ačkoli jinak měly vykazovat dobré výsledky a nebyly na způsoby vzdělávání v nich žádné stížnosti. Toto sdělení je nepravdivé, protože jste žádná doporučení ani nabídky neodmítala, ke vzdělání Vaší dcery v nabízených školách nedošlo proto, že objektivně nebyly schopny vzdělávací potřeby Vaší dcery v odpovídající míře uspokojit. Výše uvedenými výroky bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho práva na ochranu cti a dobré pověsti, také za tento zásah se Vám naše ministerstvo tímto omlouvá.“ 8. zaplatit žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, dále, aby bylo uloženo žalovanému 3): 9. zaslat žalobkyni a) dopis s omluvou ve znění:„ Vážená slečno [příjmení], [územní celek] se Vám tímto omlouvá za to, že v letech [rok] [rok] přispěl k porušení Vašeho práva na vzdělání a k diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu Vašeho zdravotního postižení, kdy jste byla vzdělávána dle osnov určených pro děti s mentálním handicapem či sníženou intelektovou kapacitou, přičemž důvodem pro takové zařazení bylo Vaše zdravotní postižení, které nesouvisí s intelektovou kapacitou. K porušení Vašeho práva na vzdělání a k Vaší diskriminaci přispěl náš kraj tím, že nezajistil Vaší integraci do výuky dle osnov běžné základní školy s přidělením osobního asistenta, a to počínaje výukou v Základní waldorfské škole [obec], která Vás tak nemohla dále vzdělávat, a konče nedostatečnou podporou asistentky v Základní škole [ulice] v [obec]“, 10. zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, 11. zaslat žalobkyni b) dopis s omluvou ve znění:„ Vážená paní [příjmení], [územní celek] se Vám tímto omlouvá za zásahy do Vaší osobnostní integrity způsobenými tím, že v letech [rok] [rok] přispěl k porušení práva na vzdělání a k diskriminaci Vaší dcery [jméno] v přístupu ke vzdělání z důvodu jejího zdravotního postižení, když tyto zásahy do práv Vaší dcery způsobily i Vám pocity stresu, bezmoci, pokoření a úzkosti a další s neoprávněnými zásahy spojené obtíže a omezení ve Vašem běžném životě.“, 12. zaplatit žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že každá ze žalobkyň je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované 1) částku 53 771,80 Kč (výrok II.), žalované 2) částku 4 199,50 Kč (výrok III.) a žalovanému 3) částku 2 850 Kč (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze žaloby, podané [datum], a jejích pozdějších změn a doplnění, kterou se žalobkyně domáhaly nároků z titulu ochrany osobnosti s tvrzením, že žalobkyně a) trpí zdravotními problémy způsobenými komplikacemi při porodu, konkrétně dysfázií, kvůli které je pro adekvátní vzdělávání nutné zařazení do specializované třídy, aby byla naplněna povinnost státu zajistit každému dítěti vzdělání podle jeho možností, schopností a potřeb. Žalobkyně a) měla nejprve (zřejmě zbytečně) dvouletý odklad školní docházky, během něj navštěvovala soukromé mateřské školy a žalobkyně b) usilovala o její přijetí na některou z vhodných škol. V září [rok] žalobkyně nastoupila [anonymizováno] základní waldorfské školy v [obec], kde ovšem pro ni nebyl zajištěn asistent a proto se tam žalobkyně a) nadále vzdělávat nemohla. Pak byla přijata k diagnostickému pobytu na škole [příjmení] [příjmení] v [obec a číslo], kde došlo k poškození jejího sluchu při lékařském vyšetření. Následně se žalobkyni b) podařilo zajistit pro dceru přijetí do školy žalované 1), kam nastoupila v září [rok], avšak zde byla umístěna do třídy s mentálně postiženými dětmi a škola neposkytovala žalobkyním žádnou pomoc, ačkoliv věděla, že žijí samy a mají příjmy pouze z dávek. Zaměstnanci žalované 1) navíc začali tvrdit, že je žalobkyně a) hluchá a nutili jí k různým vyšetřením, až nakonec v červnu [rok] ředitelka žalované 1) vyhodila žalobkyni a) ze školy. Žalobkyně b) se snažila najít pro dceru vhodnou školu, což se jí ani v září a říjnu [rok] nepodařilo, přesto, že se obrátila o pomoc na žalované 2) a 3), kteří jí však žádnou pomoc neposkytli a jednání žalované 1) kryli. Pod pohrůžkami odebrání dítěte musela žalobkyně b) umístit v listopadu [rok] svoji dceru do zvláštní školy v [obec], neboť jiné školy, kde se žalobkyně a) ucházela o přijetí, neměly asistenty. Žalobkyně a) tak byla po dva roky umístěna v nevyhovující škole, ačkoliv správně měla být v běžné škole, kde by měla podporu asistenta. Žalobkyně se tak dostaly do složité situace, která žalobkyni b) bránila ve výkonu výdělečné činnosti, musela se o dceru starat, zajišťovat jí vzdělávání, objíždět s ní různé školy a vyšetření, což znamenalo značnou ztrátu času i peněz. Situaci zhoršilo mediální vystoupení zaměstnanců žalované 1), zejména ředitelky Mgr. [jméno] [příjmení], v pořadu [příjmení] [příjmení] [jméno] [anonymizováno] a tam uvedené nepravdivé informace, poškozující hlavně žalobkyni b) a také postup žalovaných 1) a 3), kteří se podle žalobkyň pokoušeli dosáhnout odebrání žalobkyně a) z péče žalobkyně b). Ředitelka žalované 1) sepsala v listopadu [rok] podání [název soudu], kde měla uvést nepravdivé informace poškozující žalobkyně. Teprve od září [rok] byla žalobkyně a) po diagnostickém pobytu zařazena na Základní školu [ulice] v [obec], kde pro ni byl zajištěn i asistent, avšak v té době již nebylo možné zhojit újmy a zpoždění způsobená v jejím vzdělávání. V důsledku nepravdivých tvrzení uvedených ředitelkou žalované 1) byly žalobkyně neúspěšné v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. 36 C 282/2007 (o ochranu osobnosti), ale také došlo k odebrání žalobkyně a) z péče žalobkyně b), matka byla i trestně stíhána a v rámci toho podrobena psychiatrickým vyšetřením. To vše vyústilo v červenci [rok] v útěk žalobkyň z České republiky do [anonymizováno], kde žádaly o azyl. Ten jim nebyl udělen, žalobkyně a) odjela ke svému otci do [země], byla však v únoru [rok] vrácena zpět do České republiky, své vzdělávání pak formálně dokončila v 8. třídě Základní školy [ulice] v [obec], avšak reálně má znalosti dětí 4. třídy. Žalobkyně se za takto popsané zásahy do svých osobnostních práv, zejména práva na čest a důstojnost, rodinný život a právo na vzdělání, domáhaly omluv a náhrady nemajetkové újmy. Podle žalobkyň nebyly s ohledem na normální inteligenci žalobkyně a) návrhy na její zařazení do školy pro děti s vadami řeči nebo do zvláštní školy vhodné, když nejvhodnější bylo zařadit ji do běžné třídy (školy) se současným zajištěním asistenta, byť tuto situaci zkomplikovalo výše zmíněné provedení diagnostického úkonu ve zdravotnickém zařízení v roce [rok], při kterém žalobkyně a) přišla o sluch a stal se z ní zcela neslyšící těžký dysfatik. Stát takto poškozené žalobkyni a) nezajistil potřebné vzdělání, takže osobnostně a znalostně degenerovala a vznikla jí nenapravitelná újma. Též zaměstnankyně žalované 2) [jméno] [příjmení] se měla nepravdivě mediálně vyjádřit k věci a žalobkyně tak poškodit. Za toto jednání žalovaných žalobkyně požadovaly omluvy a náhradu nemajetkové újmy v penězích.

3. Všichni žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Žalovaná 1) odmítla, že by se dopustila vůči žalobkyním jakéhokoliv protiprávního jednání nebo že by výroky jejích zaměstnanců došlo k poškození důvěryhodnosti, cti a dobré pověsti žalobkyně b). Žalovaná 1) trvá na tom, že žalobkyně a) po nástupu do její školy na podzim [rok] učinila výrazné pokroky a socializovala se v kolektivu, zlepšila se její komunikace, takže byla schopna mluvit ve větách i souvětích, když předtím komunikovala pouze gesty a nesrozumitelnými slovy (do školy nastoupila s diagnózou těžké dysfázie a hyperkinetickou poruchou chování) a byla agresivní, hyperaktivní, nedůvěřivá a neochotná spolupracovat. Žalobkyně a) byla u žalované 1) zařazena do vhodné třídy, dostala k dispozici asistenta a byl pro ni vytvořen individuální vzdělávací program, který byl konzultován s odborníky. Škola upozorňovala žalobkyni b) na své podezření, že její dcera neslyší, doporučovala zkontrolovat sluch odborným vyšetřením, což však žalobkyně b) odmítala, takže teprve v květnu [rok] bylo potvrzeno těžké postižení sluchu žalobkyně a) hraničící s hluchotou. Žalobkyně a) přesto dělala pokroky, které byly potvrzeny vyšetřením odborníků, tyto úspěchy však matka popírala. Žalovaná 1) má tedy za to, že učinila pro zdárný vývoj a vzdělávání žalobkyně a) vše a nedopustila se žádného jednání, které by bylo v rozporu s platnými předpisy a zasahovalo do osobnosti žalobkyň, což platí i o poskytnutí informací o poměrech žalobkyně a) pro účely soudního řízení, když mezi poskytnutím těchto informací a zahájením opatrovnického řízení nebo řízení o způsobilosti žalobkyně b) k právním úkonům nelze shledat příčinnou souvislost.

4. Žalovaná 2) se necítí být v řízení pasivně věcně legitimována, neboť její jednání nemohlo zasáhnout do práva na ochranu osobnosti žalobkyň, když postupovala podle zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (dále jen„ původní školský zákon“), podle něhož součástí výchovně vzdělávací soustavy byly speciální školy, které poskytovaly některým skupinám žáků vzdělávání pomocí zvláštních výchovných a vyučovacích metod, prostředků a forem výchovy a vzdělávání a podle něhož odpovídala za koncepci, stav a rozvoj výchovně vzdělávací soustavy, ale nerozhodovala o tom, do které konkrétní školy bude dítě přijato. O zařazení a přeřazení dětí a žáků do speciálních základních škol rozhodoval ředitel školy, a to se souhlasem jejich zákonného zástupce. Žalovaná 2) také namítla, že uplatněný nárok žalobkyň na náhradu nemajetkové újmy v penězích by byl (i kdyby vznikl) promlčen.

5. Také žalovaný 3) je přesvědčen, že nejednal způsobem zasahujícím do osobnosti žalobkyň. Má za to, že jim poskytl dostatečnou podporu, a to již od chvíle, kdy se na něho v březnu [rok] žalobkyně b) poprvé obrátila. Poukázal na právní úpravu, podle které funkci asistenta pedagoga zřizují ředitelé škol. Pokud byl k tomu potřeba souhlas krajského úřadu, žalovaný 3) v letech [rok] – [rok] takový souhlas školám, které navštěvovala žalobkyně a), dal. Poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není na přidělení asistenta pedagoga právní nárok. Ohradil se proti tvrzení žalobkyň, že nezajistil dostatečné finanční zajištění pro asistenta pedagoga a připomenul, že o integraci žalobkyně a) zařazením do příslušné školy nerozhoduje žalovaný 3), ale ředitel té které školy.

6. Soud prvního stupně připomněl, že o žalobě již jednou rozhodl, a to zamítavým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 80/2007-809, který byl k odvolání žalobkyň z procesních důvodů Vrchním soudem v Praze dne [datum rozhodnutí], č. j. 3 Co 151/2018-899, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále (soud) popsal své procesní postupy, které vedly po převzetí zastoupení žalobkyň jimi zvoleným zástupcem Mgr. [anonymizováno] k dosažení současné podoby žaloby (tak jak je zachycena ve výroku I. bodech 1. – 12. napadeného rozsudku) a k osvobození obou žalobkyň od soudních poplatků.

7. V bodě 13. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně shrnul, které skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné, tj. že žalobkyně b) je matkou žalobkyně a), která byla svěřena do její péče rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. Nc 337/2001-14 a jejímu otci z [země] nebyla stanovena vyživovací povinnost. V bodech 14. až 40. soud podrobně popsal, co zjistil z jednotlivých provedených důkazů (podání žalované 1/ ze dne [datum] adresované [název soudu] k věci sp. zn. 25 C 98/2004, přípisy ze dne [datum] [název soudu] [anonymizováno] soudu ve [obec] – podnět k přezkoumání způsobilosti k právním úkonům žalobkyně b/, resp. omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti, kopie záznamu Oddělení sociálně právní ochrany dětí [stát. instituce] z května [rok], usnesení [anonymizováno] soudu ve [obec] z [datum] o umístění žalobkyně a/ do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek v [obec] a přípis téhož soudu z [datum] o umístění žalobkyně a/ do Klokánku a psychiatrické léčebny v [obec], přípis Policie ČR z [datum] o nalezení uprchlých žalobkyň v Lichtenštejnsku, rozsudek Okresního soudu ve [obec] z [datum] a [název soudu] ze dne [datum] o ústavní výchově žalobkyně a/ a omezení rodičovské odpovědnosti žalobkyně b/, které byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], zpráva ze Základní waldorfské školy v [obec] – [obec] ze dne [datum], zápis ze dne [datum] o vyšetření žalobkyně a/ u [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pracovnice Speciálně pedagogického centra pro sluchově postižené v [obec], přípis Speciálně pedagogického centra při Speciální škole pro sluchově postižené v [obec] ze dne [datum], listiny z komunikace žalobkyně b/ s Ministerstvem školství v roce [rok] a Krajským úřadem [územní celek] v roce [rok], lékařská zpráva MUDr. [jméno] [příjmení], lékařky, ze dne [datum] a PaedDr. [jméno] [příjmení], rehabilitační pracovnice pro poruchy řeči a komunikace, ze dne [datum], o vyšetření žalobkyně a/, individuální vzdělávací program vytvořený pro žalobkyni a/ žalovanou 1/ ve spolupráci s ní i její matkou ze dne [datum], zpráva PhDr. [jméno] [příjmení] ze [anonymizována čtyři slova] ze dne [datum] o klinickém vyšetření žalobkyně a/, školní vysvědčení žalobkyně a/ z 2. a 3. třídy se slovním hodnocením, zápis z jednání mezi žalobkyní b/ a zástupci žalované 1/ o ukončení vzdělávání žalobkyně a/ u žalované 1/, hlášení o přestupu žáka ze dne [datum] o přijetí žalobkyně a/ na tříměsíční diagnostický pobyt do Speciální školy [obec], přípis této školy z [datum] o ukončení diagnostického pobytu a sdělení, že od [datum] se stala žákyní 4. ročníku této školy, korespondence mezi žalobkyní b/ a žalovaným 3/ z let [rok] – [rok], písemné souhlasy žalovaného 3/ se zřízením asistenta pro Speciální školu v [obec] pro šk. rok [rok] [rok] a pro Základní školu [ulice] v [obec] pro šk. roky [rok] [rok], [rok] [rok] a [rok] [rok], dohoda ze dne [datum] o poskytnutí příspěvku od Úřadu práce ve [obec] na vytvoření místa asistenta ve Speciální škole v [obec], článek z [anonymizována dvě slova]„ [příjmení] [jméno] nechce, úřady jí teď hrozí ústavem“, přepis zvukové stopy pořadu„ Proti srsti“ vysílaného [datum] na [příjmení] [příjmení], zprávy ze základních škol, kde měla žalobkyně b/ poptávat přijetí své dcery na začátku šk. r. [rok] [rok], tj. ZŠ [obec], [obec], [ulice], [obec], [obec], [obec], [obec a číslo], [obec], [obec], [obec] a [obec], lékařské zprávy o stavu žalobkyně a/ MUDr. [jméno] [příjmení], PhDr. [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení], dokumentace žalobkyně a/ vedená u Centra komplexní odborné podpory pro klienty se sluchovým postižením v [obec], kam docházela v roce [rok] a v ní založené zprávy neurologické kliniky Fakultní nemocnice [obec] z roku [rok], výslech svědkyně [příjmení] [příjmení], pracovnice zmíněného Centra, lékařská zpráva PaedDr. [jméno] [příjmení], logopedky z [anonymizováno] nemocnice ze dne [datum] a [datum], nedatovaná zpráva dětského a dorostového oddělení [nemocnice] [anonymizována dvě slova] o zhoršení sluchu od léta [rok] do léta [rok]). Dále v bodě 41. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně popsal, ze kterých předložených důkazů nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné okolnosti (novinový článek„ Unie pomůže postiženým dětem“, listiny o průběhu porodu žalobkyně a/ v USA), protože buď se přímo netýkaly projednávané věci, nebo měly způsobilost prokázat jen skutečnost, že žalobkyně a) je zdravotně hendikepovaná, která je nesporná, resp. dostatečně prokázaná jinými důkazy, když předmětem tohoto řízení není újma na zdraví žalobkyně a), ale otázka zajištění jejího vzdělání.

8. Svůj závěr o skutkovém stavu soud prvního stupně shrnul tak, že žalobkyně b) je matkou žalobkyně a), která se od útlého věku potýká se zdravotními hendikepy, zejména vývojovou dysfázií, která ji omezovala ve vzdělávání, přičemž v neverbální oblasti byly intelektové schopnosti žalobkyně a) až nadprůměrné. S ohledem na toto postižení pro dceru hledala žalobkyně b) vhodnou školu, v září [rok] nastoupila do první třídy Waldorfské školy v [obec] a ke konci školního roku byla asi na týden na diagnostickém pobytu ve škole [příjmení] [příjmení] v [obec], kde ale nebyla přihlášena ke vzdělávání a stále zůstávala žákyní waldorfské školy. Do druhé třídy nastoupila u žalované 1), kde absolvovala druhou a třetí třídu. Do čtvrté třídy nastoupila až v listopadu [rok] do Zvláštní školy v [obec], kde absolvovala čtvrtou a pátou třídu, od šesté třídy pak přestoupila na Základní školu [ulice] v [obec], kterou navštěvovala až do ukončení základní školní docházky s koncem osmé třídy.

9. Dále soud prvního stupně vysvětlil, že s ohledem na to, že žalobkyně podaly žalobu na ochranu osobnosti pro jednání žalovaných z let [rok] až [rok], postupoval v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). S odkazem na použitá ustanovení § 11 a 13 obč. zák. a aplikovanou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1293/2007) pak soud dovodil, že žaloba je nedůvodná. Žalobu a základ v ní uplatněných nároků žalobkyň rozdělil do tří základních okruhů, jak i žalobkyně učinily ve svém písemném závěrečném návrhu ze dne [datum], tj. v první řadě okruh údajných zásahů do osobnosti žalobkyň spočívajících v nedostatečné součinnosti a zajištění vzdělávání žalobkyně a) na základní škole, v němž žalobkyně vytýkají žalovaným, že nezajistili žalobkyni a) zařazení do vhodné školy odpovídající jejím vzdělávacím potřebám. V rámci toho je (v druhém okruhu) namítáno pochybení žalované 1), že v době, kdy žalobkyni a) vzdělávala, tj. v letech [rok] až [rok], ji nezařadila do vhodné třídy a nezajistila jí odpovídající vzdělávání, navíc na konci třetí třídy žalobkyni a) ze školy„ vyhodila“, takže žalobkyně a) nakonec v časové tísni a pro nedostatek jiných nabídek musela být zařazena do zvláštní školy v [obec]. V třetím okruhu jde o údajné zásahy do osobnosti žalobkyně b) vyjádřeními pracovníků žalovaných 1) a 2) v médiích, kteří měli nepravdivě popsat situaci a stav vzdělávání žalobkyně a) a tak poškodit pověst a čest žalobkyň.

10. Při posuzování prvního okruhu žaloby soud prvního stupně shrnul, že k základním právům garantovaným všem občanům, patří právo na vzdělání (čl. 33 Listiny základních práv a svobod), současně však platí omezení, že tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Je třeba proto přihlížet k zákonné úpravě školství, jak byla zakotvena nejprve zákonem č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (dále jen„ původní školský zákon“), později (s účinností od 1. 1. 2005) zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen„ školský zákon“). Podle těchto norem, stát odpovídal za koncepci, stav a rozvoj výchovně vzdělávací soustavy, přičemž tuto soustavu tvoří základní školy, učiliště, střední odborná učiliště, gymnázia, střední odborné školy a speciální školy, které poskytují pomocí zvláštních výchovných a vyučovacích metod, prostředků a forem výchovu a vzdělávání žákům mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým, žákům s vadami řeči, žákům s více vadami, žákům obtížně vychovatelným a žákům nemocným a oslabeným, umístěným ve zdravotnických zařízeních; připravují tyto žáky k začlenění do pracovního procesu a života společnosti, přičemž speciálními školami jsou i základní speciální školy a vzdělání získané v těchto školách je rovnocenné vzdělání získanému v základní škole. Speciální základní školy poskytovaly žákům výchovu a vzdělávání způsobem přiměřeným jejich postižení, přičemž ministerstvo stanovilo vyhláškou (č. 127/1997 Sb.) způsob zařazení žáků do speciálních základních škol, do zvláštních škol, do pomocných škol a podmínky přijímání žáků do odborných učilišť a praktických škol. Z uvedených předpisů nelze podle soudu prvního stupně dovodit, že by právo na vzdělání muselo být realizováno zákonem pevně danou formou. Nebylo tedy právní povinností žalovaných realizovat vzdělávání žalobkyně a) výlučně formou, kterou dlouhodobě preferovala žalobkyně b), tedy zařazením žalobkyně a) na běžnou základní školu s přidělením asistenta, když systém speciálního školství umožňoval i jiné varianty, z nichž jednou bylo zařazení žalobkyně do speciální školy provozované žalovanou 1), přičemž je zřejmé, že není prakticky možné vytvořit zcela optimální podmínky pro každé jednotlivé dítě, protože škála jejich potřeb a omezení, včetně vzájemných kombinací, je neskutečně široká.„ Případ“ žalobkyně a) je podobně mimořádný, neboť v České republice neexistovala v předmětné době škola, která by byla specializovaná na její unikátní postižení (vývojová dysfázie kombinovaná následně s poškozením sluchu jako takového), na území [územní celek] není ani specializovaná škola zaměřená na děti s vadami sluchu a řeči. Za této situace bylo třeba nalézt řešení, které by se co nejvíce blížilo ideálu a vyhovovalo potřebám žalobkyně a). Jelikož její zařazení do speciální školy žalované 1) se zpracováním individuálního vzdělávacího programu odpovídalo doporučením odborníků, šlo podle názoru soudu prvního stupně o řešení adekvátní. Žalovaná 1) se přitom v době, kdy se u ní žalobkyně a) vzdělávala, snažila uzpůsobit vzdělávání jejím specifickým potřebám. Nezbytnou podmínkou úspěšného vzdělávání žalobkyně a) ale byla vstřícnost jak na straně školy (úprava výuky a individuální přístup), tak na straně žalobkyň. Žalobkyně b) místo toho opakovaně vyjadřovala nespokojenost s výukou žalobkyně a) ve škole žalované 1), podle soudu nedůvodně, neboť z různých hodnocení žalobkyně a) během její docházky do školy žalované 1) vyplývá, že zde přiměřeně prospívala, kvalitně zvládala základy čtení, psala známá slova a zvládala i základní početní operace. K tomu soud prvního stupně zdůraznil, že rozhodnutí, ve které škole bude dítě vykonávat povinnou školní docházku, je v první řadě věcí jeho zákonného zástupce, přičemž velkým problémem při vzdělávání žalobkyně a) bylo časté střídání škol, neboť žalobkyně b) nebyla dlouhodobě spokojená s žádnou ze škol, kam dceru přihlásila, vyjadřovala se k nim kriticky a prosazovala své stanovisko, aniž by zohlednila odborná doporučení, např. doporučení psycholožky PhDr. [příjmení], která již v roce [rok] doporučila zahájení výuky znakové řeči a přechodu žalobkyně a) do speciální školy pro neslyšící. Namísto toho svoji dceru přihlásila do waldorfské školy v [obec] a následně do školy žalované 1), přestože bylo od samého počátku zřejmé, že nešlo o školy, které by zcela přesně odpovídaly zmíněným odborným doporučením.

11. Ke druhému okruhu žaloby soud prvního stupně poznamenal, že představa žalobkyně b) o zařazení žalobkyně a) do běžné základní školy byla sice zcela legitimní, nikoliv však jediná správná, když nelze souhlasit s názorem, že žalobkyně a) měla právní nárok na přidělení asistenta v rámci běžné základní školy. Zde soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 8 As 4/2013, podle nichž„ ze žádných právních předpisů nevyplývá veřejné subjektivní právo stěžovatele na služby asistenta pedagoga. Tato služba je pouze jedním z možných podpůrných opatření“, když„ právo jednotlivce na vzdělání zakotvené čl. 33 odst. 1 Listiny vyžaduje pozitivní konání státu, které ovšem není neomezené. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95, č. 112/1996 Sb., uvedl, že pojmový znak„ právo na vzdělání“ je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovaným právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy rozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Jakkoliv lze právo na vzdělání vnímat relativně široce, domáhat se jej lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákonů, které jej provádějí. Právě ze školského zákona ani jej provádějících předpisů nelze dovodit, že by stěžovateli svědčil právní nárok na přidělení asistenta pedagoga“. Ani v případě žalobkyně a) tedy nelze dovozovat porušení jejích osobnostních práv od toho, že stát, resp. některý ze žalovaných, pro ni nezajistil asistenta. K tomu soud prvního stupně dále poznamenal, že zařazení dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami do školy představuje zátěž nejen pro toto dítě, ale též pro příslušnou školu, která musí potřebám takového dítěte přizpůsobit výuku a zpravidla i vybavení třídy, personální zajištění výuky apod., pročež je nezbytná plná spolupráce mezi školou, dítětem i jeho rodiči. Nic také nebrání přestupu dítěte z jedné školy do jiné. Byla-li žalobkyně b) nespokojena se školou žalované 1), kam žalobkyni a) v roce [rok] dobrovolně přihlásila, nic jí nebránilo najít školu lepší a více odpovídající jejím představám o potřebách žalobkyně a) a zařídit přestup na takovou školu, což neučinila, když žádné formální kroky (podání přihlášky) ke změně neučinila (k přestupu ze školy žalované 1/ do školy v [obec] proto došlo až k [datum]). Soud prvního stupně také uzavřel, že nejsou důvodné výtky žalobkyň, že žalovaní 2) a 3) jí nijak nepomohli se zařazením žalobkyně a) do základní školy, když v řízení bylo prokázáno, že se o řešení situace aktivně snažili a o možnostech řešení jí pravdivě informovali. Prokázáno nebylo ani tvrzení žalobkyň, že žalobkyně a) byla ze školy žalované 1) vyhozena, když z předložených důkazů vyplývá, že žalobkyně b) měla k této škole četné výhrady a při jednání dne [datum] výslovně uvedla, že (jak se sama rozhodla) žalobkyně a) tuto školu již navštěvovat nebude a že jí najde jinou školu (když podle tehdejší právní úpravy přestávalo být dítě žákem jedné školy až přijetím na školu jinou). Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaná 1) bránila žalobkyni a) ve vzdělání, např. odepřením výuky (vstupu do budovy apod.) na začátku nového školního roku v září [rok] a současně nikdo netvrdil ani neprokazoval, že by se žalobkyně a) se začátkem nového školního roku dostavila do školy žalované 1) a výuky se domáhala (přestože i od září do listopadu [rok] byla formálně její žákyní, protože na ukončení tohoto stavu nebylo možné se„ dohodnout“). S ohledem na výše uvedené tedy soud prvního stupně učinil závěr, že hlavním důvodem odchodu žalobkyně a) ze školy žalované 1) nebyl žádný protiprávní zásah či jednání žalovaných, ale především nespokojenost žalobkyně b) jako zákonné zástupkyně žalobkyně a) s touto školou a bylo výlučně rozhodnutím žalobkyně b), že od června [rok] přestala svoji dceru do školy žalované 1) posílat, čímž způsobila přestávku v jejím vzdělávání v měsících září a říjnu [rok]. Pokud tím vzniklo i pro žalobkyni b) nepohodlí a náklady způsobené nutností hledat jinou školu, nelze to klást za vinu žalovaným.

12. Ohledně třetího okruhu žaloby soud prvního stupně nejprve popsal, že protiprávnost skutkových výroků (kterými sporná tvrzení zaměstnanců žalovaných 1/ a 2/ v médiích byly) lze dovodit jen tehdy, pokud by byly nepravdivé a současně objektivně způsobilé přivodit újmu na osobní i mravní integritě žalobkyň a snížit jejich vážnost a čest (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, nebo ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007). S ohledem na to soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že zaměstnanci žalovaných 1) a 2) se pro média v tvrzených článcích a pořadech vyjádřili, avšak jejich sdělení nebyla způsobilá zasáhnout do osobnosti žalobkyň. Zaměstnanci komentovali výtky žalobkyně b) k činnosti žalovaných 1) a 2) a uvedli svůj pohled na situaci a učinili tak způsobem, který byl přiměřený a věcný. Jejich tvrzení o tom, že žalobkyně a) byla hluchá (špatně slyšela) již v době nástupu do školy žalované 1), tj. v září [rok] a že žalobkyně b) musela mít minimálně podezření na poškozený sluch své dcery, bylo (jak bylo v řízení prokázáno) objektivně pravdivé. Soud prvního stupně dále v této souvislosti připomněl, že na medializaci věci se aktivně podílela sama žalobkyně b), která se účastnila a spolupracovala s médii při tvorbě článku i televizního pořadu a žalovaným pak nelze klást za vinu, že jejich konečné vyznění nebylo takové, jak si zřejmě představovala.

13. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že přes dlouhé a rozsáhlé dokazování nebyla prokázána existence neoprávněného (protiprávního) zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti žalobkyň v jejich fyzické a morální integritě, a proto jejich žalobu zamítl, aniž se pro nadbytečnost zabýval námitkou promlčení nároku na peněžitou náhradu, kterou vznesl žalovaný 3).

14. V bodě 61. soud prvního stupně obšírně rekapituloval procesní problémy, které musel v řízení řešit, zejména opakované ustanovování zástupců žalobkyním, žádosti o osvobození od soudních poplatků, opakované žádosti o odročení jednání ze strany žalobkyň kvůli jejich pobytům v zahraničí (kde se nacházely i z důvodu únosu žalobkyně a/ matkou z dětské psychiatrické léčebny), opakované návrhy na přikázání věci jinému soudu a spojení věci s jinou věcí vedenou u [název soudu], opakované námitky podjatosti vyřizující soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení], rozhodování o žádosti žalobkyně b) na přerušení řízení ze zdravotních důvodů, které nedoložila, které odůvodňují, že řízení trvá dlouhou dobu.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal ji úspěšným žalovaným ve výši podrobně specifikované v bodech 62. až 64. odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Proti rozsudku podaly žalobkyně včasné blanketní odvolání, které později odůvodnila žalobkyně b) svým podáním ze 17. 4. 2021 (č. l. 1178 spisu) a zástupce žalobkyň podáním z 5. 5. 2021 (č. l. 1185). Podle jejich názoru se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné, soudu prvního stupně vytýkají také nesprávné skutkové i právní hodnocení věci. K otázce přezkoumatelnosti rozsudku žalobkyně rekapitulují, že přes určitou nepřehlednost a částečnou nadbytečnost původních tvrzení a důkazních návrhů, došlo podáním ze dne 4. 10. 2020 k jejich významnému zpřehlednění a zúžení, takže rozsah žaloby byl omezen na tři základní otázky, tj. jaký byl zdravotní stav žalobkyně a) v rozhodnou dobu, jaká forma vzdělávání pro ní byla v hodná a jaká byla k dispozici, event. jaké formy pro ní vyhledávala žalobkyně b), dále jak byla žalobkyně a) vzdělávána v zařízení žalované 1) a jak bylo její vzdělávání tamtéž ukončeno a konečně, jaká tvrzení uváděli představitelé žalovaných v médiích a zda byla tato tvrzení pravdivá. I když žalobkyně z opatrnosti setrvaly na provedení všech důkazů, zdůraznily důkazy pro posouzení věci nejvíce významné, které měl soud hodnotit jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Namísto toho však soud přistoupil opět k souhrnnému hodnocení a navíc ještě do značné míry filtroval provedené důkazy a výslovně hodnotil jen důkazy, které slouží ke konstrukci, jež žalobkyním neprospívá. Ačkoliv soudy podle judikatury nemusí výslovně reagovat na každý argument účastníků a provést či vyhodnotit každý provedený důkaz, musí reagovat na argumentaci, která je relevantní a může jim hypoteticky přivést příznivější rozhodnutí ve věci a musí také zdůvodnit, proč některé důkazy neprovedl, jinak trpí jeho rozhodnutí vadami a nelze vyloučit libovůli v rozhodování. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že nedostatečně, resp. nesprávně, byly soudem hodnoceny důkazy listinami ze zdravotní dokumentace vedené na žalobkyni a) MUDr. [jméno] [příjmení], které jsou podle žalobkyně významné pro to, že dokládají, že v období od května [rok] do června [rok] měla žalobkyně sluch zachovaný v normě, zbytky sluchu jsou konstatovány ještě v červnu [rok]. Přesto se rozboru zjištění z těchto listin učiněných soud věnoval jen okrajově v kratičkém odstavci 37., přičemž pro žalobkyně příznivé okolnosti z nich vyplývající opomenul. Podobné platí o zprávě MUDr. [příjmení] ze [datum], z níž žalobkyně podtrhly informaci o tom, že žalobkyně a) dobře slyší. Soud však cituje až z poslední zprávy MUDr. [příjmení] z [datum], která sice odkaz na starší zprávu obsahuje, ale to podstatné, kvůli čemu žalobkyně tyto důkazy navrhly, opomíjí. Zcela soud ignoruje zprávu MUDr. [příjmení] z [datum], v níž doporučoval integraci žalobkyně a) do normální školy. Filtrování důkazů se týká dále také lékařských zpráv PhDr. [příjmení], která ve třech z nich (z ledna [rok] a ledna a dubna [rok]) doporučila zařazení žalobkyně a) do běžné základní školy, byť s individuálním učebním plánem, avšak soud podrobněji hodnotí až její zprávy z roku [rok], kdy byla dokumentována první podezření na zhoršení sluchu žalobkyně a) a kdy PhDr. [příjmení] hovořila o vhodnosti školy pro neslyšící. Výše popsaným postupem si soud prvního stupně nekorektně vypomohl k tomu, aby mohl zcela pominout skutkovou verzi žalobkyň o tom, že do května [rok], kdy bylo zaregistrováno zhoršení sluchu, lékaři a psychologové doporučovala integraci žalobkyně a) do běžného proudu základního školství s asistencí, případně individuálním programem a teprve po té začaly být zvažovány školy pro neslyšící, ale nikdy nebyla doporučována zvláštní škola, na níž žalobkyně staví svůj právní názor, že integrace v rámci inkluzivního vzdělávání byla pro žalobkyni a) nejvhodnější metodou, jak zabránit její diskriminaci. Soud prvního stupně také pominul významný fakt vyplývající ze zprávy Mgr. [příjmení] z [datum], v níž uvedla, že v případě existence využitelných zbytků sluchu byla vhodnější orální a nevhodná znaková výuka, což potvrdila i zpráva PaedDr. [příjmení], kterou žalobkyně navštívily v říjnu [rok], jak jim Mgr. [příjmení] doporučila.

17. K právnímu hodnocení žalobkyně uvádějí, že soud v napadeném rozsudku nijak nereflektuje, že počínaje změnou žaloby ze 4. 10. 2020 přišly s novým pohledem (překvalifikací nároku) na věc oproti žalobě, v níž svůj nárok prezentovaly jako žalobu na ochranu osobnosti s důrazem na právo na vzdělání, jak je stanoveno v Listině základních práv a svobod (se zákonnými omezeními). Žalobkyně však„ nově“ přišly s pohledem na věc prizmatem zákazu diskriminace, takže bylo třeba projednávanou problematiku uchopit zcela jiným způsobem, neboť povinnost rovného zacházení není a priori závislá na interpretaci oborového zákonného předpisu (školského zákona), což znamená, že i když je tento předpis dodržen, může být jeho aplikace protizákonná, nejsou-li dodrženy zásady rovného zacházení, takže se dostaví diskriminace jako faktický následek. U žalobkyně a) spočívá nepříznivý následek primárně ve skutečnosti, že byla vzdělávána buď ve zvláštní škole, nebo ve vzdělávacím programu pro zvláštní školy určeném, ačkoliv netrpěla mentálním postižením jako děti, pro které jsou zvláštní školy určené (odkazuje na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ve věci D. H. a další proti České republice, jehož závěry, přes skutkové odlišnosti jsou použitelné i v projednávaném případě). Soud prvního stupně výše popsaný náhled zcela opomenul, zabývá se sice relativně rozsáhle systémem speciálního školství, ale jen povrchně, pročež dospívá k nesprávnému závěru, že vzdělání v rámci systému základního školství je v zásadě rovnocenné, s čímž nelze souhlasit. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že u žalobkyně a) došlo k méně příznivému zacházení (tj. k diskriminaci, ať už přímé či nepřímé) než u jiných mentálně zdravých dětí (které nepatří do zvláštní školy), jež se od ní odlišují tím, že nemají jiné zdravotní postižení (dysfázii), jehož existence vedla k tomu, že byla zařazena do vzdělávacího programu pro mentálně postižené děti, namísto aby byla zařazena do inkluzivního vzdělávání (rozsudky ESLP ve věcech Çam proti Turecku a Enver Şahin proti Turecku). I když tedy neexistuje obecně formulovaný právní nárok na inkluzivní vzdělávání za každé situace, mohou nastat okolnosti, jako v projednávaném případě, že inkluze je nejvhodnějším řešením k tomu, aby bylo zabráněno diskriminačnímu jednání. Žalobkyně a) skončila ve vzdělávacích programech pro zvláštní školy nepochybně proto, že pro své zdravotní postižení nemohla nastoupit na běžnou základní školu, její zdravotní postižení tedy bylo důvodem pro odlišné zacházení. V situaci, kdy stát měl k dispozici řešení, které mohlo diskriminaci zabránit, tj. integraci do běžné základní školy s pedagogickou asistencí, jde neoprávněné zařazení žalobkyně a) do vzdělávacích programů zvláštní školy k jeho tíži. Jakkoliv pozitivní povinnosti státu při zajišťování vzdělání nejsou bezbřehé, je na něm, aby prokázal, že zajištění popsané integrace po něm nebylo možné spravedlivě požadovat (věc G. L. proti Itálii). Jestliže se soud prvního stupně věcí z pohledu možné diskriminace nezabýval, je odůvodnění jeho rozsudku nepřezkoumatelné.

18. V další části odůvodnění odvolání žalobkyně polemizuje se závěry soudu prvního stupně, na nichž založil své posouzení prvního okruhu žaloby, totiž že vzdělání získané ve speciálních a základních školách je rovnocenné a že speciální školy poskytují žákům výchovu a vzdělání způsobem přiměřeným jejich postižení, takže nevidí problém v tom, že žalobkyně a) namísto integrace do běžné základní školy, resp. místo nalezení školy vhodné pro děti s dysfázií, skončila ve škole zvláštní se vzdělávacím programem pro děti s mentálním postižením. Podle žalobkyň je nepochybné, že vzdělávací programy v různých výše popsaných druzích škol jsou kvalitativně odlišné, učí se v nich něco jiného a v jiném rozsahu. Pokud žalobkyně a) s nadprůměrným intelektem skončí ve vzdělávacím programu pro mentálně postižené, není naplněna právě soudem zmíněná podmínka, aby škola poskytovala výchovu a vzdělávání způsobem přiměřeným postižení žáka (dysfázii a pozdějšímu poškození sluchu). Podle žalobkyň byla jedinou vhodnou alternativou pro adekvátní vzdělávání žalobkyně a) jedině její integrace do základní školy v rámci inkluzivního vzdělávání, jak doporučovali i odborníci. Uvedené platí i přesto, že je nepochybné, že žalobkyně a) se ve škole žalované 1) zlepšovala, každé dítě v každé škole vykazuje pokroky, protože se vzdělává a zlepšuje. Je však třeba relativního pohledu, tj. srovnání pokroků, které ve vzdělávacím proudu pro mentálně hendikepované učinila, s těmi, které v případě správného zařazení učinit mohla a měla. Dále žalobkyně poznamenaly, že způsob ukončení docházky žalobkyně a) u žalované 1), tzv. druhý okruh žaloby, je spíše problémem okrajovým a dokreslujícím, i když k dalším obtížím v rámci jejího vzdělávání také vedlo a žalobkyně setrvávají na tom, že vzdělání žalobkyně a) bylo žalovanou 1) jednostranně a razantně odmítnuto, což bylo také důvodem, proč se žalobkyně b) ani nepokoušela v září [rok] dceru do školy přivést. Žalobkyně nesouhlasí také se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení třetího okruhu žaloby, zde trvá na tom, že nepravdivým bylo tvrzení o tom, že docházka žalobkyně a) do školy žalované 1) byla ukončena dohodou, stejně jako o tom, že žalobkyně b) odmítala nabízené typy škol (tento závěr také není soudem nijak odůvodněn, takže je nepřezkoumatelný). Ohledně tvrzení o tom, že žalobkyně b) zatajila žalované 1) při nástupu do školy, že je žalobkyně a) hluchá, žalobkyně uvádějí, že odůvodnění soudu je sice podrobné, ale nekorektní. Žalobkyně tvrdí, že ještě v červnu [rok] měla žalobkyně a) sluch zachovaný v normě, výraznější zhoršení bylo konstatováno až v květnu [rok], v předmětné době (září [rok]) tedy ještě nebyla hluchá. Pokud by mělo dojít (ve výrocích zaměstnanců žalovaných 1/ a 2/) k záměně hluchoty jako organického poškození sluchu a tzv.„ slovní hluchotou“ jako projevem dysfázie, žalobkyně podotýkají, že o dysfázii žalovaná 1) velmi dobře věděla, takže o žádné zatajování jít nemohlo.

19. Ohledně rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení žalobkyně uvádějí, že podle nich lze žalovaným 2) a 3) přiznat náhradu nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. až za úkony učiněné po 1. 7. 2015, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. č. 139/2015 Sb. Přechodné ustanovení novely, podle kterého lze novelizované ustanovení § 151 odst. 3 aplikovat i na řízení zahájená před nabytím účinnosti novely, vysvětlují žalobkyně tak, že znamená jen to, že ho lze v tomto řízení vůbec použít, avšak nikoliv, že je lze aplikovat i na úkony, provedené před účinností novely, neboť to by bylo v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně jsou také žalobkyně přesvědčeny, že v projednávané věci byly dány důvody k moderaci nákladů podle § 150 o. s. ř., k čemuž poznamenávají, že opačný závěr soud prvního stupně nijak nevysvětlil. Důvody pro moderaci žalobkyně spatřují v nemajetnosti žalobkyň (i v důsledku přiznání invalidity II. stupně žalobkyni b/), pro kterou byly také osvobozeny od soudních poplatků, takže zejména přiznání nákladů řízení žalované 1) ve výši přes 100 tisíc korun zasahuje do jejich majetkové sféry v existenční míře. Žalobkyně uplatnily nárok na ochranu svých základních práv, přičemž v případě žalobkyně a) šlo o práva zdravotně postiženého a nezletilého dítěte a, zejména po změně žaloby, nelze hovořit o tom, že by žalobkyně uplatňovaly nárok zjevně nedůvodný či šikanózní, výsledek řízení navíc závisel na posouzení mnoha odborných důkazů, které bylo proto pro žalobkyně obtížněji předvídatelné. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyněmi a zejména žalovanou 1) by mělo být přihlédnuto i ke skutečnosti, že ačkoliv zástupce formálně čelil žalobě dvou žalobkyň, jejich nároky vycházejí ze stejného skutkového základu a právní pomoc poskytnutá žalované 1) tedy nebyla v tomto směru zásadně strukturovaná, když zástupkyně nebyla nucena odlišovat ve své činnosti např. prezentace argumentace ke každé žalobkyni zvlášť a rozsah jejích služeb by nebyl zásadně odlišný, pokud by své nároky uplatnila jen jedna z nich.

20. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhly, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal jim náhradu nákladů řízení, pro případ, že by se tak nestalo, aby alespoň ohledně náhrady nákladů řízení postupoval podle § 150 o. s. ř. a žalovaným ji nepřiznal nebo aby alespoň výrazně snížil jejich výši.

21. Žalovaná 1) s odvolacími námitkami žalobkyň nesouhlasí, hodnocení důkazů i právní závěry soudu prvního stupně považuje za zcela správné. K namítanému filtrování důkazů soudem uvádí, že žalobkyně v řízení předkládaly množství s věcí nesouvisejících důkazů, neustále odbočovaly od předmětu žaloby k věcem, které s ním nesouvisely, a to i poté, kdy jejich poslední právní zástupce žalobu zpřesnil, když uvedly, že z opatrnosti setrvávají na provedení důkazů všemi listinami, které byl založeny do spisu. Přitom se jednalo o tak velké množství (i nesouvisejících) listin, že podle názoru žalované 1) nelze po soudu požadovat, aby se ke každé z nich v odůvodnění rozsudku vyjádřil. Žalovaná 1) je přesvědčena, že soud prvního stupně se v odůvodnění s důkazy podstatnými pro rozhodnutí věci řádně vypořádal a jeho rozhodnutí je přezkoumatelné. Za nepřípadný označila žalovaná 1) odkaz žalobkyň na rozhodnutí ESLP ve věci D. H. a další proti České republice, protože v ní byla řešena skutkově naprosto odlišná věc. V projednávaném případě totiž nikdo žalobkyni a) neupíral právo na studium na základní škole, kam také chodila do 1. třídy (ZŠ Waldorfská v [obec]) a jen a pouze rozhodnutím žalobkyně b) jako její zákonné zástupkyně došlo k tomu, že žalobkyni a) z této školy odebrala a zvolila k plnění povinné školní docházky školu jinou, když v [obec] nebyla spokojena. Přitom se jistě nabízely i jiné možnosti než škola žalované 1), např. není v praxi výjimkou, že se asistentem pedagoga stane samotný rodič, nebo lze využít individuálního vzdělávání. Jestliže žalobkyně volají po zařazení do inkluzivního vzdělávání, pak je třeba upozornit na to, že právě v takovém vzdělávání byla žalobkyně a) zařazena ve waldorfské škole, odkud se jí její matka svobodně rozhodla odebrat a přihlásit jí do školy žalované 1), kterou tedy zjevně považovala za adekvátní pro potřeby a možnosti své dcery na základě plné informovanosti o charakteru a možnostech této školy a poté, co nebyla spokojena se vzděláváním na dvou předchozích základních školách. Pokud tedy žalobkyně chtěly vzdělávání prakticky na úrovni základní školy, neměly jediný důvod přestupovat k žalované 1). Za zásadní považuje žalovaná 1) také soudem zmíněnou potřebu spolupráce mezi školou, dítětem a rodiči a uvádí, že pokud žalobkyně nebyly spokojeny ve škole žalované 1), nic jim nebránilo najít si jinou vhodnou školu, přičemž provedené důkazy nepotvrdily, že by žalobkyně b) k přechodu na jinou podle ní vhodnou školu učinila potřebné kroky. Jestliže žalobkyně argumentuje, že zařazení žalobkyně a) do vzdělávacího programu pro zvláštní školy bylo v rozporu s doporučením PhDr. [příjmení] z [datum], žalovaná 1) uvádí, že naopak postupovala přesně podle tohoto doporučení, když pro žalobkyni a) vytvořila speciální individuální vzdělávací plán, který byl s ohledem na její zdravotní postižení konzultován s dalšími odborníky tak, aby přesně vystihoval její potřeby, a byl konzultován i s žalobkyní b), která ho také odsouhlasovala a jehož plněním žalobkyně a) dosáhla pokroku ve svém vzdělání. Žalovaná 1) nesouhlasí s tvrzením žalobkyň, že každé dítě v každé škole dosahuje pokroku, protože se vzdělává a zlepšuje, když z provedeného dokazování vyplývá, že u žalobkyně a) se její dovednosti a schopnosti zlepšily a rozvinuly právě zásluhou žalované 1), která jí věnovala velkou péči za spolupráce s mnoha odborníky a na předchozí základní škole takových výsledků nedosahovala. Žalovaná 1) považuje za svůj velký úspěch, kam se žalobkyně a) posunula, jaké dělala pokroky a čeho u ní za 2 roky dosáhla. Naučila se číst, psát a počítat, dosahovala výborných výsledků i v rámci verbální komunikace (získala schopnost interpretovat krátké věty a sdělení). Proto žalované 1) není jasné, v čem konkrétně by mohla být spatřována diskriminace žalobkyně a) a nemajetková újma s ní související. Žalovaná 1) souhlasí se soudem prvního stupně i v hodnocení ukončení vzdělávání žalobkyně a) v její škole, když i samy žalobkyně uvádějí, že tento problém je okrajový. Podobné je to s hodnocením otázky tvrzené mediální difamace žalobkyně b), když vyjádření zaměstnanců žalované 1) nemohlo být zasaženo do jejích osobnostních práv, neboť tito pouze přiměřeně a věcně vyjadřovali svůj pohled na situaci, když celou kauzu medializovala sama žalobkyně b). K zatajení informace o poškození sluchu žalobkyně a) při nástupu do školy žalované 1) tato uvádí, že žalobkyně b) důkazy, které se týkaly ztráty sluchu žalobkyně a) před tímto nástupem popírala nebo bagatelizovala. Přitom z několika lékařských zpráv i z rozsudku [název soudu] z [datum] vyplynulo, že již v Univerzitní nemocnici v San [jméno] dne 13. a 20. 3. 1996 byl učiněn jednoznačný závěr těžké sensorineurální ztráty sluchu oboustranné, což bylo potvrzeno dne [datum] i ve Fakultní nemocnici v [část obce], kde byla diagnostikována těžká percepční nedoslýchavost, vlevo zbytky sluchu. Zmíněný obvodní soud ve svém řízení po rozsáhlém dokazování také konstatoval, že nikdy nebylo objektivně prokázáno, že dítě má sluch v pořádku, zatímco opak byl prokázán již vícekrát. Žalobkyně b) tedy měla nepochybně informace o ztrátě sluchu své dcery již před jejím nástupem do školy žalované 1). V lékařské zprávě ze dne [datum] pro vstup žalobkyně a) do školy k žalované 1) byla v diagnóze uvedena těžká receptivní dysfázie (s touto diagnózou ji žalovaná 1/ přijímala), ale není v ní žádná zmínka o tom, že by špatně slyšela nebo byla hluchá, ačkoliv to dle lékařských zpráv její matka musela vědět a následně to bylo potvrzeno vyšetřením z května [rok], na které žalobkyně a) na základě doporučení žalované 1) šla, když doporučení jí bylo dáno proto, že se projevovala jako„ sluchově postižené dítě“. Potom bylo další vzdělávání konzultováno s odborníky z centra pro sluchově postižené v [obec].

22. K nákladům řízení žalovaná 1) uvádí, že je neziskovou obecně prospěšnou společností, takže by bylo nespravedlivé po ní požadovat, aby se v řízení zastupovala sama, i když se o to zpočátku snažila, po 7 letech sporu si zvolila právního zástupce, když žalobkyně žádaly náhradu nemajetkové újmy v milionových částkách a spis v té době měl přes 500 listů. Žalobkyně b) navíc do soudního řízení jako zákonný zástupce zapojila svou tehdy nezletilou dceru, ačkoliv si musela být vědoma, že v případě neúspěchu ve sporu bude na ní, aby náklady řízení nesla. Přitom podle názoru žalované 1) je i otázkou, zda nebyla žalobkyně b) povinna vyžádat si souhlas opatrovnického soudu s podáním této žaloby, která ve smyslu § 898 odst. 1 o. z., není běžnou záležitostí a netýká se zanedbatelné majetkové hodnoty (což se týká i případné povinnosti hradit náklady soudního řízení – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011). Jestliže žalobkyně b) i za svou dceru žalobu podala, není podle názoru žalované 1) nyní možné argumentovat nepříznivou majetkovou situací jako důvodem pro moderaci náhrady nákladů řízení úspěšné žalované 1), která rovněž musela náklady své zástupkyni hradit, což ani pro ní není s ohledem na charakter její činnosti a délku soudního řízení snadné. Po žalované 1) tedy nelze spravedlivě požadovat, aby náklady řízení v podstatě i za žalobkyně nesla. Navíc žalobkyně výši nákladů (a délku řízení) samy ovlivnily tím, že v řízení podávaly velice obsáhlá vyjádření, velké množství podkladů, listin, důkazních návrhů, některé z nich těsně před jednáními, odmítly několik právních zástupců a podávaly zjevně neopodstatněné procesní návrhy. Žalovaná 1) je tedy přesvědčena, že důvody zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nejsou dány.

23. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaná 1) navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek ve všech výrocích potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

24. Žalovaná 2) se rovněž vyjádřila tak, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a odvolání považuje za nedůvodné. Ve svém vyjádření shrnuje, že žalobkyně a) nastoupila do první třídy na základní školu Waldorfskou v [obec] v roce [rok], kde absolvovala první třídu bez asistenta pedagoga. Následně v roce [rok] nastoupila do druhé třídy a třetí třídy k žalované 1), která v dané době byla speciální školou. Do konce roku [rok] byl účinný školský zákon č. 29/1984 Sb., který v § 28 a násl. upravoval speciální školy. Dle daného ustanovení speciální školy poskytují pomocí zvláštních výchovných a vyučovacích metod, prostředků a forem výchovu a vzdělávání žákům mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým, žákům s vodami řeči, žákům s více vadami, žákům obtížně vychovatelným a žákům nemocným a oslabeným, umístěným ve zdravotnických zařízeních; připravují tyto žáky k začlenění do pracovního procesu a života společnosti. Speciální školy se dělily na speciální základní školy, speciální střední školy, zvláštní školy, odborná učiliště, praktické školy a pomocné školy. Ve zvláštní škole se dle § 31 tohoto školského zákona vzdělávají žáci s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole, ani ve speciální základní škole. Dle § 2 odst. 4 vyhlášky č. 127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách, účinné do 16. 2. 2005, platilo, že pro mentálně postižené děti a žáky jsou určeny speciální mateřská škola, zvláštní škola, pomocná škola, odborné učiliště a praktická škola. V souladu s úpravou dřívějšího školského zákona nelze proto zaměňovat zvláštní školu se speciální školou, kterou byla žalovaná 1). Žalobkyně namítají, že žalobkyně a) byla vzdělávána dle osnov pro mentálně postižené žáky, ačkoliv její intelektová kapacita umožňovala výuku dle osnov pro základní školu. Je třeba dodat, že žalobkyně a) byla u žalované 1) vzdělávána dle individuálně upravených osnov a plánů podle § 4 odst. 9 vyhlášky o speciálních školách a byl jí vytvořen individuální vzdělávací plán ze dne [datum], který byl následně upraven dne [datum]. Pátou třídu (šk. rok [rok] [rok]) a šestou třídu (šk. rok [rok] [rok]) žalobkyně absolvovala ve Zvláštní škole v [obec], ve které jí byl k dispozici asistent. S účinností školského zákona č. 561/2004 Sb. se v souladu s jeho § 185 odst. 3 zvláštní škola podle dosavadních právních předpisů stala základní školou (kupř. pomocná škola se stala základní školou speciální dle § 48 školského zákona). Žalobkyně se domáhají po žalované 2) omluvy a finanční kompenzace mimo jiné za diskriminaci v přístupu ke vzdělávání z důvodu zdravotního postižení žalobkyně a), kdy v letech [rok] - [rok] měla být vzdělávána dle osnov určených pro žáky s mentálním hendikepem či sníženou intelektovou kapacitou, přičemž důvodem pro takové zařazení mělo být zdravotní postižení, které nesouviselo s intelektovou kapacitou. Žalobkyně se uvedeného domáhají i za období, kdy žalobkyně a) na podzim roku [rok] navštěvovala Zvláštní školu v [obec], která se následně dle zákona přeměnila na základní školu. Žalovaná 2) je proto toho názoru, že není dáno najisto, že žalobkyně a) byla v rozhodném období vzdělávána dle osnov pro žáky s mentálním hendikepem či sníženou intelektovou kapacitou, resp. dle osnov pro zvláštní školy, když u žalované 1) byla vzdělávána dle individuálního vzdělávacího plánu a od roku [rok] se zvláštní školy přeměnily na školy základní, přičemž žalobkyně neprokázaly, dle jakých osnov se žalobkyně a) od tohoto okamžiku vzdělávala. Žalobkyně a) následně pro šestou až osmou třídu (podzim [rok] až léto [rok]) navštěvovala Základní školu [ulice] v [obec], kde byl zřízen asistent. Ohledně tvrzení, že jde k tíži státu, pokud měl k dispozici řešení, které mohlo údajné diskriminaci zabránit, a sice integraci do běžné základní školy s pedagogickou asistencí, přičemž žalobkyně a) měla být neoprávněně zařazena do vzdělávacích programů zvláštní školy, žalovaná 2) považuje za nutné zdůraznit, že dle zákona rozhoduje o přijetí žáka k základnímu vzdělávání ředitel školy (§ 7 odst. 1 dřívějšího školského zákona a § 49 odst. 1 školského zákona). Stát faktickou integraci žáků žádným způsobem nezajišťuje, ani ji v konkrétním případě nemůže nijak ovlivnit. Integrace žáka se speciálními vzdělávacími potřebami do běžné základní školy byla dle tehdy účinné právní úpravy možná při využití různých podpůrných opatření, nebyla však nutně spojena se zřízením funkce asistenta pedagoga. Asistent pedagoga je jedním z řady podpůrných opatření při vzdělávání žáků se zdravotním postižením (viz vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, účinná do 31. 8. 2016). I Nejvyšší správní soud se problematikou asistentů pedagoga zabýval ve svém rozsudku ze dne 3. 10. 2013, č. j. 8 As 4/2013-52 (zejména body 19 až 25), ve kterém uvedl, že na zřízení funkce asistenta pedagoga ve vztahu ke konkrétnímu dítěti není právní nárok a že ředitel školy je oprávněn, nikoli povinen, tuto funkci zřídit (daný rozsudek se vztahuje na právní úpravu školského zákona účinnou do 31. 8. 2016) a uvedl také, že ze zákona, ani z jiných ustanovení platných právních předpisů nevyplývá veřejné subjektivní právo stěžovatele na služby asistenta pedagoga.

25. K nákladům řízení žalovaná 2) uvádí, že nesouhlasí s názorem právního zástupce žalobkyň, že by žalované 2) a žalovanému 3) mohla být přiznána paušální náhrada nákladů pouze za úkony, které byly učiněné až po [datum], kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. č. 139/2015 Sb. Daná novela reagovala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že účastníkům řízení nezastoupeným advokátem přísluší paušální náhrada hotových výdajů, aniž by vynaložené hotové výdaje takový účastník musel prokazovat. Následně byla vydána vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Dle přechodového ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. se použije občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Analogie se změnou sazeb advokátního tarifu je pro tento případ nepřiléhavá, jelikož nedošlo ke změně sazby paušální náhrady hotového výdaje, ale zmíněným nálezem Ústavního soudu došlo k odstranění protiústavní nerovnosti mezi zastoupeným a nezastoupeným účastníkem řízení. Na podporu svého názoru, že žalované 2) přísluší náhrada nákladů i za úkony učiněné před 1. 7. 2015, si žalovaná 2) dovoluje uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 502/2015, ve kterém Nejvyšší soudu přiznal žalobcům, kteří nebyli zastoupeni advokátem, paušální náhradu hotových výdajů za dovolací řízení, a to právě s odkazem na uvedený nález Ústavního soudu, ačkoliv usnesení bylo vydáno před 1. 7. 2015.

26. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaná 2) navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek ve všech výrocích potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

27. I žalovaný 3) považuje odvolání žalobkyň za nedůvodné. Ve svém podání se vyjadřuje hlavně k žalobkyněmi namítanému právnímu rámci jejich odvolání, kde zdůrazňují povinnost rovného zacházení a zákazu diskriminace s tím, že ve vztahu k žalovanému 3) je nutné diskriminaci vůči žalobkyni a) odmítnout z několika důvodů. V působnosti krajů není zajišťovat integraci jednotlivých dětí do konkrétních škol, ani zajišťovat osobního asistenta, příp. asistenta pedagoga. Dle § 181 školského zákona je sice kraj povinen zajistit podmínky pro uskutečňování vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami, což však kraj plní tím, že zřizuje a zrušuje příslušné školy a školská zařízení. Dle školského zákona rozhoduje o přijetí konkrétního dítěte k základnímu vzdělávání, příp. o přestupu z jedné základní školy do druhé, ředitel školy, a to ve správním řízení, které se zahajuje na žádost zákonného zástupce dítěte - jiným způsobem není možné toto řízení zahájit (viz § 46 odst. 1, § 49 školského zákona, § 44 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Obdobná právní úprava platila i dle právních předpisů platných a účinných před 1. 1. 2005. Do takto stanového procesu nemohl žalovaný 3) nijak zasahovat. Krajský úřad jako jeden z jeho orgánů pouze rozhoduje ve správním řízení ve věci přijetí či nepřijetí k základnímu vzdělávání, příp. ve věci povolení či nepovolení přestupu z jedné základní školy do druhé pouze jako odvolací orgán. Odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí, příp. nepovolení přestupu [jméno] [příjmení] však nikdy neobdržel. Z důkazů vyjádřeními různých základních škol vyplývá, že žalobkyně b) v rozhodném období nikdy o přestup či přijetí do běžné základní školy písemně nepožádala. Z výsledku dokazování také vyplývá, že ve 2 případech se žalobkyně b) oslovených škol dotazovala na přijetí, příp. přestup pouze neformálně bez dalších oficiálně podniknutých kroků z její strany. Ostatní soudem oslovené základní školy soudu sdělily, že o žádném kontaktu žalobkyně b) se školou nemají záznam a ani zaměstnanci školy si na něj nepamatují. Krajský úřad tak nemohl v rámci odvolacího správního řízení o přijetí či o přestupu žádným způsobem rozhodnout. Pokud by žalobkyně b) podala na konkrétní školu písemnou žádost o přijetí či přestup žalobkyně a) v souladu se správním řádem, příp. dle předchozích platných právních předpisů a proti zamítavému rozhodnutí školy podala řádné odvolání, mohl by krajský úřad v rámci odvolacího řízení postup jednotlivých škol přezkoumat. Toto však učiněno ze strany žalobkyně b) nikdy nebylo. Přitom volba konkrétní školy a způsob vzdělávání dítěte je v první řadě věcí jeho zákonného zástupce. Žalovaný 3) dále zdůrazňuje skutečnost, že žalobkyně a) zahájila školní docházku dne [datum] v Základní škole waldorfské v [obec], která je běžnou základní školou. Po absolvování 1. třídy této základní školy požádala žalobkyně b) o přestup do Základní školy [anonymizováno 5 slov], ačkoliv byla ze strany této školy prokazatelně informována o tom, že škola není běžnou základní školou a poskytuje vzdělávání pouze dle vzdělávacího programu pro základní školu speciální. I přes tuto informaci se však žalobkyně b) rozhodla požádat o přestup z běžné základní školy do základní školy speciální, a to bez zjevného důvodu. K umístění do tohoto typu školy došlo na základě dobrovolného rozhodnutí žalobkyně b) a nelze tedy tuto skutečnost klást k tíži žalovanému 3), stejně jako to, že žalobkyni a) nezajistil asistenta pedagoga, neboť dle § 16 odst. 9 školského zákona ve znění účinném do 31. 8. 2016 rozhoduje o zřízení funkce asistenta pedagoga ředitel příslušné školy. Dle § 16 odst. 10 tohoto zákona je ke zřízení funkce asistenta pedagoga nezbytný souhlas krajského úřadu. Krajský úřad [územní celek] žádostem o souhlas se zřízením funkce asistenta pedagoga na školách, jejichž žákyní byla [jméno] [příjmení], vždy vyhověl. Jednotlivé souhlasy krajského úřadu jsou součástí soudního spisu. Pokud jde o finanční prostředky poskytované na jeho činnost, tyto byly školám poskytovány v souladu s právními předpisy tzv. normativně (tedy dle skutečného počtu dětí, žáků a studentů), kdy krajský úřad rozepsal rozpočet přímých výdajů (tj. účelových finančních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu určených především na platy a související zákonné odvody zaměstnanců ve školství) v rámci přenesené působnosti způsobem daným právními předpisy, směrnicí MŠMT a metodikou. Škola obdržela finanční prostředky v celkovém objemu a byla povinna dodržet závazné ukazatele. Jedním z ukazatelů byl celkový objem finančních prostředků určený na platy. Čerpání těchto prostředků bylo účelově určeno na platy, ale bylo v kompetenci ředitele školy, jaká částka z toho bude určena na platy pedagogů, případně asistentů pedagoga, či nepedagogů. Na žalovaného 3) se nemohou vztahovat ani závěry ESLP týkající se diskriminace v oblasti školství, které žalobkyně ve svém odvolání podrobně rozebírají. [územní celek] jako územní samosprávný celek nemá na jedné straně pravomoc k implementaci závěrů ESLP do českého právního řádu, na druhé straně ani nemůže rozhodovat o přijetí dítěte do konkrétní základní školy a zřizovat na konkrétní škole funkci asistenta pedagoga. Jakékoliv jednání žalovaného 3) v této kauze tak nebylo schopno diskriminovat ani jednu z žalobkyň.

28. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaný 3) navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek ve všech výrocích potvrdil.

29. Dne 6. 10. 2022 podala žalobkyně b) osobně u odvolacího soudu své podání z 27. 9. 2022, jímž reaguje na vyjádření všech žalovaných k odvolání žalobkyň, resp. provádí znovu rekapitulaci své verze skutkového stavu věci a žalobkyněmi tvrzených pochybení soudu prvního stupně ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů (z nichž některé znovu zakládá do spisu) a znovu žádá, aby odvolací soud rozhodl ve prospěch žalobkyň.

30. Na jednání před odvolacím soudem konaném dne 10. 10. 2022 bylo nejprve ke zmínce žalobkyně b), uvedené v jí vypracovaném odvolání o tom, že napadený rozsudek vydal podjatý soudce JUDr. Fifka, jejím právním zástupcem vyjasněno, že touto zmínkou neměla na mysli podat námitku podjatosti tohoto soudce, spíše se jednalo o její hodnocení jeho přístupu k projednávané věci, když jakékoliv okolnosti, které by mohly způsobovat pochybnosti o jeho nepodjatosti, nejsou žalobkyním známy. Dále na tomto jednání žalobkyně a žalovaní 1) a 3) zopakovali svou předchozí argumentaci a setrvali na svých návrzích, jak má odvolací soud rozhodnout.

31. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

32. Nejprve se odvolací soud na základě zmínky žalované 1) uvedené v části V. jejího vyjádření k odvolání žalobkyň, týkající se možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným žalovaným, zabýval otázkou, zda žalobkyně b) byla oprávněna žalobu za svou tehdy nezletilou dceru podat bez předchozího souhlasu opatrovnického soudu. Přitom dospěl k závěru, že nikoliv, když podle § 28 obč. zák. (podobně jako nyní podle § 898 odst. 1 o. z.) platilo, že jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu (který jej podle § 179 o. s. ř. ve znění účinném ke dni podání žaloby schválí, je-li to v zájmu nezletilého), neboť tato žaloba původně mj. o zaplacení zadostiučinění ve výši 10 000 000 Kč evidentně popsanou běžnou záležitostí není (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2170/2013). Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně se otázkou schválení podání žaloby opatrovnickým soudem zabýval, a to zejména v souvislosti se zbavením rodičovských práv žalobkyně b), které bylo později zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09 (viz č. l. 292 spisu), zjišťoval i stanovisko (tehdy ještě nezletilé) žalobkyně a) k podané žalobě (to bylo zřejmě pozitivní, když dne [datum], ještě jako nezletilá, avšak ve věku blízkém zletilosti, udělila své matce generální plnou moc – viz č. l. 333), avšak do její zletilosti nebyl souhlas opatrovnického soudu získán (řízení o jeho udělení ani nebylo zahájeno, protože žalobkyně b/ byla přesvědčena, že tento souhlas není třeba). Nakonec tedy došlo ke schválení podání žaloby (zhojení nedostatku souhlasu opatrovnického soudu) až samotnou žalobkyní a), za kterou se po dovršení zletilosti ([datum]) vyjádřil ustanovený zástupce Mgr. [příjmení] v podání ze dne 21. 3. 2012 (č. l. 380), že trvá na žalobě, podobně se vyjádřila sama písemně v rámci svého výslechu před soudem v [anonymizováno] dne 17. 4. 2014 pro související řízení vedené u [název soudu] (kopie jí vlastnoručně psaného vyjádření je na č. l. 742 spisu) a konečně tím, že dne 25. 8. 2020 osobně udělila plnou moc k zastupování ve všech věcech Mgr. [příjmení] (č. l. 939; srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011).

33. Podle § 11 obč. zák., fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo domáhat se zejména, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle § 13 odst. 2 obč. zák. platí, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jejíž výši podle odst. 3 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

34. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Pokud jde o požadované přiměřené zadostiučinění v penězích, to plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Aplikováno na projednávanou věc bylo tedy nutné posoudit, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyň v příčinné souvislosti s tvrzenými pochybeními žalovaných (mj. i porušením zákazu diskriminace v přístupu ke vzdělání z důvodu zdravotního postižení žalobkyně a/ – viz zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací /dále jen„ antidiskriminační zákon“ /), a zda byly tyto důsledky tak intenzivní, že je dán důvod k přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

35. Odvolací soud dále konstatuje, že při svém posouzení věci vyšel z podrobně popsaných skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, které považuje za správné a dostatečné pro posouzení věci, proto na ně pro stručnost odkazuje a na základě odvolacích námitek k nim dodává jen tolik, že nesdílí názor žalobkyň, že provádění a následné hodnocení důkazů soudem prvního stupně bylo nesprávné či nedostatečné a že i v důsledku toho je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Z obsahu spisu je zřejmé, a v této otázce se shodují obě strany sporu, že v řízení bylo zejména žalobkyněmi předloženo velké množství důkazů, z nichž některé s věcí přímo nesouvisely (přesto však žalobkyně trvaly na jejich provedení). Soud prvního stupně s výjimkou několika jednotlivých důkazů, zmíněných v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku (z nichž některé provedl, ale nezjistil z nich žádné podstatné skutečnosti či je neprovedl, u nichž zdůvodnil proč), všechny důkazy provedl a, jak shora uvedeno, v bodech 14. až 40. odůvodnění rozsudku velmi podrobně popsal, jaké skutečnosti byly jejich hodnocením podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. (podle úvahy soudu, každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci) z těchto důkazů zjištěny k žalobním i obranným tvrzením a v bodě 40. odůvodnění, ale i dále v rámci právního hodnocení, uvedl, jaký učinil závěr o skutkovém stavu (ohledně všech tří„ okruhů“ žaloby). Odvolací soud je z uvedených důvodů přesvědčen, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na ně § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je z něj patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009 v právní větě:„ O nepřezkoumatelný rozsudek jde tehdy, jestliže odůvodnění rozsudku postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na provedené důkazy a jestliže ze závěrů soudu ohledně sporných otázek není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.“). Soud přitom není povinen v odůvodnění reagovat na každý argument účastníků, z jeho rozhodnutí však musí dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením případu (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. I. ÚS 1954/09-1:„ Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vždy totiž dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutné každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.“). Jestliže žalobkyně poukazují na„ filtraci“ důkazů soudem prvního stupně, ani tuto jejich výtku neshledává odvolací soud důvodnou, když v takto složité věci je nutné všechny důkazy hodnotit především v jejich vzájemné souvislosti (např. vzít v úvahu vždy všechny zprávy jednotlivých lékařů či jiných odborníků, s nimiž přišla žalobkyně a/ do styku, nikoliv jen některou, která je podle tvrzení žalobkyň nejdůležitější) a přihlížet i ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně tvrzení účastníků, čemuž soud prvního stupně dostál.

36. Podle odvolacího soudu pak lze za zcela správné považovat i právní závěry soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebyla prokázána existence protiprávního zásahu ze strany kteréhokoliv ze žalovaných objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti žalobkyň v jejich fyzické a morální integritě, natož zásahu v tak značné míře, která by odůvodňovala zadostiučinění ve finanční podobě. Jelikož i odůvodnění právních závěrů soudu prvního stupně (viz body 43. až 58. odůvodnění), včetně vysvětlení jeho úvah, shledává odvolací soud dostatečným, pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje a s ohledem na obsah odvolání a v kontextu tvrzené diskriminace žalobkyně a) ze strany všech žalovaných akcentuje, že rozhodnutí, v jaké škole bude dítě absolvovat povinnou školní docházku, je v prvé řadě na jeho rodičích. Toho si v projednávaném případě byla nepochybně vědoma žalobkyně b), když se sama svobodně rozhodla svou dceru umístit do zařízení žalované 1) přesto, že jí bylo známo, že nejde o„ běžnou“ základní školu (z níž předtím svou dceru odebrala), ale o školu speciální (tj. určenou mj. pro žáky se smyslovým postižením) a rovněž jí bylo známo, že tato škola není školou, která by přesně odpovídala potřebám žalobkyně a) jako dítěte s nadprůměrným intelektem se sluchovým postižením (ať už se jednalo o dysfázii nebo ztrátu sluchu, jde v každém případě o sluchovou vadu), když přitom v [územní celek] v předmětné době žádná škola pro sluchově postižené neexistovala (nehledě k tomu, že žalobkyně b/ ani neměla zájem svou dceru umístit do školy pro sluchově postižené). Žalovaná 1) poté, kdy žalobkyni a) přijala, postupovala i ve spolupráci s žalobkyní b) podle odborného doporučení a zpracovala pro žalobkyni a) individuální vzdělávací plán a v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a) ve škole prospívala, dělala pokroky ve vědomostní i sociální oblasti, což rozhodně není samozřejmostí. Jestliže však žalobkyně b) přesto nebyla s procesem vzdělávání své dcery u žalované 1) spokojena, podle názoru odvolacího soudu měla bez prodlení činit kroky k nápravě (komunikovat s učiteli a vedením školy o tom, co by podle ní bylo pro její dceru vhodné a jak toho dosáhnout, případně si po neúspěchu těchto jednání stěžovat zřizovateli, hledat společně i jiné cesty než přidělení asistenta, kterým se také mohla sama stát, pokud uvádí, že z důvodu postižení a dalších problémů své dcery nemohla pracovat), nikoliv zvolit poněkud radikální postup nepřivedení dcery do školy po té, kdy došlo k nedorozumění mezi ní a ředitelkou školy, který navíc nebyl následován formálním přihlášením žalobkyně a) do jiné podle žalobkyně b) vhodnější školy, o němž by vybraná škola musela rozhodnout s tím, že proti jejímu negativnímu rozhodnutí by bylo možné podat opravný prostředek (o němž by v případě, že by se jednalo o školu v [územní celek], tento musel rozhodnout). Výše popsaný stav je také jedním z důvodů, proč na projednávanou věc nejsou podle názoru odvolacího soudu aplikovatelné závěry ESLP z rozsudku ve věci D.H. a další proti České republice, neboť, ačkoliv vyřazení žáka ze školy„ dohodou“, jak nesprávně uvedla žalovaná 1), řešit nelze a žalobkyně a) tedy byla až do doby, kdy se na základě rozhodnutí své matky stala žákyní Zvláštní školy v [obec] (která se následně dle zákona přeměnila na základní školu), žákyní školy žalované 1), kterou si namísto předchozí základní školy rovněž sama vybrala, v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni a) žalovaná 1) odmítla dále vzdělávat (že by jí například odmítla vpustit do budovy).

37. S ohledem na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí i v textu shora je tedy odvolací soud přesvědčen, že k protiprávnímu jednání žalovaných vůči oběma žalobkyním (u žalobkyně a/ ani z pohledu zakázané diskriminace, když u žalované 1/ byla vzdělávána v souladu s odbornými doporučeními, což přinášelo také dobré výsledky, takže nebyla oproti dětem v podobné situaci znevýhodněna) nedošlo, takže žaloba na ochranu osobnosti byla správně jako nedůvodná zamítnuta. Proto byl napadený rozsudek odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. ve výroku I. ve věci samé potvrzen.

38. Správnými shledal odvolací soud i výroky o povinnosti procesně neúspěšných žalobkyň nahradit žalovaným náklady řízení. Byť lze souhlasit se žalobkyněmi v tom, že nepoužití postupu podle § 150 o. s. ř. soud prvního stupně nijak neodůvodnil (což učinit měl), po posouzení všech okolností případu dospěl i odvolací soud ke stejnému závěru jako on, tj. že důvody hodné zvláštního zřetele pro mimořádné (k tomu viz závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, o tom, že výjimku podle § 150 o. s. ř. je třeba jako každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně) nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným žalovaným dány nejsou. Podle výkladu tohoto ustanovení mohou soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit zejména dopad rozhodnutí na majetkovou, sociální a osobní situaci účastníků řízení, vzít v úvahu také okolnosti vedoucí k zahájení řízení nebo chování účastníků během řízení a následně tomu své rozhodnutí přizpůsobit (viz bod 14. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. Pl. ÚS 46/13-1 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2853/2014). K odvolání žalobkyň soud posuzoval existenci důvodů pro moderaci jejich povinnosti k náhradě nákladů řízení zejména vůči žalované 1), která byla zastoupena advokátkou. Už soud prvního stupně vysvětlil, proč má za to, že zastoupení advokátkou (po sedmi letech trvání řízení bez právního zastoupení) bylo namístě, stejný názor sdílí i soud odvolací. Proti této okolnosti ostatně žalobkyně ani nebrojily, když důvody hodné zvláštního zřetele spatřovaly v okolnostech jiných (viz bod 19. od věty čtvrté tohoto odůvodnění). S ohledem na charakter žalované 1), která je neziskovou obecně prospěšnou společností, dospěl odvolací soud k závěru, že dopad na její majetkovou situaci by byl minimálně stejný jako na majetkovou situaci žalobkyň (přičemž z obsahu spisu neplyne, jaká je současná majetková situace žalobkyně a/, tj. zda pracuje, jaké jsou její výdělky či jiné příjmy apod.; u žalobkyně b/ lze předpokládat neuspokojivou finanční situaci, jelikož je v invalidním důchodu), přitom žalovaná 1) (stejně jako ostatní dva žalovaní) svým chováním v průběhu řízení nijak negativně neovlivnila ani jeho délku ani výši svých vynaložených nákladů, a bylo by proto nespravedlivé, pokud by jí (jim) nebyla náhrada účelně vynaložených nákladů přiznána. Odvolací soud dále přihlédl i k okolnosti, že soud prvního stupně již na jednání dne 26. 1. 2017 (č. l. 664 an.) v rámci pokusu o smírné vyřešení sporu přítomnou žalobkyni b) poučil o tom, že požadované částky náhrady nemajetkové újmy přesahují běžně přiznávané částky, takže i v případě úspěchu by soud uvažoval o částkách zásadně jiných (nižších) a radil jí zvážit šance na úspěch ve vztahu k nákladům řízení, z čehož soud dovozuje, že žalobkyně b) (i za svou dceru, za kterou žalobu podala a po celou dobu řízení téměř výhradně sama jednala) si musela být vědoma, že náklady řízení vznikají a že v případě neúspěchu ve věci bude nutné náklady řízení protistraně uhradit. Žalobkyně přes toto poučení na žalobě v plném rozsahu trvaly (ke změně žaloby došlo až při zastoupení současným právním zástupcem), navíc svým postupem v řízení i mimo něj zapříčinily podstatnou měrou jeho délku (a tím i výši nákladů řízení), takže nyní jen stěží mohou žádat, aby důsledky tohoto jejich rozhodnutí byly přičteny k tíži žalovaným.

39. Z uvedených důvodů odvolací soud jako věcně správný potvrdil i výrok II. napadeného rozsudku (náklady žalované 1/), k čemuž dodává, že správně byla soudem prvního stupně stanovena sazba odměny za úkon právní služby 5 100 Kč (z tarifní hodnoty 100 000 Kč, tj. 2 x 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a/, § 7 bod 5. a § 12 odst. 3 advokátního tarifu) a správně byl také proveden jejich celkový výpočet, který je podrobně popsán v bodě 62. odůvodnění napadeného rozsudku.

40. Konečně věcně správnými po všech stránkách byly odvolacím soudem shledány, a proto rovněž potvrzeny, i výroky III. a IV. napadeného rozsudku (náklady žalovaných 2/ a 3/), když, jak uvedl již soud prvního stupně, paušální náhrady ve výši 300 Kč za úkon nezastoupeného účastníka náleží žalovaným 2) a 3) i za úkony, učiněné před účinností novely o. s. ř. zákonem č. 139/2015 Sb. (tj. 1. 7. 2015), resp. vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady nákladů řízení nezastoupeným účastníkům (6. 10. 2015), neboť zmíněnou novelou došlo (v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, č. j. Pl. ÚS 39/13-1) pouze k narovnání nerovného postavení nezastoupených účastníků proti účastníkům zastoupeným, když oba tito účastníci měli právo na náhradu svých účelně vynaložených nákladů již před touto novelou (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), která tedy toto právo nezavedla, avšak nezastoupení účastníci museli své výdaje prokazovat. Z uvedeného důvodu také není přiléhavé přirovnání k situaci, kdy dojde v průběhu řízení k navýšení sazeb odměn advokátů a za dřívější úkony náleží advokátovi nižší odměna než za úkony pozdější, když přiléhavým by mohlo být jedině v situaci, že by došlo ke změně výše paušální náhrady novelou vyhlášky č. 254/2015 Sb.

41. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované 1) přiznal náhradu ve výši 15 199 Kč (odměna za dva úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast na jednání – a 5 100 Kč, 2 režijní paušály a 300 Kč, cestovné ve výši 1 761 Kč /240 km automobilem [registrační značka] s průměrnou spotřebou nafty 5,6 litrů na 100 km, vyhláškovou cenou nafty 47,10 Kč/1l a náhradou na amortizaci 4,70 Kč/1km, s navýšením součtu všech položek 12 561 Kč o 21% DPH, tj. o částku 2 638 Kč), úspěšné žalované 2) přiznal náhradu ve výši 300 Kč (vyjádření k odvolání) a úspěšnému žalovanému 3) náhradu ve výši 3 x 300 Kč, tj. 900 Kč (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem). Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit každému ze žalovaných vždy polovinu přiznaných nákladů, a to ve lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., žalované 1) podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám její právní zástupkyně.