3 Co 85/2021- 105

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců JUDr. Jiřího Macka a JUDr. Gabriely Kučerové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu autorských práv, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, č. j. 79 C 21/2020-82, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. uložil žalovanému povinnost odstranit otvor včetně zamřížování ve skleněné výplni zábradlí balkonu náležejícího k bytové jednotce [číslo] vymezené v domě [adresa], který je součástí pozemku parc. [číslo] [katastrální uzemí], [územní celek], a to demontáží skleněné výplně, v níž je otvor vytvořen a navrácením skleněné výplně v původní stav, dle projektové dokumentace instalací neperforované skleněné výplně typu sklo bezpečnostní, lepené, mléčné VSG [číslo], a to do 21 dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci doporučeným dopisem vlastnoručně podepsanou písemnou omluvu ve znění: Tímto se Vám omlouvám za narušení integrity Vašeho architektonického díla vyjádřeného stavbou domu [adresa] v ulici [ulice], [obec a číslo] a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradu [částka] k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud vyšel z tvrzení žalobce o tom, že je autorizovaným architektem a autorem architektonického díla (dále jen„ dílo“) - návrhu stavby bytového domu [adresa], v ulici [ulice], [obec a číslo], která je součástí pozemku parc. [číslo] k.ú. [část obce], [územní celek], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ budova“). Dílo bylo vytvořeno žalobcem při plnění povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu s investorem projektu obytného souboru„ [část obce] II“, v jehož rámci byla budova postavena - společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]; dále jen„ investor“). Žalovaný nabyl vlastnické právo k jednotce [číslo] po převzetí jednotky nechal vytvořit ve skleněné výplni zábradlí balkonu přináležejícího k jednotce výrazný kruhový zamřížovaný otvor, a to údajně za tím účelem, aby byla vytvořena možnost nerušeného výhledu pro jeho domácího mazlíčka. V průběhu roku 2018 byl žalobce výborem společenství vlastníků jednotek v budově upozorněn na to, že žalovaný tímto způsobem zasáhl do autorského díla žalobce a o tom, že společenství vlastníků jednotek bezúspěšně požadovalo zjednání nápravy. K uvedení do původního stavu nedošlo ani přes výzvu investora ze 13. 2. 2019, ani přes předžalobní výzvu ze dne 20. 2. 2020, v níž žalobce vyzval žalovaného k odstranění protiprávního stavu a omluvě. Žalovaný změnil dílo neautorizovaným provedením otvoru a zamřížováním v zasklení balkónu, k tomuto zásahu žalobce neposkytl souhlas. Zamřížovaný otvor ve skleněné výplni balkónu významně narušil celkové architektonické vyznění fasády budovy a současně snížil estetickou a funkční hodnotu díla, včetně narušení původního tvůrčího uměleckého záměru žalobce. Žalobce proto uplatnil podle § 40 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen„ AZ“) nárok na odstranění protiprávního zásahu do svého osobnostního práva autorského a nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy.

3. Žalovaný ve své obraně předně vyjádřil pochybnosti o autorství žalobce s tím, že není zřejmé, zda celou projektovou dokumentaci k předmětnému domu vytvořil žalobce. Dále namítl, že zhotovením kruhového zamřížovaného otvoru nemohl zakázaným způsobem zasáhnout do jakýchkoli práv žalobce. Pokud totiž žalobce dílo vytvořil jako dílo zaměstnanecké, pak svolil zejména ke zveřejnění, úpravám, zpracování díla včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného a nejí tak aktivně legitimován k podání žaloby. Nadto vytýkaným jednáním nebylo významně zasaženo do architektonického vyznění fasády budovy a nedošlo ke snížení estetické či funkční hodnoty budovy. Naopak má žalovaný má za to, že uvedeným zásahem byla funkční využitelnost budovy zvýšena, když nyní může v budově chovat psa. Žalovaný je přesvědčen, že situaci, kdy domácí mazlíček je uzavřen mezi čtyřmi stěnami bez možnosti vyhlédnout ven, lze považovat za týrání zvířat. V tomto směru poukázal na § 38d AZ, podle kterého do práva autorského nezasahuje ten, kdo architektonické dílo vyjádřené stavbou, výkresem nebo plánem užije pro účely udržovacích prací anebo změny dokončené stavby, v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty architektonického díla. Žalovaný má tak za to, že žalobce po něm nemůže spravedlivě žádat, aby v koupeném bytě nechoval domácí mazlíčky (zde psa). Do stavby žalovaný zasáhl pouze v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty architektonického díla tak, aby bylo vlastníkovi bytu umožněno chovat psa. Konečně žalovaný namítl, že žaloba je projevem zneužití tvrzeného autorského práva ve snaze potrestat žalovaného za to, že vůči investorovi uplatnil nárok na slevu z ceny bytu, a to z důvodu vad spojených s nedostatečnou izolační schopností oken. Po poučení soudem o nutnosti doplnit a prokázat tvrzení o nezbytnosti provedeného zásahu, jakož i toho, že uvedeným zásahem nedošlo ke snížení hodnoty architektonického díla, žalovaný doplnil, že psa vlastnil již před nabytím jednotky, nicméně v době pořízení nemovitosti očekával, že jím kupovaný byt bude osazen běžným zábradlím, které nebude znemožňovat chov domácího mazlíčka. Až při přejímce bytu zjistil, že balkon je opatřen mléčným sklem, které pejskovi znemožňuje bezstresový pobyt v prostorách, tuto situaci vyřešil žalovaný vytvořením otvoru pro výhled pejska, kdy na tuto úpravu balkonu musel vynaložit finanční prostředky v řádu několika desítek tisíc korun. Má za to, že zásah je ve vztahu k celému dílu marginální, nadto umístění otvoru do mléčného skla představuje funkční zhodnocení celého architektonického díla, pokud jde o estetickou funkcionalitu celého architektonického díla, zde se vždy jedná pouze o subjektivní dojem konkrétní osoby.

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce jako architekt autorizovaný Českou komorou architektů pro obor architektura je autorem architektonického díla, a to návrhu stavby bytového domu [adresa], v ulici [ulice], [obec a číslo], která je součástí pozemku parc. [číslo] k.ú. [část obce], [územní celek], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce]. Dílo bylo vytvořeno žalobcem při plnění povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu s investorem projektu obytného souboru„ [část obce] II“ [právnická osoba], v jehož rámci byl objekt postaven. V objektu byly vymezeny jednotky, a to na základě prohlášení vlastníka nemovitosti o rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám ze dne [datum] s tím, že balkony, lodžie a terasy byly vymezeny jako společná část objektu, které, pokud jsou přístupné pouze z jednotky, jsou vždy ve výlučném užívání vlastníka příslušné jednotky. Žalovaný na základě kupní smlouvy [číslo] ze dne [datum] nabyl vlastnické právo k jednotce [číslo] k.ú. [část obce] v objektu, přičemž po převzetí jednotky nechal vytvořit ve skleněné výplni zábradlí balkonu přináležejícího k jednotce výrazný kruhový zamřížovaný otvor. V průběhu roku 2018 byl žalobce výborem společenství vlastníků jednotek upozorněn na to, že žalovaný zasáhl do autorského díla žalobce, a to vytvořením otvoru v prosklení balkonu a o tom, že společenství vlastníků jednotek bezúspěšně požadovalo zjednání nápravy, odstranění otvoru a mřížky a odborné přesklení celého skleněného bloku výplně do původního vzhledu.

5. Při posouzení důvodnosti uplatněných nároků se soud nejprve zabýval námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce a s poukazem na § 6, § 11 odst. 3, § 40 a § 58 odst. 4 AZ námitku neshledal důvodnou s tím, že žalobce je jediným autorem předmětného architektonického díla, když je jako architekt výslovně uveden na projektové dokumentaci, jeho osobnostní práva k zaměstnaneckému dílu (mezi něž patří i právo autorského dohledu nad užitím díla způsobem snižujícím jeho hodnotu) zůstávají nedotčena a má právo se domáhat mj. odstranění následků zásahu do práva a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Dále soud poukázal na § 29 odst. 1 AZ, podle něhož výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených zákonem a pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora, a na § 38d písm. b) AZ, podle něhož do práva autorského nezasahuje ten, kdo architektonické dílo vyjádřené stavbou, výkresem nebo plánem užije pro účely udržovacích prací anebo změny dokončené stavby, v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty architektonického díla; je-li to opodstatněné významem architektonického díla a lze-li to na něm spravedlivě požadovat, je povinen předem uvědomit o svém úmyslu autora a na vyžádání mu poskytnout dokumentaci stavby včetně vyobrazení, vystihující stav před provedením změn. Při aplikaci těchto ustanovení zvažoval soud důvodnost námitky žalovaného, že do autorského díla zasáhl pouze na základě zákonem aprobovaných důvodů, resp. že při svém postupu naplnil podmínky zákonné licence stanovené v § 38d písm. b) AZ, tedy že jednal v míře nezbytně nutné a zachoval hodnotu architektonického díla. Soud prvního stupně připomněl, že důkazní břemeno v tomto ohledu tíží žalovaného. Pro absenci judikatorního výkladu pojmů„ udržovací práce” nebo„ změny dokončené stavby” (uvedených v § 38d písm. b/ AZ) ze strany českých soudů vyšel soud prvního stupně z německé právní úpravy (§ 39 odst. 2 německého autorského zákona /„ UrhG”/), která podle soudu vychází z obdobných právních východisek a podle níž je významné určení účelu užití budovy a účel změny, význam změny díla a rozsah konkrétní změny díla.

6. Podle soudu prvního stupně žalovaný od počátku věděl, v jaké podobě bytovou jednotku kupuje, resp. že balkon přístupný z jeho bytové jednotky bude osazen mléčným sklem, když tyto skutečnosti jsou patrné od samého počátku projektové přípravy, přičemž žalovaný je zjistil nejpozději v den podpisu smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky, jejíž součástí byl popis stavby a standartního vybavení jednotky. I přes tato zjištění žalovaný neoslovil žalobce, developera či společenství vlastníků jednotek budovy za účelem nalezení kompromisního řešení ve vztahu k tvrzeným potřebám jím chovaného psa a provedl svévolně výrazný zásah do skleněné výplně balkonu, a tím i do celého architektonického díla. Dovodil, že změna provedená žalovaným nevychází ani z potřeby účelu, ke kterému má primárně stavba (bytová jednotka) sloužit a ani z její nezbytnosti. Za významné nepovažoval soud tvrzení, že by neprovedením předmětného zásahu docházelo k týrání chovaného psa, s tím, že zákon č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání, nepovažuje za týrání psa jeho chov v domácnosti, tj. uzavřeném prostoru bez případné možnosti výhledu. Podle soudu tak nebyly naplněny podmínky pro přípustný zásah do integrity autorského díla a bylo již nadbytečné se zabývat případným zachováním hodnoty architektonického díla. Se závěrem, že žalovaný zasáhl neoprávněně do integrity architektonického díla, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, s tím, že nárok odstraňovací je odůvodněn zájmem žalobce na odstranění trvajícího zásahu do integrity jeho díla, a to formou navrácení v předešlý stav, konkrétně pak zpětnou instalací původní neperforované skleněné výplně dle projektové dokumentace. Nárok na omluvu je podle soudu odůvodněn narušením uměleckého vyznění fasády architektonického díla, jakož i porušením notifikační povinnosti žalovaným.

7. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a jejich náhradu přiznal v řízení úspěšnému žalobci.

8. Rozsudek v celém jeho rozsahu napadl odvoláním žalovaný. Zdůraznil, že navrhoval k prokázání účelnosti jím provedeného zásahu z pohledu jeho významu pro chov psa provedení důkazů výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], znaleckým posudkem z oboru veterinářství a svým účastnickým výslechem, soud však žádný z těchto důkazů k zjištění skutkového stavu o tom, co žalovaný a jeho partnerka [jméno] [příjmení] věděli, či nevěděli, jaké měli zkušenosti s chovem psa v bytě atd., neprovedl, přesto dovodil, že žalovaný od počátku věděl, že má psa a současně v jaké podobě bytovou jednotku kupuje. Žalovaný namítl, že i pokud by věděl, že balkon bude osazen mléčným sklem, v době uzavírání smlouvy nemohl tušit, jakou by tato skutečnost mohla mít dopad na chování psa. Závěr soudu (navíc podle žalovaného nepřezkoumatelný bez opory v dokazování), že žalovaný si již v době, kdy uzavíral smlouvu o smlouvě budoucí, musel být vědom toho, že daný byt není vhodný pro chov pejska, má za nesprávný a namítl, že nikde ve smlouvě o smlouvě budoucí není uvedeno, že byt v navržené architektonické podobě není vhodný pro chov psa. Nelze tak bez dalšího činit jednoznačné skutkové závěry o tom, že žalovaný měl věc řešit již v době výstavby. Pokud soud hovoří o výrazném zásahu, pak ale žalovaný navrhoval vyhotovení znaleckého posudku za účelem posouzení, zda došlo ke snížení celkové hodnoty architektonického díla. Ani tento důkaz však soud neprovedl a jeho závěr o výrazném zásahu je nepřezkoumatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002). Jestliže soud v odůvodnění poukazuje na německou judikaturu, pak se podle žalovaného jejími hledisky nijak nezabýval, nevypořádal se s otázkami účelu užití budovy, účelu změny, významu změny díla a rozsahu konkrétní změny díla. Žalovaný zdůraznil, že účelem užití budovy je především bydlení fyzických osob, kdy toto u většiny lidí předpokládá i soužití s domácími mazlíčky. Účelem žalovaným realizované změny pak jednoznačně bylo zajištění potřeb psa, přičemž význam a rozsah této provedené změny ve vztahu k celému dílu je podle žalovaného minimální, resp. srovnatelný například s umístěním květiny na parapetu okna. Podle žalovaného soud zatížil řízení vadou, pokud neprovedl ani jeden z jím navrhovaných důkazů. Nadto je nadále přesvědčen, že svým zásahem nikterak neznehodnotil celé dílo, naopak z hlediska užitných vlastností hodnotu stavby provedeným otvorem spíše zvýšil. Dále žalovaný (v doplnění odvolání) namítl, že žalobce k tvrzení, že bylo do jeho díla neoprávněně zasaženo, nenabídl žádné důkazy a soud ani po právní stránce nerozebral, v čem neoprávněný zásah vlastně spočíval a ani se nezabýval tím, zda zásah žalovaného nespadá po některou z výjimek podle § 38d odst. b) AZ. Podle žalovaného není podstatné, kdy si pořizoval psa a kdy byt (to podle žalovaného ani nemá žádnou souvislost s autorským zákonem, resp. soud tuto souvislost v rozsudku neodůvodnil), podstatné je, že v době koupě bytu nevěděl, že zasklení mléčným sklem bude psovi způsobovat utrpení. Rozhodující podle žalovaného je posouzení, zda zásah byl v míře nezbytně nutné. Pokud v této souvislosti soud uvedl, že zák. č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání, nepovažuje za týrání chování psa v domácnosti, tj. uzavřeném prostoru bez případné možnosti výhledu, namítl žalovaný, že citovaný předpis negativní výčet, kdy nedochází k týrání zvířat, neobsahuje, naopak se podle § 4 odst. l) a k ) tohoto předpisu za týrání považuje vyvolávání bezdůvodně nepřiměřeného působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy. Přesně to žalovaný tvrdil a k tomu navrhoval znalecký posudek, který soud neprovedl. Podle žalovaného tak soud věc v tomto ohledu nesprávně právně posoudil. Pokud jde o posouzení druhé výjimky ve smyslu § 38d odst. b) AZ, resp. otázky zachování hodnoty architektonického díla, má jednak žalovaný za to, že důkazní břemeno tíží žalobce, který by měl tvrdit a prokázat, že došlo ke snížení hodnoty architektonického díla. V opačném případě by došlo k absurdní situaci, kdy by majitel bytu musel prokazovat, že umístění květináče za oknem nebo na zábradlí balkonu nesnižuje hodnotu architektonického díla. Je to nakonec především autor, kdo nejlépe ví, v čem hodnota jeho architektonického díla spočívá. Pokud toto autor nepředestře, stěží lze prokazovat, že daná změna, např. umístění květináče, nesnižuje hodnotu jeho díla. I zde přitom žalovaný nabízel provedení důkazu znaleckým posudkem, který soud odmítl provést a namísto toho se uchýlil ke svévolnému ničím nezdůvodněnému závěru. Při jednání odvolacího soudu žalovaný dále namítl, že není formálně vlastníkem předmětného zábradlí, tím je společenství vlastníků jednotek, a je tedy otázkou, zda může být žalovanému uložena povinnost ke změně věci, která není v jeho výlučném vlastnictví. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

9. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Má za to, že z odůvodnění rozsudku jsou podstatné skutkové a právní úvahy soudu prvního stupně zcela zřejmé. Jak ostatně připouští i žalovaný, je stěžejní otázkou pro posouzení oprávněnosti nároku, zda žalovaného zásah do architektonického díla žalobce proběhl v souladu s podmínkami uvedenými v § 38d písm. b) AZ, tedy že míra zásahu byla pouze nezbytně nutná a byla zachována hodnota architektonického díla. Žalobce zdůraznil, že tyto podmínky musí být splněny kumulativně a důkazní břemeno nese osoba, která do architektonického díla zasáhla, tedy žalovaný. Za situace, kdy žalovaný sice navrhoval důkazy, které měly být dle jeho názorů způsobilé prokázat jeho tvrzení o nezbytné míře zásahu, avšak v řízení již byly provedeny jiné důkazy, z nichž vyplynulo, že splnění podmínky pouze nezbytné míry zásahu je vyloučeno, bylo i podle žalobce provedení žalovaným navržených důkazů zjevně nadbytečné. S poukazem na autorskoprávní doktrínu může podle žalobce nezbytnost změn vyplývat např. z faktického stavu stavby (nutnost oprav, přizpůsobení změnám v obvyklém užitném standardu v důsledku běhu času) nebo z nutnosti vyhovět předpisům veřejného, zejména stavebního, práva. Pokud jde o důvody veřejnoprávní, bylo v řízení prokázáno, že zásah do integrity architektonického díla vyjádřeného stavbou nemohl být vyvolán požadavky veřejného práva, když ani stavební předpisy (stavba byla takto řádně zkolaudována, což žalobce prokázal), ani předpisy na ochranu zvířat (soud prvního stupně správně odkazuje na právní úpravu zákona č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání) neodůvodňují zásah do integrity stavby. Podle žalobce neexistuje žádný veřejnoprávní předpis, který by předmětný zásah žalovaného do architektonického díla odůvodňoval či dokonce nařizoval. Pokud jde o faktický stav stavby, pak ze smluvní dokumentace uzavřené mezi žalovaným a developerem jednoznačně vyplynulo, že žalovaný předem věděl o osazení mléčného skla jako zábradlí balkonu a byl mu tedy znám budoucí stav a podoba bytové jednotky. Nelze tedy usuzovat na nutnost úprav s ohledem na změnu uživatelského standardu, neboť tento se za dobu v řádu měsíců objektivně nemohl změnit tak, aby odůvodňoval zásah do integrity architektonického díla. I kdyby pak bylo možné teoreticky uvažovat o odůvodněnosti zásahu ze strany žalovaného s odkazem na faktický stav a potřeby psa, zůstává zjevně nenaplněn zákonný požadavek na nejmenší možnou míru takového zásahu. Žalovaný svou možnost v soudním řízení prokázat, že zásah byl jednak nezbytný a jednak jen v nezbytně nutné míře, sám diskvalifikoval, když svévolně, bez souhlasu žalobce, společenství vlastníků jednotek či developera přistoupil k zásahu v rozsahu dle vlastního úsudku (výrazným zamřížovaným otvorem přímo ve frontální části balkonu), nikoli dle kritérií autorského zákona. Že takový zásah objektivně nemohl splňovat podmínku nezbytnosti a nejmenší možné míry zásahu, je zjevné z již provedených důkazů, které jsou obsahem spisu. Jelikož podmínky výjimky dle § 38d písm. b) AZ mají být naplněny kumulativně, soud prvního stupně zcela správně dovodil, že za situace, kdy je prokazatelně vyloučeno naplnění jedné z podmínek, je jakékoli dokazování k podmínce druhé (zachování hodnoty architektonického díla) nadbytečné, a tedy z hlediska procesní ekonomie neodůvodněné. K námitce žalovaného o tom, že mu nelze jako nevlastníku zábradlí balkonu ukládat povinnost provádět jeho změny, žalobce připomněl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaný byl výborem společenství vlastníků jednotek upozorněn na neoprávněný zásah a byl jím vyzván k odstranění tohoto zásahu. Podle žalobce soud prvního stupně postupoval procesně správně, řízení odvolatelem tvrzenými vadami nezatížil a naopak postupoval v souladu se zásadou procesní ekonomie, když provedení objektivně nadbytečných důkazů zamítl.

10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

11. Podle odvolacího soudu měl soud prvního stupně k dispozici dostatek skutkových zjištění, která mu umožňovala rozhodnout o uplatněných nárocích, z těchto zjištění i odvolací soud vycházel a pro stručnost na ně, jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku, odkazuje. Již zde lze uvést, že se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je autorem architektonického díla, vyjádřeného stavbou bytového domu [adresa], v ulici [ulice], [obec a číslo], které je dílem zaměstnaneckým (srov. 58 AZ). Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobci svědčí osobnostní práva autora ve smyslu § 11 AZ, mezi něž patří právo na nedotknutelnost jeho díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, a právo na to, aby nebylo dílo při užívání jinou osobou užíváno způsobem snižujícím hodnotu díla. V řízení bylo dále prokázáno, a nebylo ani sporné, že žalovaný jako vlastník bytové jednotky nechal vytvořit ve skleněné výplni zábradlí balkonu přináležejícího k jím vlastněné jednotce výrazný kruhový zamřížovaný otvor, a že přes upozornění a výzvu k odstranění závadného stavu výborem společenství vlastníků jednotek a investorem výplň balkonového zábradlí do původního stavu neuvedl. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že žalovaný popsanou úpravou výplně balkonového zábradlí zasáhl do autorského díla bez souhlasu autora (žalobce), a to způsobem snižujícím hodnotu autorského díla. Závěr, že právem autora se takovému zásahu bránit a domáhat se vůči tomu, kdo takto do jeho díla zasahuje uložení povinnosti odstranit závadný stav a poskytnout zadostiučinění (zde ve formě omluvy), je správný. Je třeba připomenout, že omezení práva autorského ve prospěch vlastníka či zhotovitele stavby, je upraveno v § 38d odst. 2 AZ, podle něhož do práva autorského nezasahuje ten, kdo architektonické dílo vyjádřené stavbou, výkresem nebo plánem užije pro účely udržovacích prací anebo změny dokončené stavby v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty architektonického díla; je-li to opodstatněné významem architektonického díla a lze-li to na něm spravedlivě požadovat, je povinen předem uvědomit o svém úmyslu autora a na vyžádání mu poskytnout dokumentaci stavby včetně vyobrazení, vystihující stav před provedením změn. Zákonnou licencí vlastníka stavby (zde bytové jednotky) se ostatně žalovaný bránil a tvrdil, že jím provedená úprava (změna stavby) byla vyvolána potřebou zajištění výhledu jím chovaného psa z balkonu, přičemž nezajištění této možnosti by podle jeho přesvědčení naplňovalo znaky týrání zvířat. Pomine-li odvolací soud skutečnost, že žalovaný není výlučným vlastníkem zábradlí balkonu přiléhajícího k jeho bytové jednotce (jak ostatně sám uvádí v souvislosti s námitkou, že mu jako nevlastníkovi nelze uložit povinnost výplň zábradlí uvést do původního stavu, aniž mu ovšem stejný poměr k věci nebránil provést na výplni zábradlí spornou úpravu), podstatné z hlediska naplnění dikce zákonné licence je kumulativní splnění podmínek, že změna stavby je v míře nezbytně nutné a je zachována hodnota architektonického díla. Touto optikou soud prvního stupně věc posuzoval a podle odvolacího soudu správně dovodil, že nebyla naplněna již podmínka nezbytné míry zásahu do autorského díla, neboť ve skutečnosti žalovaný žádný reálný důvod k předmětné úpravě zábradlí balkonu neměl. Jeho argumentace potřebou vytvořit vhodné prostředí pro chov psa v bytě je poněkud absurdní, neboť jí žalovaný navozuje dojem, že namísto toho, aby (s přihlédnutím ke konkrétní rase a temperamentu psa) dopřál psovi dostatek pohybu a pravidelné venčení, hodlá řešit socializační potřeby psa zajištěním mu výhledu z balkonu. To, zda skutečně žalovaný k chovu psa přistupuje nastíněným způsobem, však není pro věc relevantní a je spíše otázkou chovatelského svědomí žalovaného. Podstatné je, že chov psů v bytě je zcela běžný a ani podle odvolacího skutečnost, že výplň zábradlí balkonu z mléčného skla neumožňuje psovi výhled, nenaplňuje znaky týrání zvířat. Akceptace opačného názoru žalovaného by nutně vedla k okamžitému zákazu chovů psů ve všech bytových jednotkách, jejichž příslušenstvím není balkon. Žalovaný pak věděl minimálně od doby uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní, že zábradlí balkonu je opatřeno mléčným sklem a byť mu lze přisvědčit, že až později (při užívání bytu) mohlo vyjít najevo, jak bude tato neprůhledná výplň vnímána jeho psem, nic ho neopravňovalo k svévolnému provedení sporné úpravy. Shodně se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že pokud nebyla naplněna již podmínka nezbytné míry změny stavby, nesvědčí žalovanému zákonná licence ve smyslu § 38d odst. 2 AZ a není třeba se zabývat podmínkou druhou, tedy zda změnou stavby byla zachována hodnota architektonického díla. Nelze proto soudu prvního stupně cokoli vytknout, pokud důkazy žalovaným k této otázce navržené neprovedl. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že je právem žalobce jako autora díla se takovému zásahu bránit a v souladu s § 40 AZ se domáhat vůči tomu, kdo takto do jeho díla zasahuje uložení povinnosti odstranit závadný stav a poskytnout zadostiučinění (zde ve formě omluvy). Protože žalovaný je původcem zásahu do autorských práv, jehož stíhá povinnost závadný stav odstranit, není ve vztahu k uložené mu povinnosti uvést výplň zábradlí balkonu do původního stavu relevantní skutečnost, že není výlučným vlastníkem tohoto zábradlí. Nadto bylo v řízení prokázáno, že společenství vlastníků jednotek žalovaného k uvedení zábradlí do původního stavu již vyzvalo.

12. Pokud tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl, je toto jeho rozhodnutí věcně správné a bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno, včetně správného výroku o nákladech řízení.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a náhrada nákladů odvolacího řízení, která sestává z odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a 2 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu, vše se zvýšením o 21% DPH, byla přiznána úspěšnému žalobci. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 o. s. ř.