3 CO 80/2022 - 138

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Yvony Svobodové a soudců Mg. Jiřího Čurdy a JUDr. Gabriely Kučerové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení, že pracovní poměr trvá, k odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022, č. j. 94 C 1/2020-116, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založený pracovní smlouvou ze dne [datum], trvá (výrok I.), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně při rozhodování vyšel ze žaloby, kterou se žalobce původně u Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne [datum] domáhal určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založený pracovní smlouvou ze dne [datum] trvá. Uvedl, že s žalovaným uzavřel dne [datum] pracovní smlouvu na dobu určitou jednoho roku, v níž byl sjednán druh práce pomocná síla s datem nástupu do práce dne [datum] a místem výkonu práce v rezidenci zaměstnavatele na adrese [adresa]. Po skončení zmíněné pracovní smlouvy žalobce podepsal novou smlouvu, která byla předána k podpisu zástupci žalovaného. Dne [datum] se žalobce v dobré víře, že uzavřel navazující pracovní smlouvu, dostavil na pracoviště žalovaného, kde vykonával dohodnutou práci dle zadání žalovaného. Takto pracoval v období od [datum] do [datum], když od [datum] do [datum] byl v pracovní neschopnosti, což žalovanému oznámil. Dne [datum] žalovaný žalobci ústně oznámil, že nová pracovní smlouva nebyla žalovaným podepsána a ten již nemá na dalším zaměstnávání žalobce zájem. Žalobce oodkázal na ust. § 65 odst. 2 zák. práce s tím, že má za to, že mezi účastníky byl pracovní poměr prodloužen na dobu neurčitou, neboť žalobce od [datum] s vědomím a dle pokynů žalovaného pokračoval ve sjednané práci. S odkazem na ust. § 48 odst. 2 zák. práce pak dle žalobce ústní oznámení učiněné dne [datum] není platným ukončením pracovního poměru. Dne [datum] zaslal žalobce žalovanému elektronické oznámení, že jeho pracovní poměr trvá a totéž učinil dopisem ze dne [datum].

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl tuto zamítnout a uvedl, že pracovní poměr sjednaný dne [datum] pracovní smlouvou na dobu jednoho roku s počátkem zaměstnání dne [datum] skončil uplynutím doby dnem [datum]. Žalobce až po skončení pracovního poměru dne [datum] sám kontaktoval zaměstnankyni žalovaného [jméno] [příjmení] s dotazem ohledně nové pracovní smlouvy a výslovně uvedl, že si přeje změnu v obsahu pracovní smlouvy a to změnu pracovní doby (pouze každá druhá sobota) a aby mohl flexibilně čerpat dovolenou (možnost vybírání více než dvakrát a oznámení méně než dva měsíce předem). S ohledem na skutečnost, že možnost čerpání dovolené byla v pracovní smlouvě upravena v čl. 9, je zřejmé, že žalobce si nepřál obnovit pracovní smlouvu ve stejném znění a nepřál si tedy obnovit pracovní poměr za stávajících podmínek. Žalobce v žalobě uvádí, že se dne [datum] dostavil v dobré víře do zaměstnání v domnění, že uzavřel novou pracovní smlouvu, avšak toto žalobní tvrzení je vyvráceno komunikací s paní [příjmení], které žalobce sdělil až [datum] svoje požadavky na obsah pracovní smlouvy, a je tak zřejmé, že ještě minimálně [datum] žalobce chtěl dosavadní podmínky změnit, a nemohl si tedy myslet, že uzavřel pracovní smlouvu, když kontraktační proces ještě nebyl ukončen (když sám žalobce požadoval změny). To, že nedošlo k uzavření nové pracovní smlouvy ani k automatickému vzniku pracovního poměru na dobu neurčitou, vyplývá i z další komunikace mezi účastníky. Sám žalobce byl s ukončením pracovního poměru srozuměn, což ostatně plyne z jeho zprávy B. [příjmení] ze dne [datum] ve znění„ To volné místo řidiče bude brzy otevřeno? Chtěl bych to zkusit znovu“. Pakliže by měl žalobce za to, že trvá pracovní poměr, neprojevoval by zájem o volné pracovní místo řidiče. Do náplně práce žalobce patřila i činnost řidiče, a tak je nelogické, že by žalobce měl za to, že došlo k prodloužení, resp. vzniku pracovního poměru na dobu neurčitou, když se dotazoval na jiné pracovní místo. Žalovaný má za to, že nelze aplikovat § 65 odst. 2 zák. práce, neboť toto ustanovení míří na případy, kdy zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele pokračuje v práci, přestože už uplynula doba, na kterou byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou, ale nepostihuje případy, kdy sám žalovaný je srozuměn s tím, že pracovní poměr skončil a sám jedná o„ nových“ podmínkách s vědomím toho, že původní pracovní poměr skončil. Žalobce sám neměl v úmyslu pokračovat v práci za stávajících podmínek dle pracovní smlouvy ze dne [datum] a přál si pro sebe vyjednat nové pracovní podmínky, na které žalovaný nepřistoupil. Přílišná automatická ochrana práv zaměstnance (žalobce) by byla proti jeho původnímu přání – změnit pracovní podmínky, došlo by tak k ochraně něčeho, co si sám žalobce původně nepřál. Dle žalovaného přeměna pracovního poměru na dobu neurčitou je vyloučena tam, kde projevená vůle účastníků byla jiná a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, ze dne 15. 4. 2020, v němž Nejvyšší soud upozornil na nutnost pečlivého zkoumání„ nemechanického“ posuzování, konkrétních okolností každého případu, kdy by mělo dojít k přeměně pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, když zdůraznil, že fikce je vyloučena tam, kde by ust. § 65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak. Žalobce přitom právě projevil vůči žalovanému svou vůli v tom smyslu, že požadoval změnu obsahu původního pracovního poměru a také byl srozuměn s tím, že pracovní poměr skončil, když se následně zajímal o jinou pracovní pozici. Pokud by soud s výše uvedeným nesouhlasil a byl by přesvědčen, že žalobci náleží náhrada mzdy, je žalovaný přesvědčen, že by mělo dojít k moderaci výše náhrady mzdy. Celková doba, za kterou by měla žalobci náležet náhrada mzdy, významně přesahuje dobu 6 měsíců. Soud by proto měl náhradu mzdy přiměřeně snížit. Sám žalovaný byl v mezidobí zaměstnancem na jiné pracovní pozici, kde dostával mzdu. Žalobci by měla případně náležet mzda maximálně v rozsahu 6 měsíců, což je zcela dostatečná doba, ve které si žalobce mohl zajistit jiné pracovní uplatnění a která představuje trojnásobek výpovědní doby ujednané v pracovní smlouvě.

4. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] pracovní smlouvu, na základě které pracoval žalobce u žalovaného od [datum] (den nástupu do práce) jako pomocná síla s hlavní náplní práce správce rezidence, včetně zahradnických a číšnických prací, úklidu, zametání aj., drobné opravy a údržba, řidič, nákupčí a další externí služby (druh práce) s místem výkonu práce v rezidenci žalovaného v [obec a číslo], [ulice a číslo]. Dále smluvní strany v čl. 5 ujednaly, že pracovní poměr začíná dnem [datum] a uzavírá se na dobu určitou jednoho roku. V čl. 7 účastníci sjednali mzdu ve výši [částka] splatnou zpětně za uplynulý odpracovaný kalendářní měsíc, nejpozději do 10. dne následujícího měsíce a s pracovní dobou 40 pracovních hodin týdně (čl. 8 smlouvy).

5. Z výpovědi žalobce soud prvního stupně zjistil, že pracoval u žalovaného jako pomocný pracovník, a to od [datum]. Měl na starosti údržbu domu a zahrady, příležitostně pracoval jako číšník a pomáhal v kuchyni. Řídil také dvě auta, dodávku Mercedes a BMW, které využíval pouze velvyslanec, občas se s ním jezdilo na nákupy s hospodyní [příjmení] a manželkou velvyslance. Nadřízeným žalobce byl velvyslanec, konkrétní pokyny ohledně jízd autem a termíny oprav, u kterých měl být žalobce přítomen, mu sdělovala též sekretářka E. [příjmení]. Žádné písemné výtky ani zásadní ústní výtky k plnění jeho pracovních povinností nebyly vzneseny. Jak dále uvedl, asi měsíc před skončením pracovního poměru měl schůzku s radou velvyslanectví p. [příjmení] [příjmení], který žalobci sdělil, že jsou s ním spokojeni a mají zájem na pokračování pracovního poměru a na jeho dotaz žalobce sdělil, že by rovněž chtěl v pracovním poměru pokračovat. Asi za dva týdny mu p. [příjmení] předal návrh nové pracovní smlouvy, obsahově totožné jako smlouva ze dne [datum] s tím, že tam bylo změněno pouze trvání pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce tento návrh smlouvy před ním podepsal s tím, že mu bylo řečeno, že to vyřídí s velvyslancem a proto nedostal kopii jím podepsaného návrhu. Začátkem srpna 2018 kontaktoval B. [příjmení], administrativní pracovnici velvyslanectví, s dotazem, zda je již (nová) pracovní smlouva žalovaným podepsána. Sdělila mu, že se musí obrátit na velvyslance. Žalobce tedy dál chodil do práce každý den včetně sobot na půl dne a po tu dobu nikdo za žalovaného za ním nepřišel s tím, že by mu řekl, že nemá dále pracovat. Příchod a odchod z práce se evidoval na listy papíru u vchodu do rezidence, kam se podepisoval stejně jako ostatní zaměstnanci. Dne [datum] si při práci poranil ruku a následující den šel k lékaři, který mu vystavil pracovní neschopnost trvající asi měsíc a poslal jej na další vyšetření. Až [datum] se k výzvě B. [příjmení] dostavil na velvyslanectví, kde mu p. [příjmení] bez bližšího zdůvodnění sdělil, že jeho pracovní poměr skončil a že již u žalovaného nepracuje. Po skončení pracovní neschopnosti, jejíž potvrzení zaslal v originále B. [příjmení], se již do práce nedostavil, pouze na její žádost vrátil klíče a vyzvedl si u žalovaného osobní věci koncem srpna 2018. Poté byl čtyři měsíce nezaměstnaný, následně dva roky pracoval u [anonymizována dvě slova] a nyní je zaměstnán jako údržbář u [anonymizována dvě slova]. Popřel, že by s velvyslancem uzavřel dohodu o ukončení pracovního poměru a řekl mu, že nemá zájem pokračovat za stejných pracovních podmínek, naopak dělal vše pro to, aby jeho pracovní poměr pokračoval. Usiloval o účast ve výběrovém řízení na pozici řidiče, a to od začátku s tím, že mu bylo řečeno, že se musí nejdříve osvědčit. V tomto směru také komunikoval s B. [příjmení], které se ptal, zda již bylo výběrové řízení vypsáno, aby získal lépe placenou pracovní pozici.

6. Z rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl v pracovní neschopnosti do [datum], s počátkem pracovní neschopnosti od [datum], jak uvedl žalobce ve své výpovědi. Z potvrzení ze dne [datum] MUDr. [anonymizována dvě slova] bylo zjištěno, že k datu [datum] trvala pracovní neschopnost. Ze zdravotního záznamu MUDr. [anonymizováno]. [jméno] vyplývá, že byl žalobce dne [datum] ošetřen pro bolest lokte.

7. Dopisem ze dne [datum], jehož doručení žalovanému nebylo mezi účastníky sporné, žalobce sdělil žalovanému, že po skončení pracovní smlouvy ze dne [datum], která byla uzavřena na dobu určitou jednoho roku, podepsal se žalovaným novou smlouvu, která byla předána k podpisu zaměstnavateli (žalovanému). Dále uvedl, že se dne [datum] opět dostavil na pracoviště a vykonával práci dle zadání žalovaného, přičemž takto pracoval v období [anonymizováno] - [datum] a [anonymizována dvě slova] [datum]. Dne [datum] onemocněl, což žalovanému oznámil, přičemž pracovní neschopnost trvala až do [datum]. Následně mu bylo oznámeno, že nová pracovní smlouva nebyla žalovaným podepsána a ten již nemá na dalším zaměstnání žalobce zájem. Vzhledem k tomu, že dle žalobce nedošlo k platnému ukončení pracovního poměru, oznámil žalobce s odkazem na ust. § 69 odst. 1 zák. práce, že trvá na dalším zaměstnávání a žádá o doplacení dlužné mzdy za srpen [rok], která měla být vyplacena k [datum] a dále náhradu mzdy až do platného skončení pracovního poměru. Uvedl dále, že má zájem na ukončení pracovního poměru dohodou za předpokladu, že tato bude podepsána do [datum] a bude dohodnuto odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, v opačném případě bude nucen obrátit se na soud.

8. Na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Předně se soud zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti českých soudů v projednávané věci podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jež nabylo účinnosti [datum] (dále jen Nařízení Brusel I bis).

9. Podle čl. 20 odst.

1. Nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6, čl. 7 bod 5 a, v případě žalob podaných proti zaměstnavateli, čl. 8 bod 1. Dle čl. 20 odst.

2. Nařízení Brusel I bis platí, že nemá-li zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu, bydliště v některém členském státě (srov. čl. 62 a 63 Nařízení Brusel I bis), avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště v tomto členském státě. Podle čl. 21 odst. 1 Nařízení Brusel I bis zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován: a) u soudů členského státu, v němž má bydliště, nebo b) v jiném členském státě: i) u soudu místa, kde nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo ii) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.

10. Pokud žalobce, který uplatňuje nárok z individuální pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] vykonává svou práci pomocné pracovní síly v místě výkonu práce v Praze na velvyslanectví žalovaného tj. jeho zastoupení ve smyslu čl. čl. 20 odst.

2. Nařízení Brusel I bis, je tak dána na základě výše citovaných ustanovení mezinárodní příslušnost českých soudů dle čl. 21 odst. 1 písm. b/ bod i/ Nařízení Brusel I bis. V souladu s čl. 8 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne [datum], o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen Nařízení Řím I) se předmětná individuální pracovní smlouva uzavřená účastníky dne [datum] řídí právem zvoleným stranami v souladu s článkem 3, jak se podává ze záhlaví smlouvy, tedy zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen zák. práce). V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§ 34 odst. 1 zákoníku práce Mimo těchto tzv. podstatných náležitostí lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem jako například sjednání zkušební doby (srov. § 35 odst. 1 zák. práce), či sjednání doby trvání pracovního poměru (srov. § 39 odst. 2 zák. práce). Podle ust. § 39 odst. 1 zák. práce pracovní poměr trvá po dobu neurčitou, nebyla-li výslovně sjednána doba jeho trvání. Doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou může být dohodnuta uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let, přímým časovým údajem (t. j. uvedením pevného data podle kalendáře) nebo dobou trvání určitých prací, popř. účelem a povahou práce, kterou se zaměstnanec zavázal vykonávat (např. u sezónní práce), popřípadě i jinými objektivně zjistitelnými skutečnostmi.

11. Podle ust. § 48 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby. Podle ust. § 65 odst. 2 zák. práce pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

12. Pro závěr, zda lze v daném případě aplikovat ustanovení § 65 zák. práce, či nikoliv, není podle soudu prvního stupně významné, jak dlouhý "časový úsek" zaměstnanec po uplynutí sjednané doby dále konal práci, nýbrž to - zda zaměstnanec fakticky pokračoval v konání prací i po uplynutí sjednané doby a zda tak činil s vědomím zaměstnavatele. Vědomí zaměstnavatele (zde vědomost) je objektivní stav, který odráží, že se zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti (o tom, že zaměstnanec po uplynutí sjednané doby pokračuje dále v konání prací). Jde tedy o zjištění, zda se taková informace skutečně k zaměstnavateli dostala (zda se zaměstnavatel dozvěděl) či nikoli. Okolnost, zda s obsahem této informace zaměstnavatel souhlasí či nesouhlasí, je pro vědomost jako takovou nepodstatná. Taková okolnost by vypovídala jen o tom, jaký je vnitřní (subjektivní) vztah zaměstnavatele ke skutečnosti, o níž informaci získal (dozvěděl se). Nemá však žádného vlivu na to, zda zde vědomost je nebo není (dozvěděl se nebo se nedozvěděl). Jaký je vztah zaměstnavatele k informaci (vědomosti) o tom, že zaměstnanec pokračuje v práci, lze usuzovat zejména z jeho vnějších projevů. Přitom z logiky věci vyplývá, že nestačí, aby zaměstnavatel postoj k další práci zaměstnance zaujal jen ve svém vědomí, podstatné je, aby případný nesouhlas projevil i navenek. Nedá-li zaměstnavatel nijak navenek na vědomí, že s další prací zaměstnance nesouhlasí, nutno uzavřít, že zaměstnanec pracuje "s vědomím zaměstnavatele" (srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4891/2009, dle kterého:„ Zaměstnanec po uplynutí sjednané doby pokračuje„ s vědomím zaměstnavatele“ dále v konání prací (§ 56 odst. 2 zákona č. 65/1965, nyní § 65 odst. 2 zák. práce), jestliže zaměstnavatel navenek nijak nedá na vědomí, že s další prací zaměstnance nesouhlasí“). Pro naplnění pojmu "s vědomím zaměstnavatele" stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2003, pod poř. č. 8). Konáním prací se podle ust. § 65 odst. 2 zák. práce rozumí výkon nejen dosavadní práce zaměstnance pro zaměstnavatele, ale i jiné práce, než kterou dosud zaměstnanec vykonával, popř. též práce jiného druhu, než které měl konat podle pracovní smlouvy nebo jmenování na vedoucí pracovní místo. Dovozovat, že zaměstnavatel je s dalším trváním pracovního poměru srozuměn a že pracovní poměr má nadále platit za uzavřený na dobu neurčitou, je možné jen tehdy, ví-li zaměstnavatel o dalším výkonu práce ze strany zaměstnance a nezakázal-li (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím o projevu vůle žádné pochybnosti) zaměstnanci v práci pokračovat.

13. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci podle soudu prvního stupně v řízení provedenými listinnými důkazy a výpovědí žalobce zjištěno, že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] od [datum] (den nástupu do práce) na dobu určitou jednoho roku jako pomocná síla, konal s vědomím žalovaného práce i po [datum] (kdy by měl případně uplynutím této doby pracovní poměr mezi účastníky skončit, srov. ust. § 333 zák. práce), jak jednoznačně prokazují výpisy z knihy jízd obou vozidel (zápisy ze dne [anonymizováno] - [datum] a [anonymizováno] - [datum]) s nimiž koresponduje výpověď žalobce i přepis sms komunikace žalobce se sekretářkou E. [příjmení] a velvyslancem jako přímým nadřízeným žalobce (sdělení adresy odvozu na den [datum] a jízda s hospodyní rezidence dne [datum], dovoz novin velvyslanci dne [datum]) stejně jako sms zprávy ukládající konkrétní pracovní úkoly žalobce ze dne [datum] (přítomnost během opravy zajišťované [anonymizována dvě slova]) a ze dne [datum] (oprava světel v hostinském pokoji rezidence žalovaného). V rozhodné době od [datum] do [datum], resp. [datum], kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti, žalovaný navenek nijak neprojevil svůj nesouhlas s konáním prací žalobcem. Naopak, jak vyplynulo z výpovědi žalobce, žalovaný ještě před uplynutím doby jednoho roku prostřednictvím p. A. [příjmení] projevil vůli v pokračování pracovního poměru se žalobcem a shodně tak učinil i žalobce. Nelze souhlasit s argumentací žalovaného, že tím, že se sms zprávou dotazoval zaměstnankyně žalovaného B. [příjmení] dne [datum] na volné místo řidiče resp. zda již bylo vyhlášeno výběrové řízení na tuto pozici, že by tím jakkoliv dal najevo nepokračovat (bez dalšího) v pracovním poměru, nadto za situace kdy nadále pokračoval v konání prací dle sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě. Je ostatně zcela běžné a žádoucí, že se zaměstnanci v průběhu trvání pracovního poměru zajímají i o další případné volné pozice u svých zaměstnavatelů, které pro ně znamenají jistý kariérní růst včetně lepšího mzdového ohodnocení. Ani dotaz žalobce na možnou úpravu pracovní doby a změnu způsobu čerpání dovolené sms zprávou ze dne [datum], nadto učiněný vůči osobě, jež nebyla kompetentní za žalovaného vyjednávat případné nové podmínky pracovní smlouvy, neznamená bez dalšího, že by žalobce projevil vůli neobnovit pracovní poměr, resp. pokračovat v něm i po uplynutí sjednané doby jeho trvání. Naopak žalovaný ve své argumentaci zcela pomíjí, že se žalobce dotazoval B. [příjmení], zda byl již ze strany žalovaného podepsán návrh (nové) pracovní smlouvy, který žalobce podepsal před p. A. [příjmení] a byl ujištěn, že tento návrh bude předán k podpisu za žalovaného kompetentní osobě, jak uvedl ve své výpovědi. Žalovaný naopak neprokázal, jak tvrdil, že by žalobce uzavřel s velvyslancem dohodu o tom, že se pracovní poměr nebude obnovovat. Ostatně taková dohoda o ukončení pracovního poměru by musela být uzavřena v písemné formě.

14. Pokud žalobce pracoval pro žalovaného i po uplynutí sjednané doby jednoho roku, tj. po [datum], jak jednoznačně prokazují v řízení provedené důkazy (výpověď žalobce zcela korespondující s přepisy sms komunikace s B. [příjmení], hospodyní velvyslanectví a samotným velvyslancem), přičemž nedošlo k dohodě o opakování/prodloužení pracovního poměru na dobu určitou (tj. vzájemnému dvoustrannému konsensu obou stran pracovněprávního vztahu) a ani žalovaný nedal nijak navenek na vědomí, že s další prací žalobce nesouhlasí, bylo podle soudu prvního stupně nutno uzavřít, že žalobce pracoval s vědomím zaměstnavatele ve výkonu dosavadní práce, pročež je třeba dovodit, že žalovaný byl s dalším trváním pracovního poměru srozuměn a ex lege se dle ust. § 65 odst. 2 zák. práce změnil pracovní poměr žalobce na dobu neurčitou. Jelikož nedošlo k rozvázání pracovního poměru žádným ze zákonem stanovených důvodů, bylo třeba podané žalobě vyhovět, neboť pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že argumentace žalovaného ohledně moderace výše náhrady mzdy není právně relevantní v řízení o projednávané věci tedy v řízení o určení trvání pracovního poměru, ale až v případném řízení o žalobě podle ust. § 69 zák. práce. Na základě shora vyložených důvodů soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. jeho rozsudku a podané žalobě zcela vyhověl.

15. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého bylo plně úspěšnému žalobci přiznáno proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatňování svého práva v plné výši. Ty představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč Lhůta k plnění byla ve výroku II. stanovena v délce tří dnů od právní moci rozhodnutí v souladu s ust. § 151 odst. 4, 5 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

16. Proti rozsudku se včas odvolal žalovaný, nejprve blanketním odvoláním, v doplnění odvolání pak uvedl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založený pracovní smlouvou ze dne [datum] trvá. Žalovaný ani žalobce nemohli být srozuměni s trváním pracovního poměru. Žalovaný byl zjevně ze strany žalobce informován o tom, že žalobce si přeje změnit podmínky pracovní smlouvy a nesouhlasí s jejím obsahem, a to minimálně ještě dne [datum] chtěl žalobce dosavadní podmínky změnit a písemně o tom žalovaného informoval. Podle žalovaného soud prvního stupně pochybil, když aplikoval § 65 odst. 2 zákoníku práce, neboť toto ustanovení míří na případy, kdy zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele pokračuje v práci, přestože již uplynula doba, na kterou byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou, nevztahuje se však na případy, kdy sám zaměstnanec je srozuměn s tím, že pracovní poměr skončil a sám jedná o nových pracovních podmínkách s vědomím tohoto, že původní pracovní poměr řádně skončil. Žalobce neměl v úmyslu pokračovat v práci za stávajících podmínek podle pracovní smlouvy ze dne [datum] a přál si pro sebe vyjednat nové pracovní podmínky, žalovaný na tyto podmínky nepřistoupil. Příliš automatická ochrana práv zaměstnance, jak ji aplikoval soud prvního stupně, je proti původnímu přání žalobce. Přeměna pracovního poměru na dobu neurčitou je vyloučena tam, kde projevená vůle účastníků byla jiná. Soud prvního stupně se proto měl řídit původní vůlí stran v pracovním poměru nepokračovat. Tvrzení o neukončeném sjednávání jiných pracovních podmínek a nespokojenosti žalobce nasvědčuje také snaha žalobce o jinou pracovní pozici. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že žalovaný jen opakuje argumenty, které již uvedl v řízení před soudem prvního stupně, tyto jsou zcela irelevantní. Pracovní poměr byl na základě smlouvy ze dne [datum] sjednán na dobu od [datum] na dobu jednoho roku. Soud prvního stupně prokázal, že žalobce vykonával práci i po uplynutí sjednané doby s vědomím žalovaného. I po uplynutí sjednané doby pracovního poměru žalovaný zadával žalobci pracovní úkoly v době od [anonymizováno] do [datum] a od [anonymizováno] do [datum]. Aplikace § 65 odst. 2 zákoníku práce je tak zcela na místě. Otázka, zda si žalobce byl či nebyl vědom, že původní pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby, nemá pro řešenou věc žádný význam. Naopak to, že žalovaný si byl nejen pasivně vědom výkonu práce žalobce, ale i aktivně žalobci zadával pracovní úkoly, jednoznačně svědčí o tom, že soud prvního stupně aplikoval § 65 odst. 2 zákoníku práce zcela správně. Pokud žalovaný argumentoval jednáním o nových pracovních podmínkách mezi žalobcem a žalovaným, pak tento argument byl již vyvrácen soudem prvního stupně. To, že se žalobce zajímal o svůj další kariérní rozvoj, zajímal se o možnost úpravy pracovní doby a o případné změny v obsahu náplně práce, není nic neobvyklého. Případné úpravy pracovního poměru založeného § 65 odst. 2 zákoníku práce, pokud by se na nich žalobce se žalovaným dohodli, by se pak řídily ustanoveními zákoníku práce upravujícímu změny pracovního poměru. Zájem žalobce o úpravu pracovních podmínek nesvědčí o tom, že by pracovní poměr podle ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce nevznikl. Žalobce navrhl, aby odvolací soud odvolání žalovaného zamítl a napadený rozsudek potvrdil.

18. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Soud prvního stupně měl pro rozhodnutí z provedeného dokazování a zjištěných skutečnosti dostatek skutkových zjištění, z těch vyvodil odpovídající skutkové závěry a ani jeho právnímu posouzení nelze vytknout pochybení. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že pro závěr, zda lze v daném případě aplikovat § 65 zákoníku práce není významné, jak dlouhý časový úsek zaměstnanec po uplynutí sjednané doby dále konal práci, nýbrž to, zda zaměstnanec fakticky pokračoval v konání prací i po uplynutí sjednané doby a zda tak činil s vědomím zaměstnavatele. Pokud žalobce pracoval pro žalovaného i po uplynutí sjednané doby jednoho roku, přičemž nedošlo k dohodě o opakování/prodloužení pracovního poměru na dobu určitou a ani žalovaný nedal nijak navenek na vědomí, že by s další prací žalobce nesouhlasil, naopak žalovanému přímo dával pokyny k provedení určitých prací, je třeba uzavřít, že žalobce pracoval s vědomím zaměstnavatele ve výkonu dosavadní práce a žalovaný byl s dalším trváním pracovního poměru srozuměn a ex lege se podle § 65 odst. 2 zákoníku práce změnil pracovní poměr žalobce na dobu neurčitou. Jelikož nedošlo k rozvázání pracovního poměru žádným ze zákonem stanovených důvodů, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě vyhověl, neboť pracovní poměr žalobce u žalovaného založený pracovní smlouvou z [datum] nadále trvá.

19. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídá výsledku řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalobci v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly tak, že o jejich náhradě bylo rozhodnuto tak, že na tuto náhradu nemá právo žádný z účastníků.